Dervish
komentáře u knih
Velká kniha pohádek
kolektiv autorů
Krásně ilustrovaná, příběhy jsou kratší a trochu slabší, ale pro zabavení nejmenších posluchačů je kniha dobrou volbou.
Lovci kostí
Steven Erikson (p)
"Nadechněte se, zhluboka, a zadržte dech, přátelé, zadržujte ho dlouho, protože svět, svět se topí."
Ubohé město Y'Ghatan - ten žár jsem cítil i přes chladnou knihu. Pak přišlo období klidu - taková předmluva před návratem do Malazu. Nejlepší částí asi je Šumařovo rozdávání karet, měl jsem doslova orosené čelo a klepal jsem se jako ratlík - takovou sílu ta část měla. No a pak už krvavý závěr v Malazu.
Nedá se stále říct, že všechno chápu. Obzvlášť nečitelná je císařovna - co ta baba vlastně chce to mi pořád není jasné. Ale žeru jí, stejně jako ostatní. Jen toho Icaria pořád nějak nemusím, nějak mi tahle postava nesedí - snad to přijde později.
I tento díl je za krásných 90%, trošku mě zklamalo, že nedošlo k té lodní bitvě, ke které se schylovalo (to v Malazské knize ještě nebylo) - těšil jsem se, ale nakonec to tak divně vzalo jiný směr. No třeba příště ;)
Fakt hustej nářez
František Kotleta (p)
Tak čekal jsem fakt hustej nářez, ale spíš to byla kopie prvního dílu. Žádnej velkej progres se nekoná. Pořád je to slušná oddechovka, která neurazí, ale nikdo si z toho na prdel taky nekecne. Fred není špatnej záporák, ale Kačka z prvního dílu byla zábavnější. V prvním díle sem tam někdo umřel, což dodávalo ději trochu na "reálnosti", no ve druhém díle už jsou prakticky všichni hlavní hrdinové nesmrtelní (tak se o ně vlastně ani nemusíte bát). Je jedno, jestli je nepřátel pět, deset nebo 150, Jan a jeho grupáč ze všeho vyvázne tak lehce, že si stačí pouze upravit pěšinku a jede se dál. Srovnání s Kulhánkem a mým favoritem Žambochem se Kotleta ani tentokrát nevyhne. No oba zmiňovaní jsou před Kotletou o parník, ale pokud Kotleta zatopí pod kotlem a pokusí se tuhle dějovou anarchii obalit alespoň nějakým rozumným mantinelem, může se jim brzy alespoň přiblížit. Zatím je to za pěkných 60%.
Hustej nářez
František Kotleta (p)
Tak co si budeme povídat, je to taková slátanina až jde hlava trochu kolem. Ale jako oddechovka s lehkým vtipem to funguje výborně. Trochu mně vadili jen dvě věci. POZOR SPOILER !!! Jednou je použití té kufříkové atomovky na konci - to už bylo vážně moc. A druhou konec Kateřiny, celou knihu se "kočkují", že člověk očekává epické finále a ono ... fik fik, konec Kateřiny popsán na deseti řádcích, hotovo šmytec. Tady to autor poněkud odfláknul, potenciál to mělo rozhodně větší. Každopádně se těším na pokračování, snad to bude fakt hustej nářez.
Půlnoční vlny
Steven Erikson (p)
Tak to bychom měli, půlka z celé série Malazské Knihy padlých je za mnou a já nejsem o moc moudřejší než na začátku. Je to docela pochopitelné, když například tento 5. díl je naprosto samostatnou knihou, která s předchozími díly nemá skoro nic společného (no samozřejmě skrytě má, ale to se dozvíme určitě později).
Přesto mě tento díl bavil mnohem víc než předchozí. A to především z toho důvodu, že jak část věnovaná Edurům, tak část zaměřena na Ledeřany je velice zábavná a nemá prakticky žádná hluchá místa. I přesto, že se na pořádnou bitvou čeká téměř až na konec knihy. Tehol a Bugg jsou možná nejoblíbenější postavy, které jsem za těch 5 knih poznal, a doufám že se s nimi nesetkávám naposled. Byla by to velká škoda. Ale i další postavy byly napsané zajímavěji než v minulých dílech, jakoby Erikson až s pátým dílem dokázal postavy vykreslit tak, aby čtenáři na nich skutečně záleželo (to samozřejmě neplatí o paličích mostů, to jsou miláčkové od prvních vět první knihy).
Celkově mě kniha bavila (společně se 3. dílem) nejvíc a jsem ve velkém očekávání kam půjdeme teď? Kdo tam na nás čeká? Který bůh nám zase zkříží cestu a jaký bojovník nám proseká cestu davem, zanechávaje ulice zastříkané krví a žlučí z povolených svěračů...
