HerrPilot

Příspěvky

Devatenáct set osmdesát čtyřiDevatenáct set osmdesát čtyřiG. Orwell (pseudonym)

Tohle teda byla pekelná jízda! Jedna z mála knih, které jsem po dočtení odkládal s tím, že tohle je Majstrštyk. Někdy těžké k pochopení, přesto čtivé. U knihy jsem sice neplakal, ale ze simulace toho, jak vypadá člověk, z něhož byla doslovně vyjebaná důstojnost, a s jehož myslí se kouzlí jako v Copperfieldově škole pokročilé magie, mi nebylo psychicky moc dobře. Všechno tohle navíc korunoval opravdu vymazlený překlad.

A teď bych se s dovolením rád pozastavil kapku nad něčím jiným. Před zakoupením této knihy (mimochodem vřele doporučuji ilustrované vydání s plynovou maskou na přebalu) jsem studoval zdejší komentáře, a zdá se, že ve spoustě komentujících tato kniha vyvolala psychózu, tedy alespoň pokud jde věřit jejich komentářům. Někteří snad už začali věřit, že je sleduje Velký bratr... Nu, situace se nezdá být ideální, ale kdy byla?? Za ČSSR? Za Protektorátu? Za Rakouska-Uherska? Navíc nežijeme v době, kdy by děcka bonzovala své rodiče Psychopolu za neuvědomělé myšlení. A tahle kniha taky není mezi zakázanými, tedy nejsme na tom tak špatně. Zaplaťpánbůh.
V něčem mne ale tato kniha přeci dost zarazila. Hned na jejím počátku je popis kinoseance, v rámci které je promítán filmový týdeník s reportáží o útoku helikoptér Oceánie na lodě s uprchlíky (např. loď s Židovkou a jejím dítětem je smetena bombou), přičemž návštěvníci se mohou samou zlovůlí potrhat smíchy/nenávistí. Není to tak dávno, kdy českým internetem proběhlo video o způsobech zadržování uprchlických plavidel tuším Řeky. Nejčastější reakce některých našich spoluobčanů (spousta se přitom na svých profilech přiznávala k sympatiím s jistou stranou, která tak ráda banuje nesouhlasné názory, jakkoliv její název to vylučuje) byla: Postřýlet, vibít dojednoho. Na lodích přitom byla spousta MALÝCH dětí! Nehledě na to, jak se na uprchlickou krizi díváme (není to tak docela černobílý problém), přát někomu takovou smrt je poněkud zvířecké. Ironií je, že často jsou to tito lidé (a jejich vůdce/i), kteří si chudáka Orwyho berou do huby, aniž by tušili, že 1984 varuje právě před lidmi a stranami, jako jsou oni (o tom, že nechápou, že např. Facebook je soukromou firmou, která má svá pravidla, která si nepročetli, pak se diví, že jim smazali příspěvek a nadávají na orwellovskou cenzuru, raději pomlčím).

03.04.2020


Na západní frontě klidNa západní frontě klidErich Maria Remarque

Tady kutil Erich přišel a ukázal velký, masitý vztyčený prostředníček všem těm autorům, kteří si myslí, že bezpodmínečně skvělou knížku dělá mamutí počet stran.
Na skutečně malém prostoru dokázal popsat, co se stane, když profesor, kterému i Metuzalém říká „dědo“, vymyje mozky svým mladým svěřencům. Kluci, kteří by se měli ještě zajímat o nejnovější modely Mercedesů, nebo empiricky zkoumat metody rozepínání podprsenek vrstevnic, se díky němu dostávají do situací, kdy je jejich největším úspěchem to, že sebou flákli do bahna dřív, než je sejmul pozdrav od vrstevníků z druhé strany.

Knížka bude možná více šokovat ty, kteří vojenskou literaturu (neboť tou bezpochyby je i navzdory věnování) normálně nevyhledávají, i žánrově zkušenější si tady ale najdou něco pro sebe. Mne osobně se líbily výjevy z domova, a některé myšlenky či přirovnání mladého kluka byly vpravdě šokující; za nanejvýš zajímavý považuji taky soukromý mejdan v kráteru s vlastnoručně zabitým Francouzem, nebo rozmanité okamžiky z katolického lazaretu (férově – při zmínce o prostřelených varlatech se ty moje vydaly na cestu zpátky k žaludku).

Za tenhle naturalistický klenot nemůžu klukovi, co to u Passchendaele koupil pětkrát najednou, dát méně než 5 rozbombardovaných*. Kéž jediné části těl, obnažené před budoucími generacemi kluků, patří striptérkám nebo jejich partnerkám/-ům, a nikoliv jejich kamarádům, kteří se včas nesehnuli.

29.10.2020


Deset malých černouškůDeset malých černouškůAgatha Christie

Ve svém životě jsem narazil jenom na pár knih, které jsem četl s opravdu zuřivým čtenářským nasazením. Nejprve to byl Maus, pak Dracula, Mise Saturn (z ní se ale vyklubalo zklamání) a Deset malých černoušků.

Poslední zmíněnou jsem začal číst v jednu podzimní sobotu, jedl jsem poskrovnu, spal minimum, čůral do láhve od 2,5l Pepsi a na velkou jsem raději ani nechodil. Mou první Agathu jsem tak dočetl hned v neděli odpoledne, což je úžasný výkon, zvláště pokud člověk čte pomalu. Tahle kniha byla prostě jako pekelně silný magnet.

Teď k samotné knize. Známý příběh je rozplétán pomalu, přičemž v jeho průběhu se vystřídá několik nálad, počínaje idylou a konče psychothrillerem s náběhem na horor. Vrah není do posledních stránek zřejmý, počasí se bouří čím dál víc, atmosféra s ubývajícími účastníky neřídne, spíše naopak a vy si nakonec přejete lokální amnézii, aby příští čtení bylo zase první.

Bez jakýchkoliv cavyků tedy musím udělit 5 sadistických *.

P.S. Tímto děkuji neznámé ježibabě, která se v komentáři na nejmenovaném e-shopu blahosklonně rozhodla prozradit vraha a neuvést to slovem „spoiler“. Doufám, že jí potká týdenní průjem.

28.02.2020


Dva proti ŘíšiDva proti ŘíšiJiří Šulc

Tahle knížka to byla pekelná jízda. Když jsem touto větou před týdnem začínal svůj komentář k Orwellově 1984, netušil jsem, že o jednoho Wodehouse později se zas dostanu do něčeho podobného. O příběhu se snad šířit nemusím, proto vypíšu pár věcí, které mne zaujaly.
Jakkoliv to byla autorova prvotina, mělo to velký spád, bylo to psychologicky prokreslené, popisy byly střídmé, leč velmi výstižné.
Co učinilo tuhle knihu ještě o stupínek lepší byl pohled na druhou stranu barikády. Jak se Němci snažili zjistit víc o parašutistech, jak se gestapo ocitlo v dočasně slepé uličce po atentátu na Heydricha, jak si gestapáci vjížděli do vlasů s esesáky, jelikož nedokázali uklidnit sedm „puberťáků se špuntovkama“ v jednom pomenším kostele,...
Výborně je zde vykreslen epický poslední boj posledního Krále (to je ten, který jednotlivým gestapákům posílal „milostné“ pohlednice), jakož i velice brutální mučení nešťastného parašutisty Pechala (aneb Drcení varlat nemusí vždy nést kýžené výsledky) a skoro dvacetiletého Ati Moravce. Kniha také nabídne zajímavý pohled na zrádce Čurdu, který je postaven před těžké rozhodnutí (upřímně se této zradě moc... nedivím, jeho následné trvalé kolaboraci už kapku jo. Ale pokud byl kapku divnější už v Británii, není na vině i tamější čs. velení, že do tak vysoce delikátní mise zařadilo podivína?), pro které měl nesobeckou motivaci, na rozdíl od Gerika. A celou bandu Čecháčků, kteří se snažili zpacifikovat jak Kubiše, tak Gabčíka (těsně po atentátu) raději nekomentuju. Ale zase nevím, jak bych se zachoval já sám...

