HerrPilot komentáře u knih

Tahle kniha to je teda formát... Dalo by se s ní skvěle posilovat. Po pravdě, po jejím přečtení už u sebe vidím nárysy sexy bicepsů.
A teď k samotné knize. Po stránce technické je to jedna z nejpůsobivějších knih, které seženete bez toho, abyste museli prodat ledvinu a polovinu svých tepen. Mix starého textu, komixu, povedené atmosférické obálky, zažloutlých stránek a ilustrací, doplňujících úvody kapitol. Je vidět, že Rick Ross je dosti talentovaný ilustrátor, a že za touto knihou stojí dobří technici.
Nepatrně horší to je s příběhem. Větší množství postav mi překvapivě nevadilo, problém jsem ale měl:
-s tím, že se to jmenuje „Cech objevitelů“, ale samotná role této instituce je v knize celkem malá (dokonce bych řekl místy až fušérská)
-s tím, že světem profrčíme jen tak, prostě prstem po mapě (snad s výjimkou New Yorku a ještě jednoho místa)
-s tím, že motivace a způsoby padouchů byly celkem nejasné (upřímně, u četby tohohle druhu by padouši měli být jednoznační a VIDITELNÍ)
-s tím, že se autoři snažili do textu dát nějaké hlubší myšlenky, ale často mi to připadalo, jako kdyby po koleji jel utržený vagón bez lokomotivy (nevím, jestli to bylo vinou textu, překladu, nebo jsem zkrátka jen blbý)
-s tím, že každý vulgarismus (či něco náboženského) je vypomlčkováno
-s tím, že text někdy špatně přecházel v komix (a naopak)
-se špatnou úrovní české verze (chyby v interpunkci, grafické chyby, někdy anglický text), to ale samozřejmě není problém autorů

Ačkoliv jsem vyjmenoval spoustu negativů, kniha i tak JE dobrodružná, je v ní akce, humor, napětí, ale i náznakový sex. Je tlustá a pomalá, a je třeba si na ní udělat čas.

Za nedostatky dávám 3,5*, ale díky nesporným kvalitám (min. grafickým) zaokrouhluji na 4 zcestovalé *.

7 10.05.2020

U této knihy si dávejte pozor a neočekávejte střelenou sci-fi jízdu jako v předešlých dílech. Tohle je romance, která dokazuje, že Adams uměl psát nejen o vesmírných lodích, pohybujících se nepravděpodobnou rychlostí, ale i o vcelku intimních prožitcích, které dokázal pojmout... krásně a vcelku nevulgárně.
Do psaní téhle části SP se navíc promítla i Adamsova nešťastná zkušenost s pobytem v Americe (Hollywoodu), kam jel vyjednávat o filmu, ze kterého nakonec sešlo (min. do roku 2005).
Čtvrtý díl sice nepostrádá šílené situace (hlavní hrdinka se jmenuje podle nádraží, kde ji její nudící se rodiče zplodili ve frontě na lístky, prekérní situace se sušenkami, létání a sex na křídle Boeingu,...), zároveň je ale znát, že Arthur je po osmi letech v kosmu jinačím člověkem, toužícím se usadit a najít lásku, čemuž zákonitě odpovídá i rytmus příběhu.
Za zmínku stojí pořád skvělé ilustrace Dana Černého (slovo „meganádud“ se nastálo uhnízdilo v mém slovníku), kterých je ale v tomto vydání jaksi méně, a některé jsou ještě k tomu rozházené mimo stránky, kam by měly patřit (redaktoři by měli dávat lepší pozor).

Jakkoliv usedlejší, přesto dávám solidní 4* (minimálně za jednu z nejlepších leteckých scén, jaké jsem v beletrii objevil), a zcela jistě se k ní vrátím- jsou tam eště nějaké myšlenky k pro(z)koumání. 1* hvězdu strhávám za trochu rozlepený konec.

P.S. Zafod a Trillian jsou zde zmíněni jen max. dvěma větami, naproti tomu Ford Prefect se zde vyskytuje v hojné míře.

P.P.S. Doporučuji knihu Neila Gaimana a spol. „Nepropadejte panice“ k lepšímu pochopení zákulisí nejen jednotlivých dílů SP.

P.P.P.S. SPOILER: Bude se mi po tobě stýskat, Marve!

6 07.05.2020

Docela jsem se na tuhle knihu těšil, ale za sebe ji víc než 3* dát prostě nemůžu. Zřejmě největší problém jsem měl s prostředím- upřímně řečeno, v něčem tak odporném bych žít nechtěl, to já si raději zůstanu v tom nudném, šedivém nadsvětě, díky za optání.

Co ale musím pochválit, je duo vrahounů, pan Croup a pan Vandemar, nemýlím-li se. Ti byli opravdu zabijáky, kteří na onen svět dopravují jen ty, kteří si to mohou dovolit. Zjevně museli studovat v Pratchettově Škole cechu vrahů, protože takovou úroveň mordýř nenabere někde na ulici. Po nějaké době jsem si začal říkat, že kdybych měl nedejbože zemřít násilnou smrtí, tak asi bych chtěl tyhle maníky...

