Chajda69 komentáře u knih

Judt byl génius.

Intelektuál ve 20. století se mi moc líbil a tak jsem začal číst další knihy od Timothy Snydera. Judtovy knihy mi pořád leží v knihovně (Poválečná Evropa, Zapomenuté 20. století), asi proto, že jsem si tak nějak podvědomě říkal, že u něj se s novými knihami do skluzu nedostanu. Vybral jsem tu nejužší z Judtových knih, které mám a pustil se do ní se špetkou skepse, jestli má smysl esej o navýsost aktuálních otázkách Evropy/Evropské unie z roku 1996 číst o 25 let později.

Spoiler - má. A jak.

Vedle toho, že Judt ve dvou kapitolách shrnuje vývoj integrace západní Evropy a poválečný vývoj východní Evropy (a řeší u toho otázku, zda vůbec existuje něco jako střední Evropa), pokládá také zásadní otázky a upozorňuje na hrozby, které mohou evropský integrační proces zadrhnout nebo úplně zničit. Tyto hrozby potom pojmenovává a rozebírá, a dělá to relativně jednoduše, přímočaře a čtivě.

Třeba problém legitimity spojené s tím, že evropská integrace je vnímaná jako projekt vzdělaných a bohatých a v protikladu k ní proto vzrůstají nacionalistické tendence: "(...) kdo potom mluví za poražené, tedy za "jih", za chudé, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněné, neprivilegované či pohrdáním stíhané Evropany? (...) Riziko tkví v tom, že jediné, co těmto Evropanům zbývá, je "národ", přesněji řečeno nacionalismus. (...) Jedná se o zachování státu v té podobě, již získal v 19. století, coby obrany proti změně." Takhle formulačně precizní a přitom řízně přímou knihu bez kudrlinek jsem dlouho nečetl. Stejně tak adresuje problémy imigrace, ekonomického růstu nebo demokratického deficitu. Odstupu 25 let od napsání eseje si ani moc nebylo kde všimnout, snad jen v tom, že Evropská unie byla v té době mnohem menší. Ale snad žádné z témat, jimž se Judt věnoval, se dosud nepodařilo (uspokojivě) vyřešit a ani to nevypadá, že by se to podařilo v blízké budoucnosti. U některých dokonce sám Judt konstatoval, že změna možné není (vnímání demokratického deficitu). To nezní jako úplně povzbudivá zpráva. Moc by mě zajímalo, jak by Judt hodnotil vývoj EU od přijetí Eura, změny ve formě rozhodování k větší flexibilitě a nakonec i odchod Velké Británie.

Jako přesvědčenému eurofederalistovi mi přišla úžasně trefná definice toho, jak nesnadné je být "Evropanem" ve východní Evropě: "Populisté vás obviňují z nedostatku vlasteneckého a národního uvědomění (...), jste nevítanou připomínkou nedávné minulosti a tedy nepříjemnou příčinou rozpaků. Pro Západoevropany (...) zase zůstáváte v optimálním případě obdivuhodnou "výjimkou" a možná také jen exotickou kuriozitou." Přesto setrvávám na tom, že členství v Evropské unii je to nejlepší, co nás v porevoluční době mohlo potkat a doufám, že skončí čecháčkovské kupecké počty ohledně toho, z čeho kouká nějaká výhoda, jak z Unie něco vytřískat a hlavně se k ničemu nezavazovat, že skončí více či méně nápadné odstředivé snahy od jádra EU a že se, byť ne možná s nadšením, ale s vědomím, že je to pro politický i ekonomický růst České republiky potřeba, více zapojíme do integračního procesu. Třeba přijetím Eura.

2 15.12.2021

(SPOILER) Kdybych knihu hodnotil bezprostředně po dočtení, dal bych čtyři hvězdičky, ale jak se mi trochu uležel dojem z ní, dávám pět. Na úvod podotýkám, že jediné, co jsem o knize před jejím otevření věděl, bylo, že by se v ní měl objevit faustovský motiv a motiv ďábla. Toho Fausta jsem tam úplně nenašel, ale ďábla rozhodně ano.

Podruhé jsem četl knihu od Bulgakova a podruhé jsem narazil na poměrně často opakovaný bytový problém Moskvy dvacátých let - předělování jednotlivých bytů příčkami a sestěhovávání naprosto neznámých osob do takto upravovaných bytů. Šílené, takže se vůbec nedivím, že se o tomto tématu Bulgakov zmiňoval opakovaně.