Vzato kol a kolem, je to skvěle napsaná kniha, jejímž velkým přínosem je, že stručná hesla obaluje masem a životem.
Jelikož je kniha výtečná a během scény atentátu a závěrečné bitvy se mi nekontrolovaně roztřásly ruce, dávám knize 7 opadákovaných * z 5 a navrch zařazuji mezi Doporučené.

12.04.2020


Bylo nás pětBylo nás pětKarel Poláček

Po dlouhé době, kdy jsem tuto knížku odmítal, snad z důvodu, že jich tam je pět, nebo tak něco, jsem se s ní pustil do křížku.
A vůbec to nebylo špatné čtení. Právě naopak to bylo hrozně príma a takový... hřejivý. Poláček povykresloval skoro celý tehdejší Rychnov, a to jenom na pár stranách.
Trošku me zamrzela změna tónu celé knížky, to když Bajza Petr dostal spálu. Zdá se mi ale, že v kontextu situace, ve které autor knihu psal, jsou věty jako „I hrozně jsem tesknil po Indii, kde jest všecko krásné, nejkrásnější ze všeho na světě“ daleko hlubší, než ty z první poloviny...

Ještě bych se rád pozastavil nad výkřiky některých zdejších komentujících, kterým vadí, že autor používá cizí slova... Patrně některým dnešním čtenářům kapku lenivějí mozky, jelikož význam většiny, ne-li všech cizích ( rozuměj: zastaralých) slov, použitých v knize, je velice snadno odvoditelný od kontextu a situací, v jakých jsou použita. Chce to jen na pár vteřin zauvažovat. Absence téhle činnosti se patrně projevila i na překvapivě nízkém celkovém hodnocení knihy. Škoda...

Sečteno a podtrženo – dát 5* nemohu, a to kvůli indické sekvenci, ale i silné a mravné 4* jsou solidní. Autorovi děkuji za příjemné chvíle na jejich stranách a obohacení mého slovníku o „nýčko.“ Nýčko si musím sehnat nějakou další „poláčkárnu.“

07.03.2021


Oceán na konci cestyOceán na konci cestyNeil Gaiman

Vzhledem k tomu, že děj knihy tady jiní přede mnou rozpitvali důkladněji a zkušeněji než by to zvládl Jack Rozparovač s pomocí pana Hanibala, dovolím si vdatlovat pár svých postřehů:
-Čta některé zdejší komentáře, jeden by si řekl, že se jedná o pohodovou dětskou knížku, kterou přečtete svému plodu po hrůzném dni ve školce. Ale nějak nevím, zda bych svoje děcko vystavil sexy au-pair, vonící hnilobou, černým ptákům, jejichž zobany trhají fláky masa o velikosti Texasu, stínovým rekonstrukcím mrtvých lidí, nebo představě otce, který nabuzen onou au-pair a svými plnými koulemi (na okraj – chůviny šaty nejsou to jediné, co bude v příběhu vydávat pleskající zvuky) chce utopit syna. Chci říct – táta ze me bude rozhodně zlomyslnej, ale budu-li potomka chtít postrašit, dám mu nějakou Rosamunde Pilcher, nebo harlekýnku...
-Někteří komentující zmiňují, že není reálné, aby sedmileté dítě uvažovalo způsobem, jakým to činí tady hlavní protagonista. Osobně mi to zas tak divné nepřijde, jelikož příběh je vypravován retrospektivně, vzpomínající si sem tam může něco... vzpomenout jinak. A proto si taky nemyslím, že to je knížka pro děti, nedej Bože YA – muž, který vzpomíná, už má něco odžito, a jeho retrospektiva je tím podbarvená. Spousta vět a jejich významů zkrátka přeletí nad hlavinkami ve výši Slunce.
-Gaiman je výtečný vyprávěč, ale jeho silnou stránkou je zejména vykreslení atmosféry. To mu jde kongeniálně. Jo a taky konce. Dějař ale zas tak skvělý/inovativní není (potvrzuje to tahle knížka). Za to beru 1*.
-Je třeba vychválit ilustrace v argáckém vydání, které příběhu opravdu velice pomáhají, byť některé vypadají, jako kdyby vznikaly za pomoci dizonančních tónů Pink Floydů a dlouhé lajny.
-Překlad pana Janiše je standardně výborný, horší to už je s překlepy (jeden je i na Doporučené ceně).

Dobrá a čtivá knížka, leč dávám 4 stínové *.

11.04.2021


Děti z BullerbynuDěti z BullerbynuAstrid Lindgren

K téhle knížce jsem se dostal až před nějakou dobou na výšce, nostalgie tudíž v tomto případě nemohla zastřít můj úmysl. Přesto týhle dětský knížce těch 5* dám.

Četl jsem ji v průběhu zkouškového období, když se moje nervy a mozek začaly rozplývat do hmoty, připomínající dobře přežvýkanou dětskou žvýkačku. No a v těchhle momentech jsem pomyslně inkvizitorsky upálil skripta a věnoval se této klasice s pěknými ilustracemi Heleny Zmatlíkové. A ono to fakt fungovalo! Ty jejich příhody, pohled na svět a jazyk (jakkoliv velmi infantilní a velice bezstarostné) vás prostě VPÁLÍ do míst, kde stojí jen tři domky a vy se pak strašně neradi vracíte k těm podělaným skriptům. Laskavostí a humorem bych to zařadil ke svým oblíbeným Dobrodružstvím Toma Sawyera.

Dobře Astrid (a Heleno)! K tomuhle se určitě ještě někdy vrátím (nejen v době, kdy budu mít vlastní děti).

18.01.2020


Na Větrné hůrceNa Větrné hůrceEmily Brontë

Na svou dobu velmi, ale to velmi výživná kniha. Každá z postav by mohla soutěžit v Maratonu Psychoušů a kontumačně jej vyhrát. Nemohu dát míň než 5 odporně pokřivených * (jakkoliv za některé romantické výlevy bych * ubíral, naštěstí každý takový výlev byl vykoupen něčím sadistickým).

Mé dvě následující poznámky se týkají zdejších komentářů:
1. Všem těm, kteří se pozastavují nad krátkou životností hrdinů, či nad negativností postav/příběhu, doporučuji si něco nastudovat o pozadí autorky. Žila v skutečně větrné vesnici, jejímž problémem byla navíc pitná voda, která byla soustavně obohacována o vitamíny a minerály ze zdejšího hřbitova. Dejte si dvě a dvě dohromady a přestaňte se divit, že někde, kde se lidé často nedožili ani třicítky, vzniklo takhle chmurné dílo. A když k tomu přimícháte i Bronteovic bratra, který byl věčně pod obraz, skoro podpálil tuším zdejší školu (a asi stál modelem pro Hindleyho Earnshawa), získáte přibližnou představu.

