Dámaskloboukem komentáře u knih

Zpočátku mi to prislo hodně iracionální. Autorka knihu napsala v 37 letech, tak jak ví, co přijde za 3 roky?
Nosná myšlenka je o tom, ze pokud nemáte aspoň 50 let a váš partner není minimálně o 10 let mladší, houby víte, co je to život.
Za příklad je dávána babička, která se v 76 letech provdá za 20-ti leteho. To snad pochopí jen gerontopsychiatr.
Kniha poprvé vyšla v roce 1980, což vysvětluje určité nepřesnosti.
Pak přišla část o zralých matkách, a tady s autorkou souhlasím. ( nic jiného mi totiž nezbývá :)
Pokud se povznesu nad jisté nesrovnalosti, tak je to optimistické a pozitivní čtení.
Knihu dočítám s přesvědčením, že se mám do budoucna na co těšit!

Autorku si představuji podobně jako Elišku Balzerovou ve filmu Ženy v pokušení.

13 26.03.2022

Na první pohled mě to uhranulo.
Netušila jsem, ze o mně někdo napsal román ;). Postava na obrázku - to jsem celá já (no dobře, až na ty náušnice, já nosím pecky) plus název … to je přesně ono. Pořád mi v hlavě zní nějaká melodie. Ještě než ráno po probuzení rozlepím oči, tak hudba naskočí…i když řeším něco v práci, pořád tam někde na pozadí je. Taková alternativa spořiče obrazovky.

Asi ve třetině knihy jsem zjistila, že to nedám.
Netrvám na extra promyšlených zapletkách v tomto typu literatury, ale toto je tak jednoduché a předvídatelné. Odradil mě i hodně rozvláčný vypravečský styl. Po několika stránkách se mi pravidelně začaly klížit oči a padat hlava.
Škoda, nápad má ohromný potenciál.

Kdyby existovala databáze písniček, tak si určitě udělám profil i tam. Hudba má skvělou možnost vystihnout naši momentální náladu i názory.
Za mě víc než “ řekněte to květinou”, která časem zvadne a už si nepřičichnete ani oko nepotěšíte, platí “ vzkažte to písničkou”.
Tu si pustíte i po mnoha letech. Je vždy čerstvá a vzpomenete si.
Nejen rada poslouchám, ale většinou se i připojím.
Na svoje poslední veřejné vystoupení dlouho nezapomenu.
Jednu maškarní merendu u nás na vsi jsem absolvovala coby Fiona. Jak už to na takových akcích bývá, kolem půlnoci ti, co neleží znaveni pod nebo na stolech, se shromáždí na parketu. Celý kulturák se otřásá hity jako Nonstop, Jahody mražený, Sex je náš apod.
V tu dobu, povzbuzena hodnotnou výhrou v tombole ( březové koště) jsem se odvážila veřejně zazpívat a zatančit. Vyšla na mě D. Rolinc - Čo o mne vieš. Vystoupení jsem věnovala samozřejmě svému Shrekovi. Ten se nejdřív kralovsky bavil, pak vystřízlivěl a když jsem skončila, byl naprosto konsternován. Asi to bylo hodně působivé, protože na mě začal pohlížet se značnou nedůvěrou. Pravděpodobně mě podezřívá, že mám nějaké velké osobni tajemství. Buďto jsem sériový vrah, nebo dědička obrovského impéria event. moje sexuální orientace je jiná, než se původně domníval.
A pak to vzkazte písní ;)
Mou současnou oblíbenou aktivitou je auto-zpěv. Sednu za volant a spustím. Podmínkou je, po zkušenosti z Merendy, že jedu sama. Mám své osvědčené sestavy:
Sestava k napravení špatné nálady obsahuje:
K. Clarkson-Stronger
K. Perry - Roar
Rooney - When did your heart go missing
Pokud jsem vytočená na maximum, tak si střihnu s Petem Burnsem, kterého všichni znali jako Dead or Alive: You spin me round, průvodní písničku kresleného Asterixe a Obelixe.
Když je mi fajn - J. Timberlike: Can’t stop the feeling! taky Save your tears, Leave before you love me
Výborně se kvičí třeba u Sugar od Maroon 5.
Pokud si potřebuji pobrečet, tak sjíždím Don’t answer me, This is the last time nebo Stop and Stare. Ta poslední je od OneRepublic, stejně jako Sunshine, kterou frčím teď a mám problém si zapamatovat slova, je jich tam moc.
Ale první místo v hitparádě mých autohitů má rozhodně Queen s I was born to love you a Don’t stop me. Krásně duní interiérem. Tyto kousky musel F. Mercury složit speciálně do auta :D

