Cara.17 komentáře u knih

Tahle knížka mě jistým způsobem překvapila. Na jednu stranu se může zdát, že je to taková blbůstka bez hlavy a paty, ale na druhou... jistý smysl (a vlastně i tu hlavu a patu) jsem tu našla.
Je to o ustrnutí na místě, o změnách v životě a o (ne)splněných snech.
Takže jo. Ilustrace sice nejsou žádná hitparáda, ale jestli chcete něco pro pobavení, za přečtení to stojí.

Dalo by se říct, že autorčina druhá knížka je obdobou první. Takže opět nenáročná záležitost, co vám nabídne či připomene různé podstatné myšlenky.
Tentokrát se autorka soustřeďuje na pozitivní a laskavý přístup k sobě sama. Zvláště v dnešní náročné době, která klade na člověka spoustu nároků, je tento vlídný postoj potřeba.
Bonusem je kapesní velikost knížečky + roztomilé ilustrace naparáděné žabky.
Jestli sháníte něco k povzbuzení anebo menší dáreček pro vaše blízké, toto by mohla být dobrá volba.

Některé knihy jsou jako stvořené pro konkrétní roční období. A Mrazení od Maggie Stiefvater jednoznačně patří k podzimu.

Mrazení je světovým bestsellerem o vlkodlacích a zároveň prvním dílem tetralogie Vlci z Mercy Falls. (U nás v češtině 4. díl prozatím nevyšel.)
Příběh je vyprávěn pohledem dvou postav - Grace a Sama.
Grace je na první pohled obyčejná dívka. Chodí do školy, má dvě dobré kamarádky, nepříliš ideální rodiče a fascinují ji vlci. Obzvlášť jeden se žlutýma očima, který se pravidelně objevuje u jejího domu. Graceina minulost však ukrývá bolestnou a traumatickou událost, kdy byla jako dítě napadena těmito šelmami.
Na Samovi naopak není obyčejného vůbec nic. Jeho život je rozštěpen do dvou existencí - v létě je člověkem a v zimním období vlkem. Vlkem se žlutýma očima.
Ač Sama a Grace spojuje od prvního střetnutí jisté pouto, které každým rokem sílí, Sam se teprve až toto léto odhodlal ukázat Grace v lidské podobě. Jak lze předpokládat - z neurčitého pouta se vyvine silný láskyplný cit.
Jenže čas neúprosně běží a Sam netuší, kolik mu ho v lidské podobě ještě zbývá. Čím déle tento koloběh totiž trvá, tím těžší je proměnit se zpátky v člověka...

Předně chci upozornit na obsah. U knihy je sice uveden doporučený věk (od 12 let), ale vyskytují se tu náročná témata, např. to, že rodiče podřežou žíly svému malému synovi anebo násilné pasáže s bojovými psy. Redakce je o tom informovaná, tak uvidíme, zda se doporučený věk trochu zvedne.

Tuto sérii vydalo už před lety nakladatelství Argo. Osobně ji řadím mezi "staré poctivé young adultovky", protože styl psaní i samotný příběh mají oproti dnešním (leckdy primitivním) výtvorům co nabídnout.

Nečekejte humor ani přeslazené pasáže, ze kterých by se sypal cukr. Mrazení je jako podzimní den, kdy se většinu času po nebi honí mraky, chvíli prší, chvíli fouká vítr a jen sem tam prokmitne prstík sluneční záře.
Příběh má hloubku a ač se jedná o fantasy, ony nadpřirozené skutečnosti jsou nesmlouvavé, takže se nedají obměkčit hezkým úsměvem.

Charaktery postav jsou precizně promyšlené. Smekám před autorkou za tak zdařilé vykreslení Grace, co na jednu stranu působila jako "holka odvedle", ale v rozhodujících chvílích z ní zazářila silná nezdolná duše.
Sam byl zlatý. I přes všechnu bolest a utrpení, které prožil, si nenechal vzít dobro a naději v lepší zítřky.
Jejich vztah byl krásný. Neuškodilo by, kdyby byl kapičku pozvolnější, ale vzhledem k tomu, že je tlačil čas, se ho autorce podařilo rozvinout nenásilně a uspokojivě.

Velkou pochvalu si zaslouží i popisy a tzv. vycpávka, kterou potřebuje každý dobrý příběh. Šlo znát, že je Maggie Stiefvater vypsanou a zkušenou autorkou. Svůj příběh vyprávěla pozvolně a s citem. Tím, že nic neidealizovala, působil velice reálně. Tak reálně, že jsem u některých pasáží musela mrkáním zahánět rozostřený pohled, což se mi u knih většinou nestává. Klobouk dolů!

Pokud tedy máte chuť na nějaké podzimní čtivo, tady je jeden tip. Jen mějte na paměti, že se nejedná o sluníčkovou pohádku. Naopak, místy je to depresivní a některé pasáže jsou opravdu náročné. Jestli prožíváte těžké období anebo se necítíte psychicky na výši, pak ruce pryč a počkejte, až zase budete OK.

Je libo romantický příběh s příchutí fantasy a připomínající dobu Jane Austen či Bridgertonových?
Pak jste našli to pravé.

Půl duše od kanadské autorky Olivie Atwater nás seznámí s dívkou Dorou, kterou v dětství proklel fae. Kvůli tomuto prokletí jsou její emoce velice utlumené, čímž se co chvíli dostává do nepříjemných situací. Svůj problém se snaží před ostatními lidmi tajit a jedinou opravdovou přítelkyni má ve své sestřenici Vanesse.
Jelikož Vanesse není Dořina situace lhostejná, pod záminkou vdavek přesvědčí svou matku, aby se přesunuly do Londýna hledat vhodnou partii. Ve skutečnosti však chce navštívit lorda Čaroděje, o němž se domnívá, že má jako jediný moc zbavit Doru prokletí.
Jenže s lordem Čarodějem nebude tak lehké pořízení, poněvadž má spoustu práce s vážnou nemocí, co sužuje děti z chudinských čtvrtí, a krom toho je protivný a arogantní až hrůza.
Jak to nakonec dopadne? Zbaví se Dora své kletby? A nepřiplete se jí do cesty láska?