2. Velmi mne udivuje počet zdejších komentářů, které se zastávají Heathcliffa. Copak je až tak vysoké procento (hlavně) dam, které dokážou skoro líbat ruku, která je mlátí?? Heathcliff nebyl žádný rozervaný romantický hrdina, ale normálně sadistický, agresivní, nevybitý, majetnický a manipulativní zmrd. Jedinou chybu spatřuju u otce Earnshawa, že v něm vytvořil pocit, že má zadnici ze zlata. Vlohy pro násilí ale chlapec již bezpochyby měl v sobě, a určitě by se projevily, a to dřív nebo později. Díky Hindleymu se projevily dřív. Je tedy opravdu překvapující, že se najde tolik lidí, kteří ospravedlňují to, že měl vliv na smrt velkého počtu lidí, vliv na druhou generaci konfliktu, která s původem celého problému měla málo společného (které navíc velice pokazil start do života) a také vliv na mínění zdejších lidí.

22.02.2020


Nekonečný příběhNekonečný příběhMichael Ende

Naprostá a neskutečná bomba.
Famózní koktejl fantazie a poučení, který jsem si užil tak, že ještě po třech letech na něj s láskou vzpomínám (což se mi u knih zas tak často nestává).
Ende zde buší jeden skvělý nápad za druhým, a co jeden to skvostnější (sfingy, knihovny, oblačné vesnice,...). Neuvěřitelná směsice, která se výtečně čte (ano, i druhá část), má úžasnou atmosféru, a navíc má hlubší podtext (někdo snad najde i podtextY).
Velice se mi líbí, jak vkusně autor pracuje s jednotlivými vý-mysly (trochu jako Tolkien s meči- každá vesnička, či jiná finesa, má nějaký svůj význam/dějiny, tedy neslouží jen jako obyčejná ukázka autorovy imaginace- „jó, to jsem si dokázal představit, čtenářskej, tak koukej, aby ti spadla čelist až do spoďárů“).

Někdo tady porovnával tuhle knihu s „lepší“ Středozemí. Jsem toho názoru, že tyhle světy prostě porovnat nejde. Žánrově možná, ale každý plní tak trochu jiné účely, a podle toho je vybaven- Středozem vznikla prakticky jako pocta starým heroickým eposům (a např. v předmluvě ke Společenstvu prstenu Tolkien říká, že jeho kniha nemá daný přesah, nemá být alegorií na druhou světovou, a že čtenář si tam může vidět, co chce), Endeho Fantázie však pohádkou poukazuje na konkrétní problémy minulosti i nynějška- např. využívání představivosti k trestné činnosti, lhaní, etc. Každá překážka tady má něco ilustrovat. Osobně mám rád oba světy (ale pokud budeme chtít být důslední, můžeme říct, že Středozemě je podjednotkou Fantázie :)).

Mé asi nejoblíbenější pohádce prostě nemůžu dát méně, než 5 v-závislosti-na-výši-imaginace-potenciálního-čtenáře-barvoměňavých *. Knihu pak doporučuji spíše odrostlejším dětem, ty skutečně malé by možná pobraly tak první část, propracovanější druhá by je mohla kapku nudit. A přečíst jen tu první by byla škoda...

P.S. Ačkoliv ten film z poč. 80. let osobně moc nemusím, přece jen adaptovat takovouhle knihu je dosti těžké, a proto bych na něj nenadával. Ke zpracování téhle knihy by se spíše hodila seriálová forma, ale to by ten rozpočet byl astronomický (už tak to je nejdražší německý poválečný film). Na svou dobu to má alespoň výborné triky (aspoň něco, když už tedy museli ty knižní přesahy očesat).

P.P.S. Vydání od Albatrosu je opravdu skvostné.

16.05.2020


SolarisSolarisStanisław Lem

Číst tuhle knížku bylo jako účastnit se nějaké ďábelsky geniální mše v Chrámu Nejvyššího SCI-FI. Nebo jako přikurtovat se na Adama -pouze v sandálech- k raketě, aby rakeťák posléze zjistil, že ty sandály zůstaly dole na kosmodromu. Zkrátka těžce popsatelný zážitek.

Solaris začíná jako klasické sci-fi, načež do toho Velekněz Lemowicz přilije špetku hororu. Ne moc, jen tak, aby to na „Duchéminově patře“ zanechalo pachuť něčeho zneklidňujícího. Hned potom tam náš neohrožený Velekněz nastrouhá trochu psychoanalýzy, načež v polovině do budoucího majstrštyku přimíchá pár zrnek učenecké soli, která chuť první poloviny trochu překryje, ale jedlíkovým chuťovým buňkám dodá nezbytný solidní základ pro vychutnání druhé poloviny, která již sestává z hořkých, byť do celku zapadajících aromat.
Zajímavou tečkou na závěr je pak doslov Františka Novotného (vyd. 2021), který jedlíkovi, který si snad nebyl jist, nešálí-li jej chuťové pohárky, podá potřebný trávicí kontext.

Zkrátka a dobře – jedlé, ale místy náročné, vyžadující jedlíkovo aktivní vychutnávání. Přesto po těch všech pytlíkových polévkách bylo toto poctivé několikachodové/multi-chuťové jídlo naprostou senzací. Tedy pro mne fakt jo.

Tomuhle (právem přechválenému) gastroštyku nemůžu dát míň než 15 * z 5, ačkoliv mne učinilo vybíravějším, což není žádná výhra. (A opět poukázalo na nešvary českých sci-fi šéfkuchařů)

Pochvala pro knihu Zlín za minimalistické, ale elegantní vydání.

20.05.2021


Čarodějův učeňČarodějův učeňOtfried Preussler

Na spoustě pohádek mi vadí jejich přespřílišná imbecilita. Vezměme kupříkladu Disneyovky (nejen) z posledních pár let – hopsající tučňáci/jiná zvířata, písničky o tom, jak se v životě všechno podaří, a k tomu všemu výprava krajně nebezpečná pro diváky s cukrovkou. Trochu podobným případem pak jsou pohádky české, plné jakoby-chytrých a rádobykrásných princezen (nevztahuje se na Libušku), kterým zdatně sekundují princové s charismatem stále více připomínajícím okostýmovaná záchodová prkénka, disponující stále hloupějšími scénáři.

A za tohohle stavu naprosté unavenosti pohádkovým žánrem mi do života vtrhl Čarodějův učeň. Vyprávění, kde se za chyby neplatí ničím menším, než životem. Kde hrdina není hláškující imbecil. Kde umírají i nevinní. Příběh, který nepotřebuje zámek a bambilión dvořan, ale jeden mlýn a méně než 15 lidí. Kde zlo není představováno vytlemeným raráškem, ale manipulátorem, který se neštítí ničeho. Příběh, ve kterém nejsou hrdinové ušetřeni takřka ničeho. Do toho je třeba přimíchat poetické popisy krajiny a jednotlivých ročních období, lidovou slovesnost, tíživou atmosféru a myšlenky, které jdou za hranici otřepaných knižně-instagramově-facebookových citátů. Tahle knížka na me zkrátka zapůsobila jako naprosté zjevení.

Drobným mínusem bych ohodnotil fakt, že milostná linka Krabata byla tak trochu odfláknuta, stejně jako konec. Přesto zbytek knížky je vyvážený lépe, než buddhistický mnich, a tak těch 5* prostě dát musím.

Technickými mínusy argáckého vydání jsou občasné překlepy, či nedotažené barvy názvů kapitol/číslování stránek, to jsou však věci malého charakteru. Naproti tomu se mi velmi nelíbily ilustrace, pocházející z filmu Karla Zemana, ale to je můj problém, že se mi ten výtvarný styl zkrátka nelíbí/nepasuje mi k tématice.

