HerrPilot

Příspěvky

Píseň o starém námořníkuPíseň o starém námořníkuSamuel Taylor Coleridge

Původně jsem chtěl tento komentář napsat ve verších, ale psát verše na takové verše... to už bych si mohl rovnou nasadit papírovou čepici a stoupnout si na hranici.
Jelikož je tato báseň v češtině prakticky k nesehnání, sáhl jsem po původní jazykové verzi od nakladatelství Macmillan a upřímně řečeno, místy jsem si připadal jako po obcování s rejnokem, jelikož jsem byl naprosto elektrizován... Vyprávění starce, který kdysi během výpravy na Jižní pól zastřelil racka -původce dobrého větru a blahobytu celé posádky- čímž odsoudil své kolegy k okamžité smrti a sebe k utrpení na moři a následně k doživotnímu utrpení i na souši, bylo k neodložení a s velkou pravděpodobností se stane i mou nejoblíbenější básní vůbec. Ne nadarmo pochází toto dílo z knihy, která odstartovala romantismus v Anglii (a také inspirovalo spoustu dalších umělců, namátkou třeba Iron Maiden).

Tuto báseň mohu s čistým srdcem doporučit i těm, kteří poezii neholdují, jelikož je lehce uchopitelná, přesto ovšem její sdělení není banální. A pokud si bude potenciální čtenář tohohle komentáře chtít udělat radost, může také sáhnout po vydání od Macmillanu, které disponuje malým formátem, pevnou vazbou, plátěnou záložkou, zlatou ořízkou stránek a ilustracemi francouzského dřevoryteckého démona alias Gustava Dorého.

31. července


Dobrodružství Sherlocka HolmeseDobrodružství Sherlocka HolmeseArthur Conan Doyle

Nuže Holmesi, starý brachu, je čas se rozloučit. Těch devět případů uteklo jak voda a já jsem rád, že jsem mohl aspoň přes papírovou bariéru asistovat svému oblíbenému narkomanovi a exotovi.
Případy sice byly šity podle jednoho vzorce, ale dedukčně-sebedestrukčně-teatrální schopnosti Holmesovy a literární schopnosti Watsonovy (případně Doylovy) z každé povídky učinily prudce čtivý žánrový skvost. A vůbec nevadilo, že brach Holmes vše vyřídil takovou rychlostí, až Watson nestíhal věnovat se popisům, a jeho styl byl tedy někdy docela strohý...

Ve vázané kronice Holmesových případů od nakladatelství 1400 může laskavý čtenář nalézt tyto případy:
-Spolek ryšavců
-Záhada Boscombského údolí
-Ohyzdný žebrák
-Strakatý pás
-Berylová korunka
-Stříbrný lysáček
-Makléřův úředník
-Musgraveský rituál
-Námořní smlouva

Vskutku bych nevzhrdl porcí navíc.

25. července


Řecké mýtyŘecké mýtyRobert Graves

Je opravdu skvělé, že Leda vydala Illiadu a Odysseu, klobouk dolů, ale vydat Gravese s pochvalnou anotací, týkající se jeho výkladů? To není nejlepší nápad...
Graves ve své knize nabízí přehled většiny řeckých mýtů, nicméně čtenář by neměl očekávat kdovíco. Vzhledem k množství materiálu jsou jednotlivé příběhy zkomprimovány do několika stran, tudíž vše je strohé, rozhodně nečekejte žádné dialogy či snad vývoj postav. Tohle je skutečně jen pro lehce širší seznámení s mytologií, která nese na svých bedrech velkou část evropské kultury.
To by bylo samo o sobě záslužné, stejně jako poznámky pod čárou, kde autor uvádí své zdroje. Co už ale tak záslužné není, je vysvětlování původu jednotlivých příběhů. Tam, kde badatelé knihu deptají pro nepodloženost autorových teorií, které si snad autor vymyslel na základě svého velice zajímavého osobního a milostného života, tam kde jiná nakladatelství raději Gravesovy komentáře vypouští, přichází Leda a Gravesovými nedostatky se ještě chlubí (přitom nějaká poznámka ohledně Gravesovy spolehlivosti by byla stačila).

Takže pro seznámení i s méně známými mýty je to docela dobré, ale jako „autoritativní“ popis nebo snad studijní materiál, to asi ne-e. Za převyprávění méně známých mýtů 5*, za komentáře 1, čili ve výsledku 3*.

24. července


Černé díry: Reithův cyklus přednášek pro BBCČerné díry: Reithův cyklus přednášek pro BBCStephen William Hawking

Tahle publikace je praktickou ukázkou singularity, jelikož navzdory velmi malému prostoru a malému formátu -ta knížka by i v ruce hobita vypadala jako krabička od sirek- je doslovně těhotná masivním množstvím informací pro laiky. Věci tu jsou vysvětleny sice polopaticky, ale představivost bych si během četby rozhodně nepřepínal do úsporného režimu, neboť při pasážích o horizontu událostí, teoriích vědy v kontextu nepěkných vlastností děr a desetirozměrných nadvesmírech ji rozhodně budete potřebovat.
Ale četba je to krátká a zajímavá, velmi dobře poslouží jako takový aperitiv před rozsáhlejšími díly na téma černých děr. A taky tam jsou humorné, někdy lehce pornografické ilustrace.
No a české vydání má skvostnou obálku. Takže tady za 5 pohlcujících *.