Na jednu stranu souhlasím, že příběh zavání tím, co slibuje anotace i přebal, ale na tu druhou je třeba brát to kapičku s rezervou. Koneckonců, knihy Jane Austen se řadí mezi světovou literaturu na úrovni a Půl duše... no, řekněme, že je to velice - velice! - nenáročná jednohubka.

Zápletka je jednoduchá, styl psaní taktéž. O propracovaném světě nemůže být řeč, poněvadž se autorka soustřeďuje především na interakci postav a vývoj jejich vztahů. O to víc jsem byla překvapená, že ačkoli se řadím ke čtenářům, co oceňují a vyhledávají promyšlené a propracované příběhy po všech stránkách, mě tato knížka hodně bavila.

Rovněž mě potěšilo, že sem autorka vložila myšlenky, o kterých můžeme přemýšlet, popř. nám připomenou to, co už dávno víme anebo bychom vědět měli.

"Na světě existuje něco, čemu se říká zlo," pronesl tiše Elias. "Nepomůže, když od něj odvracíme hlavu, a nepomůže ani to, když se na něj díváme." Pohladil ji po vlasech a Dora se zachvěla. "Jenže když se člověku nepodaří přimět svět k rozumu, musí se spokojit s tím, že odhání malá zla, která má přímo před sebou."

"... Podle mě si všichni darebáci myslí, že jednají pro dobro druhých..."

Neméně chválím dobře zvládnuté charaktery ústředních postav i jejich vztah "hate to love". Ten tu byl vykreslený moc hezky a okořeněný o milé ač trochu kousavé pošťuchování.
Jedinou připomínku mám k osudu padoucha - nechtělo se mi věřit, že osoba, která to s ním vyřídila, by něčeho takového byla schopná. K jejímu charakteru to zkrátka vůbec nesedělo.

Suma sumárum - pokud hledáte něco, u čeho se dá přepnout mozek do úsporného režimu, pak neváhejte a sáhněte po tomto 288stránkovém dílku. Je to značka ideál na dovolenou či klidný večer.

P.S. Za přečtení určitě stojí i autorčin doslov.

(SPOILER) Po nepříliš zdařilém prvním díle, který skončil pořádným cliffhangerem, jsem se pustila do pokračování. A teď po dočtení jsem ještě rozčarovanější než u Nelítostného lovce.

Vzpurná čarodějka začíná krátce po nešťastných ba přímo katastrofických událostech v předchozí knize, tj. Runin nejlepší přítel Alex je mrtvý, z její nejlepší přítelkyně Verity se vyloupla záporačka Cressida Rosebloodová a totožnost Karmínové můry je provalena.
Naší hrdince se tak nadobro změnil život. Její vztah s Gideonem se definitivně rozpadl a aby toho nebylo málo, musela uprchnout z rodné země, aby se vyhnula popravě. Poslední trpkou kapkou je Runino nezáviděníhodné spojenectví s mocnou a zlou čarodějnicí Cressidou, která ji hodlá využít pro svoje zájmy.
Navíc je jisté, že jeden nakrknutý a zhrzený lovec nebude nečinně sedět na své namakané zadnici, ale jako neúnavný predátor vyrazí za svou uprchlou kořistí.
Jak to s Rune a Gideonem nakonec dopadne? Zabijí se navzájem anebo přijdou na způsob, jak jednou provždy zakopat válečnou sekeru mezi čarodějnicemi a lovci?

U téhle knihy jsem měla pocit, že si autorka tak strašně moc přála, aby byla úspěšná, že sem narvala snad všechno, co je v YA/romantasy u čtenářů v oblibě.
Pokud nevěříte, pojďme na to mrknout.

1. "Konečně mám možnost tě zabít, ale nedokážu to udělat, protože..." Protože stará láska nerezaví? Jak překvapivé.
2. "Sice ho nenávidím, ale i tak mu zachráním krk." Ovšem. Je přece úplně šumák, kolikrát se vás váš nenáviděný protějšek pokusil oddělat, život bez něj si zkrátka nelze představit. Tom by bez Jerryho taky nedal ani ránu.
3. "Sice jsme nepřátelé, ale pro vyšší dobro se teď musíme spojit." No nekecej. Kde to asi skončí, když ty dvě rozbušky budou spolupracovat? Ten, kdo odpověděl: "v posteli," má bod.
4. "Abychom tuhle cestu přežili, musíme využít přestrojení." Jasně, bez maškarního by to nebyla žádná zábava.
5. "Nejlépe splyneme mezi ostatními, když se přestrojíme za novomanžele." No tak určitě. A samozřejmě to "přestrojení" neskončí jen u svatebního hávu, však víme. (mrk, mrk)
6. "Volný byl už jen mini pokoj s jednou postelí." Jaký šok a neštěstí! Co si jen počnou?
7. "Nevím, v čem budu spát. To sexy prádýlko, které mám v kufru, si před ním nemůžu vzít na sebe." Co už, stane se. Navíc je pochopitelné, že když s sebou měla jen dva kufry, nezbylo místo na pyžamo. Koneckonců si vždycky může půjčit jeho košili.
8. "S alkoholem jsem skončila." Rozumné rozhodnutí. Je velmi nepříjemné, když si před svým rivalem pustíte pusu na špacír a on vás pak ve vaší indispozici ještě musí opečovávat.
9. "Ne, nezdálo se mi o tobě." A je si tím jistá? Neznělo to moc přesvědčivě. Tím spíš, když ze spaní hekala jeho jméno.
10. "Je to jen stará kamarádka." Jistě. Nic neodlehčí už tak dost napjatou atmosféru, jako když se objeví jeho ex a začne se mu lepit na paty.
11. "Nemůžu se dívat, jak střílíš. Pojď sem, naučím tě to." Ach ne! Že by další nežádoucí fyzický kontakt?
12. "Mezi námi je to všechno jen na oko. Je to jen hra, nebo ne?" Hmm... těžká, velice těžká otázka. Nechte mě přemýšlet...
13. "Proklela mě, takže mi tvůj dotek působí nepředstavitelnou bolest." Tak to je problém vyřešen, když ji stejně nenávidí a chce se od ní držet dál, že? Že?
14. "Už tolikrát mě podrazil/a, ale třeba jí/mu můžu protentokrát věřit." Nemáte někdo číslo na Chocholouška? Je tu jedna akutka...
15. "Nenávidím ho/ji. Tak proč pokaždé propadnu jeho/jejímu dotyku/polibku?" Hmm... možná to s tou nenávistí nebude až tak žhavé.
16. "Kdo ti to udělal?" Jop, bez téhle originální otázky by žádná YA/romantasy nebyla tou správnou YA/romantasy.
17. "Řekni mi, co chceš? Co se ti líbí?" Ach jé, to jsou někteří lidé tak líní na něco přijít sami, že i k tomuhle potřebují manuál?

