JP komentáře u knih

Krcháč mě zase zabil. To se jen tak někomu nepodaří. Možná na tom měla podíl i jistá bylina. A tady něco:

(...) Sbohem a obojek, líbá tvůj kastrát,
měl jsem tě příliš rád... Sbohem a nasrat!
tak se měj, lásko má, navěky zatím...
teď už se nemusím bát, že tě ztratím

Sbohem a náhubek, když tedy košem
poprvé v životě... Sbohem je po všem
moc jsem tě miloval! Právě až příliš
že samou láskou nic... Tak si ji vyliž!

(...) Prohráb jsem ve sklepě krosničku s nářadím
ještě si v úplňku před spánkem zařádím
na dvorku pod schody ve vánku chladivém
hlavu si provětrám... Napadrť kladivem

(...)...Taky seš smutnej? Hej, dva rumy!
když piju za dva, přidám mu
i číšňice nějak blbě čumí
snad že tu sedím v pyžamu..."

(...) Až zbavím duši obtížného těla
vzlétne jak anděl, čistá, odhmotnělá...
až zbavím tělo obtížného ducha
jediná kunda nezůstane suchá

(...) Přijdu hned! - Schoval jsem v kapse jed na krysy
a cestu z hajzlu pak kradmo tě vočíh...
- bůh se mnou ještě má úmysli jakýsi!
a pěkně ďábelský, jak čtu v tvejch očích...

(...) Umírat pro lásku, nebo žít pro zradu...
zkusme to naopak - potmě a odzadu!
Nesmíš se ohlížet (viz žena Lotova)
kdybys mě viděla, byla bys hotová

(...) Poslední valčík... vlá tvá hříva
a svíce plá a dohořívá
až dohoří, pak oba zhynem
poslední válčík, já s tvým stínem

Pojď, dead can dance, vždyť je to snadné!
list taky tančí, až když spadne...
tříští se sklo a padá kredenc,
poslední valčík, první breakdance

4 30.04.2021

Asi takhle, já Jordana Petersona celkem beru a nepotřebuju se nějak extrémně rozpitvávat, jako řada jeho odpůrců, v tom, proč je fundamentálně, v některých otázkách mimo mísu, nebo naopak není. Nejsem ani jeho příznivcem, ani odpůrcem, můj vztah k němu je čistě neutrální... a někdy na něj narazím a jeho názor, rozhovor, podcast, si chvíli pustím a je to takový 50:50. Osobně věřím, že jeho záměry jsou ctnostné a snaží se přispět, inspirovat, nasměrovat lidi k lepšímu uchopení svých životů. Ve dvanácti pravidlech předkládá soubor esejisticky pojatých textů o tom jak zlepšit život s tím, co "víte, ale nevěděli jste, že víte." Neurazí to, ale taky ani nijak extrémně nenadchne, některé pasáže mě upotaly víc, některé moc ne, ale byl jsem schopen se na to po většinu poslechu soustředit (audiokniha načtena samotným autorem) - pobavilo mě, že při zmínce u Václava Havla vyslovil jeho jméno jako Váklav. Je to taková ta literatura - osobní rozvoj, ze které si můžete odnést dost na to, aby to splnilo účel... a nebo přesně naopak, taky nemusíte - jak říká Marco Pierre White: "...it's your choice."

