Na Větrné hůrce

Když jsem se touhle knížkou snažila prodrat, byla jsem si jistá že jí nedám více než tři hvězdičky. No a helemese...

Nikdy jsem nečetla knížku s více sobeckými postavami a pochybuji, že vůbec existuje. Nikdo mi nebyl sympatický, nikomu jsem nefandila. Občas jsem někoho litovala, ale většinou mě to rychle přešlo v další kapitole. Dvakrát jsem brečela i přes to, že jsem z postav vlastně neměla nikoho ráda.

Tahle knížka pro mě byl naprosto strašný zážitek. Když jsem se blížila k posledním sto stranám, byla jsem si jistá že už ji v životě nebudu chtít číst znovu.

No a pak... nějak se to všechno pospojovalo a neumím si přestavit, že by to skončilo lépe.

Možná si tuhle knihu přečtu znovu. Třeba za deset let. Opravdu je to úžasný kus literatury. I kdyby jen pro tu bolest a tu excelentně napsanou sobeckost.

Takže plný počet hvězdiček.
Jen teď nevím, kolik let mi zabere se z toho zotavit.

Slavný – a jediný – román NA VĚTRNÉ HŮRCE (Wuthering Heights, 1847) anglické spisovatelky EMILY BRONTËOVÉ (1818–1848), prostřední ze tří píšících sester (nejstarší Charlotte se proslavila románem Jane Eyrová), jsem poprvé četl k mému překvapení už velmi dávno, před 30 lety. Teď jsem se k němu vrátil mj. proto, že v únoru přijde do kin nová filmová adaptace s Margot Robbie a Jacobem Elordim, na kterou jsem docela zvědavý. Vzpomínám si, že poprvé se mi román velmi líbil svojí temnou atmosférou, vášnivými city i na svou dobu nezvykle moderními vypravěčskými postupy. Zato druhá četba mi bohužel přinesla mírné zklamání: vášnivé city vesměs dosti nesympatických postav mi přišly poněkud přehnané a vypravěčské postupy trochu neobratné; dokonce jsem měl chvílemi pocit, že román je strašně dlouhý (přitom má jen 300 stran).

Příběh nalezence Heathcliffa, který se mstí za své společenské i lidské ponížení rodině svého ochránce pana Earnshawa, majitele Větrné hůrky, a rodině Lintonů z nedalekého panství Drozdov, je ovšem stále uhrančivý, asi hlavně kvůli osudové a nenaplněné lásce Heathcliffa ke Kateřině Earnshawové, která se provdá za Edgara Lintona. Heathcliffova pomsta přeroste až do druhé generace a teprve po jeho smrti přichází osvobození obou rodin…

Román navíc dodnes překvapuje moderními narativními technikami, jako je rámcová kompozice (příběh převážně vypráví hospodyně Nelly Deanová novému nájemci Drozdova panu Lockwoodovi) s retrospektivou, více vypravěčů (Lockwood, Nelly, úryvky z deníků a dopisů) a prolínání vypravěčských perspektiv (Lockwoodovo poznávání, Nellyino vyprávění, dopisy Kateřiny, deník mladé Katky), což odhaluje rozpor mezi vnímáním postav a realitou. Subjektivní pohled Nelly dodává příběhu na autentičnosti a intimitě, zároveň ale její komentáře a soudy ovlivňují vyznění příběhu.

Román byl zfilmován mnohokrát, známá je např. verze z roku 1992 s Juliette Binoche a Ralphem Fiennesem.

Tak toto mě fakt nebavilo

(SPOILER) Klasiky se vždycky hodnotí složitě. Doufala jsem v něco podobného rázu jako byla kniha od autorčiny sestry, Jane Eyrová, což atmosférou určitě byla. Každopádně zatímco k postavě Jane získáváme sympatie, tady jsem nenašla prakticky jedinou postavu (a že jich tu bylo), která by mi přirostla k srdci. Většinu času jsem vlastně nevěděla, co si o nich myslet. Většina z nich byli rozmazlení spratci, které pak zasáhl zlý osud a skoro všichni zemřeli o dost dřív než bych i na tu dobu čekala.
Největší záhadou byl pro mě Heathcliff. Byl takový kvůli svému původu nebo zacházení v dětství, kdy byl jednou stranou vyzdvihován do nebes a druhou posílán do horoucích pekel. V dospělosti měl potřebu se pak mstít celé rodině a hlavně dětem svých "sourozenců" pro mě zvlášť krutým a lstivým způsobem. Sympatie ve mně vzbuzoval jen v období jeho dětství, potom už čirý odpor. Což tak předpokládám i bylo zamýšleno.
Pro ty, kteří chtějí mít přehled v klasické literatuře určitě fajn k přečtení, mně tu rušila přemíra zbytečného textu a taky tuna vložených přímých řečí v jiné přímé řeči (jedna paní povídala, že povídal někdo jiný). Jinak je to ale vcelku zajímavý příběh jedné rodiny o několika generacích, který i přes jeho ponurou atmosféru měl ve výsledku šťastný konec

