Chajda69 komentáře u knih

Klobouk dolů před touhle trilogií. Fantastický nápad Romana Bureše se dočkal zakončení, které si udrželo odstup od toho, aby bylo deus ex machinou. Tušil jsem poměrně dlouho, jak Toňa problém s novodobou (vlastně... to je hrozně relativní) Hordou vyřeší, bylo mi i jasné, že ne všechny postavy, které jsem si stihl oblíbit, mohou přežít. Z postavy, kterou znám jen ze staré odrhovačky od táboráku, se v průběhu knih stal velký sympaťák, kterému jsem hodně fandil, a i když jsem mu přece jen trochu přál, aby už konečně své holčičky potkal, jeho konec působení v příběhu mě zasáhl a můžu ho označit za svou oblíbenou postavu. Jinak si nikdo až tak moc mých sympatií nezískal.

"Problém" se Serenou vyřešil Bureš elegantně, stejně tak Tonino manželství, ke kterému se nutně schylovalo. Dvojnásobná jatka byla (na můj vkus opět) až moc naturalistická, ale v průběhu čtení jsem si na to zvykl. Snad jen ty pasáže s Toňou a Téčkem mohly být kratší, stejně jako trochu neukotvená role Viktora, proto za tento díl ubírám jednu hvězdičku, ale celou sérii jednoznačně doporučuji, byl jsem z ní nadšený a zabavila mě na dost dlouhou dobu.

1 29.12.2022

(SPOILER) Někdo neví, kdy má končit, přežene to a pak už je to trápení (Jágr, Hunger Games), a někdo odhadne přesně ten správný čas (Ručinský, Boček). Jsem rád i nerad, že Aristokratka pod palbou lásky byla posledním dílem. Měl jsem ten mikrosvět Kostky rád, ale i když je moje tolerance na naprosto absurdní situace postavena velmi vysoko, někdy už se mi to zdálo opravdu moc (mám na mysli zásah na Kostce nebo chování pana Spocka). Vyloženě hluché místo měla kniha z mého pohledu v Josefových příspěvcích z mládí, vůbec jsem nechápal, co tam tato část dělá a nebavila mě. Většina knihy byla ale stará/mladá dobrá Marie.

Přiznávám, že jsem na Bočkův závěrečný vtip skočil i s navijákem a kroutil hlavou nad tím, proč mi čtečka ukazuje dalších asi 30 stran. Uvěřitelný a idealistický závěr je přesně to, co jsem si nejen já, ale zjevně i ošetřující lékařka pana Bočka a řekl bych, že i velká spousta fanoušků Marie, přáli. Rád se k sérii budu vracet, o to radši s vědomím, že je ukončená, a vydá-li Evžen Boček další knihy, určitě si je nenechám ujít.

12 31.10.2022

(SPOILER) Dva komentáře přede mnou hodnotí jako 1) na stejné úrovni jako první díl a 2) lepší než první díl. Tak dodám třetí možnost - za mě byla Císařovna o něco horší než první díl.

Bavila mě politika na začátku, opatrné našlapování, ale přesto dost radikální změny. Bavila mě (dost děsivá) vize sicilského chalífátu. Ale ukrutně mě nebavil Viktor. Produkt vědeckého bádání a nová verze superválečníka, která je poháněna v zásadě jen touhou zabíjet, resp. touhou poměřovat se v souboji na život a na smrt, se po zlomení rukou docela dobře spokojí s životem v tlupě neandrtálců (nebo homo sapiens, teď si nejsem jistý) a jejich ochranou. No, já nějak nevím. Pak si - shodou šťastných okolností, nebo možná tak trochu jako deus ex machina - vzpomene, že by se přece jen ještě jednou rád popral s robotem a ejhle, dorazí zrovna v okamžik, kdy Antonie dodělává a vypadá to, že progresivní Řím prohraje souboj o život s konzervativním. Opět, stejně jako u prvního dílu, bych se obešel bez tak podrobných popisů brutality, ale beru to jako součást žánru braku, takže to nijak nereflektuji ve svém hodnocení.

Celkově musím říct, že mě Císařovna bavila. Ne tak, jako první díl, ale stejně jsem jí přečetl za nějaké tři, čtyři dny. A fakt mě zajímá, co bylo za náhlou změnou počasí, jestli se bude opakovat, jak to dopadne se Serenou, co Neffi a jak antický Řím využije technologie konce 21. století. Takže Impérium je samozřejmě další v pořadí.

4 31.10.2022

Takhle to mám rád - pomalu se rozvíjející děj, kde postupně vyvstávají na povrch nové informace, nic se neuspěchá a ačkoli je v důsledku toho vlastně příběh čím dál hrůznější, je to skvělá zábava. Kromě závěru, který byl na můj vkus až moc akční a měl jsem trochu problém mu věřit, to byla skvělá kniha, obohacená o policejní žargon a reálie fungování obvodního oddělení. Super a vzhůru do Křížové palby!