Co se týče první, moskevské roviny děje, je to takový slabší odvar Diaboliády, a dodávám, že jsem tomu rád. Diaboliáda byla na můj vkus až příliš absurdní, až příliš dotažená do extrému, tady jednotlivé události moc hezky klouzaly po hraně a když už se zdálo, že je to příliš, věci se vrátily do "normálu".

Na první pohled je v příběhu vidět alegorie stalinistického režimu, všudypřítomné milice, poučování občanů soudruhy, soudruhů občany a všemi mezi sebou navzájem, udávání, korupce, všemocná razítka a náhlá "nevysvětlitelná" zmizení osob... tohle nejde přehlédnout a já mám tyhle štulce nešvarům režimu (eufemismus, přiznávám) rád. Zrcadlení nepochopeného Mistra (v režimu ovládaném ideologií, jež považuje náboženství za opium lidstva, napsat román o Pilátu Pontském a očekávat úspěch?) v Ješuovi i v Pilátovi najednou jsem velmi ocenil, protože žádná postava prostě není jen černobílá.

A totéž platí pro Wolanda. I když jsem si ještě vnitřně nerozklíčoval, co přesně měl znamenat ples vyvrhelů, Bulgakov mi dal několik námětů k přemýšlení, mezi jinými také to, že Woland vlastně vůbec nebyl "zlým" ďáblem. Vzato do důsledku, byl zlý k těm, kdo si jeho zlobu a trest zasluhovali. Byl tedy vlastně objektivně vzato dobrý? Není to tak, že aby vyniklo zlo, musí vedle něj nutně existovat jako kontrast dobro a naopak? Pak by byl koncept (B)boha bez existence konceptu ďábla nemyslitelný. Nejsou to tedy jen dvě strany téže mince?

Ocenil jsem také to, že jsem se u knihy několikrát pobaveně usmíval, ani ne tak kouskům Wolandovy suity, ale spíš tomu, jak Bulgakov ironicky a s odstupem komentoval celý příběh (což je třeba také tím, co udělalo z Evžena Oněgina mojí nejoblíbenější knihu). Čím víc se o Mistrovi a Markétce rozepisuji, tím víc se utvrzuji v tom, že to byla skvělá kniha a i když mě napadá spoustu dalších věcí, které by stálo za to zmínit a ocenit, nechám toho a jen konstatuji, že Bulgakov se pomalu ale jistě posouvá mezi mé oblíbené autory.

10 15.12.2021

Dlouho mi ležela v knihovně, než jsem se k ní dopracoval, protože mi bylo jasné, že to nebude lehké čtení - a opravdu nebylo.

Koncepční rozdělení do částí zabývajících se nejprve vývojem oblasti a potom alespoň zhruba nějakým výhledem do budoucna mi přišlo perfektní. Vývoj Evropy a návazně na něj uspořádání světa, které vzniklo (a to mě opravdu nikdy nenapadlo) už v 17. století, mi jako středoevropanovi byl nejbližší a byl pro mě také (druhou) nejzajímavější pasáží knihy.

Historie uspořádání v Asii byla o něco komplikovanější, i když ani tady jsem se - ke své radosti - úplně neztrácel. Nikdy mě třeba nenapadlo přemýšlet nad tím, že Blízký východ nemá jen problém se spory mezi sunnity a šíity, ale že je to ještě druhý problém, spočívající v konfliktu těch, kdo prosazují mezinárodní uspořádání podle religiozity a těch, kdo prosazují spíše sekulární stát. Zajímavé. Vlastně nikdy před přečtením téhle knihy mě nenapadlo, že systém uspořádání států, jak jej dnes známé, nebyl vždy samozřejmostí, vždy jsem přemýšlel ve více či méně otevřených hranicích států.

Na druhou stranu mi ale kniha přišla někdy až příliš odtržená od čtenáře. Možná to byl jen můj pocit, když jsem nestíhal Kissingerovy úvahy, uznávám, ale čtení mi to značně ztěžovalo.

Jako nejlepší část hodnotím poslední kapitolu, kde Kissinger alespoň stručně reflektuje (potenciální) vliv technologií na uspořádání světa. Skvělé.