Je to klasika, o tom žádná. Každopádně co se týče klasik četla jsem příjemnější knihy, které mi sedly více. Mrzuté a protivné postavy mi tolik nevadí (viz. Scroogh z Vánoční koledy od Dickenske, kterého mám svým způsobem ráda) tady mi byli protivný všichni do jednoho. Děj mi přijde rozvleklý, táhlý a vcelku nudný. Každopádně zapletení osudů všech osob byl zajímavý. Jestliže se ale takto dříve vyjadřovala láska, tak upřímně to měly opravdu těžkou dobu. Pochmurná atmosféra dobře vykreslená. Moje osobní poznámka: Jak mohli vůbec žít v tak malém počtu lidí, na samotě v usedlostech? Já bych asi neumírala na lásku ale na ubohé prakticky nic nedělání.

Mne bohužiaľ táto kniha nesadla. Nerozumiem celkom prečo je táto klasika tak ospevovaná. Oceňujem temnú jesennú atmosféru, ale inak to bolo rozťahané a teatrálne. Rušilo ma najmä prehnané správanie postáv a opakovanie tých istých informácii niekoľkokrát.

Na Větrné hůrce, klasika, kterou všichni známe alespoň po jméně. Já se do ní zamilovala na první přečtení a ve své lásce se utvrdila na přečtení druhé a už teď vím, že si to ještě párkrát zopakuju. Kniha má nesmírně strhující děj, neobsahuje nudné části a styl psaní autorky je bravurní. Máme tu neskutečně skvěle charakterizované postavy, ke kterým si vytvoříte vztah a (ne)sympatie, i kdybyste nechtěli. Je tu správně ponurá atmosféra, téma pomsty, křivd… Kniha dokonale vystihuje, jak nás to, co prožijeme, ovlivní do budoucího života a není jednoduché soudit ostatní bez znalosti celého příběhu. Neskutečně také oceňuji, jak autorka pracuje s pomíjivostí toho, co je vlastně krásné. Tohle ve vás zaručeně probudí vlnu emocí a za mě ANO! Doporučuju nejen jako povinnou četbu, ale hlavně jako úžasný a nezapomenutelný příběh.

+ velká část je vyprávěna retrospektivně popisem a vyprávěním od služebné, která má oči tak nějak všude, v příběhu je to podstatné, protože nás seznamuje s minulostí hlavních hrdinů
+ příběh nemá dle mého s romantikou mnoho společného, ale zato je EXTRÉMNĚ nabitý emocemi - zášť, pýcha, závist, pomsta, nenávist, opovržení, manipulace... spousta těchto emocí je vykreslena velmi realistickým dojmem, ale současně se nejedná o depresivní čtení, spíš o jakousi sondu do života zatrpklých lidí, která pro mě osobně byla extrémně psychologicky zajímavá
+ černobílé postavy? ale kdeže! není nikdo, kdo by mi ničím nevadil a také není nikdo, kdo by v příběhu byl dokonalým zobrazením dobra a to mám opravdu ráda
+ kniha vede k zamyšlení nad vlastním postojem k životu i k lidem, kteří v něm figurují
+ jakmile se seznámíte s postavami, je to návykové čtení, obzvlášť pokud u knih rádi prožíváte zajímavé, netradiční a rozporuplné emoce

Čas, kdy jsem zrovna nemohla číst jsem myslela jen na to, kdy se ke knize vrátím.
Ještě se mi nestalo, že bych se tolik těšila na ukončení příběhu, jen abych se dočkala konce utrpení nijak zvlášť sympatických postav.
V příběhu si určitě každý najde své ponaučení, ale mi utkvělo hlavně to, jak dokáže pomsta zničit člověka i jeho okolí. Postavy jsou vykresleny tak uvěřitelně, že i přes jejich mnohé špatné stránky, s nimi pořád soucitíte, přese všechny jejich chyby jsou stále lidmi.
Mistrovské dílo.

Všichni řeší Heathcliffa, ale co Nelly?