Když jedu mezi poli nebo po dálnici, to je pohoda. Horší, jak zastavim na světelné křižovatce ve městě. Ty pobavené obličeje z okolních aut…
Vždycky jsem chtěla sporťák bez střechy, nejlépe nějaký starý. Auto-zpěv tento muj sen definitivně zničil.
Az si jednou budu kupovat nové auto, tak mě nebude zajímat, jako každého správného motoristu, jestli je to diesel nebo benzin, jaký to má výkon nebo na kolik kol je náhon..
Nejdůležitější požadavek bude: jak je to zevnitř ozvučené a vůči okolí odhlučněné. Asi překvapím nejednoho prodejce aut.

11 24.03.2022

Výborné! Jsem nadšena - bez výhrad.
Čekala jsem uvzdychanou červenou knihovnu s přídavkem erotiky, ale zatím je to dobře napsaný společenský román, který se ke konci blíží až k psychothrilleru.
Autorka přesně zachytila různé charaktery hrdinu, psychologii jejich chování a to střídavě z pohledu muže a ženy.
Děj je reálný a vyústění až děsivě logické.

Moc bych se přimlouvala za pokračování příběhu v podobě dalšího dílu.

Před touto knihou jsem četla “Ta hudba mi stále zní v hlavě” od francouzské autorky, která má s paní Vajsejtlovou stejný věk i vzdělání. Obě studovaly psychologii, pak se věnovaly žurnalistice a psaní knížek.
Barbora Vajsejtlová je mnohonásobně lepší spisovatelka. Bokovka je toho důkazem.

Často nevyužívám při hodnocení knih políčko “Doporučuji”. Tady už ho mám odfajfknuté.

17 23.03.2022

K čemu slouží tato kniha? Těžko říct. Nejpravděpodobněji asi jako historická literatura pro studenty gastronomie.
Obsahuje spoustu zajímavých informaci a moc pěkné dobové obrázky.
Autorky popisují dění u nás před asi 100 lety. Snaží se přiblížit náladu ve společnosti, dobové zvyky, co se jedlo a proč.
To se dobře čte, ale pak následuje spousta receptu, které čtenáře z historického rozjímaní vytrhnou.
Receptu je hodně, ale kuchařka to taky není.
Podle dobových postupů se dnes moc vařit nedá. Jestli podle toho kuchtily hospodyňky v minulosti, kdy neměly žádné pomocníky typu mixery, šlahače ani myčku, tak musely “prokuchtit” celý den.
Nevěděla jsem, že se u nás tak hojně užívaly sardelky a kapary.

Kniha rozhodně není hloupá. Ale kuchařka to není, historická ročenka to není, tak co to teda je?

8 21.03.2022

Mně se moc líbí. Je přirozená, dobre využitelná.
Uspořádaná je postaru - podle ročních období. Tak, jak kuchařky kdysi bývaly. Neobsahuje žádné složitosti, žádné extravagance. Pěkné fotky.
Taková sympatická kuchařská kniha.
Zkoušela jsem jablečný štrůdl a je výborný !

