J.F. komentáře u knih

K Elementárním částicím jsem se dostal až poté, co jsem přečetl většinu pozdějších Houellebecqových knih - a zpětně mi připadá, že všechno to pozdější jsou variace na tohle: jsou tam typičtí Houellebecqovi hrdinové bez trvalých vztahů, prakticky bez příbuzných, bez naděje, beze smyslu, jsou tam jejich víceméně marné pokusy o kompenzaci tím či oním... Navíc ta Houellebecqova arcipesimistická diagnóza Francie a Západu tam je i s anamnézou sahající až někam k Druhé světové válce, ne-li před ni, s náznakem, jak snadno se od zdánlivě neškodné nevázanosti postupně sklouzne až ke zrůdnostem. Četba pro silné žaludky.

8 09.03.2022

Typické Houellebecqovo pesimistické vylíčení společnosti bez dětí, bez vztahů, bez radosti, bez naděje, beze smyslu, a s tím se proplétá fiktivní budoucnost (na rozdíl od Podvolení a od Mapy a území budoucnost dost vzdálená), která by z toho mohla vzejít. Platformu jsem pokládal za nejdepresivněší Houellebecqovu knihu - dokud jsem nezačal číst tohle.

Skvělá kniha; středoevropský čtenář bude možná zaskočen (a obohacen) množstvím údajů ze severských pramenů; Gurevičova Evropa, jak kdosi řekl, leží nejen na ose Paříž-Řím-Jeruzalém, ale sahá také od Islandu po Kyjev.

2 21.01.2022

Znamenitá kniha, jen název byl přeložen zavádějícím způsobem, přesnější by bylo "Civilizace středověkého Západu" (nečekejte tedy příliš výkladů o literatuře, básnictví, spiritualitě... ani moc výkladů o střední, natož východní Evropě). Hlavní témata, z jejichž přehledu je to jasné, jsou naštěstí vypsána hned na přebalu.

2 21.01.2022

Na první otevření to vypadá jako historie lidstva, ne-li dokonce filosofie dějin, kterou expert na středověké a raně novověké zásobování a válečnictví poskládal z různých fyzikálních, biologických, neurologických a psychologických hypotéz... Stejně špatné jako jeho Homo Deus.

Tak nevím. Na první otevření to působí jako kniha nějakého studenta fyziky fušujícího do filosofie dějin, což ale Yuval není. Mám to teda brát jako ironicky napsanou dystopii? Anebo si autor jednoduše šlehnul respektive (to by mu odpovídalo spíš) psal to s nějakými diodami zastrčenými v mozku?
Update: nebo že by ještě dnes skutečně takhle natvrdo "imanentizoval eschaton", tj. že by opravdu a vážně vymýšlel, jak tady, ve světě, vlastními silami uskutečníme ty své neodbytné představy zásvětního naplnění? Že by si vážně myslel, že vbrzku odstraníme takové lapálie jako smrt (a dodávám: že asi taky snadno vymyslíme nějaký bazmek proti vychladnutí vesmíru), a tím to budeme mít na háku na věky věků, ámen?

Pro mě zatím nejsmutnější Houellebecqova kniha: hlavního hrdinu dvakrát v životě potká skutečná láska, ale jemu se ani jednou nepovede si ji udržet – a pak už vlastně jen doufá, že mu k jakžtakž smysluplnému žití pomůžou prášky, což se pochopitelně nestane. Jelikož ho antidepresivum zbavilo libida, nemůže si na rozdíl od hrdinů jiných Houellebecqových knih tu prázdnotu zakrývat sexem a ona na něj civí zcela nezastřeně; do toho se hroutí francouzské zemědělství a s ním i hrdinovo zaměstnání, jeho jediný přítel si vezme život... takže on ke konci takřka jen vegetuje a přemýšlí, jak ze světa zmizet co nejtišeji a nejméně nákladně pro ostatní. (V tom se to podobá Platformě, akorát že hrdina Serotoninu není totální cynik, v návrat té lásky pořád doufá, o to je to smutnější.)
Ale tím nechci z Houellebecqa dělat prvoplánového moralistu, jen vytahuju jednu linii, kniha je skutečný román, který by se dal číst řadou dalších způsobů.
O to větší škoda, že v Odeonu/Euromediích knihu opět nezvládli zredigovat. Nejotravnější jsou jemné nepřesnosti, u kterých si až za chvíli uvědomíte, že vám vnutily představu neodpovídající dalšímu ději: „potopeni“ na místě, kde podle smyslu zjevně mělo být „zatopeni“, „zpáteční cesta“ místo „cesta tam a zpět“, „uniká voda“ místo „zatéká“, „to není nic“ místo „to není málo“, „třicátníci“ místo „třicátnice“, „půl roku předtím“ místo „před půl rokem“, „jsou marní“ místo „jsou nemožní/zoufalí“, „čtyřka“ místo „čtvrtka“; k tomu navíc asi nezáměrné novotvary jako „předkyně“ nebo „houšťka“... Kde mám na autě hledat to „levé pravé kolo“ a jak vypadají budovy z „vlněného plechu“, mi není jasné doteď. Ach jo.