Miluju nespolehlivé vypravěče a tady je to dotažené k dokonalosti. Věřit verzi příběhu od někoho, kdo aktivně manipuluje dějem a nenávidí hlavního hrdinu, je asi tak bezpečné jako zkoušet v noci zkratku přes yorkshirská blata. Třeba její popis samotného Heathcliffa – v jejím podání to často není komplexní postava, ale komiksový záporák bez špetky dobra. Je ale skutečně takový, nebo si ho Nelly jen účelově démonizuje, aby před námi (i sebou) obhájila svou zášť?

Baví mě, jak nám servíruje jen to, co se jí hodí, a přitom se bez mrknutí oka tváří jako ten jediný morální kompas v knize.

(SPOILER) Nadčasová kniha, Emily Brontëová předběhla svou dobu. Krásná psychologická sonda do života rodiny. A přestože už na konci člověk nevěří, že by příběh mohl dobře skončit, nakonec ten dobrý konec přijde, nicméně žádný nelogický, nahodilý, nýbrž krásně přirozený. Doporučuji všem!

Před lety jsem knížku četla v rámci povinné četby a přípravy k maturitě (rok 2011) a příběh se mi tenkrát tak líbil, ze jsem si knížku musela pořídit do domácí knihovny.
Teď po letech jsem se k příběhu vrátila a popravdě netuším z čeho jsem byla před 14ti lety tak odvařená. Vytáčelo mě chování snad všech postav vyjma Ellen Deanové.
Z knížky každopádně platí jedno velké ponaučení, pomoc a dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Pokud někdy najdete opuštěné cig****é dítě, nechte ho tam kde je.

Tohle bylo opravdu utrpení číst. Omlouvám se autorce, ale nejsem cílová skupina. A jestli tohle dřív brali jako projev bezmezné lásky, pak jsem rád, že žiju v téhle době.

Po světě chodí rozhodně méně Heathcliffů než služebných Nell.
Děsí nás patologická surovost, ale nevšímáme si milionů běžných myšek, které všude kolem sebe vidí destrukci, ale ani se nepokusí zasáhnout. Ve své omezenosti si samozřejmě neodpustí moralizovat.
Docela by mě zajímalo, jak by Heathcliff vypadal z pohledu vypravěče, který ho má rád nebo se aspoň trochu snaží být objektivní.

Příběh Kate a Heathcliffa prostě vezme za srdce. Kdyby je nechali, aby si svůj život žili podle svého, jejich příběh mohl vypadat úplně jinak. Takhle se ale otevírá prostor pro zradu, pomstu, která je často až za hranou a ubližuje na obou stranách.

V hromadě literárních pokladů se najde něco tak rozverně temného a zároveň neuvěřitelně vášnivého, že to připomíná večerní vítr, co si pohrává s listím a vyvolává pavučiny vzpomínek, které tě nenechají v klidu ani po posledním záblesku světla. Jako když obuješ ty nejstarší boty, co zvládly víc bláta než kterýkoli módní kousek, a přesto tě v nich bolí každý krok, ale zároveň si je nemůžeš vynachválit, protože žádné jiné takhle nesedí na duši. Nápaditá směs hněvu, vášně a zahořklé něhy plave v atmosféře tak husté, že se v ní chceš nechat chytit a nevyplavat, protože málokdy přijde něco, co je zároveň tichý vztek a křehká pohádka pro ty, co mají odvahu poslouchat šepot minulosti. Opravdová lahůdka pro všechny, kdo ocení, že i nejdivočejší bouře může vonět po záhonu divokých růží. Hřejivá nostalgie se míchá s ostrým smíchem, co ti připomene, že láska není vždycky cukr a med, ale občas taky pořádný kopanec do kotníku. Trochu jako když najdeš v kapse starý lístek na vlak, co tě odveze někam, kde se nebojí ztratit se a přitom najít něco nečekaného. Jestli máte rádi vášeň zabalenou do tajemných mraků, tahle záležitost je přesně to, co by vám nemělo uniknout.

Velmi zajímavá kniha, většinu času depresivní a frustrující, ale přesto se kniha většinou četla dobře. V některých momentech jsem některé postavy opravdu nesnášela a těšila se, až se s nimi kniha konečně vypořádá. Ale přesto mě kniha svým způsobem bavila a k podzimnímu deštivému počasí byla ideální a jsem ráda, že jsem se k ní konečně dostala. Kniha rozhodně není pro každého, není to lehké čtení, ale když už se člověk začte, je to super.

(SPOILER) Myslím, že zatím nedokážu na sto procent ocenit, co Větrná hůrka přinesla spisovatelské komunitě – hlavně proto, že jsem knihu sice četla, ale neudělala jsem si žádný hlubší research ani nečetla literární rozbory. Tato recenze tak bude spíše osobní než odborná.

