Eidalon komentáře u knih

Černá nenávist je mou další knihou pana Dennise Lehanena, po které jsem sáhl na základě nedávno dočteného dílka Tajemná řeka. Tato jeho prvotina z roku 1994 vyšla v českém jazyce až v roce 2012 a až v době, kdy se u českého čtenáře prosadily jeho pozdější knihy, které byly i zfilmovány.

Musím říci, že jeho prvotina zdaleka nedosahuje kvalit pozdějších románů – především Tajemné řeky či Prokletého ostrova a to hlavně svým propracováním, ale nejedná se vůbec o špatné čtení.

Klasická americká detektivka mající své dva kladné hrdiny – soukromé vyšetřovatele Patricka Kenzieho a Angelu Gennarovou, které pojí mnohé soukromé prohry i výhry, minulost a především společná práce.Tyto své dvě postavy Lehane využívá v dalších dílech a rozvíjí jejich charaktery, jejichž základ je položen právě v tomto prvním „dílu“.

Kniha rozvíjí letité klasické americké téma a to rasovou nenávist, rozdílnost jednotlivých sociálních vrstev, boj pouličních gangů, zkorumpovanost politiků a především pocit moci a převahy bílé populace nad černošskými ghety a jejich stylu života, které však odrážejí zcela nepokrytě problémy celé americké společnosti.

Soukromí detektivové jsou najati na vyhledání osoby a citlivých dokumentů a zprvu jednoduchý úkol se překlopí do zcela jiné roviny, když se ukáže, že ony citlivé dokumenty dokladují kriminální činnost významných politických špiček a jejich spolupráci s organizovaným zločinem.

V okamžiku, kdy si Patrick a Angela plně uvědomí do jaké kaše se namočili, již není cesta zpět. Rozbíhá se děj, který odhaluje mnohá bezpráví především na černošské populaci, Lehane se zde nebojí plně odhalovat bezvýchodnou situaci právě kolem Černochů, které v románu nešetří, ale zároveň i odhaluje, proč je situace taková, jaká je.

V knize zemře spousta lidí, ale jsou to jen bezvýznamní pěšáci ulice, zatímco hlavní viníci se snaží vše zamést pod koberec. Oba detektivové se dostanou na listinu lidí, které je třeba ihned zabít, proto musí mistrně balancovat na hraně zákona, aby celou situaci ustáli.

Poslední výstřely dozněly, příběh končí, ale situace není o nic lepší, než byla předtím.

Černá nenávist je slušná detektivka na letní čtení, ale žádný trhák nečekejte.

2 20.08.2014

Steve Berry a jeho knihy – to je čtení pro volné chvilky na dovolené či do propršených odpolední. Dobře se čtou, nesou vždy zajímavou zápletku, dynamika děje je tak akorát, zpravidla se náměty točí kolem historie a událostí s ní spojených. Zatím ale nepřekročily onu pomyslnou hranici nejvyšších příček, alespoň co se mne týká.

Jantarová komnata je Berryho prvotinou z roku 2003 a její zajímavě zpracovaný námět jí zajistil po jejím vydání zasloužený zájem čtenářů. Knihu bych hodnotil o maličkou výše, než další jeho knihy především proto, že je zde Berry původní. Jeho další knihy již nabízejí podobné scény, myšlenky a tak se trochu různé situace opakují, což si čtenáři jeho knih určitě povšimnou. Na druhou stranu jsou jeho další knihy obohaceny o postavu Cottona Maloneho, což splňuje pravidla žánru, zde mne však Malone vůbec nechyběl.

Téma Jantarové komnaty je jistě zvoleno záměrně. Originál této historické památky nebyl dodnes nalezen, její rekonstrukce probíhala dlouhých 27 let a mýty kolem jejího ztracení a možnostech, kde by se mohla nacházet je bezpočet.

Berry tak mohl uchopit historická fakta a ty pak nechat rozvinout ve své spisovatelské fantazii. Použitím reálných faktů dává příběhu dost velkou věrohodnost.

Jeho kniha začíná v Mauthausenu, kde se Karol Borya, ruský vězeň koncentračního tábora, stává nechtěným svědkem mučení příslušníků SS samotným druhým mužem říše říšským maršálem Hermannem Göringem. Předmětem není nic jiného, než tajemství ukrytí jedné z velkých historických památek – Jantarové komnaty.

Dál se děj rozbíhá a do popředí se dostávají další postavy a to v čase o padesát let později. Vedle potomků Korola Boryi zde hlavní roli sehrávají tzv. členové Zachránců ztracených starožitností, neskutečně bohatí soukromí sběratelé, kteří vedle svých oficiálních sbírek vlastní i spousty uměleckých děl, která se považovala za ztracená . . .

Dva hlavní rivalové – členové sdružení – a jejich tzv. akvizitátoři se vydávají po nových stopách, které se objevují na scéně v souvislosti s Jantarovou komnatou. Autor Vás provede Atlantou ve státě Georgia, kde žijí potomci Karola Boryi a nakonec i on sám, přes Evropu až do oblasti Německa, kde se má podle všech indícií skrývat Jantarová komnata.

Nová vlna hledání tohoto uměleckého díla dá rozběhnout ději, který pak končí celkem očekávaně, ale než se k závěru pročtete, zažijete si s hrdiny knihy nejedno dobrodružství.

Určitě zajímavým faktem je v knize i „nepřímá role Česka“, jako země a útočiště jednoho z hrdinů. Pohled autora na české reálie je přinejmenším zajímavý ve srovnání s tím, tak jak je známe my. Můžete se tak vytvořit obrázek, do jaké hloubky jsou autorova předkládaná fakta věrohodná.

Knize dávám 4 hvězdy, čekejte od ní zábavu a trochu historického poučení, čas k přečtení si vymezte na chvíle oddychu, neboť je to literatura právě pro tyto chvíle.

3 12.08.2014

Kniha Dennise Lehanea – Tajemná řeka se mne dostala do rukou společně s dalšími knihami, jakoby náhodou, necíleně. Jako další „detektivka“ k přečtení.

Hned na úvod musím říci, že mne tento skvělý psychlogicko – kriminální příběh pohltil a jak to moc nedělám, dávám mu plné ohodnocení – pět hvězdiček. Zaujal tématem, jazykem a v neposlední řadě i překladem, který mne přišel tak zvláštně krásný, že Vás tato skutečnost „uhodí“ do očí hned na prvních stranách – teprve později jsem vstřebal informaci, že jeho autorem je Robert Křesťan, člověk, který se jistě překládáním knih neživí, ale který nám svou schopnost pracovat se slovy a myšlenkami, předkládáním nejrůznějších obrazů, dokázal mnohokrát ve svých písňových textech.

Knihu jsem začal číst bez hlubší přípravy, ale hned v úvodu jsem si uvědomil, že její příběh na pozadí mysli znám a vzápětí jsem došel poznání, že z filmu, který jsem před léty zhlédl. Teprve v této chvíli jsem si našel k dílku i autorovi další reálie, a mohu říci, že kniha byla právem uchopena velikánem amerického filmu Clintem Eastwoodem, který s ním získal řadu významných ocenění (Oskary, Cesara a Zlaté globy).

O to více jsem se zahloubal do příběhu tří dětských kamarádů, kteří se stanou svědky sexuálního zneužívání dětí – jednoho z nich, aby je tento společný zážitek navždy poznamenal v jejich dalším životě a rozehrál tak příběh, který není jen klasickou detektivkou.

. . . v našem životě existujou určitý nitky – zatáhneš za jednu – a ovlivníš všechno ostatní . . .

tak tato myšlenka vyjádřena slangovým dialektem se vine celou knihou, která je obrazem jedné doby, jedné komunity v Bostonu, ale zároveň i psychologickou sondou do dnešní společnosti, do dnešních priorit hodnot a to hned ve dvou generacích – té minulé i současné.

Sean, Jimmy a Dave společně vyrůstali v irské dělnické čtvrti Bostonu, která představovala spíše tu dolní komunitu americké společnosti. Jejich dětství ovlivní společný zážitek a mění jejich životy. O dvacet let později se společně setkávají na místech, kde prožili své dětství, Dave jako traumatizovaný neurotik, Jimmy coby bývalý trestanec a současný majitel krámku sekající latinu a Sean jako kriminalista. Opět je spojuje společný zájem – vyšetřování brutální vraždy mladé dívky, dcery Jimmyho, které vede Sean a ze kterého je Dave podezřelý.