24. července


Einstein: Jeho život a vesmírEinstein: Jeho život a vesmírWalter Isaacson

Když jsem si tuto knihu konečně po dlouhé době přemýšlení zakoupil, byl jsem jako ruští vojáci, stahující se z Černobylu – celý jsem zářil. Konečně mám v ruce TU knížku o Einsteinovi, o které jsem toho tolik četl, která také tvořila základ báječného seriálu s Geoffrey Rushem a díky níž budu při posezeních s přáteli svítit jako sarkofág Marie C. Skłodowske.
A po čtvrtletém boji nejsem zklamán – Isaacson bere Einsteina pěkně z gruntu, až se divím, že vývod z předků nedělal rovnou od Mojžíše či Abrahama. Popisuje tu Albertovy rodiče, jeho prvotní zájmy o kompas a magnetické pole, ale také vyvrací zažitý mýtus, že se Einstein špatně učil.
Na rozdíl od některých kolegů dole si nemyslím, že by Isaacson provozoval rektální alpinismus směrem k Einsteinovi – na spoustě míst ukazuje, jak velký génius prakticky vyjebal se svou první ženou a mladším synem (a jak zase společně podělali prvorozenou dceru), jak se snažil zasahovat do milostných záležitostí svého staršího syna nebo jak se jako správný chlap stavěl k mnohým problémům zkrátka tak, že utekl k rovnicím. A právě tohle dělá z této knihy obraz barevný, nikoliv jen uhlovou skicu...

Český doslov od pana Bičáka mi místy přijde jemně žlučovitý (Isaacson sice napsal o Einsteinovi, ale o jeho dlouhodobém ročním působení v naší milované Praze se ten bakaný Amík moc nezmiňuje), ale je možné, že pod vlivem tak monumentálního díla jsem byl zkrátka na krátký doslov moc... přísný.

20. července


Conan z Cimmerie. Svazek IConan z Cimmerie. Svazek IJean-David Morvan

Nechal jsem se unést novou výběrovou (snad)sérií od Arga, která bude věnovaná Conanovi, a sáhl i po komiksovém zpracování legendy žánru „sword and sorcery“ (spíše by se to ale mělo jmenovat „fight n'fuck“).
Bylo velmi příjemné, že každou povídku dělal někdo jiný, a tak v té první Conan vypadá jako Mel Gibson říznutý mladým Pavlem Trávníčkem, ve druhé jako Princ z Persie po užití projímadla a v té třetí jako nabušený hipster dělající cosplay Vikinga. Díky tomu si každý najde toho svého barbara.
Po příběhové stránce to bylo výživné jako polévka ze sáčku za 3 ,- (ani v rámci komiksového média bych to nedal na piedestal), byť opravdu tomu nemohu upřít zábavnost a tempo. První příběh se točil kolem bitvy a jakkoliv byl pěkně ztvárněn, cosi tomu chybělo. Druhý příběh vykazoval známky výtvarného „disneyovství“, ale příběhově byl o několik stupňů zajímavější, než jeho předchůdce. Poslední příběh byl laděn do modra, a tíživá atmosféra spolu s kresbou tenhle příběh v rámci této knihy vyzdvihla.
Nesměla zde chybět ani erotika, ale pro nás, studenty a absolventy Jodorovského-Mannarovy Vysoké Školy Komiksové Pornografie „Borgia“ byly zdejší výjevy, jako náznakové zadní spojení či hnětení ňader, uvolněně cudnými, nad kterými by se nepozastavily ani pečovatelky z Nápravného Zařízení pro Neposedné Jeptišky.

Vlastní kapitolu pak tvoří technické provedení svazku: velký formát, pevná vazba, bonusový materiál, plátěná záložka, mapy na předsádkách, semi-reliéfní obálka, výborný překlad – Argo zkrátka ví, jak na to.

Celkově dávám 3 barbarské *, neboť navzdory technické péči lodního vydavatelství se pořád jedná o adaptace (byť krásné) už tak kašovitého zdrojového materiálu.

26. června


Babička drsňačkaBabička drsňačkaDavid Walliams

Moje první „walliamsovka“ a jsem docela překvapený. Walliams napsal dětskou knížku sice místy obhroublou, zároveň ale poměrně k malému rozsahu hlubokou, kde tím nejlepším je právě některými zdejšími komentátory zamítnutý devastační konec (jehož podáním me autor přesvědčil o svých určitých kvalitách). Pouhé 4* dávám za rychlý počátek – být autorem, více bych rozvinul klukovo opovržení vlastní babičkou, v kontextu zbytku knihy by to bylo daleko zajímavější.
Argo si tentokráte u mne vysloužilo mínus za polotuhou vazbu. V pevných deskách by to bylo daleko lepší...

Teď bych se rád zastavil u těch výkřiků, že kniha není pro děti, je obhroublá, nemorální atd. Lidi, co to tady píší, knihu asi nečetli nebo si dali pouhý „akademický průřez“ (počátek-střed-konec). Jinak by věděli, že kniha nenavádí ke zločinu, snaží se poukázat na častý postoj k seniorům a ukázat „boj“ i z jejich strany barikády. To, že je místy obhroublá je sice pravda, ovšem tyto vtípky velmi často kompenzují nějaké hlubší sdělení, čtení tak odlehčují. A upřímně – v době, kdy si prakticky i osmiletý může v klidu na Pornhubu pustit kvalitní anal party, je zmínka o babiččině kvikajícím zadku, který tak pobuřuje některé zdejší moralisty, docela směšná. Osobně raději mírně obhroublého Walliamse s přesahem, nežli disneyovsky čistého, emocí a přesahu zbaveného, rodinného Riordana. Howgh, dopsal jsem.