"Snaha o transparenci a propojení ve všech oblastech lidské existence ničí soukromí, a tak brání růstu osobností schopných přijmout ojedinělá rozhodnutí."

Perfektní je definice cyklicky se vytvářejících názorových bublin, které ve svém důsledku prohlubují příkopy ve společnosti (potažmo mezinárodním uspořádání):
"Pojem pravdy se relativizuje, individualizuje a ztrácí univerzalitu. Informace jsou domněle zdarma, ale ve skutečnosti za ně jejich příjemce platí dodáváním dat, jichž využijí lidé, o nichž ni neví, a to k dalším úpravám informací, které mu jsou poskytovány."

1 07.12.2021

Na úvod předesílám, že mé hodnocení odráží subjektivní dojem z knihy, nehodnotí kvalitu zpracování a už vůbec ne osobnost Ferdinanda Peroutky.

Zjistil jsem, že čtení biografií mi vyhovuje jen oním "klasickým" způsobem, ve kterém se chronologicky rozebírá život osoby, o níž jde. Měl jsem obrovský problém s členěním Peroutkovy biografie po tématech, protože mi ohromně nabourávalo možnost čtení v kontextu. Sotva se autor v popisu Peroutkova přístupu k čemukoli dostal před válečné období, v dalším tématu se zase brodil na začátku dvacátých let a mně extrémně vadilo to, že jsem nedokázal sledovat Peroutkův názorový vývoj lineárně, ale byl mi předestírán pouze po jednotlivých výsecích. Do čtení jsem se nutil a dočetl jen proto, že z principu rozečtené knihy neodkládám.

Nevyhovovalo mi také časté odbíhání k jiným postavám a jejich myšlenkám (i když, paradoxně, třeba v biografii o Magorovi nebo o Blatném jsem byl nadšený z toho, že jsem se dozvěděl něco nového i o jiných osobách...).

Na druhou stranu uznávám, že Peroutkova osobnost a její novinářský vývoj byl podán obsáhle a podrobně.

06.12.2021

Ne, tuhle knihu si bezprostředně po dočtení hvězdičkami hodnotit netroufám. Bral bych to jako naprosto povrchní zhodnocení odvahy, statečnosti, odborné erudice, výkonů na hranici vyčerpání odváděných v prvotřídní kvalitě v bojových podmínkách a obecně celé Šebkovy činnosti.

Osobně mi příliš nesedí knihy psané hovorovým jazykem, i když nemůžu říct, že se to pro zápisky lékaře z Afghánistánu nehodí. Nerozuměl jsem příliš popisu prováděných operací, i když postupně jsem začínal chápat, o co jde; to ale není něco, co by mě vůbec napadlo dávat autorovi za vinu.

Smekám před Šebkem, smekám před každým, kdo s Lékaři bez hranic vyrazí a smekám před samotnou organizací Lékařů bez hranic.

Trochu nižší hodnocení než první a druhý díl má Nasterea z mého pohledu oprávněně. Přece jen byly pasáže v Omstaklandu s Bunim ne úplně záživné... a kniha také dost trpí tíhou nevysloveného. Těch napůl vyřčených věcí, které vyvolávají otázky, je bohužel více, než odpovědí. A chápu, že tohle někoho může silně iritovat, ani já z toho nejsem kdovíjak nadšený - je jedna věc hledat odpovědi na naznačené otázky v "našem" světě, a něco úplně jiného hledat odpovědi na otázky ve světě fikčním - dost dobře to v tom druhém totiž není možné.

Anebo možná je. Možná už z toho, co Stehlíková odhalila v Naslouchači, Fajovi a Nasteree, je možné pochopit to, co se s Ilan stalo a co se ona sama snaží pochopit. Ale do dalšího dílu na tuhle kardinální otázku uspokojivou odpověď nalézt nelze.

Jen na okraj - popis toho, jak došlo ke zotročení sklenařů, jak se vzdali vlastní svobody... jak je někteří považují za něco jiného, než lidský druh... Stehlíková dokáže tyhle paralely se světovými dějinami stavět úžasně. Mrazivě.

12 11.11.2021

Zdroj mě bude provázet ještě hodně dlouho, dost možná už napořád. A vím celkem jistě, že napoprvé nebylo naposledy. Hodně silně na mě zapůsobil.

