jerisno komentáře u knih

Bylo to v době, kdy už za rohem nakukovaly devadesátky. Jel jsem na návštěvu k bráchovi a švagrové a protože ta byla v očekávání a já chtěl něco přivézt, rozhodl jsem se koupit ji nějakou knihu o miminech. Jméno Iry Levina jsem znal již z příběhu "Stepfordské paničky", který byl pro mě vkusně fantaskní a tak jsem spojil příjemné s užitečným a zakoupil ji tento dvojromán (z mého oblíbeného Odeonu). Příběh o Rosemary jsem neznal a netušil nic o jeho žánrovém charakteru.
Návštěva se vydařila, knihu jsem věnoval, popřál hezké mateřství a v klidu odjel. Až po nějakém čase mi švagrová sdělila, že knihu začala číst (nic netuše) již v pokročilejším stavu těhotenství a čím víc se začítala, tím víc měla divný pocit (nastávající matky jsou přece jenom více citově rozjitřené). Knihu nakonec nedočetla a (snad) včas odložila. Dobře to dopadlo, synovec se narodil v pohodě a dnes je z něj úspěšný a chytrý mladý muž. Ani nevím, jestli se švagrová k tomu příběhu někdy vrátila (musím se poptat). Já osobně jsem ho doteď nečetl a ani nebudu (co kdyby ... ?) !
Hodnotím tedy jen "Stepfordské paničky" a ty jsou velmi slušné.

9 04.02.2022

přečteno v letech 1980-81 (opakovaně), hned po vydání v Odeonu (edice GaMA). Bylo mi lehce přes dvacet, posluchačsky jsem jel tvrdě v rockové muzice, měl za sebou silné folkové (protestní) období a začal nakukovat do jazzu. Když k tomu přičtete i vysokoškolské, lehce volnější prostředí, nemohla mě tato zásadní kniha beatnické generace minout. Děj mě velice bavil a těšil jsem se na další a další průsery (pardon ... příhody) hlavních hrdinů.
Pokud by u mě Sal s Deanem tehdy zaklepali, asi bych si sbalil bágl, vyrazil s nimi a bral to jako hold svobodnému životu.
Z dnešního pohledu a optikou současné mladé generace to asi bude méně pochopitelné, ale tehdy nám stačila i takováto kniha k hlubšímu nadechnutí.
Román "Na cestě" mě přivedl i k jiným dílům Jacka Kerouaca, jako "Mag", či "Dharmoví tuláci".
Jak zpívával Wabi Daněk (volně parafrázuji) : "... spolu s Deanem, každý týden, On the Road ..." !

12 04.02.2022

Tuto knihu jsem četl někdy v polovině 80. let a přivedla mě k ní znalost jiného díla Patricka Whitea - "Sukně z listí", které se mi velmi líbilo (a vlastnil jsem ho dokonce i ve slovenštině, jako "Strapce lístia").
Se "Stromem člověka" jsem však měl zpočátku velké problémy. Vlastnil jsem edici (Úsvit), kde byly stránky z velice tenkého, asi ekologicky šetrnějšího papíru (podobně jako edice GaMA - Galerie moderních autorů) a já měl dojem, že se tou knihou nikdy neprokoušu, protože přečtené listy opticky vůbec nepřibývaly. Než jsem si zvykl na autorův pomalejší a vláčnější styl vyprávění, byl jsem někde za stou stránkou a knihu pomalu odpískával. Potom se však něco zlomilo a příběh farmářské rodiny v australské divočině mě neskutečně přitáhl a já se nemohl dočkat okamžiku, kdy knížku opět otevřu a budu, spolu s hrdiny příběhu, sledovat jejich nelehký, ale zárověň i krásný život v nespoutané divočině. Dodnes ji považuji za jednu z nejzajímavějších knih, které jsem měl tu čest přečíst. Ale "Sukně z listí" u mně stojí přece jenom o štráfek výše.

