Cara.17 komentáře u knih

Ten, kdo četl Zimní hříbě od Susanny Bailey, ví, že se v něm autorka zabývala náročným tématem v podobě komplikovaného vztahu mezi rodičem a dítětem. A této problematiky se držela i ve Vydřím měsíci.

Tentokrát je hlavní postavou chlapec Luke, který se s maminkou přesunul na prázdniny na odlehlý skotský ostrov. Život Lukea je momentálně velmi těžký - otec je opustil a založil si novou rodinu a Lukeova maminka se s touto změnou jen těžce vyrovnává.
Lukeovi se na ostrově zpočátku nelíbí, nevidí na něm nic zajímavého a ani se mu nedaří s nikým skamarádit. Pak se mu ale do života vetře dívka Meg, která žije s dědečkem v loděnici na pláži. Jejich kamarádství sice nezačíná nejlépe, poněvadž Meg je podle Lukea hodně panovačná, přemoudřelá a nesnesitelná, postupně si však k sobě nacházejí cestu - především díky společné záchraně opuštěného vydřího mláděte...

Začátek se mi zdál trošku kostrbatější, pak se to ale naštěstí zlepšilo.
Charaktery obou dětí byly velice dobře vykreslené a i u této knihy musím autorku pochválit, jak zdařile popsala myšlenkové pochody a nálady své hlavní postavy. Měla jsem pocit, že se na dění dívám očima nešťastného chlapce, který se zmítá v sebelítosti a žárlivosti na otcův nový život a především jeho nového potomka. A pak je tu Meg, která musí taktéž bojovat náročnou bitvu - v jejím případě se týká dědečkova zdraví.
Místy to bylo opravdu náročné čtivo, takže jsem ho prokládala jinými příběhy, abych si zlepšila náladu.

Obdobně jako v Zimním hříběti jsem i zde pociťovala velkou lítost nad dětmi, které nemají s rodiči nejlepší vztah. Je až alarmující, když si člověk uvědomí, kolik takových dětí na světě je. Kolik jich pociťuje psychickou bolest, jež se častokrát přetvaruje do hlubokých šrámů na duši...

Mimo tato těžká témata jsme nakoukli i do života vyder a dozvěděli se různé zajímavosti a fakta o přírodě a zvířatech.

Takže ano, i tuto knihu můžu doporučit a to každému, kdo je starší 11 let, jak je uvedené na přebalu. Koneckonců dostat náhled na to, jak komplikovaný a náročný je život dětí rozvedených rodičů, je rozhodně potřeba. Díky tomu si můžeme uvědomit spoustu věcí a třeba se i včas kousneme do jazyka, než začneme horlivě vynášet různé soudy.

"Když myslíš na všechny, které máš rád..." řekla liška, "doufám, že mezi ně počítáš i sebe."

Chlapec, krtek, liška, kůň a bouře nám stejně jako předchozí autorova kniha nabídne spoustu krásných a silných myšlenek.
Osobně se mi toto dílo líbilo o kapku víc. Nejen proto, že tu bylo víc barev a některé ilustrace působily vyloženě snově, ale i po obsahové stránce. Zvláště se mi líbil důraz na lásku k sobě samému, protože co si budeme - pokud nemáme rádi sami sebe, jen těžko můžeme mít OPRAVDU rádi druhé, a také na to, že jsme milováni a že je každý z nás jedinečný. Já vím, spousta lidí tohle odsuzuje jako otravnou průpovídku a klišé, jenže je to skutečně pravda.
KAŽDÝ z nás je JEDINEČNÝ a KAŽDÝ může světu/lidem/přírodě/zvířatům okolo sebe pomoci svým jedinečným způsobem. I kdyby to znamenalo "pouhý" povzbuzující úsměv, dobré slovo či malý skutek laskavosti.
Za mě velice povedená a prospěšná kniha, která pohladí po duši a vykouzlí úsměv na tváři. Samozřejmě doporučuji!

"Přinesl jsem ti jeden speciální zákusek," ozval se krtek.
"To je skvělé," řekl chlapec.
"Ano, jenže jsem byl přepaden."
"Přepaden? A kým?"
"Tím zákuskem," opáčil krtek.
"Ach, ne. Jak ses mu ubránil?"
"Snědl jsem ho."

Dílko z osobního rozvoje vhodné nejen pro dospělé ale i pro děti.
Uvedené otázky i myšlenky by vás mohly povzbudit či nasměrovat k lepšímu životu. Záleží na každém, zda o nich bude přemýšlet. Zda bude chtít, aby na něho i jeho život zapůsobily...
A stejně jako v knize Možné to je jsou i zde velice zdařilé ilustrace. Zkrátka moc hezky zpracovaná kniha, které vám ozdobí knihovničku anebo (pokud ji darujete) udělá radost vašim přátelům a známým.