Zajímalo by mě, jestli každý, kdo Zdroj čte, se v Roarkovi víc nebo míň najde... při delších monolozích jeho i jiných postav se mi tak nějak samovolně vynořovaly některé - hlavně profesní - momenty a byly to přesně ty, kterých jsem nikdy ani na chvíli nelitoval a doteď z nich mám dobrý pocit, i když je už dávno vzala voda. Paradoxně (nebo možná právě naopak příznačně) to byly momenty, kdy jsem z možná slibně rozjeté cesty odbočil na trnitější, protože jsem sledoval naivní ideál a nikdo okolo to nechápal.

Atlasova vzpoura je něco, co bezesporu nemůžu vynechat. Jsem zvědavý, jestli Rand svou filosofii víc rozvedla i ve vztahu k (funkčnímu) osobnímu životu. To, co bylo ve Zdroji, mi přišlo jako trochu do absurdna dovedená karikatura, která nesla poselství filosofie, ale upřímně si její praktickou realizaci dokážu těžko představit.

Určitě se s filosofií Rand neshodnu bezvýhradně, v některých momentech jsem dost nesouhlasil, ale... jako celek mě vlastně nejvíc uspokojilo, že to, co tak nějak celou dobu vnitřně cítím, někdo dokázal pojmenovat a personifikovat. Vlastně to byla i taková příjemná forma legitimizace.

Není moc knih, o kterých bych mohl říct, že jsem jejich čtení i jeho následky prožíval tak intenzivně.

7 11.11.2021

Bez čtení anotace jsem se na doporučení rovnou pustil do audioknihy, kde mi členění knihy vyšlo vždy tak akorát na jednu, jednu a půl kapitoly na běh. A musím říct, že mi to běhání velmi zpříjemnilo.

Zápal Ernesta Goodbodyho, jeho věrnost předpisům a duchu té "pravé" války, je přesně tím, co činí z děsivého válečného běsnění naprosto absurdní a nesmyslnou hrůzu. Ryan byl velmi galantní v tom, že prakticky nenechal nikoho z Goodbodyho podřízených zabít, což bylo ale veskrze shodou šťastných náhod... Zkrátka, opět musím opakovat, že z mého pohledu nemůže normálně fungovat sociální skupina, kterou nevede ten, kdo k tomu má nejlepší předpoklady, ale ten, kdo je někde dlouho nebo kdo na to zbyl.

Na první pohled humoristická kniha, ale být podřízeným Goodbodyho, nebylo by možné neprožívat totéž, co Yossarian a jeho kumpáni v Hlavě XXII. Zmar, zmar a ještě jednou zmar.

14 03.11.2021

Dálkový výslech má z mého pohledu velkou výhodu v tom, že není veden s vítězem, ale právě naopak s někým, kdo má k vítězství - minimálně z pohledu doby, ve které vznikal - k vítězství na míle daleko. A v tomto duchu se také nese. Formulačně jako vždy precizní Havel, ve věci skvěle orientovaný tazatel Hvížďala, jehož rozhovorové knihy mám moc rád.

Nezaujala mě pasáž rozhovoru věnující se divadlu a "aktuálnímu" dění na divadelní scéně, tady mi čas, který od vzniku rozhovoru uběhl, přišel už velmi dlouhý a nic jsem si z této části nevzal.

"Tohle věru nezavede žádný revolucionář nebo reformátor - to může být pouze přirozeným projevem nějakého obecnějšího stavu mysli. Totiž takového stavu, v němž člověk vidí dál než na špičku vlastního nosu a dokáže přebírat - vědom si pohledu věčnosti - odpovědnost i za to, co se ho bezprostředně netýká, a obětovat něco ze svého partikulárního zájmu zájmu obecnému. Bez této mentality bude i ten nejdůmyslnější systémový projekt k ničemu."

3 03.11.2021

Než jsem začal knihu číst, zhruba jsem věděl, kdo Jirous byl, že byl spojený s Plastiky, vydal sbírky básní a byl nějakým způsobem spojený s disentem. Do jaké míry a jak moc byla vše, co jsem dosud věděl, pravda, bylo rozvinuté na více než pěti stech stranách skvělého a strhujícího čtení. I když to není kniha, kterou byste si v leže drželi nad hlavou, tahal jsem jí všude s sebou a v každou volnou chvíli pokračoval ve čtení. Klobouk dolů před Švehlovou prací a stylem psaní (ačkoli jeho články v Respektu jsou pro mě někdy jen těžko snesitelné, ale to spíš kvůli - z mého pohledu - přílišné povrchnosti obsahu).

