HerrPilot diskuze u autorů

Wodehouse. Autor, který, jakkoliv velice sečtělý, psal prakticky pořád to samé, akorát postavám měnil jména. Jeho knihy nikdy nezahrnovaly potoky krve, nespoutaný sex (nebo sex vůbec) a vždy nevyhnutelně skončily šťastně.
Přesto v anglojazyčné literatuře je pokládán za mistra slova, a wordsmith, Shakespeare of 20th Century.
Psal o staré dobré Anglii, byť většinu života prožil buďto ve Francii, nebo Americe. Během druhé světové mu nabídli poslední místo v letounu RAF, odlétajícím po porážce Francie do Británie, Wodehouse ovšem odmítl, neboť by musel opustit ženu a psa. Němci jej zajali, internovali a po zjištění, o koho se jedná, jej zneužili k natočení „humoristických“ rozhlasových skečů, za což byl ve své vlasti „řádně“ zhanoben. Na jeho obranu vystoupilo několik osobností, mj. takové eso, jakým byl Eric Arthur Blair, neboli George Orwell.
Po válce se usadil v Americe, kde tvořil i navzdory pokročilému věku.
A právě jeho knihy s rádoby monotónním rejstříkem inspirovaly svým suchým a inteligentním humorem celou řadu dalších legend, jako kupříkladu Douglase Adamse, Stephena Frye, a snad i Monty Pythony.

A právě tomuto autorovi, jehož knížky mne nikdy nezklamaly (asi díky své odhadnutelnosti), ale vždy potěšily, nikdy nerozesmály k slzám, ale vždy mne donutily se po celou dobu usmívat pod vousem, jehož knížky, inteligentní a kultivovaný humor mají tu pochybnou zásluhu na tom, že spoustu jiných, modernějších humoristických knížek odložím po prvním debilním vtípku, právě tomuhle autorovi bych chtěl věnovat svůj první, sentimentální-až-běda, „autorský“ komentář, a zároveň jeden z mála mých komentářů zcela prostých sarkasmu, či ironie.

Díky, Plume!

P.S. Pro zainteresované – existuje docela dobrý film o Wodehousových peripetiích, Wodehouse in Exile.