15. dubna


BombaBombaLaurent-Frédéric Bollée

Po Moorových Strážcích jsem hned sáhnul po dalším komiksu, který mi tu už ležel nějaký pátek. A upřímně – jsem rád, že jsem po tomhle titulu sáhnul, poněvadž jsem si s definitivní platností potvrdil, že komiks JE uměním, DOKÁŽE plnohodnotně vyprávět plnokrevné příběhy (zde snad i zastínil i ony Strážce), a na každého, kdo tvrdí opak na základě levných superhrdinských padesátistránkových sraček, by měla být svržena tato těžkotonážní rachejtle. Poprvé jsem se také u komiksu skoro rozbrečel. To když se odpařil hirošimský vdovec, jehož synové byli zabiti ve válce a on sám potrestán za pacifismus vězením. Nebo když se vědec, který s myšlenkou atomové bomby přišel (a který ji později aktivně bojkotoval) rozplakal nad novinovými titulky, hlásajícími nukleární útok na Japonsko. Nebo když jsem krok po kroku sledoval, jak se obyvatelé Hirošimy mění ve své zuhelnatělé karikatury...

Měl jsem obavy z černobílého pojetí, ale vzhledem k tématice toto řešení bylo výborné (a co víc – pokroucená, spálená těla lidí křičících němými ústy hrůzou vypadají daleko naléhavěji právě bez barev).

Velice pěkné bylo i scénaristické zpracování – od kulervoucího prologu, ve kterém se pompézně představuje uran jako vyprávěč, přes samotný Projekt Manhattan a přidružené události, až po doslov ve filmovém stylu „jak to s nimi dopadlo“ a znepokojivý dovětek.
Mými jedinými výtkami by snad byl fakt, že historické postavy si čas od času nejsou podobné a děj je místy kapku rychlý (přivítal bych víc technických problémů a jejich řešení).

Takže 10 radioaktivních * z 5, doporučení a zařazení do mého Komiksového Panteonu po bok Zatmívačky, V jako Vendety, Kameňáku a do jisté míry i Strážců.

10. dubna


Watchmen: StrážciWatchmen: StrážciAlan Moore

Konečně jsem se v rámci dovzdělávání dostal i ke Svatému Grálu komiksového žánru, no a upřímně řečeno tak nějak nevím.
Příběh je to opravdu velice košatý, každý maskovanec má své problémy, svůj styl uvažování a počínání, nikdo není jednoznačně dobrý či špatný, přesto jsem občas míval pocit, že Moore si asi tu a tam zadunil kapku víc, jelikož ty řeči občas připomínaly nesrozumitelné kecy společensky unavených příbuzných v pozdních hodinách po rodinné sešlosti.
Taky jsem měl problém pochopit zapojení pirátského minipříběhu do toho hlavního, nicméně i tak si tento počin u me vysloužil 4*, a to díky rozebrání fenoménu superhrdiny a jeho logické dekonstrukce (co člověka motivuje, aby si vzal jistý druh oblečení a začal si přezdívat Mr. Tanga, stejně jako následné problémy se stárnutím a s úpadkem fyzických schopností. To vše navíc napojeno na reálný superhrdinský boom 30. let), smrtelnosti postav, výtečné kresbě plné zajímavých detailů, mezičlánkům (ve kterých Moore potvrdil, že mu žádný styl není cizí) i závěrem, který stanovil interesantní etický oříšek ne nepodobný ospravedlňování užití atomových pum na Hirošimu a Nagasaki.

Kéžby i naši mainstreamoví komiksáři dokázali konečně napsat něco podobného a nesázeli jen na infantilitu a kozatice (nic proti nim, často jsou fajn).

03. dubna


Dcera hlubinDcera hlubinRick Riordan

Riordana moc nemusím. Ne, že by nepsal čtivě nebo tak něco, ale vadí mi jeho „cocacolizované“, tedy amerikanizované, dekonstruované verze řeckých, severských a dalších božstev (z Percyho Jacksona jsem zvládl pouze první díl, a to ještě kvůli ilustracím, první díl Magnuse Chase jsem vůbec nedočetl) – „Fajn, super, krutý, hustý, nakopat prdel,...“
Do Dcery hlubin jsem šel proto, že me zajímalo, nakolik si Rick vyšlápne na slavnějšího kolegu Verna. A výsledek vypíšu pro lepší přehlednost v bodech (přesto se potenciálním čtenářům omlouvám za délku):
-Opět tady je takřka zázračné dítě (tentokráte lidské) na speciální –nikoliv zvláštní!– škole se čtyřmi „potterovskými“ kolejemi, kterou zničí nepřátelská škola.
-Opět se tu vyskytuje přemíra fajnů, natrhnutí zadků a celkově amerikanizace (férově, umíral jsem strachy, že asi v polovině knihy na scénu vskočí dvousetletý kapitán Nemo v Levisech, tričku od Tommyho Hilfigera, s pánskou taškou Gucci v levé a veganburgerem v pravé ruce, aby zadělil něco jako: „Čágo bágo, kejmové! To jste jim krutohustopřísně zmydlili prdele! Dejte pětku!!“). Riordanův očividný humor je taky hojně zastoupen.
-Asi čtyřikrát se hlavní čtrnáctiletá hrdinka zmiňuje o svém menzesu, což je asi tak čtyřikrát víc, než bych chtěl. Jo jasně, jsou to přirozené procesy, ale kdybych si chtěl něco přečíst o naturáliích, dal bych si Bukowského nebo takové ty zábavné francouzské strejdy ze století páry. Na druhou stranu čtenářky ve věku hrdinky zjistí, že mají použít vitamín B1...
-Autor se s ničím moc nepáře. Žádný problém není dlouho problémem, všechno tahle parta vyřeší skoro bleskově, nezřídka jí pomůže deus ex machina. Čtenář sice nevidí jak, nic není moc popsáno, ale jede se dál. Chybí mi tu více té fascinace mořem a jeho tvory. A taky mi tu chybí scény, u kterých bych se od srdce smál nebo naopak brečel jako nymfoman s koulemi ve svěráku. Zkrátka emoce, které Riordanovo blitzkriegové tempo neumožňuje. To znemožňuje také rozvinutí naznačených hlubších myšlenek nebo konfliktů. No jo, Disney asi tlačí víc na akci...
-Autor nedekonstruuje a nezesměšňuje Verneovy hrdiny. Vlastně se k nim chová s úctou (kterou by si zasloužily i ty mytologie, viď Ricky?), za což jsem mu docela vděčný.
-Dalším plusem je vysoká čtivost.

