DriftBooks komentáře u knih

Tak ju – invalidní génius Lincoln Rhyme je pryč. Přichází génius další. Colter Shaw. Tak jsem si řekl, že mu dám šanci. Ovšem… knihu jsem nedočetl. Začátek vcelku šlape. Ostré krátké věty. Ostrý jednoznačný děj. No – to by mě mohlo možná bavit. Ale to by nebyl Deaver, aby děj nezačal komplikovat a zamotávat do několikanásobných smyček. Navíc z lovce odměn se postupně stává Brouk Pytlík střihnutý MacGyverem. Všechno zná, všude byl a všechno umí. A přichází… otrava a nuda. Přichází nekonečné omílání zcela nepodstatných informací. Deaverpedie. Tento druh akčního hrdiny a tato forma neakčního psaní už prostě není pro mě.

4 27.09.2020

Májovky jsem měl a mám rád. Především ty od Karla. Ty byly vždy kontinuálně skvělé. Když je vám dvanáct – třináct let a toužíte po dobrodružství. Ty novodobé – od Petera – jsou… inu… každá ves jiná pes. Některé naprosto výtečné, některé se nedají číst. Mám neodbytný pocit, že za jménem Peter May stojí studio ghost wrighterů, které chrlí různé tituly na různá témata. Však ono se něco prodá, něco se chytí, něco méně. Teď přišla pandemie, tak honem rychle něco vydáme na aktuální téma – sakra, tak někdo něco rychle napište – něco o chřipce, něco o karanténě, něco děsivého… A uděláme z toho mediálně oblíbenou věšteckou záhadu. Podívejte: já (on) to věděl už dávno – křičí autor (potažmo nakladatel), že to přijde… Já (on) to měl v šuplíku a nikdo to nechtěl vydat (nóó – naše nakladatelství samozřejmě chtělo, ale ještě jsme radili, aby na textu trochu zapracoval, že…) a voilá: tady to je. Ve správnou chvíli na správném místě.

Samotný děj… no dá se to přečíst. Zápletka je tak nějak předvídatelná. Záporáka a jeho motiv odhalíte téměř na začátku a pak už si to jen potvrzujete. Kovidní dystopická vize Londýna je vcelku zajímavá a uvěřitelná. V jiné době naprosto tuctová a přehlédnutelná kniha. Dnes se z ní asi – díky dobrému marketingu – stane dobře prodejný kus. Inu – takový je prostě byznys…

12 27.09.2020

Dánovky jsou balzám na duši – dá-li se vůbec něco takového napsat o knihách, které mapují kriminalitu v mladém postkomunistickém státě. Ne – násilí, lži, krádeže a politické intriky, které jako temný černý proud protékají Naším Městem, nejsou ničím pohodovým a klid na duši opravdu nepřinášejí. Zejména když člověk ví, že příběh je z velké části pravdivý. Reálný. Reálný až moc. Ale balzám na duši proto, že se u nich náramně bavím. Mám celou tu bandu z oddělení vražd tak nějak rád. I když mám na ledacos jiný názor a některé věci mi úplně nesedí. Ale tak to v životě přeci chodí. Jeden je takový, druhý makový. Jenom Váňa je tlačenkový…

11 27.09.2020

Kotletu mám spojeného s brakovou, tu a tam i zábavnou, řekněme literaturou. Takovou, co si přečtete v rámci nudy ve vlaku či v letadle. Nebo někde na pláži, když se vám nechce přemýšlet. Trochu násilí, něco vulgarit, hezký kozatý ženský, svalnatí borci. Plno střílení, honiček, alkoholu a sexu… Normálně by to člověk hledal v komiksu, ale já komiksy moc nemusím, protože je tam moc málo textu a málo prostoru pro fantazii. Takže Kotleta… Underground do výše uvedených kategorií relativně také spadá. Ovšem zdálo se mi, že se přeci jenom pan autor bez potíží dokáže posunout i do jiných úrovní.

