changaj komentáře u knih

Forró má dar srozumitelně popsat hodně spletité kořeny ukrajinsko - ruského konfliktu. Myslím, že v době dezinformací a zamlžování je taková knížka mimořádně cenná, protože se mu podařilo získat důvěru a vhled do situace na obou stranách konfliktu, kde jeho reportáž vznikala. Realita se tak jeví už ne tak černo-bílá (jak je v poslední době prezentovaná v médiích) ale v nejlepším případě šedo-černá. Vyzdvihla bych ještě tu část knížky, kde se věnuje ženskému údělu, který je ve válce a obležení ještě mnohem horší než osudy mužů. Čtení je to samozřejmě strašně smutné a těžké.

10 04.02.2023

Takový mysteriózní smutný příběh s osamělým hrdinou Johnnym. Ano, vykreslení ústředního hnusáka Grega je bohužel velmi "ze života" a je to prototyp mnohých politiků, kteří nás (nejen dnes) ovlivňují.

8 27.01.2023

Chromý Jelen toho prožil opravdu hodně. Dětství mezi Indiány, bělošskou školu, práci klauna na rodeu, kriminální kariéru, vylodění v Normandii a návrat k Lakotské spiritualitě. Ve zralém věku se už jako medicinman setkal s Richardem, novinářem Rakousko-Uherského původu. Kromě přátelství přineslo toto setkání i knihu o životě Chromého Jelena, a hlavně jeho pohledu na svět bílých i rudých, na svět duchů a svět "zelených žabích kůží". Velmi silná výpověď.

4 23.01.2023

Pamuk jak má být. Další rafinovaně vystavěný příběh o identitě turecké duše (ale i umělecké tvorby). Kniha plná paradoxů. Hrdinové románu - malíři, meditují nad tím, jestli je lépe pokračovat v "bezčasé" osmanské tradici knižní malby, vyžadující naprosté potlačení osobního stylu, anebo přijmout západní způsob malby. Ten se naopak vyznačuje věrnou nápodobou skutečnosti a autoři se zde neostýchají přidat i svůj podpis. Pokud ovšem osmanský malíř přijme západní styl, paradoxně zrazuje vlastní identitu, tkvící v jednotném uměleckém projevu. Problém to není ryze akademický, protože kvůli němu v příběhu padají hlavy. Podobnost s Ecovým Jménem růže se nabízí, pro mě mimo jiné i v Pamukově (a Ecově) zvyku zahrávání si se čtenářem.

8 22.01.2023

Vydání z roku 1927 má neopakovatelné kouzlo archaického jazyka - nejprve působí až komicky "nahlížíš, že nemohu pořáde doma sedět a své přátele svým poustevnictvím odpuzovat..." Svazek obsahuje tři novely, jejichž styl je ryze romantický a nejvíc mi připomíná tvrobu E. T. A. Hoffmanna: tajuplné rodinné poměry hlavních hrdinek, kláštery a kejklíři, záhadní cizinci a hlavně osudová láska. Vůbec osudovost až řeckých rozměrů je takovým hlavním motivem všech tří příběhů. Zeyer mě příjemně překvapil, patří podle mě do kategorie neprávem přehlížených českých autorů.

1 06.01.2023

Jetotak v sobě skrývá román Jinací, několik esejů a fejetonů. Bez mučení se přiznávám, že nejvíce jsem si užila právě fejetony, které jsou krása sama. Prochasko vyrůstá z konkrétní krajiny a je s ní spojený stejně jako jeho hrdinové. Zmíněný román Jinací je neskutečně originální, znepokojivě půvabný a hrozivý, ale úplně jsem ho nepobrala.

3 02.01.2023

Málokdy se stane, aby se populárně-naučné knížky četly jako severské detektivky :-) Skvěle a srozumitelně podány nejnovější poznatky z oboru archeogenetiky. Fascinující a aktuální i v 21. století.

8 01.01.2023

Bystrozraký pohled na českou společnost. Doporučuji všem, kteří si myslí, že máme příliš mnoho sociologů a antropologů a málo inženýrů...

1 01.01.2023

Rozhovory o zkušenostech věřících s katolickou církví. Církev v této knížce nevychází úplně s čistým štítem. Nijak příběhy nezpochybňuji, jsou silné a bohužel uvěřitelné. Nicméně výběr příběhů je činěný očividně s úmyslem ukázat odvrácenou stranu katolické církve - ani to není chyba, ale chybí mi nějaký úvod autorky proč tuto knihu sepsala, co tím sleduje, jaký je tedy její vztah k víře / církvi. Myslím si, že by to bylo ku prospěchu věci.

4 01.01.2023

Kladně hodnotím především téma, které se v krásné literatuře právě často neotevírá. Na druhou stranu mi příliš nesedí autorčin strohý styl psaní

5 01.01.2023

Autentický pohled do všedního života Japonců první poloviny 20. století.