Sečteno a podtrženo- takhle skvělou pohádku (pro dospělé) jsem dlouho nečetl, a tak mohu směle doporučit dál.

05.09.2021


ToToStephen King

Tohle je přesně jedna z těch knih, která může posloužit všem – fanoušci si ji rádi přečtou, odpůrci si s její pomocí mohou zřídit domácí fitness studio a pro šedou zónu to bude skvělé „PŘEČTI SI MNE ZASE A ROZHODNI“ těžítko.
Ačkoliv zprvu mne kapku poděsily ty rozměry, jak jsem se začetl, nešlo to odložit. A nakonec jsem byl spokojen, jelikož v knize bylo prakticky všechno: mládí a jeho radosti, dospěláctví a jeho starosti, sex, násilí, humor, strach, odvaha, imaginace, sci-fi, trocha fantasy, a opravdu gigantický kopec různých (nejen) popkulturních narážek na dobové fenomény.
Velký plus dávám za výborně vymyšlenou historii Derry, za dětské hrdiny a jejich dospělá já, jakož i za záporáky (myslím si, že skutečnými záporáky byli lidé, nikoliv Pennywise – ten byl jenom takovou PR tváří zla).

Mírným zklamáním byl konec, ale přesto takto výtečně zpracovaný horor, který není jenom o tom BUBUBU ZMETCI!, si zaslouží 5 pěkně hnusných *.

P.S. Pokud budete mít možnost a chuť, doporučuji opatřit si polské vydání. Kromě jiného totiž polština disponuje unikátním slovníkem nadávek, což je pro tuto knihu velkým darem.

21.05.2020


Růže pro AlgernonRůže pro AlgernonDaniel Keyes

Pěkná knížka, hodně nadčasová, má spoustu myšlenek k rozvážení, na které bude mít asi každý svůj názor. Konec mne sice nerozplakal, ale přesto vzbudil nepříliš radostnou náladu.

Jediné, s čím se osobně nemohu vůbec ztotožnit, jsou komentáře některých zdejších obyvatel, že je lepší být oblíbený hlupák, než neoblíbený génius. Upřímně řečeno, mít na vybranou, šel bych po genialitě a na ostatní (nebo alespoň na většinu z nich) bych se vyprdnul. Jak je ukázáno v téhle knize, ohromující intelekt (povětšinou) dokáže ohromující věci a mrmlající lidé se najdou vždycky (i ve stádiu hlupáka, plus většina těch dobrých se k hlupákovi chová takhle proto, že jim ho je líto, a já nesnáším lítost). Kniha mne tedy jednoznačně utvrdila, že vysoký intelekt je TA cesta. Díky, p. Keyesi.

100 bodů pro pana překladatele Podaného.

14.01.2020


Utrpení mladého WertheraUtrpení mladého WertheraJohann Wolfgang Goethe

Zatraceně dlouhá kniha, tedy vezme-li člověk v potaz fakt, že Werther brečel či slzel i 2x/3x na jedné stránce (!!), a již v polovině knihy by musel zemřít na absolutní dehydrataci.

Jinak je to ale taková pro mne nespecifikovaná kniha, velmi nevyvážená. Na jedné straně je plná přenádherných popisů krajiny, na druhé je jejím hrdinou mladý muž, jehož chování leckterým ženám zavěšuje gigantické koule mezi nohy. Z jedné strany je vybavena krásným jazykem, který na stranu druhou popisuje často velmi sobecké pocity hlavního hrdiny. Z jedné strany obsahuje podnětné myšlenky na různá témata (kupříkladu mrzoutství, sebevraždy, či lásku), na straně druhé popisuje hrdinovy „láskoidní“ činy, za které jsem se při četbě styděl já, můj kocour, pes, neexistující ochočená chobotnice a sedm generací mých předků.

Přesto převažují pocity pozitivní, dokonce i ona negativa lze vnímat pozitivně, jakožto výpověď o době, která se cele postavila na stranu citů. To vše podbarveno solidním a pěkným, byť minimalistickým, vydáním od Odeonu. Oscilace mezi 3 – 4 prostřelenými *.

03.01.2021


Dobrodružství Toma SawyeraDobrodružství Toma SawyeraM. Twain (pseudonym)

Jako malý jsem nebyl vůbec žádný rebel a místo různých kousků jsem ležel v knihách, připravuje se na kariéru nejprve chirurga, poté hradního kastelána (ani jedno mi dodnes už nezůstalo).
Mou prakticky největší výstředností byla stavba malé kamenné hráze, díky které jsme s kamarádem lehce vychýlili tok místní řeky. Avšak tímto byla dětská rebelie vyčerpána a v době, kdy jiná děcka chtěla náš monument rozbít, zmohli jsme se jen na demonstrativní házení žabek, kterými jsme chtěli útočníky zastrašit (což samozřejmě nepomohlo).

Knihu Dobrodružství Toma Sawyera jsem přečetl až po „dvacítce“ a upřímně řečeno, bylo mi trochu líto, že jsem v dětskejch letech nebyl větší lump. Hrozně jsem Tomově partě záviděl ta jejich dobrodružství (např. to pirátské) a přál jsem si je zažít. Jenže dospělák, hopsající na voru a křičící „Jsem pirát, navalte peníze, bídníci!“, by vypadal kapku divně...

Přesto knize dám 5*, jelikož díky výtečnému umění vyprávěče, střídmosti a údernosti popisů a samotnému ději jsem fakticky ta dobrodružství prožil a knížku si díky tomu užil.

P.S. Pokud budete mít možnost, doporučuji sáhnout po vydání od Toužimského a Moravce, které disponuje skvělým překladem Františka Gela, jakož i padnoucími černobílými ilustracemi Kamila Lhotáka.

01.02.2020


Malý pražský erotikonMalý pražský erotikonPatrik Hartl

Tahle kniha přesně odpovídá tomu, co nemám na moderní české (,,mainstreamové") komediální tvorbě rád. Když se člověk podívá na nové české filmové komedie, většinou to jsou filmy, klasifikované jako „romantická/vztahová komedie“, kde se podvádí, šoustá o 106 a pomyslné komediální zlato získává moment, ve kterém postava po nudně dlouhé pauze pronese „no kurva!“, a lidi se chechtaj ve fistulích.

A to je přesně i tahle kniha. Koupil jsem si jí proto, abych snad načerpal inspiraci na nějaké ty noční hrátky, a v neposlední řadě abych zjistil, co teďka u nás frčí (nebo frčelo nedávno). A co jsem dostal... Slovo „kurva“ tady s jistou dávkou nadsázky slouží podobně, jako „stop“ ve starých telegramech, přičemž mám vtíravý pocit, že právě „kurva“ je pointou velké části zdejších vtipů.
Od zdejšího sexu jsem očekával pořádně nápadité orgie (je to koneckonců „erotikon“), kde se funkci erotické hračky nevyhne ani kovový model druhoválečné stíhačky (v měřítku 1/72), roura vysavače nebo láhev od šampónu na vlasy. Místo toho jsem dostal něco upoceného, plochého a repetitivního, co by z muže dokázalo udělat věčného panice i zpětně.
Počet nevěr, a jejich jisté ospravedlňování, mne vedl k úvaze, jestli je už dneska u nás společenskou NUTNOSTÍ, aby muž klátil roštěnky za zády své ženy (píšu samozřejmě z pohledu muže, tedy nezmiňuji potenciální ženskou nevěru), nebo to je jen takovej můj osobní přelud...
Plusem knihy je vysoká čtivost, a snad i příběh lesbiček.