5 26.04.2021

Vzhledem k úrovni toho, jak otrávený jsem Rothfussem, jako člověkem, ne jako autorem, ale jako člověkem, se musím přiklonit k velice specifické skupině frustrovaných lidí, která vidí druhý díl jako silné autorské selhání. Sám fantasy už moc nečtu, ale určitě nejsem jediný, kdo spatřil potenciál a kvality 'Jména větru'. Už tehdy jsem si všímal určité infantility a sebezahleděnosti jeho textu, ale nechával jsem to proplouvat, protože to Pat dobře kompenzoval vším ostatním. Při čtení jsem to fakt považoval za jednu z nejlepších žánrovek za řadu let... od druhého dílu mě odrazoval jednak hlavně rozsah a pak taky fakt, že jsem s Patem Rothfussem viděl opravdu neuvěřitelný množství rozhovorů, Q&A, ohledně toho, jak je na tom s vydáním třetí knihy a tedy i celkově fakt, že po dočtení bych musel čekat na třetí díl tak jako tak, takže proč spěchat, duh? Snažil jsem se pochopit, proč je psaní třetího dílu na bodě mrazu prakticky dekádu, a tak jsem místo čtení druhého dílu zpracoval Rothfussův psychologický profil, jakožto nejvíc stagnujícího "aktivního" spisovatele naší doby (i mrtví publikují více)... a když jsem se už trochu víc otráven jeho způsoby, konečně dostal k jeho 'Strachu moudrého muže', zodpovědělo mi to spoustu otázek. Že Rothfuss vyhrál prvním dílem v loterii. Že si hodil pořádnej kmen pod nohy tím, jak nešikovně zpracoval druhý díl. A že právě proto si asi teď dekádu kroutí plnovous a neví s tím, jak uzavřít třetí díl, protože tam toho musí nacpat hodně, jelikož na tisíci stranách své druhé knihy není vlastně skoro nic. Slovo, které v angličtině spousa negativních čtenářů ve svých recenzích používala bylo: pointless - a to knihu vystihuje. Myslím si, že jeho um leží v něčem, co bych nazval "edgy pohádky pro děti" (koneckonců 'The Thing Beneath the Bed' je asi jediná věc mimo prvního dílu Kroniky královraha, co se mi líbila a tu rovněž publikoval víc jak dekádu zpátky). Víceméně, když se nad tím zamyslíte, Rothfuss udělá radši i sidequely, jako 'Hudbu ticha', což působí jako jedna do novely roztažená kapitola, aby si koupil další čas a pořád se hřál v pozornosti, než aby uzavřel slíbenou trilogii, "co už má vlastně napsanou patnáct let, ale jen potřebuje edit a doladit". ____ "Kdybychom čekali, než budeme připraveni, čekali bychom do konce života" a Pat čeká, sedí na twitchi se sluchátkama a mele u čaje o nesmrtelnosti chrousta, poker face, zatímco se potí od hlavy až k patě. (*Poznámka ke knize: osobně by mě zajímalo jaký Rothfuss sleduje porno). Samozřejmě, když to čtete, není to nic špatnýho-špatnýho 'Strach moudrého muže' nese spoustu skvělých segmentů a her se slovy, ale problém je, že nic nikam nijak neposouvá (a to jsem člověk, co nesnese psaní podle učebnice, ale neviděl jsem takhle dlouhou knihu, co by dokázala být tak bezobsažná). Pat sám sebe rád a hodně poslouchá, jak je chytrej a jak to má vše dobře promyšlený a jak tohle v prvním a druhým díle pochopíte až přečtete třetí... a tak čekáte, že to chvástání bude opodstatněný, ale přijde mi, že je to tisíc stran o ničem, snaží se to "být", ale zároveň "není". U prvního dílu se mi líbilo, že některé kapitoly byly vážně vypointované téměř k dokonalosti a mělo to šmrnc a bavilo to, neposouvalo se to hodně, ale šlo to určitým směrem. Druhý díl už jen opravdu dokazuje, že 'Jméno větru' bylo skutečný one hit wonder. A je i otravný sledovat Rothfusse, který o všech teoriích a perspektivách žvaní, žvaní o tom, co nemusí, jak nikomu nic nedluží, všechen ten čas, co tráví kecáním o knize, o tom jak na ní pracuje, proč není hotová, jak ho otravuje, že se na ni lidi ptají... prostě si honí triko nad tím, jak každej očekává publikaci jeho majstrdíla, přičemž mi přijde ironií, že už dvojka padá na hubu. Je to vlastně hrozně komický, když nad tím přemýšlím. Vzpomínám si na video Paula Austera, kde radil spisovatelům "loose ego" (zbavit se ega), myslím, že tohle je přesně ukázková definice téhle rady, protože Rothfuss je ten typ, co zjistíte, jak mu pod povrchem bují hlavně tohle obrovský ego, ego nepříjemné konzistence, vychcanosti, toho, jakým způsobem už na začátku položené otázky začne obšírně odpovídat "Víte, to co říkáte, je hezký, ale nechte mě vysvětlit, proč mám pravdu já...". Je tu veliká skupina fanoušků, co zbožňují první díl tak, že i kdyby Rothfussův druhý díl byl něco na úrovni leporela, složenýho z listů od kedlubny, odkývali by mu to jako geniální, ale to už je úděl, když napíšete, byť jen jednu, opravdu dobrou knihu, co si najde čtenářskou obec... Tisíc stran skvěle napsaného ničeho. Dobrá práce, Pate. Co takhle přijmout to a na znamení porážky si oholit vousy i hlavu a začít psát tu porno fikci o svým životě, ke které tak tíhneš: The Wise Man's Gear.

