Léto na krásném bílém koni

5 08. srpna

Jean Giono v povídce Muž, který sázel stromy (a o pár let před ním Bradbury v podezřele podobném Zeleném ránu) působivě předkládá příběh zdánlivě beznadějné (a zcela jistě nerentabilní) snahy o zlepšení našeho okolí prostřednictvím drobného trpělivého úsilí. Ukazuje nám tím, jak může vytrvalost přinést výsledek – oproti všemu očekávání. Je to obdivuhodné a inspirující. Saroyan v povídce Granátové stromy podobné téma pojímá ještě jinak, ještě trochu to celé posouvá. Jeho hrdina ví, že jeho šlechtění nevhodného kusu země neskončí úspěchem (také se svým praktickým příbuzným svými aktivitami nechlubí), ale stejně si nemůže pomoct a ve své činnosti nepřestává. Sází stromy, protože ví, že sázet stromy je dobré, i když jich v létě jistě většina uschne a kompletní úroda se vejde do pár bedýnek.
Já jsem si u té povídky, stejně jako u mnoha dalších, uvědomil, jak mám Saroyanovy příběhy rád, jak jsou mi milí jeho nepraktičtí muži a chlapci (ano, muži a chlapci: osoby ženského pohlaví se v Saroyanově světě objevují jen jako dekorace). Stejně, jako když jsem tuhle povídkovou knihu četl poprvé (ve věku ještě hluboce neplnoletém), i teď jsem měl pocit, že citlivým podivínům Saroyan rozumí jako málokdo jiný. I v jejich radosti, i v jejich smutku. Takhle třeba popisuje ubohého, tesknícího Araba v povídce Ubohý, tesknící Arab: „Mluvil, jako by litoval, že je vůbec zapotřebí mluvit, jako by mu připadal žalostný sebemenší pokus vyjádřit něco, co se beztak vyjádřit nedá, jako by každé pronesené slůvko jenom rozmnožovalo hoře, které v něm hárá“

Pětihvězdičkový zážitek jsem ale neměl, leccos skřípalo. Občas jde Saroyan za hranici snesitelného patosu, občas spadne do banality, občas neukrotí svojí bujnou obrazotvornost a je upovídaný až moc. Schéma jeho povídek se taky dost opakuje. A pak jsou tady ti křičící dominantní patriarchové, kteří Saroyanovi zjevně učarovali, ale na mě jsou až příliš hluční a sebestřední (připomínali mi strýce Pepina, jen vybaveni dlouhým mohutným knírem a ještě delším arménským příjmením :-). „Hřbet mé ruky je na cestě k tvým ústům,“ říká za tichého přihlížení celé rodiny jeden takový otec rodu své ženě, která se právě dopustila té drzosti, že měla bez dovolení názor, a dokonce ho řekla nahlas. Hm, je evidentní, že světem Wiliama Saroyana je pro mě mnohem příjemnější listovat, než kdybych v něm měl opravdu žít.
Pozitiva nicméně převažují, bezesporu. Jsem rád, že jsem se s touhle sbírkou po letech zase setkal (třikrát sláva naší knihbudce!) a mohl si oživit Arama a další. Jsem rád, že pan Saroyan psal tak, jak psal. Jsem rád, že svým čtenářům předává svoji radost ze zdánlivých samozřejmostí, svoje okouzlení životem. Že nám ukazuje, co je opravdu důležité. Že nás ujišťuje, že být nekompatibilní se světem není žádná ostuda, že je to možná přesně naopak. Že naše jinakosti nejsou prokletím, ale darem.

„Být naživu, moci se volně pohybovat časem a prostorem, jitrem, polednem, večerem; dýchat a jíst a smát se a mluvit a spát a růst. Vidět, slyšet, hmatat. Procházet se pod sluncem po všelijakých končinách světa. Být někde, na určitém místě. Na světě.“

22. dubna

super knížka super autora .. :))

4 14. ledna

„To nevadí, toho si nevšímej.“ To je asi moje oblíbená hláška. Jinak jsou tam milý a vtipný příhody. Někdy mi bylo postav líto, třeba s těma kalhotama, jak vyšly z módy... :)

3 05.04.2018

Vím, že jsem povídkář. Když o něčem přemýšlím, rozebírám, vymýšlím příběh, vždy se mi nejprve vybaví jako povídka. Vím, že život beru jako sérii povídek a vím to proto, že se u každého příběhu snažím hledat pointu. A to je základní kámen a hřeb každé povídky. Nevím jak je to možné - snad proto, že Amerika je země příběhů, velkých i všedních - ale nejlepší povídkáři se rodí v Americe. Ernest Hemingway, Ray Bradbury, O´Henry, Henry James, nedostižný Sherwood Anderson, fantaskní Nathaniel Hawthorne, Kurt Vonnegut, P. K. Dick, zapomenutý a stále objevovaný Ambrose Bierce, břitký Mark Twain, "otec" hororu E. A. Poe a mnoho dalších. V neposlední řadě ovšem William Saryoan. Tento nespoutaný humanista, pozorovatel "všedních" osudů, člověk chápající, nebo alespoň hledající pochopení pro lidské slabosti - a proto naplněný láskou.
Tento výběr jeho povídek řadím k tomu nejlepšímu co v osmdesátých letech u nás vůbec z americké literatury vyšlo. Pohříchu jen jako paperback, ale alespoň s vkusnými ilustracemi. Léto na krásném bílém koni je kniha, po které sáhněte, až vás bude tento svět, lidé, společnost a její zákony, celá civilizace štvát, anebo už spíš dokonce srát. A pokud vám ani ona nepomůže najít alespoň zbytek naděje... pak už to bude hodně špatné.

Odpusťte mi, následující slova píši pro své budoucí já. Až tě, Klodnerová, budou zase žádat o tip na text, který by mohl recitovat náctiletý kluk (asi tak čtrnáctiletý a starší), sáhni po Saroyanovi, ideálně po tomto ;-).

3 12.09.2017

Příjemné, veselé a odlehčené čtení

14 27.04.2017

Muž bez fantazie je problém. Ale muž s fantazií je úplná pohroma. Přála bych si,aby mi pan Saroyan vyprávěl pohádky před spaním..