10 18.03.2022

Vintage obálka evokuje nevšední zážitek, a ten se pod ní opravdu skrývá.
Každá kapitola je uvedena obrázkem kuchyňského válečku. Následuje buď recept (většina mi přijde dost divná a zkoušet určitě žádný nebudu), nebo asi sto let staré doporučení pro spokojené manželství (z pohledu dnešní doby už naštěstí docela humorné).
Děj tvoří příběhy dvou žen, které spojuje starý dům. V knize se hodně kuchtí a okopává.
Autorka píše čtivě, ale žádná z postav mi nebyla sympatická. Jedna je týraná travička, druhá je přebornicí ve lhaní, protože se nevymezila ve vlastním životě. To mi zkazilo celkový dojem.
Recept na dokonalou manželku přečtením nezískáte a podtitul Ženy nejsou takové , jak si muži představují….

Nevím, co si představují muži, předpokládám, že nic z výše uvedeného.

Já mám o receptu na pana Dokonalého jasnou představu :D

1. Krása. Mužská krása se zbytečně přeceňuje. Jasně, že se mi líbí chlap v padnoucím obleku s podmanivou vůní, ale úplně stejně se mi líbí v orvaných montérkách a propoceném triku.
Jediné na čem trvám je výška.
Moje kamarádka Katka považovala za nejromantičtější - stát na špičkách v botech na podpadku, když se s Ním bude líbat. Bohužel jí osud přihrál jen asi o 3 cm vyššího… Takže na špičkách nestojí a všechny boty na podpadku vyměnila za balerinky.
2. … aby neměl v hlavě sečku. Tak se to říká u nás v kraji. Já to radši nazývám sexy-mozek.
Musí mít v hlavě cokoli, za co je můžeme obdivovat.
3. Prý to máme všechny geneticky zakódované a souvisí to se zajištěním potomků, ale nevěřím, že muj výběr ovlivní jaké má hodinky na zápěstí, značka mobilu u ucha nebo čím se vozí.
4. Podmínkou každého spokojeného vztahu je rovnováha.
Jestli někomu naservíruji svou duši, očekávám, že z té své mi dá aspoň půlku. Pokud se úplně netrefím s dárkem, je fajn ocenit třeba snahu. Prostě když absolvuji několik set kilometru snahy, čekám, že ten druhy udělá taky par kroku mým směrem. Sestoupí ze svého piedestalu, ze kterého shlíží na svět. Jinak zlomím pomyslnou hůl s dobrým předsevzetím, “ že už nikdy …”
Chvíli dávat a pak těžit.

Kdyz mi prosla životem smrt, mela jsem možnost těžit. Využila jsem ji. Moc to pomohlo. Kdyz druhou stranu potká to samé, okamžitě odhodím všechna dobra předsevzetí a chystám si argumenty, ze není konec světa.
Jenže pomocná ruka je odmítnutá.
Hrdost mu nedovolí sdílet smutek?
Je zvyklý rány osudu si vždy lízat sám?
Třeba slzy osuší jiná ( motýlí křídla )?
Snad
Dokonalost vztahu dvou lidí spočívá právě ve sdílení našich jedinečných nedokonalostí.
Není to jednoduché - přiznat si je a pak je hojně sdílet s tím druhým.
Celé se to okoření špetkou pokory a hrstí úcty…. to je muj recept na dokonalý vztah dvou lidí, ať už je to kamarádství nebo něco hlubšího.
PS: Až budu hledat bezchybného idola, pak se z tapety mého PC bude usmívat Paul Atreides a já na něj budu obdivně koukat očima lady Jessiky. ;)