11 18.10.2022

Skvělé! Hodnotím tedy zatím jen čtyřmi hvězdičkami, ale je to s výhradou změny. Přece jen ještě nevím, co mě čeká v dalších dvou dílech.

Na prvním místě klobouk dolů před tím nápadem. Prolnutí časoprostoru se všemi svými klady, zápory, faunou a flórou, to je prostě námět na příběh jako blázen! "Vědecké" vysvětlení ponechávám stranou, netuším, jak moc je opřeno alespoň o základní teoretické možnosti fungování červích děr, ale co už. Funguje, svět Propasti času mu odpovídá a to je hlavní.

Autor z mého pohledu skvěle hrál na strunu vzájemného neporozumění jednotlivých civilizačních okruhů. Už jen z téhle látky by toho šlo ušít tolik... dokážu si celkem bez problémů představit, jak se celý děj odehrává v kulisách první třetiny knihy. Střet otrokářské společnosti se středověkou, polyteismu s monoteismem, primitivních zbraní s vyspělejšími a tak dále, ale uznávám, že by asi bylo těžké vložit do příběhu nějaký spád. V příběhu mi trochu chyběl humor, který jsem zaregistroval vlastně jen jednou, když se římský legionář podivoval, proč středověký kněz nosí na krku popraveného odsouzence a konstatuje, že to musí být dost podivná sekta. Prostoru pro taková popíchnutí by bylo v ději nespočet, v tomhle ohledu tak vidím trochu promarněný potenciál.

Celý příběh dává smysl, je koherentní, drží při sobě, nenašel jsem v něm žádné nelogičnosti a to mě těší. Výborně jsem se u něj bavil a knihu přečetl za dva dny, protože prolnutí časových rovin je prostě... fakt tak skvělý nápad! Jsem upřímně zvědavý na další dva díly a i když bych se spokojil s mnohem menším množstvím naturalisticky popisovaných masakrů, trochu se obávám, že to od nich čekat nemůžu.

6 18.10.2022

Na téhle (doufám, že jen zatím) dvoudílné sérii mě fascinuje, jak umně a důsledně dokáže Kopřiva ani jednou nepojmenovat hlavního hrdinu. Když už konečně svítá, že bychom se na konci knihy mohli dozvědět příjmení... ne. I to je jedna z věcí, která mě na knize (resp. na knihách) bavila.

Příběh... no, bylo to od začátku o dost akčnější a zamotanější než v Rychlopalbě. Tam to bylo o postupném vplouvání do děje a jeho gradace (a naproti tomu totální degradace osobního života), tady se na nějakou gradaci nehledělo a Kopřiva čtenáře hodil rovnou do vroucího kotle akce. I když mi jedna scéna - a kdo má knihu přečtenou, je mu jasné, kterou myslím - přijde hodně přitažená za vlasy, čtení mě bavilo a byl jsem fakt zvědavý, co za tím vším je. Výborně jsem se bavil a závěrečná scéna (jejíž jedna část mi vlastně tak přišla dost "přeakčněná") měla opravdu tak strhující tempo, že nebylo možné přestat číst. K dobrému přičítám ještě další nálož popkulturních odkazů

Na závěr - Damodice se, jak jsem v poslední části knihy zjistil, nečte Damodice, ale [Damodys], měl jsem problém si na to zvyknout a dost dlouho se divil, proč se to jméno vlastně neskloňuje.

15 18.10.2022

Z noetické trilogie řadím na druhé místo za Hordubala a před Povětroně, ten se z mého pohledu moc nepovedl, resp. možná jsou u něho jeho poselství a role v rámci trilogie tlačené až příliš na sílu.

Obyčejný život mě bavil, hlavně do doby, kdy dějová linie poměrně lineárně sledovala životní osud hlavního hrdiny... i když i k té jsem měl určité výhrady. Dost nevyvážené bylo dění v dětství a dění v pozdější dospělosti, od okamžiku, kdy se hlavní hrdina oženil a dostal "své" nádraží, už to byl jen průjezd jeho druhou polovinou života v rychlíku. Škoda.

Hádky sama se sebou o tom, jaká složka osobnosti převažovala, mě - přiznávám - nebavila vůbec. Tahle pasáž mi přišla ukrutně dlouhá, přitom lze pochopit to, že jsou různé úhly pohledu na život člověka (včetně svého vlastního) ze dvou či tří stran.

Troufám si tvrdit, že jsem pochopil Čapkovu myšlenku vtělenou do celé trilogie a líbí se mi... na druhou stranu, v dnešní době, kdy je lež relativizována jako alternativní pravda by dal Čapek dezinformátorům do ruky docela silný argument... kdyby měli mentální kapacitu na to, si něco z jeho díla přečíst a pochopit ho.

