Ikkju komentáře u knih

Další kniha, díky které bych se v klubu lidí-knih ze 451 stupňů fahrenheita mohl flákat, znám zpaměti. Ani po těch letech vlastně nevím, jestli byla učitelka úplně pitomá, nebo geniální, že nás nutila se to učit celé.

Tragický příběh, dělat si s z něj srandu je asi pochopitelný únik. Jenže i po těch letech, když si na příběh vzpomenu, rozehrává někde hluboko vážnou strunu. Upřímně doufám, že doba, kdy byla možná taková beznaděj, už se nevrátí...

Hutné čtení. Přečetl jsem pár prvních kapitol a po pár měsících koukám, jak moc se do mě otiskly - jsem líný člověk, a tak radši investuju nějaký čas a nervy co nejdřív, aby se mlaďásek dokázal obsloužit sám, ladím jenom detaily, občas nedovřený mrazák, vražedná křídla vrat, klíče na jiných háčcích, hladové kočky když je mlaďas u babičky. Aplikovat to jde i na "vaření", z kakaa s cukrem se po pár opakováních stává cukr s kakaem (byla i verze plný hrnek mokrého kakaa), průběžně to chce sledovat, jestli algoritmus nemá sklon k extrémům :). Líného rodiče přes svoje první sympatie nechám stranou a raději asi dočtu zbytek téhle knihy, pragmatické a praktické..

Mlaďásek obvykle odpadává někde za Kubulou, jen jednou jsem se dostal až na konec. Některé příběhy jsou spíš jenom v nástinu, což mi vyhovuje, občas vyprávím po paměti, některé věci jednoduše, jiné rozvedu, třeba díly autíčka. Při noční lampičce je to balzám pro oči, stačí je zavřít, povídat a v pravou chvíli otočit stránku. Jedna z neoblíbenějších knížek.

Krtka máme čím dál radši, a POZOR SPOILER, vrána dostala co si zasloužila!

Překvapivě dobře hodnocené básně. Na první přečtení před x lety na mě takový dojem neudělaly. Asi knihu opráším, abych zjistil, jestli mi něco neuteklo. Navíc se budu moct blýsknout přes svým oblíbeným pouličním kuchařem, než pohází rýžovými nudlemi ve woku, zbývá prostor na dvě tři zaznamenání hodné konverzační věty. Jsem zvědavý, jestli bude znát, nejspíš dopadnu stejně jako v Provánci, kde jsem se těšil, že si s místními pokecám o Pagnolovi.

K Hellboyovi mám celkem intenzívní vztah, od dob, kdy moje sousedka, stará příjemná paní, nedopatřením dostala do schránky můj letáček vydavatelství Crew, na kterém H. šlapal holínkou do hlavy nějakého démonického fašisty :o, přes předpremiéru prvního filmu na konu v Brandýse, nezklamaly mě ani filmy, přestože "řadám" z jednoho univerza se jinak vyhýbám obloukem.

Hrdina se drží při zemi, eventuálně kousek pod ní, euforie do moiry oblečených superhrdinů je mu cizí, a přesto je dokáže bez mrknutí oka strčit do kapsy a je tak svůj, jak jen je to možné.

Rozesmál mě dovětek, že hradlové pole z tisíců lidí by bylo pomalé, umím si představit dost geeků, kteří by se k podobné akci nechalo překecat.

Působilo na mě hodně jinak, zvláštně, snad jako čirý vzduch vanoucí pod blankytně modrou oblohou nad rozlehlými pláněmi Číny, indiferentní k lidskému štěstí i utrpení, které se zdá skoro nekonečné, ale po jedné dvou generací z něj zůstává jen záznam v paměti, historie.

Příběhy ementálských pralidí, kteří si postupně přicházejí na objevy věcí i činností, například vynález harfy díky brnkání tětiv luků.

Vtipné čtení po depresívních Broučcích přerušuji jenom občasným"hají!", nebo tématickým láteřením: "do psí ďoury, ale už!"