5 04.02.2022

Každá kniha má dva příběhy. Ten vnitřní, který dělá knihu knihou a je pro její čtivost nezbytný. A potom příběh vnější, který přímo ovlivňuje samotnou fyzickou existenci knihy.
V době vydání této knížky jsem, jako každoročně, řešil vánoční knižní dárek pro manželku. Ale mnou původně vybraný titul knihkupectví nedodalo, do vánoc zbývaly dva dny a tak musel naskočit plán B.
Pár záložních titulů jsem měl, ale ani jeden jsem nemohl nalézt. Nakonec mi padla do oka tato kniha. Něco jsem už o ní slyšel a věděl, že je lehce kontroverzní. A tak jsem po tomto titulu, v nouzi, sáhl.
Když žena dárek pod stromečkem rozbalila a přečetla název, její obočí se udiveně nadzvedlo a vyslala ke mně laškovný výraz. Stihl jsem utrousit jen něco o posvátnosti štědrého večera a přítomnosti dětí.
Knihu načala hned druhý den a vše se zdálo být v pořádku. Po nějaké době se však z vedlejší místnosti, kde příběh konzumovala, začalo ozývat tlumené mumlání, prokládané hlasitou samomluvou : "To snad ne !", popř. "To si dělá pr... srandu ! ". Autorku očividně nešetřila. Myslím, že se několikrát ozvalo i freneticky se opakující "fuj" a nakonec také temně zlověstné "brrr". Tehdy mi došlo, že dárek asi nebyl to pravé ořechové.
Kniha byla nakonec dočtena, neboť moje polovička knihy zásadně dočítá. Hned potom za mnou přišla a nevině se zeptala, zda ji může někam odnést. Evidentně měla na mysli před domem stojící kontejner. "Přece nevyhodíš takovou pěknou knížku", pokusil jsem se o chabou záchranu. Nakonec jsem to uhrál na remízu a výtisk odnesl do knihobudky na autobusovém nádraží. Třeba udělala radost nějaké jiné cestující.
Od té doby, když přijde řeč na případné knižní dárky, pravidelně se ozývá rezolutní a rázné "Už žádná vlhká místa" ! A já mám po "he he".
Ani vlhká místa totiž nemusejí být tím, čím se zdají být !

Tak tohle je vnější příběh této knihy.
Na dotaz, kolik mám přihodit hvězdiček, manželka lakonicky odvětila : "Maximálně dvě". Když dvě, tak dvě. Jedna za to, že tato knížka se dá asi i dočíst a druhá za graficky čistou a příjemnou obálku.

12 03.02.2022

Skvělý a lidsky hluboký příběh. Fascinoval mě jazyk původních obyvatel této drsné krajiny. Na pohled tvrdý, neohebný, ale přesto až magicky krásný a přitažlivý.
Kniha mě přinutila si o Walesu něco přečíst i z jiných pramenů a kdysi způsobila, že jsem si tuto zemi zařadil mezi tři krajiny, které bych chtěl někdy navštívit (psal se rok 1980 a o nějakém cestování nemohla být ani řeč). Třeba by realita byla jiná a byl bych zklamán, nebo naopak ještě více potěšen. Teď už to je ale jedno. Zatímco další dva státy jsem si splnil (Francii a Španělsko), do Walesu se už nepodívám. Nevadí, budu si ho i nadále připomínat tímto drsným a přesto nadmíru lidským příběhem.
Váháte-li, tak neváhejte !

Vynikající "ušatý" příběh, zpodobněný jako chytrá a dokonalá alegorie lidské společnosti. A také hluboký, skoro jako králičí nora. Knihu jsem si zakoupil a přečetl až v pokročile dospělém věku a byl jsem velmi potěšen způsobem, jakým pan Adams celý děj vystavěl. Také český překlad si zaslouží absolutorium. Když jsem mezi známými utrousil, že čtu knihu o králíkách (popřípadě králících), obočí většinou letěla udiveně vzhůru a rty vykouzlily "chápavý" úsměv. Opravdu ale nečekejte nějakou dětskou vyprávěnku.
Myslím, že se později objevil i animovaný seriál, který hodnotit nemohu, zahlédl jsem jen útržky, ale animace se mi nezdála z nejhorších.
Kniha nabízí dobrodružství, napětí, přírodní poetiku, hravost i otázky k zamyšlení. To není málo ! Vřele doporučuji.