Shrnuto a podtrženo: občas pěkné dialogy, nesympatické postavy (tedy kromě C a V, a možná ještě Markýze), nezajímavé a nechutné prostředí (doufal jsem, že si s jeho budováním Gaiman trochu víc vyhraje), a zapomenutelnost (Hvězdný prach jsem četl daleko dřív, a pamatuju si víc, než z tohohle)= horší 3*.

2001 to není sci-fi příběh, to je fascinace tajemnem vesmíru (je třeba mít na paměti, že kniha vyšla asi čtvrt roku před vůbec prvním pilotovaným obletem Měsíce, a v knize popisovaný Saturn byl blíže prozkoumán až o víc jak 10 let později). Tato kniha může sloužit také jako (v jistém smyslu) kronika lidstva, kdy na počátku se naši předkové učili chránit sebe a své blízké, rozvíjet abstraktnější mozkovou činnost, aby o několik tisíc let později oblétli Měsíc (který předtím jejich předkové zvědavě sledovali), přistáli na něm, a vydali se dál. A tady si ten knižní/filmový monolit můžeme i škrtnout.
Pokud jde o postavy- až na elektronického HALa je věnován vesměs malý prostor k jejich popisu a rozvoji, neboť jeho většina se obírá technikáliemi, popisy a různými skoro až filozofickými myšlenkami. To vše je ale v pořádku. Lidmi (na úkor vesmíru) se budou zabývat další díly této série, a to třeba vyloženě uškodí třetímu a čtvrtému dílu.

Jakožto milovník starých a nadčasových sci-fi tomuhle poetickému Svatému Grálu nemůžu dát méně, než 5 raketově poháněných *.
Rovněž doporučuji nejprve přečíst knihu, a teprve pak pustit famózní Kubrickův film, který ovlivnil generace filmařů, některé věci pak budou srozumitelnější (jako třeba finále, které na dlouhou dobu ovlivnilo moje gusto, pokud jde o filmový/knižní „první kontakt“, a které už žádné jiné sci-fi nepřebilo- dívám se na tebe, Mise Saturn).

P.S. Pro zájemce jsem do sekce „Zajímavosti“ vložil odkaz na první díl výtečného anglojazyčného dokumentu o natáčení 2001. Vřele doporučuji.

P.P.S. To argácké vydání z roku 2016 je opravdu skvostné. Velká pochvala!

11 05.05.2020

Tahle kniha přesně odpovídá tomu, co nemám na moderní české (,,mainstreamové") komediální tvorbě rád. Když se člověk podívá na nové české filmové komedie, většinou to jsou filmy, klasifikované jako „romantická/vztahová komedie“, kde se podvádí, šoustá o 106 a pomyslné komediální zlato získává moment, ve kterém postava po nudně dlouhé pauze pronese „no kurva!“, a lidi se chechtaj ve fistulích.

A to je přesně i tahle kniha. Koupil jsem si jí proto, abych snad načerpal inspiraci na nějaké ty noční hrátky, a v neposlední řadě abych zjistil, co teďka u nás frčí (nebo frčelo nedávno). A co jsem dostal... Slovo „kurva“ tady s jistou dávkou nadsázky slouží podobně, jako „stop“ ve starých telegramech, přičemž mám vtíravý pocit, že právě „kurva“ je pointou velké části zdejších vtipů.
Od zdejšího sexu jsem očekával pořádně nápadité orgie (je to koneckonců „erotikon“), kde se funkci erotické hračky nevyhne ani kovový model druhoválečné stíhačky (v měřítku 1/72), roura vysavače nebo láhev od šampónu na vlasy. Místo toho jsem dostal něco upoceného, plochého a repetitivního, co by z muže dokázalo udělat věčného panice i zpětně.
Počet nevěr, a jejich jisté ospravedlňování, mne vedl k úvaze, jestli je už dneska u nás společenskou NUTNOSTÍ, aby muž klátil roštěnky za zády své ženy (píšu samozřejmě z pohledu muže, tedy nezmiňuji potenciální ženskou nevěru), nebo to je jen takovej můj osobní přelud...
Plusem knihy je vysoká čtivost, a snad i příběh lesbiček.

Mám takový sen- že se jednou začnou dělat český humoristický knihy, který se svým humorem vrátí k Saturninovi, případně navážou na Šimka a Grossmanna.
Jako humoristickou knihu MPE nedoporučuji. Pokud chcete (pasivní) sex- máte internet, případně si přečtěte komiksy jako Druuna (sci-fi, kde si to hlavní hrdinka rozdává s různýma končetinama emzáků) nebo Já, Borghia (tam je snad všecko)- oba tituly jsou sice taky braky, ale ten sex tam je o něco promakanější, než tady. Pokud chcete odpočinkovou humoristickou literaturu- doporučuji P.G. Wodehouse, Pratchetta, Adamse, Jirotku- tihle mají příjemný (často delikátně suchý) inteligentní humor, u kterého můžete vypnout, přesto vás to nezredukuje na úroveň troglodyta.
A pokud chcete vulgarismy- postavte se před zrcadlo a valte.
(A ne, nejsem žádný „zdejší puritán“- ložnicové hrátky mám rád a nadávám jako havíř-mazák. To ale ještě neznamená, že to nutně musím chtít od humoristické literatury.)

