Horal123 komentáře u knih
Pro kinology jednoznačně nejlepší kniha o výcviku barváře.
Jelikož jsem četl některé starší knihy od Zdeňka Šmída, z dob kdy chodil se svojí partou co by mladý po horách, obával jsem se podle názvu tohoto titulu, že se ponese v sentimentálním duchu-parta zestárla a nic není jako dřív. Jó to byly časy, když jsme byli mladí a svět nám ležel u nohou. Zdeněk Šmíd ale ukázal, jak je dobrý spisovatel, nepropadl sentimentu a vystřihl hezký cestopis s humorem jemu vlastním. Dávám palec nahoru, že parta spolu vydržela i po desetiletích a i v sedmdesáti letech si plní svůj velký sen-Aljaška...
Super dokument o Tibetu mezi roky 1945 a 1951 pohledem Evropana. Mnohá fakta byla pro mě velmi překvapivá. Věděl jsem, že Tibet byl dlouhodobě uzavřen cizincům a cizímu vlivu, ale takovou hospodářskou a technologickou zaostalost jsem nečekal. Naopak duchovní stránka tibecké spolešnosti byla vysoké úrovni. Autor knihy byl rakouský horolezec a do Himaláje přicestoval ještě před druhou světovou válkou. Po vypuknutí války byl internován Brity v koloniální Indii. Z tábora se mu podařilo uprchnout a stal se z něj běženec. Po velkých obtížich se mu podařilo "zakotvit" ve Lhase, kde se postupně vypracoval až na učitele 14. dalajlámy. Ve Lhase zažil i bouřlivé období anexe Tibetu Čínou, po které musel stejně jako Dalajláma z Tibetu uprchnout. Jejich cesty se rozdělily, ale přátelé zůstali až do Harrerovy smrti.
Lidský organismus vydrží opravdu hodně, když máš vůli jít dál a dál...
Velké autorovo dobrodružtví často hodně za hranou toho, čemu říkáme "ještě bezpečné".
Přečteno v rámci čtenářské výzvy. Na poezii nejsem, ale od toho je výzva výzvou. Nelituji.
Soubor Londonových povídek obsahuje jak známé povídky, které byly použity i v jiných knihách, tak i méně známé, se kterými jsem se setkal poprvé. I když Jack London patří k mým oblíbeným spisovatelům, některé povídky nedosahovaly takových kvalit, na jaké jsme u tohoto autora zvyklí. Tématicky jsou příběhy zasazeny většinou na Sever do období okolo zlaté horečky.
Nápad na knihu dobrý. Nicméně by tato témata šla zpracovat lépe.
Neuvěřitelný výzkum divokých prasat východoněmeckého vědce, kterému se podařilo pronikńout do sociální struktury těchto divokých zvířat.
Tak jak roste akční rádius této party, tak se zlepšuje i autorova vypravěčská schopnost a jeho charakteristický humor. Kniha mě pobavila a líbila se mi snad ještě víc než první díl. Za mě dobrý...
Poctivě sepsané případy napadení člověka medvědem v Kanadě.
Tak jak je v Dostojevského díle obvyklé i zde se řeší otázka molrálky, přesto jde o lehčí literaturu v porovnání s autorovými známějšími romány.
Pro dobrodruhy dobrá a poučná kniha. Jen je vidět, že autor žije v Kanadě o mnoho déle, než žil v Čechách. Proto jsou v knize některé nesrovnalosti v odborné terminologi, ale toho si nemyslivec asi nevšimne. Jinak se mi líbí, jak autor popisuje, že do divočiny jezdí stále kempovat s kamárády, kterým je okolo 80ti let a stále je to baví. Toho by bych se chtěl také dočkat.
Zajímavý námět, dobře nastudované skutečné události mocenských změn ve východní Evropě. Kdo tahal za nitky dějin během války v Jugoslávii? Jaká byla úloha tajných služeb jednotlivých zemí? Jak se Dánsko po II.světové válce vypořádalo s kolaboranty. Kniha otevírá tato témata a ukazuje, že na tyto otázky nejsou jednoznačné odpovědi. Kniha zajímavá, ale žádný zázrak. Dávám sice 4 hvězdy, ale za mě by bylo přesnější tak 3,5.
Typický Forsyth. Začátek knihy se rozbíhá na několika frontách. Poměrně velké množství postav bylo pro mě zpočátku matoucí. Ale pak se jednotlivá dějová vlákna začínají protínat a spřádat a děj začíná ubíhat v rytmu mistrného vyprávění tak jak jsme u Forsytha zvyklí.
Další autorův cestopis, tentokrát o jeho sólo cestě autem na Kavkaz. Kniha je psána formou deníku. Nebudu se vyjadřovat ke zpracování daného tématu, které by šlo určitě napsat lépe. Co mě ale zaujalo je to, že autor si v jeho sedmdesáti šesti letech sedl do 16 let starého Suzuki Jimny a s relativně malou finanční rezervou se rozjel směr Turecko a pak přez Gruzii, Armenii do Náhorního Karabachu a zpět. Celou dobu spal v tom miniautě, vařil si ze zásob, které vezl sebou. Holt stará škola vychovaná a zocelená v nedostatku. Pro mnoho mladších lidí nepochopitelné.
Přečteno díky čtenářské výzvě, první kniha vydaná v roce 2020, která mi v knihovně přišla do ruky. Takže rána absolutně naslepo. Tento román balancuje někde na hraně klasického anglické a červené knihovny, takže je to spíš záležitost pro ženy.
Moje první zkušenost s Wilburem Smithem. Autor je jednoznačně vynikající vypravěč, jinak by nedokázal napsat 500 stran v ich formě. První polovina knihy mi přišla o něco realističtější, pak už to byla spíš pohádka. Otrok Taita je stejně jako Jára Cimrman, geniálně nadán na vše. Doporučuji si přečíst i doslov autora, kde vysvětluje, že knihu napsal na základě starých, údajně nalezených svitků psaných otrokem, který v nich popisuje tento příběh. Autor příběh převzal a dokreslil svojí fantazií. Netuším jestli nějaké takové svitky opravdu existují, nebo jestli si to autor celé vymyslel. To nic nemění na faktu, že příběh je krásný a dobře vystavěný. Ale pro egyptology to asi nebude to pravé ořechové.