Ulice Záhadných tajemství
John Irving
O něco déle mi trvalo než jsem se chytnul. Přeci jen životy hlavních postav jsou od mého běžného života natolik vzdálené, že musela představivost zapnout ne na 100 ale na 200 procent. Ale poté co jsem "konečně" vklouznul do kůže Johna Irvinga, už jsem byl doma a kniha mi začala dávat smysl. Pak se stala opět báječným a neobvyklým příběhem plným kuriózních postav... přesně tak jak to má Irving rád a jak to mám rád i já. Protože všední jsou všude kolem nás, ale ti DRUZÍ, o těch píše jen Irving. A píše zatraceně dobře!
Prevítem snadno a rychle
Simon Brett
Některé dny vtipnější, některé pasáže se úplně nepovedly... jako celek mi přišel Landsman mnohem vtipnější a o to v těchto knihách přeci jde.
Kapitán Fracasse
Théophile Gautier
Bohužel, nedokázal jsem přelézt ani přes první kapitolu, tak těžkopádný popis jsem už dlouho nečetl...
Černý korzár
Emilio Salgari
Má nejoblíbenější (a nejvíce čtená) kniha v dospívání. Ten příběh nemá chybu!
Dóm řetězů
Steven Erikson (p)
Dle mého prozatím nejslabší díl Malazské knihy padlých. Přičítám to třem faktorům:
Za prvé po třetím díle jsem si dal pauzu a přečetl tři jiné knihy, oddechovky plné rychlé akce a reakce, s jedním hlavním hrdinou a jedním padouchem. Tedy naprostý opak Malazské kroniky. Ten návrat do komplikovaného světa Malazu je potom jako dělat zkoušku na Matfyz po prokalené noci. Ale s tím se poperu.
Za druhé, čtvrtý díl má začátek úplně jiný než v předešlých knihách. Prvních 200 stran je vlastně samostatná kniha, s jedním "novým" hrdinou a jeho světem. Jako samostatná kniha by to byl skvělý příběh, ale když netrpělivě čekáte co se stalo s vašimi oblíbenými postavami, je to zdlouhavé a znepokojující. Což je problém, protože těch postav je prostě moc a na některé se prostě stránek nedostává. A co je horší postavy, které je nutné si zapamatovat, stále přibývají!
A konečně za třetí. Je zde nejméně válečné vřavy ze všech dílů. Žádná bitva o Dřevnov, nekonečné šarvátky Psího řetězu ani "kulervoucí" řezničina alá bitva o Capustan (dle mého prozatím vrchol Malazské Knihy padlých). Závěrečný střet Felisín a Tavore je obrovským zklamáním (a tak trošku plivnutím do tváře čtenářům, kteří na tenhle boj čekali od začátku druhého dílu). Nakonec i ten Karsa Orlong jakoby v závěru spadl z úplně jiné knihy a jen se tak rozmachoval mečem sem tam, nevěda co tam vlastně dělá. Až mně ho bylo trochu líto.
Čtvrtý díl je rozhodně nejvíce ukecaný ze všech, nějaké věci se vyjasní, další hádanky se vyrojí. Přijdou i nějaká moudra a odstavce nad kterými je dobré se pořádně zamyslet. I přes mou kritiku si myslím, že jde o výbornou knihu, která za přečtení stojí. Přestože tři předchozí díly nastavily laťku tak vysoko, že jí Dóm řetězů nedokázal přelézt. Uvidíme co na to "Půlnoční vlny", snad dokáží vrátit sérii zpět na vrchol.
Láska je jen slovo
Johannes Mario Simmel
Láska je slepá a krutá ... a nevybírá si koho spálí svým plamenem ... nakonec zasáhne většinu z nás ... není úniku.
PS: Lidi jsou svině a láska proti nim nemá šanci.
Krutý osud
Dan Simmons
Tak poslední díl je jednoznačně nejlepší, Kurtz už trochu vypadá jak "zranitelnej" člověk, kterej taky může "trpět". Jinak je tu asi nejlepší zápletka, nejtemnější záporák a nějaká ta sexy žena se tu taky najde. Akce sice opět přehnané a nevěrohodné, ale na to s..e pes, tenhle drsňák mi nakonec snad bude i chybět.
Kruté mrazy
Dan Simmons
Lepší než první díl série, přesto stále tak naivní, že si člověk musí pořád připomínat, že to psal opravdu Simmons. "Terminátor" Kurtz opět přežije všechny nástrahy s lehkostí a drzým šklebem na tváři, vysměje se masovému vrahovi, policejnímu oddělení a hned dvěma mafiánským rodinám. Přitom si procvičí střelbu, karate a "asociální" mluvu. Chybí jen sex, aby byl "detektivní" balíček kompletní. Snad se dočkáme ve třetím díle... A Sherlock se usmívá za závěsem.
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
Bohužel, zatím odloženo, začátek mi nějak nesedl, tak nějak se to mrská od dětské knížky k fantasy a pak zas zpět, jakoby autor sám nevěděl na jakého čtenáře vlastně cílí... tak jak se mi líbila kniha "Muž jménem Ove" a ještě více "Tady byla Britt_Marie", tak tady jsem se prostě nechytil a začátek mě nebavil. Ale určitě se ke knize vrátím, zůstává v knihovně připravená na jiné mentální rozpoložení. Snad to napodruhé vyjde.
