DriftBooks komentáře u knih

Čekalo mě dvanáct hodin ve vlaku. Přijemný čas, kdy lze prokrastinovat bez výčitek svědomí :-) Za oknem torzo zimy, ale ve vlaku teplo a útulno... Vytahuji Kindla a - vybito. Přistroj, který vydrží bez nabití téměř měsíc vás odnaučí ostražitosti. Naštěstí táhnu ještě tablet a tak brouzdám e-knihovnou - mám v ní plno knih, které si odkládám právě pro podobnou přiležitost.

Tučková - Vyhnání Gerty... - ju, konečně se dostanu k této tak úspěšné knize. Ale po prvních stránkách to vzdávám - ne, že by se mi to nelíbilo, ale nemám nějak chuť na toto "těžké" téma - vlak vyťukává o pražce témeř meditaftivní mantru a má mysl zpomaluje. Říká si o něco oddechového a protože to jsou pro mně nejčastěji detektivky - otevirám Písečného muže od švédské dvojice, píšíci pod pseudonymem Lars Kepler.

No to jsem si dal...

Jak už to v severských detektivkách bývá - kniha začíná sněhovou bouří. Tou se brodí mladík, jehož třináct let věznil jakýsi šilenec vonící piskem, kdesi v podzemí... Zima, stres, temnota, depresivní stavy a uvězněný Hannibal...

Kniha plyne jako film. Čte se to dobře, jen mě už unavuje snaha vymyslet co nejbizarnějši motiv a stejně bizarní provedení zločinu. Už mě unavují superschopní zločinci, kteři splétají extrémně složité kombinace. A unavují mě stejně superschopní kladní hrdinové témeř bez bázně a hany... Nostalgicky vzpomínam na radu Vacátka a na hříšné lidi města pražského... :-)

8 27.02.2014

Dětství jsem prožil na sídlišti, chodil do kina Kosmos a restauraci Severce se obloukem vyhýbal, protože to byla restaurace dělnická, plná chlapů v montérkanch, co mají ruce jako lopaty, které nemají k ráně daleko.

I naše sídlistě mělo své chlapy, co v trenkách a tílku kouříli na balkónech, a své unavené mámy, co se tahaly s plnejma siťovkama šedivou džunglí.

I naše sídliště mělo nedalekou pustinu a torzo lesa, zbytek toho, co nevyrvala nějaká ta pětiletka Matce Zemi. I v našem remízku sídlilo magické, strašidelné obyvatelstvo, kterého jsme se jako městské děti bály...

I naše sídliště skryvalo v těch betonových krǎlikárnách desitky podivuhodných osudů, lásek, snů, zklamání, štěstí i neštěstí...

I naše sídliště mělo svého Vandama - jen jsme mu řikali " Slejďák"...

Národní třída Jaroslava Rudyše je opět tak trochu "nebelovská", zahalenená mlhou a nostalgií. Přestože moc dobře víte, že Vandam je magor, smažka a "skín" - prostě někdo, kým určitě nechcete být, a kým ve skrytu pohrdáte, tak máte také nejistý pocit, že mu rozumíte a dokonce tu a tam vyškrábnete i nějakou tu trošku pochopení.

Ale je to jen záblesk...

A pak opět mlha, beton, šeď a beznaděj...

6 27.02.2014

Po přečtení prvních pár stránek jsem si říkal - ju, to vypadá skutečně dobře, to se bude dobře číst. Žádné krkolomné vymyšlenosti - z recenzí jsem věděl, že kniha se inspirovala připadem masového vraha děti a žen Andreje Čikatila... a tak jsem samozřejmě kriminální nit očekával. Atmosféra strachu z počátku socializmu je popsána sugestivně a značně uvěřitelně. Nedůvěra, strach, lhostejnost, snaha neprovinit se ničím, co by se režimu - potažmo jeho pohůnkům - nelíbilo. Nespravedlnost, která se skrývá za ideologii - krutost, ktera se skrývá za pokrok.

Ale čím dál jsem četl, tím vic mi vadilo, že si autor realitu ohýbá ku potřebě děje - samozřejmě, v tom je přeci podstata podobného vyprávění. Ale po uvěřitelném úvodu kniha pomalu ale jistě klesá do akčniho thrilleru, který začíná ztrácet logiku a stává se jen dalšim béčkovým "filmem". Temná atmosféra padesátých let hororového Sovětského svazu se mávnutím proutku mění v jakousi parodii na Bondovky.