11 03.02.2022

Bylo to asi koncem roku 1984. Přijel jsem na vánoční dovolenou za rodiči a starším bratrem do svého rodiště. V té době jsem se o malířství lehce zajímal, občas i sám něco amatérsky načmáral, ale jen tak pro sebe.
Bratr tehdy našel pod stromečkem právě tuto výpravnou knihu (dárek od jeho dívky, mé pozdější švagrové). Pořád někde lítali, měli jiné zájmy a já, vida opuštěnou knihu, jsem ji zkusmo otevřel. Do konce dovolené jsem už nic jiného nestihl. Pozorně jsem si prohlížel stránku za stránkou, obraz za obrazem a zároveň poctivě pročítal upozorňující a metodické popisky, jak který obraz studovat, zkoumat, čeho si všimnout, co nepřehlédnout. Obrazy jsem začal vidět z úplně jiných úhlů a pohledů a nemohl jsem se nabažit.
Hned po vánocích jsem si dokoupil své vlastní vydání a ještě dlouhou dobu jsem takto knihu "studoval". I dnes ji občas otvírám a stále v ní nacházím příjemné uspokojení.
Důstojná vizitka naší národní galerie.

3 02.02.2022

Oficiálně Doubrava, ale doma jsme jí vždycky říkali Doubravka.
Rodí se z drobných pramenů v oblasti Ždárských vrchů u Radostína, nedaleko Velkého Dářka a po 88 kilometrech předává důstojně své vody Labi v Záboří nad Labem, nedaleko Kolína.
Kdybych se tehdy s prutem pořádně rozmáchl, mohl jsem v řece chytat ryby přímo z kuchyně. V mém dětství (zlatá šedesátá a přelom do sedmdesátek) bylo s touto řekou spojeno téměř vše. Na jedné straně pomalu ustupující Železné hory a z druhé krásná zákoutí Doubravky, lemovaná hustým porostem olší.
V zimě pravidelně zamrzala téměř celá a kromě hokeje se po ní dalo bruslit i několik kilometrů v celku. V létě docházelo na skoro každodenní chytání ryb, koupání v tůních, nebo jen bezcílné bloumání po březích. Ryby jsme převážně chytali do ruky. Pod většími kameny, v dlouhých vlnitých říčních trávách, nebo v černých kořenech stromů (dnes bych tam už ruku nestrčil). To byli v Doubravce ještě raci, říční škeble, mihule a drobné plevelné rybky : vranka obecná (místními zvaná "šulák") a mřenka mramorovaná ("židovice"). Hlavní ale byli pstruzi, bělice, jelci, lipani, občas okounek, nebo štika a za vhodných podmínek i úhoři.
Po celodenním lítání venku, nebo na blízkém hřišti, jsme se v řece večer i myli, vodou zalévali zahrádky, popřípadě u ní pořádali táboráky s prvními, nesmělými kontakty s kuřivem, pitivem a tím druhým pohlavím (fakt jich víc nebylo ...).
K přehradě Pařížov to Doubravka měla ještě nějakých 15 až 20 kilometrů a tak byla klidná, mírná, skromná. Zazlobila občas na jaře, při pravidelném tání, ale vždy nakoukla jen na dolní okraj naší zahrady. V tu chvíli z ní šel docela strach. K domu se ale neodvážila (ani při tisícileté vodě v roce 2002).
Dnes je už jiná, ale pořád naše. Krásná, tichá, až nenápadná.

Publikace je psána čtivě a svižně, se spoustou užitečných informací a místních pozoruhodností. Všem, kteří mají k tomuto kraji, či samotné řece nějaký vztah, vřele doporučuji.