Před Vámi se rozběhne nejen napínavý a drsný příběh, ale i román o lásce, o věrnosti, o víře a o rodině a vztahy mezi jednotlivými aktéry, kteří jsou nejrůzněji propojeni. Vyšetřování pomalu postupuje kupředu a rozkrývá nejednoho kostlivce ve skříni, odkrývá jednotlivé vrstvy, vztahy a vazby ty současné i ty minulé.

Vyústění celého příběhu je nakonec velmi překvapivé a přichází v okamžiku, kdy se již z některých cest nelze vrátit. Celou knihou cloumá Jimmyho temperament, při zemi Vás drží Seanova skepse a zalévá Daveův smutek.

Krásné počtení, které má ještě svou přidanou hodnotu. Nutí Vás se opět zamyslet nad tím, kam ten dnešní svět se svým věčným spěchem a budováním pozic, užíváním si života a nezájmem o naše děti a rodinu, o novou mladou generaci, spěje. Současná společnost se příliš brzo vzdává možnosti vychovávat své nástupce ve víře, že to udělá někdo za ni. Neúplné a pochroumané rodinné vztahy, děti rodící se partnerům, kteří ale žijí na psí známku, to je dnešní realita dne. Děti se stávají obětí partnerských neshod, pendlujícím zbožím, produktem, do kterého mnozí vložili jen minimum.

Ruku v ruce s „demokratickým výchovným přístupem“ se tak z našich krásných a milých dětí stávají brzy ofrklí fracci, kteří znají svá práva lépe, než kdejaký právník. Vychováváni ulicí, partami, počítačovými hrami plnými násilí, internetem s obsahem všeho možného a prostředím ve kterém žijí, Vás klidně odstřelí za bílého dne, protože to považují za dobrý nápad - dnes to bylo fakt hustý – úcta k hodnotám, vzdělání, stáří, historii, to jsou jen nudné kecy, které nestojí ani za prd. Připočtete-li neustále se rozvírající ekonomické nůžky mezi těmi bohatým, vlivnými a zbytkem světa, nejspíš nás žádná růžová budoucnost nečeká neb jak si vybít negativní frustraci, že patřím k té bezvýznamné většině . . . než cíleným ničením, násilím, jehož přerůstání v další aktivity nechci ani domyslet . . .

Kniha pana Lehanea je úplně odlišná dnešních severských kriminálních pecek a na své přijdou obzvlášť milovníci Hammetta, Chandlera, McDonalda či Parkera.

Skvěle investovaný čas, alespoň dle mého názoru . . .

7 27.07.2014

Se jménem autorky Kathy Reichsové jsem se setkal poprvé až nyní prostřednictvím knihy Virus. I to je ukázka, že nemohu obsáhnout vše, i když se snažím, neboť i když autorku registruji až nyní, nejznámější hrdiny jejich knížek znám prostřednictvím seriálu Sběratelé kostí, na kterém se Kathy zúčastňuje jako autorka a spoluproducentka.

Ale zdá se, že i když Kathy začala psát až v roce 1998 (prvotina ve 48 letech, to je jistě spíše rarita), její dílka se začaly více překládat a vydávat u nás právě až na základě seriálu Sběratelé kostí (Bones) a jeho úspěšnosti, tedy cca od roku 2008. Takže vlastně zas takový Faux pas to z mojí stránky není.

Virus mne zaujal svým tématem v anotaci, takže jsem bez dlouhých příprav knihu otevřel a začal číst – a zde se domácí nepříprava tvrdě vymstila.

Hned na úvod je totiž třeba říci, že kniha je románem pro mládež psána očima teanegerky Tory, jazyk a provedení tomuto stylu odpovídá. Jedná se o dobrodružno sience fiction příběh, který by mne, coby čtrnáctiletého v době, kdy jsem tento věk dovršil, určitě bavil. Nevím jak dnes, ale přijde mne, že dnešní náctiletí tak dobrodružně romanticky laděni nejsou a tuto literaturu odsunou pro věkovou skupinu 10 – 12 let.

Kniha má v celku prostý příběh opředený trochou tajemnosti a odlehlostí místa ostrovů při pobřeží Jižní Karolíny, kýčovitou záhadnou laboratoř o jejíž činnosti se moc nedozvíte, 40 let starou vraždu, jejíž motiv je až příliš dětský a děj, který je nastaven na opravdu dětskou duši a její myšlení.

A pak je zde skupina tří chlapců a jedné dívky (14 – 16 let), která prožívá svá dobrodružství a vyšetřování záhady, na kterou náhodně narazí. Záhadný virus zde vše jen vyšperkovává, neboť hlavním hrdinům dává nadpozemské vlastnosti, takže se skupinka spolčena prostřednictvím viru, kterým se společně nakazí, do smečky – viráti – stává zbraní hromadného útoku.

Dětský příběh určený pro děti. Jelikož jsem již odrostl tomuto věku, neumím knihu z pohledu náctiletého hodnotit. Pro mne 2 hvězdy, ale knihu jsem dočetl a jak jsem psal, před x lety by se mne takto napsaná líbila, takže spíše nevhodná moje volba a tím pádem nepříliš dobře investovaný čas.

Zde se asi hodnocení románu budou lišit, prostě věk a to, že má člověk cosi odžito v myslích mladších čtenářů nehraje žádnou roli. Takže se rozhodujte a vybírejte dle věku.

2 12.07.2014

Kniha pana Simona Mawera – Pád je mou první z jeho spisovatelského zázemí. I když se Mawer v Česku zviditelnil jinou knihou, která se naší kultury přímo dotýká (Skleněný pokoj), je jeho Pád již pátou knihou vydanou na českém trhu (2014), byť patří k těm, které napsal již před jedenácti lety (2003).

Zatím mé první setkání dopadlo nadmíru dobře a přestože jeho další knihy neznám, je Pád impulzem k jejich přečtení a autora jako takového mohu doporučit. Tak mne jeho román silně oslovil a samotný autor překvapil svým zajímavým jazykem a vypravěčským umem, stejně jako svými hrátkami s jednotlivými postavami a jejich psychologií.

Pád ve Vás při prvním „setkání“ může evokovat myšlenku, že ústředním motivem jsou hory a horolezectví, ale mne přišlo, že si autor s motivem pádu pohrává v celé knize, neboť hrdinové tohoto románu si během svého života projdou mnoha osobními pády.

Ať je to „volný pád“ problematickými milostnými vztahy jednotlivých postav, pád vlastních morálních zásad, pád iluzí a idealizovaných představ či pád fyzický při zdolávání horských stěn. Propletenec vztahů jednotlivých hrdinů knihy jejichž, byť předvídatelný konec, se dozvíte až v závěru knihy.

Knize dává na zajímavosti prolínání se dvou časových rovin a dvou generací, které si prožívají klasický milostný trojúhelník vyšperkovaný ještě o vzájemné propletení napříč oběma generacemi a časem. Je to mozaika vztahů a postupného odhalování, kterou se v celém obraze čtenář dozví až v úplném závěru knihy. Společně s hrdiny si „projdete“ válečným Londýnem, léty poválečnými, bouřlivým léty šedesátými a to vše až po současnost.

I když propletenec vztahů v tomto komentáři zdaleka ani nenaznačuji, trochu dále je v hrubých rysech další děj knihy, pokud chcete číst příběh jako "nepopsaný list", pak toto povídání dále nečtěte!!!

Příběh prvního milostného trojúhelníku Vás zavede do Velké Británie a začíná obdobím těsně před druhou světovou válkou. Dobré kamarádky Diana a Meg se seznamují se slavným horolezcem Guyem Matthewsonem, který je okouzlí a získá. Diana horolezectví ihned propadne a s Guyem se velmi sblíží. Začínající válka však jejich vztah přetrhne a oddělí je od sebe, aby se k sobě vrátili jako jiní lidé s jinými závazky až na konci války. Osud však „předloží“ Guyemu Meg a jejich vztah se stane protipólem čisté lásky, kterou prožíval s Dianou, neboť Meg je určitě nejkontroverznější postavou celé knihy.

Druhý milostný trojúhelník se odehrává o generaci dále. Diana a Meg již mají dospělé potomky a Robert (Diana) a Jamie (Meg) jsou velcí kamarádi – jakoby bratři, které v mládí spojuje láska k horám, aniž by zprvu chápali rivalitu svých matek a znali osudy jejich „společného“ muže – Guye. Žijí si své životy a prožívají své pády, vše vrcholí, když se vydají napříč Evropou do Alp se společnou přítelkyní Ruth, která své city "spravedlivě rozděluje" mezi oba dva mladé muže. A tak soci v lásce a partneři na jednom laně prožívají traumatický výstup na Eiger, který se stane v jejich vztahu osudným.

