jethro.tull komentáře u knih

Musím hned zpočátku poznamenat, že osoba pana Macka je mi vrcholně nesympatická, a proto jsem ke čtení této jeho knihy přistupoval s určitými předsudky. Pak jsem se do knihy začetl a zjistil jsem po pár stránkách, že autor velice zdařile navázal na Jirotkův styl psaní a jeho humor, že to tedy vypadá jako důstojné pokračování Saturnina. A bylo po předsudcích. Potom mě ale jednotvárnost knihy začala nudit. Stále jsem očekával nějaký aspoň menší dějový zvrat, který v původním Saturninovi představuje zaplavený most zastupující spojení s civilizací, výpadek proudu a následné putování do města. V knize Saturnin se vrací jsem nic takového nenašel. Snad proto mnozí čtenáři (soudě podle komentářů) měli potíže knihu dočíst. Já měl tento problém také, ale nakonec jsem knihu s jistou úlevou dočetl až do konce. Stejný den jsem se dozvěděl, že vyhrála Cenu Miloslava Švandrlíka 2018 o nejlepší humoristickou knihu českého autora.

12 22.09.2018

Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl a ke kterým se stále vracím. Jako student jsem si kdysi koupil 1. vydání, aspoň jsem si tehdy myslel, že se jedná o 1. vydání. Byl jsem nadšený, že o umělcích, ke kterým jsem tehdy vzhlížel, Jaroslav Seifert píše lidsky jako o lidech, a knihu jsem si okamžitě zamiloval. Pak jsem se občas ke knize vracel. Nyní čtu knihu znova a opět mě uchvátilo milé, laskavé vyprávění autora s vydatnou (a pochopitelnou) dávkou nostalgie. Navíc už několik desetiletí žiji na Žižkově, takže k mnohým vzpomínaným místům mám osobní vztah. Mnohé knihy, které se mi v minulosti líbily, ztratily po letech svůj půvab, ale tato kniha je vzácnou výjimkou.

9 15.08.2015

Nemá smysl srovnávat knihu s filmem. Film je geniální, ale úplně jiný než kniha. Naštěstí. A tak jsem četl úplně (nebo trochu) jiný příběh Forresta Gumpa a úžasně se bavil a občas se zasmál a už dlouho mi nebylo tak smutno po dočtení knihy.

8 13.01.2011

Ze začátku jsem měl dojem, že čtu oddychový příběh pro děti, ale pak jsem si uvědomil, že bych jako dítě tenhle příběh vnímal jako větší horor, než jsou knihy o upírech, vlkodlacích či řeznících všeho druhu. Potom jsem najednou zjistil, že jsem Gaimanovou bránou vstoupil do jiného světa, kde je jedno, jestli to je příběh pro děti, nebo pro dospělé. Gaiman je skvělý vypravěč a velice věrohodně a uvěřitelně líčí myšlenkový svět sedmiletého dítěte. Možná že určité vzpomínky máme společné, jen je zapomínáme, pokud se zrovna neocitneme u rybníčku, který je oceánem, a nehovoříme aspoň s jednou ženou z Hempstockovic farmy. A pak se závoj na chvilku poodhrne (třeba pomocí příběhu Neila Gaimana) a my vnímáme realitu úplně jinak.
90 %

7 23.09.2013

Nejsem na detektivky a k této trilogii jsem se dostal tak trochu omylem a oklikou přes jiné Simmonsovy knihy. Musím však říct, že tato trilogie je napsaná stejně svižně jako většina Simmonsových knih. Rozhodně jsem se nenudil a rozhodně nebudu vyčítat autorovi, že se dal na brak. Pro mě 90 %.