Přestal jsem věřit hlavnimu hrdinovy, přestal jsem věřit celkové atmosféře, ale stále se to dalo čist. Ovšem samotný závěr a vysvětlení motivu vraha, kterého po svém “ideologickém” prozření hlavní hrdina hledá navzdory celému systému, jenž je tak umně na začátku knihy vypodobněn, je už z repertoáru bolywoodského studia - naivní, překombinovaný a vlastně tak trochu směšný.

Z mého pohledu docela zklamáni, ale potenciál ta kniha má - jedná se o debut a tak uvidíme, co nám autor nabídne ve svém dalším dile.

8 27.02.2014

Tak - další oslavovaný debut a bohužel dalši zklamání. Pokročilého - jinak řečeno staršího - českého čtenáře, odkojeného Besídkami zvláštní školy Šimka a Grossmanna a následně divadlem Járy da Cimrmana tato kniha nemůže ničím překvapit.

Knihu jsem zakoupil jako elektronickou v jakési vlně slev a nechal v e- knihovně na nějaké ty dlouhé zimní večery. Zima byla mírná a tak nějak nebyl čas, ale když jsem zahlédl v edičním plánu nakladatelsví Paseka, že chystají další knihu od tohoto autora - přišel čas se do Stoletého staříka pustit...

Začátek mě navnadil - a těšil jsem se na dalši humorné eskapády, ale nakonec to sklouzlo do známeho modelu absurdních náhod a setkání a situací, které po chvili začínají nudit a nepomůže ani občasný - skutečně dobrý - fórek.

Knihu jsem přečetl - je na druhou stranu napsána vskutku dobře a přiměřeně svižně - něco člověk prostě přetrpí, někde se s chutí zasměje, větsinou jsem lovil z paměti, kde se už podobný vtip objevil - Forest Gump, Švejk, Hlava 22 atd atd...

Nevím - celosvětový úspěch přikládám tomu, že v zaplavě všech těch akčních a temných věci, které se hrnou ze severu je tohle prostě veselé, nenáročné a usmáté, ale já přeci jen raději toho Cimrmana... :-)

7 27.02.2014

Možná jste si všimli, že téměř v každé severské detektivce hraje jednu z hlavních rolí počasí. Psí počasí. Buď prší, sněží, nebo se chystá pršet či sněžit. Fouká vítr, nebo lépe je rovnou vichřice, sněhová bouře nebo prostě padaj severské trakaře. To není pro člověka, žijíciho v kraji, kde je devět měsíců zima a tři měsice chladno - tedy na Šumavě :-) - zrovna to pravé. Jenomže - afrických detektivek pomálo a tak není zbytí - četby chtivý šumavák musí dlouhé zimní večery trávit s ještě chladnějšimi knihami... Není divu, že jejich autor tráví velkou část svého života v práve v Africe.

Od Henniga Mankella jsem jako první četl Číňana. Značně kostrbatá a velmi účelově vystavěná kniha, při které jsem si říkal, že tento autor nebude můj šálek horkého čaje...

Pak se na trhu objevil Neklidný muž. Poslední z případů komisaře Wallandera. Safra - řikal jsem si - proč začínají od konce? A nechal to plavat.

Když se však minulý rok konečně objevil první přiběh, řekl jsem si, že to s Mankellem ještě zkusím.

A nebyl jsem zklamán. Je to čiročirá detektivka. Žadné tajemno, žadné extrémní povahové rysy hlavního hrdiny, ba naopak. A ačkoliv si Mankell neodpustil tradiční nepochopitelnou a v podstatě zbytečnou brutalitu činu, nakonec to až takovou velkou roli nehraje.

V této knize jde úplně o něco jiného a Hennig Mankell to i v rozhovorech přiznává. Je to pohled na Švédsko, které právě zažívá jednu z prvních velkých vln přistěhovalectví. Společnost se bouří a objevují se první protiemigrantské, či rovnou rasistické tendence. Kniha poprvé vyšla v roce 1991. V době, kdy se z východní Evropy vyvalila spousta novodobých, zejména ekonomických běženců...

