Malý tyran
Jiřina Prekopová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49854/maly-tyran-49854.jpg
3
102
102
Nejen o příčinách a léčbě dětské panovačnosti, ale o skutečných výchovných potřebách malých dětí.Stále více rodičů a vychovatelů je bezradných. Ačkoliv při výchově chtěli dělat všechno dobře, zdá se jim, že se jejich děti vyvíjejí v malé tyrany. Udržují své rodiče v poklusu a nechávají je kolem sebe tancovat. Známá německá dětská psycholožka Jiřina Prekopová tento fenomén ve své knize vysvětluje a ukazuje, jakou oporu děti potřebují aby se mohly nerušeně vyvíjet.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika Rodina
Vydáno: 2009 , PortálOriginální název:
Kleine Tyrann, 1993
více info...
Přidat komentář
Chtěla jsem si knihu přečíst z preventivních důvodů, protože si roční dcerka začala posouvat hranice a podmínky, za kterých bude jíst. Většina knihy je psychologickým rozborem příčin a "Co dělat" si musíte skutečně zasloužit a nebo přeskočit na závěr. Myslím, že hlavní myšlenka pomohla a včas jsme zastavili diktát mimi a okolnosti kolem krmení se už zlepšují. Paní Prekopová zmiňuje i jiné techniky, ale objetí se jí osvědčilo nejvíce, hlavně v těch dramatických momentech, které snad většina z nás nezažila a trvají hodiny..
(SPOILER)
Kniha se mi dobře četla, ale říkala jsem si, že kdybych ji četla a ještě neměla děti, tak jsem bezdětná! Docela deprimující, jak může dítě ovládnout rodiče a tím ubližovat nejen jim, ale i sobě. Také se mi to zdálo přehnané - úryvek psaný ve zkratce: utěšujte dítě flaškou a bude z něj alkoholik. Dejte mu dudlík a bude kouřit, nechte ho brečet a bude trpět depresemi...
Jediné, v čem mi kniha pomohla, bylo uvědomění si, že si mám víc prosazovat svou :D
Kniha je napsána nezáživně, pořád jsem čekala, že se dozvím co teda dělat s panovačným dítětem a dozvěděla jsem se až na konci knihy akorát to, že jej mám pevně objímat. To je teda objev!
S převážnou částí informací obsažených v knize souhlasím, ale jinak ve mě kniha bohužel nezanechala žádný "wau" výchovný efekt.
Knihu jsem si koupila,když moje dcerka začala mít noční děsy a stále posouvala hranice,které jsme jí nastavily.tato kniha mi jako mladé mamince velmi pomohla,orientovat se v této problematice.Paní Prekopová nastartovala moji touhu po vědění a jako odbornici ji velmi uznávám , stejně jako Profesora Matějčka.
Od knihy jsem taktéž čekala více. Viděla jsem nějaké příspěvky paní psycholožky na facebooku a zdály se mi skvělé a trefné, nicméně kniha mě teda vůbec nechytla, způsob psaní je nezáživný a nic moc mi nepřinesl.
70% - pěkně popsané modelové případy, hledání příčin, proč je v dnešní společnosti tolik panovačných dětí - a obzvlášť mě pobavil případ holčičky, která byla ochotná jíst, pouze pokud ji otec krmil oknem ze štaflí lžičkou prodlouženou bambusovou tyčkou, v klobouku a s deštníkem, zatímco matka musela ležet v noční košili na skříni a pomocnice po každém soustu chrastila chrastítkem, jinak se děvče prostě nenajedlo. Chudáci rodiče, asi si užili, ale ten případ byl tak neuvěřitelný, že jsme se vážně zasmáli a zkonstatovali, že ten by stál za zfilmování. Zdálo se mi, že podstatným sdělením je, že se naše společnost s dětmi moc (anebo naopak málo) maže, a kdyby je vychovávaly na zádech matky v Africe, byly by spokojenější. Doufala jsem, že se u popsaných případů dozvím, jak probíhala terapie a jak dopadla, ale to jsem se bohužel nedozvěděla, zdá se, že se všechno vyřešilo na posledních pár stranách knihy pevným objetím. Inu, já sama na objímání sázím opravdu hodně, ale že by mi to přišlo zas tak samospasitelné, to tedy v žádném případě.