Samotný koncept digitálních čarodějek a způsob jejich obživy je… zábavný a zajímavý vhled do možná alternativní, možná ale zcela reálné budoucnosti. Steampunková Praha plná „letorkářů“ mě také bavila. Na rohu ulice Romská a Daniela Landy jsem se docela s chutí zasmál. A vyhánění lidi z baru pomocí písniček Michala Davida mě taktéž pobavilo… Pokud přijde pokračování, rád se zase do Praha City podívám

5 27.09.2020

Opět pobaven… Mlýn na mumie nasadil vysokou laťku. Ta přeskočena sice nebyla, ale zábava alá Stančík pokračuje. Opět tu máme poťouchle bizarní příběh plný otázek, konspirací a záhad. Opět tu máme slovní ekvilibristiku. Opět tu máme plno nejednoznačných odpovědí. Opět se to sype rychlostí a kadencí AK-47. Opět tu máme plno reality v nereálném světě a naopak. Stančík vládne encyklopedickými znalostmi a rád si s nimi pohrává. Dáte-li si tu práci a vygůglujete si některé pojmy (pokud je tedy nemáte v iCloudu svého mozku standardně uložené), které tvarují příběh, můžete najít příběhy další. Je to zábava, je to lunapark. Je to horská dráha i dům hrůzy v jednom. Je to cirkus, ve kterém autor, coby krotitel lítých slovních šelem, práská bičem svého jistě inkoustového pera a tvoří tak živé obrazy uprostřed třpytivého šapitó. A ty slova bijí o mříže, jak lvové v kleci jatí. Chtěly by vzhůru k nebesům, leč jsou se Zemí spjaty… Tak neváhejte a zakupte lístky na tuto báječnou atrakci. Uvidíte nevídané a uslyšíte neslýchané…

10 27.09.2020

Tato kniha mě vrátila do dnů, na které nerad vzpomínám. Na dobu, kdy se mí rodiče dlouhodobě hádali, aby se nakonec rozvedli. Já v té době trávil hodně času doma. Hodně jsem četl a ven chodil jen málo. Bylo mi třináct. Měl jsem nadváhu a spoustu mindráků. Knížky byly skvělou příležitostí utéct do jiných světů. Jenomže hádky rodičů mě vraceli na zem. Uměla to hlavně máma. Jako bych jí skrze tu knihu znovu slyšel. Jako bych znovu seděl v obýváku – v křesle – máma se nade mnou vznáší ve svém vzteku a nutí mě poslouchat všechny její nářky a bolesti a nutí mě, abych jí je potvrdil. Abych jí potvrdil, že je můj fotr hajzl, že na ní kašle, že ona má všechno na starost, ona… ona… ona… A já tam seděl a nejraději bych jí poslal do prdele. Byl jsem u toho, když táta – vytočenej neustálým máminým tlakem – na ní vytáhl nůž. Stáli proti sobě, řvali a já se jen tiše díval a bez zájmu čekal, jak to dopadne. A byl jsem u toho, když nakonec za sebou fotr práskl dveřmi a už se nikdy nevrátil. A já pak seděl v tom obývákovém křesle a musel neustále a dokola poslouchat ty máminy výčitky a bolesti a strachy a vzteky. Týdny, měsíce, roky… Nutila mě odpovídat a já jsem jen toužil vstát, prásknout za sebou dveřmi a už se nikdy do tý rodiny nevrátit.

Jedno vím jistě. S hlavní hrdinkou této knihy bych nikdy nedokázal žít. Myslím, že bych na ní také vytáhl nůž nebo prostě jen utekl. Ta kniha je nervní, plná urýpané zloby a podivného podprahového tiku. Je ale také plná hluboké bolesti. Moje žena mě nedávno – po třiceti letech vcelku šťastného (teda alespoň dle mého soudu) soužití – opustila kvůli jinému. Takže jsem všem těm nuancím relativně dokázal rozumět. Přesto mi ta ženská byla protivná. Jako tehdy moje máma. Ale dnes se na to (naštěstí, nebo bohužel?) umím podívat i z jiného úhlu pohledu. Dnes už vím, jak láska i nenávist dokážou bolet až k nesnesení.

