Eslem komentáře u knih

Působivá kniha s potenciálem zaujmout i čtenáře, kteří ke sci-fi zatím cestu nehledali a všem knižním církvím se tuplem vyhýbali. Pod parádní obálkou se skrývá pěkný kus práce s jazykem a střípky, které zvolna odkrýváme, dávají tušit velkolepou mozaiku příběhu. Při veškeré propracovanosti pár výhrad mám, s umístěním děje do 27. století autorka trochu přestřelila a místo citování Pána prstenů (jo, je to nadčasová klasika, ale způsob, jakým se u Sarumana kdekdo hned chytá, působí dost nevěrohodně) se z fantastiky radši měla inspirovat slovníčkem pojmů. Některé pasáže mi navíc přišly až lehce stupidní – obyčejně se týkaly Hildebrandtovic hovorů s příznačně pojmenovanou Pinkertinou, která působí jako umělý doplněk s telecí aurou sběračky míčků, co nakrátko uhnala slavného tenistu. Ženské hrdinky celkově mají co dělat, aby v součtu zvládly to, co jeden kapku umírající, ale přesto dokonalý muž v gerdánském hedvábí sám…

Anotace vábí nás, co rádi fandíme bad guys coby hybné síle děje, která je ve správném provedení vynalézavější a stylovější než dobráci, a přitom samozřejmě smolná nebo slabší, což vzbuzuje soucit nebo burcuje ochranářské pudy. Jenže, padouši musí mít úroveň.
Tohle zdaleka není jediné dílko, které lidi degraduje na podřadnou kořist a primitivní tupce, aby vzápětí extraktem z lidské arogance vyplnilo slupku (např.) černookého elfa, přihodilo vražednost filmového Legolase, (pochybnou) vynalézavost McGyvera a navrch zdůraznilo, že jde o úžasného umělce, jehož Múzou je sama Smrt. Raleehu to možná fascinuje, ale jelikož výtvory z lidských ostatků byly běžnou součástí dějin, od číší z lebek zabitých nepřátel po široký rozmach tohoto uměleckého směru v dobách holocaustu, mezi námi opravdu nejde o nic obdivuhodného ani nového pod sluncem.
Pravda, z nasládlých elfů se dnes člověku už dělá šoufl, ale tahle záporná pakáž je na tom v absolutní hodnotě úplně stejně. Autor se dojemně snaží brnkat na romantickou strunu aspoň masochistkám – oba temní hrdinové týrají a mrzačí dvě ženské a ony je na oplátku čím dál víc zbožňují. Humor ani rafinovanost tady pro mě zkrátka nefungují a neodpustím si ani logické nedostatky – viz Sinthoras, který si vycucá koně z prstu, nebo souboj Raleehy s Timanris a jeho dost neuvěřitelné následky.
Za zmínku stojí další společný jmenovatel nejedné knihy (často s nálepkou bestselleru) vydané poslední dobou – odfláknutý překlad (čekám, že upír noci napasovaný na masožravého koně je taky jeho výplodem) a korektura, jako by snad jazyk pro knihy už nebyl nijak zvlášť důležitý.
Pro mě dobrý pokus, který se ale nepovedl.

1 17.07.2014

Dostihová tematika přehledně zakotvená v historickém kontextu a podaná svižným a vtipným jazykem.

3 14.07.2014

Jedna z knih, které na gólovku nahrávají tvrzení, že žánr fantasy už literatuře nemá co nabídnout. Nenápaditá, plochá, bez jiskry a jakéhokoli zábavného momentu. Šedá myš, která žije opravdu jen z atraktivního klišé čarodějů a zlodějů, a i tak je chudák na kost vyhublá. Už jen úvodní zápletka s kamenem není dvakrát vynalézavá a v předvídatelnosti autorka boduje na 100%. Ano, trochu to plyne a číst se to dá. Podobně si představuju rybaření, když dlouho nic nebere. Taková nezáživná pohoda. Nemám pochyb o tom, že i v české krajině je po šuplících plno lepších příběhů.
Shrnuto, cílovou skupinou jsou nenároční čtenáři, kteří se s pořádnou fantasy míjejí.

