InaPražáková komentáře u knih

Palba krátkých vět, hodně nedořečeného, ještě víc nevyřčeného. Kniha, která se dá vykládat několika různými způsoby – v anotaci zmíněný „provokativní příspěvek k debatě o současném vzdělávání“ je z nich nejjednodušší, ale také jako studie o syndromu vyhoření nebo třeba jako svědectví o jedné generaci, která ztratila Boha, ale pevné základy nenašla. A mnoha jinými, nejsem si jistá, jestli jsem všechny našla a mám pocit, že mi uniklo hlavní poselství knihy, bylo-li jaké. Gradace je výborná v rovině dějové (během jedné stránky se z odtažitého výkladu stane intimní psychothriller) i ideové: od tvrzení, se kterými můžeme tiše souhlasit (jistěže jsou nepopulární, ale Inge je mrcha nesympatická a strašně přehání, my bychom to tak vážně samozřejmě nebrali, že ano), po popření podstaty toho, co Inge celou dobu hlásá – ona sama vůli k životu už dávno neprojevuje, je jen stará, opuštěná a vlastně zoufale vystrašená.

„Nikdo nikdy nedospěl k až pravdě. K existenci jediné, ověřitelné, doložitelné skutečnosti. A už vůbec ne tito pánové, kteří ze strachu před skutečným životem zůstali rovnou navždycky ve škole a za zavřenými dveřmi si načechrávají peří před puberťáky. Imponující chování věčných propadlíků.“

To je pro mě Inge a svým způsobem obraz lidí, kteří si ze strachu angažovat se udělali ctnost.

Mimochodem doporučuji výbornou recenzi Jany T. v záložce výše.

1 31.03.2018

Zajímavá sonda do některých okamžiků americké historie, pro poučeného čtenáře doplnění, pro laika určitě obohacení. Kennedy byl dobrý řečník a je to znát i v psaném textu, který je srozumitelný a dobře vybalancovává zestručnění v zájmu čtivosti s poučností, neskrývá ideovou tendenci, aniž je patetický nebo prvoplánově vlastenecký.

Pro mě po sérii politicky kritických knih nesmírně příjemná změna - důraz na kladné hodnoty, na to, co je hodno úcty a následování. Profilové kapitoly místy vynechávají některé problematické momenty, ale závěrečná shrnující esej se k nim naopak vrací ve smyslu "a přesto si alespoň za jedno rozhodnutí můžeme vážit i těchto lidí - podmínkou odvahy není dokonalost".
A ta souhrnná idea? Všichni vybraní státníci se, jakkoliv zaslepeně nebo pošetile, bili za spravedlnost a mír ve své zemi a za sjednocení národa i ve chvíli, kdy o to národ zrovna nestál. V dnešní době dvojnásob potěšující vzpomínka.

5 23.03.2018

Příjemné oddechové čtení. Dub uměl psát zajímavě a lehce i o odborných a administrativních problémech, vůbec nevadí, že chybí romantická linka a rodinné záležitosti se probírají jen epizodně. Historicky natolik nestranné (a nestranické), nakolik to šlo, což není zcela, ale reálný stav se dá docela dobře odhadnout - bráno jako populárně naučná četba je kniha přínosná a čtivá.
Příběh se pral s tezovitostí a místy i vlasteneckým patosem, hlavní postava je vlastně jen hlasatel sympatických idejí bez vlastní osobnosti. Delší pasáže v tomto duchu se s jinak svižným vyprávěním tlučou, naštěstí jich není moc. Ostatní postavy jsou především ilustračním materiálem k danému problému, přitom jsou ale mnohem životnější. Velmi mě potěšil svérázný, řekla bych chlapský humor - asi že byl autor z praxe zvyklý nevyhýbat se ničemu lidskému.