12 18.04.2021

Minimálně alespoň teď a tady, v tomhle bodě mého života - ale tak je to s každou knihou, načasování je všechno - ale je to strašně těžkopádné. Filozofování a mudrování, co přeskakuje tak nějak, zase, ping pong, konstantně se symbolizuje pod povrchem o věcech, co jdou mimo mě a ani mě příliš nezajímají. Obrazy, co jdou mimo mě. Přijde mi, že Fuks napsal knihu víc sám pro sebe, což jako spisovatel dokážu určitě respektovat a akceptovat, ne už ale tolik jako čtenář. Není to nic, co by u mě srazilo to, co si o Fuksovi myslím. Ale definitivně to nebyl můj šálek kávy a dost mě to minulo. Ilustrace a design slušné.

1 13.04.2021

Trip s ayahuasqueros, pohled šamanů a "primitivních kmenů" na komplexní otázky ohledně života, první kapitoly klamou tělem... a já tak nějak v tomhle duchu očekával celou knihu, ale velmi záhy se Narby soustředí na biologii, botaniku, vědecké aspekty DNA, utváření a vznik všeho, které zpočátku pořád trefně a zajímavě srovnává s naukou pralesních národů, ale velmi posléze hutněji přejde na vědecký aspekt (ta pasáž srovnání mě stála dlouhou hádku na discordu s jedním logikem (lokic - takhle píše génius logic v angličtině, pokud je alkoholikem a má dyslexii) vs. já, dumající a nadhazující (prostě ne-logik, možná idiot, možná i retard), skončilo to tak, že můj přítel by mě mým oblíbeným anglickým slovem "literally" uškrtil, pokud by byl v mé přítomnosti - ale možná mám jen nadání na to, vytáčet lidi do běla, když věřím, že mám pravdu, nebo je někde konflikt a chci o tom debatovat) - ale zpátky ke knize: Je fakt, že odteď už budu spoustu symbolů, dvoušroubovici, nebo znak zdravotnictví (Aeskulapova hůl) vnímat jinak. Zrovna některý den zpátky jsem šel obchodem, kde prodávali dezinfekci s tím symbolem a už jsem nemohl, než nevidět v ní hada. Některé pasáže byly definitivně zajímavé, asi nejvíc mě bavila ta inteligence v rostlinách (a co když skutečně fungují na spektru, které nejsme schopni zpracovat? třeba jsou rostliny v konstatním stádiu sjetosti a nejsou schopny ani chápat, že se tu okolo prohání banda opic, co se snaží zničit sebe i planetu), ale jako celek je to takové příliš hutné v hypotézách, očividně autor načetl spoustu literatury (mimo jiné i třeba Šamanismus a archaické techniky extáze od Eliadeho, zmíněný je i Joseph Campbell a to je jen pár, ke kterým jsem se dostal i já) a tohle napsal s upřímným zaujetím, ale jako celek, pro mě, jako většina věcí poslední dobou, co mě prvotně zaujmou a pak selžou na půli cesty... takovej ten ambivalentní pocit.