5 17.02.2014

Knihu jsem přečetl jedním dechem. Vyhovovala mi mj. metoda autora, kterou použil při popisu a hodnocení jednání Jaromíra Nohavici i při rozboru doby socialismu a doby polistopadové. Tuto knihu doporučuji všem, kteří dobu končícího socialismu 80. let nezažili a nestačí jim zjednodušující informace, které se dozvídají z médií nebo ve škole. Bylo to mnohem složitější a tato kniha to umožňuje pochopit. Velice dobře to vystihl Václav Bělohradský, který knihu hodnotí těmito slovy: „Práce klade tolik potřebný odpor současnému kategorickému požadavku černobílého vidění minulosti a pevných hranic mezi „morálním“ a „nemorálním“.“

4 04.02.2024

Opět, tak jako u prvního dílu, jsem byl překvapen, jak čtivě byla tato kniha napsána. Tu tlustou knihu o přibližně 650 stranách jsem četl snad i s větším zaujetím než podobně rozsáhlé díly ságy Písně ledu a ohně. K čtivosti knihy jistě přispělo i to, že je mi MCH blízký svými názory, a to jak uměleckými, tak i politickými. Znovu jsem oprášil alba MCH Bandu a znovu se ujistil, jak dobrá muzika to je. Jsem vděčný za důkladně zpracovaný obrazový doprovod a také za připomenutí kauzy Marta Chadimová. Jsem rád, že tento případ MCH na závěr knihy s kronikářskou přesností rozebral. Kniha je tedy nejen čtivá, ale v mnoha ohledech i poučná.

4 01.11.2021

Pro Marku Míkovou mám slabost už někdy od 80. let, kdy mě nadchla muzika Dybbuku a kdy jsem zároveň obdivoval krásnou princeznu z pohádky. Oceňuji její smysl pro humor i fantazii. U této knihy jsem si kladl otázku, pro koho je vlastně napsaná. Myslel jsem si, že život babek bude pro děti poněkud odtažité téma, ale podle ohlasů na tomto fóru i jinde se zdá, že se kniha dětem líbí. A dospělí? Myslím, že hodně záleží na tom, jestli je dospělý čtenář schopen přijmout laskavý humor této knihy a nechat se vést fantazií autorky. Já jsem se při čtení mile bavil, nechal se unášet jednoduchým příběhem a měl radost, že je většinou zakončen vtipnou pointou.

4 25.05.2021

Miloš Urban je spisovatel hledající. Z domova černého románu, kde se mu dařilo nejvíc, se odebral do lesa v knize Boletus Arcanus, ale nebyla to šťastná cesta, z jeho hub bolela spíš hlava než břicho. Pak se vydal na šťastnou a podařenou jízdu ve voze Praga Picola. Poté se nechal nalákat do slepé uličky v románu Přišla z moře. Nyní cestuje mezi světy v románu Urbo Kune. Částečně mu jeho cestování vychází. I když se děj sune kupředu pomalu a čtenář již brzy předstihne v poznání toho, co se děje, vysokoškolsky vzdělané postavy knihy, kniha má napětí a směřuje jistě k závěrečnému konfliktu. Když k němu dojde, tak si čtenář musí přečíst spoustu plků, zejména o politice. Nejen že to nepůsobí příliš věrohodně, když se střetnou lidé paralelních světů a řeší politickou situaci, ale prospívá to čtenářské jízdě (abych zůstal u toho cestovatelského přirovnání) asi jako ucpaná D1. Miloš Urban mi na procházku svým městem Urbo Kune půjčil boty. Zpočátku mi příjemně posloužily při poznávání různých slotů města, ale ke konci mě vyloženě tlačily. Zkrátka, konec knihy mě nebavil. Oceňuji originální nápad města Urbo Kune, ale čekal jsem od knihy víc. Chatrný příběh a závěr bez nějakého vyvrcholení jsou pro mě zklamáním.

4 20.10.2016

Mystifikace, která mě pobavila i přes všechny nelogičnosti, na které jsem si u Urbanových knih zvykl a většinou je shovívavě odpouštím. Předpokládám, že zmínku v údajném dopise Josefa Němce o pohřbu Karla Havlíčka Borovského, který byl pohřben „vedle ostatkův Karla Hynka Máchy odpočívajících tady již dlouhá desetiletí“, umístil do knihy autor schválně jako indicii pro pozorné čtenáře. Asi nemusím připomínat, že Karel Hynek Mácha byl v roce 1836 pohřben v Litoměřicích a na Vyšehrad byly jeho ostatky převezeny až roku 1938.
Pro „kedalch“ uvádím, že hru České nebe uvedlo Divadlo Járy Cimrmana až v roce 2008, zatímco kniha Poslední tečka za rukopisy byla poprvé vydána roku 1998.
Na knize mi nejvíce vadilo to, co jde na vrub vydavatelství (Argo), totiž pravopisná chyba na str. 85 (ve 2. vydání). Náměstím Republiky zde není myšlena zastávka MHD, a přesto je zde název vytištěn s velkým „n“ i „r“. Předpokládám, že v tomto případě se nejedná o mystifikaci.