Dvoření Bristol Keatsové - kniha, na kterou jsem se klepala jako ratlík v -10 °C.
Mary E. Pearson patří k mým oblíbeným spisovatelkám, její série (Kroniky pozůstalých & Zlodějský tanec) považuji za jedny z nejlepších romantasy, které u nás vyšly. Je tudíž zřejmé, že jsem od další knihy této autorky měla určitá očekávání... No a jak to dopadlo? Pojďme se na to podívat.

Čím začít? Asi tím, co na tvorbě této autorky miluju - styl psaní.
To, že knihu napsala Mary E. Pearson, je zde dobře znát.
Už ve svých prvních dvou sériích mě nadchla, jak perfektně dokázala vykreslit situace a popsat pocity i myšlenkové pochody jednotlivých postav, jak dokázala čtenáře napínat, dojmout, rozesmát, naštvat či rozesmutnit, jak úderná či citlivá byla její přirovnání atd.
V tomto směru mě tedy Dvoření Bristol Keatsové nezklamalo.

Avšak kniha se musí hodnotit jako celek a když se zaměřím na to ostatní, u něčeho to skřípalo stejně nepříjemně, jako když se dlouhými nehty škrábe po tabuli.

Prostředí, v němž se příběh odehrával, a vlastně celý svět, který tu autorka vytvořila, nebyl špatný ale se světem z předchozích knih, který se blyštil promyšleností, velkou precizností i autorčinou láskou a péčí, se zkrátka nedal srovnávat. Nebylo zde nic až tak výjimečného, originálního či propracovaného, co by se mi vrylo do paměti nebo u čeho bych si alespoň řekla: "Wau!"
Nepomohlo tomu ani to, že se Bristol ocitla v Eplhame krátce před Beltainem (jaká náhoda!) a ano, tohle je ve vílích romantasy hodně profláklý svátek a všichni samozřejmě víme, proč ho autorky do svých knih tak rády cpou. (Ale o tom až později.)

Když si posvítím na postavy:
Bristol - zpočátku fajn hrdinka. Houževnatá, odhodlaná, odvážná, chytrá, upřímná, laskavá a obětavá. Jenže cca v polovině knihy se změnila a já se zklamaně ptala, kam se vytratila její vychytralost i zápal pro nalezení otce? Zdálo se, že udělaly "puf!" a měli jsme tu úplně jinou osobu, pro niž se staly prioritou její vlastní zájmy. Z toho, jak se občas nechávala opít rohlíkem, jsem měla tik v oku. (Vzhledem ke své minulosti neměla být vůči Tyghanovi tak naivní, důvěřivá a nepoučitelná.)
Tyghan - narovinu říkám, že jsem ho občas častovala lidovým označením bzikavky dešťové. Charakter pana Velkomožného by se dal popsat (jak se teď moderně říká) jako "morally grey" a asi netřeba víc dodávat. Ale abych mu nekřivdila, zažil si svoje, takže z jeho úhlu pohledu dávalo jeho chování i jednání smysl. A samozřejmě vypadal jako Adónis, až na tu JEDNU drobnou vadu, kterou naše hrdinka (zcela nečekaně!) za vadu nepovažovala.
Co se týče dalších důležitých postav (Cat, Harper, Melizan, Eris, Mick,...) - ty byly dobře vykreslené, ale u těch zbylých (a že jich nebylo málo), jsem se ztrácela kvůli nevýrazným charakterům. O tom, že bych si pamatovala, kdo jak vypadal, už nemůže být vůbec řeč.

Tempo příběhu bylo zpočátku pomalejší. Autorka si dala záležet, abychom se v něm dobře zorientovali a chápali souvislosti.
Je známá tím, že čtenářům nedává nic zadarmo. Důležité informace ukrývá do řádků stejným způsobem, jako kdyby po pokoji poschovávala dílky stavebnice a nechala na čtenáři, zda po nich bude pátrat, aby mohl stavět. Z čehož vyplývá, že pokud čtenář chce, aby mu její příběh dával smysl, nemůže ho rychle zhltat.
Na druhou stranu - kapitoly nebyly dlouhé a střídaly se v nich úhly pohledu, takže mně osobně nedělalo problém udržet pozornost.

