Israha komentáře u knih

Mé první setkání s novodobým titánem české brakové fikce dopadlo velmi dobře. Kotleta evidentně má pro tento druh literatury značné vlohy a hype, který okolo jeho děl panuje, není náhodný. Jeho Lovci předně disponují absolutní čtivostí, tempo děje neupadá a nedá čtenáře vydechnout. Dále tu máme skvělý cit pro popis akčních sekvencí, obrovskou obrazotvornost jak při popisu dění, tak i stavbě fiktivního světa, a v neposlední řadě břitký, cynický a úderný smysl pro humor (přičemž některé dystopické vize po odklopení přebalu z nadsázky vyznívají poměrně dosti znepokojivě). Výborné, vše potřebné pro pořádně šťavnatý brak zde máme. Při čtení jsem však měl problém s tím, že Kotleta občas nezná míru. Ne ani tak ve vymýšlení čím dál větších magořin (to je naopak dobře!), ale dějová linie má tolik zvratů a otoček, že mě už ke konci přestala zajímat a těšil jsem se jen na závěrečnou řezničinu; hlášek a přirovnání je tolik, že ty opravdu dobré ztratí na údernosti a o to víc razí ty méně povedené, a i to užívání citoslovcí pro zatraktivnění akčních pasáží ke konci spíše unavuje. Proto hvězdička dolů. Po dalším Kotletovi určitě sáhnu,ale až po čase, obávám se, že jeho styl psaní se všemi zmíněnými neduhy by se mohl začít nepříjemně zajídat.

4 19.07.2019

Ukázka toho, že i na psaní tak jednoduchého a skrz naskrz brakového žánru, jako je sword and sorcery fantasy, musí být přítomen talent. Zde se autorovi poměrně slušně podařilo vystihnout postavu Conana jako takovou a drsnou poetiku světa, ve kterém žije, ale všechno ostatní nestojí za nic. Aby v novele o ani ne 230 stranách bylo hned několik kapitol zcela navíc, bez významu pro centrální dějový oblouk, je problémem samo o sobě, k tomu se přidává absence kreativity při tvorbě fiktivních lokací, popisech bojů a projevů násilí, neschopnost vytvořit atmosféru, záplava šablonovitých jednorozměrných krutovládců, kteří se slijí v jeden nerozlišitelný slepenec, a vše je završeno abysmální češtinářskou stránkou, kdy jsou překlepy a gramatické chyby vršeny jedna přes druhou. Howard musí rotovat v hrobě. Conan jako charakter je zde podán v zásadě trefně, ale účastní se příběhu, který disponuje kvalitou odpovídající šuplíkové fanfikci, kterou by většina autorů snad ani nenahodila na svůj blog.

1 16.06.2019

Kniha s totálně pokleslým námětem, který zpracovává úplně jinak, než by člověk při pohledu na obálku a anotaci řekl. Méně akce, méně humoru, méně bizarností a přehnaných výtrysků obrazotvornosti, více děje, více charakterů, více pochmurnosti a suchého, někdy až mrazivého sarkasmu. Syrovost, násilí a nevybíravost ke čtenáři přítomna hojně. Burešovi se sice nepovedlo úplně dotáhnout tu ambivalentnost vyznění, přeci jen jsou zde démoni díky bližšímu seznámení se s nimi a nahlížení na dění jejich prizmatem více za klaďase, než robotizovaní a odlidštění nácci, ale jinak na základech křesťanské mytologie a historie 2. světové války stvořil velmi osobitý román, který je psán odlehčenou formou a jazykem, ale na mnoha místech dokáže těžce zamrazit, a s elegancí se vyhýbá jak nepřirozenému happy-endu, tak opačnému extrému v podobě "oh so edgy!" špatnému konci, přičemž to vše velmi pevně drží pohromadě. Vynikající. Jen se nenechte nalákat na něco, co by šlo vysloveně ve stopách Kulhánka nebo Kotlety. Inferium povětšinou moc sranda není...