Jak jsem již napsal - je to klasická detektivka. Přiběh plyne, autor vás udržuje v napětí a ke kladnému hodnocení přispívá i to, že ještě 15 stránek před koncem vůbec nevíte, kdo je vrah.

Ale vše je uvěřitelné, vše má logiku a vše je napsáno lehkou rukou. S přehledem, s dokonalým vhledem do rodinného zázemí i do vnitřniho světa komisaře Kurta Wallandera, kterého si nakonec vcelku oblíbíte a držíte mu palce. A o to přeci v dobré detektivce jde...

1 30.01.2014

Jste-li sebeméně xenofobní (tedy cokoliv cizího je vám cizí) určitě tuto knihu nečtěte, protože vás utvrdí v tom, že za hranicemi vašeho malého uprděného světa se opravdu dějí šílené, ba neuvěřitelné věci a že děláte dobře, když cestujete maximálně do okresního města či nejbližšího obřího nákupního centra na okraji vašeho sídliště, ti odvážnější pak případně do italského Bibione.

Zajímá-li vás ale pestrý svět tak, jak leží a běží - je to kniha u které se náramně pobavíte. V drsném popisu drsné multykulty reality se ale najde místo i na něžnost či porozumění.

2 21.01.2014

Chvíli mi trvalo sesynchronizovat se s tou zadumanou atmosférou, tak příznačnou pro severské detektivky. Ale jakmile si natáhnete štulpny, Jégrovo prádlo, tulení boty - no prostě, když se důkladně zamotáte do teplé larysy, zatímco venku poletuje první letošní sníh, můžete si tuto chladnou knihu střihnout.

Příběh si tak nějak plyne ulicemi Uppsaly, nakouknete do předvánočních domácností, zajdete do temných uliček města, podebatujete o tom, jak se s příchodem moderní doby a přistěhovalců mění celková atmosféra Švédska a zafilozofujete si u teplého čaje o tom, co je spravedlivé, co nikoliv a co lidem (zejména těm chudým) naděluje osud.

A jaksi v pozadí se vyšetřuje jedna brutální ( jak jinak...) vražda a k tomu jako přídavek si šlehnete mini etudu jednoho kdys šikanovaného maníka, který jen tak mimochodem zavraždí dva lidi, ale autor vás nutí přemýšlet, jestli za to náhodou nemůžete zrovna vy... No jen si vzpomeňte jak jste si na základce s radostí utahovali ze svého spolužáka/ spolužačky XY...

Ideální pro dlouhé zimní šumavské večery... :-) A pokud snad doufáte, že vás příběh zavede i do horoucího afrického Burundi máte smůlu. Tato indicie končí v temné vodě jednoho akvária... Ale to bych vám prozradil už moc.

21.01.2014

Pokud vás navnadila kniha Out coby drsný japonský thriller pak vás kniha Zrůda možná může malinko zklamat - ale pokud vás v druhém plánu Out zaujala díky velmi tvrdé kritice sociálního postavení japonských žen - pak vás bude bavit i Zrůda.

Pokud se těšíte na ony choulostivé scény, které měly - údajně - být v Americe cenzurovány - budete zklamáni. Nic tak závratně "cenzurovatelného" nenajdete - spíše je to jen reklamní trik nakladatele - což je škoda, protože tak nakonec zklamou lačné čtenáře, a odradí ty, pro které je kniha skutečně určena...

Kdo je vlastně ona "zrůda" si musíte přebrat sami. Kniha vám přiblíží Japonsko z pohledu smíšené švýcarsko-japonské rodiny - z pohledu divky a ženy, a také z pohledu přistěhovalce - cizince. Ústředním tématem je opět poměrně přímočará kritika postavení divek a žen v japonské společnosti a kritika obrovských třídních rozdílů, a lpění na dnes již přežitém kastováni společnosti - ale rozhodne se nejedná o nějakou agitku.

Takže - očekáváte-li horor, detektivku či nějakou lacinou senzaci, kterou hloupě nabízí nakladatel - pak to není kniha pro vás.

Chcete-li nakouknout pod pokličku světa, který je nám zdánlivě vzdálený, chcete-li poznat osobní démony hlavnich postav a chcete-li zjistit, kdo je vlastně zrůda a kdo oběť - knihu si prečtěte...