4 06.10.2022

Velmi zábavné, velmi čtivé, těžko odložitelné, s českými reáliemi, osobnostmi a narážkami na aktuální události. Jako braková zábava naprosto perfektní kniha snažící se přece jen trochu přimět čtenáře k zamyšlení, a to hlavně epilogem. Od tohoto typu literatury to úplně neočekávám, ale budiž. Přesto bych ale řekl, že není třeba být úplně doslovným a já osobně mám radši, když autor od čtenáře očekává nějakou součinnost, třeba že si něco domyslí, dá dvě a dvě dohromady nebo se třeba i opravdu zamyslí. Proto nebýt epilogu, nemám vlastně co vytknout, ten mi ale dojem z knihy trochu zkazil. I tak ale hodnotím pěti hvězdičkami, protože za ty dva dny skvělé zábavy si to Bureš i Planeta idiotů zaslouží.

8 24.09.2022

Jsou knihy, které i když čtu před spaním, čtu. A pak jsou knihy, u kterých je čtení před spaním jen parodií čtení, kdy čtu pořád dokola jeden odstavec než kapituluji a druhý den si z něj stejně nic nepamatuji a čtu ho znova. Piknik u cesty byl v té druhé kategorii.

S.T.A.L.K.E.R.A. jsem hrál, znám jeho příběh a jeho základ je skvělý. Jen mi Piknik u cesty asi moc nesedl. Roderick mi byl ukrutně nesympatický (na rozdíl třeba od Guty), pořád jsem moc nevěděl, co že se to děje, o jednotlivých úkazech v Pásmu se mluvilo jako kdyby na konci knihy byl slovník pojmů, dění mimo Pásmo bylo nezáživné a vlastně tím úplně nejzajímavějším byl pro mě rozhovor Noonana s Pillmanem, což ostatně byla asi nejnosnější část co se týče hlavních otázek naznačených autory. Tahle část mě bavila moc, ostatní moc ne, některé vůbec. Hodnotím proto jako průměr.

Chtěl jsem citovat tutéž pasáž jako JohnCZ, ale nebudu to zbytečně dublovat, proto odkazuji na začátek jeho komentáře.

3 24.09.2022

Upřímně moc nevím, jak Cizince hodnotit. Na jednu stranu se mi líbilo, jak dokázal Camus popsat úmorné alžírské vedro tak, že jsem ho při čtení fyzicky cítil. Stejně tak dokázal - ač v některých ohledech jen náznaky - moc pěkně popsat vztah s Marií. Celé Meursaultovo chování ve spojení s pohřbem bylo... asi tak odcizené, jak mělo být, aby mohl bát nazýván cizincem. Cizincem sám vůči sobě, vůči společnosti, vůči životu, vůči všemu. Leckdy jsem úplně nerozuměl motivacím jeho jednání nebo jeho apatičnosti a vím jedno - za kamaráda bych ho určitě mít nechtěl.

Co se týče ústřední zápletky, opět mi zcela unikl motiv Meursaultova jednání. Těžko vše svádět jen na úpal, všechny okolnosti vraždy tomu moc nenahrávají.

Jako nejzajímavější část mi tak, vlastně hlavně z profesního zájmu, připadalo samotné soudní přelíčení. Trestní řízení v soudní fázi absolvuji pravidelně a vlastně bych nemohl tvrdit, že v některých ohledech mohl Camus trefit hřebík na hlavičku. Předsudky jsou zlo, prvnímu dojmu se leckdy nedá úplně věřit a ne všichni jsou uniformní a jednají a přemýšlí stejně. Sám pro sebe tak Cizince nevnímám až tak existencialisticky, ale spíš individualisticky, a v tomto ohledu pro mě kniha určitý přínos měla.

7 24.09.2022

Další skvělá kniha Tonyho Judta. Zrovna nedávno jsem se zamýšlel nad Havlovou myšlenkou odcizení člověka moderního světa v důsledku všeprostupujících technologií (a to o tom psal v sedmdesátých letech) a její souvislostí s Koestlerovým tématem technologické versus politické vyspělosti člověka a jejich důsledky pro demokracii/totalitarismus a hle - hned jednou z prvních byla recenze na Koestlerův životopis, která mi k zamyšlení dodala kontext. Totéž u Camuse, kdy jsem nedávno dočetl Cizince, nebo Arendtové, jejíž Zprávu o banalitě zla mám také v realtivně čerstvé paměti. Obecně lze asi říci, že pokud jsem od autora, o kterém Judt píše, přečetl aspoň něco, dodalo to eseji úplně jiný rozměr. Na druhou stranu jsem ale nečetl nikdy nic od Sperbera nebo Saida, ale Judtovy eseje mě k jejich čtení nalákaly.

