jardadr komentáře u knih

Taková poučná sci-fi bajka. Druhá (tedy první) varianta vize totalitního světa ze dvou nejslavnějších, avšak oproti Orwelllovi zde lidstvo nepodmaňuje teror, ale naopak možnost mít naprosto všechno po čem kdo touží. Každá touha se může snadno naplnit. A jde to lehce, protože touhy takřka všech jsou do puntíku stejné. Jíst, sportovat, bavit se, souložit. Ještě že v našem světě to takové není - nejsme zahlcení levnou zábavou, do kina chodíme za kulturním zážitkem a ne se bavit exekty, na slovo sex jen tak nenarazíte, žádné agresivní reklamy nás nenutí kupovat cokoliv, jen pro to, aby se mohlo vyrábět, lidé okolo nás, politici a veřejní činitelé kultury a společnosti nejsou plytcí, nýbrž neustále nám dávají nové a nové podněty k přemýšlení o světě a smyslu života.
Hle, je to krásný nový svět!

8 26.03.2013

Tak souhlasil bych snad a jen částečně s tou křesťanskou alegorií. Vůbec si naopak nemyslím, že Boží duha reflektuje česko-německé vztahy. Ne, jen ukazuje jejich následky, s tím, že nehodnotí, kdo je dobrý a kdo špatný. Děj (pokud můžeme o nějakém mluvit, protože jde hlavně a dialog dvou osob) by se mohl odehrávat kdekoliv, kde zvůle a násilí mas plodilo zlo.
Souhlasím s J. Patočkou v doslovu knihy, je to hlavně básnické dílo, poezie v próze. A je to báseň velká, mocná jak svou krutostí, tak i krásou. Boží duha totiž vyjadřuje usmíření, odpuštění, znamení, že to staré, zlé pominulo a otvírají se nové cesty.

8 19.02.2013

Jedna z těch z tajemných knih, o kterých se příliš nemluví, spíše jen v náznacích a nepřímo ji zmíní nějaký sečtělý fajnšmekr s nevyřčeným dovětkem: přečtěte si ji, ale teď se o ní nebudeme bavit. Je to s ní totiž složité. Kdo by považoval za jistojistě dobrý nápad věnovat ji někomu k narozeninám aniž by se neobával toho, že to dotyčný od vás pochopí jako recesi? Samozřejmě, není to úplně vážné dílo, ale přece nejlépe ji dle mého sluší představa jak je čtena v houpacím křesle, nebo starém ušáku někde v podkrovní mansardě samotářským milovníkem podivínské literatury, nebo intelektuálem s matematickým mozkem, jenž črtá schemata, siločary propojující dějové linie, postavy v knize a hledajíc tak další ukrytý význam; to pravé tajemství, které Italo Calvino vložil do rovnic, jenž nejsou psány číselnými znaky, nýbrž výhradně jen slovy. Je to propadání se do tekutých písků představ, ztrácení se v džunglích příběhů. Existuje jen ten váš příběh ve vašem vesmíru a v jiném vesmíru, příběhy druhých, miliony, miliardy. Nečekejte, že každý bude dopovězen a vysvětlen. Je-li položena otázka proč někteří lidé musí číst, není jednou z možných odpovědí dokonce i ta, že se snaží proniknout ze svého příběhu, vesmíru i do těch druhých?

7 07.01.2019

Spisek, který zasáhne. Chůze lesem jako metafora života mimo běžná kritéria - lesní chodci prý byli lidé vyhoštění svým společenstvím, psanci, lesní lidé, nemohoucí čekat žádnou milost od lidského společenství, protože s ním nesdílejí jednotu. Odmítli její nikdy nedodržovaná pravidla a za to musí snášet trest. Ale být takto potrestán je pro Jungera i vyjádřením svobody. Svobody rozhodovat podle sebe a ne podle diktátu jiných. I když tato svoboda může znamenat tělesnou smrt. Jenže přežít za každou cenu je asi jen devíza otroků a sluhů. Těžko se o této knize mluví. Tato knížka spíše sama promlouvá. K těm kdo chtějí naslouchat, ne řvavým kampaním a mikrofonům, ale tichému hlasu, jakoby šeptaly stromy v lese.