A teď k tomu, co mě absolutně neuchvátilo (de facto znechutilo) - romantická linka.
Je pro mě těžké pochopit, proč se zrovna tato skvělá spisovatelka rozhodla svézt na vlně dnešního trendu a nacpala sem explicitní erotiku/sex. Navíc to, co "vybudovala" mezi Bristol a Tyghanem, bych rozhodně nenazvala správným vztahem založeným na skutečném citu. Oba se nechali ovládat především svými tělesnými pudy a upřímnosti/důvěry k sobě navzájem měli asi tolik, co by se za nehet vešlo. A jak už jsem naznačila výše, Beltain ještě umenšil uvěřitelnost jejich lásky.
Krom toho jsem byla znechucená i z vyjadřování postav a raději jsem nepočítala, kolikrát se tu vyskytlo ono hnusné slovo na "š", které označuje "milování". Ještě bych pochopila, pokud by tento výraz používal záporák, ale že se takto bude vyjadřovat ústřední dvojice (o svém milování!) - to bylo hodně ubohé a nechutné.
Pro mě osobně byla romantická linka velkým zklamáním, poněvadž v Kronikách pozůstalých i Zlodějském tanci byly vztahy hl. hrdinů krásné, pozvolně vybudované a zcela uvěřitelné (obzvlášť Kazi & Jase patří k mým nejoblíbenějším knižním párům).

Co je však naprosto alarmující, je doporučený věk, který nakladatelství CooBoo u knihy uvádí - od 14 let!
Jako vážně?! Kniha s několika scénami explicitního sexu (včetně orálního) se bude dávat takto mladým čtenářům?! Lidé v CooBoo, kteří o tomto rozhodli, by se měli stydět! O to větší je jejich ostuda, když jsou na Goodreads jasně uvedené štítky "adult" a "new adult", což značí literaturu pro dospělé (v případě "new adult" od 17 let).
Proč se toho CooBoo nedrží?
(Po této zkušenosti mě jakožto knihkupkyni bude polévat pot pokaždé, když za mnou přijde nějaký rodič, že chce pro své dítko hezkou knihu s lehkou romantikou. Co mu s takovýmto benevolentním přístupem od nakladatelství mám doporučit, aby tam nebylo nic nevhodného? Hádám, že leporelo.)

A ještě jedno velké mínus - chyby v textu.
Kurnik šopa, četl tuhle knihu před vydáním nějaký korektor? Tolik chyb, překlepů, vynechaných/přebývajících slov a uvozovek jsem už HODNĚ dlouho neviděla! Strašné!

Když to shrnu - Mary E. Pearson umí skvěle psát, z této knihy jsem však měla dojem, že se pouze chtěla přidat k nynějšímu boomu romantasy sérií, které jsou procpané sexem a vulgarismy a originalita tudíž šla do kopru.
I přestože v srpnu oslavila 70. narozeniny, držím se naděje, že tato kniha není jejím posledním dílem, které se u nás objevilo. Ty další snad budou lepší.

Víla Muchomůrka a její přátelé se na zimní měsíce uložili ke spánku. Zničehonic je ale probudilo silné zabušení. To jejich kamarád medvídek je vzbudil, poněvadž se mu ztratila maminka medvědice.
Víla Muchomůrka neváhá a se svými přáteli se vydává méďovu maminku najít. Během této záchranné výpravy se seznamují nejen s vílou Vločkou ale i s dalšími tvory, kteří zimu netráví tvrdým spánkem.

Zatímco v prvním díle jsme se dozvěděli zajímavé poznatky o lese a houbách, tady se něco přiučíme o sněhu a sněhových vločkách. Krom toho příběh nabízí důležité ponaučení, které najdeme v jeho závěru.

Opět se jedná o jednoduché vyprávění doplněné autorčinými známými ilustracemi.
Když jsem četla o tom, jak se víly snažily létat v chladném počasí, ale jejich křidélka na to nebyla uzpůsobená, vzpomněla jsem si na film Zvonilka: Tajemství křídel. (Mimochodem doporučuji - je naprosto skvělý.)

Pokud tedy hledáte pro své dítko nějakou pěknou knížku, která by se hodila na zimu či Vánoce, tady máte jeden tip. Osobně jsem zvědavá, co bude vílu Muchomůrku čekat v dalším příběhu.

Když jsem tuhle knihu prolistovala, měla slibně našlápnuto k tomu, abych si ji pořídila do vlastní sbírky. Ilustrace dýchají tím starým poctivým stylem, který naprosto miluju a který se v dnešních novodobých knihách už téměř nevyskytuje.

Nicméně, když jsem knihu přelouskala, moje nadšení mírně povadlo. Hned první dva příběhy byly hodně slabé - v tom prvním čteme o tom, jak se jde Karlík projít do lesa a v tom druhém se zase proletí na ptáčkovi. Je to sice hezky napsané, ale ke spokojenosti mi to nestačilo.
Některé z dalších kapitol už byly lepší a zajímavější, avšak já osobně necítím potřebu se ke knize vracet. Možná za to může i skutečnost, že se jedná o "poetické" příběhy a ty patrně nejsou mým šálkem kávy.