8 04.01.2014

Tuto knihu si vychutnají zejména ti, co neutěšenou realitu socializmu alespoň malinko zažili... U všech těch absurdních situací vás pak bude trochu mrazit v zádech a tuhnout ůsměv. Ano - útěk z decimovaného Ruska za pomoci německého pedofila je značně na hraně, ale bohužel také velmi pravděpodobný a tak nějak vyjadřuje to zoufalstvi a bezmoc lidí, žijicí o pár kilometrů dál na východ... Kniha vás pobaví, ale tak nějak smutně... :-)

04.01.2014

Brouzdáte-li rádi internetem s pocitem, že se vám nemůže nic stát, že nikoho nezajímáte, že vaše e-maily, profily atd jsou v bezpečí velikých provozovatelů - přečtěte si tuto knihu...

Pokud vás zajímá, kde se berou hackitivisté, jak to chodí ve virtuálních kruzích lidí, pro které je heknutí stránek dilem několika kliků, kde se rekrutují všichni ti tajemní a temní "ananymouse" - přectěte si tuto knihu

Pokud chcete nadále zůstat v blažené nevědomosti - na své profily hrnout vše, co jen lze na sebe prozradit - mít jedno jediné heslo ke všemu, včetně své banky - nejlépe datum narození - pak tuto knihu rozhodně nečtěte...

4 04.01.2014

První roky po sametové revoluci byly pro většinu lidí spíše čekáním na nové „zlaté časy“. Ovšem pro odvážné a netrpělivé „týpky“ to byly naopak roky nezměrných příležitostí. Svět byl pro ně novodobým „Klondikem“. Tito lidé uměli vzít do svých rukou právě nabytou svobodu a nabízející se možnosti, a vytěžit z nich maximum. Tito lidé na nic nečekali. Byli to porevoluční pionýři (bez rudých šátků, ale vždy připraveni), dobrodruzi i snílkové. A jedním z nich byl právě spisovatel, cestovatel a fotograf Jan Cempírek, jehož román Rafinerie je jakousi oslavou této doby. Je to příběh z doby „před terorismem“ a z období, které ještě nebylo tak přísně korektní. Věčný příběh o lásce i nenávisti. Příběh „On the Road…“ V melodii chraplavého saxofonu se zde protnuly osudy mladých baskerů Pierra, Michala a dívky Agnes. Prostě „Trainstory – příběh o sirénách, přátelství a volnosti na kolejích…“

John Corey se – na popud čtenářů – vrací. Nikoliv už jako detektiv New Yorské policie, ale jako člen Protiteroristické operační skupiny (POS). Je stále stejně užvaněný, nebo vlastně – je ještě ukecanější a nesnesitelnější, ale svým vděčným čtenářům za to přináší zajímavý pohled do centra všech bezpečnostních složek Ameriky. Pohled sarkastický a nezatížený zbytečnou úctou. Pohled vcelku erudovaný. A pohled občas také děsivý zejména pro ty, kteří jsou přesvědčeni, že si za své daně žijí v bezpečí – to když se jednotlivé složky mezi sebou haštěří a když fungují na bázi Hlavy XXII. A to zrovna v té nejvypjatější chvíli, kdy by bylo třeba jednat... viz celá recenze

Vzhledem k tomu, že jsem se před lety přistěhoval na Šumavu, do míst, o kterých se v této knize píše - samozřejmě jsem po ní sáhl. Navíc novodobá historie mě v poslední době - zřejmě jak stárnu :-) - začíná zajímat. Bohužel tato kniha je takovým pell mellem toho, co autor přečetl či vyslechl od pamětníků a to nikterak dobře provázaný příběhem. Škoda - potenciál to má - černá kočka apod - ale je to nedotažené a nevyužité. Beru tuto knihu tedy jako jednu z mnohých, které o Šumavě a o mém novém domově píší. Věřím, že byla napsána upřímně a s chutí - to je z ní tak nějak cítit - ale není z těch, nad kterou řeknu "wow" a ke které se budu vracet... Pokud vás zajímá novodobá historie, třetí odboj a podobné věci a nehledáte nějaký extra umělecký útvar - budiž... :-)

27.10.2013

Každý začátek je těžký a ten na Šumavě obzvlášť. Není tedy divu, že nový červený motorák, který byl do Volar přidělen rovnou z továrny, měl před svou první jízdou pěkně nahnáno. „Nic se neboj,“ uklidňovala ho mašinka se zelenými koly, co stála na vedlejší koleji. „Jestli ses dobře připravil, tak první jízdu nezkazíš.“… píše Roman Kozák v pohádce „O červeném motoráku“.