2 02.02.2022

Z mého hlediska asi nejvýznamnější sci-fi román, jaký se se mnou potkal. A potkali jsme se celkem 2x. Porvé v roce 1977 (Mladá fronta), kde byl lehce jiný úvod (myslím, že z nějakého ideologického důvodu) a podruhé v roce 1990 (Odeon), kde už bylo vše na svém místě. Nic to ale neubírá z nejvyšších kvalit této postkatastrofické fikce. Je mi jen líto, že se dosud neobjevilo stejně kvalitní a zásadní filmové zpracování (i když britská dvoudílná televizní verze z r. 2009, nebyla úplný průšvih). V současnosti, kdy je pomocí počítačové animace možné stvořit jakýkoliv svět, by to asi stálo znova za pokus.
Překvapivě se mi líbilo i volné pokračování "Noc Trifidů" od Simona Clarka (2001), které po filmovém zpracování přímo volalo. Ale asi málo, když k tomu dosud nedošlo.
Nezpochybnitelně nejvyšší hodnocení !

46 28.01.2022

Jeden ze základních kamenů moderní sci-fi. Četl jsem již dávno, ale stále si pamatuji, jak mě přitahovala tajemná atmosféra příběhu, strach z neznáma, gradující napětí i technické popisy, které jsem si musel pročítat opakovaně, abych si to vůbec dokázal v hlavě představit. V mých osobních žebříčcích se tato kniha vždy umisťovala na nejvyšších příčkách a stavím ji výše než jiná Clarkova díla, včetně Vesmírné odysey.

Edice "Jazzpetit" fungovaly jako samostatné přílohy hudebního občasníku "Jazz" (nebo "Buletin Jazz") , který se věnoval avantgardním, menšinovým, či méně známým hudebním formám (Rock In Oposition, minimalismus, Conceptual Art, Zeuhl, Jazz-Rock a pod.) a který vydávala a distribuovala tehdejší Jazzová sekce.
Jako první "Jazzpetit" vyšla v roce 1979 právě "Rocková poezie / 1". Miloval jsem rockovou muziku a logicky jsem toužil zjistit, o čem že to moji oblíbení umělci pějí. Kvalitní písňové texty by asi neměly být nějaké jednoduché zábavové veršovánky (snad s výjimkou textů Ivana Mládka, kde je naopak v jednoduchosti jejich síla), ale jsou plné náznaků, osobních asociací, vnitřních obrazů a obratů, odboček, výhybek, odkazů, ale i slepých kolejí. A to může být jejich problém.
Přiznám se, že texty takových Yes, Hamilla, nebo některé od King Crimson (potažmo Petera Sinfielda) jsem nepochopil ani po mnohokrát opakovaném čtení (na rozdíl od hudby, která byla excelentní). Naopak jsem byl tehdy potěšen Zappou, který se svými Mothers dovedl být sarkastický, umělecký i zábavný. Také Beefheart, Jethro, či Floydi nejsou špatní.
Příjemný a poučný sborník.

6 27.01.2022

Tak tahle byla moje první ... !
A protože na tu první se nezapomíná, nezapomněl jsem ani já. Měli jsme doma samostatné vydání z roku 1963 (SNDK) s pěknými ilustracemi Dagmar Berkové. Dva roky nato jsem zahájil povinnou školní docházku a když jsem byl konečně schopen spojit písmenka v hlásky, hlásky ve slova a slova ve věty, tak se to přihodilo. První samostatně přečtená "knížka" ! Velice milá a velmi pěkná.

23 27.01.2022

Bylo to asi v šesté třídě ZDŠ. Podařilo se mi donést domů docela hezké vysvědčení a mamka mi nabídla, abych si za odměnu vybral dárek. A tak jsem v nejbližším městečku pendloval mezi papírnictvím (krásná sada tenkých fixů) a knihkupectvím (tato kniha). Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, ale nakonec zvítězil Farley Mowat s pěkným příběhem Jamieho a Awasina. Takhle nějak jsem si, jako kluk, představoval přátelství a kamarádství a příběh této knihy ve mně rezonoval ještě docela dlouho. Snad mě i v něčem ovlivnil.
A ta krásná sada tenkých fixů? Za pár dní po vysvědčení jsem slavil 12. narozeniny, dostal jsem tašku s dárky a co myslíte? Byly tam !