7 23.11.2015

Po mrazivém nadšení, které jsem cítil po přečtení jiné Huysmansovi slavné knihy Tam dole, jsem se na Naruby dost těšil. Ale musím přiznat, že kniha úplně nesplnila má očekávání, jak to tak občas bývá. Krom několika scén, jako návštěva zubaře, marná cesta do Londýna, nákup prapodivných květin a úžasně děsivé vize démona příjice, by se prakticky celá kniha dala brát jako soubor esejí o estetice a umění a úvah o probíhajícím "úpadku" lidstva a v neposlední řadě duševním stavu des Esseintese, zřejmého syfilitika. Občas problesklo pár "kacířských" myšlenek na svět, církev a lidskou společnost vůbec.
A pak ještě jedna věc, a to je vydání této knihy z roku 1993, které je vlastně reedicí z roku 1913. Je v překladu Arnošta Procházky a tento překlad, ač mu člověk nemůže upřít určitý půvab a velikou jazykovou hloubku, je poněkud svérázný. Zde plně platí rčení, že překladatel vlastně píše knihu znova. Procházka si, tak jako jeho přítel Karásek, liboval v hutném, složitém jazyce, budícím zdání starobylosti, ačkoliv tento sloh byl stejně jako u Arbese, hlavně jejich vlastním výtvorem. Ne nadarmo ho F. X. Šalda (což se vydavatelé knihy -považte- nebáli v doslovu uvést) označoval za živoucí mumii.
Čte se to hrozně těžce a pomalu, což sice nemusí být na škodu - i věty složené z deseti jiných mají své kouzlo :-) - jen kdyby člověk neměl občas pocit, že si Procházka některá slova prostě vymýšlel. Ale i tak to byl svým způsobem zážitek.

7 04.04.2013

Kroutím hlavou a podivuji se nad tím, že někteří lidé považují tuto knihu za literaturu faktu. Pojmenování Stručné dějiny dvacátého věku, jak je psáno v podnadpise, je součástí hry. Europeana absolutně není historiografií. Ouředník píše metodou, kterou už před ním používal například Kurt Vonnegut, a to vystihováním a vybíráním toho absurdního, jež se stalo a děje a na tom stavět text, protože to, bohužel, nejlépe vystihuje podstatu našeho lidského světa. Působí to samozřejmě komicky, tragikomicky, depresivně, strašlivě, ale kdo by s tím mohl nesouhlasit? Dějiny, nejen dvacátého století, jsou absolutně nesmyslné, pokud nejsme ochotni připustit, že i iracionální příčiny, mají smysl. Pokud jsme ochotni se podívat pravdě do očí, tak spatříme nekonečný sled válek, utrpení, nacionalistického davového šílenství, a co je snad nejhorší, stále se opakujících lásek k politickým vůdcům. A to prostě člověk nedá, pokud věří, že něco má mít ještě vůbec smysl. Že existuje něco jako lidství. Vidím Patrika Ouředníka, píšícího tuto esej, jako nasraného člověka, přespříliš nasraného na to, aby ještě věřil ve význam rozčilování se. A tak se snaží smát. S černou satirou.

6 02.02.2023

Makabrózní, netradiční, až fyzicky bolestně krásné čtení. Jistě, nečte se to lehce a ne každý dílo tohoto anglického Kafky ocení. Ale to je v pořádku, klenoty jsou vzácné tím, že se jimi nekaždý může těšit. Už dlouho si má mizerná duše nevychutnala nic tak, jako Gormenghast.