9 17.03.2022

Moje mamka nečte beletrii, občas jí přinesu z knihovny něco o “domácnosti”. O této knížce tvrdila, ze by ji chtěla vlastnit. Tak mám tip na dárek.
Zároveň jsem si ji přečetla.
Je to takový pel-mel všeho, od kvaskoveho chleba, přes chov králíků, co s domácími vajíčky, přes brambory až po bylinky.
Kniha je pěkně graficky zpracovaná.
Mám z ní příjemný pocit.
Pro všechno tradiční a trosku zapomenuté mám velkou slabost.
Ale autoři mě ničím novým nepřekvapili.
Čím taky, když jsem prožila dokonalé bio dětství na naší obrovské zahradě na střídačku s babiččiným hospodářstvím.
Drůbeže měla nespocitatelne, pamatuji i kozu a většinou tři čuníky v chlívku, ze kterých úplně hluchý řezník Jitrnička ( oficiálně Jaroš) vyráběl samé dobroty.
Ono se to muže zdát bezva. Na první pohled.
Třeba o kečup z obchodu ( o kterém nám tvrdili, ze je se shnilych rajčat) jsem byla schopna se porvat. My měli většinou jen domácí, oranžový, co byl samá skořice. A když náhodou došel, teprve pak se mohl koupit v obchodě ten, co nám chutnal.
Tenké parky jsem poprvé jedla až v sedmi letech u kamarádky na návštěvě.
Na střední škole jsem dostala výtku, ze nosim nevhodné svačiny ( chleba s tlačenkou, prejtem, domácím uzeným, skvarkama, sádlem a cibulí..), protože voní po celé třídě a rozptyluje to od výuky.
Ale já jsem je nejedla:)
Lehce jsem to vyměnila za svačinu některé spolužačky. Třeba za rohlík se salámem Vysočina nebo s máslem a marmeládou z obchodu. Mňam.

Dnes už nemám co měnit. Bohužel.
Možná se na mě dívají prarodiče odněkud z hůry, a třeba se láskyplně usmívají mým pokusům/omylům na poli pěstitelství a chovatelství. A jsou rádi, ze někdo pokračuje ve starých rodinných tradicích. Kdo ví …

10 11.03.2022

Hodně zajímavých informací a pěkné fotografie. I v civilním letectví platí téměř armádní pravidla, to mi nikdy při cestování letadlem nedošlo.
Veronika je svým odpovědným přístupem k práci “požehnáním” pro každého zaměstnavatele.
Líbilo se mi to.

