honajz
komentáře u knih
Môj život
Boris Leonidovič Pasternak
Hodně špatně se mi to četlo. Nevím, jestli jde o vinu překladatele, nebo už to takhle zmateně a těžce napsal samotný Pasternak, ale některé, i krátké věty, jsem si musel přečíst víckrát, a stejně jsem měl často problém pochopit smysl. A to se slovenštinou skutečně problém nemám. Jinak kniha mate názvem, Pasternak zde moc o svém životě nemluví, jen o tom, jaké osobnosti v životě potkal, takže by se kniha měla jmenovat spíše Koho jsem v životě potkal. Občas to trochu zavání až nutností se chlubit, viz jeho "setkání" s Tolstým, když měl Pasternak devět let. Ale o Pasternakově životě se toho moc nedozvíme, třeba o jeho obrácení se k pravoslaví a důvodech tohoto obrácení, nebo o podnětech jeho tvorby, což je podle mne škoda, zajímalo by mě to daleko víc.
Uvnitř banánu
Pavel Klusák
Úžasná kniha. Přesně podle anotace na obálce řadou příběhů ne zrovna úspěšných muzikantů a ne zrovna obyčejných lidí se postupem času z toho vyloupne jakési ponaučení, že ne vždy jde o úspěch, ale často o radost z tvorby, jedno, co na to kdo říká. Pobavily mě povídky na téma českého showbyznysu, nebo jak u nás vzniká cenami ověnčený autor, jak si akce vyžádá reakci, a potěšilo mne, že ani sebe autor nebere příliš vážně a strefuje se i do sebe. Čte se to skoro samo, ten laskavý humor s nadhledem je mi velmi sympatický, tohle byl takhle při Poutníku v Cafe Fra moc dobrý kauf.
Dívka na neděli
Pip Drysdale
Přišlo mi, že to napsala holka, která zrovna dokončila nějakým pokoutným způsobem kurz tvůrčího psaní. Celé je to strašně průhledné, ta holka se chová jak rozmazlený fracek a sama neví, co chce, ale zachtělo se jí mstít. Takhle by lidstvo asi brzy vymřelo. To Umění války se sem dvakrát moc nehodí.
Ve tmě jsme všichni stejní
Julia Heaberlin
Něco málo mi tam chybělo k dokonalosti, možná se nám až moc nabízel jeden člověk jako pachatel, až zcela jasně odváděl pozornost, možná i to tříštění vyprávění a poněkud nerozumná jednání všech tří žen, nevím. Ale příběh zaujme hned od začátku a přijde mi, jako bych v těch vedrech Texasu byl a prožíval to s nimi.
Tajná kapitola
Genevieve Cogman
Ono se to čte dobře, to jo, má to spád, pořád se něco děje, ale přijde mi to spíš jako taková adventura, kde musíte do další lokace postoupit až po vyřešení nějakého úkolu. S tou Vídní si šlo rozhodně vyhrát líp, i s tou organizací, klidně bych byl pro nějaké nekorektní hlášky. Na úniky na poslední chvíli už jsem si zvykl, asi to k žánru trochu patří. Ti vyděrači mi přišli hodně chabě načrtnutí.
Smrtící slovo
Genevieve Cogman
Jako bohaté na fantazii to je a uličky alternativní Paříže jsou vykresleny skvěle, jen mi přijde, že se někdy padouši chovají poněkud nelogicky, někdy to Irene projde jen tak tak, a ten závěrečný souboj byl takový... prostě divný.
Sám s Bohem
Richard Wurmbrand
Těžko hodnotit knížku, která vznikala během dlouhých let v komunistickém žaláři, na samotce, v mysli autora. Ale pokud odhlédnu od této determinující skutečnosti, pak jsou jednotlivá "kázání" spíše volným tokem myšlenek na určité téma, jehož se ne vždy drží. Každé "kázání" - na rovinu - obsahuje spoustu balastu, ale pak je v něm jako diamant v popelu nějaká ta historka, příhoda nebo historická zajímavost plus jedna skutečně skvěla myšlenka. Jen se k ní dočíst. Ne vždy je to o víře, ne vždy je to o Bohu, ale stejně jde o silnou knihu a myslím, že mnohý si v ní to své najde. A některé úvahy jsou skutečně velmi zajímavé, např. o odpuštění zvláště v rámci toho, jak se komunisté nejen v Rumunsku chovali, že žádný hřích není moc velký, aby se nedal Bohem odpustit, nebo jaká je míra laskavosti vůči druhým, a kde jsou hranice.