Robert je stržen lavinou a přežívá jen zázrakem a bdělosti Ruth, Jamie ho opouští ve chvíli nejtěžší, aby sehnal pomoc. Tento pád zásadně nasměruje Roberta do vod klidnějšího života bez lezení, zatímco Jamie jde za svými cíli, kterými jsou hory a čím větší, tím lepší. Ruth zůstává s Jamiem, ale její mysl je zaměřena jiným směrem.

Léta běží a nakonec smrt jednoho z hlavních hrdinů (kterou kniha začíná) vede jeho kamaráda k návratu ke kořenům, ke svému mládí, aby odhalil staré pravdy, které mu zatím zůstaly utajeny. Mozaika vztahů se seskládala, děj se uzavírá, vše je objasněno a skvělá psychologie postav je dotažena do smysluplného závěru.

Knihu dočtete a vůbec nelitujete, že jste investovali svůj čas do jejich téměř pěti set stránek. A nakonec Vás dílko nutí k přemýšlení na vlastními pády, na svým osudem a hrátkami života.

Dávám čtyři hvězdy a to jen proto, že neznám další Mawerovy knihy, ale i za hodnocení – pět hvězd bych si klidně stál.

Kniha Vás přinutí k zamyšlení nad životem, tu a tam si uděláte poznámku moudra, vedle skvělé zábavy se dočkáte i poučení a nudit se při tom určitě nebudete. . .

6 08.07.2014

Tato kniha Johna Greena asi nemůže minout pozornost žádného čtenáře, který sleduje novinky a vše podstatné, co se na současném českém knižním trhu děje. John Green (1977) – 37 letý americký autor má za sebou již řadu úspěchů, již jako 28 letý získal Printzovu cenu za svou prvotinu Hledání Aljašky, současně patří k nejznámější vloggerům a to společně se svým bratrem.

Hvězdy nám nepřály je jeho další knihou, která se hned po svém vydání (2012) zařadila mezi americké bestsellery a která má již své filmové zpracování, které je přijímáno taktéž velmi pozitivně.

Kniha předkládá smutný příběh dvou mladých lidí, kterým osud nepřál dožít se vyššího věku. Hlavní hrdinové Gus a Hazel bojují se svojí nemocí a ve svém boji se náhodně potkávají, aby prožili navzdory svému osudu pár krásných měsíců spolu.

Dá se říci, že kniha velmi útočí na city čtenářů tématem nijak novým a přesto stále dojímajícím – mladý člověk, nemoc, láska a bezvýchodná situace. Kniha však není o smrti ale o lásce, o tom, že se za pár měsíců dá prožít malá věčnost a že se dá prožít i s optimistickým pohledem a specifickým humorem. O tom, že každý z nás má svůj vesmír a jeho velikost je dána jen a jen námi.

Hvězdy nám nepřály je smutný, ale krásný příběh, ve kterém se opakují mnohé pravdy prověřené samotným životem a se kterými se každý z nás dříve či později potká. A i když kniha končí tak, jak končí každý velký milostný příběh, přesto je knihou, která by měla dát sílu všem těm, kteří si myslí, že je jejich osud zlý a nemilosrdný.

Pouze pod tíhou faktů si můžete uvědomit, jak jsou mnohé naše problémy a neřešitelné situace mnohdy banální, pokud proti nim postavíte touhu žít a užít si život, touhu, která nemůže být řadě lidí na této planetě naplněna.

Ale i to je život ve své drsné, neuctivé a nemilosrdné podobě. Omnis cellula e cellula.

Vždy si po přečtení podobného příběhu vybavím slova jedné písně mých oblíbených interpretů . . .
„ . . . s večerem když člověk cítí osamělost, nemusí hned s láhví hrát si na dospělost, spočítej si hvězdy a hned se najde cesta kudy dál . . . „

1 06.07.2014

Tak nějak zpětně se propracovávám ke všem knihám manželů Ahndorilových (Lars Kepler), nyní tedy jejich druhý počin Paganiniho smlouva.

Určitě, čeho jsem si všiml hned, je jejich vývoj v psaní detektivních příběhů. Svědkyně ohně či Písečný muž jsou dějově mnohem propracovanější (zamotanější) a i téma jde více do krimi románu, řekl bych, že tyto další knihy jsou určitě lepším počinem.

I když hlavní a ústřední postavou je opět Joona Linna, který se poprvé pracovně setkává se Sagou Bauerovou a jeho „noční můra“ je v závěru příběhu jen lehce nahozena a pro neznalce nic neznamená, děj se odvíjí spíše na pozadí politicko_krimi zápletky.

Prvotní záhady v příběhu jsou záhy odhaleny, známý je brzy i motiv a pachatelé činů, v knize jde dále v ději jen o to, zdali se podaří zamezit zlu a dostihnout pachatele včas.

Téma je taktéž již mnohokrát propírané a to obchodování se zbraněmi a porušováním všeho jen s cílem zisku a osobního prospěchu. Získáním nebývalých požitků se pár vyvolených rozhodne hrát hru bez ohledu na následky, které její závěry přinášejí.

Autoři příběhu vše jen trochu okoření postavou hlavního hybatele stojící na druhém břehu a jeho nebývalé zvyklosti uzavírat se svými obchodními partnery nezvyklou Pagininiho smlouvu, která má netradiční průběh a zcela fatální dopad pro všechny zúčastněné.

Spousta peněz = nebývalé možnosti a moc proti kterým má spravedlnost jen malou šanci. A i když se podaří odseknout draku jednu hlavu, hned se objeví dvě další, které si žádají svou „libru masa“. Nerovný a nikdy nekončící boj, který nelze vyhrát, pokud my lidé budeme ochotni vyměnit své osobní požitky a touhy za strádání a umírání těch druhých.

Možná se někdy dočkáme spravedlivějšího světa, ale dnešní podmínky tomu ještě nenasvědčují . . . to je závěrečné motto knihy, ze kterého čiší tak trochu beznaděj, ale zároveň i určitá víra.

Kniha, které s ohledem na další dílka autorské dvojice mohu dát jen 3 hvězdy a to jen tak tak . . .

2 28.06.2014

Knihy Raymonda Khouryho (zatím jich napsal celkem šest, nepočítaje jeho díla scenáristická) mne vždy zaujaly. Drží celkem vysokou laťku, ale i mezi nimi lze rozlišovat ty lepší a ty horší. V knize Svatyně autor otvírá odvěké tajemství iksíru a Úrobora – hada požírajícího svůj vlastní ocas. Tento symbol se v novodobé historii objevuje mnohokrát u nejrůznějších kultur a je mu přisuzována řada významů. Proto není problém mu přisoudit další, kolem něhož se celý děj knihy odvíjí.

V knize autor používá mnoha obrazů a několik časových rovin, které mají čtenáře získat a napnout. Jejich cíleným „přepínáním“ v okamžiku největšího napětí Vás nutí číst knihu dál a dále, i když samotný děj až tak dynamický není, ale postupně se posouvá vpřed, aby se jednotlivé nitky děje setkaly ve finále příběhu a objasnily všechny naznačené roviny.

Hned na úvod jste v taženi do akce a jedné časové roviny, vzápětí je navozena druhá a třetí situace, vždy v jiném čase – všechny Vám mají představit hlavní aktéry knihy a ono Tajemství, které se vine celou knihou. O co se jedná sice zkušený čtenář velmi rychle odhalí a tak jen čeká, jak si autor poradí s logickým vyústěním celého příběhu, které je nakonec celkem velmi prosté a přirozené.

Převážná část knihy je ale spíše cílenou akcí, kdy se několik stran snaží získat jedno a totéž a boj o tuto relikvii se stává ústředním dějem knihy. Jen jakoby okrajově je naznačena důležitost a smysl tohoto konání a jeho význam a trochu rozvedena myšlenka následků, kdyby opravdu nastalo to, co se naznačuje.

A tak se na mnoha stránkách prodíráte uličkami Bejrútu, Bagdádu, hraničními oblastmi Turecka a Iránu, kdy jedni utíkají před druhými, vše je okořeněno střelbou, honičkami v autech i mnoha mrtvými a postupně odhalujete tajemství i osobní motivy jednotlivých postav a jejich vzájemné propojení v čase přítomném i minulém. Najdete zde kladné i záporné hrdiny, krásnou ženu a historický odkaz, v jehož sílu věří všichni zúčastnění.

Obracíte stránku za stránkou a postupně se dostáváte k rozuzlení příběhu, které je ale nakonec přirozené, jak život sám. Tím se autor šikovně vyvléká ze zodpovědnosti rozumně obhájit možnost a reálnost celého příběhu. A při závěrečném finále ti, kteří mají od Khouryho načteno, poznávají, že podobný závěr není vlastní jen této knize, což trochu zamrzí.