Co jsem se tou lehkou ironií snažila říct? Že to bylo předvídatelné až hrůza. Že méně je někdy více a že kdyby se autorka raději soustředila na příběh než na množství dráždivých scén, bylo by to lépe. Třeba bych pak nemusela koulet očima, když jsem se prokousávala nelogickými až směšnými pasážemi.
Kupříkladu když Rune potřebovala sehnat nějaké jídlo na cestu a zároveň se vyhnout Gideonovi, takže kam zamířila krást? Ano, do jeho domu. Protože to je přece to nejmíň pravděpodobné místo, kde by se mohl objevit, že?
Anebo když mu přikázala, aby ji nesledoval a přitom se ho ani neobtěžovala znehybnit nebo omráčit. Koneckonců, když ji pronásledoval tak dlouho, tak si z jejího nařízení hned musel kecnout na zadek, no ne?
Popř. když se ocitli pod útokem, kolem nich létaly kulky a Rune se myšlenkami brouzdala někde v poklidné budoucnosti u jejich potenciálních dětí.
A ani se nehodlám rozepisovat, jak předvídatelná byla totožnost Cressidiny hledané nevlastní sestry + samotný závěr. Jak trapná byla žádost o ruku (kurnik šopa, s genderovou rovností některé autorky fakt neznají míru) a jak marnivá a sebestředná Rune byla (kdypak vyřizovala Alexova poslední slova Gideonovi, hm?)

Tím nejhorším ale byla cca první polovina příběhu, kdy se ústřední dvojice POŘÁD plácala v těch samých myšlenkách. Kdybych měla dostat kopačák pokaždé, kdy autorka zopakovala to, co už dávno víme, tak se po dočtení knihy nevlezou ani do O2 arény.

Ale abych byla fér, musím zmínit i pozitiva. Jednak to byla čtivost, dále pár napínavých scén + zvratů, které mě překvapily. A dalo by se říct, že mě v jistém směru bavila i chemie mezi Rune a Gideonem, ačkoli byla trošku jiná než v prvním díle.
Co oceňuji a chválím ještě víc, bylo, jak dobře tu autorka vykreslila ony znepřátelené strany. Příběh je zdařilou ukázkou, že nikdo, kdo usiluje o diktaturu, není dobrý. (Úsloví: "Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly," se neříká pro nic za nic.) A že se (za jistých podmínek) může stát, že si utlačovaná menšina vymění roli s nenáviděnou vládnoucí většinou. (Něco podobného bylo i v Hunger Games.)

Suma sumárum - jistá pozitiva tato duologie má a nelituji, že jsem ji četla. Nicméně, na trhu jsou podstatně lepší příběhy.

P.S. Opět je třeba počítat s násilnými a erotickými scénami.

(SPOILER) Nelítostný lovec mě lákal k četbě pokaždé, když jsem kolem něho v knihkupectví prošla, ale poněvadž mám pořádně dlouhý TBR list, musel si chvíli počkat.

Co si budeme - milovníci young adult a romantasy určitě jásali jen z anotace (o hezkém přebalu nemluvě).
Ona čarodějnice, on nemilosrdný lovec čarodějnic. Hate to love romance jak vyšitá. A zpočátku to fungovalo velice dobře, jenže pak...
Pojďme se na to mrknout.

Autorka nás vzala do světa, v němž to silně vře. A to především mezi dvěma skupinami - čarodějnicemi a lovci čarodějnic.
Hlavní hrdinka Rune Wintersová patří mezi čarodějnice a lovce nenávidí z celého srdce. Kvůli revoluci, která proběhla před několika lety a zapříčinila pád vlády čarodějnic, přišla o svou milovanou babičku, které taktéž kolovala magie v krvi.
Rune se však neschovává nikde v koutě. V noci jako Karmínová můra zachraňuje jiné zajaté čarodějnice a ve dne předstírá, že je povrchní a naivní koketou. (Zkrátka takový Batman v sukních.)
Tento dvojí život jí určitou dobu prochází, jenže když se na ni zaměří obávaný lovec čarodějnic Gideon Sharpe, začne ji štěstí pomalu opouštět. A nejen, že jí hrozí odhalení, ale zároveň ji zrazuje srdce, protože Gideona zná z dětství a už tehdy jí nebyl lhostejný...