8 10.03.2022

Když doběhnete vrátit knihy těsně před zavíračkou a knihovnice vás upozorní, že na půjčení nových máte přesně 5 minut, sáhnete po prvním svazku z hromady právě vracených.
Takhle jsem přišla k Letušce. Ani obrázek na obalu se mi nelíbil.
Je to svižné, lehce vtipné, občas trapné a hodně sebestředné. On to je blog ( u kterého je sebestrednost na místě), vydaný knižně ( a tady už to trosku vadí).
Oceňuji autorčinu odvahu celé toto dubajské dobrodružství podstoupit a ve výsledku uspět.
Nevím, kolik mých kamarádek by bylo ochotno do toho jít.
Ovšem mám pocit, že to dobrodružství je čtenáři přefiltrováno přes hodně růžové brýle. Mě by zajímala nezkreslená realita.
Já jsem vyjela za prací několikrát a vždycky to bylo hodně pestré. Podotýkám, ze letušku jsem nikdy nedělala.
Naposledy jsem zkusila, v rámci své profese, jedno význačné evropské pracoviště.
Komplikaci byl už jazyk, který jsem od střední aktivně nepotřebovala a tudíž dost zapomněla.
Občas se mi tam pletla angličtina. Zpočátku mě strašně vyčerpávalo jen udržet pozornost, aniž bych něco velmi povídala.
Nepříjemná byla národní, spíše lidská nadřazenost, nekterých domácích vůči mně jako cizince. Možná cizince z Česka.
Zaměstnavatel zajišťoval ubytování. Domácí mě nečekal (jak opakovaně slíbil), telefon nebral a já stála na zastávce uprostřed polí se dvěma kufry, město v dáli přede mnou. Nedaleko bylo naštěstí jakési feťácké doupě a přítomným puberťákům jsem začala vadit natolik, ze mě naložili do auta a odvezli k domácímu. Ten se jen podivil, že už jsem tady …
Byt vypadal jako vetešnictví, majitel šetřil za otop, takže byla dost zima. Společnost mu dělalo minimálně pět koček, což jsem poznala hned při prvním nádechu.
V práci to bylo úžasné, zajímavé a většina lidi se snažila tvářit přátelsky. Občas mě někdo někam vytáhl. Po čase mě přidělili k nadějnému, ambicióznímu kolegovi. Navrhl, ze zajdeme do kina a vyzvedne mě doma. Tím zjistil, kde bydlím a začalo peklo.
Moje “NE” nebral jako odpověď a spustil hru na kočku a myš. Kočka ( spis teda kocour - typově Depeche Mode) měl auto, já jsem chodila pěšky, znal terén, takže mě začal sledovat a urputně přesvědčovat o své pravdě. Jednou se dokonce zjevil u mě v bytě, protože domácího bez problému přesvědčil, aby ho pustil dovnitř.
Nejbezpečněji jsem se cítila v práci, kde byla spousta lidí. Cesta domu byla horor, v bytě jsem zamykala všechny dveře, víkendy trávila sama v polích, doufajíc, že mě nenajde.
Byla jsem zoufalá, sama v cizí zemi vydána na pospas sociopatovi s výborným společenským renomé.
Fyzicky mi nikdy neublížil, na to byl dostatečně chytrý, ale psychicky teror zvládal na výbornou. Hodně se u toho bavil.
Já jsem neměla žádný hmatatelný důkaz a stejně by mi nikdo nevěřil. Ubíjel mě strach. Nevěděla jsem, kam až je ochoten zajít.
Myslím, ze šéf dodnes nechápe moje odmítnutí velkorysé nabídky trvalého místa za asi trojnásobný plat.
Pokorně jsem se vrátila domu.
Co mi to přineslo??
Teď vím, ze osobní svobodu potřebuji k životu stejně jako kyslík. Za žádné peníze ji nikdy nevyměním.
Jsem precitlivela na jakékoli náznaky osobní manipulace z okolí.
Odmítám pozváni do kina. :)

Určitě jsou povolání k podobným jevům náchylnější. Já ani nenosím v práci slušivý kostýmek a lodičky.
Možná, že Dubaj je natolik kosmopolitní, ze žádný národ není považován za méněcenný. Na druhou stranu zase genderova nevyrovnanost v teto části světa.
Opravdu by mě to zajímalo.
Tak zkusím ještě jednu letušku…

14 08.03.2022

Držím protiputinovskou tmu, a protože nemůžu číst, tak aspoň píšu komentář. Doufám, že tím akci nekazím.

Knizka mě mile překvapila. Autorka si na nic nehraje a nesnaží se vytvořit za každou cenu senzaci.
Popisuje běžný život hlavní hrdinky a jejích kamarádek. Životní osudy takové, jaké jsou. Někdy veselé, jindy smutné, ale opravdové.
Kupodivu jsem přišla na to, že “vrahem je zahradník” respektive mě napadlo, s kým ji Patrik podvádí. A to se mi ještě u žádné knížky, natož detektivky, nikdy nepodařilo. Mám podobnou zkušenost ve svém okolí, a taky podle krátkých vlasů hlavní hrdinky, fanatického sportování atd.

Musím ocenit i atraktivni obálku.
Asi nejvíc se mi líbily úvahy Edviny na blogu. Ty byly skvělé.
Na závěr si neodpustím kousavou poznámku. Spíš na korekturu než na spisovatelku.
Není genciálka ale genciánka. Protože oficiálně se to jmenuje Genciánová violeť.
A teď bonus pro všechny, co muj komentář dočetli až sem.
Ten fialovy zázrak jménem genciánka, je mimo jiné i skvělé barvivo velikonočních vajíček. ( a to se bude za chvilku hodit :)
Je absolutně zdravotně nezávadná (používá se k desinfekci dutiny ústní). Nemusíte ji při barvení ohřívat. Barví i za studena. Ale hlavně, nikdo v mém okolí nemá taková krásná fialová vajíčka. Jen je v barvě nenechávejte moc dlouho, jinak genciánka přes porézní skořápku nabarví i bílek. Fialové kousky pak ve vajickove pomazance nevypadají moc jedle.