Neskutečné čtení, příběh mi zůstane ležet v hlavě jistě hodně dlouho. Zajímavé mi přišlo provedení, drobné obrázky které se zdály sloužit jako podkres při bližším prohlížení odhalovaly věci z širšího hlediska, jakoby z výšky, zdánlivě klidné scény ve kterých je napětí cítit jenom v souvislostech, postupné pohlcování postavy investigativní novinářky monstrózním rozsahem akcí, které se dotýkaly i vlivných osob a obnášely činnosti daleko za hranicí zákona (toho našeho, světského).

Konspirační konec beru spíš jako pokus o nějakou pointu, ale myslím, že by jí příběh snad ani nepotřeboval.

Knihu našel ještě s jednou (stará kniha se zlatým obalem, kterou nedokážu dohledat - Jed - Kietland) a s balíčkem vysušeného tabáku Taras Bulba, v zahradní chatce prarodičů v době, kdy rodina zvažovala, kdo se o zahradu po jejich odchodu postará.

Bezprizorní zahrada skýtala spoustu zajímavých atrakcí, jako patnáctiletý kluk jsem si znovu procházel místa, kde jsem trávíval dětství - ovocný sad, starý skleník či zatopený sklípek, a zbytek času trávil v křesle na terase chatky, kouřil z kukuřičné dýmky zbytky šílené tabákové směsi, a četl jediné dvě knihy, které v chatce byly schované společně s konzervami paštik (ty s autíčky kolem dokola) a spoustami ne/užitečných věcí pro případ, že by v ní někdo přespával.

Děj knihy si nepamatuji, ale obraz budhy z obálky dokresloval spolu s vůní tabáku, rozpálených prken, suché hlíny a pověšených kytic listopádek atmosféru světa, který pomalu, ale neúprosně mizel v nenávratnu.

Zpočátku hrál poctivě, s tužkou a papírem, vše pečlivě zapsané, než jsem usoudil, že jsem vyvolený, a zápas s nějakým potulným rytířem v rezavém brnění prostě prohrát nemůžu. Nicméně cesty osudu jsou spletité, a i s nadlidskou silou jsem musel uznat svůj omyl a začal se považovat jen za smítko ve rozvětvených zákrutech osudu.

Nabízí se zamyšlení, zda ten, kdo nakonec došel na správný konec příběhu je jen statistická nahodilost, nebo k němu mají zdánlivě indiferentní jevy jako je osud tvořený bůhvíčím nebo herní strom vymyšlený autorem, nějaký osobní vztah.

Válečné knihy dávám spíš v míře omezené, ale občas si je dokážu vychutnat. Příběh Monitoru a Marimacku ale sleduji od doby, co vyšla v osmdesátých v ABC vystřihovánka Monitoru, kterému jsem mimochodem fandil ještě než jsem se stačil dozvědět, jak klání skončilo.

Pokud jde o trup, vyzkoušel jsem materiály od kartonu, přes lepenku až po dřevo, kulatá nadstavba byla problém nejmenší. Býval jsem dobrý ale ve výstroji, funkční předovky ráže mosazných trubiček (0,22 palce) z chlazení ledničky má dodnes několik spolužáků v zapadlých zákoutích garáží. Dotáhl jsem to až na zadovky s jednotným nábojem, bohužel se odpalovaly rozžhaveným špendlíkem, jehož zásoby se u mámina šicího stroje lety povážlivě tenčily, děla šla odpalovat jenom z ruky. Pro mě naprosto srdeční záležitost.

Souček navíc píše tím zvláštně rozevlátým způsobem, kdy jednu chvíli mluví o ocelové věži Monitoru, a o odstavec dál o druhé světové, díky čemuž se mi párkrát stalo, že jsem ještě v představách stál na pláži Omaha v Normandii, a on už zas tepal lodními šrouby pobřežní vody Ameriky.

Je radost to číst i po těch letech, jen úžas je někdy doplněný lehkým úsměvem. Začátek knihy navíc obsahuje vstupy dvojice Marx Engels, tahle vypečená sestava měla zjevně hodně dlouhé prsty, se ženou jsme strávili několik veselých večerů nad jejich rodinnými osudy u tématického vydání v časopise Téma.