Velikán prostoty - svatý Šarbel Makchlúf
Libor Rösner
Hodnocení odráží jen můj subjektivní pocit, nijak nemá nic společného se sv. Šarbelem. Přišla mi ta kniha prostě až moc oslavná. Jsou v ní prvky, které mi přišly nepochopitelné, jako že se třeba odmítl setkat naposledy se svou matkou těsně před její smrtí. Přišlo mi to prostě necitlivé, nakolik se snažil oprostit od své rodiny, zpřetrhat pouta jen kvůli cestě k Bohu (kvůli cestě, ne Bohu samotnému). Nebo jsem si říkal, bodejť by neměl problémy se žaludkem, když nic nejedl. Asi ještě pořád smýšlím moc materialisticky. Také mi vadilo, že se v knize pořád mluví o východním mnišství, když přitom jde o katolického mnicha, ne pravoslavného. Jinak kniha končí na cca 50. stránce smrtí sv. Šarbela, pak už jen následují soupisy zázraků a nakonec je to celé dokonce o nějakém jiném pánovi a fotografii, která v knize ani není, a o údajných poselstvích sv. Šarbela, které po smrti tomuto pánovi sděluje. Ale no tak, bylo mi najednou, jako bych četl něco od Blawatské. Vlastně na mne kniha působila protikladně k tomu, co zamýšlela - nabídla mi pohled na mnišský život, který mi přišel tak zaměřený na sebe a svou cestu k Bohu, až zapomněl na obyčejné a prosté lidi a Bohem stvořený svět kolem nás. Třeba chápu, že ženy nesměly do kláštera, že je sv. Šarbel odmítal kvůli pokušení byť i jen koutkem oka spatřit, ale sorry, mně to přijde jako útěk před světem a neschopnost se svým pokušením bojovat takříkajíc tváří v tvář. Duchovně mi to nedalo vůbec nic, omlouvám se.
Síla jména
Kallistos (Timothy) Ware
Sice tenká knížka, ale obsahem velmi nabitá. Autor rozebírá Ježíšovu modlitbu neboli modlitbu srdce, známou spíše jen v pravoslavném prostředí, skutečně dopodrobna. Postupuje od nejobecnějších věcí (jak se modlit, kdy se modlit, jestli to jde při práci) ke složitějším (jak se skutečně modlit po celý den, jednotlivé struktury modlitby, symbolika) až po nejsložitější (ovládání dechu, objevení svého srdce - jež má v pravoslaví poněkud širší význam, až k vidění světla). Vše je podáno jednoduše, stručně a jasně, s radami i pro běžný, praktický život, neboť ne každý může být mnichem na hoře Athos, věcně a srozumitelně. U některých vět či odstavců se mi často stávalo, že jsem je musel nechal chvíli v sobě dozrát, domyslet, přijmout.
Frankové, Římané, feudalismus a nauka
Joannis Savvas Romanidis
Hodně silná kniha. A autor si často ani nebere servítky a říká věci na plnou pusu. Své tvrzení, že nedošlo k žádnému rozdělení na západní a východní církev, má dobře ozdrojované, ačkoliv tím staví na hlavu dosavadní slepě předávané báchorky právě o tom západu a o zániku Říma. Historický exkurs je podrobný a v podstatě poutavý jako detektivka. Hodně zajímavé je povídání o filioque s řadou dalších podrobností, a i věroučné povídání o srdci a dělení na Boha nespatřeného a Boží neviditelné energie zaujme, nakolik jde pro pravoslavné věřící nejspíše jen o opakování. Celkově velmi podnětná kniha s mnoha přesahy, včetně onoho do duchovního života každého člověka.
Ikona – Okno do věčnosti
Leonid Alexandrovič Uspenskij
Z valné části souhlasím s komentářem uživatele Bloney. Těšil jsem se rovněž na jakýsi rozbor jednotlivých fází vzniku (psaní) ikony, něco o modlitbě do ní vepsané, o jednotlivých prvcích takové ikony, o historii ikon včetně Byzance a Rubleva, o červených koutcích, ale často i přes neuvěřitelné množství informací jsem nakonec zjistil, že zas vím hodně málo nebo stejně jako předtím.