Začátek byl opravdu skvělý. Autorka nás nelítostně sytila napínavými a nervy drásajícími scénami a nejednou nás podrazila nečekaným zvratem.
Její vybudovaný svět nebyl příjemným místem k životu. Strach, podezíravost, přetvářka, lži, intriky a tajnosti sálaly ze všech směrů a bylo velice riskantní komukoli důvěřovat - zrada totiž mohla přijít i od člena rodiny.
Ač se člověk neubránil husině při představě, že by měl na takovém místě vegetovat (tím spíš, pokud by patřil k perzekuované skupině), musím autorku pochválit za mrazivou atmosféru čpící neustálým napětím a obavami. V tomto směru odvedla skvělou práci.
Ovšem - tím, že nic neidealizovala, je třeba počítat s násilím, zabíjením, pronásledováním atd.

Co se týče jejího vytvořeného světa jako takového - je to mišmaš zahrnující magii, elektřinu, sprchu, moderní výrazy, koně, sloužící, plesy,... ale čert to vem, ačkoli to byl chaos, autorka si ho vcelku zvládla ukočírovat.

Vzhledem k velice dobrému začátku i skvělé atmosféře, mi bylo o to víc líto, že se to následně začalo kazit.
Co za to mohlo?
Zaprvé mě iritovala hloupost a nepoučitelnost hl. hrdinky. Podle toho, co bylo o Rune (Karmínové můře) řečeno, měla být nadmíru lstivá a chytrá. K tomu přispívala i skutečnost, že ji Gideon neúspěšně naháněl dva roky. Dva roky! No a co se stane, když jí začne šlapat na paty nejen v noci, kdy se vydává za Karmínovou můru, ale i ve dne, kdy hraje roli prostoduché snobky? Rune mu skoro pokaždé sedne na lep! Jako vážně? Její stupidita mi neskutečně pila krev. A to zvláště poté, kdy zjistila, že jí Gideon dal záměrně špatnou informaci, kvůli které ji málem dopadl. I průměrně chytrý člověk by vzal okamžitě zpátečku, ale kdepak Rune! Ta si i nadále jela podle svého. Nebýt pohotovosti jejích přátel, byla by několikrát za katrem. Je mi tudíž velkou záhadou, jak mu mohla unikat celé dva roky!
Zadruhé, "laciné scény". Upřímně - jestli mě něco u YA/romantasy dokáže nakrknout, pak jsou to autoři, kteří musí za každou cenu do své knihy nacpat lechtivé/erotické pasáže. Čtenářům tím de facto nepřímo říkají: "Chci, aby můj příběh vyvolal emoce, ale zároveň se mi nechce přemýšlet, takže jak to udělám...? Jasně! Plesknu tam to ověřené, co teď frčí!"
Ještě bych pochopila scénu, kdy jí Gideon bral míry, zatímco byla ve spodním prádle, ale ta další u moře? Co to pro všechno na světě mělo být? Dát si pár schůzek s "nepřítelem" a potom se před ním svléknout a jít si s ním zaplavat? To si jako autorka dělala srandu? A ještě to zaštítit důvodem "aby mi věřil"? Trapné a odfláknuté až hrůza!
Na to navazuje duo Gideon & Harrow aneb jedna z nejhorších knižních dvojic ever. Z interakce těch dvou jsem měla tik v oku a nutkání si z knihy udělat trhací kalendář. Navíc jsem je oba podezírala, že trpěli obsedantně kompulzivní poruchou, protože jinak není možné, aby se 90 % jejich konverzace týkalo Rune - přesněji řečeno jejího těla. Bylo mi zle, jak se tu neustále recyklovaly věty typu: "Už jsi ji viděl nahou? Musíš ji vidět bez spodního prádla. Musíš se pořádně podívat, jestli nemá čarodějnické jizvy. Musíš si být jistý. Pořád tu jistotu nemáš. Musíš se s ní vyspat, abys tu jistotu měl..." Ty rozhovory byly příšerné a nechutné! Fuj! Nikdy víc!
Ačkoli se už nechci rozepisovat o dalších hloupých a nelogických věcech, na které jsem tu narazila a ani o autorčině zlozvyku rozpitvávat a opakovat myšlenky postav stále dokola a dokola, chci zmínit ještě poslední věc - Runino příšerné chování vůči Alexovi (bratrovi Gideona). Ano, tomu zlatému, hodnému a neskutečně dobrému Alexovi.
Jakože... Rune se s Gideonem vyspí a TENTÝŽ den (poté kdy OPĚT zjistí, že ji Gideon vodil za nos), se líbá s Alexem a přijme jeho nabídku k sňatku. Ehm...? Jsem jediná, kdo na to čučel jako bagr do myší díry? To jako autorka byla v náladě, když tohle psala? Anebo snad považuje za normální střídat chlapy rychleji než ponožky? Ne, prostě ne. Tohle byl bizár level "nevím kolik".
A to už raději nepřemýšlím o tom, jak si Gideon svého bratra a Rune svého nejlepšího přítele vážili. Fakt se mi zvedal kufr.

Shrnuto a podtrženo - Nelítostný lovec měl velice slušný potenciál. Atmosféra super, zvraty a napětí jakbysmet a chemie mezi ústřední dvojicí zpočátku skvělá, jenže pak to šlo pořádně z kopce, až to skončilo v kopru.
Takže ne. Nadšení se u mě nekonalo. Jedná se zkrátka o další průměrný počin, ve kterém logika a slušnost dostaly na frak a kterých je momentálně na trhu víc, než by bylo zdrávo. Do pokračování se pouštím de facto jen proto, že mám ve zvyku série dočítat.