Svatyně má sice trochu tajemný název, ale více než o tajemno jde o odvěkou touhu lidstva po jednom a tomtéž. Je to především akční kniha, která se dobře čte, a určitě přinese potěšení všem, kteří se v podobných dobrodružných příbězích vyžívají. Téma a zápletka je dostatečně tajemná, i když svojí náplní se jedná o tematiku, která již trochu čpí vykrádáním sebe sama či jiných podobně píšících autorů.

Průměrné dílko vhodné na dovolenkové lenošení, u mne tři hvězdičky.

1 22.06.2014

Knihy skotského lékaře, vědce a mikrobiologa pana Kena McClureho mám rád, to jsem zde uváděl již při jiných recenzích na jeho knihy. Autor jich napsal již celou řadu a podstatná část byla vydána i v češtině. Vedle samostatných románů je zde i série deseti knih s hlavním hrdinou Stevenem Dunbarem, působícím ve státní organizaci Sci-Med jako hlavní vyšetřovatel. Právě tento vyšetřovatel VLI se objevuje v knihách, které vyšly v horizontu 2 – 3 let zpětně a patří k novinkám. Nejinak je tomu i u poslední autorovy knihy (2014) – Tajemství.

McClure ve svých knihách nepředkládá až tak komplikované zápletky, vždy se však děj odehrává a řeší závažné celospolečenské problémy nezřídka související s bezpečností států, se zdravotními programy a nejrůznějšími biologickými hrozbami.

Témata jeho románů jsou ale dost podobná, proto Vám mohou mnohdy splývat. Tu se jedná o zmutovaný vir, tu o nákazu z masa či geneticky upravované potraviny a podobně. Za vším vždy stojí touha po moci, zisku či jen získání výhody z hrozby silou, za kterými stojí nejvyšší představitelé jednotlivých vlád ať legálně či nelegálně.

Autor se ve svých knihách snaží upozorňovat na tyto problémy a odhalovat mnohdy složité pozadí jednotlivých kauz. Hlavní hrdinové se pohybují v lékařském prostředí, výzkumných laboratořích či přímo v terénu. Jejich snažení a odhalování je v řadě případů z důvodu státního zájmu „zametáno pod koberec“.

Svými knihami se tedy pan McClure snaží alespoň na řadu problémů upozornit širokou veřejnost a v jeho knihách se objevují problémy zcela v souladu se současností.

V poslední době se taky do jeho knih vkrádají reálie skutečné, které společně s fiktivní linkou příběhů vytvářejí velmi reálné prostředí a knihy jsou tak vskutku uvěřitelné. Spojení věcí, o kterých si čtete na zpravodajských serverech s myšlenkou a fiktivním příběhem ve Vás vyvolávají velmi silný pocit, že tak se to mohlo stát či se dokonce tak děje. Tím jsou knihy přitažlivé a strašidelné zároveň.

Také děj knihy Tajemství má nemalé téma a to „moloch“ tzv. vymýcených nemocí (obrna, mor, černý kašel, tuberkulóza a další), kdy preventivní program dlouhodobého přeočkování celých populací vedl k tomu, že tyto nemoci zcela vymizely, alespoň v části civilizovaného světa. Proti nim staví nová témata jako jsou např. únavový syndrom, roztroušená skleróza a další, o jejichž původu se stále moc neví.

Děj knihy Tajemství není tentokrát až tak propracován, Steven Dunbar se dostává k materiálu výbušné povahy zcela náhodou. Při snaze vyšetřit záhadné úmrtí své bývalé kolegyně a kamarádky naráží na tajemství, které je přístupné jen nejvyšším představitelům nejmocnějších zemí.

Postupně se rozkrývá silné téma biologických zbraní, které nenechává v klidu nikoho. Snad nejhrůznější představa je biologická válka, kdy samotná příroda patřičně přeměněná se stává silou větší všech jiných, proto se neustále hledají cesty, jak nepřítele oslabit biologickou cestou, ale přitom minimalizovat riziko vlastní nákazy.

Ve své knize jednu takovou cestu pan McClure odhaluje a při jejím čtení Vám po těle moc příjemně nebude, obzvláště, patříte-li ke generaci, které se povinné přeočkování v dětském věku nevyhnulo. Možná si to nikdo z nás neuvědomuje, ale v našich tělesných schránkách přežívají mnohé viry desítky let a čekají na svou příležitost. A zatímco proti bakteriím již máme obranu, viry zůstávají zcela v „rukou“ našeho imunitního systému.

Jak využít této skutečnosti Vám autor zcela reálně předvede, brrr, nedobrá představa i když je údajně jen fikcí. Ale jestliže to napadlo autora, určitě to napadlo i mnohé jiné . . . jen je otázka, zdali je to technicky proveditelné.

A o co se jedná, čtěte. Určitě zajímavě strávený čas.

Kniha je čtivá a pokud jste od pana McClureho zatím mnoho nepřečetli, určitě Vás zaujme i svým tématem. Je to autorův standard – hodnotím na 55 %, a přidávám 10 % za společenskou naléhavost na tyto problémy upozorňovat. Tedy 3,5 hvězdy, nakonec dávám 3, i když kniha a její příběh je lepší průměr a určitě se nudit nebudete, jde jen o to, zdali Vás podobná tematika knih zajímá . . .

2 10.06.2014

Denise Mina a Konec vosí sezony – můj první kontakt s autorkou, první kniha. Nemohly mne minou recenze a doporučení, skutečnost, že se kniha překládá, prodává a má již i svoji audio podobu mne dost naplňovalo velkým očekáváním. A to byla první chyba. Přílišná očekávání staví román do pozice předem složité, vaše optika je pokroucena ještě dříve, než knihu otevřete.

Kniha je zajímavou detektivkou, psychologickým románem a číst ji bez všech těch předchozích marketingových upoutávek, bral bych ji jako slušný počin z trochu jiného regionu a pohledem pro změnu autorky - ženy.

Takto mohu napsat, že kniha úplně nenaplnila mé očekávání. Nedá se říci, že by zklamala, ale prostě pokud čtete největší pecky současné psycho - kriminální tvorby dnes především severských autorů, zůstává dle mého názoru román trochu za těmito dílky, možná právě pro svoji všední realitu dne.

Jedná se o krimi příběh z anglicko – skotského prostředí, který zdaleka nemá žádné složité a vyfabulované zápletky a tajnosnubné pozadí, příběh ale tím více odpovídá skutečnosti. Reálné průmyslové prostředí zpustošené hospodářskou recesí, vícevrstvá společnost a především sonda do lidského chování a vůbec současné společnosti a myšlení mladých lidí příběh plně odhaluje a je to odhalení dost nepovzbudivé.

Hned zkraje znáte oběť i její vrahy, zde nikdo nemůže říci, že vraha tušil v první třetině knihy, toho totiž čtenář „dostává hned v první kapitole na stříbrném podnose“, motiv se vám doodhalí mnohem později, ale o samotný akt vraždy tu až tak nejde. Ta je jen vyústěním příběhu o lidské sobeckosti a společenskému systému a vývoji, který jen odráží realitu dneška se všemi těmi rozvírajícími se nůžkami mezi chtěním, možnostmi, bohatstvím a mocí, mezi tím co chcete a co můžete, co Vám vaše ekonomická situace a společenské postavení dovolí.

Zástupce policie zde nepředstavuje žádný vlk samotář, drsný detektiv, ale žena, k tomu navíc žena v pokročilém stupni těhotenství – Alex Morrowová – detektiv seržant, která žije svůj vlastní traumatický život a musí se vyrovnávat se ztrátou dítěte, partnerskými rozchody či nelichotivou kriminální historií svého bratra a jeho syna.

Autorka doodhaluje nelichotivé policejní praktiky především směrem k chudším dělnickým komunitám, mocenský boj v samotném policejním sboru a pak zvrácené nastavení hodnot a priorit u tzv. vyšší třídy.

To vše z knihy čiší a působí na čtenáře mnohem více, než samotný kriminální akt vraždy, jehož vyšetřování se vine jako nosná nit kolem celého dalšího příběhu a rozkrývá až děsivé myšlení mnohých aktérů, které je pokřivené dnešním vývojem a děním světa a se zcela zvrácenými stupnicemi hodnot lidského žití.

Samotný motiv vraždy, způsob jejího provedení a okolnosti, které k vraždě vedly – to jsou témata k hlubšímu zamyšlení na tím, kam současná lidská komunita západního světa spěje a jak se za pár desítek let spousta věcí změnila . . .

