charlizee komentáře u knih

Je to výrazně o postavách a mnoha jednostranných milostných vzplanutích, o každodenních banálnostech, které ovšem umí skrývat osudovost. A vše to směruje k mrazivému závěru, který jedinou větou podtrhne tragickou nevyhnutelnost.

Je nutné, aby na jevišti bylo všechno právě tak složité a právě tak jednoduché jako v životě. A. P. Čechov

3 05.05.2023

Jako u spousty jiných knih založených na internetové předloze mám zase pocit, že je ten hype okolo způsoben pouze výběrem kontroverzního námětu a nebylo s ním vůbec potřeba opouštět online prostor.
Přišlo mi, že si autorka neuměla definovat jasný cíl a nedokázala se rozhodnout, zda chce knihou dělat feministickou osvětu, bořit sexuální tabu či být strašně vtipná Ze začátku je veden exkurz do odbornosti, až mi to připomínalo Bibli vagíny. (Mimochodem, právě tu bych doporučila, pokud vás zajímají nepovrchní, hutné informace.) Někdy se objevilo téma i tam, kde byste žádné nečekali, nakonec mi ale nejvíc vadila právě ta rádoby vtipnost. Autorka zřejmě chtěla za každou cenu dokázat, jak strašně je nad věcí, tlačila tam na sílu všemožné bonmoty, ale já prostě nechci číst zbytečné věty o ničem, v nichž se schizofrenně točí v kruhu: Tohle nezkoušejte - kecám, jasně že to zkuste - ne, snad jste pochopili srandu, určitě nic podobného nedělejte!
Já vám nevím, no Život vám tohle čtení asi nezmění, nejsem si jistá ani zvýšením sexuálního sebevědomí, ale pokud jste dosud netušili, že základem všeho je komunikace, mohlo by to zafungovat.

1 30.04.2023

Tady ty populární thrillery jsou zkrátka mým guilty pleasure.
Narozdíl od ryzích čtenářů žánru je ale nečtu se zaslepeností, protože jinak si neumím vysvětlit, proč by byla Šelma tak nekriticky přijímána.
Naprosto nezpochybňuju, že každá část příběhu, ba i každý použitý postup, je možný a proveditelný. Však taky údajně autor vše konzultoval s vědci a odborníky. Prosím vás, ale v tak koncentrované kombinaci je to pravděpodobné asi tak, jako že já poletím do vesmíru a potkám se tam s Elvisem. I v takových thrillerech by měla být zachována jakási míra realističnosti, nehledě na to, že když si na Šelmě uděláte jednoduchý rozbor autorova postupu, přesně se vám vyjeví veškerý záměr a manipulace se čtenářem. Podobně jako Brownův Langdon se i Theo Cray seznámí s novou, zajímavou ženou, aby neprodleně poté potlačil svůj pud sebezáchovy a v první řadě ochraňoval ji. Psychologie a charakteristika postav je tak nefunkční, že asi i sám autor zapomněl na armádní výcvik Theovy milé, když ji v závěrečném střetu se zabijákem vykreslil jako dezorientovanou, v akci nezkušenou osobu, která je bez Theových instrukcí bezradná.
Zůstává jediná jistota - i nadále budu tento žánr vyhledávat a číst, můžete být klidní. Na čem jiném bych si mohla tak zachytračit, že? :))

Bylo vydáno i jako audiokniha. Ta je výborná v tom, že ji zvládnete poslouchat u různorodých činností, nevyžaduje 100% soustředění. Nicméně interpretace Zdeňka Velena je nemastná, neslaná, až bych řekla zkostnatělá. A vůbec největší průšvih celé nahrávky je hudba. Podezřívám její tvůrce, že ji skládali po požití odvaru z lysohlávek. Nutno slyšet.