Detektivky běžně nečtu, ale když se mi jakožto knihkupkyni dostala pod ruku Vražda v knihkupectví, řekla jsem si, že to zkusím.

Americká autorka Ellie Alexander nám svou knihou slibuje pohodový detektivní příběh a teď po přečtení můžu říct, že přesně to jsem také dostala.

Seznámíme se tu s Annie, která miluje detektivky a svou práci v knihkupectví. Její zaměstnání však s sebou nese i problém v podobě nízkých prodejů. Aby obchod přežil, Annie se rozhodne uspořádat Detektivní festival, který by měl tuto potíž vyřešit.
Zpočátku všechno probíhá hladce a návštěvníci festivalu si užívají pohodovou atmosféru, nicméně mírumilovná akce se rychle promění v drama, když je mezi regály s knihami objevena mrtvola zavražděné ženy. Annie jakožto bývalá studentka kriminalistiky tak dostává jedinečnou šanci oprášit své znalosti...
Jak to nakonec dopadne? Odhalí Annie vraha? A nedostane se přitom sama do nebezpečí?

Vražda v knihkupectví bezesporu neuchvátí fanoušky drsných severských detektivek, naopak ji ocení milovníci klidnějších příběhů.

Autorka nás pozvolna seznamuje s Annie a její minulostí, která je zatížena ztrátou dobré kamarádky. Zároveň se rozkoukáváme v jejím nynějším působišti - zastrčeném městečku Redwood Grove.

Vražda v malém ospalém městečku samozřejmě vyvolá velké pozdvižení a s tím, jak Annie vyslýchá přítomné na festivalu, zjišťuje, že nebude vůbec jednoduché vypátrat vraha. Oběť si totiž během svého života znepřátelila hodně lidí a okruh potencionálních vrahů se tudíž nežádoucně zvětšuje.

I přestože detektivky nečtu, mi vyšetřování připadalo poněkud banální. De facto ho prováděla Annie a spočívalo především ve výslechu podezřelých. Bylo kapku přehnané, jak ji její bývalá vyučující (skutečná vyšetřovatelka) chválila, jako kdyby Annie byla hotový génius a přitom tak absolutně nepůsobila.
Autorka nám vskutku naservírovala to, na co lákala, tzn. nenáročný případ, v němž se neočekávají nadměrná dramata, nechutné detaily vraždy či kdoví jaká analýza důkazního materiálu.
Navíc tu máme i lehkou romantickou linku, což jsem jakožto romantička ocenila.

První díl série Detektivky z Redwood Grove bych tudíž doporučila těm, co nevyhledávají nervy drásající témata či explicitní násilí, a přesto by si rádi něco přečetli z detektivního žánru. Věřím, že takové čtenáře kniha potěší a zaujme.

Divoká lovkyně mě velmi mile překvapila.
Jakožto chronická čtenářka young adult/romantasy narazím jen velice zřídka na knihu, v níž by se nerecyklovaly dávno známé prvky a vzorce. Ne, že by mě takové příběhy otravovaly, ale obměna jednou za čas určitě potěší. A tento příběh "obměnou" rozhodně je.

Emily Lloyd-Jones, americká autorka knih Kostischrány & Utonulý kraj, přichází s dalším příběhem pevně spjatým s velšským folklorem.
Budeme v něm sledovat mladou lovkyni Branwen, opomíjeného potomka královské rodiny Gwydiona a znovunalezeného královského syna Pryderiho. Životy těchto tří postav jsou jako vlákna, která se díky významné události začnou splétat v jeden celek. Tou událostí je Divoký lov.
Divoký lov se odehrává v prastarém magickém lese a pořádají ho dva králové. Získat na něj pozvánku není jen tak a už vůbec není snadné v něm zvítězit. Avšak ten, kdo uspěje, má zajištěnou velkou odměnu - sám Jinokrál mu musí splnit jakékoli přání.
Poněvadž se Branwen, Gwydion i Pryderi ve svém životě potýkají s nezáviděníhodnou situací, je pro ně vítězství víc než lákavé. A když je okolnosti přivedly k sobě, rozhodnou se spojit síly a hon vyhrát, jenže... je třeba pamatovat na to, že jak v lásce tak i na lovu je dovoleno vše. A krom toho ani není jisté, kdo tu bude lovcem a kdo kořistí...

Jak už jsem naznačila, tenhle příběh se od jiných romantasy značně lišil. Vlastně by si spíš zasloužil označení fantasy, protože romantická linka tu sice byla, ale zdaleka nehrála hl. roli. Jakožto romantičku mě to trošku mrzelo, nicméně díky tomu, že byl příběh jinak velice dobrý a propracovaný, jsem v konečném důsledku byla spokojená.
Autorku mj. chválím i za to, že se vyvarovala milostného trojúhelníku, k němuž to svádělo.

V pár komentářích jsem zaznamenala, že někteří čtenáři Divokou lovkyni přirovnávali k Hunger Games, což já osobně dělat nechci, ale zároveň nemůžu popřít, že tu v jistých věcech byla maličká podobnost. Je tudíž třeba počítat s násilnými scénami. Divoká lovkyně rozhodně není pohádkou na dobrou noc, na druhou stranu se ani nejedná o extrém, ze kterého by vám bylo blivno.
(Doporučený věk bych viděla na 15+.)

Emily Lloyd-Jones se ve velšské mytologii velice dobře orientuje a do svého příběhu mě vtáhla hned od začátku. Oceňuji styl jejího psaní - její vyprávění lehce připomínalo dávné báje a legendy a to naprosto miluju. Takže jop, čtení jsem si užívala a těch 440 stran mi mizelo pod rukama neuvěřitelně rychle.
Mimo to autorka ví, jak pracovat s napětím - umí ho vygradovat a zároveň se nebojí překvapit plot twistem. Prostě ho tam pleskla jako nečekaný políček a já nestačila zírat. Spoustu těch zvratů jsem absolutně nepředpokládala a za mě se jednalo o největší pozitivum celého příběhu. Řekla bych, že 99,9 % čtenářů nemá šanci uhodnout, jakým směrem se cesty naší trojice budou ubírat a především kde skončí.