O modlitbě
John Bunyan
Tolik řečí, a přitom je to vše jen opakování toho, co slyšíme i při katolických kázáních na toto téma, jistě určitým způsobem pravd, ale podaných oním povrchně školitelským stylem, ba dokonce i se "soptěním síry" sem tam, pokud se člověk nechová, jak má. Přišlo mi, že to mnoha slovy říká jen ony banální a nekonkrétní poučky o modlitbě, bez vztahu ke každodenním situacím a možnostem. Jakýsi ideální stav, na který málokdo z nás má. Chyběl mi v tom osobnější a niternější přístup, něco ze sebe, ostatně i nějaký nadhled by se hodil, protože nejsme všichni svatí. Je to zkrátka taková dogmatika - sice precizní, ale bez života a bez sepjetí s reálným životem.
Chlap kousl psa: Lidé v roce 2021
František Koukolík
Samozřejmě oceňuji erudovanost, znalosti a vzdělanost autora. Ale čtení této knihy je podobné, jako byste s někým v příjemný podvečer stáli v polích, vlasy vám jemně províval vánek, kolem švitořili ptáci, v pozadí zurčel potůček – a do toho vám začal ten někdo povídat, že ty červánky tvoří takové a makové vlny, jaké frekvence, co přesně tvoří z vědeckého pohledu klas, že vaše emoce jsou vlastně jen soubor neuronových přenosů a něco jako pocit krásy se dá vědecky nejen definovat, ale lehce navodit znovu i v laboratorních podmínkách, pokud víme, které části mozku stimulovat, a že zpěv ptáků je jen oznamování území, kde pták žije, jaké bakterie obsahuje voda... atd. Pokud je to pro vás zajímavá a přínosná představa, pak vás tato kniha bude bavit. V opačném případě se raději běžte pokochat tou přírodou. Věda totiž umí vysvětlit naprosto vše - zážitky klinicky zemřelých (i když v kapitole v této knize tomu věnované mi přišlo, že autor jen mlží), husí kůži při poslechu pěkné hudby, snad i intuici (i když o té mám pocit žádná kapitola v knize nebyla).
Živá voda z Turzovky
Karel Židlický
Když tohle je těžké hodnotit. Pokud někdo není s Turzovkou a událostmi zde blíže obeznámen, asi mu knížka bude připadat značně nevěrohodná. Třeba tím, že i po ukončení zjevení Panna Maria s panem Židlickým nadále rozmlouvá, jedno, kde se on zrovna nachází, třeba ve vlaku. Spousta sděleni je obecného rázu, jaká si člověk přečte v kancionálu, pokud se začte do celé té úvodní části a nemá jej jenom pro písně ke mši. Některá jsou zase moc konkrétní (A pochval toho a tam toho, že to dělá dobře a bude odměněn.) a prostě mi to neštymuje. Ale pokud má někdo k Turzovce velmi, velmi blízký vztah, jistě ho kniha osloví zcela jinak a najde v ní něco, co já žel ne.
Trpká zkouška
Evelyn Waugh
Velmi zajímavý dokument z doby před 50 lety, který je o to zajímavější, nakolik koreluje s dnešní dobou, kdy se opět zavádějí drobné změny u mše, kdy se opět chystá jakási synoda o naslouchání a angažovanosti a zapojení místo Boha, víry a modliteb a kdy se opět bojuje proti tradiční mši svaté. Kniha sice působí poněkud neuspořádaně, nejde přímo jen o výměnu dopisů mezi Waughem a kardinálem, ale jsou zde i pastýřské listy, různé vsuvky, prohlášení apod. Celkový dojem ale působí skoro jako detektivka (ostatně i na Agathu Christie dojde), kdy dojde nakonec k nešťastnému odhalení a katarzi celého dříve nastoleného problému. Smutné katarzi vzhledem k dnešní situaci, jak už jsem se zmínil. Vůbec, ta možnost porovnat tehdejší argumenty, sliby a ujišťování s reálnou situací o 50 let později, je asi to nejzajímavější, co kniha nadčasově přináší.