Mám takový sen- že se jednou začnou dělat český humoristický knihy, který se svým humorem vrátí k Saturninovi, případně navážou na Šimka a Grossmanna.
Jako humoristickou knihu MPE nedoporučuji. Pokud chcete (pasivní) sex- máte internet, případně si přečtěte komiksy jako Druuna (sci-fi, kde si to hlavní hrdinka rozdává s různýma končetinama emzáků) nebo Já, Borghia (tam je snad všecko)- oba tituly jsou sice taky braky, ale ten sex tam je o něco promakanější, než tady. Pokud chcete odpočinkovou humoristickou literaturu- doporučuji P.G. Wodehouse, Pratchetta, Adamse, Jirotku- tihle mají příjemný (často delikátně suchý) inteligentní humor, u kterého můžete vypnout, přesto vás to nezredukuje na úroveň troglodyta.
A pokud chcete vulgarismy- postavte se před zrcadlo a valte.
(A ne, nejsem žádný „zdejší puritán“- ložnicové hrátky mám rád a nadávám jako havíř-mazák. To ale ještě neznamená, že to nutně musím chtít od humoristické literatury.)

P.S. Všem těm, kteří píší, že MPE je ze života- Bídníci, Anna ze Zeleného domu, Dobrodružství Huckleberryho Finna, Saturnin- ty jsou taky ze života, a obejdou se bez přepálených berliček (a navíc jsou i přes své stáří aktuální i dnes).

P.P.S. Dámy (povětšinou), které tohle označují za klenot moderní české literatury, ještě nečetly Šulcovy Dva proti říši...

02.05.2020


2001: Vesmírná odysea2001: Vesmírná odyseaArthur Charles Clarke

2001 to není sci-fi příběh, to je fascinace tajemnem vesmíru (je třeba mít na paměti, že kniha vyšla asi čtvrt roku před vůbec prvním pilotovaným obletem Měsíce, a v knize popisovaný Saturn byl blíže prozkoumán až o víc jak 10 let později). Tato kniha může sloužit také jako (v jistém smyslu) kronika lidstva, kdy na počátku se naši předkové učili chránit sebe a své blízké, rozvíjet abstraktnější mozkovou činnost, aby o několik tisíc let později oblétli Měsíc (který předtím jejich předkové zvědavě sledovali), přistáli na něm, a vydali se dál. A tady si ten knižní/filmový monolit můžeme i škrtnout.
Pokud jde o postavy- až na elektronického HALa je věnován vesměs malý prostor k jejich popisu a rozvoji, neboť jeho většina se obírá technikáliemi, popisy a různými skoro až filozofickými myšlenkami. To vše je ale v pořádku. Lidmi (na úkor vesmíru) se budou zabývat další díly této série, a to třeba vyloženě uškodí třetímu a čtvrtému dílu.

Jakožto milovník starých a nadčasových sci-fi tomuhle poetickému Svatému Grálu nemůžu dát méně, než 5 raketově poháněných *.
Rovněž doporučuji nejprve přečíst knihu, a teprve pak pustit famózní Kubrickův film, který ovlivnil generace filmařů, některé věci pak budou srozumitelnější (jako třeba finále, které na dlouhou dobu ovlivnilo moje gusto, pokud jde o filmový/knižní „první kontakt“, a které už žádné jiné sci-fi nepřebilo- dívám se na tebe, Mise Saturn).

P.S. Pro zájemce jsem do sekce „Zajímavosti“ vložil odkaz na první díl výtečného anglojazyčného dokumentu o natáčení 2001. Vřele doporučuji.

P.P.S. To argácké vydání z roku 2016 je opravdu skvostné. Velká pochvala!

05.05.2020


Měsíční prachMěsíční prachArthur Charles Clarke

Mám moc rád Clarka. Holduju starým sci-fi knihám. A knih o Měsíci není nikdy dost.
Přes to všechno mi tahle kniha přišla na Clarka tak kapku, no... ,,čajíčková".

Starý dobrý Arthur je (obecně) velice silný v technických pasážích, ovšem nikdy mu moc nešli lidé. A tato kniha je jen o lidech (nikoliv ve smyslu celkovém), byť k technice taky přičuchneme. Clarke naskicuje (či spíš narýsuje) potažmo zajímavé postavy, a pak... nic. Každou potenciálně zajímavou mezilidskou situaci rychle vyřeší, a jede se dál. Postavy v této knize mi zkrátka připomínaly papundeklové obrysy s neuměle domalovanými xichty. (Kupříkladu konspirátora Radleyho mohl využít k úvahám o lidstvu, tak ale z něj byla jen vtipná figurka. Teda aspoň pro mne)

Abych ale jenom nekritizoval- Clarke v tomhle svazku rozjíždí na '61. rok celkem zajímavé věci: napsal, že na Měsíci není moc vidět hvězdy (to se o 50 let později stane opěrným bodem konspirátorů, snažících se sestřelit program Apollo). Zmínil ,,vlající" měsíční vlajky a jaké způsobí na Zemi pozdvižení- taky se trefil. Dokázal technicky rozebrat problémy záchrany lidí na Měsíci v době, kdy Gagarin hlásil, že ,,pojechali". Byl tak přesvědčivý, že jsem mu věřil i ten nebezpečný (a neexistující) prach. Navíc ještě dokázal čtenáře poučit o reálných fyzikálních jevech.
A k tomu přidal svou obvyklou hromadu poetických vesmírných obratů a literárně-popkulturních odkazů. Tohle mu opravdu šlo.

Za technikálie, uvěřitelnost, odkazy, čtivost, poetičnost a jasnozřivost dávám 5 záchranných *, ale 1 musím strhnout za postavy a jejich (jisté) klouzání po povrchu.

P.S. V českém vydání od Laserů mi trochu vadilo prakticky neustálé a nesmyslné střídání termínů ,,astronaut" a ,,kosmonaut".

06.11.2020


Žízeň po životěŽízeň po životěI. Stone (pseudonym)

V životě čtenáře jsou knihy a knihy. Jedny člověk přečte, poškrábe se na vnitřní horní straně stehen, a jediné, na co si z nich (těch knih) vzpomene je fakt, že zahrnovaly stoletého Forresta Gumpa a tvářilo se to jako humoristická literatura.
No a pak jsou knížky, které jeden nezapomene ani po tom, co nad ním kněz vyřkne „prach k prachu a popel k popelu“. Solaris, Kmotr, Komu zvoní hrana, 2001, Pán prstenů, Vítr ve vrbách, Na západní frontě klid, Stopařův průvodce, Jak jsem vyhrál válku, a teď i Žízeň po životě.
Autor mezi obálku vkládá portrét těžce zvladatelného člověka, který (dle knihy) měl náběh na stalkerství, nechal se vyživovat mladším bratrem, hrál si na Mesiáše mezi horníky, skoro přizabil spolupracovníka, odřízl si ucho (část levého, a nikoliv pravé, jak praví kniha), způsobil poprask v rodině pomenším nátlakem na sestřenici, a obrátil proti sobě celou vesnici.
Byť kniha líčí všechny zmíněné peripetie, hlavní a tou nejkrásnější složkou je ona žízeň, kterou Stone líčí zevrubně a vskutku vášnivě od prvních hrubých skic horníků, přes Hvězdnou noc až po Kostel v Auvers a Vrány nad obilným polem. (Tady by mne docela zajímalo, kolik na té knize –vzdor autorově poznámce– bylo pravdy, tedy především pokud se jedná o veřejnosti méně známé etapy jeho života)

Autorův čtivý styl oživuje dávno zemřelé stejně podivuhodným způsobem, jak to dělá třeba Šulc ve Dvou proti říši. Co mi kapku vadilo (a za co bych srazil min. půl *, kdyby kniha nebyla TAK dobrá) byl často přepjatý (nebo snad upjatý) styl, zvláště dialogů. S Vincentem jsem sice na korbel nechodil, ale nechce se mi věřit, že by mluvil jako tiskový mluvčí ministerstva školství... Ale ani to nic nemění na skutečnosti, že kapitolu s Vincentovou smrtí a pohřbem jsem musel číst na několikrát.
Dalším mínusem (u vydání od BB artu) jsou překlepy. Nejsou sice časté jako Vincentův hlad, ale přes oči čtenáře praští, ne že ne...