1 12.03.2018

Lovecraft psal povídky v podobném duchu jako Poe (také se němu hlásil), kterého mám ráda. Lovecraft je povýšil na další úroveň jednotícím mytologickým příběhem, který je obsáhlý, ale pochopitelný, logický a v důsledku mně velmi sympatický - čas je cyklický a obnáší vývoj a úpadek ras, z nichž lidé jsou řadovým a zdaleka ne nejvyspělejším stupněm. Rasy nejsou jednoduše cizinci a nepřátelé, naopak některé jsou hodny obdivu nebo přinejmenším náklonnosti na vědecké bázi, a i pro některé z těch nepochopitelných a nebezpečných jsem našla jisté pochopení. Ačkoliv jsou nelidské bytosti zoufale cizí, nejsou to jednoduché obludky, které by hrdina mohl střílet od boku - a to se mi velmi líbí.
Atmosféra je blízká Poeovi a kdo má rád dnes trochu starosvětsky působící gotické romány, přijde si na své. Bohužel má Lovecraftův styl několik ale. Ale je to strašně rozvláčné, zbytečné a ději ani atmosféře nijak neprospívající pasáže škodily i krátkým povídkám, přes sto stran dlouhou povídku (délkou novelu, ale délka je v tomto případě jen přebujením slov) V horách šílenství činí místy téměř ubíjející. Faktická pravděpodobnost - další ale. Znovu hlavně v Horách šílenství, ale i jinde se asi pečlivě nastudované informace z biologie bijí s fantastickou výdrží hrdinů, kteří v arktických podmínkách nepotřebují spát, odpočívat, když jsou dobře naladění, tak si z plezíru přidají pár hodin těžké fyzické práce navíc, a v nadmořských výškách kolem 6000 m trhají rekordy sprintu i maratonu zároveň, načež se, pravda, potřebují pár minut vydýchat. Takové nedostatky mě iritovaly, ale závěr to vždycky vynahradil, i těm Horám šílenství jsem nejméně jednu hvězdu přidala za posledních 20 stran.

Jako soubor povídky fungují skvěle – Lovecraft ostatně sám na sebe odkazoval – a pokud je navíc beru jako texty bližší 19. století a nečekám moderní postupy, musím říct, že jsem se dobře bavila.

8 04.03.2018

Mám ráda Márqueze, sedí mi jeho styl, zajímají mě jeho témata, nesmírně mě baví drobné epizody v rámci velkých dějů a Podzim patriarchy je nejsilnější extrakt jeho stylu, nejobtížnější text, který jsem od Márqueze zatím četla, s minimem vět (které ale tvoří obrazy víc než cokoliv jiného) a v užším kole než jindy otáčející se opakování, elipsa do vývrtky od chaosu a osamění držených na uzdě zběsilým plýtváním energií po rozklad vnější i vnitřní, v němž uvědomění, byť by i přišlo, nemůže už nikoho spasit, protože není vůle ani paměť, která by ho dokázala zpracovat a využít - což není problém fantaskní, ale velice reálný nejen u veteránů moci. Myslím, že mi ještě dlouho zůstanou v hlavě krávy na schodišti a maják nad měsíční krajinou za oknem, z níž moře odvezli v pytlích.

6 24.02.2018

Dívčí románek, nic víc, nic míň. Zajímavější je nahlédnutí do snů a tuh paní a slečen ve 20. letech, stejně jako dnes se dá z 50 odstínů trochu vypozorovat, o čem ženy sní. Tady se přímo a beze studu zájem všech točí kolem peněz, čtenářka se mohla několikrát poučit, že vztah bez peněz je nešťastný, ale bude-li poslušná svého zajištěného manžela, bude spokojená. A kdo by snad říkal, že láska je přednější peněz, toho vždy vede pustá závist, jen si, milá čtenářko, sama sáhněte do svědomí. Stejné téma, jen jinak žánrově pojaté, řeší třeba Maryša - o tehdejší mentalitě to společně už celkem vypovídá.
Pro dnešního čtenáře už je jen bonbónkem navíc nezakrytý antisemitismus, za který by dnes autorku jistě popotahoval soud.

A jakže se nakonec potkala souzená si dvojice? Přes inzerát!
"Jsem starší už a šeredná vdova, mám však pět milionů jmění, a proto kladu na budoucího svého manžela ty nejpřísnější požadavky. Musí být zdravý a hezký, urostlé, statné postavy, charakterní povahy s duševní noblesou a gentlemanským chováním. Na postavení a majetek vůbec nehledím. Utrpěla jsem bolest při ztrátě přítele a chci jenom živé pochopení."