6 18.02.2020

Nejsem příliš příznivcem kupování si malinkatých knížek, obsahujících jeden krátký text, za cenu, kterou by mohla stát celá sbírka povídek. Ale budiž, uznávám, že je to bibliofilie. Navíc jsem se ni těšil a nebyl zklamán. Ba naopak. Blackwoodův příběh je opravdu perla v rámci žánru weird, taková poezie, dalo by se říci. Ponurá atmosféra kraje, ležícího snad někde na hranicích Slovenska a Maďarska mne uchvátila a já se nemohl zbavit vize toho liduprázdného kraje, kde se po hladině prohání jen prudký vítr a tiché vydry. Kraje, který má v moci neúprosná příroda, anebo možná ještě něco krutějšího. A také na jednu větu, která v knize zazněla: " Celý život jsem si byl podivně, živě vědom existence jiné oblasti - v určitém smyslu nepříliš vzdálené od našeho světa, ale svou podstatou zcela odlišné - kde neustále probíhají velké věci, kde kolem chvátají ohromné a hrůzné osobnosti zaměřené na obrovské cíle, ve srovnání s nimiž jsou pozemské záležitosti, vzestup a pád národů, úděly impérií, osudy armád a světadílů pouhým prachem na vahách."
Je možné, že právě toto (krom závěrečných odstavců novely Dobrodružství G. A. Pyma od Poea) byl ten iniciační impulz, který v Lovecraftovi probudil ideu jeho mytologie?

6 11.02.2019

V rámci žánru weird patří tvorba Clarka Ashtona Smithe bezesporu k tomu nejzajímavějšímu a řadí se do ranku klasiky. Ovšem bez znalostí souvislostí týkajících se lovecraftovského okruhu spisovatelů by, obávám se, jeho kniha ztratila něco na svém kouzlu. Působila by nanejvýš jako sbírka fantastických, obskurních i zvrácených pohádek a bajek. Je to totiž "nekromant" Lovecraft, který sám, po čase zapomenutí oživen, vdechuje též znovu život tvůrcům jako Smith, Howard, Derleth, Chambers aj.
Smith byl autor makabrózní fantazie, avšak žádná z jeho povídek mi nepřišla tak neuvěřitelná, jako skutečnost, kterou by si zřejmě nedokázal představit ani on (snílek žijící převážně sám v dřevěném domku po rodičích, na samotě při okraji divočiny, živící se často jako námezdní dělník); že šedesát let po jeho smrti a více než osmdesát let od napsání většiny jeho povídek, budou jeho vybrané spisy vycházet v jakési vzdálené, neznámé České republice. To mohl stejně tak doufat, že je vydají v Hyperborey.

6 02.01.2019

Když pominu značnou patetičnost dramatu, pro který se zřejmě dnes tak málo hraje, ale který k romantismu patří, musím přiznat, že sílu Loupežníci opravdu mají. Čekal jsem nějaké bandity ve stylu Lotranda, ale to jsem se spletl. Tohle byli opravdoví lotři, ničemové, vyvrženci, jejichž poslední nadějí pro přežití v tomto světě je nevyřčený slib přátelství, pouto společně prolité krve - jejich nejvyšší zákon a jejich jediný mrav (Napadá mě souvislost s filmem Divoká banda).
Navíc je to vlastně i filosofický traktát (což také divadelní hře pro dnešní publikum moc na atraktivnosti nepřidá:-( ). Pojednání o Bohu a údělu člověka. O tom, že propadne-li kdo zlu, ač se holedbá vznešenými cíly, je stejně ztracen. Napadá mě: skončil takhle nějak podobně i Robin Hood?

6 21.11.2013

Ranné povídky P. K. Dicka, ale i z nich už na nás cení zuby všechny černé můry, které autor měl a rád se o ně podílel se svými čtenáři. Jen tak namátkou z té hromádky nápadů, které mohou tížit mysl paranoika ; falešné identity, prapodivné nepřátelské invaze z vesmíru i jiných dimenzí, konflitky lidí s roboty i strašidlo studené války, delirické zážitky, paralelní světy, skoky v čase a prostoru, rozdvojené osobnosti až třeba v snad nejdepresivnější povídce neúnavný, neodvolatelný robotický prodejce.
Většina povídek jsou krátké nápadité příběhy, nepostrádající vtip, ani napětí. Dvě jsou delšího formátu a připomínají trochu space opery. Avšak ve všech povídkách je nakonec skryto něco hlubšího, něco co bylo zřejmě Dickovou prapůvodní myšlenkou, kvůli které je nakonec napsal. Styl sci-fi je jenom forma, do které ja zabalil. Při čtení Dicka nemůžete necítit určité znepokojení, někdy záblesk jakéhosi deja vu, projekce nápadu, myšlenky, která vás donutí ztuhnout a věnovat jí několik minut svého života, někdy se vám vrací po hodiny a nejednou na Dickovi nápady nezapomente po leta.
Dick byl skeptický jak vůči lidstvu, tak vůči člověku. V jeho knihách většinou nejsou lidé ti dobří a spravedliví. Pokud jim přiznává něco dobrého tak schopnost lásky, soucitu a touhy po svobodě. Tohle jsou, řekl bych tři axiomy jeho knih. A věřte, že vám taky ukáže jak všemožně se tyto vlastnosti dají v lidstvu i v člověku zabít. A ještě jedna věc prostupovala povídkami v této sbírce; a to byl rasismus, který Dick nenáviděl a opovrhoval jím. Tohle všechno z Dicka dělá nejen pouhého spisovatele sci-fi, ale posunuje ho mnohem výš.