7 10.06.2019

VanderMeer už samotným názvem závěru trilogie odhaluje, kudy se bude příběh ubírat a napovídá čtenáři, jak ke knize přistoupit. Stejně jako postavy samotné k Oblasti X a jejímu terroir - nezkoušet vše chápat a logicky vysvětlit, nespoléhat se pouze na základní smysly a zkrátka akceptovat rozhodující vliv něčeho divného, neuchopitelného a nepředstavitelně mocného na jejich životy a okolní svět. Zneklidňující neznámo Anihilace a za nehty zalézající dekadenci Autority nahrazuje snová, melancholická a jakýmsi způsobem smířlivě vyúsťující adaptace. U Anihilace jsem VanderMeera přirovnal k Lovecraftovi na halucinogenech, zde jeho vnitřní Howard Phillip už nemá tolik "trippy" projev a předkládá své vize s ambivalencí a stíráním rozdílů mezi světlem a temnotou. Za tento silný literární zážitek mu děkuji, byť mi koncept sbíhavého vyprávění z třech různých častoprostorových os místy tříštil jeho intenzitu.

5 19.05.2019

Autorita objasnila některé události, naznačené v Anihilaci, ale stále nic nevysvětlila a drží čtenáře v mlžném oparu nekonkrétnosti, plíživého neklidu, pocitu blízkosti něčeho divného a nebezpečného. Celkově se četla o něco hůře, než Anihilace, protože dost stránek zabraly kapitoly z osobního života ústřední postavy, které nejsou psány kdovíjak atraktivně a ani nemají nějaký zásadní význam pro rozvoj příběhu, ale ta halucinogenní bizarnost, tentokrát okořeněná poctivou dávkou rozkladu a úpadku, prožírajícího se až do niter lidských duší, ta funguje pořád na výbornou. Vlastně mi ani nějak zvlášť nevadí, že mnohé aspekty tohoto příběhu stále nechápu...ten prožitek z něj je stále svým zvráceným způsobem okouzlující. Ale hutná sevřenost prvního dílu mi zde přeci jen trochu chybí.

7 14.05.2019

Pátý Vetřelčí omnibus tentokrát nepřichází s novelizacemi komiksů, nýbrž originálními příběhy, jejich unifikujícím motivem by se daly nazvat novinky v biologii xenomorfů. Prvotní hřích navazuje na Alien: Ressurrection, a odkazuje i na dění v prvních třech dílech filmové série, a chválím, že to činí smysluplně, účelně pro svůj vlastní dějový oblouk, a nespokojí se jen s efektem "jé, hele, tady máte easter egg!". Válka DNA je oproti tomu svébytnější, s novými postavami, jen mírně kyne směrem k devadesátkové Genocidě, jejíž pointu si zčásti vypůjčuje. Obě novely velmi dobře budují atmosféru tajemna a neodkrývají karty hned ze začátku, mají solidně postavené charaktery (v čemž to, uznávám, Diane Carey měla díky návaznosti na film poněkud snazší), a rozhodně se nebojí násilí a gore. A především jsou o Vetřelcích, dějově se točí okolo nich a nepoužívají je pouze jako pozadí ústředních konfliktů. Vlastně bych byl v pokušení dát pět hvězd, ale to by kniha nesměla trpět chabým překladem, jehož křečovitá doslovnost místy fakt mlátí do očí.

1 27.04.2019

Okolo Anihilace se z nějakého důvodu vznáší aura sci-fi s intelektuální hloubou pro literární snoby, a kdo k ní s tímto na mysli přistoupí, bude nevyhnutelně zklamán. VanderMeer zde totiž místo uceleného vyprávění, propracovaných dějových oblouků a komplexních myšlenek rozehrává spíše prožitkovou jízdu, která by se dala přirovnat asi k něčemu, co by vzniklo, kdyby si H.P. Lovecraft jel na halucinogenech. A to se mu daří skvěle, Anihilace je po celou dobu opravdu nepříjemně zneklidňující, napínavá, zlověstně nejasná a díky dlouhým souvětím i přes kratší rozsah zvláštně táhlá. Pokud se do její atmosféry ponoříte, absorbujete ji a budete přemýšlet spíš nad tím, co a jak se stalo, než nad tím, proč se to stalo a jakou to má logiku, čeká vás úžasně bizarní new weird zážitek. Pokud budete chtít knihu pochopit, zjistíte, že se v pravém slova smyslu pochopit nedá, jen různě intepretovat a pojímat otevřeně vzhledem k následujícím pokračováním (což je možná autorský záměr, možná kamufláž toho, že se v tom VanderMeer ztratil a nedokázal vymyslet uspokojivý konec).