Konec vosí sezony u mne zůstal trochu za očekáváním, ale jeho přečtení přesto stojí za to, slušné tři hvězdy a kniha se bude určitě líbit všem těm, kteří nejsou jen vyznavači akce nadruhou, drsného násilí, desítek vražd a nekonečných přestřelek.

Sonda do současnosti odrážející současný způsob života a nové nahlížení na hodnoty žití, které dříve byly nedotknutelné . . .

1 07.06.2014

Musím říci, že dle mého názoru představuje Jonathan Kellerman absolutní špičku mezi autory psychologických trillerů. Tak, jak si vybudovala svou pověst severská dílka detektivního žánru, je Kellerman jedničkou právě v oblasti detektivní literatury se specializací na psychologii pachatele a jeho chování.

V jeho knížkách vystupují hned dva hlavní hrdinové – detektiv Milo Sturgis a jeho velmi blízký přítel psycholog Alex Deleware. Knihy na mne působí více reálně a ze života, lépe, než mnohdy již až příliš překombinované příběhy pana Nesba, Olsena a dalších. Každopádně je to trochu jiné čtení, ale opět s visačkou vysoké kvality.

Oba dva hlavní hrdinové se v knihách, které již překročily polovinu druhé desítky, časově vyvíjejí, prožívají své životní výhry i prohry, ale v každém z románů řeší zapeklité příběhy, které mají kořeny ukryté hluboko v lidským myslích a jednotlivých lidských osudech.

Terapie je dalším příběhem, kde se hned zkraje oba dva aktéři dostávají do akce. Vražda dvou mladých lidí se ze začátku jeví jako dílo psychopata, který se mstí za svůj handicap, později se však ukazuje, že vše má úplně jiný podtext.

S postupně probíhajícím vyšetřováním se rozkrývá minulost a objevují pravdy, které se na povrchu jeví ve zcela jiném světě. A jak již to bývá, za pozadím vraždy se sexuálním podtextem se nakonec skrývají velké peníze, vliv a moc a zneužívání státních grantů v soukromý prospěch.

Autor zde apeluje na téma, které není neznámé ani čtenářům u nás, vždyť zneužívání nejrůznějších dotací u nás konkrétně z EU, to je téma stále živé.

Terapie Vás ze začátku rychle vtáhne do děje a rozběhne všechny nitky vyšetřování, v půlce knihy se ale děj trochu zasekne a chvílemi Vás nutí určité pasáže přeskakovat, závěr je již jen logickým vyústěním všech faktů, ale nic překvapivého a dechberoucího se již neuděje.

Kniha patří ke slušným počinům, má blížeji k reálnému životu, tím pádem se v dnešním světě překombinovaných detektivních témat stává maličko méně atraktivní, neb v tomto srovnání patří jen k průměrným.

Odmyslíme-li si ale ony detektivní pecky, je to stále slušné čtení za lepší tři hvězdičky.

A pokud máte rádi psychologické podtexty detektivních příběhů, je to kniha, která Vás určitě osloví . . .

1 04.06.2014

Martin Žák je dnes osobou, která je mezi „svými“ velmi známá. Jeho Country Home bylo kdysi v krušnohorských lesích, cesty osudu je později zavedly do Prahy a pak zase zpět k venkovu . . . V prvopočátcích byl jeho životní styl jistě velmi netradiční, dneska předává své hudební i textové zkušenosti dalším, ale především svůj život zasvětil hudbě starého amerického venkova – své country music.

Kniha vznikla v roce 2003 a její náplň plně vystihuje uvedená anotace . . . zachycuje historii nejrůznějších starých písní, přikládá české texty i notový zápis, akordové značky a ještě pár dalších zajímavostí ke každé uvedené písni. Narazíte zde na písně neznámé i ty více známé, mnohé z nich znáte pod jiným texty, ale všechny ty písně sdružuje jejich původ a styl včetně historie kolem jejich vzniku i prostřední a okolností, za kterých byly napsány . . .

Kniha je určena především vyznavačům tohoto žánru, kteří se při její četbě mohou seznámit s historií spousty písní, které známe a zpíváme snad od nepaměti, jsou předmětem nejednoho zpěvníčku, většinu z nich však pan Žák opatřil vlastními texty, aby je trochu ozvláštnil.

Jeden příklad za všechny Píseň „Chodím po Brodwayi hladov sem a tam“ zná u nás asi každý (ze střední a starší generace určitě), vždyť se zpívala u každého táboráku, v každém výletním autobuse, na každém táboře – pravda, dneska se v autobuse spíše píší emaily či poslouchá jiná muzika, ale dříve tomu tak bylo a troufám si říci, že alespoň jednou za život se s touto písní setkal každý Čech hlavně jako dítě . . .

a přesto jen mizivý počet z nás ví, že tato oblíbená píseň horalů She´ll Be Comin´Round the Mountain vznikla ze starého černošského spirituálu When the Chariot Comes, která se zpívala především na americkém Středozápadu hodně let zpět.

Tuto píseň v knize najdete nejen s notovým záznamem, akordovými značkami ale i s vlastním textem Martina Žáka, to pro ty, kterým známější text z nejrůznějších důvodů nevoní. A tak bychom mohli pokračovat s dalšími a dalšími příklady desítek v knize publikovaných písní.

Kniha zaujme jen fanoušky žánru a to ještě ty, kteří jsou trochu hudebně vzděláni a touží se o písních a jejich historií dozvědět něco více, což je dneska spíše vyjímka, než pravidlo.

Country Home je svérázný svět, jak si jej Martin Žák sám pojmenoval, svět který pochopí jen stejný fanda či nadšenec. . . Country není jen hudba - to je životní styl . . .

15.05.2014

Odborná publikace Martina Landy je počinem vydavatelství Computer Press a spadá do kategorie ekonomických knih. Je napsána přehledně a srozumitelně pro odbornou veřejnost a ikdyž se četba široké veřejnosti nezakazuje, je určena především pro všechny, kteří ve své práci používají termínů jako je pracovní kapitál, cash flow, finanční strategie, finanční či operativní plánování a především vše ve vazbě k pojmu likvidita.

Každý podnik či výdělečná organizace je „stroj na peníze“ a peníze v knize představují ústřední téma. Čtenář se dozvídá hned v úvodu, jak určit, zda podnik má či nemá dostatek peněz – neboli zda je či není likvidní. S touto souvislostí autor dále v navazujících kapitolách důsledně odkrývá všechny hlavní souvislosti podnikových peněžních toků. Likvidita podniku a to současná i budoucí totiž není věcí náhody, ale výsledkem důsledného finančního plánování.

Myslím si, že je to v celku dobře napsaná kniha, která se vyhýbá přílišnému teoretizování a klade spíše důraz na praxi, praktické příklady zde najdete a vinou se celou publikací.

Dílko jistě není určeno všem, ale ti, kteří mají potřebu se v dané oblasti sebe vzdělat popř. doplnit si své odborné poznatky a znalosti jejím přečtením určitě času s knihou stráveným nebudou litovat.

1 15.05.2014

Vladimír Vlasák (1958 – 2013), autor knihy Folkaři, byl především významný hudební publicista, kritik, novinář, který dlouhých 25 let psal profesionálně o muzice, muzikantech a problematice kolem hudby a to nejen folkové ale o hudbě, která vytváří dnešní hudební kulturu, která se poslouchá.

Napsal stovky článků, recenzí a mimo jiné i knih, Folkaři – to je jen jedna z mnoha. I když kniha vznikla v roce 2008, předmětem jejího zájmu jsou léta především předrevoluční – tedy do roku 1990, což je jistě škoda, neb je tomu přeci již 24 let, za které vyrostla a dozrála celá nová generace písničkářů – folkařů v době, kdy se kormidla otočila jiným směrem.

Přesto je kniha zajímavá především pro mladší generaci, která z uvedených jmen většinu nezná, stejně tak jako mnoho reálií té doby. A to je taky její hlavní cíl, seřadit, pospat a doložit vše pro generace příští.

Ve dvanácti kapitolách autor mapuje období let 1960 – 1989 a odborně Vás provede údobím vzniku folkové scény, písničkářů, představí a přiblíží počátky celé řady autorů a hudebníků, z nichž převážná většina hraje, skládá a koncertuje dodnes, byť již v důchodcovském věku.

Seznámí čtenáře s Portou, Klubem na Petynce, významnými hudebními festivaly, setkáte se se jmény Hutka, Kryl, Třešňák, Merta, Voňková, Nos, Dobeš, Nohavica, Daněk, Křesťan, Lohonka, Holušová, Janoušek, Tichota, Plíhal, Redl, Streichl a dalšími . . .