Na Básníkovi od Reinera jsem velmi oceňoval kontext doby a přiblížení literární scény, totéž platí pro knihu o Jirousovi. Není totiž jen o Jirousovi, ale také o Knížákovi, Němcovi(ých) nebo Kolářovi, a dozvědět se něco i o jiných osobnostech je prostě skvělé. Paleta Jirousových aktivit byla, oproti mému dosavadnímu povědomí o něm, velmi široká. Znalosti a přehled v oblasti hudby, literatury i výtvarného umění v kombinaci s jeho povahou z něj nutně musely udělat někoho, kdo bude režimu trnem v oku. A že si odnesl svoje, to snad nemůže zpochybňovat vůbec nikdo. Strávit osm a půl roku (!!!) v kriminálech jen proto, že prosazuje jiný než mainstreamový hudební styl... brrr. Do skládačky odpornosti a zvrhlosti komunistického režimu jsem tak mohl doložit další dílek.

Že život s Jirousem (vedle Jirouse... nebo prostě obecně život, do něhož někdy nějak Jirous zasáhl) nemohl být a nebyl jednoduchý, bylo zřejmé už z popisu jeho aktivit v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy hospodské debaty hrály prim a do rozvoje druhé kultury dával vše, včetně svého volného času a včetně fungování svých partnerských vztahů. Způsob jeho života, bez stálého domova, to je něco, co si vůbec neumím představit. A porevoluční období... to byla taková hodně smutná tečka za životem člověka, jehož přehled v oblasti umění byl záviděníhodný, ale jemuž alkohol zjevně sebral veškeré zábrany, a mimo jiné také soudnost a sebereflexi. Na druhou stranu, kdo může říct, že se snažil žít svobodně v každém okamžiku svého života?

18 20.10.2021

Celá série aristokratických knih je skvělá. Ta česká malost, které se Boček dovede vysmát a parodovat jí, ta klišé, která v jeho podání vůbec jako klišé nepůsobí... a Deniska s Marií.

Jestli si další knihy udrží stejnou úroveň, jen houšť, rád jim ve své knihovně udělám místo.

16 20.10.2021

Kmentovy texty velmi dobře znám z Reportéra. Do Bosse Babiše se mi ukrutně nechtělo, protože mi bylo jasné, že to nebude pěkné čtení. Nebylo. Jakkoli můžu k tomu člověku cítit despekt, Kmentova kniha a činy jeho samotného ho čím dál více prohlubují. A se Zemanem to není jinak, takže do knihy o něm se mi nechtělo ještě víc.

Pak jsem našel snesitelnější variantu - audioverzi. Nevím proč, ale bylo to pro mě takové jednodušší, poslouchat než číst.

Kdybych měl Bosse Babiše a Rudého Zemana porovnat, Rudý Zeman se mi zdál lepší (a možná to bylo právě tím, že jsem ho nečetl, ale poslouchal). Většinu věcí a popisovaných afér, případné Zemanových úspěchů, samozřejmě znám, ale podrobnější pohled na ně byl zajímavý. A třeba financování SPOZ... z toho se člověku dělá fyzicky nevolno.

Nechápu jen jednu věc - jak se na sebe mohou někteří lidé podívat do zrcadla a jak můžou večer usnout?

10 08.09.2021

Eichmann v Jeruzálemě je kniha velmi hutná. Jako právníka mě zajímal hlavně proces samotný, jak byl zvládnutý po formální stránce a jak to bylo s obsahem jednotlivých sdělení, jak ve věci vystupoval státní zástupe a jak se soudcům podařilo udržet alespoň zdání objektivity v situaci, kdy bylo naprosto jasné, jak proces dopadne a jaký trest bude uložen.

V tomto ohledu mě kniha trochu zklamala. Byla mnohem více o jednotlivostech Eichmannova života (s čímž nemám problém) a o fungování vyvražďovací mašiny holokaustu. O tom už jsem ale jednu velmi podrobnou studii, která z Arendtové zjevně dost vychází, četl - Černou zem od Timothy Snydera. Proto jsem měl pocit, že se z knihy nedozvídám až tak nic nového. Nijak to nesnižuje její kvality, jen můj subjektivní pocit z knihy byl... jak ho nazvat... ne až takové nadšení.