I přes můj chvalozpěv výše byly ale z mého pohledu první dvě části těmi nejméně zajímavými. Překvapilo mě, jak hodně se Judt shodne s Chomskym, ačkoli ani jeden nikde necituje toho druhého (alespoň Judt v této knize a Chomsky v Kdo vládne světu?). Přitom jejich pohledy minimálně na aktivity Izraele v jednadvacátém století a na aktivity Spojených států v Jižní Americe ve druhé polovině dvacátého století k sobě mají hodně blízko. Moc mě bavila esej o pádu Francie v roce 1940, analýza Rumunska a Šestidenní války nebo kubánské krize. Nejvíc se mi ale líbily poslední dvě eseje - "O podivné smrti liberální Ameriky" a "Dobrá společnost: Evropa vs. Amerika". Plus úvod a epilog, které byly oba skvělé.

V epilogu nazvaném "Návrat sociální otázky" se Judt například zamýšlí nad budoucností levice, kterou nevidí úplně růžově. Absence levicové vize, která je - z mého pohledu - stále aktuálním problémem, podle Judta znamená, že být levicový znamená čím dál více protestovat. A pokud někdo stále protestuje, protestuje de facto proti pokroku a tím se stává konzervativním. Do toho ale přichází fenomén dneška, progresivisté, kteří jsou ve značné většině levicového ražení a kteří s jakous takous vizí (ať už více či méně realizovatelnou) přicházejí, nicméně... ve svém okolí jsem dělal průzkum, jak si kdo představuje levicového voliče. Všechny odpovědi byly zhruba následující: zaměstnanec, spíše nižší vzdělání, spíše starší, nižší příjmy, zájem o ingerence státu, který by měl být více patriarchální, zaměstnaní většinou v dělnických profesích. Asi ano, to je jedna skupina levicových voličů, pak se tu ale objevuje druhá - mladí lidé, spíše s vyšším vzděláním nebo studující, kteří mají k dělnickým profesím sakra daleko, nepracují (protože studují) a pokud pracují, mají většinou vyšší příjmy. Jejich hlavním zájmem se pomalu ale jistě stává ekologie, udržitelnost, genderová rovnoprávnost a tak dále. Jediné, co mají tyhle dvě skupiny společné, je zájem o regulace státu, i když každá z těchto skupin by si je představovala jinak: konzervativní levičáci tak, aby nezanikala jejich pracovní místa (v průmyslu) bez ohledu na udržitelnost veřejných financí nebo životní prostředí, progresivní levičáci tak, aby byly zakázány veškeré činnosti, které způsobují (nadměrné) vypouštění emisí i za cenu toho, že životní úroveň bude nižší. Jinak mají prakticky úplně protichůdné zájmy, protože naplňování zájmů progresivistů bude v přímém rozporu se zájmy konzervativců. No, a teď aby levice nepocházela na úbytě, když její elektorát tvoří dvě skupiny, jejichž cíle jsou zcela antagonické. Dodávám, že nechci ve vymezení ani jedné z voličských skupin paušalizovat, i když pro účely tohoto uvažování do jisté míry generalizovat musím.

Citovat by si zasloužilo spoustu pasáží, vyberu ale jednu, která může být mementem pro dnešní dobu, na kterou skvěle sedí Villonovo "Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.":

"Proč jsme si tak jistí tím, že doba extrémní pravice - nebo koneckonců extrémní levice - je nadobro za námi? Poválečné sociální reformy byly v Evropě zavedeny z velké části jako bariéra před návratem zoufalství a nespokojenosti, z nichž, jak se soudilo, podobné extrémní volby vycházejí. Částečný rozpad těchto sociálních reforem, ať k němu dochází z jakéhokoli důvodu, není bez rizika. Jak dobře věděli velcí reformátoři z 19. století, sociální otázka prostě nezmizí, když ji budeme ignorovat. Místo toho se vydá hledat radikálnější odpovědi."

3 13.09.2022

Když jsem měl covid poprvé, během izolace jsem se pustil do prvního rozkladu, rodiny Buddenbrookových, při druhém covidu jsem se pustil do druhého rozkladu, Venezuely.

Hodnocení téhle knihy bych mohl odbýt jedním citoslovcem: wow.

Ale takhle odbýt si rozhodně nezaslouží. Názvy kapitol do asi dvou třetin knihy jsou jako jednoslovné popisy atributů apokalypsy. A ono k takové menší (v globálním pohledu) apokalypse ve Venezuele vlastně i došlo. Z knihy je patrný totální zmar bez jakýchkoli vyhlídek na lepší budoucnost, a to prakticky u všech Venezuelanů, kteří se v ní objevují, snad jen kromě pár chavistas, se kterými autor hovořil. Obyvatelé země, která měla tak obrovský potenciál, začali brát na lehkou váhu hodnoty svobody a demokracie a ve jménu boje proti korupci zvolili populistu, ze kterého se záhy vyloupl autoritář a svedl zemi z cesty vedoucí k lepším zítřkům na cestu, jakou obvykle socialističtí revolucionáři své země svedou - k násilí, nesvobodě a bídě.