Kniha obsahuje řadu faktů, dat a věcí, které mapuje a zanechává tak svědectví pro další generace, které nemohou říci . . . to si pamatuji, tam jsem byl, toho znám.

Především je to ale popis jednoho hudebního fenoménu, který skrze hudbu a text bojoval se státní mocí, STB, systémem a vším tím, co jsme my starší prožívali na vlastní kůži.

Je jen škoda, že pan Vlasák již nemohl napsat pokračování a přenést se až do dnešních dnů. Texty se změnily, nálada ve společnosti je jiná, ale témata pro folkové interprety zůstala stále otevřená a stejně aktuální (jen vzpomeňte na Klusovo Pane Bože za co atd.).

Lze jen dodat trochu s nostalgií, že z fenoménu let 60., 70. a 80. se stal dnes maložánr, kterému se v mediích dává prostoru jen sporadicky. Čeští Folkaři jsou stále pevnou součástí hudební kultury především v letech totality, své umí ale říci i dnes, jen těch uší ochotných naslouchat je již podstatně méně . . .

2 15.05.2014

Tato knížka pan Goldacreho patří v těchto dnech (05/2014) k těm nejvyhledávanějším a nejžádanějším, jako by čtenáři za titulem hledali skandální odhalení nějakého tajného spiknutí.

V podstatě ale kniha jen doodhaluje a dokumentuje staré známé pravdy, které lze shrnout do několika postulátů – farmaceutický průmysl je obrovský byznys, ať již na poli jakékoli skupiny léků předepisovaných na recept a nebo „léků“ nabízených volně k prodeji. Hledají se a zkoumají nejrůznější kombinace léčivých látek na cokoli, do výzkumu, který je neskutečně dlouhý a tím pádem drahý více a více investují průmyslové soukromé společnosti a ti si přejí jen pozitivní výsledky – a zisk z těchto projektů za každou cenu.

A jak toho dosáhnout? Předně nepublikovat data, která jsou ve výzkumu negativní a publikovat jen to, „co vyšlo“. Nelžou, ale zároveň statisticky výsledky naprosto pokřivují a ohýbají ve svůj prospěch. Tím, že informace pravdivě nepředkládají uvádějí v omyl své lékaře a ti pak své pacienty. To vám autor odhalí hned v úvodní kapitole.

Každý vyvinutý a schválený lék do prodeje je třeba „vytěžit“ i kdyby se na potíže, které lék řeší, našel jiný lék a třeba výrazně levnější a účinnější (ten je naopak třeba utlumit a odložit, dokud se nevytěží jeho předchůdce). Je zde obrovský konkurenční boj o trh, do kterého jsou vtahováni lékaři, lékařský personál, managementy nemocnic, neboť ti všichni rozhodují, jaký lék bude používán, nakupován, předepisován a tím pádem na trhu zvítězí a přinese svému tvůrci nebývalý zisk. A pak generika – druhá vlna neméně důležitá.

Tlak na peníze je tak obrovský, že se potlačují všechna negativa léků a především vedlejších účinků a za područí je zde brán pacient, který se vlastně nemůže bránit. Máme léky na všechno, ale 60% z nich nepotřebujeme, stačilo by jen trochu změnit životní styl, otevřít se přírodě a odstranit všechny příčiny stavu, který lze označit jako zdravotní problém.

To vše pan Goldacreho ve své knize popisuje se znalostí věci a již název jednotlivých kapitol Vás orientuje, o čem kniha je – Chybějící data; Kde se berou nové léky?; Regulace léčiv; Podivné výzkumy; Marketing.

Je otázkou, zdali knihu "číst či nečíst". Ozřejmění problematiky téměř všem čtenářům jistě „otevře oči“, na druhou stranu je lepší jisté věci nevědět, neb Vás jinak bude hrůza jímat z každého dalšího lékařského předpisu, zastonání a, Bůh chraň, hospitalizaci v nemocnici.

Autor na řadě příkladů ukazuje pravdivost svých slov a nebo minimálně zpochybnění opaku. Kniha je četbou výživnou, ale i náročnou - nějaký bulvární styl a přístup nečekejte. Spousta faktů, příkladů, náznaků a úvah, prostě spíše odborný a seriózní popis stavu, proto si na četbu vymezte spíše dopolední hodiny, nejedná se o žádný jednoduchý textík, ale publikaci, která na 320 stranách odhaluje mnohé . . .

Jak jsem psal v úvodu, farmaceutický průmysl je obrovský byznys, ale ruku na srdce, téměř 45% volně prodejných léků ze všech vyrobených, který tento byznys představuje může fungovat jen díky nám, klientům – pacientům, kteří utrácíme více a více za věci, které zpravidla nepotřebujeme.

Stačí jen dbát na správný životní styl, trochu zapátrat v minulosti a odkazech našich předků a najednou zjistíte, že příroda vynalezla léky na vše mnohem dříve, než průmyslová lobby, která ji jen kopíruje tu lépe, tu hůřeji.

A rada na závěr? Své zdraví si dneska musí uhlídat každý sám, dobrým přístupem, dostatečnou informovaností, jistě je dobré znát genealogii svého rodu a to z pohledu zdravotních problémů, vrozených dispozic a něco s tím dělat. Prevence je totiž lepší lékař, než stohy zázračných pilulek.

A pak omezit ty tuny nejrůznějších preparátů na všechno bolavé od těla či duše . . .

5 14.05.2014

Prvotina pana Söderberga zaujala v roce 2011 odbornou veřejnost včetně filmových společností, u nás vyšla v roce 2012 s nálepkou další skvělé severské krimi s tím, že Andaluský přítel je prvním dílem trilogie, která bude jistě čtenáři dávkována přesně v těch správných rozestupech.

Na úvod je třeba říct, že kniha ale není pokračovatelem klasického detektivního thrilleru, ale spadá obecně pod žánr mystery. Nenajdete v ní sériového psychopatického vraha ani „detektiva samotáře“ typu Harryho Boshe, Harryho Holea či Carla Mörcka, tak jak je známe z posledních hitů detektivního žánru. Samotná policie a její představitelé v knize sehrávají spíše negativní roli těch, kterým je dovoleno pod rouškou zákona a moci vše . . .

Nečekejte ani nijak obzvlášť vyfabulované zápletky se spoustou náznaků a falešných stop vedoucí čtenáře k úvahám, kdo je kdo a kam se to všechno bude ubírat. Přestože kniha dává hned na úvod jasné mantinely, čtenář není okraden o akci a řadu dramatických situací, jednou z nich kniha vlastně začíná . . .

Hlavní hrdinka, Sophie Brinkgmannová, krásná a inteligentní žena mezi 30 – 40 lety, vdova a matka patnáctiletého syna, se zcela náhodně dostává z titulu svého povolání (sestra v nemocnici) do soukolí několika mlýnských kamenů, které zde symbolizuje organizovaný zločin a jeho představitelé v podobě dvou znesvářených rodin bojujících o moc ve stejném evropském teritoriu.

„Předmět podnikání“ obou rodin je stejný – distribuce drog, praní špinavých peněz, nelegální obchody s akciemi a informacemi obecně (kdy vydíráním klíčových postav předních firem či celebrit vědí více a dříve, než ostatní investoři), prodej zbraní. Je zřejmé, že při této formě podnikání je na pořadu dne mnoho akce, násilí, mučení a zabíjení s cílem dosáhnout požadovaného a to zcela bez zábran a výčitek.

Autor Vás detailně provede historií obou rodin, jejich představitelů a zakladatelů i toho, jak se dostaly do sváru, který od začátku knihy představuje hlavní dějovou linku. Vše „opepří“ další postavou malého obchodníčka se zbraněmi, který se při svém kšeftu dostane taktéž do soukolí děje, shodou okolností se jedná o člověka s užší vazbou k samotné hrdince.

A policii – tu zde reprezentuje zcela nezávislá skupina – která má naprosto volnou ruku ve svém sledování a konání s heslem – na hrubý pytel hrubá záplata. Používá stejných metod jako její rivalové ze světa organizovaného zločinu s cílem – výsledky budou – na právo kašleme. Když se pak jeden z členů sledovacího komanda „utrhne z řetězu“ dají se události ještě více do pohybu a vy nevíte, komu vlastně máte „fandit“.

Sophie a její syn se tak stávají ústředními postavami, nástrojem vydírání, obětmi - prostě těmi, přes které lze dosáhnout svých cílů a přinutit druhou stranu k dohodě či ke kroku, který chce protistrana vyvolat. A strany zde nejsou dvě, ale hned čtyři. Obě znesvářené rodiny, policie a Jens – onen obchodníček se zbraněmi.