Jistě, jsou tady uvedeny extrémní případy dětí, ale na jakém jiném příkladu nabo případu vysvětlit a ukázat, co je špatně? Nikdo taky netvrdí, že se kniha musí brát dogmaticky. Je to náhled na určité stavy a procesy, které se můžou vyskytnout nebo se jich můžeme dospustit, ale nikdo netvrdí, že to či ono musí nastat. Nelze paušalizovat. Jde spíše o to dělat věci tak jak nejlépe umíme. Nejsme stroje. Jsme lidské bytosti. Jsem toho názoru, že děti potřebují pravidla, vymezení jasných hranic a taky určité povinnosti úměrné k jejich věku, které mohou zvládnout. Taky potřebují empatii a lásku a té by se jim mělo dostávat. Přečteno v rámci výuky vývojové psychologie. Běžný čtenář a běžný rodič po ní asi nesáhne, ale dá se bez problému přečíst
V knize je několik podle mého názoru dobrých myšlenek, např. metoda pevného objetí nebo důležitost vzoru. Ano, tisickrát omíláno, že rodiče mají jít vzorem, ale tady je to napsáno opravdu dobře. Také souhlasím s tím, že je potřeba, aby se dítě postupně přizpůsobovalo a nebylo mu vždy ve všem hned a na 100% vyhověno (výjimkou jsou děti do cca 6 měsíců, kterým má být vyhovováno bezvýhradně). Podle mě ale vůbec nelze s takovou jistotou tvrdit, že pokud rodiče dítěti vždy vyhoví, přeroste jim přes hlavu, vyhodnotí je jako slabochy a získá pocit, že musí ono vést rodiče, když nevedou oni jeho a nevytyčují mu hranice.
Souhlasím spíše s jinými koncepty výchovy, které říkají, že hranice rodiče vytyčovat mají a musí, ale že to lze dělat i jinou cestou než cestou zakazování a nevyhovování dítěti.
Autorka hodně vycházela ze zkušeností s problémovými resp. psychicky nemocnými dětmi a u těchto je nejspíše potřeba zaujímat jiné, speciální postoje.
Kniha je psaná odbornějším způsobem, ale nemyslím, že by to bránilo jejímu přečtení a pochopení i nevědeckou komunitou (soudím podle sebe). Nicméně si myslím, že pro běžné rodiče běžných dětí není nutné tuto knihu číst, pouze je podpoří v autoritativním stylu výchovy.
Kniha spíše pro odborníky. To, co dělat je popsáno v posledni kapitole - a jde defakto jen o metodu pevného objeti. Jinak je kniha zaměřená spíše na příčiny.
Možná kniha není z dnešního pohledu úplně super napsaná, ale obsahově velice praktická.
Zajimava kniha, ale musim uznat, ze pomerne slozita na cteni. Priklady z praxe jsou super. Libila se mi technika pevneho objeti. Mam dojem, ze by ji mely praktikovat asi vsechny maminky, ktere znam.
Pokud chci hodnotit knihu a ne výchovnou metodu, musím dát jen 3*. Knížka mi přišla, jako laikovi, dost složitá. Schémata jsem například moc nepochopila, spoustu jmen odborníků. Ale oceňuji konkrétní příklady a závěrečnou kapitolu Co dělat.
Co se obsahu týká, může s ním člověk buď souhlasit, nebo ne. Ale znát jej rozhodně není na škodu, právě naopak. Já třeba souhlasím.
Tuto knihu jsem četla už dávno, ale jako jediná příručka jak vychovávat děti mi utkvěla v paměti. Dala mi cenný nástroj na zvládání dětí v krajní nouzi, při vztekání a řvaní. Je to metoda trochu násilná a u mých dcer neoblíbená, ale opravdu zabírá. Je to metoda pevného obětí. Poté, co dítě proti jeho vůli držíte dost dlouho ve svém náručí, dojde k zázraku a po uvolnění obětí už prostě neřve (nechce se vrátit do náruče). Působí to i preventivně, dítě si je vědomo, že když bude řvát a vztekat se, pošupajdí do milující náruče, která ho jen tak neuvolní. Je to drsné, ale funguje to na malého tyrana.