Celkově je to takový literární fastfood, nikoliv grand restaurant (rovněž podle žánrových standardů). 3 * jak vyšité, ale za popis setkání s chobotnicí a za „dospělácký“ konec tu jednu ještě přihodím...

P.S. Fujky evropský kolonialismus? A co takhle ten americký, Ricku?

19. března


Špion, který přišel z chladuŠpion, který přišel z chladuJ. l. Carré (pseudonym)

Moje první špionážní knížka z vyšší police, a teda dopadla daleko lépe, než jsem čekal.
Podle komentářů tady a na Goodreads jsem čekal něco, co si na anti-Bonda hraje natolik, až je literárním betonem. Ale nestalo se.
Poměrně úzká knížka nenudí ani na chvíli, má silnou atmosféru, rozhovory a výslechy ji posouvají kupředu (a to i bez přemíry akce a sexu... byť obojí tu nesmí chybět), a líbí se mi, že jakkoliv fiktivní, přimixovává i některé skutečnosti (viz zapojení bývalých nacistických špionů do poválečných struktur).
1* jsem musel ubrat, jelikož jsem doufal v trošku lepší prokreslení tehdejšího Berlína, případně i postav. Ale tak snad něco málo víc o této akci/knize bude ve volném pokračování Dědictví špionů.

13. března


SekeraSekeraE. McBain (pseudonym)

Po dokonale atmosférickém grafickém románu Zatmívačka od Brubakera a Phillipse jsem zatoužil po další (nejlépe) noirové četbě. A vzhledem k tomu, že mcbainovky byly v mém oblíbeném knihkupectví v akci, několik z nich odešlo se mnou domů...
... a Sekera se stala první přečtenou. Upřímně – mělo to spád, místy to bylo vtipné a napínavé, obsahovalo to správnou míru brutality, bylo to i atmosférické (byť s noirem jsem to teda fakt netrefil – hlavní hrdina je usedlý rodinný typ, nikoliv ochlasta s rozedraným soukromím).
Kol a kolem to dobře navázalo na neuvěřitelně silná chapadla zmíněné Zatmívačky (byť ji to nepřehlušilo), nicméně vrah a jeho motivace tomu z mého pohledu dost snížily hodnocení. Tedy za 3.

26. února


ZatmívačkaZatmívačkaEd Brubaker

Mám takové podezření, že ta knížka se měla narodit jako černá díra, ale na poslední chvíli si to Pámbů rozmyslel. Silné gravitační pole přitom zůstalo.
Jeden z nejlepších komiksů, jaký jsem za dlouhou dobu četl (a to mým posledním je ,,legendární" Návrat Temného rytíře), výtečně vyrešeršovaný, se skvělou kresbou, koloristikou, atmosférou, díky kterým vynikají tuny vykouřených cigaret, ladné křivky hvězdiček i choutky obstarožních dětichtivých šéfů.
Co moc nepotěší je nijaký konec, nicméně i tak jsem byl docela smutnej, když jsem zaklapl knížku po dočtení, jelikož od zbytku příběhu se fakt odtrhnout nedá.

Vyšší doporučená cena sice může trochu zastrašit, nicméně české vydání je naprosto úžasně vypravené, počínaje přebalem, vkusným obalem knihy s plastickým písmem, přes pěkné lesklé stránky, zajímavé bonusy až po plátěnou záložku.

20. února


Ptačí sněmPtačí sněmPetr Sís

Na knihu me nasměroval pěkný kinodokument o Petru Sísovi Sny o toulavých kočkách, rozhodl jsem se tedy zkusit metaforický příběh v hlavní roli s ptáky.
Ve výsledku si myslím, že maratón vyhrála forma nad obsahem, jelikož grafické zpracování je naprosto fantastické, malby, které jsou zarámováníhodné, skutečně pevná vazba, přebal, lesklý papír, to všechno tady funguje.
Co z mého pohledu pokulhává je ten obsah. Není tady nic, co bych už nebýval byl slyšel (třeba od pra/rodičů, byť v jiných formulacích). Navíc mi některé věty tak trochu hraničily s takovým tím „New Agem“, či moudry, kterými instagramové hvězdičky kryjí potřebu zveřejnění nové poloporno fotky v bikinách, a po dočtení jsem na rozpacích, poněvadž nevím, zda jsem: a) tak plytký, že nechápu hlubší smysly, b) jsem fakt ještě mentální dítě, c) žádné převratné/hutné/nové myšlenky zde zkrátka nejsou. Po přečtení zdejších komentářů bych si myslel, že a) je správně, ale hlava mi radí zvolit variantu c). Nebo Přítele na telefonu. Moc mi taky nepomáhal jak hlavní hrdina – Dudek – nepříjemně připomínající takové ty ambiciózní poseroutky, kteří pro svou manýru obětují kolektiv (protože se bojí do něčeho pouštět sami), stejně jako rozhovory ptáků s Dudkem, připomínající rozhovor dvou lidí po mrtvičce.

Kol a kolem kvůli svým rozpakům nechci hodnotit *, ale za grafické, technické zpracování to těch 5 hypotetických * dostane. Od pana Síse ještě něco zkusím (jeho styl je opravdu pěkný), byť něco s konkrétnějším tématem.