Nicméně u tchána který miluje válečnou techniku, jsem s tématem amerických plujících obrněnců narazil, prý je to mimo naši sféru zájmů. Na mě to ale ten dojem nedělá, naopak, monitory zůstaly minimálně zajímavou kapitolou válečné techniky, a i to rozdělení na sever a jih, mám pocit, je snad alespoň přeneseně někde hluboko v každém z nás. Nikdy jsem nechápal zápal kamarádů pro jižanské symboly a hodnoty, za mě od dětství, neměně a vždy - Sever!

Vtipně to měli tenkrát udělané, k učebnici byl i pořad v rádiu, později i v televizi.

Přesto jsem si z toho odnesl jedno trauma, zkoušku z jízdy v provozu jsem o bod provařil (odbočování vlevo), učitelka mi opravu neumožnila a vysvětlení k tomu nedala, tak jsem musel hledat radu u kamaráda (toho co mi podělal už psaní adres na dopisy: "28.října není název ulice, ale datum narození Lenina!"). Na jeho tíživě osudový verdikt "no tak to vole nesmíš jezdit na kole!" si vzpomenu snad po každé, když na něj sedám, a to už je to víc jak čtvrt století..

Tak už můžu srovnávat svoje očekávání se zážitkem ze čtení.. Autor několikrát používá popis věcí podle jejich "příchutě" či dojmu z nich, kniha je samozřejmě cítit akademickým přístupem samotného autora, což je chválihodné a vzhledem k jeho povolání a osobní historii krásně poctivé, nicméně lehce nízkokalorické.

V mnou zaznamenané omáčce se ale nachází hodně výživné kousky, například postoj lidí k technice - je hrozně jednoduché se štítit techniky, zvlášť cestou z práce autem domů do bytu vytopeného teplem z elektrárny. Na druhou stranu ale technika sama o sobě je věc bez srdce, tu jí dokáže vdechnout právě jenom správný díl romantiky.

Samotný tok filosofický úvah jsem vcelku v pohodě zvládal sledovat, není to špatné, ale mám nějak pocit, že to je pokus o skloubení dvou protichůdných věcí, na kterých si vylámalo zuby hodně autorů - chtělo by se mi říct kac!, ale nejsem si jistý, jestli bych poté dokázal odjet na babetě s vylágrovanou volnoběžkou.

K samotné údržbě motorek má autor úžasné postřehy, klid je opravdu u oprav nezbytný - píchlé kolo jsem v nervu opravoval dvě hodiny, po cigárku a chvíli oddechu jsem tutéž opravu (stačilo hodit zadní kolo do výšky) zvládl za čtvrt hodinky; pro opravu spojky je vhodné si najít dobrou odbočku silnice, pokud kolem vás projede za hodinu 30 kombajnů, je možné, že vám po montáži pár dílů pod motorkou bude přebývat..

Celkově příjemné počtení, myslím, že si na pár dobrých postřehů z knihy vzpomenu i po letech, ale očekával jsem kultovní záležitost, a to i přes pro mě blízký obsah úplně není..

Kdybych byl svobodný a bezdětný, potáhl bych střešní okno hliníkovou fólií s malinkatou dírkou uprostřed (ozkoušeno, funguje to, měsíc velký jako pětikoruna se vykreslil na zdi), a v řádu týdnů, měsíců a roků zakresloval obraz slunce, měsíce a dalších nebeských objektů na stěny a podlahu pokoje. Umím si představit, že podobný nadšenec/magor žijící uprostřed kamenného henge předával kdysi poutníkům za hromádku jídla zajímavé souvislosti z tance vesmíru, který se otiskoval do jejich životů prostřednictví počasí, úrody a třeba i hord nepřátel či zvířat utíkajících před jejich nepřízní. Já bych to samozřejmě dělal jen pro radost z jeho elegance, teplo dnes máme i v zimě, a můj oběd by byl nejspíš závislý na úrodě suroviny (jaké nevím a ani nechci vědět) pro nudle z Vietnamu :o

Hektický program z knihy na výpočty poloh planet jsem ale nikdy do programovatelné kalkulačky nadatlit nezvládl, skončil jsem u sehnání podrobného manuálu, nicméně už je to asi jedno, dnes bych to naťukal do nějakého programu za pár hodin, jen si na to sednout.