Postavy byly vykreslené velice dobře, každá měla své klady, zápory i různé podivnosti/slabosti, s nimiž se musela naučit žít.
Neméně dobré byly popisy vymyšleného světa, jež nás vtáhly do prastarého lesa plného nebezpečných magických tvorů a smrtících lovců.

No a negativa? Ty tu nebyly nijak velké, spíš se jednalo o drobnosti. Např. až příliš rychle vybudovaná důvěra a přátelství mezi ústřední trojicí. Opět zcela zbytečné až rušivé zmínky s LGBT tématikou. Promarněný potenciál u lidožravého kocoura Paluga anebo absence interakce mezi Branwen a jinochlapcem, kterého Branwenina matka nechtěně připravila o kouzlo.

Knihu bych doporučila především těm, co tolik nelpí na romantice a rádi se ponoří do dobře propracovaného příběhu, který umí řádně překvapit.

P.S. Chválím i perfektně se hodící obálku + slovníček se správnou výslovností velšských jmen a názvů.

Třetí díl Zahrady plné kouzel se četl velice dobře. Příběh byl svižný a neustále se v něm něco dělo, takže vás to pobízelo k otáčení jedné strany za druhou.

Děj se opět točil kolem Matyldy a Aničky. Ty měly tentokrát plné ruce práce, poněvadž se jim do života připletl jeden chlupatý čtyřnohý rošťák, pan Pýchavka musel naléhavě odjet, takže starost o zahradu a psa Hektora připadla na naše hrdinky + jejich škola se rozhodla uspořádat kouzelnické představení.
No a co čert nechtěl - příprava na představení se neuvěřitelně zkomplikovala, takže hrozí, že z velkolepé akce nakonec sejde... Co teď? Zachrání Matylda s Aničkou situaci?

Jak už jsem zmínila, příběh byl dobře vymyšlený a napínavý. Bohužel se tu však objevila věc, která mi zkazila dojem, a sice Matyldina a Aniččina neústupnost.
Chápu, že se to autorka snažila navléknout tak, aby Matylda s Aničkou byly za hrdinky, co zachránily situaci, nicméně na mě to místy působilo hodně na sílu. Děvčata se zkrátka nehodlala smířit s "neúspěchem" a za každou cenu si vydupávala svou. A to mi vůbec nepřipadalo jako dobrý vzor pro dětské čtenáře.
Nežádoucí tečku tomu dodaly zmínky o nadměrném poprsí tety Věry. Jakože proč? Proč tohle cpát do dětské knihy? Zcela zbytečné a naprosto se nehodící.

Krásný vizuál mě opět nadchl a až na výše zmíněné výtky jsem byla spokojená. Pokud se dočkáme pokračování, určitě se do něj pustím.

Pokračování Zahrady plné kouzel si vcelku udrželo laťku úvodního dílu.
Z tajnůstkáře a podivína pana Pýchavky se vyklubal milý a laskavý člověk a Matylda s Aničkou se už nemůžou dočkat, až je začne učit o kouzelných květinách a jejich čarovné moci.
Jenže než k tomu dojde, je pan Pýchavka unesen a jen taktak stihne našim děvčatům dát zprávu, kde ho jeho únosce vězní. Matyldu s Aničkou čeká nelehký úkol starého pána najít a osvobodit.

Opět musím pochválit úchvatný přebal + ilustrace uvnitř. Radost pohledět! Stejně tak se mi líbily vykreslené charaktery naší ústřední dvojice.

Co se týče příběhu, tak byl stejně jako v předchozím díle zajímavý a místy i napínavý. Nicméně i tady jsem sem tam narazila na věty, které na sebe nenavazovaly zcela plynule a krom toho mi připadalo, že některé pasáže byly popsané až moc detailně - kdyby se něco vyškrtlo, bylo by to určitě lépe.

I přesto se mi však příběh líbil a ráda se pustím do třetího dílu.

Na této knize mě jako první (zcela nečekaně) zaujala krásná do nejmenších detailů vypiplaná obálka.

Zahrada plná kouzel od německé autorky Nelly Möhle vypráví o dvou děvčatech (Matyldě a Aničce) a jejich výjimečném objevu - staré na první pohled zanedbané zahradě.
Zahradu vlastní pan Pýchavka, což je soused Matyldiných prarodičů. Pan Pýchavka je pokládán za samotáře a podivína, kterému se každý rád vyhne. Matylda s Aničkou neplánovaly do jeho zahrady vniknout, nicméně okolnosti a náhoda tomu chtěly jinak... A díky tomu objevily velké překvapení v podobě kouzelných květin. Každá květina má jinou magickou moc a naše hrdinky díky nim mohou prožívat neobyčejná dobrodružství.

Na této sérii nejvíc oceňuji to, že ačkoli se odehrávala v dnešní (moderní) době, autorka neváhala odstrčit stranou moderní technologie/sociální sítě a do popředí umístila přírodu a kamarádství. Je to krásná připomínka toho, jak by pravé dětství mělo vypadat - že je o zážitcích, objevování, hrách a dobrodružstvích, která se zažívají na vlastní kůži nikoli přes displej mobilu.

Dalším pozitivem byly hezké a zdařilé ilustrace uvnitř, za něž vděčíme Evě Schöffmann-David - ilustrátorce knih o Lili Větroplašce.