Kolikrát už historie prokázala, že socialistická revoluce není tím nejlepším řešením, že socialistická ekonomika nefunguje efektivně snad v žádném ohledu, že rádoby patriarchální stát velmi brzy překročí čáru mezi svobodou a autoritářstvím. Přesto se najdou tací, kteří uvěří populistům a jejich snadným řešením složitých problémů, dají jim - svobodně - hlasy... a zpravidla se tím připraví o možnost rozdávat svobodně hlasy příště znovu.

Do Venezuely bych se někdy moc rád podíval. Teď to nepřichází v úvahu, ale možná jednou, jednou, až bude země na vzestupu, jaký popsal autor v předposlední kapitole... tak snad.

Skvělá, i když hodně neveselá kniha, kterou rozhodně doporučuji k přečtení, snad i proto, že by mohla být mementem pro ty, kdo si myslí, že boj o svobodu a demokracii už skončil. Neskončil a nikdy neskončí.

4 09.09.2022

Četl jsem Havlovu biografii od Žantovského (skvělá) i od Edy Kriseové (kterou jsem nedočetl), a dostala se ke mně i biografie Kaczorowského, na kterou jsem se velmi těšil proto, že je to zprostředkování obrazu Havla - a doby, ve které žil - nečeskýma očima. A je to zprostředkování skvělé. Čtení krásně plyne, a to včetně trochu filosofičtějších pasáží, zároveň je poutavé (za což lze asi vděčit hlavně Havlovu životu a době než biografii samotné) a já se na něj velmi těšil. Nakonec bych knihu zhodnotil tak, že nabízí od všeho něco, je to trochu zkomprimovaná verze Žantovského biografie a je skvělá, jednoznačně její přečtení doporučuji.

Neznamená to nicméně, že bych nenarazil na věci, ze kterých jsem nebyl úplně nadšením bez sebe. Na prvním místě musím zmínit poměrně dost překlepů a pár stylistických chyb, které mi při čtení vadí a ruší mě. Za to nicméně nemůže autor. Zadruhé, a za to už autor může, překvapila mě disproporčnost mezi podrobným popisem Havlových aktivit před rokem 1989 a - z mého pohledu - velmi stručným popisem samotného roku 1989, Palachovým týdnem počínaje a volbou prezidentem konče. Totéž platí pro porevoluční roky, kdy je například smrt Olgy Havlové zmíněna jen tak mimochodem, je zcela vynecháno Havlovo zahraniční turné po zvolení prezidentem a víc prostoru by si podle mě zasloužil prezidentům zdravotní stav i dost neslavný druhý mandát v letech 1998 - 2003.

Líbilo se mi, že autor prokládal text relativně častými citacemi projevů, rozhovorů a textů. Líbilo se mi, že se nebránil vykládání kontextu doby, i když leckdy bych řekl, že pro polského čtenáře musel být tento výklad velmi stručný a možná mu tak mohly zůstat některé motivace jednání různých osob(ností) záhadou. Líbilo se mi taky, že se autor nebál zabrousit do Havlovy životní filosofie a výkladu myšlenek nesených jeho dramaty. Leckde tak podněcoval k zamyšlení. Já k němu dospěl třeba v okamžiku, kdy popisoval Havlův pohled na odcizení člověka od sebe samého a od společnosti v důsledku "technologizace" života. Vzpomněl jsem si u toho na Koestlerovu myšlenku vyjádřenou ve Tmě o polednách, že společnost, která svým politickým vývojem zaostává za technologickým, tíhne k autoritářství, zatímco společnost, která politicky stíhá technologický vývoj, směřuje k demokracii. Havlovy i Koestlerovy myšlenky se v tomto ohledu doplňují a já s nimi souhlasím: člověk, který přestává rozumět světu okolo sebe, mimo jiné v důsledku toho, že jej čím dál více ovládají odosobněné technologie, kterým nemá ani šanci rozumět, se cítí odcizeně. Nerozumí světu, nerozumí svému okolí a přestává rozumět i sám sobě. Začíná být náchylný k hledání jednoduchých odpovědí na složité otázky. A ty poskytuje prakticky výlučně populista a autoritář. Odcizený člověk, jehož odcizení do značné míry způsobily technologie, tíhne více či méně ke zpátečnictví, které ale nabízí jen populista, nebo k jednoduchému řešení vlastního života, kterému přestal rozumět, a které mu nabízí populista nebo autoritář. Demokrat těžko. Příkladem budiž to, že největší voličskou podporu má největší populista mezi těmi, které technologický vývoj o dvě generace předběhl. Nerozumí mu, což jim ani v nejmenším nemám za zlé, a chtějí vědět, co se s jejich životem stalo, tedy se cítí odcizeně. Výsledek téhle rovnice jsem již naznačil. Co s tím? Jsou asi povolanější než já, aby tyto zásadní životní otázky řešili, ale já ho třeba vidím v prohlubování všeobecného přehledu, které vede k tomu, že je člověk schopen se zorientovat v mnoha oblastech - byť třeba povrchně - a připustit si, že jsou věci, kterým nerozumí a rozumět nikdy nebude, a zároveň tuto skutečnost nevnímat úkorně, aby ho neodcizila od elit, od společnosti, od sebe samého s podvědomou myšlenkou na vlastní neschopnost. V důsledku toho si člověk musí být schopen připustit, že jednoduché odpovědi na složité otázky prostě neexistují.