P.S. Všem těm, kteří píší, že MPE je ze života- Bídníci, Anna ze Zeleného domu, Dobrodružství Huckleberryho Finna, Saturnin- ty jsou taky ze života, a obejdou se bez přepálených berliček (a navíc jsou i přes své stáří aktuální i dnes).

P.P.S. Dámy (povětšinou), které tohle označují za klenot moderní české literatury, ještě nečetly Šulcovy Dva proti říši...

13 02.05.2020

Tahle knížka mi trochu připomínala situaci, kdy přijdete ke svým známým na návštěvu, stáhnete kalhoty a vyserete se přímo na jejich zářivě bílý ubrus, načež to okomentujete slovy: „Když umyjete ten přebytek, máte z toho kubistický obraz.“

Je to jedna z nejzbytečnějších knížek, jaké jsem kdy četl, kde se extrémní nadužívání drog, ponižování, napadání a šikanování kolemjdoucích a obyčejných zaměstnanců (nezřídka docela jednoduchých lidí) schovává za hledání amerického snu, případně za kritiku Nixonovy doby. Hlubší myšlenky zde nejsou ničím jiným, než shlukem náhodných slov (s výjimkou snad jednoho či dvou odstavců). Prakticky jediným plusem samotného příběhu bylo zjištění, že kdybych tu knihu četl už na střední, mohl jsem mít z chemie daleko lepší známku.

Mé zdejší, v kontextu komentáře relativně vysoké, hodnocení tedy plyne z těchto faktorů:
Bylo to krátké (naštěstí), rychle se to četlo a první čtvrtina byla snad i vtipná (= 1*), mělo to jistou atmosféru (= 1*) a disponovalo to absolutně bezchybnými ilustracemi Ralpha Steadmana, které byly nezřídka lepší, než samotný text (viz. obrázek „As your attorney I advise you to slow down. I can't keep up, man!“), za to tedy další *.

Shrnuto a podtrženo: pro mne rozčarování, které si ale možná ještě někdy přečtu, abych se znovu pokusil najít ty avizované hlubší vrstvy. Zatím si to u mne ale moc nestojí, a pokud jde o podobný typ četby, v mém žebříčku to nesvrhlo Kerouacovo Na cestě, ke kterému to bývá někdy přirovnáváno.
Palec nahoru na závěr dávám i Kontrastu za technicky vcelku krásné vydání.

2 02.05.2020

Po Letní bouřce můj druhý Wodehouse.
Wodehousovy knihy jsou si podobné skoro jako vejce vejci, ale přesto nikdy nejsou stejné. A jsem rád, že u nás vycházejí/vycházely, jeden si dycinky rád přečte o problémech meziválečné anglické vyšší třídy (ačkoliv spousta jeho knih je psána po II. sv. válce).
A tato kniha není jiná. Dal bych i 4*, přesto se mi zdá, že např. z venkovského představení se dalo vytřískat opravdu více.
I tak se jedná o milou záležitost, kde si nakonec přijdou na své postavy svatbychtivé, i... Bertie.
Dávám 3* na vysoké úrovni.

1 01.05.2020

S Wodehousem je jeden menší problém- jeho knihy jsou si velice podobné, a tak když jsem se po určité době dostal k psaní tohohle komentáře, musel jsem si velice osvěžit paměť.
Navzdory poněkud negativnímu úvodu tohoto komentáře dávám knize 4 velebně ustrojené *, jelikož Wodehouse sice nepřekvapí, ale ani nezklame. A tady dokonce na několika místech i rozesmál. Velmi pěkné a kultivované čtení, doplněné pokusem o krádež v nastudování dvou zlodějů-nováčků, bouchající chatou a kopancem do zadku pro zapáleného skauta.
Rozhodně ne můj poslední Wody.