Jediné, co mi trošku kazilo dojem, byl styl vyprávění. Netuším, jestli je na vině překlad, ale některé věty na sebe navazovaly poněkud kostrbatě.
Jinak ale nemám výtek.

Věřím, že tato zajímavá série zaujme nejen ty, co ještě nezanevřeli na dětské knihy, ale i malá děvčata, která vyhledávají pěkné příběhy o kamarádství, přírodě a zvířatech.

Další hezká kniha od amerického spisovatele E. B. Whitea.
Tentokrát se podíváme za jednou rodinou, která se dočkala nevídaného přírůstku - malého myšáka. I přesto, že Stuart měří na výšku jen pár centimetrů, má se čile k světu a jeho rodina si musí dávat velký pozor, aby ho nezašlápla nebo se mu nepřihodila jiná nepříjemnost. A to bohužel nejde vždy uhlídat, jak si můžete sami přečíst v této knize, jež vás seznámí nejen s nezáviděníhodnými situacemi, do nichž se Stuart dostal, ale i s dobrodružstvími, která zažil.

Stejně jako v případě Šarlotiny pavučinky bylo i toto dílko zfilmováno. Věřím, že spousta z vás viděla onen snímek z roku 1999, v němž hrál Hugh Laurie a Geena Davis. Jako dítě jsem ho měla velmi ráda a ač ho jako dospělá už vnímám jinak, nemám problém se na něj podívat znovu.
Avšak, oproti Šarlotině pavučince, kde se film až na pár rozdílů držel knížky, se snímek o Stuartovi Littleovi s předlohou poněkud rozcházel.

Osobně se nedokážu rozhodnout, co mi vyhovovalo víc. Obě zpracování mají něco do sebe. Příběh v knize se mi jevil trošku vyspělejší a vážnější než snímek, který místy působil až moc sluníčkově (koneckonců se jedná o americký rodinný film a to mluví za vše).
Na druhou stranu se mi ve filmu víc líbily vztahy, které panovaly v rodině Littleových. Nechci tím říct, že by v knize Stuart svou rodinu neměl rád, ale vyskytly se tu situace, kdy jednal na vlastní pěst bez ohledu na následky, popř. se vydal na dlouhou cestu, aniž by o tom rodičům či bratrovi dal vědět, což rozhodně není ohleduplné jednání.
No a co se týče samotných příhod - ne všechny se objevily ve filmu. A opět musím zopakovat, že v knize mi nepřipadaly tak veselé a de facto i Stuart se svými myšlenkami a jednáním nepůsobil tolik dětsky a naivně.

Suma sumárum - obě knihy od E. B. Whitea pro mě byly hezkým zavzpomínáním na dětství. Věřím, že mohou zaujmout i dnešní děti a to především ty, které touží po neotřelém příběhu.

Laskavý a něžný příběh o jednom netradičním přátelství.
Slavnou knihu E. B. Whitea Šarlotinu pavučinku si oblíbili malí čtenáři natolik, že se dočkala několika filmových zpracování.
Jako dítě jsem zhlédla počin z roku 2006 s Dakotou Fanning v hl. lidské roli, a poněvadž se mi líbil, řekla jsem si, že dám šanci i knize.

Pro ty, co toto dílko neznají - jedná se o příběh malého pašíka Wilbura, který jen taktak unikne smrti, poněvadž se narodil jako nedochůdče. Před hrozným osudem ho zachrání malá holčička Fern, která si ho vezme k sobě domů a s láskou o něj pečuje.
Když Wilbur povyroste, rodiče Fern ho přemístí na statek pana Zuckermana. Tam se Wilbur seznamuje nejen s hospodářskými zvířaty ale i s vychytralým krysákem Templetonem. Tito tvorové mu sice dělají ve stodole společnost, nicméně Wilbur si s nimi nerozumí natolik, aby je považoval za blízké přátele. A to je přitom jeho velké přání - najít si skutečného kamaráda.
Tato tužba se mu vyplní, jakmile potká pavoučici Šarlotu. Jeho radost z přátelství však nedokáže přemoci strach, který se ho zmocní, když zjistí, že ho farmář vykrmuje, aby si na něm výhledově pochutnal. Co teď s tím? Má nečinně čekat na svůj hrozný konec? Patrně by mu nic jiného nezbylo, kdyby neměl na své straně výjimečnou osminohou kamarádku. Ta mu slíbí, že nedopustí, aby ho farmář zabil. Jenže jak svůj slib dodrží, když je jen malým tvorečkem?

Znovu se mi potvrdilo, že staré klasiky mají co do sebe. Autor nám nabídl neidealizovaný pohled do světa hospodářských zvířat. Samozřejmě je to vše popsané úměrně dětskému věku, ale i tak velmi oceňuji jeho snahu ukázat život takový, jaký je. Se všemi krásami, radostmi, starostmi a tvrdými nesmlouvavými skutečnostmi.

Líbilo se mi, jak vykreslil jednotlivé charaktery zvířecích i lidských postav. Každý tu měl své místo i úlohu v příběhu. Šarlota - moudrá, klidná a světaznalá, Wilbur - trochu jednodušší leč zvídavý a srdečný tvoreček, krysák Templeton - nerudný a vypočítavý pletichář, Fern, která byla zpočátku odvážná a vnímavá, leč v průběhu příběhu "bohužel" vyrostla a už svět neviděla stejně. Koneckonců jako drtivá většina dospělých, však víme...

Příběh se dobře četl a svižně ubíhal. Byl protkaný zajímavými a moudrými myšlenkami, takže i dospělí čtenáři mohou nad lecčíms přemýšlet. Především nad tím, že se přátelství může zrodit na nečekaných místech mezi diametrálně odlišnými bytostmi, že i ti nejnepatrnější a na první pohled nejslabší tvorové mají své důležité místo ve světě a v koloběhu života a že se i malý skutek laskavosti může proměnit ve velkou věc.