Má Sophie vůbec šanci z této války uniknout? Dostala se do ní nezaviněně, když si ji oblíbil jeden z vůdců znesvářených rodů – Andaluský přítel – a tak se stala slabým článkem, přes který je možno dobrat se k výsledků – alespoň tak si to vyhodnocují protistrany.

Rozbíhá se děj, kde víte kdo je kdo, kdo tahá za nitky, kdo chodí do akce, jaký cíl je sledován a vy jste součástí toho všeho s tím, že kromě Sophie nevíte komu vlastně držet palce.

Kniha má 510 stran a to je jen první díl trilogie, proto Vám mohou jisté pasáže připadat zdlouhavé a příliš popisné až nudné, ale je to asi třeba pro díly další. Výsledkem je to, že se děj dopředu moc neposouvá ani na 300 straně románu a zápletky lze charakterizovat – všichni proti všem, jednou se spojím s tím a podruhé s tamtím. Interní dohody mezi „gorilami – zabijáky“ všech stran jsou na denním pořádku, tu bojují společně, v zápětí proti sobě. Spousty postav a postraních zájmů ale cíl stále stejný – ovládnout trh a protistranu zlikvidovat a nebo přinutit ke spolupráci v područí.

Od prvotiny nikdy nevíte co čekat, předchozí zkušenost s autorem a jeho dílem chybí. Reklama mne nasměrovala trochu jinam, než kam se kniha ubírá, v tomto ohledu mne kniha trochu sklamala. Ale pokud se oprostíte od očekávání, jedná se o dobré, nadprůměrné čtení, u mne na 3,5 hvězdy.

Jelikož lze očekávat pokračování, zůstanu při zemi a dávám hodnocení 60% (tři hvězdičky) ale plně zasloužené.

Andaluský přítel je novodobý pohled do světa organizovaného zločinu s jeho inovacemi a technologiemi, kde zůstávají stejná jen „pravidla boje o moc“ . . . ta se totiž léty téměř nemění.

3 07.05.2014

Kniha je osobní zpoveďí profesionálního fotbalisty Tomáše Řepky, který se v minulosti stal mnohokrát terčem medií pro svojí kontroverzní a výbušnou povahu, jenž ventiloval jak na hřišti, tak mimo něj. Vyprávění zpracoval a literárně zaznamenal pan Karel Felt.

Na hřišti to byl především tvrdý a nekompromisní obránce, velebovaný fanoušky a stranou, za kterou hrál a naopak tvrdě kritizovaný ostatními protihráči či fanoušky jiných klubů. Svou tvrdost si nenechal vzít a do protihráčů „zajížděl“ vždy na hranici pravidel. Patřil k hráčům s největším počtem žlutých a červených karet u nás, své chování nezměnil ani ve svém zahraničním angažmá. Mnohdy zcela zbytečně oslabil svůj klub a sebral tak naději na lepší výsledek v daném zápase.

Tomáš Řepka patřil ke sportovcům, kteří byli vždy dostatečně vidět a slyšet. Jak sám Tomáš připouští, hlavním důvodem je jeho povahový rys – říkat věci na plno – bez diplomatických úhybných manévrů, říkat je otevřeně padni komu padni a pak jeho sklon se nechat mnohdy zbytečně vyprovokovat.

O celé řadě jeho počinů, průserů a momentů v kariéře se v knize dočtete z úhlu pohledu samotného aktéra, dozvíte se řadu zákulisních doplňujících informací, nahlédnete pod pokličku profesionálního života vrcholového fotbalisty a to jak v českých tak zahraničních klubech. Dočtete se o praktikách, o který se na veřejnosti moc neví, srovnání života v českém či zahraničním angažmá.

Kniha má spousty zajímavých fotografií, je rozdělena do kapitol a logických celků a po jejím přečtení získáte ucelenější obrázek o postavě a životě Tomáše Řepky. Dílko je doplněno o statistiky, kapitoly s událostmi v jednotlivých klubech, popisování vztahu Tomáše k řadě spoluhráčů, funkcionářům či rozhodčím.

Speciálními kapitolami je česká reprezentace a Tomášovo působení v ní či Tomášovi záliby v ženách a krásných autech včetně změny partnerky po dlouhé řadě let manželského života.

Jazyk knihy je lidový a autentický, kniha má spoustu fotek a faktografických údajů. Je zpověďí fotbalisty, který to u médií a především bulváru neměl jednoduché a touto knihou chce vše uvést tak trochu na pravou míru . . .

Kniha není nijak vyjímečná, ale určitě svým obsahem přispívá k dojasnění o chování a charakteru jedné z českých ikon fotbalového světa devadesátých let a období první dekády nového tisíciletí.

V těchto dnech (03/2014) vychází její pokračování – Rebel - Neuhnu, které má hlouběji jít do Tomášova soukromí i do informací, které je lépe nevědět a znát . . .

Do jaké míry je kniha autentická si musí každý posoudit již sám, vše má vždy dva úhly pohledu, dle mne je Tomáš samorost, který si za většinu věcí může sám, ale byl uznávaný a vydělal peníze o kterých se většině z nás ani nezdá, takže . . .

Pokud od druhého dílu knihy Poslední aristokratka, který se honosí názvem Aristokratka ve varu, očekáváte nějaké dramatické dějové změny, časový vývoj či výraznější nový nápad, tak se nedočkáte . . . ale pobavíte se minimálně stejně, jak u dílu prvního - pakliže se Vám líbí styl, jazyk a ironie, se kterou autor pracuje s lehkostí, nadhledem a vtipem.

Druhé pokračování vlastně zcela kontinuálně navazuje v popisování situací knihy první a to i v přesně pokračující časové linii, kdy jsou jednotlivé události uváděny datem dne, kdy je hrdinové prožili. V podstatě je zcela jasné, že text vznikl jako jedna ucelená kniha, kterou vydavatel marketingově rozdělil na několik dílů a tím došlo k pomyslnému „škubání“ čtenáře samotného, to pokud si knihu zakoupil. Proč vydávat jeden román o 380 stranách, když lze vydat knížečku formátu A5 o 118 stránkách ve třech (čtyřech atd.) dílech. Výhodou je, že ji přečtete jako ranní noviny, a tak Vás časově nijak moc její četba nezatíží a výdělek z prodeje tří knih – ten je jistě zajímavější prodeje jen jedné knihy. Ale to je již jiná stránka věci.

Druhý díl začíná 26.03. a končí 18.06. nového roku, takže nás ve třetím díle čeká nejspíše parné léto s melancholií podzimního a zimního bilancování prvního roku života na Kostce v novém složení.

Opět prožíváte s rodinou a osazenstvem zámku řadu situací od opravy sekačky, realizaci zámecké svatby, která se zvrhne přesně kopírující inteligenční křivku svatebních hostů, přes setkání české šlechty v Karlových Varech až po návštěvu zámku zbohatlým Čechem, kterému ke štěstí chybí jen šlechtický titul a tradiční rodová linie, to jediné, co si za své peníze nemůže koupit. Kniha končí nájezdem školních výletů, které deklarují jen to, jak je učitelské povolání jedním z těch nejobtížnějších, neb novodobí potomci českého národa vracejí přesně to, co do nich jejich zaneprázdnění rodiče a zkorumpovaná společnost vložila - to jest minimum. A opět to zcela reálně odráží situaci, která dneska školním lavicím a nejen jim vládne.

Olin a Laďa se stahují do pozadí, paní Tichá konzumuje ořechovku po galonech a roztápí tuny sádla a tápe u výrazů tofu a kumys, pan Spok si opět nasadil síťku a topí ve skleníku, Bendova dcera Deniska je stále stejně blbá, matka Vivien tápající, jen otec Hrabě František Kostka se plně ujal vlády nad nejrůznějšími způsoby utržených peněz - od vstupného počínaje, přes prodej reklamních kravin, až po zkasírování majetného představitele novodobé české oligarchie, kterému ke štěstí chybí jen hraběcí titul - a které schraňuje s pečlivostí Harpagona, k němuž se blíží i povahově. I jeho jízda na koni se nijak nevylepšila, ale naopak mu přináší stále stejné modřiny po celém těle a jakékoliv finanční vydání v něm probouzí pocity šílenství, třes a horečku, kterou zmírní jen neočekávaný příjem . . .