Eduard Štorch, Josef Augusta, Zdeněk Burian - zásadní pravěká trojčlenka pro mnoho dětských čtenářů (včetně mé maličkosti). Dodnes v sobě cítím ten blahodárný pocit spokojenosti, bezstarostnosti, bezpečí, ale i příjemného očekávání, když jsem se v zimních měsících stullil do pohodlného křesla, nedaleko hřejících kamen a prožíval s knižními hrdiny jejich ne tolik snadné životy. Dostat mě od knihy k pravidelné rodinné večeři, byl pro mé rodiče doslova nadlidský výkon.
Lovce mamutů, ale vlastně cokoliv, co se jen otřelo o pravěk, jsem takto přečetl
několikrát a i nyní, po více jak 50 letech, slyším praskání pravěkého ohně, cítím pach divoké zvěře a vnímám živočišné myšlení i nezbytné konání našich dávných předků.
Občas bych se chtěl vrátit. Vlastně čím dál tím víc.

No ... nechce se mi do toho, ale i já na sebe musím "bonznout", že jsem celé tohle veledílo přečetl v práci (bylo to před 40 lety, tak je to snad už promlčené), ale nedalo se odtrhnout.
Asi jsem tím naboural výrobní plán (a až teď mně zpětně došlo, proč jsme na tom nebyli tehdy ekonomicky zrovna nejlépe), ale moje duše našla uspokojení.
Jedna z nejhezčích knih, co jsem měl v ruce.

40 14.01.2022

K této knize jsem se dostal prostřednictvím Jazzové sekce, která dílo vydala ve své edici "Jazzpetit" v roce 1982. Pár Hrabalů už jsem měl za sebou, jeho styl vyprávění se mi velmi líbil a protože v té době nebyla k mání oficiální verze, uvítal jsem s nadšením tuto. Byli jsme s bráchou členy Jazzové sekce a tak se na nás, naštěstí, dostalo.
Kniha nezklamala, zaujal mě jiný a otevřený pohled autora nejenom na válečné události, ale i na tehdejší společnost, včetně erotiky (mohu-li to tak napsat).
Velmi jsem se těšil i na film pana Menzela, ale s tím jsem se, bohužel, nějak neztotožnil a v mých očích rozhodně nepatří k nejlepším režisérovým dílům.
Knihu mám stále v tomto vydání, nové jsem si nepořizoval. Občas ji otevřu a pár stránek si přečtu pro oživení. Mám pana Hrabala rád, ne vše jsem přečetl, ale to co mi prošlo očima, mě vždy plně uspokojilo.

19 14.01.2022

V době tuzemského hudebního polotemna, působil tento Vlčkův počin jako malý zázrak. Velký dík patřil i Jazzové sekci a její edici Jazzpetit. S bratrem jsme byli jejími členy a tak jsme měli tento slovník doslova z první ruky (každý své vydání). I když byly jednotlivé díly vydávány vždy po roce, stal se Rock 2000 okamžitě naší hudební "Biblí" a bylo jen málo dnů, kdy jsme v knihách zaujatě nelistovali.
Občas jsme výtisk půjčili dál (neradi), někdy se dala objevit faktická chybka, nebo překlep, ale kdo by to tehdy řešil. Pro nás (a další hudební fandy) to byl jediný dostupný zdroj informací v češtině (včetně personálního složení skupin, jejich diskografií i přepisu správné výslovnosti cizích jmen a názvů).
I po těch letech je mám stále doma, lehce rozpadlé a očtené, ale vždy s nostalgií opečovávané. Zásadní vydavatelský počin.

6 13.01.2022

V době tuzemského hudebního polotemna, působil tento Vlčkův počin jako malý zázrak. Velký dík patřil i Jazzové sekci a její edici Jazzpetit. S bratrem jsme byli jejími členy a tak jsme měli tento slovník doslova z první ruky (každý své vydání). I když byly jednotlivé díly vydávány vždy po roce, stal se Rock 2000 okamžitě naší hudební "Biblí" a bylo jen málo dnů, kdy jsme v knihách zaujatě nelistovali.
Občas jsme výtisk půjčili dál (neradi), někdy se dala objevit faktická chybka, nebo překlep, ale kdo by to tehdy řešil. Pro nás (a další hudební fandy) to byl tehdy jediný dostupný zdroj informací v češtině (včetně personálního složení skupin, jejich diskografií i přepisu správné výslovnosti cizích jmen a názvů).
I po těch letech je mám stále doma, lehce rozpadlé a očtené, ale vždy s nostalgií opečovávané. Zásadní vydavatelský počin.