9 09.04.2019

V podstatě průměrný sci-fi thriller, ve kterém není originální ani zasazení (vesmírná stanice), ani námět (experimenty na Vetřelcích), ani dějový oblouk (sabotáž a následný masakr), a který v akčních či atmosférických pasážích nemá potřebný drive. Alex White je nakonec paradoxně nejsilnější ve vykreslování charakterů, ten dálkový souboj smrtelně nemocné vědkyně a chladného, zvráceného auditora je na fyzické i mentální úrovni popsán s kreativitou a intenzivní poutavostí, a v těchto momentech je četba Chladné výhně velká zábava. Bohužel zbytek okolo je generická vata, ve které navíc Vetřelci jsou spíš jen jakési pozadí ústředního konfliktu, než hybatelé děje.

3 09.04.2019

Příběh, který se ze začátku s úctou pokouší jemně ironizovat a převracet klišé klasické invazionistické sci-fi, a přes značnou míru neoriginality v tom boduje...a pak se do jednoho obřího amerického klišé celý zvrhne. Při čtení Armady jsem měl pocit, jako bych četl oficiální novelizaci nějakého moderního hollywoodského blockbusteru. Je třeba naskočit, nechat se strhnout šíleným tempem vyprávění, čumět na technologické vychytávky a rochnit se v tunách referencí, ale přitom shovívavě přehlížet laciné dějové zkratky, jednorozměrnost charakterů, uspěchaný konec a ne vždy úplně zdravou míru naivity. Srovnání s RPO není na místě, tam jsou průniky jen ve VR tematice a geekovských referencích (které jsou navíc tady někdy až příliš násilně cpány čtenáři do chřtánu), Armada je svým pojetím jednodušší, jednostranněji zaměřená a celkově prostě horší, nemá ambice kultu pro všechny nerdy, ale spíš jen akční jednorázovky pro sci-fi maniaky a gamery. A nutno říct, že v tomto ohledu funguje velice dobře, Cline si evidentně dal knihou za úkol hlavně bavit a nic moc neřešit, a to bylo splněno. Očekávat cokoliv víc, dokonce snad veledílo, které naváže na RPO, nutně povede ke zklamání.

2 03.03.2019

Barkera vnímám jako autora, který je silnější na kratším povídkovém rozsahu (Knihy krve), případně v románech s omezeným počtem aktérů a sevřenějším dějem (Věčně zatracení). Už s Utkaným světem jsem chvílemi trochu bojoval, ale ten alespoň dokázal strhnout pozornost tím, jak přetékal až nepochopitelně květnatou autorskou imaginativností. Velká a tajná show už nabízí spíš pouhé fragmenty geniálně zvrácené Barkerovy tvůrčí síly, a topí se v přepáleném počtu stran a dílčích dějových linek, rozbíhá se do všech stran a ve své zředěnosti nakonec nedokáže opravdu v plné míře ohromit, zneklidnit, zděsit, vzrušit ani znechutit. Vždy jen dočasně, chvilkově. Clive má nedostižnou fantazii a umí skvěle psát, ale tady mu hodně ujela z pod kontroly stavba celého románu. Nejpůsobivější momenty si navíc vyplincá hned zkraje (Legie panen), a pak na ně dostatečně silně naváže až v samotném apokalyptickém závěru. To mezi tím jsou jen střípky úžasností, spojené do příběhu, který je velkolepý, ale podaný jaksi nesoustředěně a chvílemi snad i unaveně. Nevěřil bych, že někdy prohlásím, že jsem se ke čtení Clivea Barkera musel nutit...