Kol a kolem se jedná o dosti silnou a vášnivou knihu, které prostě míň než 5 nočních * dát fakt nemůžu.

P.S. Pro milovníky Vincenta mohu doporučit snímek S láskou Vincent, na kterém se valnou měrou podíleli naši severní sousedé, nebo kulervoucí díl Vincent a Doctor z britského seriálu Doctor Who.

15.08.2021


NepřemožitelnýNepřemožitelnýStanisław Lem

Nejlepší středoevropské sci-fi. Od té doby už v těchto končinách nic lepšího v daném žánru nevzniklo. Aspoň to je můj názor.
Teď trochu víc k tomuto skvostu. Lem zde hraje na svou filozofii (hlavní hrdina se zamýšlí, zda je opravdu nutné, aby se člověk vecpal do každého systému a podmanil si jej a vnutil mu svá vlastní pravidla), výborný je taky generační rozdíl mezi velitelem Nepřemožitelného a právě hlavním protagonistou (tedy Testosteronový Dobyvatel X Přemýšlivý Pečovatel).
Co tuhle knihu ale povyšuje je akce a technika, tedy dva aspekty, které Lem ve svých scifárnách spíš upozadňoval. Lem poprvé uvádí na scénu kosmickou loď, která je po zuby ozbrojena vším, co si může fanda techniky budoucnosti přát: průzkumné drony, masově odpalované fotoprůzkumné družice, pásové transportéry, osobní střelné zbraně, silová pole, děla vystřelující antihmotu a konečně i multifunkční bojově-průzkumný autonomní transportér Kyklop, to všechno tu najdete. Proti tomuhle arzenálu stojí neživý protivník s velmi pestrou minulostí (férově, když jedna postava vysvětlovala svou teorii o evoluci této robotické entity, samou radostí z četby a obdivem k autorovi jsem si pročůral trenýrky) a chytrým a originálním stylem boje.
Jako plus vnímám i samotnou planetu a její odkrývání posádkou Nepřemožitelného.
Působivý je také konec, který sice není nějak epický, spíš tak trochu vyšumí, nicméně celému příběhu dává trochu smířlivější a optimističtější tón.

V Nepřemožitelném si zkrátka na své přijdou jak milovníci techniky (zmíněno výše) a akce (souboj robotických entit, ústící v malou nukleární válku, je jen jedním z působivých obrazů v této knize), tak i nějakého toho přemýšlení (také zmíněno výše).

Díky všemu tomu, co jsem vypsal, je pro mne tato kniha nejlepší středoevropskou žánrovou záležitostí a nemůžu jít pod 5 naleštěných, kovově se lesknoucích *.

16.06.2019


Lev, čarodějnice a skříňLev, čarodějnice a skříňC. S. Lewis (pseudonym)

Po dechberoucím Solarisu jsem chtěl vyzkoušet něco z druhé strany spektra. Pratchettovo Lehké fantastično bylo po úžasné sci-fi knížce až příliš... příliš. Proto jsem se rozhodl pro tento fantasy bestseller.

A upřímně řečeno- nějak nevím, proč se to stalo bestsellerem. Chci říct- je to krátké, dynamické, výborně čtivé, místy velice milé, ale tak nějak... zapomenutelné.
Lewis si navíc (na rozdíl od kolegy Tolkiena) nedal přílišnou práci s budováním a originalitou světa- a tak tu najdeme kreatury z řecké mytologie bok po boku se Santa Clausem, a to vše s křesťanským podtextem.

Postavy se i na pohádku někdy chovají nelogicky, k naučnosti příběhu by člověk mohl mít taky spoustu připomínek (vztah k Edmundovi nebo k čarodějčiným monstrům, autorovo kormidlování do černobíla,...).

Celkově to je opravdu knížka pro děti (fakt jen pro děti, ne jako Hobit, Vítr ve vrbách, Anna ze Zeleného domu, které disponují i něčím pro dospěláky). Jaký to rozdíl oproti Tolkienovi a jeho dílům, která částečně vznikla ze stejné sázky, jako Narnie...

Objektivně tak na 3, ale jakožto nedítě nebudu snižovat skóre.

24.05.2021


Stroj časuStroj časuHerbert George Wells

Abych parafrázoval větu z animáku Madagascar: „Stroji času, já vás žeru!“
Po třech letech jsem se rozhodl opět nasednout do časového vehiklu, nyní s vydáním od Ledy, a i tentokrát byl ten let naprosto kulervoucí a fantastický. V době, kdy u nás ještě spisovatelé domokvávali z Babičky, v Anglii jeden mladý gentleman bouchnul pintu Guinessa, posadil se za psací stůl, a vypotil dílo, které po vzoru svého titulu předběhlo dobu, a ovlivnilo celý žánr. I díky Stroji času máme trilogii Návrat do budoucnosti, nebo seriál Doctor Who (tam jsou ty inspirace ještě důslednější, viz třeba krutí mutanti Dalekové – mix nacistů a Morloků, Cestovatel časem není pojmenován, Doctor i Cestovatel jsou excentrici,...).

Taková odbočka: V poznámce je připsáno, že naši „zlatí komunisti“ téhle (skoro) brožuře moc nefandili. To je celkem zábavné, jelikož Morloci/proletariát jsou tam za ty silnější a inteligentnější. Snad se jim nelíbilo, že dělníci jsou vyobrazeni jako krvežíznivé kreatury, žijící v temnotách. Nebo nevím...

Při druhém čtení ještě mrazivější knížka si zaslouží plnou fasetu hvězd.

Poznámka k vydání od Ledy: Krásná, byť brožovaná, obálka ukrývá poměrně pěkný překlad, opatřený i alternativním úvodem jedné kapitoly. Změna na ÉLY a MOLOKY je překladatelem vysvětlena (byť sám si myslím, že MOLOK má nebezpečně blízko k mlokovi... a tam se ztrácí ta hrůzostrašnost). Mínusem je místy divná sazba (písmena jsou nezřídka „setřená“) a také občasné překlepy. Škoda absence pevné vazby a ilustrací...

26.06.2021


Pampeliškové vínoPampeliškové vínoRaymond Douglas Bradbury

Bojoval jsem. A to fakt statečně. Všichni svatí mi šeptali do ouška, abych tuhle knížku neházel do žita. Po vzoru východních mnichů jsem si pod svým strništěm bzučel mantru „Bzz – Páátří k mým oblíbencům – Bzz – Vydrž, Prťka, vydrž – Bzzzz“, a to tak urputně, že si mne lidé ve vlaku točili na mobily. Přesto po 123 stranách boje urputnějšího než dívčí válka jsem se rozhodl vytáhnout své bílé spodní prádlo, a zamávat jím před obálkou téhle knihy.
Mám rád knihy o dětství, mám rád poetiku, ale v téhle knížce se to nějak zvrhlo. Děcka v ní se nechovají jako děcka, nebo lépe řečeno – nemyslí/nemluví jako děcka, ale jako přesentimentilizovaní dospěláci v maskách děcek. Zabývají se smrtelností, a to v době, kdy by minimálně kluci měli přemejšlet, jak si postavit Nautilus, nebo jak vytrhnout velrybě stoličku. Nebo tak něco. Samozřejmě, jsou děti, které jsou ve svém věku mentálně daleko vyspělejší, ale to se u nich projevuje jinak (aspoň pokud vím), než dortově sladkým sentimentem.