4 15.08.2014

Po dlouhé době jsem četl knihu, u které jsem se těšil, až ji dočtu do konce, a zároveň byl nešťastný, když jsem knihu dočetl. Všechno podstatné napsala o knize Metla, která zřejmě byla knihou nadšená stejně jako já. Ke knize jsem se dostal až po 10 letech po vydání. To, co mě odrazovalo od koupě, byla cena knihy a také to, že je příběh zasazen do pro mě odtažitého prostředí středověké Číny. Knihu jsem posléze koupil v antikvariátu za čtvrtinu ceny a čínské prostředí mně nakonec vůbec nevadilo. Naopak. Užíval jsem si kaligraficky zdobné proplétání osudů jednotlivých postav a pozvolné plynutí příběhu, který postupně směřoval k rozpadu celého tehdejšího světa. Kupodivu se mi ani nepletla jména osob. Tuto vynikající knihu bych doporučil všem, kteří příliš nespěchají za dramatickým příběhem, naopak si vychutnávají drobné porce příběhů, které si nakonec najdou k sobě cestu a uzavřou se.

3 15.05.2022

Moc jsem se těšil na další pokračování Milénia, ale tuto knihu jsem nedočetl, skončil jsem na straně 90 a dál to nešlo, což se mi stává málokdy. Knihu proto ani nehodnotím. Očekával jsem od pokračování Milénia víc. Můj názor je, že když je někdo autorem úspěšných knih, jak se píše na záložce, tak nemá zapotřebí žít z úspěchu jiného, bohužel už mrtvého, autora.

Tato kniha mě uchvátila před lety, když jsem četl první vydání. Nyní jsem se trochu obával, že po těch mnoha letech mi už nemá co říct. Naštěstí se to nestalo. Je to neuvěřitelné, ale Mikoláši Chadimovi se podařilo napsat velice čtivou i poučnou knihu. Do knihy jsem se tak začetl, že mi nevadily drobné pravopisné chyby, resp. překlepy. Ale to jde na vrub vydavatele, ne autora. Kniha je doplněným a přepracovaným vydáním - obsahuje spoustu fotografií a dalších dokumentů - a já se už těším na druhý díl.

3 21.03.2016

Možná půjdu proti proudu, když napíšu, že se mi tato kniha líbila víc než Stoletý stařík. Není to sice žádný zázrak a stále nechápu tu obrovskou oblíbenost obou knih Jonase Jonassona, ale Analfabetka mi přišla čtivější a vtipnější. Sice zhruba ve dvou třetinách ztrácel autor tempo, ale včas si vzpomněl, že musí příběh natáhnout na patřičný počet stran, a tak ještě přidal nějaké to vzrušení na konec. Dobrý průměr.

3 31.01.2015

Průměrná kniha průměrně originální s průměrným napětím a průměrnou vtipností. Tady se někomu povedl vynikající marketingový tah! Kniha již nějakou dobu patří mezi Top 10 nejprodávanějších (a snad tedy i nejčtenějších) knih. Takhle prodat knihu, kterou bych charakterizoval slovy „do vlaku či na dovolenou“, jako světový bestseler, to se jen tak nevidí! Zároveň mě ale napadá otázka, co když někde leží, ať už vydaná či v šuplíku, kniha, která opravdu stojí za přečtení, ale nemá takovouto podporu?