12 03.03.2022

Můj názor na knihu je podobný komentáři Baji89.
Po titulu jsem sáhla záměrně, s přáním připomenout si zážitek, který provázel mou první návštěvu vily Tugendhat.
Když jsem přišla na prohlídku, vůbec jsem netušila, co čekat. Lístek byl neočekávaný dárek. Přiběhla jsem jako obvykle pozdě. Z ulice nezajímavou budovu jsem opakovaně míjela a hledala něco skvostného.
Jakmile za mnou zapadly vstupní dveře, průvodce nadšený historií, nám připravil silný emoční koktejl. Do smrti na to nezapomenu.

V tom prostoru prožijete čirou radost, nad černobílými fotkami dětí, které spokojeně sáňkují zahradou až k vile prarodičů. Bezstarostnost, kterou zachycují fotky z tehdejších Vánoc. Rodičovskou velkorysost, nad svatebním darem rozvedené dceři, což je zakázka na dům s neomezeným rozpočtem. Úžas, nad citem architekta Miese pro nejmenší maličkosti, jako jsou schované elektrické zásuvky v podlaze nebo šatna s trvalým průvanem, aby moli, kteří průvan nesnáší, nesežrali pani domu kožichy. Miesovu důslednost, při představě domácích, jak sundávají ze zdi obrazy, které si pověsili bez architektova vědomí, jakmile se nahlásí na návštěvu. Ve smlouvě na vilu je totiž uvedeno, že se nesmí v domě nic měnit bez jeho vědomí.
Pocítíte smutek, nad národním úpadkem, kdy velké skleněné tabule, které tvoří jednu ze stěn, už u nás není nikdo schopen vyrobit, i když před válkou jsme to uměli.
Prožijete lásku, o které si nebudete jisti, ze to není jen dobře promyšlený obchodní tah.
Neuvěřitelné propojení obytných prostor se zahradou. Zatajený dech, nad slunečními paprsky ozářeným onyxem.
Bezpráví, zoufalství a bezvýchodnost majitelů, kteří po 10 letech ve svém vysněném domě museli utéct před fašisty. Úlevu nad tím, že někdo prozíravě obestavěl onyxovou stěnu, aby ji Ruda armáda nerozbila. Tak, jak ve zdi vybourali díru, aby přímo do skleněného pokoje mohli vjíždět na koních. Opovržení, nad osudem těchto prostor za normalizace…
Prožijete toho opravdu moc.
Když jsem za tmy odcházela, připadal mi nasvícený dům jako zvláštní tvor, který útrpně přihlíží, čeho všeho jsou lidé při tvorbě dějin schopni.

Dnes jsem knihu dočetla.
Daleko, spoustu kilometrů od domova si připadám stejně jako Liesel.
Ráno mi přišla sms:… “neboj, Rusy tu zatím nemáme”.
Proč jsou lidé nepoučitelní??
Je mi smutno.