Třeštíková mě dokázala rozplakat. Dokázala mě rozesmát. Častokrát jsem byl jenom smutný. Bezradný. Dobrá kniha má takto fungovat. Má vyvolávat emoce. Takže z tohoto pohledu – výborné. Ale ulevilo se mi, když jsem z příběhu konečně odešel. Ulevilo se mi, když jsem mohl z toho z křesla konečně vstát a prásknout za sebou těma zatracenejma dveřma…

16 27.09.2020

Příběh Eddyho „Držtičky“ B. je… především smutný. Protože člověk tak nějak tuší, že se podobné příběhy odehrávají neustále. A to i v našem blízkém okolí.

Musím říct, že mě především fascinoval skvěle podaný obrázek francouzského maloměstečka. Kdesi v Pikardii. Ta beznaděj, rezignace, a nekonečný koloběh stále stejných osudů, ze kterého unikne málokterá duše… Celé generace chycené v pasti, aniž by si to uvědomovaly, aniž by je napadlo, že jde žít úplně jinak a možná aniž by jim to vadilo…

Myslím, že představu o radostně bukolickém venkovu, jako ráji pro každého, nám vnutil bývalý režim prostřednictvím různých filmů a seriálů. Ten bodrý venkovský zemědělný lid, co si u práce zpívá a po večerech se kultivovaně druží v jediné místní krčmě. Vnutil nám falešnou idylu, falešnou romantiku a falešné představy o tom, jak vlastně lidé na malých vsích a v městečkách žijí. Za minulého režimu bylo vlastně docela snadné tuto představu přijmout. Ve městech nešlo dělat nic, ale venkov poskytoval jakousi iluzi svobody. Chalupářům, trampům, zahrádkářům a všem možným i nemožným intelektuálům, máničkám, potažmo celému tehdejšímu undergroundu. Jenomže o lidech, kteří v těch místech skutečně žijí, nevíme nic.

Pravdou ovšem je, že podobné představy se nám stejným způsobem vnucují i dnes. Tak třeba ten obecně oblíbený moravský venkov, cimbál, vinné sklípky… Nebo jihočeské luhy, háje, rybníky a blata… Úžasný folklór, selské baroko a dobrosrdečný lid. Jenomže jaká je realita se člověk dozví až tehdy, když se tam přestěhuje.

Kniha je napsána sugestivně, osobní prožitek tomu prostě dává tu správnou gradaci. Při čtení jsem si samozřejmě také připomněl skvělý film Billy Elliot. Podobné příběhy je potřeba si vyprávět. Je potřeba si uvědomit, že láska má prostě miliony podob. A je potřeba si uvědomit, že miliony podob mají i utrpení, bolest a strach. Je potřeba v sobě pěstovat toleranci a je potřeba si uvědomit, že některé věci, které pro nás osobně nemají význam, dokážou někomu jinému těžce ubližovat. Inu tak…

9 14.06.2019

Hybnou silou knižního trhu jsou… čtenářky. To se – díky statistikám – dávno ví. A čtenářky postupně a dlouhodobě ovlivňují i knižní žánry, které byly donedávna především doménou mužů. Třeba detektivky… A autoři – možná na nátlak nakladatelů – se této změně přizpůsobují… Alespoň takový dojem mám z nové série Michaela Connellyho.

U této knihy jsem hned od začátku měl pocit, jako bych četl Bryndzu. Roberta. A už jsem se připravoval, že knihu odložím, stejně jako jsem odložil nedočteného Bryndzu. Máme tu policistku Renée, která si s těžkostmi hledá své místo v organizaci, kterou víceméně ovládají muži. Když odmítne neslušný návrh od svého nadřízeného, a když nenajde pochopení u zbytku převážně mužského sboru, klesá v hierarchii na nepopulární noční směny. A jak se dá čekat, nespokojí se s tím, a pokouší se pracovat na vlastní pěst a navzdory rozkazům... Toliko „do posledního dechu“ téměř „bryndzovní“, že?