A doba jde stále dopředu, třeba mě po smrti můj mladej nahraje do flash paměti, a raketovým motorem z amazonu vystřelí do černé vesmírné prázdnoty. Pokud mi neshoří čidla, rád se ještě pokochám tou krásou...

Andersenovy pohádky jsem jako dítě neměl rád, z Holčičky se sirkami či Cínového vojáčka mě jímal čirý smutek. Měl jsem ale rád Křesadlo, snad z titulu dětského pyromanství, představa nekonečného zdroje ohně pro mě byla, a vlastně pořád je, magická.

První opravdové křesadlo, které jsme našli, bylo schované na dně šuplíku v kůlně, děda s ním kdysi asi zapaloval autogen, k dalšímu křesadlu jsem se dostal až v dospělosti. Chce to sice trochu umu a jednoduché know how, ale je to fakt úžasná věc, i když není zrovna kouzelná!

Je zajímavé, že domorodci na začátku "vyučování" nemohli pochopit myšlenky a mentalitu technologické společnosti (co to je roroum?), na konci už začali zapomínat na způsob, jak přemýšleli před tím..

Líbily se mi primitivní technologie, například fosforečná hlína nabalená na klacíček jako sirka, ještě dlouho jsem v sobě choval naději, že podobné bahno najdu někde poblíž našeho bydliště (jako optimista jsem odhadoval, že stačí obejít dvě či tři jeskyně).

Když se nad tím zamyslím zpětně, je zvláštní, jak byl přechod k technologické civilizaci zachycen jako ideálně bezkonfliktní. Tak to ale dle mého nechodí, a je asi zbytečné rozebírat proč...

5 20.09.2016

Satanská bible nás naučila pilovat (pentagram tehdy koupit nešlo, musel se vyrobit z hliníkového plechu, i když pravda, základy už jsme měli z výroby shurikenů z bruce leeho éry ), vyšívat (nápisy na džísku, koupit šla jenom "kapela" liveto rideto, kterou jsem pak několik dalších let marně vyhlížel) a malovat vodovkami (běžte se podívat na obrázky, mladej nádherně kreslí; co to je chlapče?, to je satan strejdo x). Nicméně technické detaily jsme museli dohledávat z jiných zdrojů...

Zajímavá myšlenka, že roraimy fungují jako ostrovy pravěkého života. Trochu šejdrem mi ale přišlo už když Doyle popisoval, jak se na těchhle malých ostrůvcích prohání spousty obrovských živočichů, a též nechápu, proč Doyle, Mareš i další naznačují, že pterodaktil je absolutní zlo... Chápal bych to spíš jako součástí ochrany (tabu?), nebo snad podobně, jako někdo vnímá krokodýla - jako agresivního tvora?

Jo, a včera večer jsem si jasně uvědomil: potřebuju víc Mareše! x) Jdu shánět další jeho knihy..

5 02.08.2016

Četl kolem maturity, v době, kdy jsme s kamarádem jezdili vlakem do školy už víceméně jenom pro radost, a po cestě a následně v koktejl baru (automatická zastávka cestou domů) poslouchali muziku (Dybbuk), diskutovali a četli poesii, filosofii i beletrii (Pagnol, Saroyan). Těžko říct, jestli jsme si víc užívali přečtené věci, nebo svojí jinakost od ostatních spolužáků - barbarů, které víc bavilo dělat bordel (zatímco oni stříkali slzný plyn do ventilace školních šaten, my se nenechávali vytrhávat z oblíbených diskusí). Každopádně to snobství, ponor do literatury, či co to bylo, jsme si užívali. A zpětně bych řekl, že jsme si nevybírali díla vůbec špatně..

5 08.07.2016