Bez debat je to ovšem kniha skvělá. Popis toho, jak se nepříliš inteligentní, nepříliš schopný a nepříliš vnímavý člověk stal součástkou v soukolí, a jak by se jím mohl stát opravdu prakticky kdokoli, byla děsivá. Nemůžu než souhlasit s naznačeným názorem Arendtové, že odsoudit jednu tuto součástku, bez ohledu na to, na jakém místě ve stroji pracovala - a zejména bez ohledu na to, že nebyla jeho řídící součástkou - je přinejmenším z legálního pohledu problematické. Ani v nejmenším Eichmanna nehájím, už jen za to, jakou roli sehrál, si odsouzení zasloužil. Ale nad tím, zda mu byl uložen ten nejvhodnější a nejsprávnější trest, lze polemizovat. Jakkoli si zasloužil veškeré odsouzení po morální stránce, rozdíl mezi legalitou a legitimitou může být někdy značný. Trest smrti byl uložen legálně, ale byl uložen i legitimně?

Zajímavou návaznost na tuto knihu má Szántóova kniha Z Izrastiny s láskou, kde je popisován vznik reportáže a rozhovor s Eichmannovým popravčím, který určitě stojí za přečtení.

4 08.09.2021

Nikdy jsem o První partě neslyšel, dokud jsem jí náhodou neobjevil mezi spoustou jiných knih. Dal jsem si závazek přečíst celé Čapkovo dílo, a i když mě téma První party příliš nelákalo, pustil jsem se do ní.

Je skvělé, když od knihy nic moc nečekáte, resp. spíš čekáte, že to nebude nic moc, a ono je to pak skvělé a ohromně vás to baví. Tohle byl můj případ s První partou. I když uznávám, že jsem se musel ze začátku trochu potýkat se Stanislavovými milostnými úvahami (které mi leckde daly připomenout na Dannyho Smiřického), dohromady jich zas tolik nebylo.

Jakákoli popisovaná scéna v dole mi trochu svírala útroby. Dosud jsem nepřemýšlel nad tím, jestli by mi fárání vadilo nebo ne, ale po přečtení mám úplně jasno - ano, vadilo. Jen si představím, jak jede výtah desítky, nebo snad dokonce stovky metrů do hlubiny, kde jsou jen dřevěné vzpěry, trocha elektřiny a pak už jen mihotavé světlo kahanů... Brrr. Ne, to tedy ne.

Že děj nesměřuje k happy endu se dá v průběhu čtení vytušit, a dodává příběhu na uvěřitelnosti. Čapkův styl psaní prostě miluji a i když byl závěr ve vztahu ke Stanislavovi možná trochu naivní (jak neopomněl v "recenzi" připojené k vydání z roku 1954 velmi ostře připomenout Julius Fučík, který zároveň odsoudil Čapka jako spisovatele povrchního, zabedněného a neschopného otevřít oči - jen snad pootevřít jako v První partě), První parta byla skvělá.

3 30.07.2021

Ziburovy knihy, stejně jako přednášky, mám rád. Tahle byla oproti předchozím rozdílná ve dvou věcech - zdálo se mi, že takovým jejím leitmotivem byla samota. Nevím, z jakého důvodu, ale o samotě se Zibura zmiňoval na spoustě míst, někdy i s delšími úvahovými pasážemi. Nepopírám, že i mezi spoustou lidí se člověk může cítit sám, ale do odlehčeného stylu, jakým jsou jeho knihy psané, mi to nějak nesedělo. Druhou věcí pak byly faktické "vstupy" - objektivně podávané informace o konkrétním místě. To jsem ocenil velmi, tahle novinka mi přišla skvělá, protože doplňovala subjektivně zabarvené vyprávění o trochu té faktografie.

Pohodové vyprávění o pohodových lidech s optimistickým závěrem, že lidi jsou hodní, a starým dobrým klišé, že všude je dobře, ale doma přece jen nejlíp (jen vám nic neuteče, když odtud na chvíli zmizíte).

8 30.07.2021

Skvělé. Deník N mám předplacený a dlouhé články, které jsou v něm publikovány, jsou prakticky to jediné, co se ze zpravodajství obtěžuji číst.