Milé čtenářky mi snad prominou to malinko nekorektní povzdechnutí. Nevím jaký je Harry Bosch, protože jsem žádnou jinou knihu od Michaela Conellyho zatím ještě nečetl. Nemůžu tedy porovnávat. Já čtu raději jeho téměř jmenovce Johna Connollyho. Detektiv Charlie Parker je literárním hrdinou dle mého gusta...

Knihu jsem tedy nakonec dočetl. Je přeci jenom znát Conellyho zkušenost a vypsanost. Možná zkusím něco s Boschem. A možná že dám Ballardové ještě jednu šanci... :-)

2 14.06.2019

Autor v této knize odkrývá nejzásadnější tajemství moderního zednářství. Totiž to, že už dávno žádné velké tajemství zednáři nemají. Pokud ho kdysi měli, tak už ho zapomněli, nebo poztráceli. Spoustu rituálů dnes praktikují jaksi ze zvyku, nebo z tradice, o které jen mlhavě tuší kde a kdy vznikla. Zbytek knihy se zabývá tím, která lože byla taková, a která maková. Která dělala to, a která ono. Nic zásadního se v knize nedozvíte. Tedy pokud vás nezajímá historie anglických, skotských či irských lóží.

Podobné knihy vyhledávám. Tu a tam se v nich mihne informace, která mi přijde důležitá. Gardner mě bavil, protože je vcelku vtipný na to, o jakém tématu píše. Píše lehce a s nadhledem. I když se samozřejmě občas nevyhne určité neobjektivnosti. A pokud on zná nějaké to ztracené tajemství, tak ho disciplinovaně drží v tajnosti. A tak to vlastně asi má být…

1 14.06.2019

Konečně nějaký balzám na duši. Hrubý, nekorektní, arogantní humor. Náramně jsem se bavil. A chechtal se nahlas…

Top Gear jsem se synem sledoval pravidelně a tu partičku tří pošuků jsem měl rád. A vlastně celý koncept toho pořadu. Zábava, chlapáctví, rošťárny, fórky, luxusní káry, a dobrý hlášky…

Je mi jasné, že Clarkson asi bude tu a tam vcelku nepříjemný, nekorektní a arogantní patron, úplně stejně, jaké jsou jeho texty. A je mi jasné, že musel dost lidí kolem sebe naštvat a asi i urazit. Ale dokáže být opravdu vtipný. Nechodí kolem horké kaše a nedělá zbytečné obezličky. S jeho názory poměrně často nesouhlasím, a jeho vidění světa je mi víceméně cizí. To mi ale nebrání se tomu všemu s chutí zasmát. Někdo takový mi chybí tady u nás v Česku. Někdo vtipný, nekompromisní a nebojácný. Jeden čas tohle uměla Česká soda. Ale to už je bohužel v tom dnešním ustrašeném, korektním a genderově vyváženém světe asi neuskutečnitelné. Škoda.

4 14.06.2019

Tyhle motivační knihy si bývají velmi podobné. Nikdy jsem je nečetl, protože jsem neměl důvod. Rozchod s mojí ženou, po třiceti letech z mého pohledu vcelku ucházejícího vztahu, mě k jejich čtení dohnal. Znáte to. Sdílená bolest bolí méně. Po půlročním rozchodu se pokoušíme náš vztah dát opět dohromady. Takže dobrých rad není nikdy dost...

Co se téhle knihy týče – těžko soudit. Někoho osloví, někdo nad ní mávne rukou. Ona pravidla, jak se zbavovat toho či onoho, či nabýt toho či onoho, jsou tak nějak obecně známá. Člověk jich za život slyší tuny. V této knize jsou vcelku pěkně poskládaná se spoustou příkladů. Tu a tam mě některá myšlenka zaujala velmi, tu a tam méně. Já to mívám tak, že většinou hodnotím emoci, kterou ve mně kniha zanechala.