Závěrem ještě jednou tuto Havlovu biografii doporučím k přečtení, v kombinaci třeba s biografií Jirouse od Švehly jí považuji za velmi plastický obraz éry našich dějin, kterou jsem rád, že jsem jí nezažil a doufám, že nikdy nezažiji.

Nemůžu si odpustit jeden citát z Havlova dopisu Medě Mládkové, obzvláště v den, kdy toto píšu (21. srpna 2022). Věřím totiž, že jsme se snad poprvé stali subjektem dějin rozhodnou podporou Ukrajiny proti ruské agresi. Takový pocit hrdosti na vlastní národ... no, i když možná spíše stát a jeho aktuální politické představitele, jsem asi nikdy necítil:

"Opět ta stará neschopnost československé politiky zachovat se radikálně a postavit zemi z role objektu dějin do role jejich subjektu - i s rizikem totální prohry."

4 21.08.2022

Asi by bylo záhodno jednotlivé části (přednášky) hodnotit samostatně, i když tvoří tematicky poměrně ucelený komplex. V první části (Ideály humanitní) interpretuje Masaryk základní filosofické směry a jejich pohled na etiku a morálku, což je fajn v případě, že se člověk trochu ztrácí v záplavě -ismů. Některé jsou dnes prakticky mrtvé (evolucionismus, i když pravda, u některých popíračů klimatické změny by se jeho odstíny daly najít), některé do značné míry splynuly ("nietzschismus", pesimismus, nihilismus), některé v trochu modifikované formě fungují dál (socialismus, individualismus, utilitarismus). Poslední přednáška o demokratismu mě zaujala nejméně.

Problém malého národa mě zaujal nejvíc a dám mu největší prostor - poměrně mě pobavilo, že Masaryk, ač by se sám za takového neoznačil, byl do jisté míry utilitaristou. V přednášce z roku 1905 totiž celkem jasně hovoří o Češích jako o samostatném národě, jehož část žije na Slovensku. O dvanáct let později tu máme náhle ideu čechoslovakismu a národ československý. Proč? Protože se to hodí a musí nás být více než Němců. Uznávám, že tuhle myšlenku prosazoval hlavně Beneš, ale přece jen... Naprosto souhlasím s kritikou laciného a plytkého vlastenčení, v pozitivním přístupu k národu a kritice v opozici vůči přístupu negativnímu. S čím mám trochu problém je Masarykův opakovaný názor na to, že vzdělání by mělo sloužit správným ideálům. Ono totiž, kdo stanoví, jaké ideály jsou ty správné? Zřejmě ten, kdo dává vzdělávání obsah, protože pak ho může směřovat určitým směrem. A opravdu je tohle žádoucí? Jasně, mluví ze mě zkušenost 20. století, kterou Masaryk v době psaní neměl. Je to ale podnět k zamyšlení. Ideály jsme po revoluci měli, a to ty havlovské. V pravdě a lásce nevidím jen zprofanované klišé, ale jednoduché pojmenování právě oněch ideálů. Dnes po nich značná část společnosti šlape a vysmívá se jim, ať už proto, že stojí v cestě ekonomickým zájmům, nebo prostě jen proto, že je mnohem snadnější se ideálům vysmát, než v nějaké věřit a nějaké prosazovat (kde se vracím k rozporu mezi negativní a pozitivní kritikou). Po Havlovi už jsme ale nikoho, kdo by jakékoli ideály prosazoval, neměli. Takže: po těch, které jsme měli a které obdivoval svět, pliveme. Jiné nemáme. Vyhlídky na nové nemáme také. Možná tu bude jistá souvislost s tím, že se jako stát (ne národ) potácíme od ničeho k ničemu, víme sice odkud, ale netušíme kam míříme a nikdo se ani moc nesnaží nějaký cíl stanovit.

Zajímavé, podnětné, i když z velké části už neaktuální. Na zamyšlení ale skvělé.

"Moderní člověk po veliké revoluci nejen hospodářsky a politicky, nýbrž i filosoficky a umělecky honí se po ztraceném štěstí, po ztraceném ráji - ale honbou po štěstí nikdo šťastným se nestal."