8 09.01.2022

Velmi užitečné čtení - zejména pokud člověku dojde, 1) že to vlastně není o žádném "být" a "mít", ale o pozornosti, bdělosti, aktivitě, tvořivosti vs. bezmyšlenkovitém povalování v tom, co pokládáme za zajištěné; 2) že samozřejmě žít samou tvořivostí, bez pasivního opírání o jistoty vůbec nejde; 3) že to každý má chvíli spíš tak a chvíli spíš onak, že je tudíž nebezpečná hloupost dělit lidi na ty, kteří "jsou", a na ty, kteří "mají" (nebo ještě hůř: na nás, kdo "jsme", a na hloupou většinu, která "má"); 4) že jak se sami rozhodneme žít je jedna věc, a jak má být uspořádána společnost je věc druhá.

Z toho, co jsem od Houellebecqa zatím četl, je to ta nejméně pornografická kniha.
Jinak si myslím, že by se měla číst paralelně s jeho Mapou a územím, v komentáři pokračuju tam.

4 06.01.2022

Pro mě zatím nejmíň depresivní Houellebecqova kniha (asi hlavně proto, že hrdina pořád něco tvoří nebo se o to aspoň snaží, zatímco v Platformě si jenom užívá, v Podvolení se snaží hlavně konformizovat, v Serotoninu už jen vegetuje...)
Čtenář taky může mít jakési morbidní potěšení, když se v románu objeví poměrně nesympatický spisovatel jménem Michel Houellebecq a když je pak zavražděn...
Doporučuju číst paralelně s Podvolením: Obojí je arcipesimistické vylíčení současné Francie (a Západu), kde žádná z postav nemá nejen děti, ale ani sourozence, strýce nebo tety; žádná takřka neví o svých rodičích, žádná nežije s nikým v trvalém vztahu; a nadto (hlavně v Podvolení) žádná nedokáže převzít kulturní vzorce dřívějších generací. Zkrátka všichni jsou izolovaní jak od současníků, tak od předků, a kompenzujou si to sexem a jídlem (Podvolení) nebo bohatstvím a mediální proslulostí (Mapa a území).
Zpravidla do toho mívají krizi středního nebo jiného věku a jde hlavně o ni; ale v Mapě a v Podvolení Houellebecq navíc navrhuje dva scénáře blízké budoucnosti pro celou společnost: 1) kulturní vrstva se dá na islám (Podvolení), 2) nadále se udrží regionální kuchyně, řemesla atd., protože obyvatelé Francie – tj. Rusové a Číňani – je budou uchovávat (Mapa a území).
(Třetí dystopickou vizi, promítnutou do vzdálenější budoucnosti, podává v Možnosti ostrova.)
Jak že se tomu říká? Kasandrická literatura? (Asi ne náhodou se v Podvolení mýtus o Kassandře zmiňuje.)
A ještě poznámku: obě knihy jsou, Euromedia prominou, mizerně zredigované: četbu neustále ruší stopy francouzské syntaxe, v dlouhých souvětích se ztrácí souvislost (nebo to byl záměr originálu?) nadto asi na každé třetí stránce nějaká nádhera typu „výpočetní tomografie“, „Hildegarda de Bingenová“ atd. atd. Přitom dobře zredigovat Beguivinův překlad zjevně lze, viz Platformu vydanou v Garamondu.