3 25.01.2015

Kniha mě uchvátila, což bylo pro mě překvapením, protože předcházející kniha volné trilogie se mi zdála pouze mírně nadprůměrná. O knize Labyrint bylo napsáno, jaké důkladné výzkumy autorka podnikla, jako by to bylo něco neobvyklého. Ale v samotné knize pak byly informace, které lze bez potíží najít na Wikipedii. To však není nedostatek knihy ani chyba autorky. Zápletka Labyrintu se mi zdála málo uvěřitelná a závěr tak trochu vyšuměl, rozhodně neobsahoval žádné překvapení, či dokonce vyvrcholení, byl prostě nijaký.
Zato knihu Hrobka jsem četl jedním dechem. Autorka zde tak jako v předchozí knize pracuje se dvěma dějovými liniemi (současnost a minulost), přičemž se tyto linie prolínají, či dokonce překrývají. Napětí se autorce podařilo udržet až do konce, i když byl závěr tak trochu očekávaný. Autorce se navíc podařilo vyvolat a v celé knize udržet velmi znepokojivou atmosféru. 90 - 95 %

3 08.05.2014

Po hodně nepovedeném třetím díle Dexter v temnotách je tato kniha o poznání lepší, ale prvním dvěma knihám se nevyrovná. Jednak nemám rád, když se v závěru knihy věci vyřeší tak nějak samy od sebe, a jednak se mi některé části knihy zdály úplně zbytečné. Například vůbec nechápu tu zbytečnou cestu na Kubu (3 kapitoly). Děj knihy se tím nijak významně neposunul, a kdyby tyto kapitoly nějakým nedopatřením z knihy vypadly, vůbec nic by se nestalo.

3 13.03.2014

Po stránce formální je to naprosto dokonalé dílo. Střídají se zde různé styly, jednotlivé příběhy (až na jeden prostřední) jsou v nejdůležitějším, nejdramatičtějším okamžiku rozděleny, navíc jsou jednotlivé části spolu uměle propojovány nejrůznějšími motivy, nejčastěji se zde objevuje motiv znaménka ve tvaru komety, ale jsou zde i další propojení, např. hlavní postava následujícího příběhu se seznamuje aspoň částečně s předcházejícím příběhem. Kniha tak připomíná pyramidu, kdy postupujeme v čase až na vrcholek pyramidy a pak nás čeká sestup podle předem stanovených pravidel. První příběh je tedy zároveň příběhem posledním. A zde je myslím hlavní nedostatek knihy. Kniha nemá žádný závěr, na který jsme zvyklí, příběh negraduje a neústí v nějaké vyvrcholení. Navíc forma prvního a posledního příběhu, deníkový záznam, to ani příliš neumožňuje. Po této stránce je film doveden k větší dokonalosti.
Knihu jsem četl až po zhlédnutí filmu, ale nemyslím, že by to bylo na škodu. Už dopředu jsem byl seznámen s jednotlivými příběhy a mohl jsem se soustředit na detaily, jako jsou spojovací motivy příběhů nebo odlišnosti knihy a filmu, a mohl jsem se více věnovat formální výstavbě knihy.
Váhal jsem mezi 70 a 80 % a vzhledem k tomu, že jsem se většinu knihy bavil a jen závěr byl (očekávaným) zklamáním, jsem se přiklonil k 80 %.

Tentokrát je další díl příběhů Harryho Dresdena až na samý závěr knihy méně akční. O to víc poodkrývá tajemství rodiny titulní postavy. Koho už při čtení minulých dílů zajímalo, jak je to s rodinou Harryho Dresdena, nebude zklamán. Víc už prozradit nemůžu, snad jen to, že se kniha četla velice dobře, děj odsejpal a příběhu nechybělo koření humoru, tak jak jsme u Butcherových knih zvyklí.

3 01.10.2013

Mám podobnou zkušenost jako Brabikate. Knihu jsem opravdu málem neodložil a musel ji dočíst do konce, což se mi u knih Pavla Kohouta stává často, a to i přes to, že tentokrát byl konec předvídatelný (jako jeden ze dvou možných). Spisovatel Pavel Kohout umí napsat napínavý, strhující příběh s věrohodnými a dobře vykreslenými postavami a četba jeho knih je pro mě vždycky zážitek.

3 30.11.-0001