Valčík na rozloučenou přehled

Pobavilo, potěšilo. Nacházela jsem tu občas podobnosti s mým hodně oblíbeným Žertem, který ale jednoznačně vede, to je jedna z mých nej nej knih.
Tady zdánlivě rozvernější, ironičtější, s méně závažnějšími tématy, ale vlastně v druhé půlce už to tak docela neplatí, za fasádou banálního lázeňského příběhu se odvíjejí závažnější myšlenky s prvky absurdity, které bavily a trochu děsily – Škrétova inseminace neplodných lázeňských pacientek, pouliční lov psů, záměna modré pilulky jako „ruská ruleta“…
Moc mě baví Kunderův jazyk a způsob psaní.

„Ženy dřepěly ve vodě podél stěn bazénu jak veliké žáby. Olga se jich bála. Byly všechny starší než ona, byly mohutnější, měly více tuku i kůže. Ponořila se tedy pokořeně mezi ně, nehybně tkvěla a mračila se.“

„Dík jistému soustředění, rodil se v ní přitom uražený cit nepochopené milenky a matky a kynul v její duši jak těsto na knedlíky.“

Chápu, že někomu může vadit (no ano, hlavně nám ženám) určitá mužská nadřazenost, mužský mozek s filosofickými tématy nad přízemním ženským tělem, ale zase, to je typický Kundera. I když mohu pocítit při četbě určité popíchnutí, na druhou stranu to musím obdivovat: jak autor dovede pro mě až bolestně přejít od obdivu k ženskému tělu až k jeho dehonestaci – a to vždy v propojení s konkrétní situací ve vztahu; tohle propojení a občas až lehké zhnusení v souvislosti s ženou i sexem bylo působivé už v Žertu, kde se mi do dějového kontextu hodilo dokonce mnohem víc.

„Jenomže právě proto, že ho tehdy ta ústa vábila, vnímal je skrze mlhu touhy a nevěděl nic o jejich skutečné podobě, jazyk se v nich podobal plameni a sliny byly opojným nápojem. Teprve ústa, která ho nevábila, byla náhle skutečnými (pouhými) ústy, oním snaživým otvorem, jímž do dívky už vstoupily metráky knedlíků, brambor a polévek…“

No a málo platný, přelom šedesátých a sedmdesátých let je tu prostě znát, což je pro mě další plus, pochmurný socialismus bez svobody a s potratovými komisemi jak vyšitý. I když se vlastně v knize o tom přímo nemluví, ona ta absurdita doby tak nějak z příběhu vyplyne sama…

„V této zemi si lidé neváží rána. Probouzejí se násilně pomocí budíku, který rozbije jejich spánek jak rána sekyrou, a odevzdají se rázem truchlivému spěchu. Řekněte mi, jaký je to pak den, který začíná takovým násilným aktem? Co se musí dít s lidmi, kteří dostávají denně pomocí budíku jeden malý elektrický šok! Jsou každý den přivykáni násilí a každý den odnaučováni rozkoši.“