"Kritika není negace. To by byla laciná kritika, říci: To já nechci, to se mně nelíbí. Ale musí se postavit důvod, proč se mi věc nelíbí; nesmí se zrádcovat, špinit, ale uznávat cizí mínění a vyvracet."

4 17.08.2022

Mám rozporuplné pocity. Od Kotlety jsem četl jen sérii Spad, takže laťku v tomto žánru mám postavenou hodně, ale opravdu hodně vysoko. Téma této série je obdobné (post apo), ale přesto výrazně jiné. Ze začátku mě kniha bavila moc a nemohl jsem přestat číst. Uznávám, že jsem se ve všech různých mimozemských rasách moc neorientoval, ale neshledal jsem, že by to pro pochopení děje bylo nějakou zásadní nevýhodou. Po odletu z těžebního asteroidu mi ale děj přišel takový... od ničeho k ničemu bez pořádného vysvětlení, a moc mě to nebavilo. Ke konci už se to zase zlepšilo a tak nesjpíš ještě dám šanci pokračování.

Vtipy, narážky a hlášky (u Kotlety asi klasicky) za 5.

Zbytek za 3.

Průměr 4.

6 17.08.2022

Zajímalo by mě, jestli je na světě někdo, kdo nesnáší svojí zemi víc, než Noam Chomsky. Nenechává na Spojených státech, stejně jako na Izraeli, nit suchou. V celé knize jsem nicméně narážel na jedno velké ALE. Naprosto chápu kritiku, kterou Chomsky vrstvil na jednotlivé akce, operace a politická rozhodnutí, jenže mi tam chybělo B, a to, jak by to tedy bylo z jeho pohledu správně. Kritika se totiž často může jevit dost lacinou, pokud není konstruktivní. Jak tedy, Noame, má Izrael nakládat s tím, že získal suverenitu a den po jejím vyhlášením se ho arabské státy pokusily vymazat ze zemského povrchu? Opravdu je všechno výlučně chyba Izraele, který je tím jediným agresorem v rámci oblasti? Nemají Palestinci alespoň malý díl viny na současném stavu? Také v otázce ruské agrese na Krymu - opravdu je to chyba jen Spojených států a NATO, že Rusko provedlo invazi na Krym? Co takhle umožnit suverénním státům činit suverénní politická rozhodnutí? Třeba v tomhle ohledu mi Chomského názory přišly opravdu velmi vyhraněné, a to s extrémně plytkou argumentací.

Trochu mi vadila repetitivnost knihy, o ústním slíbu představitelů NATO Gorbačovovi stran rozšíření jsem si mohl přečíst dobře šestkrát, o izraelském odmítnutí mírových rozhovorů s Palestinci snad ještě víckrát, a o blažené nevinnosti islamistického režimu v Íránu a zhůvěřilosti předchozího šáhova režimu nesčetněkrát.

Poslední problém který jsem s knihou měl, je ten, že jsem nedokázal posoudit důvěryhodnost citovaných zdrojů, ale to není ani v nejmenším chybou knihy nebo autora, ale tím, že se nedostatečně orientuji v těchto pramenech. Ve spoustě případů jde Chomsky napřímo proti proudu a když nevím, jestli se můžu opravdu spolehnout na to, co cituje, je tím pro mě jeho přesvědčovací schopnost silně oslabena. Ono totiž napsat a ve Spojených státech vydat knihu, kde budu odkazovat na MUDr. Šmuclera a jeho názory na covid, nebo na prof. Ing. Václava Klause a jeho názory na klimatickou změnu, bude to vypadat podloženě. Jenže když znáte kontext...

4 15.08.2022

Po dlouhé době mě takhle zaujala básnická sbírka. Úplně živě jsem viděl Buninem popisované (všední) věci, obrazy, krajinu, cítil mráz a vlhko, slyšel šustění listí nebo větru v korunách stromů. Nevím, jak to udělal, ani jak jsem se na něho takhle naladil, ale byl to pro mě velký zážitek. Skvělé.

"Tam za hřbitovní stěnou
v tom houští březovém
nevládnou kosti jenom,
tam vládne také sen.
Zelení dlouhých snětí
komíhá letní van,
tvůj světlý úsměv letí
tím vánkem přivíván.
Ne kříže, ne ty lístky
mám dosud před sebou -
tvé šaty gymnasistky
s tvářičkou svítivou.
Copak jsi opuštěná?
Vždyť dosud se mnou jdeš
v tom prošlém do vzdálena,
kde já byl jiný též.
Jen v světě přítomnosti,
kdekoli na zemi,
je veta po mladosti,
minulost prchla mi."