Celou knihu prostupuje naprosto dokonalá malebnost a barevnost – Emily Brontë je neuvěřitelně popisně geniální ve vytváření prostředí. Oceňuji také etnický původ Heathcliffa a celkovou nedokonalost všech postav. Myslím si ale, že dialogy působí místy rozhodně nereálně, což může souviset s autorčinou životní izolací. Možná je však právě tato teatrálnost tím, co dává knize její jedinečnou atmosféru a činí ji téměř neuvěřitelně silnou.
Dokonalá atmosféra pro podzimní večery.

Zvlášť oceňuji vnitřní rozpor Catherine v její milostné cestě. Každý, kdo někdy zažil hluboké spříznění s někým, o kom věděl, že mu ve skutečnosti neprospívá, pravděpodobně cítil stejný stesk jako ona.
V posledních momentech Cathernina života – při jejím posledním rozhovoru s Heathcliffem – mi málem ukápla slza, což by byla historicky první při čtení knihy. Ty emoce prostě fungují, i když jsou vyhrocené a místy nereálné – možná právě proto působí dílo až surrealisticky.

Nedávno jsem četl Pýchu a předsudek a Janu Eyrovou, Na větrné hůrce se tak pro mě stalo jakýmsi završením anglického romantismu v dohledném časovém horizontu. Nejen protože jsem „Angličanek“ přejeden, ale také z literárního hlediska.

Pokud bychom si například postavili hlavních mužské postavy z těchto knih vedle sebe. Zjistili bychom, že nám pan Darcy, Rochester a Heathcliff tvoří jakousi osu, kde na jedné straně je Darcy, na druhé Heathcliff a Rochester je tak nějak uprostřed. Zatímco Darcy byl introvert, který sice působil nadutě, ale ve skutečnosti měl dobré srdce (jenom ho člověk musel poznat), Rochester mu byl podobný v tom, ačkoliv to již nebyl introvert, ale chlapácký hulvát, že stále měl něžné a dobré srdce, ačkoliv měl také temné tajemství – tedy perfektní materiál pro to, aby si ženské čtenářky (a Jana) řekly: „Já ho napravím.“ Nakonec v Heathcliffovi už se skrývá čistý ženský ideál ‚dark mysterious stranger‘, který má srdce černočerné a plné nenávisti pro všechny až na jeho milovanou Kathy, kterou ale nenávidí stejně moc, jako ji miluje. Heathcliff je divoký nespoutaný muž, který dokáže ženské mlátit, ale také pro ženu zemřít, dokáže nenávidět tak moc, že celý svůj život přeorientuje na pomstu, ale také během toho, co ničí životy ostatních, milovat až za hrob.

Také atmosférou je pro mě Na větrné hůrce vyvrcholení výše zmíněné trojice knihy. Pýcha a předsudek mělo atmosféru britské idylky, Jana Eyrová do této idylky venkovských panství přidává tajemno a podzim, Na větrné hůrce má již nádech gotického hororu a jak panství Větrná hůrka, tak příroda severní Anglie se podobají ústřední postavě – působením Heathcliffa se stává z idylky místo nepřátelské a nebezpečné. Bronteová do toho všeho přimíchává trochu magie a duchařiny.

Nakonec se jedná i o vyvrcholení, co se týče vyprávěčských prostředků. Pýcha a předsudek využívalo čistě personálního vypravěče, Austenová chtěla, abychom sledovali svět očima Elizabeth a prožili si s ní zamilování se do Darcyho. Jana Eyrová používala vyprávění z první osoby. Na větrné hůrce je úžasné v tom, že se jedná o vyprávění ve vyprávění – v první osobě hlavní postavy je nám podáno to, jak si vyslechne příběh Větrné hůrky od někoho jiného – od někoho kdo se netají antipatiemi k ostatním postavám a stává se tak vypravěčem nedůvěryhodným.

Na větrné hůrce se tak stává jakousi pohádkou na dobrou noc, kterou si vyslechne hlavní postava, když leží nemocná v posteli. A jako správná pohádka je brutální a drsná a trochu magická. Ovšem také jako správná pohádka také končí…

Jedinou výtkou je pro 19. století typická rozvláčnost a popisnost, ovšem i ta nakonec funguje, dovoluje příběhu ve čtenáři vyzrát, dovoluje, aby událostí trvající desetiletí tak také působily. Během čtení to čtenáře může lehce štvát, ale po přečtení si asi každý uvědomí, že to za to stálo, a to právě díky konci.