8 06.01.2022

Houellebecqovo velké téma je (přibližně řečeno) osamělost a beznaděje, kterou si jeho postavy víceméně marně kompenzují různými prostředky - v této knize kariérou, trochu taky alkoholem, ale hlavně sexem, který, aby stačil, musí být čím dál zvrhlejší... Z toho, co jsem zatím četl, je Platforma nejdepresivnější*: skoro pro všechno kromě uvedených šidítek má hlavní hrdina ironii, cynismus, ne-li nenávist, o to zdlouhavěji a s únavnou detailností podává pornografické pasáže; na konci románu se těší už jen na to, jak jej po smrti co nejrychleji zahrabou do společného hrobu a co nejrychleji zapomenou, podobně jako v Serotoninu. Právě z téhle temnoty ale tím jasněji zazáří (pravda asi jen dvakrát) okamžiky nepředstírané náklonnosti nebo nadšení z neporušené přírody.
Na rozdíl od Houellebecqových knih vydávaných v Odeonu/Euromedii je tato kniha dobře zredigovaná, z jazykové stránky se čte dobře.

*) psáno v době, kdy jsem ještě neznal Možnost ostrova...

5 06.01.2022

Asi formálně nejsložitější (a tedy čtenářsky nejzajímavější) Kunderova kniha, složitější i než jeho „Život je jinde“. Myšlenky, city a gesta určité postavy někdy na chvíli přebere postava o dvěstě let starší a pak se děj vrátí k té současné; Goethe rozmlouvá s Hemingwayem; mezi románovými postavami občas vystoupí sám autor a s jednou mluví o tom, jak píše ty ostatní; do toho nešpatné úvahy o racionalitě a sentimentalitě, Francii a Rusku, dějinách, hudbě... A k tomu typické Kunderovy takřka rentgenové psychologické vhledy, tentokrát hlavně do napětí mezi vědomím a tělem, mezi soukromým a veřejným, mezi tím, jak se člověk vnímá sám a jak ho vnímají ostatní...
Škoda přeškoda, že Kundera žádnou z těch postav nemá rád (respektive má je rád jako hračky, s nimiž může po libosti třískat); škoda té spousty nadbytečných přechodníků a krátkých tvarů přídavných jmen jak někde u lumírovců; a škoda, že redaktorka (ne ledajaká!) nechytla všechny ty jazykové chyby („k Napoleonově stolu“, „několik lidí zívalo, ukazujíc“, „vyhrožoval jste mi nožem“ apod.), neobratnosti („není s to nás to dojmout“, „kdyby mu někdo kroutil jeho... nosem“, „to neměla udělat“, „stanou se lehké“ atd. atd.) a věcné podivnosti („tiskla každou rukou ke každému prsu jednu kytici“ apod.)
Šestou část klidně přeskočte; těch deset procent moudra nestojí za to prokousávat se těmi devadesáti procenty zbytečného sexu.
Jo a ještě: S. Richterová nazvala svůj doslov "Otázka Boha ve světě bez Boha" - to tam fakt nehledejte, nenajdete.

Buď jsem tu knihu vzal do ruky v nesprávnou chvíli nebo jsem pro ni nesprávný čtenář nebo mám špatnou lampu nebo co - ale prostě mi to připadá jako takové německo-profesorsky suché povídání (samé "třebaže málokdy jasně formulují", "můžeme nabýt dojmu", "církev stojí před trvalou výzvou" a tak pořád) o tom, že stará řeč a obraznost víry je pryč, novou nemáme, bude to čím dál horší a vlastně je to super, pořád tak nějak hledáme, snažíme se a rosteme...
Halíkova Noc zpovědníka podle mne mluví o tomtéž, ale daleko, daleko živěji a hlouběji.

10.11.2021

Jevdokimov tu zavádí důležité rozlišení: vedle autonomie (kdy podléháme sami sobě) a heteronomie (kdy podléháme něčemu nebo někomu jinému) je tu ještě teonomie, kdy podléháme Bohu, který vůči nám právě není "někdo jiný"; teprve v teonomii se stáváme skutečně sami sebou.