1 20.02.2019

Čtivé, i přes zdánlivou komplikovanost námětu přehledné a uchopitelné, hlavně ze začátku opravdu DOST zneklidňující a místy to dokáže brnknout i na ty správné emoční struny. V rámci mainstreamu vlastně skvělá knížka. Ale to je právě ono - Temná hmota je mainstream. Ani náhodou žánrovka a už vůbec ne nějaká hard sci-fi, jako která se zkouší tvářit. Takových sto až dvě stě stran navíc, a pořádné zahuštění té paranoii, bizáru a hrátek s fyzikou (a kreativnější konec) by tomu prospělo strašně moc, takhle jsem měl po dočtení pocit, že dané téma zdaleka nebylo vytěženo do plné míry. Takhle, jak je to vše vlastně strašně přímočaré a jednoduché a snadno pochytitelné, totiž v podstatě mizí jakýkoliv důvod k opětovnému přečtení. Ta analogie ke scénáři velkorozpočtového filmu je velmi trefná. Ale ty čtyři dám, bavil jsem se víc než dobře a nutkání číst dál a dál bylo místy pořádně silné.

16 03.01.2019

Zatímco v Království stínu sloužili Zayl s Humbartem potřebám příběhu, v Pavoučím měsíci je to opačně - jeho příběh slouží jen jako prostředek k jejich návratu na stránky knih. A je to poznat. Chaotické, překombinované, doslova přecpané všelijakými samoúčelnými zvraty, navíc na můj vkus příliš detektivní a méně akční a tajemné. Díky Knaakovu nezaměnitelnému stylu, založeném na rychlém spádu a čtivosti, se to sice čte dobře (a jakožto fanouška herního Diabla mě místy až nadchlo kreativní zpracování nekromancerské magie, vycházející z herních skillů), a chemie mezi Zaylem a mluvící lebkou je pořád dobrou studnicí zábavy...ale fakt, že celá zápletka je jen banální diablovská story o dalším marném pokusu démona ovládnout svět lidí, natažená na větší délku, než jí sluší, se zastřít nepodařilo.

1 16.12.2018

V popisech akce a fungování světa Diabla v celé své temnotě a drsnosti výborné, ale snaha o epický dějový oblouk tomu ve své nedotaženosti a zkratkovitosti podráží nohy. Darrick Lang coby hlavní postava není tak vrstevnatý a propracovaný, jak se ho autor pokouší ztvárnit; lidský záporák je nevýrazná figurka a démon v pozadí je spíš anonymním hybatelem dění, než zajímavým charakterem. Snaha o přesah za hranice "obyčejné" sword and sorcery fantasy se zde Melu Odomovi spíše vymstila. Ve výsledku spíš průměrné čtení, které zaujme zdařile napsanými souboji a atraktivním herním světem, ale už méně zápletkou a nosnými motivy příběhu.

10.12.2018

Nosná myšlenka okoukaná a dějové postupy jsou taky povětšinou klišé, tady originalitu nemá cenu hledat. Stejně tak v portrétování lidských postav, a i ta forma vyprávění skrz výňatky z deníku už tu několikrát byla. Takže chápu zklamání čtenářů, kteří očekávali hluboký, promyšlený a emotivní příběh o konfliktu lidství a technologie, který je evokován přebalem knihy a anotací. Robokalypsa je totiž v podstatě scénářem k akčnímu, drsnému post-apo cyberpunkovému filmu s Rkovým ratingem, jehož veškerá kreativita je vložena do portrétování strojů, jejich vlastností a charakteristik. Svého druhu brak (z obsahového hlediska), ale zatraceně čtivý a docela vkusně využívající rozkouskovanost deníkového stylu vyprávění, aby téma pokryl globálně, a zároveň dějové linky v závěru elegantně spojil. Bavilo mě to, a hodně, a bude bavit každého, kdo si rád přečte popisy bojových scén, vzhledu strojů, dystopického cyberpunkového světa a nebezpečí života v něm. Ale inteligentní sci-fi tu nehledejte. Kniha je sice psána inteligentně a kvalitně, ale obsahově se nějakých komplexnějších myšlenek jen dotkne a nesází na ně.