1 04.07.2014

Neuvěřitelně pestrý a hutný svět (s výborným překladem), kde autor po lopatách rozhazuje hromady nápadů, které by si mnozí v obavě z vyčerpání šetřili v záloze. Přece jen bych ale řekla, že jde poznat jedno z jeho raných děl – v závěru se mi rozhodně neseběhly všechny nitky příběhu a důležitost Perdida, na které došlo až po nějakých pěti šestinách knihy, na mě taky nevyskočila nijak přesvědčivě (možná to byl účel, nechat čtenáře napjatě čekat na… nic).

4 03.07.2014

Dobře se letos urodil Mlok :)

Povídky mě něčím zaujaly všechny až na Rodinné stříbro – strávit dvě strany nad šišláním dítěte mi přišlo trochu moc, navíc se J. Vaňková na můj vkus už dost opakuje. I Mlsný styl se sice dá poznat, každopádně mě ještě nestihl omrzet; pojetím mi místy připomněl zážitky Ijona Tichého. VVN a Hexagramaton draply pozornost už jen tématy - bylo zajímavé přiblížit se ke kulovému blesku nebo se spouštět prostředím zdeformovaným obřími magnety (i když teda autory trochu podezírám, že se náročnější technickou stránkou programově snažili vytáhnout hodnocení). VVN v sobě přece jen mělo určitou porci nezáživna, zatímco Hexagramaton byl až do novely můj favorit.

Z krátkých povídek byly zajímavé první dvě – důstojná a krásně napsaná Marie Lazare a vojenštější Černá královna. Třetí Prosím, žij! si mě pojetím a ventilací mateřských citů moc nezískalo, i když absurdní bylo místy docela povedeně (hmyzák nebo polévka). Terápko nemělo špatnou myšlenku, ale celé bylo děsně laciné, od použitého jazyka až po ožralého Nobelistu s jeho kýčovitou přednáškou o zpupnosti a zneužitém potenciálu nadějných vědců.

Mezi mikropovídkami bych literárně dala hlas Múze; Otázka víry se sice uzavřela vtipnou pointou, ale dojem kazil až stupidní styl, kterým se autor snažil docílit lehkosti vyprávění.

Slovenština mě obyčejně spolehlivě odradí, ale Bratislavská bludička nade mnou vyhrála a nečekaně se stala hlavním zážitkem celého sborníku. Vtipná, sympatická a směle trefná, myslím, že Mloka Hexagramatonu vyfoukla zaslouženě.

1 20.06.2014

M. Burdovou bez jakýchkoli pochyb políbila Múza. Nejsem si jen úplně jistá kam, a taky přemýšlím, která to vlastně byla. S bohatou fantazií, ale příliš bezstarostná na to, aby se nechala svazovat pravidly nějakého jazyka, vypočítavá, ale nekomplikovaná. Se zvláštní oblibou utahovat si z vylučovacích pochodů, i když nejoblíbenějším terčem jejího výsměchu je logika.
Polibek přesně takovéhle Múzy se projevuje v textech. Fantazie M. Burdové se ráda tváří jako bezbřehá, i když už dávno dotápala na hranice a začíná bloumat v kruzích. Kdykoli si neví rady, pomůže si neskutečnem nebo výrazem, který v daném světě není definován. Klišé, ta jsou postupně umocňována až na třetí (žena, současně slabá i silná, putuje s mužem s temnou minulostí nakročeným k nápravě, a nedůvěru, strach nebo dokonce nenávist překoná mocná kouzelnice přitažlivost=láska). Netvor, který má za úkol střežit nedotknutelnost jazyka (plus logiku tvorby jazyků a názvů cizích), si pořád ještě tu a tam zavyje zoufalstvím; v SP už autorka (nebo editorka) konečně scelila slovo naprázdno, aby si vzápětí svou posedlost rozdělováním vynahradila na několika jiných. Logika, ta je současně vzývána a bita jak žito už od chvíle, kdy Veragin prchne z vězení, které je umístěno ve věži nad královskými komnatami. Nejmíň jedna její část určitě zajde ve chvíli, kdy Neran začne rozmýšlet nad hádankou od nymfy. Humor nejspíš odpovídá věkové kategorii; Proháňka Selvin zřejmě kupodivu slavil úspěch, když ho následoval elf Kaďánek.
Oproti PJ, které působí jako neohrabaně upřímný pokus mladé dívky stát se součástí fantasy žánru, jsou KM promyšlenější a vypočítavější, po dějové stránce mají víc co nabídnout. Po sedmi předchozích knihách působí SP (zejména postava Nerana) jako uměle rychlený plod autorského zoufalství, kdy už si je ale autorka natolik jistá sama sebou, že odezvu vlastně ani moc neřeší. Jsem upřímně zvědavá, co si ještě dovolí svým čtenářům předhodit.