6 22.08.2013

Tohle byla nejoblíbenější knížka mého dětství. Žádná jiná mě tolik nezasáhla a ve světě mé fantazie tento stupeň překonal až v mých 14 letech J.R.R. Toliken se svým Společenstvem prstenu. Tři příběhy o fantastických dobrodružstvích Davida Damiána neskutečným způsobem rozněcovaly moji fantazii, až se nadosmrti vryly do mého vědomí. Tuto knihu řadím k pro mě přelomovým knihám. Je skoro neuvěřitelné, že vznikla u nás, Věřím, že být to na západě neupadla by v zapomění, naopak zvlášť podle prvního příběhu by vznikl jistě i úspěšný film.
Jsem zasažen fantazií a D.D.D pro mě tento svět otevřela. Tímto to začalo, pak přišla fantasy a sci-fi. Ale ještě stále, když se dostanu do Vltavína - pardon, Týna nad Vltavou - hledám ve starých uličkách dům se slunečními hodinami a obchůdek židovského čaroděje Eliáše Glocka.

6 08.08.2013

Bylo zajímavé číst tuto novelu zároveň s Hesseho Narcisem a Goldmundem a srovnávat tyto dvě díla. V Hesseho knize je prakticky vzdán hold smyslovosti, tělesná láska se románem prolíná jako hlavní červená linie, zatímco Tolstoj se k otázce vášní a sexuálních tužeb staví dost skepticky. De facto viní je, a zřejmě právem, z mnoha špatností, jež hýbou lidstvem.
Teprve po dočtení sonáty čtenáři dojde rafinovanost autora. Pozdnyšev nejprve popisuje svůj pohled na ženy, jaký měl před svojí změnou ve vězení. Vypráví o svém životě, který nežil úplně střídmě a jak toužil po vřelém, horoucím citu v manželství. Ale řeší to jako většina mužů v jeho době, po krátkém dvoření se přichází hned sňatek. Takřka zákonitě dochází k rozčarování a neshodám. když Tolstoj popisuje důvody manželských hádek, musel jsem se občas sám nad sebou zastydět a mnohou situaci poznal - jak jen to dokázal vystihnout!
Dojde ke zločinu ze žárlivosti, tedy z toho nejnižšího pudu, kterého jsou lidé schopni, chorobná žárlivost lidstvo sesazuje z trůnu myslících bytostí. Pozdnyšev v poslední části knihy dospívá k názoru, že vše byla jeho vina, protože se nedokázal zbavit předsudků a neuměl se na ženy dívaj jinak, než jako sexuální objekt. Proto v každém muži vidí soupeře a čím bližší byl jeho ženě, tím se mu zdá nebezpečnější. Dochází k názoru, že pokud tento pohled přetrvá, nikdy nebudou ženy fakticky rovnoprávné - i kdyby provozovaly všechna povolání jako muži. A myslím, že se pan Lev Tolstoj nemýlil a ani po stu letech tomu není jinak.
Tato novela však obsahuje myšlenek mnohem víc...

6 18.06.2013

Nejjistější prostředek, jak si podmanit lidstvo je zbavit člověka jeho individuality. Opravdu geniální kniha. Co dodat? Snad jen to, že je opravdu zvláštní, kolik lidí i v našem světě, potřebuje mít své dvě minuty nenávisti nějakého toho svého Goldsteina....