2 16.04.2023

Tesla, Edison, Ford, Kolben, Morgan. Každé z uvedených jmen je vám přinejmenším povědomé.
Lukáš Vavrečka tyto známé osobnosti použil coby postavy svého fiktivního příběhu a zasadil je do New Yorku alternativních 30. let 20. století.
Velmi dobře se mu přitom podařilo vystihnout žánr noir - od spiknutí, přes několik sledovaček, až k trefné femme fatale (mimochodem, k tomuto tématu doporučuji vynikající diplomovou práci Milana Haina Žena ve filmu noir).
Co se týče samotného příběhu, po slibném začátku došlo k postupnému vystřízlivění, až rozbřednutí. Možná je to příliš komplikovanou zápletkou, možná přehršlí postav, každopádně nesnadná orientace se pro mě po čase stala důsledkem toho, že děj neodsýpal.
V audioverzi to bylo ještě znatelnější v okamžicích, kdy jsem se 100% nesoustředila (např. při řízení auta), jsem se musela často vracet, aby mi neunikaly souvislosti. Audioknihu jinak považuji za velmi, velmi zdařilou. Jednak díky vhodné hudební složce, jednak díky fenomenálnímu přednesu Vasila Fridricha ten podle mě u nás momentálně nemá v roli předčítače konkurenci.
Umím si tento román představit jako výbornou předlohu filmu, jehož vizuální podoba zajistí dějovou přehlednost. Ale co já vím, možná jsem se v knize ztrácela jen proto, že nemám dostatečnou představivost. :)

2 14.04.2023

Poslední dobou vnímám v literatuře (a u českých autorek zejména) takový nešvar. Postavám jsou nakládány až abnormálně strastiplné osudy, které samozřejmě nutí čtenáře k dojetí. Masové publikum si přijde na své a kniha se lépe prodává.
Nemám to nikomu za zlé, to jen já hledám v literatuře něco jiného.

U Lidmily Kábrtové musím nicméně vyzdvihnout styl, čistý jazyk a nápaditost, s jakou propletla postavy ve svém povídkovém románu. Bavily mě ty momenty, kdy vypluly souvislosti na povrch. O podobný princip se snaží, mnohdy asi pod vlivem prokletí jménem Láska nebeská, spousta autorů, leč ve většině případů jsou ta propojení okatě strojená. Pro Čekání na spoušť to naštěstí neplatí - pojítka jsou důmyslná a zapadají.

Pokud jste fanoušky hlubokých lidských příběhů, po knize určitě sáhněte. Dostane se vám přístupného čtení a stránky vám budou ubíhat jako nic.
Vy ostatní - zlí, opovržliví a namyšlení čtenáři, přejděte směle dál. (Pak spolu založíme něco jako klub.)

2 09.04.2023

New York, jedna osudová láska, dva odlišné světy. Ona je Židovka, on Arab.
Zní to přesně jako kniha, která by (nejen mě) měla bavit.
Jenže nebavila.
Sice jsem stále nedospěla, rozuměj knihu neodložila, ale dočetla jsem ji úkolem a vyloženě na sílu.
Někdy po první třetině už se v podstatě opakovalo stále to samé, čímž vůbec nechci bagatelizovat rozdíl těch dvou kultur a jejich historického nepřátelství, jen si myslím, že je to každý vnímavý čtenář schopen vstřebat i z kratšího rozsahu. To neustálé fňukání a popisování téhož bylo ubíjející.
Díky nápadně nenápadné návnadě v textu se navíc konec dozvíte asi 100 stran předem a začnete uvažovat o významu věnování na začátku knihy. Dá se vyložit jako známé, otřepané heslo podle skutečných událostí? Skoro se obávám, že ano.
A co je vůbec nejhorší, tak v knize, která má být celá o hluboké lásce, tu lásku nějak postrádám. V textu je nesčetněkrát zmíněno, jak se ti dva milují a jsou pro sebe jako stvoření, ale proč tomu tak je, to mi nějak uniklo.
Minimálně ve mně ale příběh podnítil zájem o izraelsko-palestinský konflikt. A to se taky počítá.

1 05.04.2023

Nesmírně si vážím všeobecně vzdělaných lidí, kteří dokáží běžné situace prokládat bonmoty typu: Je to jako by se dějepisář jednoho dne probudil v době první punské války. Doufejme, že tu válku pozorujeme z Říma, a ne z Kartága. :))
Lidí pokorných, kteří toho hodně ví a hodně toho dokázali, přesto o sobě stále pochybují.
Přesně tak vnímám profesora Jana Konvalinku, se kterým v roce 2020 vedl rozhovor Aleš Palán.
Stále častěji mluvíme o tom, jak se rozpadá kritické myšlení a zatím jsem nenašla účinnější obranu, než o tom mluvit ještě víc, diskutovat a číst. Právě tato kniha je plná inspirace a moudrosti.
Jediné momenty, kdy jsem skřípala zuby, byly ty, kdy se pan profesor rozhodl ignorovat současná pravidla českého pravopisu Aleš Palán na to v jedné otázce upozorní, čímž poskytne čtenáři vysvětlení. (Pravopisné reformy vnímá Konvalinka jako sociální inženýrství a útok na sdílený kulturní prostor.)