6 13.01.2022

V době tuzemského hudebního polotemna, působil tento Vlčkův počin jako malý zázrak. Velký dík patřil i Jazzové sekci a její edici Jazzpetit. S bratrem jsme byli jejími členy a tak jsme měli tento slovník doslova z první ruky (každý své vydání). I když byly jednotlivé díly vydávány vždy po roce, stal se Rock 2000 okamžitě naší hudební "Biblí" a bylo jen málo dnů, kdy jsme v knihách zaujatě nelistovali.
Občas jsme výtisk půjčili dál (neradi), někdy se dala objevit faktická chybka, nebo překlep, ale kdo by to tehdy řešil. Pro nás (a další hudební fandy) to byl tehdy jediný dostupný zdroj informací v češtině (včetně personálního složení skupin, jejich diskografií i přepisu správné výslovnosti cizích jmen a názvů).
Letos uplyne 40 let od vydání prvního dílu. Mám je stále doma, lehce rozpadlé a očtené, ale vždy s nostalgií opečovávané. Zásadní vydavatelský počin.

6 13.01.2022

Když jsem před vánoci zjistil, že nakladatelství Volvox Globator vydává, prostřednictvím své edice Evokace, autobiografické vzpomínky zakládajícího člena Black Sabbath, geniálního riffostrůjce a zásadní persony rockové kytary, Tonyho Iommiho, povyskočil jsem radostí, vydal šťastné zaúpění a vyslal prosebný, psí pohled k manželce. Stalo se, pod stromečkem jsem nalezl ještě teplé vydání této knihy.
Iommiho vzpomínky jsou psány svižně, vtipně a živě. Jednotlivé kapitoly jsou velmi krátké a spíše než souvislé literární vyprávění, připomínají vzpomínkové črty z Tonyho života. Dětství a dospívání v tehdejším průmyslovém Birminghamu, kde se Tony Iommi narodil rodičům s italskými kořeny, rozhodně nepřipomínalo procházku rajskou zahradou a poměry v rodině, ve škole, na ulici, nebo v příležitostných zaměstnáních už vůbec ne. Myslím, že spásný nápad věnovat se muzice, vytáhl Tonyho z mnohem větších průserů a těžkostí, než které ho potkaly při jeho hudební činnosti (a že jich bylo).
Vyprávění končí v roce 2012, v období jeho vážných zdravotních potíží a je velmi chvályhodné, že tuto knihu vzpomínek doplňuje český doslov, který zahrnuje i události po tomto datu, až do letošního roku (a že šlo o události, pro Black Sabbath, velmi významné - znovuspojení, nové album "13", poslední studiové nahrávky i důstojné rozlučkové turné).

Letos jsem oslavil 50 let mého obcování s hudbou skupiny Black Sabbath a je symbolické, že i po půlstoletí dokáže úvodní riff titulní skladby, debutového alba Black Sabbath, spolehlivě zježit mou srst a vykouzlit příjemnou námrazu v zátylku.
Byla to doslova jízda nahoru a dolů (nebo jízda nebem i peklem, jak příhodně zní podtitul této autobiografie) a i když vlastním již 4 české knihy s tématikou Black Sabbath, jsem velmi rád i za tuto novou, která mnohé události doplňuje, dovysvětluje a objasňuje pohledem toho nejpovolanějšího.
Trochu zamrzí několik tiskových chyb, které se dají objevit. Na druhou stranu potěší obrazová dokumentace z rodinného a hudebního archivu pana Iommiho i závěrečná kompletní diskografie.
Pro Sabbathology nutnost, pro ostatní příjemné počtení.

8 29.12.2021