19. února


Planeta EdenPlaneta EdenStanisław Lem

Poslední Lem z „plusovské“ série, který se mi dostal do rukou. Oproti (mému) předchozímu Solarisu je Planeta Eden poněkud nevyrovnaná.
První zhruba čtvrtina je věnovaná velice únavným popisům planety, následuje NAPROSTO kulervoucí noční scéna v sídlišti mimozemšťanů, která bez nadsázky dosahovala lovecraftovských výšin hororu. Na ní navazuje nudnější „předrozuzlovací“ sekvence se stalkováním mimozemšťanů, a finální rozuzlení je opět na výši. Tentokráte lemovské.

Obecně mám opět pocit, že jsem po dlouhé řadě fastfoodů byl přizván k myšlenkové (a žánrové) hostině, byť šéfkuchař se zde ještě zacvičuje na svou michelinskou budoucnost.
Objektivně za solidní 3* (kvůli popisům + některé věci mi na konci přišly nedostatečně osvětleny), ale sídlištní sekvence je to nejlovecraftovější, co kdy jakýkoliv Středoevropan napsal, a tak přidávám ještě 1 čistě za ni.

12. února


Pán světaPán světaJules Verne

No nevím nevím. Jules to na stará kolena vzal pěkně od podlahy, vymyslel rovnou všeživelný stroj (dneska následovaný létajícími auty) a dosadil do něj starého známého – Robura Dobyvatele. K tomu vymyslel krátký, svižný, čtivý, akční, ALE také místy dosti nesmyslný příběh. Robur se z eventuálního dobrodince a vizionáře (z konce 1. dílu) obratem stává šílencem a idiotem, který se na základě vlastnictví malého, byť schopného, ale naprosto neozbrojeného stroje provolává Pánem světa. Vláda Ameriky jej taky prakticky hned, bez cavyků, postaví mimo zákon, Roburova backstory je převedena z dřívějšího stejnojmenného románu (Julek byl patrně rovněž průkopníkem kouzelné formulky Ctrl C – Ctrl V předtím, než to bylo cool), a konec je vzat takovým kvapem, že jsem si ho nevšiml a málem pokračoval čtením zadního obalu.

Za toho skvělého všeživelníka, na Julese dobrou čtivost a za potenciál, jaký to mělo ještě v polovině knihy, dávám aspoň 3 všežravé *.

06. února


Historie v barvě: Ikonické momenty z dějin lidstva, jak je viděli tenkrátHistorie v barvě: Ikonické momenty z dějin lidstva, jak je viděli tenkrátLloyd Jordan

První selfie fotka historie, Abraham Lincoln ještě jako junák bez vousů, stavba Eiffelovy věže, Blériotův přelet kanálu La Manche, výjevy z hospodářské krize třicátých let nebo fotografie lidí spěchajících do biografů od mladého Stanleyho Kubricka.
110 let (1839-1949) fotografie v poměrně velkoformátové publikaci, která dává vyniknout detailům na kolorovaných fotkách, díky čemuž by publikaci i v češtině lépe slušel podtitul „Paper Time Machine.“ To vše navíc doplněno komentáři autorů knihy, a citacemi autorů daných fotek nebo dobového tisku.

U téhle (nejen okrasné) lahůdky, schopné takřka skutečného časoskoku, nemohu dát míň než 5 barevných *. Jediným mínusem snad byla trochu volnější vazba, ale je možné, že to je kosmetická vada pouze u mého kusu.

30. ledna


Čaroděj ze země OzČaroděj ze země OzFrank Lyman Baum

Na Čaroděje ze země Oz jsem začal číhat od doby, co jsem coby drobotina uslyšel o jeho pornografické parodii (Čaroděj ze země Koz byl ale pouhým výmyslem scénaristů sitcomu Comeback). Udice už byla i tak nahozena, a tak posléze přišel na řadu legendární film s Judy Garland, Disneyovský prequel Mocný vládce Oz s Jamesem Francem a Milou Kunis v latexových gatích – můj filmový guilty pleasure. Bylo načase seznámit se s vyprodanou knihou.
A tak když vyšlo vydání od Drobku, zaplesal jsem jako slaměný Strašák/Hastroš nad erekcí, koupil a rovnou se začetl. No a nic moc teda...
Přijde mi to takové dějově řídké. Navíc autor by se uplatnil spíše jako DJ, protože mixování různých existujících věcí mu fakticky jde. Zkrátka taková Narnie (či Harry Potter) s kolísavou čtivostí. Co ale kvituju je a) fakt, že Baum se nezalekl výzvy, a v knize se to místy rube hlava nehlava (doslovně), b) že kniha je snad první, která popisuje virtuální realitu a VR brýle, které jdou do módy teprve teď.
Tři hvězdy dávám za čtivější pasáže, délku knihy a Čarodějův příběh. A taky za skvělý sequel v podobě gamebooku(!) Oz.

České vydání od Drobku je zvláštní... vybaveno je pěkně, nicméně kromě překlepů a (pokud se dobře pamatuju) občasného problému se skloňováním se tu najdou i nějaké chyby v (těch několika málo) ilustracích (např. čáp má Hastroše chytit nohami, ne do zobáku, u všech do mrtě rozbitých čarodějek!!)