Pokud má někdo takovéto jemné a nenáročné vypravování rád, pak si zde určitě přijde na své. A co se týče mě - až zase dostanu chuť na příběhy a ilustrace dýchající starými časy, sáhnu po knihách ze svého dětství a taky po Vyprávění z Ostružinového houští od Jill Barklem, které považuji za naprostý poklad dětské literatury.

Milá a laskavá kniha, jež vás zahřeje u srdce.

Příběh malé opuštěné fenečky Suzy, která najde nový domov u hodné rodiny, se dá považovat za ideální čtivo k vánočnímu stromečku. O to víc vás zasáhne, když si uvědomíte, že je napsaný podle skutečné události.

Jedná se o kratinké vyprávění s roztomilými ilustracemi a přiloženými fotkami skutečné fenky Suzy.
Za mě skvělá knížky pro nejmenší děti, které tu dostanou názorný příklad, jak by se měl každý v podobné situaci zachovat a jak se může i "malá" laskavost proměnit ve velkou věc. Doporučuji!

Noční čarodějka je pokračováním krásného komiksu Vřesová můrka a zároveň druhý díl ze série Pohádky pro Slunce a Měsíc.

Vřesová můrka mě naprosto uchvátila svými kouzelnými ilustracemi a smysluplným poselstvím - o to víc pro mě byla úžasným objevem, poněvadž nejsem velký fanoušek komiksů.
Co se týče Noční čarodějky, tak na tu jsem se velmi těšila a sáhla po ní hned, jakmile nám dorazila do knihkupectví.

I v této knize se setkáváme s neobyčejnou můrkou a sice s takovou, které se díky její kouzelné moci říká Noční čarodějka. Tato bytůstka se s láskou a pečlivostí stará o hvězdičky na nebi - dbá na to, aby byly všechny na svém místě. Její práce ji velmi těší, avšak postupem času začíná být čím dál náročnější. I přestože můrka dělá, co může, několik hvězdiček se nešťastnou náhodou někam zatoulá. Noční čarodějka neváhá a za pomoci kouzel se je pokouší najít. Není to však vůbec jednoduché a jí nezbyde, než požádat o radu zvířátka z lesa.
Jak to celé nakonec dopadne? Podaří se můrce hvězdičky najít? A pokud ano, jak zařídí, aby se v budoucnu něco podobného neopakovalo?

Předně musím pochválit, jak zdařile se autorce povedlo znázornit můrku, noční oblohu, přírodu a lesní zvířátka. A neméně skvělá byla i můrčina mimika. Musela jsem se smát i žasnout, jak perfektně autorka vystihla můrčiny pocity v dané situaci, kolik citu do toho malého obličejíčku dokázala vložit! Vskutku úžasné! Třešničkou na dortu pak byly barvy, se kterými Oksana Bula čarovala nevídaným způsobem. Koneckonců, kdo někdy nahlédl do jejích knih, ví, o čem mluvím.

Maličko mě zklamalo, že byl příběh podstatně jednodušší než v případě Vřesové můrky. Celkově bych řekla, že je tento díl oproti prvnímu trošku "chudší" co se týče děje, ilustrací a délky (je kratší o 16 stran).
Ale nechci kvůli tomu snižovat hodnocení, poněvadž se mi Noční čarodějka i tak moc líbila, měla krásné poselství a v mé knihovničce zkrátka nesměla chybět.

Pokud jste si tedy Vřesovou můrku stejně jako já zamilovali, pak dejte určitě šanci i Noční čarodějce. Komiks je sice určený dětem od 3 let, ale kdo by na to hleděl? Věřím, že si ho užijete a příjemně si u něj odpočinete.

V knize Včelky samotářky nás autorka Petra Pomijová seznámí s několika rody samotářských včel, patří k nim: pískorypky, zednice, drvodělky, dřevobytky a čalounice.
V každé z pěti kapitol se tak dozvíme podstatné a zajímavé informace o těchto rodech - o tom, kde se vyvíjejí, čím se živí, kam ukládají vajíčka a také který hmyz patří mezi jejich největší nepřátele.
Krom toho jsou v knize i rady, jak lze těmto prospěšným tvorům pomoci v jejich nelehkém údělu.

Co se týče plusů této knihy, pak je asi jasné, že k těm největším patří to, co se autorka snažila čtenářům (především těm mladším) předat. Moc chválím každého autora, který ve své tvorbě pamatuje na přírodu a živočichy a snaží se o nich nenásilnou a třeba i zábavnou formou poučit ostatní.
Jednotlivé kapitoly nejsou dlouhé a dobře se čtou, takže pro děti značka ideál.