2 01.05.2020

Tahle knížka to byla pekelná jízda. Když jsem touto větou před týdnem začínal svůj komentář k Orwellově 1984, netušil jsem, že o jednoho Wodehouse později se zas dostanu do něčeho podobného. O příběhu se snad šířit nemusím, proto vypíšu pár věcí, které mne zaujaly.
Jakkoliv to byla autorova prvotina, mělo to velký spád, bylo to psychologicky prokreslené, popisy byly střídmé, leč velmi výstižné.
Co učinilo tuhle knihu ještě o stupínek lepší byl pohled na druhou stranu barikády. Jak se Němci snažili zjistit víc o parašutistech, jak se gestapo ocitlo v dočasně slepé uličce po atentátu na Heydricha, jak si gestapáci vjížděli do vlasů s esesáky, jelikož nedokázali uklidnit sedm „puberťáků se špuntovkama“ v jednom pomenším kostele,...
Výborně je zde vykreslen epický poslední boj posledního Krále (to je ten, který jednotlivým gestapákům posílal „milostné“ pohlednice), jakož i velice brutální mučení nešťastného parašutisty Pechala (aneb Drcení varlat nemusí vždy nést kýžené výsledky) a skoro dvacetiletého Ati Moravce. Kniha také nabídne zajímavý pohled na zrádce Čurdu, který je postaven před těžké rozhodnutí (upřímně se této zradě moc... nedivím, jeho následné trvalé kolaboraci už kapku jo. Ale pokud byl kapku divnější už v Británii, není na vině i tamější čs. velení, že do tak vysoce delikátní mise zařadilo podivína?), pro které měl nesobeckou motivaci, na rozdíl od Gerika. A celou bandu Čecháčků, kteří se snažili zpacifikovat jak Kubiše, tak Gabčíka (těsně po atentátu) raději nekomentuju. Ale zase nevím, jak bych se zachoval já sám...

Vzato kol a kolem, je to skvěle napsaná kniha, jejímž velkým přínosem je, že stručná hesla obaluje masem a životem.
Jelikož je kniha výtečná a během scény atentátu a závěrečné bitvy se mi nekontrolovaně roztřásly ruce, dávám knize 7 opadákovaných * z 5 a navrch zařazuji mezi Doporučené.

21 12.04.2020

Tuhle knihu jsem četl už před časem, k napsání něčeho ynteligentňýho jsem se ale odhodlal teprve teď.
Je asi zbytečné popisovat notoricky známý příběh, odehrávající se v psychiatrické léčebně, proto vypíchnu jen pár pro mne důležitých drobností:
-Nejprve jsem viděl Formanův film s geniálním Jackem Nicholsonem v roli McMurphyho, přesto jsem si dokázal beze zbytku užít i knihu. Co mne trochu na knize trápilo byl fakt, že to vypráví Náčelník, který do toho přimíchává i své vize o společnosti a vládě. Kniha byla silná i bez toho, myslím že to tam Kesey dávat nemusel, čas od času to působilo chaoticky.
-Přišlo mi velmi smutné, že prakticky všichni pacienti léčebny jsou fakticky zdraví, jenom se nedokáží popasovat se světem kolem, a proto se dají zavřít dobrovolně (jaký to rozdíl oproti opěvovanému Tulákovi po hvězdách, kde obdivovaným hlavním hrdinou je právem odsouzený vrah).
-Za nejpamětihodnější scénu považuji tu, ve které se McMurphy snaží sám vytrhnout mramorový blok a prohodit jej oknem. Ani jedno se mu nepodaří, ale „aspoň jsem to kruciprdel zkusil.“

Dávám 5*. Velmi čtivé (až na Náčelníkovy vize) a s -poměrně hutným a smutným- poselstvím.
A na závěr pro ty, kteří si stěžují na Formanův film. Film a kniha jsou úplně odlišná média s odlišnými postupy. Umí si tu někdo představit, jak by ten film vypadal, kdyby do něj zakomponovali i ty Náčelníkovy vize? To by teda byl dvouhodinový bordel...

Tohle teda byla pekelná jízda! Jedna z mála knih, které jsem po dočtení odkládal s tím, že tohle je Majstrštyk. Někdy těžké k pochopení, přesto čtivé. U knihy jsem sice neplakal, ale ze simulace toho, jak vypadá člověk, z něhož byla doslovně vyjebaná důstojnost, a s jehož myslí se kouzlí jako v Copperfieldově škole pokročilé magie, mi nebylo psychicky moc dobře. Všechno tohle navíc korunoval opravdu vymazlený překlad.