28. ledna


Batman: Návrat temného rytířeBatman: Návrat temného rytířeFrank Miller

Kdyby tenhle komiks byl autem, jistě by dostal SPZ začínající písmenem V, neboť dle mého se jedná o veterána se vším všudy – kdysi to byl komiks důležitý, pomohl Batmanovi dostat se i mimo komiksovou komunitu, šlo o ucelený příběh který snad poprvé naboural Wayneovu věčnou třicítku, nicméně čas jej docela předběhl, a aspoň podle mého příběh již poněkud vyčpěl – díky machistickému settingu to přímo křičí: OSMDESÁTKY!!!
Po masáži z různých zdrojů jsem čekal komiks, který mi vypálí podrovníkové partie svými rvačkami a neurony myšlenkami. A ano, testosteronové partie si na své skutečně přišly, ale myšlenkově a příběhově jsem měl dojem, že sleduju, jak pejsek a kočička pečou dort: Batman se vrací- Two-Face taky-TF dělá bordel- TF se ztrácí- Nastupuje Joker-Odchází komisař Gordon- Joker se odejde-Sověti vystrkují rohy- přichází Superman; a k tomu samozřejmě Mutanti. To vše dohromady zkrátka přispělo k velké myšlenkové roztříštěnosti.
Taky kresba nebyla nijak oslnivá – takoví současníci, Strážci, byli lepší na pokoukání (o Bollandově výkonu v o 1-2 roky mladším Batmanovi: Kameňáku ani nemluvě), v bojových scénách jsem nezřídka musel tuze uvažovat, na co se to dívám. A upřímně řečeno mi některé „celostránkovky“ připomněly kresby superaut, které na základce plodil můj kamarád fixkou...

Jako velký plus bych viděl televizní vysílání, a vyjádření občanů Gothamu a politiků, které celému pozadí propůjčily život.

Přes svou kritiku si ale tenhle příběh zase po čase dám znova, jelikož: ve své době pomohl mému oblíbenci Batmanovi k širší popularitě; vidět padesátiletého prošedivělého hromotluka, kterak oděn do spandexu mastí mladší pizizubku v bahně se neomrzí; zaujala me teze z knihy Glena Weldona Temný rytíř: Historie Batmana, kde se tvrdí, že zdejší Batman není z nedaleké budoucnosti, ale že je o 20 let starším Adamem Westem (na což má údajně narážet Batmanův první „ponávratový“ kostým). A poněvadž výše zmíněné me uvrhuje do rozpaků, hvězdy tentokrát neudělím.

Na konec přidám aspoň pomyslné palce za výtečný český překlad i technickou úroveň (i výlohy gothamských obchodů jsou vyvedeny v češtině, a to zcela vizuálně přirozeným způsobem).

17. ledna


Húrinovy dětiHúrinovy dětiJ. R. R. Tolkien

Hle! Krátká balada z pera Pěvce Johna, syna Arthurova, kterážto se oproti Lordovi Prstenů a Půlčíkovi vyznačuje výraznou dějovostí s minimálními prvky krajinomalebnými. Naopak zde neabsentuje vysoká, vskutku ouřednická, mluva všech charakterů, ani zvětšená průtrž jmenných mračen, připomínající zpočátku jinochovi (vychovaném na Půlčíkovi a LP) orientaci v tmavých hvozdech doriathských s pomocí slepé mapky.
Přesto Pěvec John, syn Mabelin, sepsal příběh dychtivému čtenáři přístupný, starobyle temný, a v konci vpravdě ďábelský. (Jaký to rozdíl oproti jiným pěvcům, pějícím své plytké příběhy pro groš, či dva.)
Nepochybnou zásluhu na pětihvězdném hodnocení herrpilotském má i Kronikář Christopher, syn Johnův, který fascikl vytvaroval do této figury, jakož i Kreslíř Alan, syn Múzin, který jej doprovodil velice pěknými freskami.

16. ledna


Na plechárněNa plechárněJohn Steinbeck

Můj první Steinbeck, a jeho hodnocení je pro me, jako hrát ping-pong se sněhovou koulí na Sahaře – dá se to, ale je to těžké.
Nějakou chvilku mi totiž trvalo zvyknout si na 2 fakty: a) že se jedná o soubor volně provázaných povídek, ve kterých se zkrátka vyskytují ti samí, více než obyčejní, hrdinové, ale hlavně za b) že co druhá kapitola je laděna tak nějak do poetična, při jejímž čtení si oční víčka domlouvají rande.
Poměrně vysoké hodnocení dávám proto, že knížka má nemálo zajímavých myšlenek, týkajících se nejen lidí z jaksi... podrovníkových sfér Cheopsovy společenské pyramidy, ale také vysoce přilnavou tendenci – po dočtení se jednomu začne po Mackovi a mládencích, Doktorovi, Doře a jejích děvčatech ad. zkrátka stýskat.
Velký plus dávám taky za překlad pana Hilského.

09. ledna


SpasitelSpasitelAndy Weir

Od narození jsem háklivý na ony pečetě na obalech knih s nápisem „BESTSELLER“, stejně jako na mini-recenze známých autorů, kteří zcela nezištně napíšou „SKVĚLÉ, ÚŽASNÉ“ i na manuál k dobře marketované pračce.
Nicméně premisa Spasitele spolu s údajnou přítomností tvrdé vědy mne přiměla, abych zase projednou neinvestoval do nadbytečného jídla nebo prezervativů, a upřednostnil raději knihu. No a po dočtení toho nelituju.
Spasitel je dobrým čtivem. Ne Solaris dobrým, ani 2001 dobrým (rozuměj: kšandy to člověku mimo stratosféru neodpálí), přesto je to čtivá záležitost, sázející spíš na vědu a techniku, než na prokreslování charakterů (snad kromě Grace), což u sci-fi ani tak moc nevadí. Dokonce i typický americký humor je zde nadávkován poměrně střídmě, a konec je vyřešen docela pěkně.
Jako menší mínus vnímám emzáka Rockyho, který dost často působil jak deus-ex machina.