Jak už jsem naznačil – během čtení se můj život opět obrátil naruby. A pravdou je, že některé z rad jsem během toho „květnového“ procesu použil. Zejména jednu. Tu, která víceméně rezonuje s kratičkou větou, kterou má moje žena vytetovanou na zádech kousek nad velmi pěkným zadečkem. Takže až mou ženu někdy potkáte – tedy nejlépe v létě na plovárně, protože jiné alternativy jak se k oné větě dostat nechci momentálně moc řešit :_) – nekoukejte jí jen zadek, ale přečtěte si tu větu... Nebo si přečtěte tuhle knihu. To bude možná schůdnější. Protože - co máte co koukat na zadek mé ženy, že…!

1 14.06.2019

Během půl roku jsem shodil 20 kilo. Cítím se skvěle. Často se mě lidé ptají, jak jsem to udělal. Je docela těžké jim vysvětlovat, že nehladovím. Že se naopak cpu tím, co všichni stále ještě považují za nezdravou stravu. Takže pokud se chcete dozvědět, jak se také dá zhubnout, v této knize najdete některé odpovědi. Je samozřejmě důležité říct, že výživa je velmi individuální záležitost. A metoda popsaná v této knize je jen jedna z mnoha, navíc poměrně specifická. Je tedy důležité najít si ten svůj optimální způsob.

Dnes se už i klasická medicína začíná výživou seriozně zabývat. Moderní věda dokáže analyzovat lidský genom, potravinové intolerance a střevní mikrobiom a na základě této analýzy doporučit vhodný životní styl… Jen nezapomínejte, že základem všeho je to mít srovnané v hlavě :-) Takže držím palce…

Byl jsem z předchozí knihy (Tetička Julie...) tak nadšen, že jsem si prostě chtěl od téhož autora ještě něco přečíst. Údajně napsal pouze dvě humorné knihy. Tetičku a Pantaleóna. Takže volba byla jasná. Já se chci bavit a smát.

Inu – celý ten nápad je tak krásně absurdní, že bych se vůbec nedivil, kdyby ho některá armáda skutečně zrealizovala. Protože realita bývá občas daleko šílenější, než jsou fantazie spisovatelů.

Kniha mě pobavila, ale chvílemi i nebavila. Bavilo mě prolínání jednotlivých dějů. Jednotlivé příběhy se mísí do hustého těsta a vzniká tak opravdu netradiční a chutný pokrm pro čtenáře. Celkový obraz se pomalu skládá jako mozaika. V každé kapitole naberete hrst blyštivých střípků a můžete si hrát. Uvaříte kávičku, zapálíte doutníček a ve stínu milosrdné markýzy své oblíbené kavárny přidáváte kousky příběhů do objemného celku. Milé a vtipné.

Co mě nebavilo, bylo rozvíjení onoho vtipu do nekonečné délky. Pointu už víceméně znáte, hlasitě jste se zasmáli, ale vypravěč stále chrlí podrobnosti a stále vtip tříští a cizeluje. Takže jsem nakonec velké části textu prostě přeskakoval, abych se rychleji dostal k jádru. Pravda, kniha se mi tak smrskla na takovou delší povídku. Ale myslím, že to nebylo vůbec na škodu… bavil jsem se i tak náramně.

3 04.06.2019

Skvělá kniha. Mám vždy radost, když mě něco rozesměje. Takhle kniha to dokázala. A dokázala mě i rozněžnit. A dokázala si mě přitáhnout a donutila mě číst téměř bez přestávky a bez dechu.

Vzhledem k tomu, že ve svém životě momentálně prožívám jednu takovou (Mexickou? Peruánskou? Nebo nedej bože argentinskou?) telenovelu, byl můj prožitek ještě intenzivnější. Příběh zakázané lásky, příběh mladíčka, který touží být velkým spisovatelem, příběh bolivijského psavce Pedra Camacha – to vše promíchané do vtipné jihoamerické kaše. Snad tomu všemu pomohlo, že za ta tím vším je skutečný příběh, skutečně prožitý.