33 25.02.2022

Při troše dobré vůle se dá zkritizovat úplně všechno. Když se na knížku podívám očima konzumní čtenářky, která měla příjemnou společnost během několika hodinového letu přecpaným letadlem, jsem spokojena. Ano, je to čtivé. Je třeba ocenit první počin mladé autorky.
Když budu knihu hodnotit pohledem náročného čtenáře, tak psychothriller to není, je to hodně nepravděpodobné a psychologicky výrazně placaté.
Vzhledem k pravidelným tvarům na obálce, jsem si původně myslela, že se jedná o kuchařku.:)

12 24.02.2022

Výborné čtení, když potřebujete vyřadit rychlost a nechat život chvilku jen tak klouzat na neutrál.
Autorka do “dámského” žánru, kde je těžké překvapit něčím novým, vnesla neokoukané divadelní prostředí. Dále musím ocenit obálku. Černobílá fotka je fajn.
Asi nejvíc se mi líbily lehce sarkastické slovní přestřelky mezi hrdiny příběhu. Taky spousta vtipných hlášek typu:… o Jako zabít ptáčka se domnívá, ze je to příručka pro myslivce….

Celkový dojem ovšem výrazně kazí příííšerný překlad. Špatné dělení do odstavců, zmatené přeskakování mezi podměty ve větách..
Četla jsem e-knihu, musím uvést konkrétní případy:

Richard jí hladil kotníky prstů, pomalu, krouživě, aby to napětí v nich trochu povolilo.

Automaticky jí pomohl vytáhnout vlasy zpod límce a kotníky jeho prstů jí přejely po šíji.

Ať mi nikdo neříká, že toto nepřekládal sám pan Google. Žádný zaměstnanec nakladatelství JOTA s.r.o. chudákovi překladači nepomohl! Jen ho pojmenovali Ina Leckie.

13 21.02.2022

?????

…. to jako vážně ?

Adventní kalendář z vymotaného toaleťaku, klíče natřené lakem na nehty, zásobník igelitek z PET lahve na zip, diskokoule pro slepice :(

Umění opravdu muže někdy i pobuřovat :)

Nemám problém odložit nedočtenou knihu, pokud se mi nelíbí. Až úzko pomyslet jsem dočetla do konce, ale když se zeptám sama sebe, co se mi na knize líbilo, musím si po pravdě odpovědět, že nic.
Prvoplanovitě “pěkného” tam není opravdu nic.
Překvapivá je práce s odbornými informacemi. Třeba rozbor onkomarkerů bych nečekala.
Ale ta zelená věc pod postelí na uzavřeném oddělení, kde vám nenechají ani pásek u županu, právě z těchto důvodů. Navíc se tam dvakrát denně vytírá podlaha..

Téma je těžké, podané syrově a bez příkras. Autor používá jazyk, který je směsí prózy a poezie, myšlenky často opakuje, píše nekonečná souvětí.. Nemám ráda v knihách nespisovnou češtinu, tady by se ani jiná nehodila. Děj je poskládán z mozaiky pocitů a zážitků. Do toho citáty od Kafky.

Vše vytváří dohromady jakési pozoruhodné fluidum, které se neodbytně zavrtalo pod kůži a donutilo mě knížku dočíst.

10 17.02.2022

Milé pohlazeni po duši každé hospodyňky. Krásná grafická úprava. Jemné barvy a spousta nevtíravých fotek.
Některé rady jsou všeobecně známé ( prostěradla je třeba bělit na sluníčku), jiné se mi zdají v našich podmínkách hůře zrealizovatelné než v Austrálii, kde knížka vznikla. ( moc často se nepotýkám s přebytky citrusů z naší zahrádky).
Ale jestli seženu ingredience zkusím, podle návodu, vyrobit bio kosmetiku.

10 15.02.2022

Veselé, krátké, výstižné až mírně poťouchlé.
Přečtení mě přivedlo na nápad, sehnat po dlouhé době lístky do divadla. Třeba zrovna na takovouto bunburiadu.