1 30.11.2018

Nejlepší knižní Diablo. Krystalicky čistá fantasy z kategorie "meč a magie", okořeněná kapkou tajemna a mystiky, a psaná opět tím typickým akčním a dynamickým stylem, díky kterému mě Knaak bavil a pořád ještě dost baví. Znalci herní předlohy budou nadšeni dvojnásob, opět si totiž užijí tuny referencí v podobě monster, lokací, kouzel a rozvíjení mytologie. Svěžím elementem je pak přítomnost odlehčujících prvků, kterým vévodí oživená lebka žoldáka Humbarta; herní série vždy byla striktně vážná a osudová, zde však občasný nadhled vůbec nepřekáží a naopak si myslím, že ještě posiluje čtivost knihy. Kdo má rád brakovou, přímočarou fantasy z atraktivního prostředí, a užije si barvité popisy soubojů více, než komplikované vztahy mezi postavami, s Královstvím stínu se trefí do černého.

24.10.2018

Klasická "sword and sorcery" fantasy, kterou Knaak umí velmi dobře. Rychlé (místy až videoherní) tempo vyprávění, čtivost, akce a kreativně popsané souboje, to jsou jeho hlavní devizy; na své si naopak nepřijdou milovníci propracovaných charakterů, výpravnosti a složitých světů. Vždy jsem měl dojem, že Knaak umí vymyslet solidní a atraktivní příběhové konstrukce, ale není příliš silný ve vytváření světů (jeho těžce uchopitelný a divně fungující Dragonrealm budiž příkladem); zde mu však herní univerzum Diabla funkční svět už poskytlo, takže se mohl soustředit na to, co mu jde nejlépe. Dědictví krve je však i přesto čtením, které má přidanou hodnotu pouze pro fanoušky herní série, ke kterým se řadím. Ti ocení přítomnost postav, nestvůr, lokací i mechanismů ze hry (např. setové předměty) a kniha v nich tím pádem zarezonuje silněji. Čtenář neznalý herní série Diablo dostane "jen" zábavnou, pohodovou akční fantasy z ne úplně okoukaného prostředí.

1 30.09.2018

Vydání kompletní Poeovy prózy v souborném vydání je ze sběratelského hlediska výborný nápad, z toho čtenářského už méně. Obě povídkové sbírky jsou nesourodým koktejlem (navíc divně poskládaným...není to chronologicky, není to podle žánrové podobnosti, nemá to vlastně žádný řád), a jakkoliv je autor nadčasový na poli děsu a makabrozit, a velmi solidně zábavný v dobrodružné próze; tak v momentech, kdy začne koketovat s humorem a satirou, úvahami, detektivními příběhy či jinými žánry, se plně projeví, jak značná část jeho díla ohromným způsobem zastarala. Z celé knihy je opravdu dobrých asi tak 40% povídek, a to ještě většinou ty nejprofláklejší (Černý kocour, Zrádné srdce, Jáma a kyvadlo, Pád do Maelstömu, Vraždy v Rue Morgue). Vyloženě příjemným překvapením byl Předčasný pohřeb (skvělá mysticko-horrorová atmosféra), apokalyptická jednohubka Eiros a Charmion, a pak ještě nedokončená dobrodružná novela Deník Julia Rodmana (která nadchne třeba ty, které bavil Arthur Gordon Pym). Zbytek osciluje mezi nudným průměrem a absolutní nečtivostí (u takové Záhady Marie Rogétové jsem asi třikrát usnul). Jako celek je kniha spíš pro kompletionisty a hlubší zájemce o autorovo dílo. Osobně bych uvítal, kdyby někdo vydal kompletní soubor pouze horrorových a mysteriózních Poeových textů...to by bylo na pět hvězd naprosto bez váhání. Tady takové lepší dvě, docela zklamání.