Milada se neustále snaží ve vymýšlení a realizaci početných "lákadel", jak Kostku zviditelnit. A zde nezůstává ani bulvár stranou – ber kde ber, jen když platí. A taky výrazy všech aktérů v jejich mluvě trochu zhrubly, snaha tuto skutečnost alespoň trochu eliminovat, vzala za své hned zkraje . . .

Vtipný zde zůstává již jen kastelán Josef, jehož trefné poznámky vždy tnou do živého a pak vypravěčka příběhu Marie III, která stále ještě tápe ve výrazech jako – nepokoušejte se nás ochcat, stahovat krupon, spadl na dikobraze, lobotomie, vzala kramle, chromá lemra, prďoch, rozdojit kozla, či výraz superochcávka – ale jinak se již stala málem celebritou zásluhou reklamních triček či bulvární sebevraždou, kterou maskuje rodina její neúčast na setkání české šlechty.

Aristokratka ve varu je určitě slabším druhým dílem, především z toho důvodu, že v tom prvním se tak s celou povedou rodinou Kostků i reáliemi místa seznamujeme a děj má trochu spád, v pokračování vše běží v nastaveném stylu, který vedle opakujících se replik moc nového nenabízí.

Opět vcelku milé a nenáročné čtení, které ale může již náročnějšího čtenáře přece jen trochu nudit, přesto jistě pobaví a chvílemi se Vám může dostat i poučení, když autor tak trochu nastavuje zrcadlo všem těm situacím, které jistě nejsou pouhou fantazií, ale odrazem skutečného dění na takovém běžném českém zámku, od zpocených cyklistů až po školní výletové šílenství v květnu a počátkem června . . .

Kniha ale není rozsáhlá, takže než si uvědomíte kdesi cosi je konec druhého dílu, tak snad ten třetí bude malinko vyvedenější.

1 27.04.2014

Tato kniha je již několikanásobným ročním pokračováním, které spojuje několik faktorů. Jedná se vždy o žánr povídky, autorem musí být Američan, povídka nesměla být před tím nikde publikována a její autor ji k posouzení musel zaslat daný rok, aby se mohla zúčastnit výběru a případnému zařazení do Výběru o nejlepší americké povídky příslušného roku.

V celku jednoduché a proto se každým rokem schází „na stole“ hodnotitelské komise záplava dílek, které jsou přečteny a popř. postoupeny do dalšího kola, které ve svém závěru představuje okolo 50 závěrečných povídek, které zaujaly nejvíce.

Otto Penzler pak každým rokem osloví nějakého proslulého spisovatele, který v roli hostujícího editora provede konečný výběr zhruba dvaceti těch nejlepších a ty jsou vydány do ročního přehledu, v roce 2009 se tak stalo již po čtrnácté.

Pro tento výběr – pocházející z roku 2009 – se tímto editorem stal Lee Child – spisovatel z prvního místa žebříčků bestsellerů a zařadil se tak k řadě předchozích, neméně známých externích editorů jako např. Robert B. Parker, Sue Graftonová, Ed McBain, Donald E. Westlake, Lawrence Blok, James Ellroy, Michael Conelly, Nelson DeMile, Jeffery Deaver a řada dalších.

Přeloženy do češtiny nebyly zdaleka všechny ročníky, tento český počin s označením čtyři jasně dokladuje, že se jedná jen o menší část výběrů, část věnovanou roku 2009.

V knize narazíte nejen na dvacet těch nejlepších povídek daného roku, z nichž každá je tak trochu jiná, záslužným se jeví i uvedení závěrečných medailonů autorů uveřejněných povídek, které Vám tak dávají tipy na přední současné americké literáty žánru. A to žánru „mystery“.

A na závěr si pro milovníky detektivek „neodpustím“ malou informační exkurzi. Žánr „mystery“ je velmi široký a spadá do něj jakýkoli příběh, v němž je zločin (obvykle vražda) nebo hrozba zločinu (vytvářející napětí) hlavním motivem zápletky nebo tématu. Detektivní povídky jsou pak jedním z podžánrů, řadí se vedle krimi (často vyprávěné z pohledu zločince), literatury napětí (kde hrozí katastrofa způsobená člověkem) a špionáže (zločiny proti státu, které mají potencionálně více obětí než jediná vražda). Dále existují takové podžánry, jako popisy policejní práce, historické detektivky, humorné detektivky, záhady, příběhy o soukromých detektivech, povídky „noir“ atd.

Dnes již téměř nikdo nepíše vybroušené příběhy o logickém úsudku, nalézání skrytých vodítek a dedukcí, k nimž geniální detektivové dospějí, to vše je z valné části již „ztracené umění“. Většina současných detektivních povídek se spoléhá na náhodu, štěstí, přiznání nebo záblesky jasnozřivosti detektiva, který si na detektivní práci zpravidla vyhradí volný čas mimo své hlavní aktivity.

Žánr mystery se dnes věnuje otázkám typu „proč to udělal“, a již ne tolik „jak to udělal“ nebo „kdo to udělal“. Proto je většina povídek založena na psychologickém pozorování, ať již ze strany detektiva, čtenáře nebo hrdiny. Taktéž se dnes zcela smazává hranice mezi žánrem mystery a literární beletrií.

A takto „vyzbrojeni“ se můžete vrhnout do čtení tohoto výběru, který je věnován povídkám žánru mystery (detektivkám či krimi).

Myslím, že autoři výběru v celku uspěli. Kniha Vás určitě pobaví a zaujme, stačí jen patřit mezi ty, kteří dílka spadající do mystery čtou rádi a útvar povídky jim nevadí, ba naopak ji vítají jako kratší literární počin, než celá samostatná kniha.

Dvacet pokusů ve kterém si můžete vyzkoušet i svůj úsudek a posoudit platnost výše napsaného. Já jsem to udělal a hodnotím 4 hvězdami.

1 22.04.2014

V mistrově stínu a neb povídky Edgara Allana Poea – tak zní celý název knihy, který editoval Michael Connelly a která se – neprávem – objevila v knihografii pana Connellyho, neb pan Connelly se v ní autorsky nijak neprojevuje.

Kniha je vzdaný hold mistru a zakladateli hororu, detektivky a prapůvodu sci-fi literatury k jeho dvoustým narozeninám (1809) a to panu Edgaru Allanu Poeovi a proto by měla být spíše přiřazena k jeho profilu zde na webu.

A proč to vše – organizace Mystery Writers od America, která byla založena v roce 1945 a od této doby každoročně uděluje ocenění za nejlepší detektivní román roku a které na počest pana Poea nese název „Edgar“. A tak se rok co rok již přes půl století snaží nejlepší představitelé tohoto žánru v Americe zaujmou hodnotitele tak, aby se právě jejich dílko stalo vítězným.

A právě tato organizace k výročí dvoustého Poeova narození přizvala dvacet hostů – soudobých autorů a spisovatelů žánru, kteří se ve svých krátkých glosách vyjadřují k tomu, jak je v jejich životě ovlivnila tvorba pana Poea a přikládají své postřehy k jeho povídkám, knihám či básním.

Hlavní náplní knihy jsou ale vybraná Poeova dílka, která mají čtenáři knihy více nastínit tohoto „šíleného génia“, který stál u zrodu detektivního žánru a výrazně svou tvorbou ovlivnil umění vůbec – od poezie přes hudbu až po film.

Nejsem žádný znalec Poeova díla ani erudovaný literární badatel, abych hodnotil, jak se editorovi podařilo vytáhnout z Poea to nejlepší, co za svůj nedlouhý život vytvořil, ale mohu za sebe sdělit, že pokud jsem se s povídkami pana Poea v minulosti setkal, byly to právě ty, které se v tomto výběru nacházejí.

Takže pokud jste se s povídkami či básněmi pana Poea ještě důvěrněji nesetkali, pak přečtení knihy nejspíše doplní vaše vědomí a znalosti o to nejlepší . . .

Ve výběru najdete patnáct povídek a jednu rozsáhlejší pasáž z knihy Příběhy Artura Gordona Pyma, a to od Sud vína Amontilladského, přes Rukopis nalezený v láhvi, Zánik Domu Usherů, Zrádné srdce, Maska červené smrti, Zlatý brouk atd. až po Jámu a kyvadlo.

Povídky a tak i kniha je doklad toho, že napsat poutavé, slovně krásné, myšlenkově zvrácené, strašidelné a záhadné příběhy lze bez litrů krve či moderních technologií a nebo magie a přesto Vás setsakra mrazí . . .

A příspěvky soudobých autorů - toť především plejáda jmen, která nelze v tomto žánru nijak opomíjet, taková malá nápověda, kde hledat kvalitu a pobavení nejvyšší . . .

2 12.04.2014