Antologie esejů různých autorů jsou srozumitelně řazeny do kapitol, které se zabývají podstatou a duchem českého národa, jeho současným stavem a - což pro mě byla nejcennější a nejzajímavější část knihy - pohledem do budoucna.

Vzhledem k aktuálnímu dění valná většina knihy pojednává o koronaviru, což je téma, kterého mám tak nějak po krk, ale samozřejmě tomu rozumím. Vidět fatální selhávání vlády Babiše na dalších a dalších příkladech je tedy šíleně ubíjející a jsem opravdu zvědavý, jak dopadnou podzimní volby.

Jako nejlepší z celé knihy hodnotím závěrečný Simkaničův esej, ze kterého si dovolím citovat:

"Je nejvyšší čas přestat si plést svobodu s bezohledností, podnikavost s obcházením pravidel, vychytralost s invencí, odvahu s nedostatkem svědomí a studu. Vyzdvihujme soucit, velkorysost a sounáležitost, odměňujme fair play, obětavost a péči. S pokorou před náhodným losem života nepřehlížejme ty, kterým padla špatná karta."

3 20.07.2021

Trochu nekoncepčně jsem si po přečtení prvního dílu esejů vybral díl čtvrtý, ale co už.

Sloupky "Jak to vidím já" jsou skvělé, z těch jsem byl opravdu nadšený. Krátké glosy ohledně aktuálního dění, ovšem s hlubokým přesahem.

Zdaleka nejlepší a... hledám to správné slovo... nejhrůzněji nejpřekvapivější pro mě byl esej "Takové to byly radosti". Popis internátní školy pro děti od opravdu velmi malých a výchovných metod, které na škole fungovaly... to byla síla. V kontextu s v současné době odkrývanými dětskými hroby u křesťanských škol v Kanadě snad ještě intenzivnější. A přesto v té době všeobecně přijímaný způsob výchovy budoucích elit jako standard. Brrr. Něco podobného bylo k vidění v seriálu The Crown, ale tam šlo o střední školu, tohle byl popis výchovné instituce (slovo škola se zdráhám použít) pro pětileté a starší. Své dítě bych do takového pekla rozhodně neposlal.

Precizní argumentace a jazyk ostatních esejů dělal z jejich čtení čirou radost.

"Přinutit lidi, aby si uvědomili, co se děje za hranicemi jejich písečku, je jeden z nejvážnějších problémů naší doby a bude nutno vymyslet nějakou novou literární techniku, aby se toho dosáhlo."

"Rasová nenávist a bludy, jimž podléhá spousta lidí a které jsou součástí obrazu naší doby, by třeba nebyly ve svých důsledcích tak zlé, kdyby je neposilovala nevědomost."

3 20.07.2021

Do ruky se mi jako první dostalo Dobrodružství Huckleberryho Finna a nemůžu říci, že bych byl nějak zvlášť nadšený. Začátek a konec byl pěkný a zábavný, ale prostřední (a dost dlouhá) část na voru nebyla moc zajímavá a čtení mi úplně neutíkalo.

Dobrodružství Toma Sawyera, to byla jiná liga. Nenudil jsem se ani malou chvíli, nostalgicky jsem vzpomínal na dětské strachy, zveličované obavy, fantazijní představy a zpětně viděno úžasné dětské vidění a vnímání toho, co dospělí nikdy nepochopí. Twainovy kousavé poznámky na adresu školního systému nebo záživnosti a účelnosti nedělení školy, resp. pravidelných mší jsem pak ocenil ještě víc.

Moc pěkná kniha, leckde trochu naivní, jinde možná na dnešní poměry docela drsná, ale čas s ní ubíhal tak hezky, harmonicky.

Šílenost překladu ve vydání z roku 1964 - překládání křestních jmen do češtiny. Některých. Jak někdo může s čistým svědomím mluvit o skupině Joea, Johna, Rodgera a Tomáše Sawyera, to nepochopím. Ale jak může někdo napsat Jiří Washington, to už je mimo jakoukoli představivost.

"Mělo se za to, že Joe Indián zavraždil pět obyvatel městyse, ale co na tom? I kdyby to byl býval satan osobně, bylo by se našlo habaděj slabochů ochotných načmárat své jméno pod žádost o milost a ukápnout na ni slzu ze svých chronicky nedomykavých a děravých moldánek."