Jsem rád, že jsem se k tomu dostal. Jsem rád, že hard sci-fi dnes nezahynula. A doufám, že příští Weirova kniha nepodleze pod Spasitelovy standardy.

09. ledna


Tajemná formuleTajemná formuleVicente Segrelles

Asi takhle...
První díl byl pěkně osvěžující. Žádný příběh, spousta scenérií a balonů (různého živočišného druhu). Díl druhý nabízí víc akce, víc odřezaných končetin, příběh, padoucha, ale jen jednu nahotinku (a taky méně horkovzdušných balonů). Tak nevím, jestli Segrellesovi stoupla pochvala od Felliniho do hlavy natolik, že se rozhodl zacílit na Pullitzera a literárního Nobela, nebo ho už po jednom díle nebavilo kreslit pouze pro tu nahotu...

V každém případě za určitou snahu vybřednout z braku nemilosrdně srážím jednu hvězdu. Co ale zůstává jsou ony překrásné olejovky, scenérie a delší doslov. A to za pokoukání stojí.

19.12.2021


Tajemný hrad v KarpatechTajemný hrad v KarpatechJules Verne

Jaká to jadrná romance!
Vskutku lze konstatovati, že monsieur Verne se v podzimu života rozhodl uchopiti své mužné přednosti v hrst, a vplouti do tajemných vod teatrální romantiky. Výsledkem budiž tento svazek útlého rozsahu.
Okřídlená rčení o presraných bitvách, či strejcovatých Beethovenech bychom zde hledali marně, přesto monsieur Verne používá sarkasmu ostrého jak pověstná francouzská guillotina k literární popravě pověrčivých horalů verstských.

Rytmus tohohle vázaného koncertu není tak vybraný jako ten onoho kinematografického počinu, přesto si jářku ony 4 hvězdy zaslouží za non-verneovské klima.

19.12.2021


Kult svatého ohněKult svatého ohněVicente Segrelles

Asi takhle...
Příběhově to fakt není žádný Hemingway, Eco ani Remarque, mělká příběhová linka (čítající necelých 50 stran) slouží asi jen k odhalení co největšího počtu krasavic, ale ta olejomalba... Každý panel je fakt zaskleníhodný.
5 hvězd dávám proto, že z mého pohledu jde o učebnicový příklad zajímavého a stylového braku – ladné dámy, létání, krásné a zajímavé prostředí a netypické (grafické) pojetí. Navíc doslov autora, zasazující mj. i tu nahotu do dobového kontextu. (Plus - moje nyní již ex ve své době ocenila, že pod vlivem tohohle komiksu jsem si začal všímat i jejích krásných křivek, nikoliv jen intelektuálních schopností)

18.12.2021


Temný rytíř: Historie Batmana a zrod nerdůTemný rytíř: Historie Batmana a zrod nerdůGlen Weldon

U všech netopýřích bradavek!
Velice, opravdu velice čtivý příběh nejznámějšího netopýra na světě (resp. po wuchanském incidentu druhého nejznámějšího), který čtenáře provede prvními kradenými příběhy zcela neoriginálního vraha ve spandexu, přes „anallni“ uvedení chlapce Robina, gay-paniku, sjetý šedesátkový seriál, osmdesátkové komiksové i filmové herdy, Schumacherovy netopýří bradavky až po dobu post-nolanovskou. Autor během této jízdy poctivě nakládá nejen toxickým fandům, komiksovým a filmovým tvůrcům, ale také Batmanovu „autorovi“ Bobu Kaneovi, pěknému čípkovi.

Někdy jsem si nebyl jistý faktickou správností výkladu (třeba k rozjívenému filmu Batman a Robin měli rekvizity z bezpečnostních důvodů navrhovat designéři od McDonalda, což ale autor knihy nepřímo zmiňuje u předchozího filmu Batman navždy). Také obrazové přílohy mohlo být poněkud více, přeci jen Batman je 80 let tvorem obrázkovým... Ale pokud jde o technickou stránku obecně, české vydání má naprosto skvostnou obálku s plasticky ztvárněným titulem. Paráda!

Kol a kolem se jedná o výbornou publikaci, určenou všem batmanofilům a komiksákům obecně. Zasloužených 5.

11.12.2021


40 dní pěšky do Jeruzaléma40 dní pěšky do JeruzalémaLadislav Zibura

Dostal jsem toulavou náladu, a tak jsem si řekl, že cestopis by přišel vhod. Dlouho jsem slýchal o Princi Ládíkovi, a jelikož i grafická stránka jeho knížek mi přišla stejně sympatická, jako onen samozvaný aristokrat, zvolil jsem přístup na Marii Antoinettu, a šel do toho po hlavě.
Technická stránka věci lahodila mému oku stejně, jako pevná vazba a papír mým dlaňovým čidlům, a ten obsah...
... ten to celé pokazil rychlostí erotického vtipu, podaného na sezení impotentů.
Princ jde, bolí ho nohy, ošetřuje puchýře, řeší, ke komu se vetře na přespání, kde si dá čaj zadarmo, poplácá se po zádech, kolik ušetřil – a pak znova. A znova. O Turecku jsem se toho dozvěděl tolik, kolik z Blesku o kvantové mechanice. Např. v kouzelném Istanbulu jsem byl (asi rok před Láďou), a jeho zdejší Ládíkův popis je... zoufalý, dost zoufalý.
Navíc celou dobu jsem měl střídavě pocit, že a) tou zemí jedu v uzavřeném tunelu, který nepřipouští moc pohledu na okolní krásy, nebo b) jsem ve vedoucím pelotonu Tour de Vtěrka.