No a co se týče mínusů, bohužel se jich pár vyskytlo.
Jednak mi připadalo zbytečné do této knihy zabývající se skutečnou přírodou vkládat imaginární bytosti (víly). Krom toho mi poslední kapitola, v níž hl. postava (sameček z rodu čalounic) ze své hlavy promítá ostatnímu hmyzu různé obrazy, připadala jako jedno velké sci-fi. A opět - do knihy s tímto tématem se to vůbec nehodilo.
Tím největším mínusem však pro mě byly ilustrace. Je obrovská škoda, že se jich neujala Agáta Vodičková, která ilustrovala autorčinu knihu Strážkyně květin. V takovém případě by si totiž každý čtenář mohl hned při četbě daný hmyz dobře prohlédnout a zapamatovat si ho.
Tady máme hmyz znázorněný s lidskou hlavou (viz ilustrace na přebalu), což na mě působilo až děsivě. A místo toho, abych si četbu řádně užila, jsem pro představivost musela u každé kapitoly googlit, abych věděla, jak zástupci daného rodu vypadají. Za mě tedy velký nedostatek.

Včely samotářky jsou velmi prospěšní volně žijící opylovači a vědět, jak vypadají, je důležité, protože v opačném případě je můžeme zcela zbytečně zabít v domnění, že se jedná o nebezpečný hmyz.
Pokud tedy po knize sáhnete, mějte v dosahu internet, popř. nějakou encyklopedii. Díky tomu třeba zachráníte nejeden život.

Strážkyně květin je velice zdařilá a přínosná kniha o hmyzu. Pozornosti se tu dostává nejen nepostradatelným opylovačům, ale i dalším důležitým druhům této třídy členovců.

Celý příběh se točí kolem jisté hmyzí slečny Pepiny, která nemá tušení, kým je. Jak se dá předpokládat, je z toho velmi nešťastná. Ani její vzpomínky na minulost jí příliš nepomáhají v určení toho, ke kterému druhu vlastně patří. Postupně se setkává s různým hmyzem, např. mouchou, komárem, slunéčkem, čmelákem atd., který se jí snaží v jejím pátrání po vlastní totožnosti pomoci. Díky tomu se Pepina i my, čtenáři, dovídáme podstatné informace o životě a znacích jednotlivých druhů hmyzí říše.

Za sebe říkám, že by takovéto knihy měly být povinností každého čtenáře, poněvadž hmyz a zvláště opylovači nemají kvůli nám vůbec jednoduchý život. A jak jinak se postarat o to, aby tu tito důležití tvorové byli i nadále, než že budeme každého s nimi seznamovat a také s tím, co potřebují k životu?

Příběh byl zajímavý, poutavý a nenáročný. Věřím, že i malé děti by si z něj mohly spoustu zapamatovat a získat tak lehkou představu o tom, že včely nejsou jediným hmyzem, který opylováním udržuje život na celé naší planetě.
No a ilustrace? Naprosto úžasné! To, jak dokonale se Agátě Vodičkové podařilo jednotlivé hmyzí druhy zachytit, bylo něco neskutečného! Klidně by se její tvorba dala použít i do nějaké encyklopedie. Tleskám a smekám před jejím umem!

Jediná muška, která mi kazila celkový dojem, bylo vyjadřování čmeláka. Slova jako: "sorry", "story" nebo "čao bejby" tu působila jako pěst na oko. Chápu, že se autorka chtěla přiblížit mladší generaci, která se dnes takto běžně vyjadřuje, ale do této "naučné" knihy se to absolutně nehodilo.

Jinak ale Strážkyni květin vřele doporučuji. V dětech i dospělých může vyvolat větší zájem o přírodu a živočichy a také touhu je chránit a pomáhat jim.

Peří, kam se podíváš je stejně jako Klobouky, kam se podíváš velice zdařilou knihou pro všechny, kdo se rádi něco dozví o přírodě/zvířatech. Jak se asi dá vytušit už z názvu, v tomto případě se budeme zabývat ptactvem.

Autorka nám zde předložila několik krátkých příběhů o ptácích a jejich životě. Každý je doplněn kouzelnou ilustrací a nechybí ani důležité informace o daném druhu.
Příběhy byly poutavé a zvláště u dětí by mohly vyvolat zájem o přírodu a její osazenstvo.