Jak někdo na jisté zahraniční databázi knih cynicky podotkl, Ray asi potřeboval každý den v rámci tréninku vyhodit určitý počet slov, a z toho vznikla tahle kniha. A na tom (i dle předmluvy) něco bude. Možná to vysvětluje i tu nedětskost hrdinů. A tím se dostávám k druhému bodu. Poetično a přirovnání mám rád, ale zároveň jsem rád, když přirovnávají tak nějak... reálně. Uvěřitelně, tj. když přirovnání má kořeny v popisované skutečnosti. Přijde mi, že tadyhle si Ray chtěl zkrátka zapřirovnávat, vyzkoušet si to, a tak to přepískl. S kvantitou i kvalitou.

Jelikož jsem nedočetl, nemám právo hodnotit *. V hypotetické rovině bych tomu ale udělil tak 2 či 3 (promiň Rayi). Někdo možná má rád (literární) děti zralé pro svůj sentiment na psychoanalýzu, mé literární dětství se přidrží hrdinů, „šulících“ u natírání plotu své kamarády a tetičky.

Pochvalu si jednoznačně zaslouží vydání od Knihy Zlin, poněvadž ten přebal a obal jsou doopravdy fantastické.

10.07.2021


FrankensteinFrankensteinMary Wollstonecraft Shelley

Jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl. Svou roli na tom hodnocení hraje i fakt, že byla napsána...no romanticky. Popisy hor, řek, sněhu, vodních pár atd. mohou za nějakou dobu začít nudit, nicméně jsou to právě ony, které příběhu dodávají atmosféru, kterou jsem si alespoň já vychutnal až po dočtení knihy a její zpětné rekapitulaci.
Asi nemá cenu psát, že tento román NENÍ hororem (byť oplývá temnými, atmosférickými místy), nýbrž beletrizovanou studií lidství, klade otázku, zda „člověk=polobůh se vším všudy“ a nastoluje myšlenku hodnou Exupéryho, že totiž fyzický vzhled nemusí o daném člověku vypovídat vše.
Hrdinové mají vcelku uvěřitelné motivace (zvláště pak Frankensteinova počáteční vášeň byla fascinující).
Jako drobný mínus bych uvedl neustálé stěžování Adama (čti: kreatury) na svůj osud, dělání ze sebe ubožátka, nicméně kdyby jste byli opravdu jediní svého druhu a každý by vás posral, asi by i váš optimismus vysublimoval stejně rychle, jako matka titulního hrdiny, proto tohle nereflektuju ve svém hvězdném hodnocení.

Shrnuto a podtrženo je to výborná četba, ale je třeba k ní přistupovat jako k 200 let starému počinu jiného myšlení. Navíc si tuhle knihu asi víc užijou lidé, kteří četli knihy zmíněné v tomto počinu.

+Srovnávání Draculy (hororu s důrazem na slovo horor) a Frankensteina (kde slovo horor stojí v řadě tak hluboko, že nemá ani sílu předbíhat) je nemístné.

06.01.2019


Vyhoďme ho z kola venVyhoďme ho z kola venKen Kesey

Tuhle knihu jsem četl už před časem, k napsání něčeho ynteligentňýho jsem se ale odhodlal teprve teď.
Je asi zbytečné popisovat notoricky známý příběh, odehrávající se v psychiatrické léčebně, proto vypíchnu jen pár pro mne důležitých drobností:
-Nejprve jsem viděl Formanův film s geniálním Jackem Nicholsonem v roli McMurphyho, přesto jsem si dokázal beze zbytku užít i knihu. Co mne trochu na knize trápilo byl fakt, že to vypráví Náčelník, který do toho přimíchává i své vize o společnosti a vládě. Kniha byla silná i bez toho, myslím že to tam Kesey dávat nemusel, čas od času to působilo chaoticky.
-Přišlo mi velmi smutné, že prakticky všichni pacienti léčebny jsou fakticky zdraví, jenom se nedokáží popasovat se světem kolem, a proto se dají zavřít dobrovolně (jaký to rozdíl oproti opěvovanému Tulákovi po hvězdách, kde obdivovaným hlavním hrdinou je právem odsouzený vrah).
-Za nejpamětihodnější scénu považuji tu, ve které se McMurphy snaží sám vytrhnout mramorový blok a prohodit jej oknem. Ani jedno se mu nepodaří, ale „aspoň jsem to kruciprdel zkusil.“

Dávám 5*. Velmi čtivé (až na Náčelníkovy vize) a s -poměrně hutným a smutným- poselstvím.
A na závěr pro ty, kteří si stěžují na Formanův film. Film a kniha jsou úplně odlišná média s odlišnými postupy. Umí si tu někdo představit, jak by ten film vypadal, kdyby do něj zakomponovali i ty Náčelníkovy vize? To by teda byl dvouhodinový bordel...

04.04.2020


Na dně v Paříži a LondýněNa dně v Paříži a LondýněG. Orwell (pseudonym)

Pěkná knížka o docela nepěkných věcech.
Její obsah tady byl rozebrán x-krát, proto tady vypíchnu jen pár věcí, které me zaujaly:
-Nejprve bych zmínil, jak lehkým perem to Orwell napsal. Štěnice pochodují tam a sem, smrad útočí snad i na vlasy, ale starouš Eric o tom píše tak, že se člověku ten kufr prostě nezvedne. Což je docela plus, když se můžete soustředit na čtení, místo na odklízení vlastního biologického materiálu.
-Za velký plus považuju i fakt, že člověk dostane i něco víc, než jen zprávu o stavu plongeurstva a tuláctva. Zmíním třeba lekce tuláckého dialektu a vývoje vulgarismů. Autor taky často v textu zmiňuje jednotlivá slangová slova. Čtenář taky dostane lekce i v „survival“ směru, třeba jak si vyrobit polštář, když máte jen boty a košili.
-Orwell pouze nekritizuje, ale nabízí i konkrétní řešení velice špatné situace anglických bezdomovců. Další plus.
-Polemizovat by se dalo s autorovou úvahou, že bohatí a vzdělaní pohlížejí na dělníky apod. jako na lůzu, na nevzdělanou a hrubou hordu. Já nevím, ale tihle manuálně nasazení (minimálně někteří) se tak nezřídka fakt chovají, stačí se podívat byť jen na Facebook a na jejich (h)různá vyjádření ke komplikovanější tématice – migraci, sňatkům homosexuálů etc. (Sám jsem manuálně pracujícím. To uvádím jen pro případ možného nařčení z elitářství :)
-Jako drobný mínus bych hodnotil snad základy antisemitismu. Jedním dechem dodávám, že v tomto bodě neznám autorovy postoje k Židům. Nicméně pokud bych měl soudit jen na základě této knížky, pak bych řekl, že byly spíše negativního rázu.