Jelikož jsem dočetl pouze do poloviny, a dál jen prolistoval, nemám právo udělit hvězdy, nicméně přes tři imaginární se to u mne nedostane (z toho 2 za ilustrace a 1 za vtip). Kvůli pěkné grafice ještě v budoucnu zkusím ty buddhisty a komunisty, snad to bude lepší než tohle.

A doporučení na závěr – kdo chce hodnotné (a čtivé) české cestopisy, tedy i s popisy okolí, zvyků a historie, může vyzkoušet pány Stingla nebo H+Z. Kdo chce ještě navíc nějakou tu „přidanou atraktivitu“, pak doporučuju Miroslava Náplavu, který sice píše ADHD stylem, ale jeho cesty jsou zajímavé.

04.12.2021


Pérák: Jantarová komnataPérák: Jantarová komnataPetr Macek

Po prvním dílu jsem byl tak trochu zvědavej, co s chlapíkem s pořádnými péry udělají dál, a to navzdory tomu, že z úvodního dílu jsem měl kapku rozporuplné pocity.
To v druhém díle kluci poslali děj na zdravotní dovolenou, místo toho rozpoutali orgie akce, cestování časem, hláškování a trochu toho filozofování. Střetneme se tu se slovenským záporákem Fosforákem, doktorem Mengelem, Hitlerem, emzáky, kupou tanků a rozličnými způsoby smrti. Navíc – první díl připomínal Indianu Jonese, díl druhý připomíná i Hvězdné války. Béčko jak vyšité. A to je u Péráka dobře.

S ohledem na to, že autoři konečně začali brakovitost námětu těžit o 106 a pan Kopl maluje asi to nejpěknější, co jsem v poslední době od domácích komiks-kreslířů viděl, přehlédnu neexistenci příběhu a dám oproti předchozímu dílu o hvězdu navíc.

28.11.2021


PérákPérákPetr Stančík

Vždycky se snažím být za dobrého mladého muže – být v obraze, mít „ruku na pulsu“... Proto me velice překvapilo, že když jsem dočetl tuhle knihu, jako první se mi v hlavě vylíhlo „Co to kurva bylo??“
Není to totiž ani plnohodnotný román, ani komiks, ani povídka, a báseň to připomíná stejným stylem, jakým autem rozfašírovaná žába specialitu vegetariánského menu.
Knížka ale obsahuje všechno, co si mladý milovník historie a pulpů může přát – hrdinu s dvojsmyslným jménem, sex na neobvyklých místech, jelena s hromosvodovitým parožím, školu hajlování, dvojsmyslné narážky, raketově poháněnou nadrženou nacistickou superhrdinku s rádiovými ladiči místo bradavek, Goringa šňupajícího „eine kleine kokaine leine“ z čela mrtvého Heydricha, zajímavé poznámky pod čarou, apod.

Přesto celá tahle publikace působí jako masturbace – sice vzrušující, ale všichni doufáme, že je to jen příprava. Autor do každé kapitoly vpálí fantasticky absurdní nápad, a pak přejde do kapitoly další. Nikde se moc nezdržuje, nic moc neprokresluje.
A pak tady jsou ty zmíněné poznámky – jsou sice zábavné, ale třeba poslední poznámka o odsunu Němců me velice nemile překvapila (a kdyby zbytek knihy nebyl dostatečně dobrý, také zkazila celé čtení). Snad i to byl autorův sarkazmus...

Hodnocení nedávám, protože jsem si ještě nevyjasnil, kam knihu přiřadit, nebo co chtěl vlastně autor napsat. Pevně doufám, že pan Stančík napíše plnokrevný román o Pérákovi, který bude vycházet právě z téhle mast...črty.
Nicméně je příjemné vědět, že máme tak nápaditého autora...

24.11.2021


Pérák: Oko budoucnostiPérák: Oko budoucnostiPetr Macek

Pérák – muž mnoha s časem se měnících tváří, s pružinami nebo implantáty na nohou a s dvojsmyslnou přezdívkou konečně dostal svou úspěšnou mainstreamovou sólovku. A pro me to dopadlo tak trochu rozpačitě.

Nejprve klady – knížka v pevné vazbě má dobrou technickou úroveň. Člověk se toho papíru zkrátka rád dotýká. Rovněž i kresba je docela vydařená a celostránkové kresby jsou více než jen fajn. Také různá pomrknutí směrem k popkultuře (Indianu Jonesovi) a historii (Lidice) jsou dobré. Bonusy, umístěné na konci, rozhodně taky hvězdy neuberou. I koncept děje by ušel... ale tady se už dostávám k...

...Záporům. Děj má sice dobrý koncept, ale všechno jede příliš rychle. Nalezení Libušiny lebky? BIM- nalezeno. Vztah s mladou Židovkou? BAM- dva políčka to jistí. Zjištění, že ona Židovka je s Pérákem těhotná? ŠVUNK- jedno políčko a jedeme dál. Zavraždění Pérákovy partnerky i s nenarozeným dítětem (non-spoiler – je to i v anotaci 2. dílu)? PLESK- hotovo. Zkrátka a dobře tu není ten emocionální náboj, měl jsem problém se tak nějak ztotožnit. Chce to jednou tolik stránek. Taky kresba a rozvržení fungují dobře, pokud zobrazují statické scény nebo krajinu, ale v momentě, kdy se dostáváme do akce, celé je to nepřehledné.

Ve finále to na me působí, jako když si autoři házeli mincí, zda půjde o komiks pro děti nebo dospělé a ta mince (potvora jedna!) ustrnula na hraně. Příště to chce víc stránek, lépe rozpracovat kořeny postavy, pohrát si s emocemi apod. Tak to bude za 3 opérované *.

P.S. Pokud vás Pérák zaujal, doporučuju krátkometrážní animák Pérák: Stín nad Prahou, který je i na YT.

21.11.2021


1