Bůh je, já jsem ho potkal - Je jiný svět
André Frossard
V podstatě jde o dvě knihy: Bůh je, já jsem ho potkal je kniha napsaná daleko dříve, než vznikla kniha Je jiný svět. Zatímco ta první se věnuje dětství a dospívání autora a samotné konverzi je věnovaná jen krátká závěrečná část, druhá se věnuje jeho zralosti, hledání místa ve světě, manželství a zatčení Němci za odbojovou činnost. První kniha je psaná skoro až hravým, jemně vtipným a poetickým stylem, druhá zvážní a některé texty jsou natolik hutné, že je třeba si je znovu a znovu přečíst, aby čtenář pochopil - často brilantní - myšlenku. Ani v jedné knize ze sebe autor nedělá hrdinu a naopak otevřeně píše o svých záporných vlastnostech, aby mj. vynikla ona velká láska Boha k člověku. Číst se to nedá naráz, ale po kouskách - stále je v knize co objevovat. Citát z knihy: „Ptají se mne, co vám ta víra dává? Co se změnilo v životě uzdraveného slepce? Co přináší hudba hluchému, kterému se otevřely uši?“
Kniha o tichu
Josef Formánek
Nakonec mě to zkamalo. Začátek - celá ta úvodní úvaha - je skvělý a navnadí na něco, co nepřijde. Kniha není o konverzi, o nalezení sebe a objevení jiného světa. Rozpadá se na historky dvou přátel, nevěřícího a věřícího. Přičemž věřící posmetal historky všude kolem sebe, a pak sepsal i historky toho nevěřícího. Postupně to přestává být o víře, a když už jsem dvacet stran pročítal podrobné popisy bordelů v USA, posraných tlustých indiánek, smějících se kurev, honění apod., přestalo mě to bavit. Doufal jsem, že jde o nějaký záměr a v závěru z toho vypadne nějaké rozuzlení, ale ne, i tam se píše o chlastu (ne autora, různých lidí kolem a historek z toho vyplývajících), ta jadrná mluva sice ano, snaží se být jako že ze života, ale neznám moc lidí, kteří jsou až tak sprostí, nu a protkáno je to vzpomínkami na rodiče a kamarády. Pár úvah o tichu tam sice nakonec je, ale přišly mi povrchní, jako od kavárenského intelektuála, který se něčeho dotkl a chce tím být zajímavý. Ale každého cesta k Bohu je jiná, takže sem zapisuju jen svůj subjektivní dojem z knihy, bez jakéhokoliv dalšího hodnocení autora. Třeba věděl, co chce říct, a chyba je na mé straně, že mne to velké moudro minulo. (Mimochodem, dočetl jsem současně s touto knihou také další dvě: vzpomínky muzikanta Sahuly, a těm se tahle kniha podobala daleko víc, než knize konvertity Frossarda také o jeho obrácení k Bohu. Což mi přišlo samo o sobě hodně zvláštní.)
Průša se nevrací aneb Hrál jsem ve Třech sestrách
František Sahula
Sahula píše vtipně a má mnohé zajímavé postřehy. Jen škoda, že většinu knihy tvoří historky o tom, kde a jak se opili, poblili, kolik šavlí a jak vypadaly - a jak je to furt dokola, tak to už ani zábavné není. Navíc knížka asi prošla korekturou taky při nějaké pařbě, protože chyb proti češtině je tam hodně. Ale postřehy o mediálním průmyslu, kádrovácích, jistém druhu pokrytectví těch, kteří hlásají Velké Dobro apod., ty mne pobavily.
Tma o polednách
Arthur Koestler
Napsané je to dokonale. Vtáhne do děje a nepustí. Věty jsou krátké, ale obsahově silné a sdělné. Občas až neuvěřitelné hry se slovy. A spousta moudrých poznámek, někdy podaných ironicky, jindy jen tak bokem, vztahujících se k tomu, že vítězové revoluce se brzy začnou požírat navzájem (povinně by to měly číst všechny strany a koalice před volbami) nebo že z ústředí vždycky posílají na okresy nepoužitelné a směšně znějící letáčky, a ještě se rozčilují, že je na okrese nedistribuují, jak by měli. Či k tomu, jak se dá prohra nazvat třeba strategickým, dopředu plánovaným ústupem. Přece jen však postupem času se začnou témata poněkud opakovat a nepřinášejí už nic nového, rovněž čtivost poněkud upadá.
Mazl tov
Margot Vanderstraeten
Jen bych v mnohém opakoval komentář Elsinor024. Knížka je napsána lehce, se snahou o vtipný nadhled, obsahuje pár moderních politicky korektních prvků, ale pokud člověk o židech něco ví, včetně těch ortodoxních, tak ho nic moc nepřekvapí. Třeba hned v úvodu, jak se holka diví mezuzám na dveřích domů v židovské čtvrti, to mi přišlo, že asi špatně tu vysokou školu studovala, když netuší, oč jde. Přece jen, jít se hlásit k ortodoxním židům o práci, asi si o věci samotné něco dopředu zjistím. Ale jak říkám, pro ty, kteří o „problematice“ netuší zhola nic, je kniha lehkým oddechovým čtením, ze které nějaké ty zajímavosti načerpají.