2 01.01.2023

Generační bilance, nostalgie, válečná a poválečná Amerika.

4 11.12.2022

Dva vojáci se z nicotných důvodů osudově propojí ve svazku, který časem prapodivně osciluje / zraje od nenávisti až k jakési snad lásce! Líbí se mně mimochodem pronesená poznámka jedné románové postavy, že takové pouto mezi dvěma lidmi musí mít původ jedině v nějakém minulém životě, protože jinak není logicky pochopitelná. Další podivuhodný Conrad...

06.12.2022

Kniha se dá číst v mnoha rovinách - jako "Bildungsroman" jednoho misionáře, nebo jako způsoby víry, způsoby následování Krista, nebo jako historický obrázek Japonska 17. století, anebo jako podoby skutečného hrdinství, pokory a bídnosti. Hodně jde poznat, že autor není Evropan - celý román je totiž jaksi zenově paradoxní - a je to k užitku příběhu. SPOILER: Vlastně kdyby nešlo o tak závažný a krutý příběh, měl by možná až humorné rysy - misionář přijíždí šířit křesťanství do Japonska a nakonec je Japonskem "neplodnou bažinou" pohlcen a sám se stává defacto Japoncem. V každém případě číst Mlčení je strhující zážitek, který nutí k přemýšlení.

9 09.11.2022

Nádherné, hravé, mírně dadaistické - parádní kombinace textu a obrázků. Díky Malvernu za reprint.

1 07.11.2022

Nerozumím. Nehodnotím. První setkání s Murakamim - bohužel jsem se s autorem asi totálně minula.

Další křesadlovský pohled do českých luhů a hájů. Můžete si vybrat, jestli budete při čtení plakat, nebo se smát.

2 05.11.2022

Odhodlání strávit sám a sám polární noc na předsunuté stanici na Antarktidě se autorovi stalo málem osudným. Naprosto krajní životní situace, kterými si prošel (a který by naprostou většinu lidí totálně zlomily) popisuje věcně, včetně svých emocí. Z celé knížky opravdu sálá Byrdova železná vůle a mimořádná osobnost. Stejně realisticky popisuje rutinní práce s meteorologickými přístroji i vytržení nad harmonií polární záře, ale i svou paniku, když se nemůže dostat do stanice (když přimrznul vstupní poklop). Prostě knížka popisující naprosto limitní situace, kam se člověk může dostat. Byrd píše, že se ze základny vrátil jiný a myslím, že transformační potenciál má i jeho výpověď.

3 04.11.2022

Vhodný průvodce pro poutníky, kteří hledají jiné povyražení než wellness a vyhlášené turistické magnety. Autor hned na začátku "odkrývá karty", že mnoho z jeho poznatků a charakteristik míst pochází z intuice a nějaké formy jasnozřivosti. To je OK, je na každém, jak s tím naloží. Několik nepřesností však osoby znalé historie nepříjemně překvapí (zaměňování smírčích kamenů za hranečníky, patníky kryjící nároží starých budov za označníky os při zakládání měst apod). Ale buďme velkorysí, nejde o vědeckou publikaci. Velkým kladem je naopak přiblížení neznámých pozoruhodných lokalit, krásných a zapomenutých míst Jindřichohradecka, ale i přilehlého Vitorazska v Rakousku - což je kraj u nás velmi málo známý a navštěvovaný. Knihu doprovází nádherné fotografie Marie Holečkové, které dokážou magicky zachytit a zprostředkovat genius loci. Takže dílo přes některé mouchy hodnotím kladně a doporučuji jako inspiraci na výlety do neznáma.

1 01.11.2022

Sebald putuje opuštěným východoanglickým pobřežím. Jednotvárná krajina poskytuje kromě několika spíše bezútěšných scenérií hlavě prostor k ponoru do osobních vzpomínek a historie míst, kudy prochází. Autor jako by v cárech mlhy zahlédnul vždy na okamžik obrys minulého děje, dávné slávy a zapomenutých (ale stále působících) zločinů nebo katastrof. Přesto je kniha pozoruhodně kompaktní a dotýká se citlivých bodů o nichž se moc nemluví (občanská válka v Irsku, koloniální zločiny v Kongu, masakry v Číně, ekologické katastrofy v Severním moři...). Žánrově velmi obtížně zařaditelná kniha na pomezí esejů, deníkových záznamů a literatury faktu. Pořád je tam ale cosi navíc...text je totiž především magický, poetický a sugestivní, je zážitek jím procházet i když je to knížka dost melancholická. Trochu mi připomněla moji oblíbenou bichli "Krajina a paměť"od Simona Schamy.

1 31.10.2022