A teď bych se s dovolením rád pozastavil kapku nad něčím jiným. Před zakoupením této knihy (mimochodem vřele doporučuji ilustrované vydání s plynovou maskou na přebalu) jsem studoval zdejší komentáře, a zdá se, že ve spoustě komentujících tato kniha vyvolala psychózu, tedy alespoň pokud jde věřit jejich komentářům. Někteří snad už začali věřit, že je sleduje Velký bratr... Nu, situace se nezdá být ideální, ale kdy byla?? Za ČSSR? Za Protektorátu? Za Rakouska-Uherska? Navíc nežijeme v době, kdy by děcka bonzovala své rodiče Psychopolu za neuvědomělé myšlení. A tahle kniha taky není mezi zakázanými, tedy nejsme na tom tak špatně. Zaplaťpánbůh.
V něčem mne ale tato kniha přeci dost zarazila. Hned na jejím počátku je popis kinoseance, v rámci které je promítán filmový týdeník s reportáží o útoku helikoptér Oceánie na lodě s uprchlíky (např. loď s Židovkou a jejím dítětem je smetena bombou), přičemž návštěvníci se mohou samou zlovůlí potrhat smíchy/nenávistí. Není to tak dávno, kdy českým internetem proběhlo video o způsobech zadržování uprchlických plavidel tuším Řeky. Nejčastější reakce některých našich spoluobčanů (spousta se přitom na svých profilech přiznávala k sympatiím s jistou stranou, která tak ráda banuje nesouhlasné názory, jakkoliv její název to vylučuje) byla: Postřýlet, vibít dojednoho. Na lodích přitom byla spousta MALÝCH dětí! Nehledě na to, jak se na uprchlickou krizi díváme (není to tak docela černobílý problém), přát někomu takovou smrt je poněkud zvířecké. Ironií je, že často jsou to tito lidé (a jejich vůdce/i), kteří si chudáka Orwyho berou do huby, aniž by tušili, že 1984 varuje právě před lidmi a stranami, jako jsou oni (o tom, že nechápou, že např. Facebook je soukromou firmou, která má svá pravidla, která si nepročetli, pak se diví, že jim smazali příspěvek a nadávají na orwellovskou cenzuru, raději pomlčím).

24 03.04.2020

Tak asi takhle. Četl jsem jak originál, tak tohle převyprávění, a musím říct, že kdyby Vernův originál byl stejný jako Neffovo převyprávění, byla by to vážně skvělá dobrodružná kniha. Ve svém komentáři budu nutně muset hovořit ve velké míře i o originálu.

Neff v téhle knize napravil dva velké nešvary (jeden z nich i odkryl):
1) Zkrátil popisy, které jsou v originálu NEÚNOSNÉ. Opravdu- každá ryba, každý jednotlivý tvor je zařazen a velmi zdlouhavě popsán. Nechápu, k čemu bylo všechno to zařazování. Je mi jasné, že v polovině 19. století to byla velká věc, přesto si neumím představit tehdejšího kluka, jak se živě zajímá, že tenhle mlž patří do zvířecího království, čeledi mušlovitých, podčeledi žvýkačkovitých. Román byl díky tomu nesmírně předstižen dobou. Neff vzal a 98-99 % všech popisů mořských tvorů vyhodil (pozor, ty tvory tam nechal, pouze odstranil jejich zařazování a popisy jako takové nechal jen u některých). Román tak rázem ztratil přibližně polovinu svého objemu.
2) Rozvinul příběh. Když se podíváme na originál zjistíme, že jeho děj byl ubohoučký. Verne se tak dal do popisování, až zapomněl, že nepíše učebnici podmořské biologie, ale beletristické dílo. Místo mu tak zbylo jen na bezcílnou cestu s odpudivým šílencem v atraktivní ponorce (to zas musím uznat). Neff vzal, a z epizodní postavy kapitána Farraguta učinil Nemova úhlavního nepřítele. Pohon ponorky změnil z elektrického na elektricko-spalovací, přičemž spaluje se nikoliv uhlí, nebo tak něco, ale mýtický vulkanit s legendárními schopnostmi. A navíc- Nemo tu má opravdu velmi nečernobílou motivaci svého podmořského pobytu.
Za mne jsou tyto změny opodstatněné a při pohledu na originál i žádoucí. Tak nějak nechápu výkřiky některých zdejších komentátorů, nadávajících na Neffovy zásahy. Chápu, že v době socíku byla ta kniha něco jako únik na svobodu a že na téhle knize vyrostli a pozměnění je vlastně svatokrádež, ale ruku na srdce- dnes je k dispozici větší množství lepších knih, které dnešního mladého čtenáře chytnou víc, než učebnice podmořského života s kapkou děje (nemluvím nutně jen o nových knihách, ale i o starých, které za socíku nebyly známé/nebyly k dispozici). A upřímně- u takových prostě Vernův originál nutně musí prohrát. Proto jsem osobně rád, že pan Neff to vzal a upravil- nyní to má potenciál získat nové čtenáře i originálům. A pokud se tak stane, můžeme být jen rádi.

Samostatnou kapitolu pak tvoří obrazový doprovod. Burianovy ilustrace jsou prostě a jednoduše FANTASTICKÉ (asi budu muset ukrást originály), působí tak realisticky, a přitom tak poeticky... Už jen kvůli nim se to vyplatí koupit. Velmi oceňuji také schéma Nautilu od pana Badalce, je vidět, že si s tím vyhrál.

Shrnuto a podtrženo- tleskám panu Neffovi, že to upravil. Teď je to příběh, jaký jsem očekával od originálu. Jednu * ale strhávám kvůli někdy nelogickému chování postav na konci knihy (zvláště Neda Landa).

… a ti, kteří bez pádných argumentů nadávají na tuto úpravu, by si měli ještě jednou a pořádně pročíst autorův doslov.