3 18.02.2018

Na mě je Konec starých časů buď příliš dlouhý, nebo příliš groteskní. Žák uměl tvořit elegantní a chytrý humor ve stylu Saturnina, ale v tomto případě ho zaujatost proti nově vzniklé kastě vůdců z lidu vedla k hromadění všech nectností na jednu hromadu bez ladu a skladu, opakovaně a bez míry. Méně lidová a rozumnější část obyvatelstva je pak zobrazena v protikladně jásavých barvách. Což snad ani nemůže být kritika, satira je to často výstižná a jistě zábavná, jen nejsem schopna tak opulentní styl pojmout v rozsahu delším než povídka, při 250 stranách už mě výbuchy pitek, žranic a svinstev zkrátka unavovaly. Druhý díl by mě dějově zajímal, ale pokud se k němu odhodlám, tak až s odstupem.
Jazykově je to pastva pro oči a ilustrace lásky k češtině. Pastvu se bohužel nakladatelství pokusilo změnit v úhor enormním množstvím tiskových chyb, snad vyšel po revoluci rukopis úplně bez redakčních oprav a Plus pak druhé vydání jen přetiskl, aniž co měnil, protože za výsledek by zasloužili všichni zodpovědní pracovníci utít ruku, jíž se pod knihu podepsali. Kovář Binar/Bojar střídá jméno co odstavec, řeka je někdy Úslavice, jindy Úplavice, z normy tří překlepů na knihu se staly tři na stránku, velká škoda.

3 15.02.2018

S proletářskou poezií obecně nesouzním, ale s paralelním čtením Mňačkova Jak chutná moc se Těžká hodina dobře doplňovala. Ve své době měl ten apel sílu a pravdivost. Ač se mě z básní citově dotkla jediná, Balada o snu, touhu a nadšení jsem jasně cítila ze všech.

11 06.02.2018

Dlouho jsem si říkala, že bych si měla od Mňačka něco přečíst (je to přece klasika), a pořád jsem to odkládala (protože je to přece omílaná klasika). Chyba, tahle klasika, a věřím, že ani ostatní autorovy knihy, nezestárla. Což je u textu téměř reportážního osvěžující i poněkud trpké, vzhledem k tématu. Obdivuji důslednost, s jakou Mňačko rozebral každou situaci ze všech možných úhlů, sepsal výčet kladů a záporů, výher a ztrát, přiznal i těm, které kritizoval, co jim náleží. Perfektní novinářská práce.

9 05.02.2018

Povídka má mít ostrou pointu. Pokud je sbírka uváděna jako hororová nebo mysteriózní, očekávám i trochu napětí, strachu nebo alespoň překvapení. Nic z toho tato kniha nesplňuje. Velmi krotce vystavěné příběhy, jejichž zvraty jsou zoufale omšelé a stokrát použité jinde, navíc nevedoucí primárně k posílení ani vyřešení záhady, ale především k prostince dobrému konci. K tomu častá křesťanská tématika, zpracováním ale vhodná spíš jako ilustrace Boží milosti a odpuštění pro žáky nedělní školy. Obecně bych jako cílovou skupinu viděla starší (křesťanství praktikující) děti.
Naivitou i prvoplánovým "zvěstováním dobra" mi sbírka připomínala příběhy z 19. století, ale vracet do starých časů se budu raději nad knihami opravdu pocházejícími z té doby, než nad nemastnou neslanou napodobeninou. A především to byla strašná nuda.

3 29.01.2018

Malý nenápadný skvost a pro mě o to větší překvapení, že jsem o knize nic předem nevěděla. Civilní hrdina v (relativně) civilních kulisách, žádné nerealistické zvraty ani velká historie - ač by si o to prostředí a doba říkaly. Zato několik malých lidských příběhů, smutných, směšných a dojemných zároveň, které nejsou jednoduché ani jednoznačné a přemýšlím o nich od přečtení stále. A že to chce pečlivé čtení, aby se dalo postihnout všechno, co autor jen naznačí, ani nevysloví.
Forma "učebních lekcí" je dominantní, ale výborně funkční, nalomila mě natolik, že jsem někdy kolem půlnoci získala pocit, že se mi autor posmívá, a začala poctivě plnit uložená cvičení. V konverzaci se nejspíš nezlepším, ale čistit v jednu v noci spáry v koupelně a přemýšlet přitom, kolik lidí jsem kdy drobně zradila, to je zážitek, který mi knihy obvykle nezprostředkují.

