Dandy1 komentáře u knih
Protly se tu tři příběhy žen z jedné rodiny. Každá linka působí na city jinak. Mě byla nejbližší ta babiččina.
(SPOILER) Začátek je slibný, ale s ubíhajícími stránkami nadšení upadá. Ze sympatické hrdinky se stává naprostý blázen posedlý minulostí, neschopný žít ve vztahu normálním životem. Což by snad ani nevadilo, kdyby autorka konec tak neuspěchala.
Paní Dvořáková umí brnkat na city. Dobře zná povahu lidského chování, ať jednotlivce nebo davu.
Moje první kniha z této série mě moc nenadchla. Jsem raději, když je policajt chlap. V této roli mi ženské moc nesedí. Linka se soudním procesem se mi líbila.
Turnus mě bavil. Zatímco Silo jsem se musela nutit číst, druhý díl ubíhal zajímavěji. Autor stvořil propracovaný svět autoritářského režimu, který se v jednotlivých silech vyvíjel různě.
Je to tak trochu jiná kriminálka. Kromě vyšetřování případů, knihou prolíná i osobní život postav. Na prvotinu to bylo působivé. Snad paní autorka ještě něco dalšího napíše.
Tohle bylo hezky zamotané, propracované. Bavila jsem se od začátku až do konce.
Po delší době jsem našla zajímavou knihu plnou dobrodružství. I když jsem nic jiného z této ságy nečetla, vůbec to nevadilo.
Pandemie popsaná z pohledu jednoho nešťastného hospodského se mi moc líbila. Včetně teorií štamgastů.
No, to byla jízda. I když v reálu by to takto nešlo, užila jsem si to.
Tahle kniha je třešničkou na dortu po shlédnutí seriálů Devadesátky a Případy 1. oddělení.
V půlce odkládám. Je to nezáživné. S knihami jako Chaloupka strýčka Toma nebo Jako zabít ptáčka se to nedá srovnat.
Autor píše hodně o rodinných a finančních problémech obhájce než o samotném procesu. Kniha tím ztrácí poutavost a napětí.
Tak nějak nevím, co si mám o tomto případu myslet. Že by tajní opravdu najímali taková individua, která budou na potkání mávat svým průkazem všem před nosem? To by si snad pohlídali.
Děkuji paní Hoover, že jsem mohla s její hrdinkou prožívat znovu pocity z mladí. Naději, zklamání, lásku, první zamilovaní.... Proto její knížky zbožňuji, i když už dávno nejsem cílová skupina.
Ještě že existují lidé jako Torey. Umí dát lásku, trpělivost a povzbuzení tam, kde ostatní již lámou hůl. Je smutné číst osudy jejich dětí.
Celou dobu jsem si říkala, proč jsou fotografie černobílé. A pak jsem zjistila, že se to odehrálo v roce 1938. V době, kdy ženy patřily jen k plotně a dětem. V době, kdy nebylo pořádné vybavení ani rádiové spojení se světem.