4 28.03.2020

Právě jsem tuto knihu dočetl a tak nějak nevím, co si o tom myslet. Shrnu to tedy ve dvou (pro mne netypicky) skupinách.

Začnu tedy klady:
+Clarke se rozhodl poslat své hrdiny na návštěvu Halleyovy komety. Přistání na ní je tak jaksi odbyto, ale operace prováděné na jejím povrchu, včetně popisu povrchu a jeskyně, jsou vymyšleny opravdu úchvatně (včetně mytí lodi v gejzíru komety).
+Nápad se záchrannou misí kvůli lodi, rozbité na Europě, je také skvělý, nicméně taktéž odbytý (průlet kolem Slunce- žádné emoce nečekejte, prostě další den v kanclu).
+Ztroskotání lodi Galaxy na Europě taky není špatným příběhem, ale je to vyprávěné velice rychle. Přesto se zde mihnou jak obyvatelé Europy, tak Monolit. Popis měnící se Europy je rovněž velmi pěkný.

No, a teď zápory:
-Popisy lodí. V minulých dílech jsme dostali poměrně zevrubné popisy lodí včetně typu jejich pohonu. Tady se Clarke dostane snad jen k jednomu popisu lodního pohonu, zběžně načrtne, že každá loď má svůj malý raketoplán, jedna z nich má dokonce i bazén, dozvíme se, že jak Universe, tak Galaxy jsou daleko vyspělejší než Discovery a Leonov (ale v čem- tedy kromě bazénu a vyšší rychlosti, která se navíc bere jako standard) a toť vše.
-Zkratkovitost. Polovina knihy je věnována tomu, že se jedna loď snaží zachránit loď sesterskou, která uvízla na cizím světě (kde navíc neměla co dělat). A když už čekáte a těšíte se na dramatickou záchranu ze zakázaného světa, Clarke jako zkušený režisér udělá střih, a zrazu jsou všichni ztroskotanci zachráněni. To platí i o závodě s časem, tedy kdy jedna loď letí z komety na planetu na opačné straně Sluneční soustavy, přičemž se to snaží stihnout v co nejkratším čase. Žádné napětí, žádný popis, prostě letí pekelně rychle, jsou viděni ze Země á střih.
-Politikaření. Skutečně velkou část knihy zaujímají Clarkovy predikce pozemské geopolitiky. Budoucnost je sice v této knize růžová, nicméně když se autor začal vrtat v různých bývalých revolucích, v teroristických organizacích, které by v něčem jako Vesmírná odysea neměly mít spolu s politikou vůbec místo, začalo se mi dělat nevolno. Rovněž pokusy o nějakou... sociální filosofii by si zasluhovaly asi víc místa, než jen pár řádků, pokud to teda chce autor vzít od podlahy. Zdaleka největším mínusem zdejší politiky ale je, že se tu roztahuje na úkor kosmu, který je sice samozřejmě zastoupen, ale už nedostává takovou pozornost, jako v předchozích dílech.
-Postavy. Nejedná se ani tak o postavy z lodi Universe, tedy herečku, spisovatelku, bývalého astronauta, hudebníka, etc. (koneckonců v současnosti opravdu existuje projekt na vyslání umělců na let- kolem Měsíce), ale velmi mi vadil několikastránkový popis života čínského magnáta, jehož jediným přínosem pro příběh bylo to, že vlastnil lodě, o kterých v této knize půjde. To samé se dá říct i o jisté osobě, ale nechci spoilovat, kdo četl, už asi ví...
-Nekoncepčnost. Na počátku této knihy se každou kapitolu podíváte někam jinam, a to v docela rychlém sledu. Po chvíli mne to začalo tak trochu štvát. Nekoncepčnost ale lze vztáhnout i na CELOU tuhle knihu. Proč vůbec vznikla? Jaká je její úloha v rámci série? Monolity jsou zde přece zmíněny až na konci (mimochodem jediná bezvýhradně skvělá kapitola je až ta úplně poslední, která se odehrává roku... 3001). Velmi zbytečná publikace.
-Alternativní světy. Clarke řekl, že každá Odysea se odehrává v jiném, alternativním světě. Tady tedy mohli přistát na Europě bez problémů (hned dvakrát), zatímco v 2010 je psáno, že každá sonda, která se v daleké budoucnosti pokusí zde přistát, shoří v europské atmosféře. Clarke rovněž psal, že všechny pro sérii společné postavy je třeba chápat taky docela alternativně. Hned Heywoodův počátek ale dost nealternativně navazuje na 2010.


Celkově tahle kniha trpí velkým množstvím mínusů, které pro dobro potenciálního čtenáře nebudu dál vypisovat. Pro mne byla velkým zklamáním ztráta nadšení pro odkrývání nového, které bylo tak patrné v 2001 a 2010, zatímco v 2061 se kosmické nadšení rozpustilo v politice a politikaření. Skutečně výborné momenty (Halleyova kometa, závod z časem, europské dobrodružství) se tak nacházejí v zoufalé knize (tedy dle Clarkových standardů).