PS: Rozpačitě na mě zapůsobila také autorčina nabídka zpoplatněného hodnocení textů. Snaha obírat děti a teenagery o kapesné, když nemá pro takové hodnocení předpoklady a její vlastní přístup ke kritice je velmi nezdravý, nesvědčí o přílišné úctě k vlastním čtenářům. A argumentovat tím, že povolanější údajně berou tisíce, je čirá demagogie, v lepším případě neznalost. Existuje řada povolanějších lidí, kteří jsou ochotni text ohodnotit zdarma, pravidelně píšou recenze a co do vlastní tvorby jsou ve většině případů prověření porotou prestižních literárních soutěží. Upřímná a konstruktivní kritika je ovšem něco, o co mnoho pisálků v čele s M. Burdovou patrně nestojí.

7 15.06.2014

Řekla bych, že Rowlingová si v této knize dost početla... Slabým místem byl pro mě začátek (stejně tak i u Hvězdného prachu), ale pak kouzlo začalo pomalu působit... :)

1 05.03.2014

Úžasné dobrodružství na vlnách Kolejmoří. Doporučuju číst ve vlaku :)

2 05.03.2014

Pro mě byla jediným výrazným plusem této knihy poetika (nijak zázračná, ale zdařilá), která trochu nadzvedla prohrabování se tisíckrát obehranými prožitky a vzájemnými vztahy postav. Děj kulhal kdesi daleko za nimi, debaty více postav (například dohady mágů ohledně teleportace) byly jen prázdným vykonstruovaným žvaněním a vůbec se nedařila ani snaha napodobit Sapkowského intriky. Btw. lev Arslan se měl podobat lvu Aslanovi z Narnie? Shrnuto, je to plné rozkládajících se mrtvol a zároveň přeslazené.

25.10.2013

Pro mě jednoznačně nejslabší ze čtyř ročníků Žoldnéřů. U Barocca dost skřípalo zpracování, názvem počínaje, a děj místy nudil, i když například provázanost s písní se mi líbila. Svíčka hasnoucího plamene byla z celého sborníku nejzajímavějším experimentem, ale nepřišel mi úplně zvládnutý závěr a té poetičnosti bylo taky nadmíru. Moc pěkně napsaný byl Sluneční kruh, kterému u mě uškodilo tisíckrát omleté téma ztráty blízkého člověka v kombinaci s upíry (tím spíš ale věřím tomu, že slovo upír v názvu sborníku táhne). Další dvě povídky byly ve stylu neurazí, nenadchne, snaživě poetická V. Mayerová mě opět neoslovila vůbec, naopak dost emocí přišlo se psem a vlkem, kdy mě nepříjemně překvapil D. Tučka – snaha rozšířit si autorské obzory se mu tentokrát vážně nepovedla, počínaje čokoládou coby psím pamlskem. Svou přítomností ve sborníku dost udivuje Dnes naposled, které je rozhodně spíš než povídkou jen z kontextu vytrženou kapitolou bez špetky nápaditosti a v závěru nikam nedospívá. Z celé knihy mě opravdově potěšily jen poctivě fantazácké Z popela J. Strnadové a pojednání (byť) o upírech L. Medka.