8 27.01.2018

Jedenáct povídek, jedenáct variací na stejné téma - kritický nedostatek sebedůvěry a sebelásky. Neschopnost ovládat nejen sebe, ale i vládnout věcem, neschopnost mít se rád jinak než skrze náklonnost druhých, pocit viny za své slabosti a zároveň nulová snaha o změnu - protože vina je přece vždy absolutní a neodpustitelná.
Pro čtenáře, který je v tomto smyslu zdráv, to asi bude nudné, repetitivní, formalistní. Pro ostatní (a pro mě) je to nehezké nahlédnutí na malichernost svých slabostí. S Kafkovými texty se (zatím) míjím, ale pocit absurdity, bezmoci a vlastní slabosti, jaký v něm nacházejí jeho čtenáři, ve mně vyvolala Myšková. Za zmínku stojí i precizní práce s jazykem, takový styl u moderních prozaiků už nebývá k vidění.

5 23.01.2018

Vyprávění o u nás méně známé části druhé světové války. Historické a technické části jsou čtivé a zaujmou i toho, kdo se o lodě běžně nezajímá, fakticky některé historické detaily nesedí (např. o potopení Bismarcku autor či autoři asi neměli ve své době dost přesných zpráv), ale atmosféra je vypovídající.
Velmi by mě zajímalo, kolik ze soukromé linky je umělecká licence. Pokud je romantická a osobní zápletka pravdivá, žasnu nad množstvím náhod, které mohou potkat jednoho člověka. Spíš jsem ale měla dojem, že je příběh, snad pro větší čtivost, přetížen lyricky popsanými osudovými chvílemi. Ve válce může být osudový každý okamžik, ale četné upozorňování dlouho dopředu bylo tak okaté, že jsem nebyla překvapená a vlastně ani tak dojatá, jak jsem mohla být a jak by si příběh zasloužil. Spolu s pro mě rušivě umístěnými retrospektivami a otravným nadužívaním verzálek to vedlo k tomu, že jsem četla poněkud stylu navzdory.
Pro ty, kterým patos nevadí nebo se snáze dojímají, však může být kniha silným zážitkem.

5 18.01.2018

Maryša mě na střední škole minula, znala jsem děj z výuky, ale celou hru jsem poprvé viděla až nedávno. Inscenace se mi nelíbila, scéna ani herci, ale ten text - chtělo se mi jen zavřít oči a poslouchat. Odcházela jsem s tím, že si musím hru přečíst, abych si ji užila. A vyplatilo se - ohromně silný text, nejednoznačné postavy, spousta emocí na malém prostoru. Jako když se točí vír pod mlýnem, zužuje se, stahuje všechno pořád rychleji stále níž.

7 07.01.2018

Mysteriózní kulisy, náznak detektivní zápletky, ale především kniha o psaní knih a studie nižších částí lidské povahy. První dvě složky drží děj, další je zdrojem ironického humoru, z hlediska prostoru v románu ale největší část zabírá vědecky detailní a často značně kruté zkoumání nitra jednotlivých postav. Touha po dobrém příběhu vedla sdružené literáty k povýšení honu za intimními informacemi na metu nejvyšší. Jako společenský román Literární spolek funguje velmi dobře, včetně aluzí na současnou zrychlenou dobu lačnící po senzačních titulcích.

edit po druhém přečtení:
Pořád mě baví cynicky humorná část o podstatě řemesla spisovatele (Ella v blouznivé vidině pozoruje spisovatele poletující v supermarketu, kde s klidem nájemných vrahů vytěžují zákazníky do svých knih, načež se probere a vedle stojící spisovatelka poznamená, že tam dnes našla "pár kousků z matky sériového vraha, půlku milenky hlavní postavy a tři kompletní vedlejší postavy"). Je to vzhledem k vývoji společnosti ještě kousavější než v roce vydání.
Díry ve všem ostatním jsem ale tentokrát snášela těžko. Povícero různých ex machina řešení, jedna nebo dvě pušky na stěně, ze kterých nikdo nevystřelí, a narychlo slepený konec, jako by na provedení vlastně nezáleželo. Složka mysteriózní detektivky se zmizením Laury celou dobu vypadá, že přijde rozuzlení - a nic. Ani nějaké pomrkávání na čtenáře, že ho autor záměrně vypekl, tam nevidím. Prostě některé věci nemají řešení, se s tím smiř. Nechávám čtyři hvězdy, ale horko těžko.