Čeština krásná, vhledy do člověka a do světa hluboké (vizte citáty) - jen časem začne být otravné, že takřka všichni protihráči hlavního hrdiny jsou jen a jen hloupí, tupí, omezení, nevzdělaní, krátkozrací...

24.10.2021

Jednoduché lineární vyprávění, na "Život je jinde" zapomeňte.
Jinak se tu M. Kunderovi podařilo vytvořit několik téměř ďábelských postav: když jde o to prosadit svou (třeba zabít dítě nebo eugenicky rozmnožit sám sebe), pak před sebevětší lží, podrazem nebo manipulací ani trochu nezaváhají, ba snad z nich mají i cosi jako radost; pro mateřství, otcovství a pro tělesnost vůbec, ba málem pro všechno normální, mají buď zhnusení nebo pobavený škleb...
I vypravěč románu je jednou z takových postav: do aktérů příběhu vidí až do té nejhlubší intimity, ale ani náznak pochopení, natož soucítění (leda že v nich objeví tu radost ze špatnosti). Jestli měl Kundera při psaní tohohle románu všechny postavy rád, jak napsal v závěrečné poznámce, nechtěl bych vidět postavu, kterou rád neměl.
A pak je tu ještě jedna prazvláštní figura: slavný spisovatel, kterému ještě kolem r. 1970 co chvíli ujede nějaké „kráčeje“, „jest“, „byli klidni“, „pln“, „není důvodů“, „má započít směnu“, „vyřkl“... Padesát let po Čapkovi!
Jo a vlastně ještě jedna: člověk, který hraje na bicí (a asi ne špatně) a vytrvale jim říká "buben".
Hvězdičku za postavu rytíře Bertleffa, za metaforu pěšce na posledním políčku a vůbec za ty psychologické vhledy, které jsou navzdory té křivé optice skvělé.

1 17.06.2021

Na mě trochu moc kompilační – a hlavně mám problém s tím (Patočkovým) rozlišováním „velkého“ a „malého“ češství, kde velký jako by byl jen ten, kdo nás proslaví v cizině nebo sem přinese něco dobrého cizího. Co potom s těmi, co třeba „jenom“ obnovili český jazyk? Je i to jen „malé češství“?

15.05.2021

Psáno s velkou erudicí a láskou k českému národu, ale přece jen: Kniha je věnována Karlu Skalickému, který svého času rozlišil ne méně než šest „smyslů českých dějin“ – ale pro Koháka jako bychom měli jen pořád nově vyprávět ten jeden příběh začínající husity a vrcholící Masarykem.

15.05.2021

Autora i knihu asi nejlíp charakterizuje první věta edičního komentáře: „Jan Vladislav debutoval v r. 1942 jako literární kritik v časopisu Řád a kritické články, recenze, úvahy, předmluvy, doslovy, texty do katalogů výstav a sborníků, lektorské posudky, eseje a přednáškové a vzpomínkové texty psal vedle svého díla beletristického, deníkového, překladatelského a editorského po celých dalších více než šedesát let.“
Takže asi tak.
Jo a jmenný rejstřík má pětadvacet stran...

15.05.2021

Po prvním čtení jsem si nabručeně řek „no jo, zase má někdo absolutní svobodu a nestará se o potravu a o potomstvo, občas pro samou nespoutanost málem srazí nemotorné mládě...“
Ale pak se mi to rozleželo – vždyť je to taky o platónském návratu do jeskyně; o tom, že ten, kdo došel nejdál, se musí vrátit a založit něco jako platónskou akademii nebo kontemplativní řád, a že ti žáci musejí být celibátníci, co se tomu lítání věnujou fakt naplno - a že se tím nedá to hejno nahradit, že to musí obojí trvat vedle sebe, jako náčelník a šaman, jako král a kněz...
I ta dodatečně připojená poslední kapitola sice přehnaně, ale přece jen správně upozorňuje, že kult může zbytnět a vytlačit ostatní, stejně důležité činnosti, a že se může zautomatizovat, až se úplně ztratí pochopení, proč se vlastně koná...
Takže u mě dobrý!

5 14.05.2021