Krutá hra
Dan Simmons
Aneb jak se jeden kruto-přísnej "motherfucker" rozhodne na jeden zátah oddělat mafii, černošskej gang, nácky i pár týpků co se mu připletou do cesty a to vše ve stylu Arnolda Schwarzeneggera ve filmu Komando. Tedy tak, že tomu nevěříte ani za mák, je to až příliš přitažené za vlasy. Je bohužel vidět, že drsná detektivka není úplně Simmonsův šálek kávy a asi by se měl držet toho co mu jde nejlépe (scifi). Přesto dám Kurtzovi šanci a vrhnu se i na druhý díl, ono to třeba začne mít hlavu i patu.
Vzpomínky ledu
Steven Erikson (p)
Ach mé srdce pláče při tolika zmařených životech. A kvůli čemu pane Eriksone, kvůli čemu - všude jen mrtvá země a hromada kostí? S tou nečekanou smrtí mého oblíbence přišel chlad, který se mi zabodl do těla a roztřásl všechny mé smysly. Pláču i směji se při docela nevhodných příležitostech... chci se pomstít, až toho parchanta dopadnu, rozkrájím ho na kousíčky, které budu postupně pojídat, pak ho vyzvracím, slepím dohromady a začnu od začátku. Já vás pomstím pane!
Domníval jsem se, že Coltainův řetěz představuje vrchol krutosti, která se dá popsat, ale omyl vážení. Pan Erikson v bitvě o Capustan ukázal, že může ještě přitvrdit... a předpokládám, že to nebude ještě zdaleka poslední "krvavé" představení, které nám popíše. Tohle není čtení pro slabé povahy. Ale já to miluju, celá série je knihu od knihy lepší, tento díl je už je někde kolem 92% - musím si nechat ještě něco v záloze.
Už teď tuším, že po dočtení celé Malazské ságy již nebudu tím člověkem, kterým jsem býval... aby se nové mohlo zrodit, musí to staré zemřít.
Dům mrtvých
Steven Erikson (p)
Tak druhý díl dočten a na jednu stranu jsem opět nadšen, na druhou jsem trošku i v rozpacích. Začnu tím druhým, trochu nepříjemně mě překvapilo, že jsem ve druhé knize nenašel některé své oblíbence z první knihy (chyběli mně hlavně Paran a Besana). Objevila se spousta dalších lidí, což jsem tak trochu čekal, ale přesto jsem se často ze začátku ztrácel kdo je kdo a za který tým hraje, hlavně u těch vedlejších postav to byl trochu masakr.
Ale co mě nejvíc překvapilo, že je kniha tak nějak rozpolcená - jedna linie příběhu mě strašně bavila (ta kde je Kalous a Coltain), druhá mě trochu i "nudila" (Mappo a Icarium ). Upřímně ta část o putování a "jakémsi hledání prozření" pro Icaria je taková trochu "navíc", kdyby v knize nebyla, asi by se nic nestalo. On vlastně stejně Icarium celý napínavý finiš knihy prospal, což mně přišlo docela komické. Ale třeba je jejich putování důležité pro další knihy, kdo ví. Každopádně neubráním se pocitu, že zúžení knihy o 200 stránek právě o tuhle linii by jí asi dost prospělo, aby měla ještě větší drive.
Tím nejlepším jsou samozřejmě v této knize bitvy, to je potrava pro mé chrochtání nad fantasy, a v tomto díle se mi jich dostane požehnaně. A to je dobře, jen houšť pane Eriksone, jen ať se to mydlí, až krev stříká, ať se celá Malazská říše utopí v krvi... pak bude moje černá duše uspokojena. Už se těším na střet Tavore a Felisín, to bude krásný "dámský gambit" a očekávám, že jen u vyškrábaných očí nezůstane.
Celkově dávám knize tak 75%, Měsiční zahrady to měly za rovných 80% a to hlavně z toho důvodu, že jsem v nich našel méně hluchých míst.
Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
Jedinou nevýhodu této knihy je fakt, že nemáte čas se vůbec rozkoukat co, kdo, jak a proč ... než o tom totiž začnete přemýšlet, už na té horské dráze jedete z kopce dolů a pomalu zjišťujete, že tato dráha vlastně nemá brzdy. Na těch 567 stranách se toho stane tolik, že si teď po přečtení vůbec nedokážu představit o čem bude těch dalších cca 7500 stran v dalších knihách? Jasně, budou tam intriky, hodně intrik, mraky intrik ... taky asi dost mrtvol, krve, zlámaných údů a temné magie. A to se mi líbí ... a děsí mě to zároveň. Protože tohle všechno zavání těžkou závislostí a já drogy nemám rád ... kecám, samozřejmě. Perte to do mě, pane Eriksone!