Co mě trochu mrzelo, bylo, že se chování některých postav příběhu (ptáků) až příliš podobalo tomu lidskému. Např. slepička tu ke svému partnerovi (bažantovi) pronese větu: "... Jdi se ukazovat, ty můj frajere...", popř. jsou tu i nespisovná slova, např. "Seš víc šikmo doleva..."
Paní Kůtová patrně chtěla své příběhy více zatraktivnit dnešním dětem, ale na mě to působilo dost rušivě.

Jinak se mi ale kniha četla dobře a věřím, že si najde svoje čtenáře - a to nejen v řadách těch školou povinných.

Krásná sbírka příběhů pro děti i dospělé.
Už když jsem viděla ten úchvatný přebal, bylo mi jasné, že si knihu musím přečíst. A nelituji ani v nejmenším!

Česká autorka Ditta Kůtová, která je zároveň i ilustrátorkou, nám připravila několik příběhů o jedlých, nejedlých a jedovatých houbách. Příběhy jsou doplněné zdařilými ilustracemi a krátkou poznámkou s důležitými informacemi o dané houbě.
Ač se každý příběh pohodlně vešel na stránku, nemůžu říct, že by byl příliš stručný, nezáživný či nedotažený. Zvláště pro děti je takováto délka značka ideál - koneckonců se při čtení/poslechu nebudou kousat nudou a určitě si i lépe zapamatují podstatné informace o houbách v našich lesích.

Co mi poněkud vadilo, bylo, že tu postavy používaly urážlivá označení jako např. "trouba" nebo "harant". Osobně nevidím důvod, proč cpát nadávky do knih (tím spíše primárně určeným dětem). Děti to akorát utvrzuje v tom, že nadávat je normální.

Když však pominu toto mínus, kniha je jako dělaná pro malé zvědavce, kteří se začínají zajímat o podivuhodný svět hub. A pokud do ní nahlédnou dospělí čtenáři, věřím, že i je osloví.

Čarovný příběh s básničkami a milými ilustracemi. Je to přesně ten typ knihy, který vás zahřeje stejně příjemně jako šálek horkého čaje v mrazivém dni.
Autorčino vyprávění je uklidňující a vyvolá ve vás obdobný úžas jako když budete v tiché zimní noci pozorovat poletující vločky. Koneckonců kniha je vyloženě stvořená pro chladné měsíce, kdy venku padá sníh a vy jste zachumlaní pod dekou a užíváte si poklidný večer.

K plnému počtu hvězdiček mi tam však chybělo takovéto "něco" navíc, co by mě lákalo si knihu přečíst znovu, popř. si ji pořídit do vlastní sbírky, ale to je zkrátka můj subjektivní pohled.

Dílko určitě potěší nejen děti ale i dospělé čtenáře.

V závěrečném devátém díle Muminků na nás dýchne chladný vítr přinášející s sebou podzimní listí a sychravé počasí. Ten, kdo četl předchozí díl, ví, že dům muminků zeje prázdnotou, poněvadž se celá rodina přesunula na ostrov s majákem. Na tom by možná nebylo nic až tak podivného, kdyby o svém odchodu dala někomu z údolí vědět. Poněvadž však odešla bez jediného slova na rozloučenou, jsou její neočekávaní hosté zaskočeni, když najdou dům tichý a prázdný. Každý z příchozích měl pro návštěvu jiný důvod, co si ale počnou, když je muminí rodina pryč?

Musím říct, že se jednalo o vskutku neobvyklou knihu. Jak už tu koneckonců někdo psal - je to příběh o mumincích bez muminků.
Zpočátku jsem měla obavu, zda si k "novým" postavám najdu cestu a oblíbím si je stejně jako hlavní hrdiny, no a teď po dočtení... Mými favority sice zůstávají muminci, ale i tyto postavy byly velice zajímavé a bavilo mě o nich číst.
Každá měla zcela jiný charakter a nahlížela na situace, jež ji potkaly, zcela odlišným způsobem. Měli jsme možnost se blíže seznámit s osamělým pimkem, úzkostnou fififjonkou, extrovertním bambulem, pohodářskou mimlou, samotářským Šňupálkem a starým Strejdánkem, který si chtěl závěr života jaksepatří užít. Jejich vývoj v průběhu celé knihy byl pozoruhodný a zdařilý. Líbilo se mi, jak si každý z nich postupně ujasnil různé věci, které ho v životě pálily, a dospěl do jakési fáze spokojenosti a smíření.