Zatím nehodnotím *.

Mmno…
Na vysokoškolská kolena jsem si přečetl i tuto dětskou klasiku, jakkoliv jsem už byl z hlediska této knihy po záruce.
Kniha jako taková se mi docela líbila, postavy byly celkem věrohodné, prostředí bylo dost podařené, vtip tu byl taky zastoupen, ale cosi mi tam nehrálo. Chvíli jsem přemýšlel, až mi to došlo- Anna takřka v každé kapitole brečela. Fakt! Někdy i třikrát za JEDNU kapitolu. Měl jsem v úmyslu udělit tři hvězdičky (přece čeho je moc, toho je příliš), ale díky pekelně sadistickému konci celého příběhu o jednu hvězdu zvyšuji.

I přes mé výhrady se (podle mne) jedná o jednu z nejlepších knih pro děti (a nejen), která se navíc odehrává v krásném prostředí (což jsem zmínil výše), nicméně kvůli oné neustálé uslzenosti opravdu nemůžu dát plný počet hvězd, ta mne fakt štvala.
Ale v budoucnu se ke knize ještě vrátím (ačkoliv pokračování číst nebudu), protože přinejmenším popisy Avonlea za to stojí.

P.S. Vydání z roku 2017 je opravdu pěkné, nejen díky padnoucím ilustracím, ale také díky tomu, že se jedná o jedno z mála (zatím) necenzurovaných vydání.

Ve svém životě jsem narazil jenom na pár knih, které jsem četl s opravdu zuřivým čtenářským nasazením. Nejprve to byl Maus, pak Dracula, Mise Saturn (z ní se ale vyklubalo zklamání) a Deset malých černoušků.

Poslední zmíněnou jsem začal číst v jednu podzimní sobotu, jedl jsem poskrovnu, spal minimum, čůral do láhve od 2,5l Pepsi a na velkou jsem raději ani nechodil. Mou první Agathu jsem tak dočetl hned v neděli odpoledne, což je úžasný výkon, zvláště pokud člověk čte pomalu. Tahle kniha byla prostě jako pekelně silný magnet.

Teď k samotné knize. Známý příběh je rozplétán pomalu, přičemž v jeho průběhu se vystřídá několik nálad, počínaje idylou a konče psychothrillerem s náběhem na horor. Vrah není do posledních stránek zřejmý, počasí se bouří čím dál víc, atmosféra s ubývajícími účastníky neřídne, spíše naopak a vy si nakonec přejete lokální amnézii, aby příští čtení bylo zase první.

Bez jakýchkoliv cavyků tedy musím udělit 5 sadistických *.

P.S. Tímto děkuji neznámé ježibabě, která se v komentáři na nejmenovaném e-shopu blahosklonně rozhodla prozradit vraha a neuvést to slovem „spoiler“. Doufám, že jí potká týdenní průjem.

20 28.02.2020

Nějak nevím. Na jednu stranu celkem čtivá, občas zábavná a stylově ilustrovaná záležitost, na stranu druhou je to dílko se strašně přežvýkaným obsahem (a to i na oddechovou literaturu), nemá to nic nového, nic co by bylo pamětihodné, charaktery tak nějak mdlé,... Jeden by řekl, že za úspěchem tohoto titulu stojí marketingová oddělení jednotlivých vydavatelství.
Za sebe můžu říct, že pokud budu mít dítě, budu se snažit nabídnout mu kvalitní dětskou literaturu (např. Děti z Bullerbynu, Mary Poppins, Annu ze Zeleného Domu, něco od Verna, Hobita, apod.), toto je spíš takový „vkusokaz“. Pokud to ale nějaké dítě přivede ke knihám, tak proč ne (koneckonců i Čapek nehanil pokleslou četbu, hlavně když se čte, tak co bych nadával já :).

1 28.02.2020

Na svou dobu velmi, ale to velmi výživná kniha. Každá z postav by mohla soutěžit v Maratonu Psychoušů a kontumačně jej vyhrát. Nemohu dát míň než 5 odporně pokřivených * (jakkoliv za některé romantické výlevy bych * ubíral, naštěstí každý takový výlev byl vykoupen něčím sadistickým).

Mé dvě následující poznámky se týkají zdejších komentářů:
1. Všem těm, kteří se pozastavují nad krátkou životností hrdinů, či nad negativností postav/příběhu, doporučuji si něco nastudovat o pozadí autorky. Žila v skutečně větrné vesnici, jejímž problémem byla navíc pitná voda, která byla soustavně obohacována o vitamíny a minerály ze zdejšího hřbitova. Dejte si dvě a dvě dohromady a přestaňte se divit, že někde, kde se lidé často nedožili ani třicítky, vzniklo takhle chmurné dílo. A když k tomu přimícháte i Bronteovic bratra, který byl věčně pod obraz, skoro podpálil tuším zdejší školu (a asi stál modelem pro Hindleyho Earnshawa), získáte přibližnou představu.

