evismaior komentáře u knih

75% - Čekala jsem od té knížky něco trochu jiného, takové to vysvětlení vědy pro laickou veřejnost. Ve skutečnosti se ale jedná spíš o ponoření se do historie, kdy nebylo vůbec obvyklé, aby byly seřízené několikery hodiny na jedné kostelní věží (natožpak v celém městě), kdy se pokládaly první podmořské kabely a s jejich pomocí probíhala více či méně přesná měření zeměkoule, kdy se bojovalo o to, zda má mít den 24 hodin (nebo by se měl dělit decimálně), jestli bude mát pravý úhel 90 nebo sto stupňů a kdy ještě vůbec nebylo zřejmé, kudy povede nultý poledník a našli se tací, kteří byli schopní se kvůli tomu v Greenwichi odpálit bombou. Pro milovníky historie to musí být poutavé čtení.

2 21.10.2019

80% - Tématika zemědělství a zemědělských strojů není pro mě zrovna čtivá, ale dítku se to docela líbilo. A forma odklápěcích okének ani tady nezklamala, to jsou prostě pro malé děti hrozně vděčné knížky.

21.10.2019

90% - takový základní přehled pro všechny, kteří chtějí koukat na Interstellar (nebo třeba Teorii velkého třesku :-)) a zhruba vědět, o čem se tam mluví. Mně se to tedy líbilo hodně, z těch knih s odklápěcími okénky zatím asi nejvíc. Jenže to právě proto, že to je už docela podrobné (určitě tedy víc, než bych čekala u označení "od tří let věku"), s čímž nakonec odložilo knihu i moje o víc než dvakrát tak starší dítko. Nevím, kolik toho tříleté dítě může pochopit ze zmínek o Higgsově bosonu, temné hmotě nebo cestování blížící se rychlosti světla, při němž běží čas jinak než na Zemi, natožpak o částicově-vlnové povaze fotonu nebo kosmickém mikrovlnném pozadí. Ale snad to některé malé mudrlanty časem postrčí k dalšímu studiu a to je dobře.

21.10.2019

60% - Máme tu duben následujícího roku poté, co si Adrian bez zjevných příčin začal psát deník. Klukovi táhne na patnáct, Pandora s ním kdoví proč ještě chodí, Británie se chystá na konflikt ohledně Falkland, princezna Diana čeká následníka trůnu, Adrianova matka čeká další dítě a taktéž těhotná je milenka jeho otce, s níž se tatík scházel v době, kdy ho Adrianova matka opustila. Adrianovi tradičně dochází všechno poněkud opožděně, ale díkybohu se dost zlepšuje jeho básnická tvorba, kterou nadále posílá do BBC a kupodivu dostává občas i nějakou povzbudivou odpověď. A dokonce se koná i jeden jeho útěk z domova, který skončí celkem potupným návratem. Druhý díl byl o chlup lepší než ten první, asi dvakrát jsem se i zasmála. S ohledem na pověst, která tuhle sérii knih provází, jsem ale čekala mnohem víc.

10.09.2019

55% - Natolik známé dílko, že jsem se asi až moc těšila na počteníčko a výsledkem byly spíše rozpaky. Knížka začíná 1. ledna kdesi v osmdesátých letech, kdy v čele Británie stojí Margaret Thatcherová, nižší střední třída, z níž pochází i třináctiletý Adrian posedává doma v oblaku cigaretového dýmu a hudrá, že při svém naprostém nedostatku kvalifikace nemá žádnou práci, a přitom zcela nekriticky vzdychá nad svatbou prince Charlese a lady Diany. Přičemž tyhle dobové reálie byly zřejmě to nejzajímavější. Co se týče samotného Adriana, tak nějak není zřejmé, proč si onoho 1. ledna začal deník vůbec psát, neboť ani není vidět, že by to jemu samotnému něco přinášelo - natož aby nějak vyplynulo z děje, proč někdy v dubnu následujícího roku knížka náhle takřka uprostřed věty končí, aby na tom samém místě započal další její díl. Adrian v prvním dílu na mě působil spíše protivně, a to přesto, že je celkem trefně vypodobněný jako přemoudřelý puberťák, který se potácí životem mezi čtením Zločinu a trestu, vyhýbáním se šikanujícím starším spolužákům, obdivem ke krásné spolužačce z vyšší třídy Pandoře, staráním se o nemohoucího seniora v rámci dobrovolnických aktivit a opakovaným přeměřováním svého penisu. Ještě protivněji však na mě působili jeho rodiče, zejména matka opouštějící rodinu se sousedem a následně opět vracející se k neschopnému otci. V tomhle ohledu Adrianovo zhnusení jeho okolím celkem chápu:)