3 10.04.2021

Během čtení jsem si asi nejčastěji vzpomněl na Bukowského, jenže 'Shetani's Sister' se odehrává víc v prostředí: ulice, pasák dávající čistej fet svým děvkám a konstantně pracující na tom udržet si jejich loajalitu a touhu, že ho potřebují, každej se snaží donekonečna ojebat každýho o peníze, postavení, nebo život, je to spíš o principech toho, jak to na ulici chodí a jak každej musí hájit svoji existenci. Ale není to tak, že by se v téhle špíně příběh tolik pachtil, jsou to pořád jen kulisy a kniha sleduje víceméně několik postav, okolo kterých se to pořád dokola, skoro až filmovou dynamikou, točí. Asi nejvíc mě ale zaujalo to, že je to vážně dobře napsaný samo o sobě, ne že bych od Roberta Becka neočekával po jeho životě pasáka něco třeskutýho... jen mě spíš zarazilo, že literárně je to dost dobře zpracovaný, i když je to ve výsledku jen thriller, který se víceméně narouboval na kostru jeho životních zkušeností. Některé detaily opravdu dávají pocítit tu autenticitu. Škoda, že je u nás absolutně neznámý, minimálně jeho autobiografie 'Pimp: Story of my Life' by v dnešní přefeminizované době stála z recese za překlad.

1 05.04.2021

S Austerem u nás poslední roky tak trochu usínají na vavřínech, pokud jde o jeho publikace (rád bych si třeba přečetl i chybějící 'Moon Palace' a jeho poslední '4 3 2 1'), ale i tak se mi daří sehnat, co je zatím k mání a tak nějak se tím postupně prokousávat. 'Vynález samoty' je z trochu jiného soudku, protože text (1982) se řadí mezi Austerovy první publikované memoáry/esejistické práce, zde konkrétně rekonstruuje portrét nedávno zesnulého otce, jak jinak než opět nezaměnitelným stylem - neviditelný muž, co proplouval životem po jeho povrchu, s nečekaným tajemstvím, o kterém nikdo nevěděl... zní to jak jedna z epizod Věřte nevěřte. Škoda, že kvalita prvního textu je tak moc tam, kde Auster je ten Auster, co mě baví číst, protože druhá část, Kniha paměti, skočí do takovýho pim pam pom, přeskakování, tuny narychlo spíchnutých motivů, myšlenek. Tam a sem. Chce to být všechno a proto to není nic. Dohromady je to takové nesourodé, výsledek je takovej experimentální ping pong co absolutně přetrhl tu nit, kterou vybudoval v první polovině. Připomnělo mi to, když Bukowski mluvil o Henrym Millerovi a říkal něco v tom smyslu, že dokud se drží nohama na zemi, tak se to dá docela dobře číst, ale jakmile začne filozofovat s hlavou v oblacích, jeho psaní jde z kopce dolů - podobně se cítím okolo téhle knihy. 'Portrét neviditelného muže' určitě stojí za přečtení, ale u 'Knihy paměti' se Auster snaží o nějakou homage, odkazy na další autory, nebo alespoň něco v tom smyslu a když se rozhodne jít touhle cestou, obvykle tím trpí kvalita jeho textu, vznikne z toho takovej postmodernistickej guláš, jehož kvality se tak nějak objevují a vytrácí stránku od stránky.

"Pravdou také je, že "člověk s dobrou pamětí si nic nepamatuje, protože nic nezapomene," jak napsal Beckett o Proustovi.
Je pravda, že musíme, stejně jako Proust ve svém rozsáhlém románu o minulosti, rozlišovat mezi pamětí ovládanou vůli a pamětí neovládanou vůlí."

Pinocchiova dobrodružství možná stojí za přečtení.

"Teprve v temnotě samoty totiž začíná dílo paměti."

2 05.04.2021

"Zmasilost? To je přece stupeň omasení."