2. Velmi mne udivuje počet zdejších komentářů, které se zastávají Heathcliffa. Copak je až tak vysoké procento (hlavně) dam, které dokážou skoro líbat ruku, která je mlátí?? Heathcliff nebyl žádný rozervaný romantický hrdina, ale normálně sadistický, agresivní, nevybitý, majetnický a manipulativní zmrd. Jedinou chybu spatřuju u otce Earnshawa, že v něm vytvořil pocit, že má zadnici ze zlata. Vlohy pro násilí ale chlapec již bezpochyby měl v sobě, a určitě by se projevily, a to dřív nebo později. Díky Hindleymu se projevily dřív. Je tedy opravdu překvapující, že se najde tolik lidí, kteří ospravedlňují to, že měl vliv na smrt velkého počtu lidí, vliv na druhou generaci konfliktu, která s původem celého problému měla málo společného (které navíc velice pokazil start do života) a také vliv na mínění zdejších lidí.

15 22.02.2020

Můj první Wodehouse. Patrně ne poslední.

Kniha je něco jako kříženec mezi Panstvím Downton a Saturninem. Odehrává se na velkém venkovském sídle, řeší se tu kniha klepů, která může všem anglickým šlechticům zlomit vaz (nebo aspoň nohu), vystupují zde smíšené charaktery (od mírně zretardovatělého aristokrata se zálibou v prasatech, přes jeho ženitby-a-peněz-chtivého synovce, sekretáře, který děla vše kromě své práce, velmi konzervativní sestru až po bratra, který v mládí vyexoval zásoby všech anglických barů na jeden nádech), dále se řeší spousta svateb, apod.

Po dočtení se mi začalo po těchto postavách stýskat, nicméně i tak 5* nedám, a to z jednoho prostého důvodu. Celé mi to přišlo až neuvěřitelně praštěné. Jakkoliv je to anglický humor, který je často založen na neuvěřitelných situacích, které jsou ale podány velmi uvěřitelně, tady se mi uvěřitelnost často trochu ztrácela.
Paradoxně tak na mne působí lepším dojmem náš Saturnin, který vychází z Wodehouse, ale je střídmější.

Přesto milé, čtivé, vtipné. A zámek Blandings musím nutně mít.

8 06.02.2020

Jako malý jsem nebyl vůbec žádný rebel a místo různých kousků jsem ležel v knihách, připravuje se na kariéru nejprve chirurga, poté hradního kastelána (ani jedno mi dodnes už nezůstalo).
Mou prakticky největší výstředností byla stavba malé kamenné hráze, díky které jsme s kamarádem lehce vychýlili tok místní řeky. Avšak tímto byla dětská rebelie vyčerpána a v době, kdy jiná děcka chtěla náš monument rozbít, zmohli jsme se jen na demonstrativní házení žabek, kterými jsme chtěli útočníky zastrašit (což samozřejmě nepomohlo).

Knihu Dobrodružství Toma Sawyera jsem přečetl až po „dvacítce“ a upřímně řečeno, bylo mi trochu líto, že jsem v dětskejch letech nebyl větší lump. Hrozně jsem Tomově partě záviděl ta jejich dobrodružství (např. to pirátské) a přál jsem si je zažít. Jenže dospělák, hopsající na voru a křičící „Jsem pirát, navalte peníze, bídníci!“, by vypadal kapku divně...

Přesto knize dám 5*, jelikož díky výtečnému umění vyprávěče, střídmosti a údernosti popisů a samotnému ději jsem fakticky ta dobrodružství prožil a knížku si díky tomu užil.

P.S. Pokud budete mít možnost, doporučuji sáhnout po vydání od Toužimského a Moravce, které disponuje skvělým překladem Františka Gela, jakož i padnoucími černobílými ilustracemi Kamila Lhotáka.

K téhle knížce jsem se dostal až před nějakou dobou na výšce, nostalgie tudíž v tomto případě nemohla zastřít můj úmysl. Přesto týhle dětský knížce těch 5* dám.

Četl jsem ji v průběhu zkouškového období, když se moje nervy a mozek začaly rozplývat do hmoty, připomínající dobře přežvýkanou dětskou žvýkačku. No a v těchhle momentech jsem pomyslně inkvizitorsky upálil skripta a věnoval se této klasice s pěknými ilustracemi Heleny Zmatlíkové. A ono to fakt fungovalo! Ty jejich příhody, pohled na svět a jazyk (jakkoliv velmi infantilní a velice bezstarostné) vás prostě VPÁLÍ do míst, kde stojí jen tři domky a vy se pak strašně neradi vracíte k těm podělaným skriptům. Laskavostí a humorem bych to zařadil ke svým oblíbeným Dobrodružstvím Toma Sawyera.

Dobře Astrid (a Heleno)! K tomuhle se určitě ještě někdy vrátím (nejen v době, kdy budu mít vlastní děti).