3 29.07.2022

Set123 pode mnou prakticky úplně vystihl to, co mi běželo hlavou při čtení Vyrozumění. Jistě, pane ministře se sirem Humphreym na sterodiech a bez jemné korekce Bernarda, naopak s podporou kývače Kubše. Newspeak naopak, ale se stejným destruktivním efektem nejen na jazyk samotný, ale i na mezilidské vztahy a fungování systému. Víc k ději dodávat nebudu.

Snad jen dvě věci nad rámec děje: zaprvé, zlepšení systému není o jazyce, ale o lidech, kteří systém ovládají, a o jejich motivacích a hodnotách. Zadruhé, nemusíme mít na vše "naší českou" cestu, ale můžeme se v lecčem inspirovat jinde, kde už nějakou dobu něco (efektivněji) funguje. Pak bychom totiž nemuseli řešit již vyřešené problémy a soustředit se na něco jiného. Třeba na vizi.

2 21.07.2022

Miluji Británii a anglickou kulturu, zamlouvá se mi tamní politický systém, britský nadhled, jistá nenucenost v eleganci a gentelmanství, Premier League i architektura anglických měst (v jiné části Británie než v Anglii jsem nebyl).

V Jiné Británii jsem viděl stylem, dobou, událostmi a vývojem ovlivněné volné pokračování Anglických listů. Tedy, ač obdivuji Hoškovu práci, ne že bych ho chtěl srovnávat s Čapkem, ale struktura knihy byla podobná, Čapkovy kresby vystřídaly Hoškovy fotografie a témata pro mě byla, až na jednu nebo dvě výjimky, velmi zajímavá.

Práce zahraničního zpravodaje čehokoli není žádný med, jak jsem zjistil z knih Martina Řezníčka, jany Ciglerové, Tomáše Etzlera nebo Jakuba Szántó, a v Jiné Británii mi tenhle pohled, nebo alespoň zmínky o day-to-day business zahraničního zpravodaje trochu chyběly. Nic to ale nemění na tom, že jsem si čtení užil, bavilo mě a už se těším, až se do Británie zase podívám.

2 21.07.2022

(SPOILER) Po přečtení Žítkovských bohyní jsem musel Bílou Vodu posunout na seznamu četby výš, a dobře jsem udělal. Těch necelých 700 stran uteklo jako (bílá) voda a já začínám zjišťovat, že se mi způsob vyprávění Tučkové zamlouvá víc, než klasický plynulý text.

Začnu zápory - až příliš neuvěřitelné propojení jednotlivých postav, i když jsem trochu tušil, že k tomu děj směřuje, a příliš dlouhé odsouvání toho, co bylo tím zásadním bodem v Lenině životě. To už bylo skoro jako v Běsech, kde Dostojevskij vše halil do roušky neznáma na konci kapitol vždy jen poznamenal, že se o tom čtenář dozví později. To je poněkud frustrující a jestli to mělo budit napětí, na mě to nefungovalo, mě to iritovalo.

Ale tím zápory z mého pohledu končí. Skvěle temná atmosféra (skoro jako Temný Důl), výborně popsaná bezmoc, křivdy a nespravedlnosti, které režim považující náboženství za opium lidstva prostřednictvím svých přisluhovačů dávkoval řeholnicím ne po trochách, ale po plných hrstech. Další dílek do mozaiky zrůdnosti a odpornosti komunistického režimu. O co nespravedlivější ale byl k řeholnicím starý režim, o to hůř se k nim chovali lidé v novém režimu, což je - a zde nevím, kolik jsou fakta a kolik je fikce - snad ještě víc alarmující. Skutečnost, že ani ve svobodě někdo nedokáže rozdýchat, že si někdo žije "po svém", aniž by tím ostatní jakkoli obtěžoval, vypovídá o hodnotách naší společnosti (bezesporu silně pošramocených roky nesvobody) mnohé. Jako životní optimista ale věřím, že pomalu, možná až moc pomalu, ale přece jen, společnost hodnoty znovu oprašuje a začíná v ně věřit. Snad.

Nevěděl jsem, jak si počínat s Evaristou a jaký k ní mít jako čtenář vztah. Čistě kladné postavy jsou jen těžko uvěřitelné, a protože autorka nabídla pouze její bílou stranu bez náznaku šedi nebo snad černi, měl jsem s tím trošku problém. Jestli reprezentovala ztělesnění ideálu a byla tím pádem "jen" prostředkem vyprávění, pak tomu rozumím, jinak ale moc ne, a to hlavně s ohledem na to, že u ostatních postav se alespoň náznak negativních vlastností ukázal.

Z Bílé Vody jsem byl stejně nadšený jako z Žítkovských bohyní - bavil mě styl vyprávění, bavilo mě téma, bavil mě vývoj postav, bavilo mě hledat mezi řádky, na koho autorka míří jednotlivými postavami stranických (nebo stranicko-církevních) organizací a politbyra a zjišťovat si o těchto osobách víc. I Bílou Vodu tak mohu s klidným svědomím doporučit.

10 21.07.2022