Mrzí mě, že Kulhánkův status je dost okleštěnej nekonečným zástupem plagiátorů, ať už jakž takž solidnějších, nebo absolutních literární tragédií (Kotleta, prominentní mrhač papíru), tak vzhledem k obtížné sehnatelnosti jeho děl, které se dají opatřit jen za nelidsky přepálené sumy, které si nechci vzít už z principu (podobně je na tom třeba i Kája Saudek), se ke knihám prakticky nelze dostat, ne tak, aby si člověk koupil starší paperback za odpovídající cenu a v klidu si ho přečetl a udělal si názor. Tahle situace mě tedy přinutila odposlechnout 'Vyhlídku na věčnost' v Xeriho verzi audioknihy, která, jak věřím, je zkrácená (ale parádně zpracovaná), ale šlo mi o to, dostat se k nádechu Kulhánka, protože tohle za všechny ty roky, co kroužím okolo, je první kniha, ke které jsem se od něj dostal, i když tohle je jediná, která se dá sehnat za přijatelné peníze a je pořád k mání. Kulhánek má neuvěřitelnou spádovitost, kadenci průpovídek a humoru ze staré školy... líbí se mi, že to netlačí na pilu, odkazuje to, ale je to samo sebou (Tarantino), líbí se mi, že ta atmosféra je skoro jak vystřižená z estetiky pc her staršího data, kde se tolik neopájelo příběhem, ale šlo se spíš do akce, pohybu, nějakýho intermezza, hláškování, sem tam, ale tahle estetika a nádech příběhu drží atmosféru jak z pc her, to ale samozřejmě zase až pochopí a ocení jen starší ročníky, co ujížděli na specifických věcech. Kulhánek sám je tajemnější než hrad v Karpatech, než Thomas Pynchon a to tomu samozřejmě taky přidává, je jen skutečná škoda, že ten špatnej shit je tu všude, dotisky, každej rok nová kniha a mezitím Kulhánek, co stojí za přečtení, je nedostupnej, někde ve stínech. To mě mrzí asi nejvíc, protože jinak jsou moje pocity z tohohle seznámení velmi pozitivní, líbí se mi jeho styl, kterej si prostě hodně jede svoje, bezohledně a ono to právě díky tomu tak dobře funguje.

"Ukážu ti kouzlo."
"Mamka říkala, že se nesmím bavit s pány, kteří mi budou chtít ukazovat kouzla, ani když nejsou cizí."

4 29.03.2021

Nevím. Opulentní je slovo, které mě napadalo během poslechu nejčastěji a kolikrát člověk ani pořádně nezná význam a stejně mu to hraje v hlavě… ale k tomuhle to sedí... a tak nějak by se zároveň dal vyjádřit i pocit z téhle knihy: bohaté, ale minulo. Ano. Tenhle kolosus neprakticky veliké knihy (Argo? what tha fack...? Mám si s tím podložit postel, nebo s tím někoho ubít?) jsem mohl zvládnout jedině jako audioknihu, i když mě bavila, když jsem ji původně rozečetl klasicky, vím že dál by tak či tak přestala. Je to mnohovrstevnaté, globální, rozmáchlé, obsáhlé. Bolañovo '2666' je definitivně ambiciózní opus magnum... chystal jsem se na to strašně dlouho... a slyšel o tom ještě déle... a všechno to očekávání nakonec splasklo jako bublina... při všem tom shonu a nedostatku času... celou tu dobu jsem žil v očekávání a domnění jakési tajemné a temné cesty... podle ohlasů o vraždění žen a jak je celou knihou tenhle motiv prodchnutý (reálnou předlohou města Santa Teresa je Ciudad Juárez), ale namísto temné cesty jsem dostal výčet vaginálních a análních znásilnění a vražd, velmi faktograficky. Dobře napsané a na poměry latinskoamerických autorů i přístupné. Ale jak to šlo dál a dál, můj zájem slábl. Nejvíc mě asi bavila ta Austerovsky laděná první část, ale postupně jsem se v tom jen ztrácel a můj zájem slábl a slábl na absolutní minimum, až to došlo ke klasické touze knihu pouze dokončit. Možná, že vědomí blížící se smrti v Bolañovi vyvolala tuto horečnou touhu vyplodit něco velkolepého, odkaz, který by zanechal, ale nemyslím si, že úplně uspěl, definitivně ne u mě. Mám nějaký problém s latinskoamerickou literaturou, jako kdybych nemohl najít nic, co by ke mně promlouvalo, ať jdu přes největší jména, Marquéz, Borges, Machado de Assis, Bolaño, prostě nic. Už zbývá jen Cortázar, ale prostě je to možná jiná vlnová délka a na jejich psaní je něco, co mi nesedí, možná je to klimatem, prosáklým do psaní - nemám rád teplo.