8 20.07.2021

Na úvod předesílám, že jsem obdivovatelem Čapkova díla, ale Povětroň mi prostě nesedl. Z toho, co jsem zatím od Čapka přečetl, mě zaujal zdaleka nejméně. Jak mě dokázal pohltit Krakatit nebo Válka s mloky, tak mě Povětroň nudil.

Do značené míry se ztotožňuji s komentářem Set123 níže - nejzábavnější pro mě na příběhu byla doktorská intermezza, samotné tři příběhy... z hlediska zajímavosti bych je sám pro sebe sestavil přesně v tom pořadí, v jakém byly napsány. Sestřina verze byla prodchnuta vírou a láskou jako úhelným kamenem počínání letce. Než se k vyprávění dostal jasnovidec, málem jsem usnul, na jeho verzi mě zaujalo to, že osoba tak astrálního charakteru postavila jako středobod příběhu čistě empirické přírodní vědy. Básníkova verze pak byla, jak sám přiznal, jedna velká fabulace postavená pouze na různých mincích a nehodě letadla.

Trochu mě asi iritovalo, že vím, že čtu jen nějaké domněnky a nedozvím se (ani náznakem), jak to bylo ve skutečnosti. Proto jsem měl problém brát knihu "vážně", a i když jsem si z ní jako hlavní poselství vytáhl problém poznání pravdy (ostatně, noetická trilogie). Pohledem dneška, kdy se nikoli domněnky o nepoznatelném, ale čisté lži vydávají za alternativní pravdu, aktuální téma.

3 13.07.2021

Kdybych měl někomu doporučit jen jednu knihu, kterou si má letos přečíst, byla by to tahle. Neveselá sonda do nejniternějších společenských problémů, podložená značným množstvím dat a důkladně ozdrojovaná.

Prokop občas vystupuje z role objektivního autora a přidává své subjektivní návrhy (zpravidla inspirované zahraničím), jak naložit s konkrétní slepou skvrnou. Toho si velmi cením. Dělá to přesto, že ví, že už jen proto bude některými čtenáři odsouzen jako progresivista, levičák nebo neomarxista. Ale upřímně - ještě jsem neslyšel, že by (a teď vybírám jedno téma za všechny jako příklad) někdo u exekučního problému přišel s lepším řešením, než s lepší dostupností oddlužení (nebo extrémnějším Hůleho nápadem dluhové amnestie). Základní argumenty té debaty jsou jasné - má se lidem odpustit to, že si někdy (někteří) žili nad poměry a spadli do pasti neregulovaného byznysu, nebo se má tvrdě trvat na odpovědnosti jednotlivce? Přiznávám, že ze zarytého náctiletého pravičáka postupně "měknu" a posouvám se do středu. Ano, většina lidí si za to skutečně může sama, ale mají být kvůli nezodpovědnosti v určité části života už navěky odsouzeni k tomu, za chybu pykat, nebo jim dáme druhou šanci, která s sebou nese pozitivní externalitu v podobě odpadnutí nutnosti sypat těmto lidem peníze z eráru a naopak z nich udělat plátce daní/pojistného?

Skvěle zpracovaná je také kapitola vzdělá(vá)ní, která by klidně mohla být delší.

Všechna témata jsou ta, o nichž by se měly vést debaty a kterým by mělo být věnováno místo ve volebních programech politických stran. Ale ne jen jako zmínka. Mám už po krk těch, kdo něco prostě zařídí, nebo neurčitě řeknou, že je to problém a vyřeší ho. Řešení, prosím pěkně - jak, kdy, co a za kolik. Naivně děkuji.

Na závěr si neodpustím jednu věc, ze které se mi dělalo fyzicky špatně. Jak ksakru může někdo označit jiného člověka za méně lidského jen proto, že nevypadá jako on?? Zarazilo mě vůbec to, že výzkumníci předkládají něco jako "index humanity". Ale jak si může někdo vůbec dovolit označit jiného člověka za méně lidského, ať už z jakéhokoli důvodu... to je mi naprosto odporné. Nejednou už jsme to v historii zažili a označovat určité skupiny lidí za méně lidské z jakéhokoli důvodu vedlo k neuvěřitelným zvěrstvům...

12 12.07.2021