1 16.09.2018

Solidní horrorová antologie, která mapuje počátky a raný vývoj strašidelné literatury. Líbí se mi encyklopedičnost sbírky, jsou zařazeny tematicky různorodé povídky od různých autorů, navíc s krátkým komentářem, podávajícím info jak o autorech, tak i o povídkách podobného typu z per jiných spisovatelů. Soubor je pak řazen chronologicky, a toto, byť logické, řešení, je nakonec největším handicapem celé knihy. Prokousat se totiž těmi úplně nejstaršími kousky není úplně snadné, přeci jen už hodně zastaraly a dnešnímu čtenáři příliš nabídnout nemohou (dokonce i Poe zde trochu zklame, na vině ale je spíše výběr slabšího textu od něj). Od Lyttonova "Strašidelného domu" se však úroveň začne zvedat, a zbylé povídky (s výjimkou komplikovaně psané "Smrti Halpina Fraysera" a hůře uchopitelných "Přátel přátel") jsou velmi reprezentativní a atraktivní výkladní skříní klasického literárního strašení. Za nejlepší kusy antologie považuji geniálně zneklidňujícího "Horlu" od Maupassanta, atmosférickou "Vřeštící lebku", mrazivý "Hlas z temnot" a nepříjemně tísnivě vypointovanou "Poslední vůli pana Tobyho".

18.08.2018

Krutá nádhera ztracených světů pravěku Země zachycená s poutavostí, kouzlem starobylosti a dost často velmi vydatnou dávkou pochmurnosti a melancholie. Vědecká přenost Augustova vyprávění zastarala už dávno, ale přemístit čtenářovu fantazii do dob dávno minulých se mu daří dodnes. Za vypíchnutí stojí krom jiného například skutečnost, jak dokáže vtisknout obyčejným vyhynulým zvířatům jakýsi "charakter", aniž by je přehnaně antropomorfizoval, to se mi líbilo už jako dítěti, a líbí se mi stále. Pár povídek (např. Vzbouřené živly, Zavátý život) je slabších a do děje tolik nevtáhne, ale jinak měl autor pozoruhodný talent vyprávět na základě mlčenlivých fosilních pozůstatků. Lepší mi přijdou spíš ty třetihorní, protože savcům se, na rozdíl od dinosaurů, na základě tehdejších znalostí, dala přeci jen snáze vtisknout nějaká ta duše. Pěkné čtení, i když dnes asi hodně hovoří v jeho prospěch i efekt nostalgie.

4 02.08.2018

Nechápu sice, proč vydání této knihy z roku 2018 od Argo nemá nějak v názvu zakomponováno, že se jedná o povídkovou sbírku, a ne o samostatný román, ale budiž. Daleko více totiž nechápu, že Matheson coby autor nemá mezi horrorovými spisovateli mnohem větší věhlas, protože literární strašení mu jde ale zatraceně dobře. Jeho styl je poměrně jednoduchý a přímočarý, nezdržuje se obsáhlou popisností, ani nikterak pečlivě nebuduje charaktery, proto mají jeho texty spád a i díky jednoduchému jazyku se snadno čtou. Používá standardní horrorová témata a rekvizity, a nezachází do žádných extrémních bizarností a hnusů; jeho hlavní silou jsou totiž úderné pointy a zneklidňující až skličující atmosféra. Titulní novela "Já, legenda" sbírce vévodí a právě tou skličující atmosférou dokáže doslovně ubíjet. Spíš než o horror jde o depresivní, smutný příběh člověka se srdcem bojovníka, který se neumí vzdávat a pokračuje dál, i když zůstal na vše sám ve světě, který ho chce zničit. Kromě ní bych vypíchl ještě neurotický a intenzivně nepříjemný "Nepříčetný dům", ve kterém sledujeme precizně vystavený psychický rozklad jednoho průměrného muže; zlověstnou "Oběť", excentricky pojaté, divné "Tanec mrtvých" a "Válku čarodějek", nebo klidně i "Za pět minut dvanáct", která se stává mrazivou sice až svou úplně poslední větou, ale to tak, že zatraceně.

Jo, a pokud máte rádi horrory, ve kterých se protagonisté postaví zlu a hrdinně jej zapudí s vyústěním do spokojeného happyendu, tahle kniha se vám líbit nebude...

27.07.2018