2 23.03.2021

Má to swag, ale nesnaží se to být víc, než co to je a toho si vždycky cením. Rennie nemá tendence zbytečně se opájet vlastním popisem světa a jak "každá kapka spadla z římsy do oka ptáka, který vzhlédl od louže, kde si zrovna svlažoval hrdlo". Víceméně se jde často přímo k věci, nemáte ponětí, kde a proč se ocitáte, víte jen, že metaválečníci se jmény, co si musíte přečíst vícekrát, se objeví a jakmile na sebe narazí, budou se snažit se sprovodit ze světa... a jakmile si myslíte, že už to nemůže být primitivnější, dojde na metafyzikálno. Rennie v podstatě hlásá o podstatě lidského druhu, metaválečníci, alespoň pro mě, jsou jakousi přepálenou nadformou člověka. Nechápou proč, ale jediné, co dělají a je smyslem jejich existence, je to, že se vzájemně vraždí. Metafyzikální bádání proč tomu tak je potom knihu povyšuje na něco jiného, něco, kde se mísí skutečný svět s Rennieho fikcí-vizí..., i ty násilně sexuální scény mají něco do sebe, speciálně v závěrečné třetině to začne mít slušný grády. Na jednu stranu je to béčková žánrovka, ale bavilo mě to číst právě pro ten mix všech složek - jako když namícháte smoothie se správným poměrem. Dokážu rovněž pochopit, že řadě lidí se tahle kniha příliš líbit nebude, protože má, pro mainstream a casuals, svoje mouchy a není tak úplně "podle učebnice" (což jí zase u mě přidalo na sexappealu, pravej underground). Taky se mi líbí, že se ke mě dostává něco ze současné produkce, protože k něčemu podobnýmu se jen tak nedostanu. To přirovnání k Highlanderovi, které mě taky napadlo, když jsem o knize četl anotaci, je ale trochu zcestné, protože během samotného čtení jsem si na to ani nevzpomněl, je to tak trochu pod povrchem... a v neposlední řadě mi došlo, že tohle je teprve druhej Filtrův překlad co čtu (od Ostrova Sukkwan, dekádu zpátky, když jsem ještě nevěděl), čímž dík za výměnu, tohle mi sedlo definitivně víc, než bych si asi užíval to nekonečný prokousávání se kompletním Conanem v english (jak moc dobře víš, tohle jsem sjel za týden). V první moment, když jsem to otevřel, jsem si vzpomněl i na Gormenghast, speciálně asi díky překladům těch jmen (...a není Rozbrojův Rozmar vlastně takovej mini-Gormenghast, co Filtře?)

6 14.03.2021

Andronikova defintivně není špatná, to chci říct předně, protože už její 'Nebe nemá dno', ke kterému jsem se dostal několik let zpátky bylo zvláštní atmosférou onoho blížícího se konce jejího života... to si pamatuju dobře. 'Zvuk slunečních hodin' je více standartní román v klasickém slova smyslu, kde se překrývají tři roviny z odlišných koutů planety a odlišného času. Slušně napsaný debut, ale v rámci toho, co jsem už načetl, pro mě minimálně, nepřinesl nic nového.