1 10.09.2019

50% - S nadšením jsem si tuhle bichli táhla z knihovny na prázdninové čtení, s o dost menším nadšením už jsem pak doma mnohé povídky četla. Odhlédnu od toho děsivého formátu, který je jednoznačně volený na efekt a na pohled vypadá opravdu dobře, ale s ohledem na skutečnost, že nejde o Bibli nebo knihu o umění plnou reprodukcí obrazů na křídovém papíře, je zcela nepřiměřený (a nebýt těch pěticentimetrových ozdobných okrajů, byla by kniha tak o kilogram lehčí). Výběr povídek je vskutku obsáhlý, dosahuje od současníků Doylea až po současné autory a od parodií až po vážně míněné příběhy, které ctí kánon co do formy i obsahu. Ale právě to je asi největší problém. Jako vášnivý čtenář fanfiction (byť jiného fandomu) mám tohoto typu literatury, který vychází ze světa nastaveného jiným autorem, načteno opravdu hodně a troufám si tvrdit, že celá řada neznámých anonymních autorů z fanfiction.net je schopná stvořit příběhy daleko poutavější. Parodie s nebo bez různých variací na Holmesovo a Watsonovo jméno jsou v této knize věsměs příšerné (Watson vyskakuje do stropu nelíčeným údivem při každé Holmesově přehnaně geniální dedukci) a detektivní zápletky mnohých dalších povídek mě příliš nezaujaly. Nejvíc mi utkvěly v paměti povídky Davise Grubba, Neila Gaimana a Stephena Kinga. Chápu, že pro milovníky Sherlocka Holmese je tohle kniha, která ozdobí jejich knihovnu, leč já si příště přece jen asi raději znovu pustím Sherlocka s Benedictem Cumberbatchem a Martinem Freemanem:)

3 03.09.2019

90% - U autorů, jako je Neil Gaiman, je povídková kniha takřka sázkou na jistotu. Tenhle pán prostě umí psát a většina povídek se četla sama. Samozřejmě společně s pozadím každé povídky, které je uvedeno hned na začátku knihy. A nutného varování, protože se občas v povídkách opravdu setkáme s nestvůrami a pro všechny hrdiny to nedopadne dobře :-) Ty nejzajímavější - např. Ta záležitost s Cassandrou (je to zvláštní, když se vám náhle ozve žena, kterou jste si kdysi vymysleli, abyste mohli vykládat, že s někým chodíte), Pravda je jeskyně v černých horách... (jak daleko může zajít pomsta za smrt dcery), Případ smrti a medu (anebo sherlockholmesovská fanfiction), Muž, který zapomněl Raye Bradburyho (napsaná jako pocta slavnému spisovateli a dárek k jeho devadesátinám) nebo Spáč a vřeteno (variace na Šípkovou Růženku).

1 03.09.2019

80 % - Poutavá kniha od kolektivu autorů, mezi nimiž nechybí např. Jim Al-Khalili, která laické čtenáře provádí nejmenšími částečkami, z nichž je složen náš vesmír. Nechybí množství obrázků, grafů, historických okének a vysvětlivek. Opravdu zajímavé čtení, byť někdy už pro skutečné laiky trochu náročnější, o to ovšem větší výzva pokusit se alespoň trochu porozumět.

03.09.2019

80% - Další kniha o počítačích s odklápěcími okénky pro zvídavé děti od tohoto nakladatelství, tentokrát s větším důrazem na programy. Nejsem si sice jistá, kolik toho malinké děti, jež budou okénka odklápět, pochytí např. z vysvětlení binární soustavy, ale minimálně to pro ně může být dobrou inspirací, čemu se v budoucnu věnovat.

1 03.09.2019

80% - Knihy s odklápěcími okénky malé zvídavé děti asi nikdy nezklamou. Tahle je věnovaná počítačům a přímo se nabízelo udělat okénka tak, aby měl člověk pocit, že se tak trochu dívá notebooku pod ochranný kryt.