1 19.09.2013

Těžko kde jinde vedle sebe hledat new weird, řecké mýty a nefalšovanou českou pohádku...
První čtyři povídky jsou řemeslně velmi působivé – pro mě osobně nejvíce ta od J. Žlebka (i když z jeho tvorby mám kdovíproč pocit jakéhosi zvláště dovedného a originálního způsobu čerpání z jiných zdrojů, který už šmátrá za hranicemi pouhé inspirace), ale dějově jsem si je nijak zvlášť neužila. Ve Stonarovi, který mě zpočátku navnadil, jsem se později utopila víc než v slzách z nehybných očí, a nenadchlo mě ani drsňácké vyprávění o kovboji, z něhož skrze vypravěče až moc řvalo JÁ. Nijak zvlášť skvěle napsanou, ale vděčnou oddechovkou byl Titanman v podsvětí T. Matouškové, zatímco v Bludišti Hádovo jméno padlo celkem nadarmo.
Bonusem byl článeček o automatonech, drakobijčí mumlání M. Bronce ale těžko něčím nahradit...

30.08.2013

No páni... Takhle nějak si představuju červenou knihovnu zastydlého puberťáka, stoprocentně akční a prošpikovanou kchůl humorem... :D

27.07.2013

Anotace je povedená, o dost víc vzrušující než skutečný obsah ;) Steampunk v Tučkově podání se mi líbil dost, ostatní povídky mě ale většinou moc neoslovily buď tématicky (Ten druhý z klášterního prostředí a hlavně Klíč života..., i když na vodu taky zajedu ráda) nebo i stylem - jmenovitě Slova, jen slova do čtenáře buší s nepříjemnou agresí a nepomohl jim ani nabubřelý závěr. Finále se mi naopak líbilo u Conquistadora. Standard si podrželi J. Žlebek a L. Müllerová, ale i od nich už jsem četla lepší kousky, takže tento sborník u mě jednoznačně vytáhla vítězná povídka.

23.07.2013

Od autora jsem četla pár povídek a jeho trpasličí humor se mi líbil, přechod k démonům mu ale podle mého nesvědčí. Kniha mi - možná s výjimkou samotného začátku - nepřišla nijak zajímavě akční, ani zvlášť vtipná, místy spíš nevkusná.

1 20.07.2013

Kombinace kočka-Pratchett měla být bezkonkurenční, ale tohle očekávání tak docela nenaplnilo.

3 05.07.2013

Různorodé a z větší části čtivé, humorně lazené a prodchnuté atmosférou Dračího doupěte. Výjimečný čtenářský zážitek to není, ale oddechovka slušná. 50%

Četba této série pobavila, zaklínač Geralt, který neohroženě loví obludy a sám je kdovíproč štván krásnými ženami, ale možná ještě víc... (trefné postřehy na http://www.sapkowski.cz/sexualni_idol.asp) Málem všechny postavy jsou vlastně nesympatické, takže Sapkowski musel sáhnout až ke zmetkům kalibru Rienceho apod., aby si čtenář našel, komu fandit.

2 21.06.2013

Klasický fantasy děj s širokou nabídkou (nejen kladně nabitých) hrdinů a dialektů, spoustou humoru a nomen omen.

07.06.2013

Utahaná. Hlavní hrdinka i celá kniha. Pokračování o ženě zmechanizované co do sexu i násilí už na mě bylo až příliš jednotvárné, sonda do její duše až moc vytrvalá, děj nezajímavý a ani jazyk už tolik neplatil. Řemeslně nejspíš dobře odvedené dílko, které mi ale nesedlo.

03.06.2013