Není napsaná moc dobře srozumitelně pro laiky, mě to bavilo.. líbily se mi praktické příklady ze života.
Mně tato kniha nesedla, místy jsem jí ani zcela nerozuměla. Každý si musí najít svůj styl, jakým chce dítě vychovávat, já teorii pevného obětí nezvolím. Ale někomu určitě sedne a pomůže.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Malý tyran |
| 2003 | Děti jsou hosté, kteří hledají cestu |
| 2009 | Prvorozené dítě |
| 2008 | Když dítě nechce spát |
| 2001 |  Jak být dobrým rodičem |
Kniha sice nabízí hodně kazuistik, úvah o tom, kde se daný problém bere, jak vzniká, i vztah dané problematiky k historickému vývoji společnosti... ale zoufale v ní chybí pro rodiče srozumitelnější a přímější popis toho, jak pracovat s dítětem v běžných denních situacích tak, aby vzniku malého manipulativního tyrana předcházeli. Tzn. jak to teda udělat, aby dítě mělo nastavené rozumné hranice, zřejmé a srozumitelné a přitom byla respektována i jeho autonomie. Rodič samozřejmě občas tápe jak tohle vyvážit a potřebuje ujištění ve formě jednoduchých příkladů a tipů jak k situacím přistupovat (byť v jádru to vlastně není věda).
Rodiči tak při čtení této knihy zbývá jen odvozovat tipy ze značně vyhrocených a vážných případů uvedených kazuistik. Velmi stručně uvedený seznam terapeutických metod v závěru knihy s jedinou popsanou metodou pevného objetí dostatečná ani moc praktická pomoc není.
Je také třeba podotknout, že i když zmíněná terapeutická metoda pevného objetí není uznávaná a naopak je velmi kritizovaná, kritika vychází z jejího užití v naprosto nevhodných případech. Těžko pacientovi s vážným autismem, který má zcela odlišné vnímání reality, neschopnost správně interpretovat řeč nebo emoce druhých, nějak vysvětlíte, o co se snažíte tím, že ho násilím dvě hodiny drtíte v náručí. To je opravdu nic víc než trauma. Na druhou stranu myšlenka přemoct manipulativní dítě tím, že mu vysvětlíme, že se role manipulátora může bezpečně vzdát a dokonce být nékým "bezpečně ovládáno", je vlastně to, o co se snažíme, když dětem nastavujeme hranice. Řídit se pravidly přináší i bezpečí, jistotu, řád a smysl, nejde jen o nějaké odebrání bezbřehé svobody. Tato idea se tak dá i v jiné formě než jen metodě pevného objetí přenést do výchovy. Takže bych dost varovala před tím, jak si danou metodu vykládat a jak ji užívat. Navíc nenucená nabídka intenzivní fyzické blízkosti při řešení krize s dítětem je velmi důležitá a může byt velmi nápomocná!
Kniha obecně nabízí mnoho dobrých myšlenek, ale ne vždy jsou dostatečně uspořádané, v textu se občas opakují na různých místech trochu náhodně, není dotažené jejich vysvětlení/pointa nebo chybí vyvození závěru z nich (např. rozebírání nošení dětí, kde si človek vyloženě kladl otazku, co vlastně chtěl autor říci za názor? Co si měl čtenář odnést za poučení do praxe?). Přijde mi, že v tomto ohledu selhala práce editora, který měl text více sjednotit a pomoctho vypointovat.
Nicméně i tak kniha nabízí podněty, které asi leckomu pomohou toto téma ve výchově lépe zpracovat a najít naměty k řešení. Byť si myslím, že to prostě mohlo být napsáno a uspořádáno výrazně lépe a tak, aby to cílilo i na prevenci.