2 14.03.2021

Obvyklý ponor do atmosféry nevyřčeného mezi dialogy postav ustoupil něčemu, co na povrchu vypadalo stejně, ale zasahoval do toho jakýsi konstantní závan politického dění, závan vztahově-politického dění, japonských principů, oddalující to, co mě na Ishigurovi zaujalo v prvé řadě - je to takovej slip, první, co jsem u Ishigura zaregistroval. Vyloženě mě jen bavily pasáže Ona s jeho vnukem a i když je to formou pořád zajímavé, pokud jde o paměť, práci s narativem, nelineárností, prostě jsem nebyl schopen se do toho začíst, konstantně mě na tom něco iritovalo a odvádělo mě pryč, možná proto, že mě to prostě jak samotným příběhem, tak celým tím politickým nádechem příliš nezajímalo.

4 07.03.2021

Tolik životní moudrosti na tak malém prostoru. Brzy se k tomu musím vrátit... v čistším stavu, s ostrým soustředěním, protože těch momentů, kterých mám za delší knihy třeba pár, kdy se přistihnu, soustředěný na slova a význam, tu bylo mnoho.

1 05.03.2021

Cormac ve své ryzí podobě. Jasná, čistá, pomalá próza, na kost a k věci. Jeho psaní je jisté a bez zbytečného tuku, věřím, že v jeho podání by i obsah na kelímku od jogurtu zněl potměšile a vážně, jak to umí jen on. ____ V první části hraniční trilogie, jejíž koupi jsem v letech 2008 společně s druhým dílem projel, protože se mi nechtělo "věnovat celé trilogii a ještě k tomu o kovbojích (obrázek Johna Waynea)" - a to i s přihlédnutím k tomu, že jsem od McCarthyho do té doby načetl téměř vše ostatní (ale třetí díl jsem si koupil, protože se mi líbila obálka) - se šestnáctiletý John Grady Cole rozhodne opustit rodný Texas se svým přítelem Lacy Rawlinsem, aby získali práci v Mexiku. Cestou přiberou ještě "kida" Blevinse a dál vlastně nechci spoilovat. Existenciální, ale bez zbytečného patosu, poučování a filozofování, protože na to není čas, protože člověk musí řešit triviálnější věci, jako třeba přežít (ha, taky umím polysyndetony). V žádném případě nejde o nějakou romantickou ódu o divokosti koní a kovbojích nebo všech těch obrázcích, co si v hlavě možná malujete. Kniha je typicky prodchnutá násilím a nespravedlností a i když je John Grady hrdina skrz na skrz téměř romantický, vzbuzující sympatie, na jeho cestě vidíme jen záblesky tohohle letního plážovýho porna. Ta McCarthyho nekompromisní syrovost těžce nese jak náladu, tak i formu, jak je tomu ostatně vždycky. Taky se mi líbí, že Cormac nemá potřebu pro užití nějakých složitých slovních obratů - to nejtěžší, s čím někteří čtenáři můžou zápasit je, jak je ostatně zvykem, časté užití španělštiny, protože drtivá většina jeho příběhů je zasazena právě do prostředí hranic Spojených států a Mexika. Pro mě fajn koření, protože sám cizí jazyky rád hojně užívám. Ale i tenhle prvek není u McCarthyho samoúčelný.

11 03.03.2021

'Strange Planet' nenabízí ani tak humor, jako spíš zrcadlo globální úrovně. Někdy si strip musíte přečíst dvakrát, aby vám došlo, o čem je. Ale definitivně se mi líbí využít platformu k jinému účelu, než vypointovanému gagu (z těch nevinných se historicky postupně přešlo více k černému, až cynickému humoru - tady jde ovšem možná čistě o můj osobní výběr), ale 'clueless' bytosti v této knize se snaží pochopit zvyklosti této planety a jejich nezaujatý postoj tomu dodává správné koření ve znovuobjevování některých sociologických šablon, které používáme... je to k zamyšlení víc, než by člověk od něčeho podobného čekal. Nejsem z toho až tolik na větvi, ale na druhou stranu, přečetl jsem to s upřímným zaujetím.