03.09.2019

90% - "Kdybychom se vrátili do doby dinosaurů a tam omylem zašlápli savce, který byl shodou okolností naším předkem, mohli bychom nedopatřením vymazat celé lidstvo. Turisté z budoucnosti by se tlačili kolem významných historických událostí ve snaze udělat co nejlepší záběr a dějiny by připomínaly nekončící bláznivý montypythonovský skeč." Tohle je hodně povedená čtivá kniha od autora dobře známého z dokumentárních cyklů o fyzice a vesmíru. Michio Kaku vybírá ze sci-fi románů a filmů ty nejzásadnější vymoženosti, které nám možná připadají nesmyslné (inteligentní roboti, cestování v čase, teleportace, neviditelnost, vesmírné lodě s pohony, které jim umožňují cestovat nadsvětelnou rychlostí) a srozumitelně rozebírá, zda jsou tyto vynálezy sci-fi budoucnosti po technické stránce realizovatelné (byť na to naše civilizace technicky ještě zdaleka nemá). A překvapivě - většinou ano. Citacemi ze zásadních děl sci-fi literatury i četnými odkazy na filmy autor zároveň dokazuje, že i mezi předními vědci jsou snílci, kterým nechybí smysl pro zábavu. Samozřejmě nechybí ani Schrodingerova kočka:-) Možná bych jen pro větší názornost ocenila nějaké ty vysvětlující náčrty, které jednak často dokážou vydat za tisíc slov a za druhé by psaný text oživily.

6 03.09.2019

90% - Klasická zaklínačská záležitost, kde tentokrát čtenáři oblíbený charismatický Geralt přijde o své meče a s Marigoldem zažívá lecjaké trampoty při pokusech o jejich znovuzískání. Yennefer se objevuje jen epizodně, za to je tady krásná (jak už to s klišé fantasy postavami bývá) čarodějka Lytta řečená Korál a její půvabná učednice Mozaik. A skupina čarodějů, jejichž pokusy s mutanty se vymkly kontrole a potřebují Geraltovu pomoc. Možná i proti jednomu z nich. A jeden nicotný král, který zas potřebuje osobního strážce na ochranu před svými syny, kterým se nelíbí jeho úmysl znovu se oženit a zplodit konkurenčního dědice. Čte se to jako oddychovka velmi příjemně, knížka je jako vždy plná vtipných a nečekaně aktuálních průpovídek. A bouřková mračna se stahují.

3 29.07.2019

90% - Musím říct, že z knih o Rhymovi a Sachsové je tohle pro mě jeden z nejlepších kousků. Konečně tam není takový ten super geniální vrah, který vidí až za deset rohů, ale celkem normální chlapík. Děj konečně nemá ta obvyklá nabalující se rozuzlení, kdy druhému až třetímu ještě věřím, ale po desátém překlopení už mi příběh připadá překonstruovaný. Tady všechno docela dávalo smysl. Líbilo se mi téma možného zneužití všech těch smart přístrojů, kterými jsme dnes obklopeni. Líbilo se mi, že v knížce byly i další dějové linie a nutně se na konci všechny nemusely spojit nějakým neuvěřitelným způsobem do jedné. I když bylo trochu zarážející, jak dlouho trvalo Amélii, než jí došlo, že její pachatel asi neseděl v kavárně s přímým výhledem na vražedný eskalátor jen tak náhodou. Což zřejmě bylo tak trochu účelové, aby bylo Lincolnovo a její počínání co nejdéle oddělené. Ale i tahle dějová linka (Rhyme vzdávající se pozice konzultanta a Ron Pulaski, který se snaží na vlastní pěst dokázat, že Rhyme v předchozím případě nepochybil), byla osvěžující vsuvkou, stejně jako opět s ničím nesouvisející kauza Améliina bývalého Nicka propuštěného z vězení. A mezi Rhymem a Sachsovou to dokonce i trochu skřípalo a do toho se objevila jistá sympatická vozíčkářka... prostě to autor tentokrát pojal trochu jinak a nebylo to vůbec špatné.