2 26.03.2023

Jaké to je, když se váš syn nevrátí z války, je prohlášen za mrtvého a vy pohřbíváte jen prázdnou rakev?
Jaké to je, když vám blízkého zabije výbuch a z jeho těla zbydou jen části?
Jaké to je, když vás v márnici vyzvou, abyste si z uložených kusů libovolné vybrali a tělo si z nich složili?
Irácký novinář Ahmad Saadáwí byl v roce 2006 svědkem podobně absurdní situace a tak se údajně zrodil nápad na knihu Frankenstein z Bagdádu.
Že jste ještě nikdy nečetli knihu od iráckého autora? Jestli ono to nebude tím, že právě tohle je vůbec první český překlad irácké knihy.
Postavy proplouvají mezi kapitolami, nahodilá zmínka vyústí v důmyslně propojenou podrobnost a celé je to (teď asi napíšu strašlivý oxymorón) opravdu zábavné.
A taky nesmírně obohacující, vždyť máme konečně možnost iráckou kulturu vnímat prostřednictvím ryzí, nepatetické literatury, ne jen prostřednictvím odstupových žurnalistických textů.

3 22.03.2023

Zimní pohádky nesou podtitul Příběhy z celého světa, protože autorka sesbírala lidové pohádky doslova ze všech možných koutů (vedle řady tradičních zemí stojí příběhy z pouště Kalahari či Grónska) a doplnila je dvěma pohádkami umělými (Louskáčkem a Sněhovou královnou). Každá kapitola je opatřena úvodem, který přibližuje zemi původu či vysvětluje pozadí vzniku pohádky. Knížka je navíc doprovázena kouzelnými ilustracemi.
V období adventu bude tohle čtení fungovat ještě lépe, protože se v něm neobjevuje jen motiv zimy, ale často právě i Vánoc. Těch 18 kapitol si můžete naladit na odpočítávání zbývajících dnů do Štědrého večera.

Celkový dojem kazí jen množství překlepů v textu. U knih pro děti, kdy se vyvíjí cit pro jazyk, to považuju za obzvlášť velký problém.

Osm hor je přesně ten typ knihy, který bych hned po dočtení nejradši začala číst znovu.
Moc se mi líbil film (který jsem viděla dříve - v lednu), ale rozhodně vám tady teď nebudu psát, jak je knížka lepší. Ten příběh je totiž dokonalý v obou podobách.
Je dojemný, zábavný, bolestný a nesmírně autentický.
Přesně a jednoduše pojmenovává rozdíl mezi civilizací a osamělým životem v horách a dokáže to vystihnout jen prostřednictvím jazyka. Zatímco Pietro z města používá abstraktní pojmy typu příroda, horal Bruno ji definuje konkrétně a ve všech jejích jednotlivostech, nemusí se schovávat za neurčité, nadřazené výrazy. Vyprávění je protkáno celou škálou podobných životních poznání a děj je v podstatě druhořadý, přesto příběh chytne a nepustí.

Dvě poznámky jako P.S.
1. Film na mě působil doslovněji, to vyústění v něm bylo zcela nezvratné
2. Knihu do audio podoby načetl Pavel Batěk - poslouchá se moc příjemně, jen hlasově neodpovídá mé představě Pietra. Možná je to ale dáno tím, že mám jako Pietra zažitého (z filmu) Lucu Marinelliho. O příjemném poslechu se bohužel nedá mluvit v případě hudebních předělů, ty tam určitě narval někdo, kdo netušil, o čem ta knížka je, protože jinak si to nedovedu vysvětlit.