20 15.02.2022

Drazí
Literární
Přátelé,
děkuji za doporučení Duny.
Jen si nejsem jistá, že to nebyla další dobře mířená zlomyslnost. Už jich bylo tolik …
Dunu jsem povýšila na vánoční dárek. Největší knihkupectví mělo první díl vyprodaný, nebyla ani na skladech a čekali dotisk. Tak jsem se obrátila na protivného zeleného televizního mimozemšťana, ale ten můj problém taky nevyřešil.
Knihu jsem sehnala těsně před svátky, ovšem byly to nervy!
Do sci-fi jsem vletěla bez jakékoli přípravy. Nutno dodat, že moje technické znalosti oscilují v záporných číslech a představivost v tomto směru začíná a končí kinžálem.
Co odletěli na Arrakis, začala jsem se v tom motat jak Tatar v kukuřici. U první válečné porady jsem se ztratila úplně.
Jak pročítám nadšené komentáře, nemůžu se zbavit dojmu, že mi na Dunu chybí patřičný mozkový závit. Nebo mi v tom předvánočním zmatku prodali výtisk ve svahilštině.
S úctou
Zdrcená čtenářka ;)

Hledala jsem cokoli od Oskara Wildea - jako e-knihu. Světe div se, jediné co knihovna nabízí, je tento praotec erotických románů.
Včera jsem si to stáhla, přečetla do půlky a dnes s klidným svědomím smazala.

Autorem je, podle mě, muž s běžně vyvinutou heterosexuální fantazií. Takže Oskar to asi nepsal.
Záměrem spisovatele bylo ( mimo vlastního potěšení při psaní ) pobuřovat až šokovat.
To se mu podařilo a daří neustále.
Vida, kolik čtenářů si knížku našlo mnoho let od prvního vydání a tak daleko od země jejího původu.

Téma je nestárnoucí, ale kniha nepřináší nic nového pod sluncem. V dnešní době všudy přítomného internetu, si každý najde co potřebuje a co ho zajímá.

Ať už jsme nebo nejsme ochotni si to připustit, sex je přirozený.
Příjemný ( přídavná jména v češtině se daji i stupňovat ;)
z toho důvodu většinou návykový
A co se málo ví - zdraví prospěšný!

15 10.02.2022

Čas od času mám potřebu se čtenářsky zdokonalit. Dosáhnout vyšší literární úrovně. Přečíst si něco opravdu kvalitního, co přede mnou oslovilo spoustu lidí, a pak si to hrdě zapsat mezi přečtené.
Tak jsem opět hledala v žebříčku “100 nejlépe hodnocených knih”. Vyloučila to málo, co už jsem četla. Minula knihy, na které nemám náladu a vyskočil na mě Král Krysa.
Nechala jsem si ho odložit v knihovně. Bylo mi trosku divné, ze taková kvalitní kniha je zastrčena v archivu, ale nenechala jsem se zviklat.
Pustila jsem se s odhodláním do čtení. Děj jsem vnímala snad všemi póry a pořád mi něco unikalo.
Co zaujalo tolik čtenářů?
Autor má zvláštní druh fantazie, talent na vytvoření pošmourné atmosféry a rozhodně je skvělý vypravěč. Příběh, který úplně neoslovil můj vkus, mi připomíná něco mezi Krysařem a Spidermanem. Co je opravdu prvotřídní, to je překlad.
V půlce jsem nevydržela a koukla na Databázi.
Ohromeně jsem zjistila svůj omyl.
Knihy s identickým názvem /Král Krysa/ jsou dvě a já si zrovna půjčila tu špatnou!
Je to stejný pocit, jako když jdete na výšlap. Nahoru, do kopce, ještě výš. Konečně se dohrabete na vrchol. Šťastně vyčerpaní, odložíte batoh, na zádech vás studí zpocené tričko. S úlevou se rozhlédnete kolem a zjistíte, že ta hora, na kterou jste původně chtěli, stojí vedle.

Přesně tento pocit mám teď já.

Co mě nezabije, to mě posílí!

Poznala jsem Mievilleho.
Vysoce hodnoceného Krále Krysu snad přečtu někdy v budoucnu.
Protože mě koncem měsíce čeká třetí nejvyšší sopka, dám si, po této zkušenosti, pořádný pozor, abych se opravdu vyškrabala na T.

16 08.02.2022