5 05.01.2018

Citlivě napsaný příběh o lásce všech druhů, sourozenecké, milenecké, nevhodné i znovunalezené. O studu a žárlivosti, které jsou zbytečné, ale dokud si je nepřiznáme, nezbavme se jich. O tom, že můžeme ubližovat ostatním nevědomky a ne vždy je čas to napravit.
Co se týká vztahů, je kniha velmi zdařilá, ale pojetí AIDS sklouzlo do klišé a některé postavy (ty, které společnost odsuzuje) jsou tak kladné, že z toho trčí moralismus.

5 31.12.2017

Ke konci sílící pocit, že čtu scénář Quentina Tarantina. Bezuzdné nerealistické násilí, černý humor a nadsázka. Jenže bez citu pro míru, vtipné hlášky v množství, které už unavuje, příběh plný berliček a pramizerná formální úprava, která přitahuje pozornost málem víc než obsah.
Ale jo, jako jednorázové odreagování dobrý.

3 17.12.2017

Guenassia má obrovský dar vyprávění. 560 stran uplynulo jako voda, přirozeně, bez hluchých míst. Chtělo by se mi pokračovat pořád dál, ale ráda se budu probírat stránkami a číst na přeskáčku jen pro radost ze čtení. Historické pasáže by Východoevropan-pamětník asi popsal drsněji a ne tak romantizujícím způsobem, ale v rámci stylu jsou uvěřitelné, musí za nimi být podrobné studium; ohromnou šířku záběru si autor může bez pochyb dovolit.
Místy mi drhly příliš umělé zápletky a nerealistické náhody, navíc mám pocit, že se bez některých dalo dobře obejít a byly jen na efekt. Samotný fakt, že se s (extrémně vyspělým) náctiletým hrdinou baví o generaci starší muži od první chvíle jako rovní s rovným a zrovna jeho si někteří vyberou jako důvěrníka, je poněkud nepravděpodobný, ale ráda to pomíjím - tak krásné, literárně i emocionálně krásné studie charakterů, jemnou nostalgii, nejednoznačné postavy a dobré konce v rámci mezí životního realismu stojí za to číst.
Nevím, jestli čtyři nebo pět hvězd, jestli přiznat větší váhu rušivému šustění papírem nebo kráse zážitku, ale vím, že se k těm příběhům, ke všem, chci někdy vrátit a že ve mně dlouho zůstanou.

23 14.12.2017

Experimenty jsou popsány s důrazem na čistá fakta, podrobně a odborně, přitom srozumitelně a jsou doplněny o společenské, právní a jiné důsledky, které z nich vyplynuly. To je hlavní a velká kvalita knihy, díky níž může být užitečná laikům i jako shrnutí pro zainteresovanější, kteří se ale běžně nezabývají přímo experimentální psychologií.
Přítomnost níže zmiňovaných epických vsuvek autorky nesoudím, v předmluvě sama psala, že vychází z předpokladu, že příběhy si lidé zapamatují lépe. Spíš škoda výstavby těch vedlejších příběhů, na můj vkus příliš hrály na city, časté formulace "představuji si, jak si vědec myslel to a cítil ono" jsou vyloženě proti vědeckému duchu knihy.

3 16.11.2017

Čtivě zpracované kapitoly ze života několika známých osobností s důrazem na to, jak nemoc ovlivnila jejich tvůrčí činnost. Autor je důsledný při ověřování faktů, rozhodně nepíše se snahou o senzaci. Jako v ostatních svých knihách se více věnuje svým krajanům, z nichž ne všichni jsou Čechům běžně známí. Osobně mě v Banklových knihách baví, že nepíše přísně nestranně a občas si dovolí ironickou poznámku.

2 05.11.2017