7 08.03.2023

A mně se to hrozně líbilo! :)) Hlavní hrdinkou je vysoce uvědomělá žížala Vanda. Jak já miluju tyhle příběhy s neobvyklými zvířátky!
Vanda, evidentně ovlivněna postmoderními principy, hned úvodem prohlásí, že nemůže být jen tak standardně užitečná žížala, ale musí prožít něco extra speciálního, když už o ní vypráví tahle knížka :D No a tak se vydá hledat pravou lásku Víc vám neprozradím. Snad jen to, že je to tak ultimátně boží, že se objeví i jednorožec! :))

03.03.2023

Kdo čeká od C. J. Tudor duchařinu, bude její třetí knihou překvapen. Ti druzí se od předchozích dvou totiž výrazně liší, i když zvnějšku si hrají na to, že ne… A možná právě to je kamenem úrazu.
Po knížce by měli sáhnout především fanoušci thrillerů, ne hororů. Podle obálky i anotace čtenář čeká, kdy se objeví ten děs a hrůza, tajemno, nadpřirozeno…, servírováno je ale jen dramatické rozuzlování záhady okolo zmizení pětileté Izzy. Sice tam jedna okrajová linka, která působí jako kříženec Noční můry v Elm Street a Carrie, prosakuje, ta je ale nakonec nevysvětlená a nedotažená, až je zbytečná.
Mohl z toho být čistý, napínavý příběh, protože má veškeré atributy klasické „jednohubky,“ která chytne a nepustí, jen je bohužel nabízena nesprávnému typu čtenáře a vydává se za něco, čím není.
Zkusit můžete i audioknihu, kterou čte Vasil Fridrich - ten i kdyby mi předčítal složení prášku na praní, tak bych ten poslech milovala.

1 27.02.2023

Ráda si nechávám doporučovat knihy žánrů, které běžně nečtu, často pak ale narazím na to, že je číst neumím. A tohle byl bohužel přesně ten případ.
Přibližně prvních sto padesát stran se mi četlo lehce, bavilo mě poznávat to magické prostředí a vnímat strach vycházející z Hvozdu, postupně se to ale ztěžovalo, až mi nakonec přišlo, že se knížka neustále prodlužuje a já se nebyla schopná dobrat konce. Některé pasáže jsem četla opakovaně a přesto jsem nedokázala popisovaný děj pochopit či si jej představit. Asi omezená fantazie. Takže teď se zase na chvíli uklidím do bezpečí všedního světa a problémů jeho lidí, i když nemůžu říct, že by se mi Ve stínu Hvozdu nelíbilo.

2 25.02.2023

Bylo pro mě náročné se do knížky vpravit, což mohlo být zčásti způsobeno tím, že mě žánr historického románu obecně nebaví.
Rozvleklé mi připadalo především uvedení do doby, které probíhá na pozadí popisu okolností narození a dospívání básníka Françoise Villona. Nemyslím si, že by to bylo nutné pro vstřebání kontextu dané epochy, protože události tam fungují opravdu jen ve stínu postav - to na ty je směřována veškerá pozornost.
Dlouho jsem román vnímala jen jako „ten o slavném básníkovi“ a nedařilo se mi ponořit hlouběji, pak se to ale v jedné fázi změnilo. Objevila se lidská bytost, se kterou mě bavilo prožívat jeho přítomnost a lásku. Paradoxem je, že Villonova osudová láska, která se prolíná velkou částí vyprávění, nijak osobitě a hluboce vyobrazena není. Její motivy nejsou zpracovány tak dobře jako v případě té lásky druhé, tragické - možná díky tomu, že autorka věnovala více prostoru oběma zúčastněným.
•
Klasik promine, ale zbytečných pasáží je v románu prostě dost, ačkoliv chápu tu snahu o uměleckou formu a provázání s Villonovým básnickým dílem. Zároveň ale hodnotím jako velmi pozoruhodné, jak autorka rekonstruovala básníkův život především na základě jeho díla.
•
Audiokniha je oproti originálu výrazně osekaná a mám za to, že to knize na půvabu nikterak neubralo, spíš naopak. Jediné, co mi v poslechové verzi chybělo, byly všechny dobové (či Villonovy) básně, kterými Loukotková příběh provázala - místo nich je ale použita středověká hudba, která dobu samozřejmě také vhodně ilustruje. U audioknihy pak dále musím vyzdvihnout i přednes Hany Kofránkové, který byl podle mého a s ohledem na zpracovávanou látku úplně přesný. Intonačně, rytmicky…, působil vznešeně…, a ačkoliv by se dal zaškatulkovat pod pojem „stará škola“, tomuto románu to prostě slušelo.