Když to shrnu - i tento díl nám nabídl nespočet podnětů ke zvážení a kupu zajímavých myšlenek, díky čemuž stojí za pozornost.
Celkově tuto sérii hodnotím velmi kladně. Doporučuji ji však starším čtenářům - i přesto, že se u ní vykytuje štítek "pro děti a mládež", ji dokážou dle mého názoru plně ocenit až dospěláci. Sama jsem některé věci, které se tu vyskytovaly, nepochopila, a to už nějaký ten pátek nejsem dítě ani teenager. Jsem zvědavá, zda ji budu vnímat jinak a třeba i chápat lépe, až si ji přečtu za dalších pár let...
Každopádně - Muminci si nezaslouží, aby je spláchla vlna historie. Jsem proto moc ráda, že se díky nakladatelství Argo celá série znovu ocitla na pultech knihkupectví v tak krásném vydání.
Pokud si tedy chcete zavzpomínat na dětství, případně se seznámit s klasikou severské literatury a nevadí vám pozvolnější tempo příběhu, melancholie, občasná ponurá atmosféra či myšlenky a rozhovory, které budou vaši hlavu nutit k přemýšlení, pak tuto sérii vyzkoušejte. Třeba vám sedne jako mně.

Pokud si přečtete text na zadní straně přebalu, zjistíte, že se jedná o poslední knihu, kterou Tove Jansson o mumincích napsala a že je jiná, než ty předchozí. Jelikož už ji mám přečtenou, nezbývá mi, než toto tvrzení potvrdit. Bohužel.

Příběh se začne odlišovat od ostatních hned od začátku - zatímco v předchozích dílech na mě tatínek působil sympaticky, tady mi připadal jako menší despota. Byl věčně nespokojený, panovačný a především netušil, po čem doopravdy toužil. To všechno se odrazilo na jeho chování vůči rodině - nebylo vůbec příjemné číst o tom, jak všem poroučel, jak se za každou cenu snažil být ochráncem rodiny a jak muselo být vždycky po jeho.
Doufala jsem, že se to zlepší, až celá rodina dopluje na ostrov s majákem, který malá Mia kvůli miniaturnímu zakreslení na mapě trefně označila jako "mušinec", ale bohužel. Zasmušilá nálada, jež v rodině panovala, přetrvávala (až na pár výjimek) po celý příběh. Také se tu každý kromě malé Mii neustále probíral svými neveselými pocity z neobvyklých nastalých situací a především z nového domova.

Podnětů k přemýšlení tu je přehršel, ale mám-li být upřímná, u některých si nejsem jistá, zda jsem je správně rozklíčovala. A tím spíš jsem přesvědčená o tom, že muminci jsou čtivem pro starší čtenáře. Nedokážu si např. vůbec představit, že by nějaké dítě přišlo na důvod tatínkovy rozmrzelosti či rybářova podivného chování.
Po přečtení celé knihy se mi některé věci, jež jsem v průběhu příběhu nechápala, sice vyjasnily, ale i tak osmý a zároveň předposlední díl považuji za nejslabší a de facto i nejvíce deprimující z celé série. Nechci tím říct, že není dobrý - autorka nám stejně jako obvykle nabídla spoustu neotřelých myšlenek, nicméně chyběla tu ona hravost a lehkost, které prokvétaly všemi předchozími díly a které jsem si velmi zamilovala. Škoda.

Antologie ani knihy povídek moc nevyhledávám, poněvadž s nimi nemám příliš dobrou zkušenost - ne všechny povídky/příběhy, které jsem v takových knihách četla, totiž stály za můj čas. Jelikož jsem se však pustila do této série, nehodlala jsem sedmý díl přeskočit "jen" kvůli špatné zkušenosti...

No a jak to dopadlo?
Jsem nadšená! Naprosto nadšená! Každý příběh se mi líbil, bavil mě a co je neméně důležité - každý v sobě skrýval jisté moudro/ponaučení, jež museli odhalit snad všichni čtenáři, kteří se nezdráhali číst mezi řádky.
Tove Jansson se v lidech, jejich zvycích, zlozvycích, libůstkách a především charakterech perfektně vyznala. Svými příběhy čtenáře nenásilně pobídla, aby nahlédli do svého nitra a zamysleli se, zda se v uvedeném hrdinovi neukrýval jejich vlastní odraz. Některé postavy tu byly vyloženě nešťastné ze svého života a v takovém případě autorka nastínila i řešení, co se s tím dál dělat. V jiných příbězích zase poukázala na "věci", které leckdy mylně pokládáme za priority. Zkrátka si tu každý mohl najít to svoje.

Za mě se jedná o perfektní a bezesporu jednu z nejlepších "povídkových knih", jaké jsem kdy četla. Určitě zaujme všechny, kdo mají rádi příběhy s přesahem. Skvělá práce, paní Jansson!