Na jméno Llosy Vargase jsem (po letech) narazil v knize „Jak umírá demokracie“, kde se píše o jeho pokusu stát se prezidentem a o jeho souboji s Albertem Fujimorim. A hned po přečtení jeho knih jsem zjistil, že je jedním z letošních hlavních hostů 25. ročníku mezinárodního knižního veletrhu a festivalu spisovatelů Svět knihy Praha. A tak se v médiích roztrhl pytel s články o tomto peruánském spisovateli. Což mi na jednu stranu přišlo legrační a na druhou stranu jaksi… magické. A na to si přeci latinskoamerická literatura vcelku potrpí. Na ten magický realismus, že…

4 04.06.2019

Zneužívání digitálních dat… velké téma dneška. Facebook, Google… a další velcí provozovatelé sosají data o všem, co se na netu šustne. A jejich roboti to analyzují. A následně to přetaví do reklam, nebo použijí jinak. Třeba k ovlivnění amerických voleb…

Nápad, že budeme s tímto sosáním dobrovolně souhlasit, že si za to necháme i něco zaplatit, a že si i necháme vnutit nějaký ten správný názor, nemá daleko od toho, co nás na internetu v dohledné době čeká. Svým způsobem už to vlastně funguje prostřednictvím různých registrací a kartiček – znáte to: kartičku máátéé, bodíky zbírátéé… Dobrovolně se zbavujeme svobody a prodáváme naše data za slevu na nekvalitní a už tak levný jídlo. Nebo za voucher na jednoprocentní slevu když na e-shopu nakoupíte minimálně za milion. Čína to dovedla k dokonalosti a prostě to svému lidu nakázala. Do roku 2020 by měl mít každý obyvatel Číny své sociální kreditní bodové hodnocení… Nebude to dlouhou trvat a budeme to chtít také. Dobrovolně… Digitální dystopie…

Legrační, jak se věci občas skládají do sebe – zrovna včera (12. 5.) jsem zaslechl v rádiu noticku, že v rámci jakéhosi průzkumu se zjistilo, že minimálně dvě třetiny respondentů je ochotno zpeněžit přístupy na své sociální sítě a další virtuální profily. Jinými slovy – lidé jsou ochotní bez problémů prodat svá data, svůj digitální život, své soukromí…

Příběh je tedy aktuální, a celkově je to řekněme slušně napsané. Žádná velká literatura. Nic svižně akčního. Nic, co vás donutí říci wow… Ale přečíst se to dá. A člověk se i nad některými věcmi přinutí zamyslet.

2 04.06.2019

Pohled na to, jak asi funguje energetická soustava v rámci Evropy, mě bavil. Technickým věcem moc nerozumím. Elektřina je pro mě vlastně taková magie. A že je to síla, kterou ještě moc neumíme ovládat je tak trochu ošemetné. Když si uvědomíme, že právě na téhle síle je naše civilizace skutečně závislá.

Scénář, který předkládá Elsberg je zdánlivě šílený. Ale já jsem přesvědčen, že by v realitě byl ještě šílenější. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk podobné věci odsouvá kamsi na pomezí svých myšlenek. Nebo si dokonce namlouvá, že se ho to netýká. Někteří optimisté tomu ani nevěří. Někteří technooptimisté dokonce věří tomu, že je to nemožné. Má bývalá žena o mě říkala, že jsem hroznej pesimista. A já se vždy bránil, že jsem jenom realista… Přesto nepatřím mezi novodobé survivalisty nebo preppery. Nemám doma zásobu konzerv, nemám vydlabanej bunkr pod barákem a všechny prachy mám kdesi v bankách. Až to bouchne, budu v… řiti…

Kniha sama o sobě žádný zázrak není. Těžko říct, kolik se na tom podepsal těžkopádný překlad, nebo zda tak Elsberg skutečně píše. Příběh je ale zajímavý právě kvůli té představě. Ještě se chystám na českou verzi, kterou pod názvem Tma napsal Ondřej Neff.