4 02.03.2021

'Překrásný nový svět' (Konec civilizace? PLESK! Au, moje čelo). Definitivně jsem se na to dokázal napojit lépe, než třeba na Orwellovo '1984', Bradburyho '451-F' nebo Zamjatinovy 'My'. Už počáteční kontrola "líhně", která je, dle mě, současně vrcholem knihy, nastaví laťku očekávání dost vysoko. Ale pak, jak je u žánru zvykem, to sklouzne dolů, k příkladům, k takovému tomu filozofování a tím to pro mě osobně začne ztrácet sex appeal. Ale určitě to člověka trkne v mnoha věcech, chování mocenských skupin světa prosazující maximální využití lidí, odpoutání od kultury (krátkozraký, nevzdělaný pohled, ale chápu, že peníze a moc pro psychopaty vládnoucích vrstev jsou až na prvním místě). Jestliže jste znudění zábavou... lupněte si somu. Promiskuita. Každej s každým. Přemýšlím nad náboženskou morálkou, hmm. Kontrola lidí, kteří jsou chování tak, aby věřili, že práce je smyslem života. Je to blízko, jdeme tím směrem. Jak jsem se o tom onehdá bavil, tyhle knihy nejsou ani tolik vize, jako spíš návod těm nahoře. A hlavně nemyslet! Zvláštní, tohle nám tvrdila už češtinářka na střední. Ale na druhou stranu, někdy je třeba nemyslet... a jednat.

5 27.02.2021

Taková alegorická variace s klasickým motivem hrdiny tápajícího dantovským peklem. Není to špatný, ale ta zápletka hledání na začátku slibovala víc a jinak. Jednoho dne, nedávno, jsme s mým gangem na discordu rozebírali jorubštinu (Israel Adesanya), z jejíž mytologie pro tuhle knihu Tutuola vychází a ten jazyk mě na moment opravdu uchvátil: Wo àyà mi!

2 27.02.2021

O Wimu Hofovi vím už řadu let, z podcastů, youtube apod. Jeho autobiografií jsem se na jeho myšlení tak nějak chtěl víc napojit, soustředit, fyzicky to číst... přitom je to určitou laciností podobné všem prázdným self-help knihám, jenže Wim Hof (bio)hacknul pár opravdu zajímavých věcí a i když on sám je anomálie, tvrdí, že se to dokáže naučit každý. Spousta point o biochemii, neurologii a funkcích těla. Tahle kniha je přístupná, obecná, taková vstupní brána, námět na to, co byste mohli s životem zkusit udělat. Takže tady hodnotím spíš koncept a myšlenku, jako celek, než čistě knihu. Sympatie tu jsou, Wim na mě tak vždycky působil, takže doufám, že se postupně propracuju přes ledové sprchy i dál.

3 27.02.2021

Intelektuálně někoho zničit - to si musím zapamatovat. Taková sympatická pitomost, ve které Grus sice nepředvádí co do kresby svoji nejdůmyslnější práci, ale to spíš proto že to jednoduše nebere vůbec vážně. "Průmyslově neopracovanej kus dřeva lidi v Praze prostě znervózňuje."

3 26.02.2021

Platforma, díky které jsem se k Markovi dostal byl youtube. Poslouchal jsem týpka, kterej začal dělat spoustu sympatických a někdy i zajímavých point... a zničehonic se z něj vyklubal autor téhle, mnou roky přehlížené, knihy (osobní rozvoj prakticky nečtu). A i když "se to dá", youtube mu podle mě svědčí lépe. Nepochybuju o tom, že ještě bude dlouho psát podobné příručky, protože má smlouvu... ale i přes množství dobrých rad mi přijde, že krom faktu, abyste prostě přijali život, jakej je a nehonili se tolik za falešnými cíli, které si vytyčila víc společnost, než vy, tu Mark tak nějak mele pořád jedno a totéž a ve výsledku z toho plně funkční knihu nevyždíme.

6 21.02.2021