Nastala zima a celé muminí údolí se jako obvykle uložilo k zimnímu spánku. A proč by taky ne, když je celá oblast zasypaná sněhem a známý svět se tak zcela proměnil... Nemusíme však mít obavu, že bychom v této nehostinné krajině zůstali sami. Zcela nečekaně se totiž probudil muminek a malá Mia. Oba jsou ze sněhu a všudypřítomného chladu udivení a prozkoumávají ho svým osobitým způsobem - zatímco muminek je obezřetný, malá Mia si hodlá zimu a především sníh řádně užít. Navíc zjišťují, že v muminím údolí nejsou vzhůru sami... Jak se zabaví přes dlouhé zimní měsíce a co budou jíst, když nic neroste a vše je schované pod bělostnou přikrývkou?

Věřím, že každý aktivní čtenář čas od času narazí na knihy, které mu nabídnou náhled na "běžné věci" z trochu jiného úhlu pohledu. No a v mém případě k takovým knihám Čarovná zima rozhodně patří. Koneckonců napadlo vás někdy o zimě smýšlet způsobem, jakým to udělala Tove Jansson? Nevnímat ji jen jako roční období, v němž se země zahalí miliardami sněhových vloček, ale pohlížet na ni jako na úplně jiný svět? Svět, ve kterém neplatí stejná pravidla jako ve zbytku roku a v němž krajinu obývají jiní tvorové? Který dokáže být chladný, krutý a temný, i přesto si však uchovává jisté kouzlo? Vskutku neobvyklý a zajímavý pohled!

I tento šestý díl tudíž spoustu čtenářů osloví a jako u každé knihy z této série, i zde můžeme obdivovat autorčiny jedinečné ilustrace.

V Bláznivém létě se trochu přiblížíme k prvním dílům, v nichž jsme se potýkali s přírodními katastrofami. Opět se zvedne velká voda a tentokrát zaplaví muminí údolí i s domem našich hrdinů. Ti nejdřív vylezou na střechu a poté se přesunou do zvláštního plujícího příbytku, který skrývá nejednu podivnost. Co je to vlastně za plavidlo a co všechno je při jejich plavbě potká?

Divadlo či divadelní prostředí mě nikdy moc nelákalo (tím spíše v knižních příbězích), avšak Tove Jansson mi v této sérii nejednou předvedla, jak skvělou spisovatelkou byla a jak poutavě uměla vyprávět. Bláznivé léto se mi nejen líbilo, ale i bavilo a napínalo.
Ano, začátek je znepokojující (koneckonců z povodní a jiných přírodních katastrof máme obavu všichni), ale když se přes to přehoupneme a pokračujeme v četbě, atmosféra příběhu se odlehčí. Víc prostoru tu dostala i Mimlina dcera a její sestřička malá Mia, na kterou nedám dopustit - naprosto epic postava! A co se týče Šňupálka a jeho početného "potomstva", to bylo taky skvělé, parádně jsem se bavila.

No a jako v každém předchozím díle, i v tomto pátém nám autorka nabídla myšlenky a podněty ke zvážení. Zkrátka pamatovala na všechno a já se spokojeně přesouvám z Bláznivého léta do Čarovné zimy.

Ve čtvrtém díle Muminků se podíváme na to, jaké kvítko byl v mládí muminkův tatínek - dozvíme se o jeho raném dětství, zjistíme, kde všude byl, co prožil, s kým se setkal a spoustu jiného.
Přiznám se, že jsem měla trochu obavy, zda si "tatínkovy paměti" udrží laťku předchozích dílů... Mé obavy však byly zbytečné. Autorka si hravě poradila s tatínkovou minulostí, nechala nás žasnout, smát se, přemýšlet a také nás napínala.

Objevilo se tu hned několik nových postav, s nimiž se tatínek spřátelil a prožil nejedno dobrodružství. A ano, opět jsem nestačila zírat, jak skvělé charaktery autorka novým postavám přiřadila. Mezi ty nejvýraznější patřil pracant Bedřišek, pohodář Pichla, zmatkař Kryšánek a samozřejmě teta bambula. (Tatínkova reakce - i jeho oháňky - když se s bambulou znovu setkal mě odrovnala. Naprosto perfektní!)

Našly se tu sice dvě mušky, které mě trochu iritovaly, ale v konečném důsledku byly zanedbatelné. Takže ano, i tento díl rozhodně stojí za pozornost. Pobavil i donutil přemýšlet, a tak to u dobrých knih má být.

Pěkný leč šablonovitý příběh aneb když jedna postava nemůže tu druhou vystát, pak si na ni zvykne a nakonec, když jí (konečně) zmizí ze života, ji postrádá.
Věřím, že děti, které toho nemají ještě tolik načteno, příběh potěší a zaujme. Ilustrace jsou zdařilé i zajímavě uspořádané. Bylo to milé čtení.