Vzato kol a kolem šlo o opravdu velmi dobrou, čtivou a pro mne přínosnou knížku, která dala nahlédnout do mentality lidí z okraje. Taky se mi potvrdilo podezření, že Orwell je dobrým pozorovatelem nejen ve věcech politických, ale i těch ryze každodenně lidských, a tím se pomalu stává mou vycházející hvězdou.
Za drobné nedostatky bych dal 4.5 bezdomovné *, ale postava tuláka Boza byla tak výborná, že těch 0.5 zkrátka musím přidat.

P.S. Paperback?? U Orwella? Haló, Argo! Proč??

28.02.2021


Erebus - Příběh ztracené lodiErebus - Příběh ztracené lodiMichael Palin

Po zakoupení knihy jsem byl mírně zklamán – dle nádherného obalu i všemožných recenzí jsem očekával několikastránkovou knížečku, hrající převážně na vizuál (jak je ostatně nezřídka zvykem u celebrit, které se rozhodly zkusit hájemství pera a papíru), který by potěšil mé dětinské sklony milovat knížky s „obrázky.“ Místo toho jsem dostal flák papíru, kde nechybí mapy, ale v textu umístěných obrazových příloh je poskrovnu (byť na dvou místech jsou „fascikly“ barevných obrazových příloh – tak aspoň tak).

Teď jsem ale knihu dočetl a zaklapl s pocitem, že jsem byl svědkem něčeho fakticky epického, a že dočtením téhle flákoty jsem ty kluky tak kapku opustil. Z pro mne nepříjemného překvapení se tedy nakonec vyklubal pravý opak, kdy zasloužilý dřevorubec, odborník na posvátnost spermií a čekatel ve věci státního grantu na podporu zešvihlení chůze, Michael Palin, mne – pilota – dokázal vytáhnout na odyseu, vedoucí z ležérního opalování na vlnách Středozemního moře, přes objevování Antarktidy až po mrazivý konec pod Arktidou (který mimochodem inspiroval Iron Maiden k napsání písně Stranger in a Strange Land).

Autor, jakožto takřka spoluzakladatel moderního absurdního humoru, přesně ví, co vypíchnout (třeba případ lodního lékaře, který miluje a obdivuje vše živé, co lze prošpikovat pár ranami), a jeho humor nijak nezastiňuje děj. Co mne ale trochu rušilo byly ty jeho poznámky o vlastních cestách na popisovaná místa. Tyhle popisy totiž umisťoval strategicky do poloviny kapitoly, takže čtete o kapitánu Rossovi *Prásk* a čtete o dobrodružstvích kapitána Palina. Navíc ty autorovy poznámky jsou příliš krátké, než aby byly skutečně přínosné, ale příliš dlouhé, aby narušily děj. Kdyby na konci každé kapitoly dal rubriku „Jak to vypadá dnes“, vypadalo by to sice jako pravidelná rubrika „Moje poprvé“ v Bravíčku, možná (ale fakt jen možná) by to narušilo estetiku děje, ale bylo by to minimálně praktičtější.

Trochu zamrzí, že autor aspoň trochu detailněji neshrnul historii HMS Terroru, která byla zajímavější, než ta Erebovic. Kupříkladu byl postaven v roce 1813, a o cca rok později bombardoval americký Fort McHenry. Toto se promítlo i do jisté básně, jejíž zhudebněná verze je nyní americkou hymnou.
A když už je u toho mrzení – jako milovníka schematických nákresů mne nepotěšila jejich zdejší absence. Rád bych viděl nákresy Erebu a Terroru s popisy. Ty dva stejné přetisky na předsádkách (navíc bez oplachtění) to fakt nevytrhnou.

K českému vydání: Jelikož nejsem nautem, nemůžu soudit, jak si čeští vydavatelé poradili s námořnickou terminologií. Co ale posoudit mohu je fakt, že v textu jsou věty, které jsou vystavěny stylem poněkud svérázným. Vyskytují se i překlepy a minimálně v jednom případě i špatně otitulovaná mapa.

Shrnuto a podtrženo: Nevím, jestli tahle kniha bude poučná pro pokročilé milovníky námořnictví, ale pro laiky půjde o výbornou a čtivou publikaci, která je vezme na pouť světem a historií (byť v české jazykové verzi poněkud útrpnou). Jednu * ale dávám dolů nikoliv za překlad, ale za zmíněné Palinovo rušivé montování vlastních prožitků doprostřed textu.

18.04.2021


Na plechárněNa plechárněJohn Steinbeck

Můj první Steinbeck, a jeho hodnocení je pro me, jako hrát ping-pong se sněhovou koulí na Sahaře – dá se to, ale je to těžké.
Nějakou chvilku mi totiž trvalo zvyknout si na 2 fakty: a) že se jedná o soubor volně provázaných povídek, ve kterých se zkrátka vyskytují ti samí, více než obyčejní, hrdinové, ale hlavně za b) že co druhá kapitola je laděna tak nějak do poetična, při jejímž čtení si oční víčka domlouvají rande.
Poměrně vysoké hodnocení dávám proto, že knížka má nemálo zajímavých myšlenek, týkajících se nejen lidí z jaksi... podrovníkových sfér Cheopsovy společenské pyramidy, ale také vysoce přilnavou tendenci – po dočtení se jednomu začne po Mackovi a mládencích, Doktorovi, Doře a jejích děvčatech ad. zkrátka stýskat.
Velký plus dávám taky za překlad pana Hilského.

09. ledna


Húrinovy dětiHúrinovy dětiJ. R. R. Tolkien

Hle! Krátká balada z pera Pěvce Johna, syna Arthurova, kterážto se oproti Lordovi Prstenů a Půlčíkovi vyznačuje výraznou dějovostí s minimálními prvky krajinomalebnými. Naopak zde neabsentuje vysoká, vskutku ouřednická, mluva všech charakterů, ani zvětšená průtrž jmenných mračen, připomínající zpočátku jinochovi (vychovaném na Půlčíkovi a LP) orientaci v tmavých hvozdech doriathských s pomocí slepé mapky.
Přesto Pěvec John, syn Mabelin, sepsal příběh dychtivému čtenáři přístupný, starobyle temný, a v konci vpravdě ďábelský. (Jaký to rozdíl oproti jiným pěvcům, pějícím své plytké příběhy pro groš, či dva.)
Nepochybnou zásluhu na pětihvězdném hodnocení herrpilotském má i Kronikář Christopher, syn Johnův, který fascikl vytvaroval do této figury, jakož i Kreslíř Alan, syn Múzin, který jej doprovodil velice pěknými freskami.

16. ledna


ZatmívačkaZatmívačkaEd Brubaker

Mám takové podezření, že ta knížka se měla narodit jako černá díra, ale na poslední chvíli si to Pámbů rozmyslel. Silné gravitační pole přitom zůstalo.
Jeden z nejlepších komiksů, jaký jsem za dlouhou dobu četl (a to mým posledním je ,,legendární" Návrat Temného rytíře), výtečně vyrešeršovaný, se skvělou kresbou, koloristikou, atmosférou, díky kterým vynikají tuny vykouřených cigaret, ladné křivky hvězdiček i choutky obstarožních dětichtivých šéfů.
Co moc nepotěší je nijaký konec, nicméně i tak jsem byl docela smutnej, když jsem zaklapl knížku po dočtení, jelikož od zbytku příběhu se fakt odtrhnout nedá.

Vyšší doporučená cena sice může trochu zastrašit, nicméně české vydání je naprosto úžasně vypravené, počínaje přebalem, vkusným obalem knihy s plastickým písmem, přes pěkné lesklé stránky, zajímavé bonusy až po plátěnou záložku.

20. února


1