5 17.02.2023

Tak dlouho jsem Marťanovi odolávala a ohrnovala nad ním nos, až se z něj nakonec stala má oblíbená kniha.
Neznáte se náhodou někdo s Markem Watneym? Nutně ho chci za kamaráda - jeho hláškám se nedá konkurovat. :)) Celý příběh je chytrý, promyšlený a neuvěřitelně ZÁBAVNÝ. Andymu Weirovi se podařilo namíchat perfektní koktejl emocí. V jednu chvíli se smějete, zároveň se vám ale chce plakat, jak si uvědomujete bezvýchodnost situace a hrdinovu osamělost. Robinson Crusoe byl vlastně v naprosté pohodičce - vždyť měl na své straně pozemskou atmosféru a ostrovní plodiny…
Marťana doporučuju taky jako audioknihu v interpretaci Jana Zadražila a Jana Vondráčka. Některé party jsou náročné na pozornost a pochopení, těch technických detailů a fyzikálních zákonitostí je zkrátka moc… V kombinaci s knihou to ale všechno perfektně zapadá.

17 09.02.2023

Jsou jako další část tvého vědomí, ty knihy, které k tobě přilnou jako nově objevené střípky vlastního světa.
Anna Beata Háblová napsala přesně takovou knihu. Takovou, která nevydírá, prvoplánově neždímá emoce, a přesto je hluboká. Která důmyslně prolíná současnost s minulostí skrze všední motivy a sugestivní jazyk. Která dává nahlédnout do dvou odlišných sociálních vrstev, do kontrastu dvou světů, zároveň ale nehodnotí ani neodsuzuje.
Takovou, kterou bych třeba jednou chtěla napsat taky.
•
“Ale tady? Tady se nedá dělat vůbec nic. Jen mít hlad a žízeň.”

7 31.01.2023

Tohle je moje oddechová literatura. :)
Konec hry navazuje na předchozí díly (Hadrový panák a Loutkář) a bez jejich znalosti spíš nebude fungovat. Výrazně totiž staví na dřívějších případech a psychologii postav, rozvíjí je a také uzavírá. Zároveň je nejméně krvavý a nejméně zběsilý, což je takový příjemný kontrast k většině severských thrillerů, v nichž se díl od dílu násilí stupňuje.
Konec hry je více o detailech ve vyšetřování a o nezdolné víře v kladný (psychický) kredit mentora většiny současného detektivního týmu.
Čtení mi uteklo jako nic, bavilo mě to a co víc - příběh mi přišel velmi pravděpodobný.
Jen si (zase) neodpustím poznámku:
Pakliže se pustím do popisu finančních transakcí a machinací, pro jistotu proberu názvosloví s někým ekonomicky vzdělaným. Nebo ne?!
Protože když si pak autor plete debetní a kreditní položky, je zřejmé, že to neudělal…
Ano, ve výsledném textu by (mu) to měl někdo opravit. Ale ideální svět neexistuje a zjevně opět selhala i redakce…

2 29.01.2023

Artemis je jediné město na Měsíci o počtu necelých 2 tisíc obyvatel. Od svých šesti let tady žije i Jazz Bašarová (dnes jí je o dvacet víc). Živí se jako doručovatelka, častěji jako pašeračka a jednoho dne dostane nabídku na realizaci firemní sabotáže. Nechybí intriky, vraždy a nakonec ani láska…
Tušíte správně, že je knížka takovým pestrým žánrovým mixem – já pro ni mám soukromé označení „sci-fi pro začátečníky“. :) Je napěchovaná akcí, takže se nebudete nudit ani minutu, ale dříve či později začnete pozvedat obočí nad tím, že nikdy - a to jako fakt NIKDY - nevyjde nic podle plánu.
Všechny kroky každé akce se zkomplikují či úplně podělají, Jazz tak neustále řeší nějakou krizovou situaci, za jejíž vyústění by se nemusel stydět ani James Bond. Jazz ale ještě navíc vyniká nadprůměrným intelektem a během chvilky se například dokáže ze složitých schémat naučit ovládat systémy všemožných zařízení či pochopit chemické postupy, které jiní studují pět let na vysoké. Nad to je ranařka s vtipnou hláškou neustále v záloze, takže vás její společnost vyloženě baví - jen prostě nesmíte začít přemýšlet nad tím, kdy přesně už přetekla ta únosná míra komplikací a zvratů.
A tohle jsem já nedokázala…
Vlastně bych Artemis skoro zařadila do young adult a Weirovi doporučila, ať vydá revidovanou verzi, kde bude Jazz o deset let méně. Pak to všechno bude dokonale zapadat. :))
Velmi ale oceňuju, že Andy Weir neklouže po povrchu a všechny technikálie promýšlí a zpracovává do nejmenšího detailu. Špatná zpráva je, že pokud nejste úplně kovaní ve fyzice a nespokojíte se s tím, že těm procesům zkrátka nerozumíte tak dobře, abyste je mohli pochopit, budete potřebovat nějaké dobré kompendium potřebných znalostí. A protože já ve fyzice rozhodně kovaná nejsem a zároveň nesnesu vědomí, že něčemu úplně přesně nerozumím, neustále jsem o rozbor a vysvětlení žádala svého manžela (který má naštěstí fenomenální paměť a i čtyři roky po přečtení si celý příběh pamatuje, a tak přesně věděl, na co se ho táži).
Nakonec ještě musím zmínit skvělou audioverzi knihy, kterou jsem poslouchala zároveň s četbou. Tereza Dočkalová dala Jazz úplně přesný výraz a poslech mě, především její zásluhou, obrovsky bavil.