V každém případě – jako realista (nikoliv pesimista má milá…) říkám, že NĚCO brzy přijde. Zda to bude blackout, nebo klimatická katastrofa, válka o vodu, meteorit, nebo nedej bože třetí světová, kterou rozpoutá ten trumbera Trump ruku v ruce s tím pošukem ze severní Koreje, těžko říct. A možná pak šílené scény z Šíleného Maxe nebudou až tak šílené… :-)

8 04.06.2019

U téhle knihy jsem zestárl. Mentálně. Úplně jsem z té knihy cítil takový ten podivný odér, kterým jsou někteří staří lidé cítit. Levné mýdlo, zatuchlina, kuličky proti molům. Vstoupil jsem sice do druhé půle svého života, ale necítím se – a nechci se cítit – starý. Má bývalá žena nesnášela, když jsem si občas posteskl, že stárnu. A měla pravdu. Stáří je především stav mysli. Tedy samozřejmě do doby, dokdy vám slouží tělo… Naštěstí je hlavní hrdina duchem vcelku mlád. Takže se to dalo nakonec přečíst…

Kniha je vcelku zábavná. Na problematiku stárnoucích Evropanů se dívá nemilosrdně. Nizozemské reálie vlastně nejsou zas až tak jiné než ty naše české. Alespoň některé. A vlastně je tak trochu chyba se na knihu koukat jako na humornou. Protože smích mi tu a tam tuhl na tváři. Z představy, co mě možná také čeká. A z představy, jak se o mě – coby stařečka – jednou rodina, potažmo společnost, postará.

Nedávno jsem si zakládal penzijní spoření. Podle nových pravidel vám pojišťovna nezaručuje, že vámi investované peníze – protože dnes se už nespoří, ale investuje – dostanete někdy zpět. Právě proto, že nespoříte, ale investujete. Investování zní sice daleko sofistikovaněji, než obyčejné a prachsprosté spoření. Ale investovat se dá také špatně. I když se pojišťovna dušuje, že ona rozhodně ví, jak investovat. Že…

Ale zpátky ke knize. Přečetl jsem jí, ale její pokračování, které vyšlo nedávno, by už bylo nad mé síly. Všichni víme, že západní civilizace stárne. A že díky vysoké životní úrovni se délka života prodlužuje. A že senioři jsou významnou volební veličinou. Kterou si některé vlády umí docela levně koupit. Jako třeba ta naše, babišovská. A že péče o seniory je už dnes obrovský byznys. A že byznys v současném podání je především velký zisk s malými náklady. A že lepší to asi nebude. A… ale přeci si tu nebudeme stěžovat. Vždyť to je především koníček seniorů… Že…

7 04.06.2019

A jeje... Tady se budu brodit silně proti proudu... Problém dočíst Bryndzovo knihu jsem měl už u předešlého dílu série. A tuto jsem tedy opravdu nedočetl. Inu tak už to někdy bývá. Hlavní hrdinka mi prostě není příliš sympatická. A ani mi nesedí Bryndzův styl vyprávění. Ostatně stejný problém mám s Joem Nesbøem. Harry Hole je mi protivný a tak to nečtu. A také mám problém s Lincolnem Rhymem. Takže nečtu ani Deavera. Aha… tak to já vlastně budu takový problematický čtenář. Takže raději mé plkání ani nečtěte. Co zajímavého by asi tak mohl psát takový asociál a neruda (myslím jako nerudný).

Nebo – nejsem nakonec ten „kulturní snob?“ To je přeci dnes moderní. Tak třeba – nemám televizi. Tu a tam se tím ve společnosti pochlubím, protože tím samozřejmě dost lidí uvedu do rozpaků. Cítí se provinile, že každý večer sjíždějí Nemocnici na kraji města, nebo vlastně Ordinaci někde v něčem, nebo jak se to jmenuje (ostatně dávat najevo, že neznám názvy pořadů a jména postav je také součástí tvoření mýtu kulturního snoba). Jejich reakce mě baví. Dost lidí se chytí a předstírá, že oni vlastně také nekoukají a žádný z pořadů neznají, přestože v jiné společnosti dokážou vyjmenovat všechny postavy z Ulice včetně jejich životopisů. Je to taková drobná škodolibá zábava. Přiznávám. Asi není úplně košer. Protože pravdou je, že televizi nemám z naprosto nekulturních důvodů. Prásknul nám blesk do satelitu a televizi uvnitř vypálil. Měl jsem se stěhovat, tak jsem koupi nové neřešil. Pak jsem se nestěhoval, ale stále je ke koupi něco důležitějšího, než televize. S mou bývalou ženou jsme často a s oblibou trávili nedělní odpoledne sjížděním seriálů jako třeba Vraždy v Midsomeru, Hercule Poirot, nebo Columbo. Takový ty seriály pro starší a pokročilé, že… Himbajs…