Pokud bych měl uvést jedno přídavné jméno vztahující se k Borgesovi, řekl bych - inspirující. A četba jeho spisů je - jak o něm napsal, Václav Cílek - inspirativní, ať už píše fantazii, nebo o argentinských gauchos, či o hanebnících, nebo své proslulé eseje. Avšak zvláště jeho "fantastické" povídky jsou jakoby bránou - nebo spíše klíčem k bráně? - kterou se vstupuje do tajemné zahrady. A teprve tam se odvíjí vše dál. Nikdy nezapomenu na jeho Babylonskou knihovnu.

6 14.02.2013

Mysteriózní, fantastická cesta do Prahy na přelomu 16. a 17. století. Sen se prolíná s realitou. Čtenář má pocit že prochází nějakou galerií:
Dvůr Rudolfa II. s jeho pompézností, kavalíry, dámamy a alchymisty.
Rudolfova kunstkomora a lvi řvoucí v Jelením příkopě.
Tajemné židovské město se svým učenci, kabalisty. Krásná židovka Ester, žena Mayzlova.
Nádheru a lesk hlavního města říše Římské střídající blížící se náboženské šílenství Třicetileté války.
Dřívější slavní a mocní mužové království se v předvečer Staroměstské exekuce scházejí už jako obyčejní lidé v jedné pražské hospodě...
A nakonec zánik staré Prahy ve víru průmyslové revoluce 19. století ... a s ní mizí i Mayzlův pověstmi opředený poklad.

(SPOILER) Z velkých jmen spisovatelů sci-fi literatury mi Pohl připadal vždy nejchladnější. Tvorbu tohoto autora považuji za výkladní skříň takzvané Hard sci-fi. Postavami jeho knih jsou totiž výhradně vědci, astronauti, technici, nebo nikdo. Krom mimozemských entit, samozřejmě. Ale to je v pořádku. O této knize se dá těžko mluvit, bez toho, aby něco nemohlo být prozrazeno. Je to vynikající kniha, fascinující svým způsobem. Rozdělená na kapitoly týkající se světa lidí a světa bytosti zvané Wan-To, dává čtenáři sledovat tu onu, tu druhou stranu, přičemž v první polovině knihy mi přišla zajímavější lidská stránka, pak tak druhá. Nicméně čekal jsem něco trochu jiného, těšil jsem se na vylíčení střetu lidského intelektu s jakousi božskou mocností, jak naznačovala anotace knihy, avšak toho se čtenář bohužel nedočká. Kniha je vlastně jen prologem k tomuto "utkání", ke kterému zákonitě musí dojít, až Want-To procitne se svého spánku.
Zbytečné mi také přišlo, že autor tolik prostoru věnoval sexuálnímu životu hlavního hrdiny (což mi mnohdy nepřipadalo podstatné a po pravdě posléze to už docela unavovalo, když se poněkolikáté v hlavě hrdiny náhle přepnulo tlačítko z Řešení tajemství vesmíru na Sex), kniha mohla mít o sto stran méně, což by jí jen prospělo.
Každopádně i tak je to velice dobré, představivost jitřící čtení.