A já doufám, že i nová e-kniha je dobře připravena a svou první jízdu sítěmi internetu zvládne!

E-kniha „Pohádky ze šumavských lokálek“ od Romana Kozáka již sviští po virtuálních kolejích a „zelenou“ jim na volarském nádraží dali David Jan Žák (autor knihy Návrat Krále Šumavy) a Hana Mrázová (ředitelka prachatické knihovny)..

Už od prvních řádků knihy Odpuštění Lawrence Osborna, která letos vyšla v nakladatelství Zlín, jsem věděl, že kniha bude dobrá. Tento intuitivní pocit občas mívám (netvrdím, že jsem neomylný) a znovu mě nezklamal. Ostatně nejsem v tom sám. Román vybral časopis The Economist jako jednu z nejlepších prozaických knih roku 2012...Doporučuji viz také má recenze:

2 27.10.2013

UKÁZKA Z KNIHY ZDE:http://issuu.com/driftbooks/docs/pavel_brycz_-_m___ztracen___m__sto_?e=0/3067658

09.06.2013

PRÁVĚ VYŠLA ELEKTRONICKÁ VERZE KNIHY MÉ ZTRACENÉ MĚSTO.../ vizhttp://driftbooks.eu/pavel-brycz-me-ztracene-mesto-jsem-mesto/

Než začnete tuto knihu číst, doporučuji vám pořídit si vlastní soupravu OPZHN (ochranu proti zbraním hromadného ničení). Případně zalovte ve skříni a vytáhněte staré pomalované „žebradlo“ s plynovou maskou, nakupte chirurgické rukavice a tabletky na úpravu kontaminované vody. Mezi řádky se totiž skrývají spory sněti slezinné, v písmenech je zakódovaná ebola, z věčných keců detektiva Johna Coreyeho dostanete kopřivku a na závěr si k tomu všemu ještě uženete mořskou nemoc. Vystrašil jsem vás? Tak to je těší. Velmi dobře si rozmyslete, jestli se do této tlusté knihy začtete, protože se vám nebude chtít přestat… :-) (viz recenze Pozor! Tato kniha je biologická zbraň…)

3 19.05.2013

Kateřina Krištůfková, která překládá detektivky Joa Nesboho, tvrdí, že je Kristina Ohlssonová jediná, která se mu může vyrovnat… tato věta mě zaujala natolik, abych se u nakladatele Kniha Zlín pokusil získat reading copy knihy k recenzování. To, že prvotina Jo Nesboa Netopýr vyšla před necelým měsícem a to, že jsem ji měl taktéž možnost recenzovat, tomuto srovnání dodala „nechtěně“ jakési naléhavosti. Ale protože recenze vychází před oficiálním vydáním, budu se věnovat především formě a osobním pocitům... viz recenze :-)

23.03.2013

Pavel Brycz je novodobý pábitel české literatury. Někdy těžko uchopitelný, ale vždy chytrý a tragikomický. V knize "Mé ztracené město" se autor vrací do uliček a kulis svého dětství a dospívání, vrací se do mizejícího města Mostu, ve kterém skutečně toto období prožil. Příběh je samozřejmě fikce, ale přesto mu drobné nitky skutečných událostí a vzpomínek dodávají na autentičnosti. Spolu s hrdinou budete svědky likvidace kdysi nádherného královského města na úpatí Krušných hor, ale také likvidaci mladicky naivních představ, postojů a lásek. Filmové kulisy se mění ve skutečný svět a naopak. To vše navíc dokáže Pavel Brycz zpestřit sarkasmem a ironií, ze které tu a tam mrazí... Vejděte spolu s ním do ulich polorozbořeného města, vstupte do kulis autorova mládí, a zkuste pochopit, co on, nebo hrdina knihy a nebo možná i vy ztrácíte a získáváte právě v tomto období...