9 29.07.2019

75% - Téma naprostého blackoutu způsobeného výpadkem počítačové sítě je dost aktuální, zde se navíc přidá mráz, sněhová bouře, výpadek vody, elektřiny, internetu, televize a téměř i všech rádiových stanic, pár partají jednoho newyorkského baráku odkázaných na to, co si katastrofický scénárista (jeden ze sousedů) naškudlil ve sklepě na horší časy, zvěsti o šíření ptačí chřipky a kyberválce, kterou USA vyhlásila možná Čína, možná Rusko (a možná taky mimozemšťani). Jedno se autorovi upřít nedá, a sice, že umí hodně uvěřitelně vykreslovat obyčejné lidské charaktery od obyčejných hlídačů či imigrantů, přes vyděšené rodiče bojící se o své dítě, až po pochybné psychotiky. Dojde na rabování, dojde na násilí a dojde i na hlad a všechny myslitelné scénáře, které jsou s ním spojené. A dojde i na útěk z města a pokus nalézt řešení v životě v opuštěných (možná) lesích. Po všem tom podrobném popisování málem každého dne mě asi nepřesvědčil poněkud uspěchaný závěr, kdy autor jakoby náhle nevěděl, jak to všechno ukončit, tak zvolil rychlou a ne zrovna propracovanou cestu.

27.05.2019

50% - dva příběhy z oblíbeného animáku doplněné dobře známými obrázky a popisy. Dítko si ji vybralo v knihovně, protože má Ovečku Shaun rádo, ale pak ji doma po přečtení prvních deseti stránek odložilo. Takže nápad asi dobrý, ale provedení zřejmě moc nezaujalo.

27.05.2019

60% - Autorka si mě před pár lety zcela získala svým románem Sever a jih, takže jsem již tehdy pátrala po dalších věcech a objevila seriál Cranford ve skvělém obsazení (co chtít víc, když tam hraje Judi Dench a ještě k tomu třeba Imelda Staunton, představitelka zlovolné profesorky Umbridgeové z Harryho Pottera?), na který se koukalo opravdu pěkně. Kniha mě zdaleka tolik nenadchla, připadá mi teď zpětně, že si z ní scénaristé vzali v podstatě jen některé postavy a atmosféru malého městečka, ale jinak si museli hodně domýšlet, aby z toho něco podobného vytvořili. Společnost chudších postarších dam, které si ze svých skromných poměrů umějí udělat přednost a stejně jsou před celým širým okolím za veliké dámy, je vykreslená vskutku do detailu, i když v příběhu samotné hlavní popisované hrdinky Matty čtenář dobře vidí, o kolik barevnější život by zřejmě měla, kdyby kdysi slevila ze svých zásad a následovala své srdce. A to je svým způsobem dost smutné.

1 27.05.2019

90% - Pěkně a uceleně napsaná kniha o výchově formou odměny i trestu od uznávaného dětského psychologa, který zjevně ví i z vlastní zkušenosti, o čem mluví, a zná a má pochopení nejen pro limity dětí, ale i jejich rodičů, jejichž trpělivost prostě občas přeteče. Vychovávat domluvou, pochvalou, vidinou odměny anebo naopak káráním a tresty? Moc se mi líbila rada "zařiďte věci tak, aby je dítě udělalo dobře a za to je výrazně pochvalte. Nedopusťte však, aby něco udělalo špatně a vy jste je za to museli trestat". To se samozřejmě ne vždy povede, ale myšlenka je to určitě dobrá. Jak trestat, jaký trest volit a že na každého platí něco jiného, kdy naopak trest naprosto postrádá význam, zda trestat hned nebo s odstupem (člověk si sice vše lépe promyslí, vyhne se unáhleným soudům, ale pro dítě je odkládaný trest mnohem větší stres a u malých dětí se navíc už ani nemusí spojit s konkrétním prohřeškem, jenž se odehrál v pro ně již dávné minulosti...), spravedlnost, láska, odpuštění, vděčnost, na to všechno se v knížce dostalo.