3 25.01.2023

Nedávno jsem poslouchala skvělý podcast Matematika zločinu a teď jsem dočetla stejnojmennou knihu. I když jsem už většinu textu slyšela a znala, bavilo mě to nesmírně.
Knížka je obsáhlejší, dotýká se více témat a v kombinaci s podcastem naléhavost dosahuje vrcholu. Jestli jste měli nějaké ideály o spravedlivosti české justice, teď o ně přijdete. Presumce neviny zdá se být pouze statusem pro papír a stejně jako v případě nedávno dočtené antologie Rozvod šestkrát jinak, i tady je zásadním problémem stav českého soudního znalectví. Neexistuje kontrola, a když někdo poukáže na chyby, je nařknut z nekalého konkurenčního boje. On je totiž takový znalec, který správně buduje svůj mediální obraz, téměř nedotknutelný… Že vám takové “budování” někoho připomíná? I toho se autorka dotkne:

“Vlastně mě docela překvapilo, kolik novinářů, se kterými jsem léta seděla v jedné redakci, nepochopilo svou základní úlohu a to, že mají kontrolovat moc. Že ve chvíli, kdy si celé noviny koupí jeden z nejbohatších obyvatel Česka, muž, který kumuluje moc ekonomickou, mediální a chystá se ovládnout i tu politickou, není možné nadále v jeho firmě dělat novinařinu. Naším údělem teď bude stát se jen dalším nástrojem této už tak nebezpečně koncentrované moci.”

“Povídáme si s kolegy z Maďarska o časech, kdy to povolání nebylo tak stresující, nejisté a nebezpečné, jakým se stává v době Orbána, Fica, Babiše, v době oligarchizace médií.”

Stále aktuální, že?
Moc doporučuju k přečtení, moc.

4 22.01.2023

Antologie obvykle nevyhledávám a k této “rozvodové” jsem se dostala jen díky kamarádství s Michalem Sýkorou, který do ní přispěl svou povídkou.
Teď bych chtěla být takovou kamarádkou já pro vás a říct vám, ať po knížce sáhnete a přečtete si ji. A to i v případě, že se vás rozvod netýká.
Je to totiž výborné čtení a to nejen po stránce beletristické, ale také informační - každá povídka je totiž následně odborně okomentována prof. Radkem Ptáčkem, špičkovým psychologem a bývalým soudním znalcem v oblasti psychologie. Ten knihu opatřil také úvodem.

Za obzvlášť vydařené považuju povídky Petry Dvořákové a Michala Sýkory (a s čistým svědomím se zříkám jakékoliv předpojatosti).
Matka v Petřině povídce je zpracována tak přesvědčivě, že zapomenete dýchat a budete zatínat zuby i svaly. Ty myšlenkové pochody jsou bohužel velmi, velmi přesné. Petra mě tady zase přesvědčila, že ačkoliv ji všichni chválí za věrné zobrazování mužského myšlení, tady ty “narušené” ženy, či ženy s pokřiveným vnímáním reality, jsou prostě její výsostnou disciplínou.
K Michalově povídce jsem (jako obvykle) přistupovala s co možná nejkritičtěji nastaveným vnímáním, leč… zbytečně. Precizní výstavba celého příběhu, dobře zpracovaná psychologie všech tří hlavních postav, u nichž jsou navíc ozřejmeny jejich motivace a vzájemné působení…, tak se podle mě píše povídka.
Na omezeném prostoru dokážete vyjádřit to, co v rozsáhlejším epickém žánru.

2 13.01.2023