Takže když to shrnu – necítím se být kulturním snobem. Naopak. Jen se mi prostě něco líbí, a něco ne. Něco mě baví a něco ne. Nic hlubšího v tom není…

5 04.06.2019

Plíživě. Řekl bych. Že tedy umírá demokracie. Umírá především tam, kde se striktně dodržuje. Západní demokracie je totiž natolik demokratická, že sama sebe pomalu užírá. Svou korektností. Vším tím, co si za ta léta těžko vydobyla. Všechna ta práva pro všechny. Na jednu stranu je to úchvatné a skvělé. Na druhou stranu stravující a destruktivní.

Kniha se zabývá především Amerikou. Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách začalo být zřejmé, že ani v zemi s nejdelší demokratickou tradicí není demokracie čímsi provždy daným a že o ni četní občané snad ani úplně nestojí… Už téměř jedno století žijeme v blahobytu. V nadbytku. V luxusu. A to i přesto, že i v nejvyspělejších západních civilizacích existují propastné sociální rozdíly. A mám pocit, že lidé na to často zapomínají. Především u voleb…

Zda demokracie nadále zůstane tím „nejlepším ze všech špatných způsobů vládnutí“, jak pravil Winston Churchill, je dnes opravdu zásadní otázkou.

6 04.06.2019

Býval jsem nevěřící Tomáš. Pak jsem uvěřil. Abych následně znovu upadl do pochyb. Toliko má cesta katolickou církví. Ve dvaceti letech jsem byl pokřtěn v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Malackách páterem Augustýnem Drškou a mým přítelem, knězem Irenejem Ciuttim. Následně jsem vstoupil do třetího světského řádu Františkánů – dnes se nazývá Sekulární františkánský řád (SFŘ) – a stal se tak ze mě terciář. Ovšem církev jako taková mě bohužel přestala naplňovat tím, co jsem od ní očekával. Má víra se posunula do jiných dimenzí a do zcela jiných rovin.

Přesto občas bývá radost číst podobné texty, jako jsou ty Halíkovo. Je z nich cítit obrovský rozhled, znalost a schopnost propojovat myšlenky napříč různým věděním. Pohled na víru, která má bolet a zraňovat, a která se právě skrze utrpení zjevuje, není úplně tradiční a pro mnohé (věřící) vlastně asi i nepopulární. Není to lehké čtení. Musel jsem kdesi hluboko v hlavě znovu pátrat po kontextech.

Můj syn se jmenuje Tomáš. A minulé léto jsme vedli debatu na téma víra. A položil mi otázku, proč s nimi nechodím do kostela a jestli tedy vlastně věřím v Boha. No – ona to vlastně nebyla debata, protože jsem se odpovědi vyhnul oním klasickým dospěláckým: až trochu povyrosteš, promluvíme si o tom. Dnes mě tato laxnost mrzí. Když se zeptal, měl dostat odpověď. Když se zeptal, byl určitě připraven odpovědi porozumět. Jenomže zpětně si také uvědomuji, že jsem vlastně na odpověď spíše nebyl připraven já. A tak jsem si na základě jeho otázky začal odpověď teprve tříbit. Já jsem totiž odpověď na tuto otázku už trochu zapomněl. A na první dobrou by ze mě možná vypadly jen nějaké fráze… A tak je snad vše vše tak, jak má být. On povyroste a posbírá první životní šrámy. Já se skrze své momentální rány, kterých se intenzivně dotýkám, doberu té – z mého pohledu – nejlepší odpovědi. A zda bude z mého syna Tomáš věřící, či nevěřící se teprve uvidí…

1 04.06.2019