1 27.05.2019

70% - pěkně popsané modelové případy, hledání příčin, proč je v dnešní společnosti tolik panovačných dětí - a obzvlášť mě pobavil případ holčičky, která byla ochotná jíst, pouze pokud ji otec krmil oknem ze štaflí lžičkou prodlouženou bambusovou tyčkou, v klobouku a s deštníkem, zatímco matka musela ležet v noční košili na skříni a pomocnice po každém soustu chrastila chrastítkem, jinak se děvče prostě nenajedlo. Chudáci rodiče, asi si užili, ale ten případ byl tak neuvěřitelný, že jsme se vážně zasmáli a zkonstatovali, že ten by stál za zfilmování. Zdálo se mi, že podstatným sdělením je, že se naše společnost s dětmi moc (anebo naopak málo) maže, a kdyby je vychovávaly na zádech matky v Africe, byly by spokojenější. Doufala jsem, že se u popsaných případů dozvím, jak probíhala terapie a jak dopadla, ale to jsem se bohužel nedozvěděla, zdá se, že se všechno vyřešilo na posledních pár stranách knihy pevným objetím. Inu, já sama na objímání sázím opravdu hodně, ale že by mi to přišlo zas tak samospasitelné, to tedy v žádném případě.

2 27.05.2019

80% - Dlouho jsem si při čtení myslela, že se z toho stane můj nejoblíbenější díl s Rhymem a Sachsovou, ale nakonec to řadím "jen" mezi ty povedené. Téma tetování na kůži v téhle sérii ještě nebylo a ráda jsem se dozvěděla i něco z teorie díky vyprávění vedlejších postav - tatérů (a přesvědčila se, že já ty správné pohnutky nechat se tetovat prostě nemám:-)). Amélie a Lincoln zde nebyli tak otravně předvídaví, takže celkem logicky bylo i hodně obětí. A opět se objevila i postava jejich skoro adoptované dcery Pam. A třebaže se také dalo předvídat, že jedna z nových postav bude do příběhu zapletená více, než bychom čekali, tak to zas až tak nevadilo. Dobře zpracovaná mi přišla i provázanost na úmysl jedné typické americké sekty způsobit mnohem větší škodu a více obětí, než jen ty tetované. Ovšem závěrečné překlopení do promyšleného činu jisté nejmenované postavy, která Rhymovi pořád nedá spát, mi přišlo nesmírně překombinované, to to prostě nemohlo zůstat jen u té sekty? Fakt by nemohli být sami tak chytří, aby tohle vymysleli? Tyhle závěrečné překombinované zvraty v ději už jsou vážně dost únavné (hlavně tedy tím, že už je čtenář prostě čeká, takže ani není překvapený, spíš naopak otrávený), bylo by moc fajn, kdyby se Deaver od nich pro jednou dokázal oprostit...

2 29.04.2019

65% - Ta moudra sama o sobě jsou určitě v mnohém inspirativní - nehřešte slovem, neberte si nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky a k tomu ještě dělejte vše, jak nejlépe dovedete (protože tím se každopádně nedá nic zkazit), i když by z toho stačil zřejmě udělat jeden delší článek a vysloveně bych z toho neždímala materiál na celou knihu. Hodně dobré je ono - neberte si nic osobně, protože všechno, co vám kdo říká a jak se k vám chová, vypovídá věci často spíš o něm a ne o vás - protože vás vlastně vůbec nezná. Jo, tohle je asi hodně velká pravda a když jsem teď svědkem, že se někdo do někoho naváží, docela je zajímavé se na to dívat z tohoto úhlu pohledu. Jenže autor už to přehání, když tvrdí, že tím dojdeme štěstí - jako, když to hodně přeženu, asi bych nechtěla sedět v plynové komoře a snažit se umřít se šťastným úsměvem na rtech, protože přece ti náckové o mně nic neví a všechna ta zvěrstva dělají proto, že sami mají nějaký problém. Taky mi přišlo přehnané, že vlastně nemám nikomu věřit, co mi říká, ani to dobré, ani to špatné, protože ten člověk se zabývá sebou a nikoli mnou. Takže fajn, ono je pak lepší spolu vůbec nemluvit, nesnažit se druhého pochválit a ani ho nekritizovat, i když to, co udělal bylo zjevně objektivně špatné. Jako kdybychom se podle názoru autora každý měli uzavřít ve světě vlastní hlavy a řešit jen sami sebe - a to mi přišlo smutné... No, nakonec je to i přes všechnu slávu jen další rádoby návod na život jako hromada dalších - a člověk by si z toho měl vybrat to, co jemu samotnému pomůže - a o to jsem se snad úspěšně pokusila.

3 29.04.2019