5 22.04.2021

Je jasné, že kniha, která se zabývá tématikou takovou jako tato, a byla vydána v roce 1960 musela nutně utrpět jisté šrámy působením vlivu času. Přesto, alespoň pro laika, jich očividně se nezdá být tolik, aby ztratila něco ze své podivuhodnosti, což by mohl být možná, ten správný výraz vystihující její charakter. Ano, přečteno s chutí člověka, který nevěří, že na každém šprochu je pravdy trochu a konspirační teorie považuje za krmivo pro už beztak šílené jedince, ale který má za to, že většina vědeckých teorií se počíná vysvětlovat slovy; představme si, že...
A doba, kterou žijeme je jistě dobou "zázraků". Přes všechny své nedostatky a nekončící děsuplnosti. I přes to, co je v této knize přes šedesát let staré (mladé?), také zmiňováno, že tempo doby neběží pro všechny stejně a mnohým uniká (což je jistě i můj případ). Je vůbec schopen se mozek běžného člověka přizpůsobit rychlosti změn? A není ten dnešní stav touhy po konzervatismu, návratu (k něčemu, co nikdy nebylo) ke starým hodnotám, vždy jen vágně načrtnutými, jen strachem a zpátečnictvím? Ne, že by se nebylo čeho bát v pohybu směrem dopředu, ovšem nemenší děsy jsme nechali za sebou.
Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž za nejinspirativnější považuji právě tu první. Je to gró celého díla. Obsahuje vysvětlení pojmu fantastický realismus. Zbylé dvě části víceméně dokreslují příklady, to co už bylo řečeno a po pravdě mne již tolik nezaujali. Teorie nacistů o podstatě světa jsou možná zajímavé, ale bylo-li to opravdu tak, pak prakticky dokazují jen to, že to byli ještě větší šílenci, než jsem si myslel. A že to bylo zlo, svými skutky i podstatou, opravdové protihumánní Zlo, tak jak ho chápal Welšan Arthur Machen (slavný a často citovaný prolog k jeho povídce Bílý Lid, autoři do knihy vložili (a ve zdařilejším překladu, než v nedávno vydané Temnotě nepomíjí). Zajímavá byla zmínka o osobě Rudolpha Steinera, který ve Švýcarsku v první polovině dvacátých let zakládá protinacistickou nauku, stojící na základech tzv. "bílé magie", čili sil dobra. A je nacisti, jak jinak, zničen.
Jedním slovem, Jitro kouzelníků je prostě studna inspirace. A to především, není to vědecké, pseudovědecké dílo, ale ani ztřeštěnost ve stylu von Dänikena. Autoři, zdá se, věří, že lidské mysli musí být otevřené, musí se snažit bdít a nezatvrzovat se proti ničemu, čemu právě teď ještě nerozumí, nebo naopak neutvrzovat se, že to čemu věří teď, musí platit napořád a nebude nikdy vyvráceno.

5 02.02.2021

Vím, že jsem povídkář. Když o něčem přemýšlím, rozebírám, vymýšlím příběh, vždy se mi nejprve vybaví jako povídka. Vím, že život beru jako sérii povídek a vím to proto, že se u každého příběhu snažím hledat pointu. A to je základní kámen a hřeb každé povídky. Nevím jak je to možné - snad proto, že Amerika je země příběhů, velkých i všedních - ale nejlepší povídkáři se rodí v Americe. Ernest Hemingway, Ray Bradbury, O´Henry, Henry James, nedostižný Sherwood Anderson, fantaskní Nathaniel Hawthorne, Kurt Vonnegut, P. K. Dick, zapomenutý a stále objevovaný Ambrose Bierce, břitký Mark Twain, "otec" hororu E. A. Poe a mnoho dalších. V neposlední řadě ovšem William Saryoan. Tento nespoutaný humanista, pozorovatel "všedních" osudů, člověk chápající, nebo alespoň hledající pochopení pro lidské slabosti - a proto naplněný láskou.
Tento výběr jeho povídek řadím k tomu nejlepšímu co v osmdesátých letech u nás vůbec z americké literatury vyšlo. Pohříchu jen jako paperback, ale alespoň s vkusnými ilustracemi. Léto na krásném bílém koni je kniha, po které sáhněte, až vás bude tento svět, lidé, společnost a její zákony, celá civilizace štvát, anebo už spíš dokonce srát. A pokud vám ani ona nepomůže najít alespoň zbytek naděje... pak už to bude hodně špatné.

5 05.04.2018

Krásu nehledejte tam, kam vás všichni odkazují, Zkuste ji hledat sami na místech, kde byste ji třeba ani nečekali. Nebo třeba tam, kde jste nikdy žádnou dosud neviděli. Třeba v knize, která u nás kdysi vyšla jen jednou, a to v tak děsném minorpaperbackovém vydání. Takovou knihu necháte přehlédnutou klidně celý život, nebo si ji jednou všimnete a vezmete do ruky. Ale spíše ji zase (na věčně) odložíte, protože jméno autora Vám nic neřekne. Anebo to risknete a zkusíte se začíst. A objevíte poklad.

Chtěl jsem toho napsat mnohem víc, protože tato kniha by si to zasloužila. Ale vím, že víc říci už nemohu, aniž bych zabředl do mělčin, kam nechci.

5 18.02.2017