Neméně chválím i hezké ilustrace, které tomu dodaly ten správný šmrnc.
Vskutku krásné dílko. Moc doporučuji malým i velkým čtenářům.

"Dark romance" aneb parazit, který se musí nasáčkovat všude.

Po prvním díle, který sledoval cestu lady Alessandry na královský trůn, se přesuneme za její starší sestrou - vévodkyní Chrysanthou. Chrysantha je stejně jako její mladší sestra velmi ambiciózní a za svým cílem se nebojí jít ani přes mrtvoly, což skutečně zrealizuje, když urychlí odchod ze světa svého starého chlípného manžela.
Po jeho smrti se Chrysantha konečně může nadechnout svobody a začít si užívat nejen života ale i bohatství, které po svém choti zdědila.
Naneštěstí, tato idylka nemá dlouhého trvání. Na jejím panství se záhy objeví mladý muž jménem Eryx, který tvrdí, že je vnukem zesnulého vévody, a tudíž i právoplatným dědicem veškerého majetku. A co je ještě horší - Chrysanthu na svém panství nechce.
Naši hrdinku div netrefí šlak, když se jí její sen o bohémském životě v přepychu začne doslova rozpadat před očima. Poněvadž však oplývá velkou houževnatostí a tvrdohlavostí, usmyslí si, že se toho, co jí právem náleží, nevzdá bez boje. A pokud na to dojde, bude klidně i znovu vraždit...

I přestože mi subžánr "dark romance" přináší svou existencí stejné potěšení jako cestování vydýchanou MHD plnou zapocených lidí, jsem ve svých recenzích upřímná a tím pádem musím říct, že mě druhý díl duologie Tiene medzi nami zpočátku bavil.

Autorka Tricia Levenseller má čtivý styl psaní, který okořenila dobrým humorem a špetkou napětí.
Jak se dá předpokládat už z anotace, velkým tahounem tu byla romantická linka (ano, samozřejmě se jednalo o "hate to love"). Z mého pohledu fungovala dobře - chemie mezi Chrysanthou a Eryxem sršela vztekem a nevraživostí a její proměna byla velice pozvolná, což přispívalo k uvěřitelnosti. Velkým plusem pro mě byla i slovenština, díky níž spousta vět a výrazů vyzněla ještě lépe a vtipněji než v češtině.

"... Radšej budem tráviť čas s divou sviňou než s týmto chlapom..."

Také se mi líbilo, jak se Chrysantha snažila urovnat vztah se svou sestrou a jak zajímavě bylo vykreslené její pátrání po Eryxově pravé totožnosti. Jako poslední chválím autorčinu soudnost a zdrženlivost v případě popisů - nesklouzla k žádným explicitnostem.
Tolik k pozitivům.

A teď negativa.
Zaprvé - ústřední postavy. Jak v prvním díle tak i v tomto byly hl. postavami osoby s "morally grey" charakterem. Takové sebestřední, povrchní a násilné "hrdiny" nemám ráda, poněvadž se jim nedá fandit a de facto mě ani neláká o nich číst. (Pozor - není to to samé, jako když čtete o postavě, která je zpočátku zlá a postupně se vypracuje a změní k lepšímu. Proti tomu samozřejmě nic nemám - naopak se jedná o inspirativní a povzbuzující příběhy, nicméně v "dark romancích" se s tím setkáte jen VELICE zřídka. Což je jeden z důvodů, proč tento subžánr nemám ráda. Postavy neprojdou "pozitivním" vývojem a v závěru knihy tudíž máte stejné (ne-li horší) zmetky jako na začátku.)
Zadruhé - novodobé trendy. Najít v dnešní tvorbě knihu, která by neobsahovala nějaký trend, mi připadá stejné jako objevit jehlu v kupce sena. Krom LGBT a emancipovaných hrdinek se čím dál častěji setkávám i se snahou o rovnost pohlaví. Jakožto zástupkyně ženského pokolení bych samozřejmě byla sama proti sobě, pokud bych tohle považovala za minus, nicméně některé autorky to ženou do nežádoucích trapných výšin. Takže zatímco v jiné romantasy jsem narazila na ženskou postavu, která svého milého žádala o ruku, Chrysantha nejdřív navštěvuje pánský "veřejný dům", pak si vydržuje chlapa a to, co v závěru plánovala s Eryxem... to jsou přesně ty momenty, kdy si říkáte, že svět jde vážně do kopru.
Zatřetí - postava Eryxe. Upřímně, kdyby mi někdo řekl, co se z Eryxe nakonec vyloupne, tuhle knihu bych nečetla. Což je opět jeden z důvodů, proč mi "dark romance" vadí. Z anotace a příspěvků/recenzí čtenářů se častokrát nedozvíte, na co všechno v příběhu narazíte, a to je nefér a neuctivé vůči ostatním čtenářům, kteří pak neví, do čeho jdou a jsou leckdy nemile překvapeni (někdy přímo šokováni). V anotaci je zmíněno, že má Eryx "zvláštní schopnosti", a já si říkala: "Jop, to bude něco podobného jako Kallias a jeho stíny." Ehm... ne. Eryx od autorky obdržel multipack zvláštností. A já se nestačila divit, že najednou čtu o "muflonovi" s tesáky a špičatým ocasem. (Pro všechno na světě, proč?)

Shrnuto a podtrženo - tenhle příběh by byla dobrá a zábavná romantasy s romantickou linkou typu "hate to love", kdyby nebylo "dark romance" prvků a autorčiny snahy sem nacpat co nejvíc trendů. Takto se to však zařadilo mezi jiné průměrné počiny, kterých je momentálně na trhu plno a které začínají být otravné, poněvadž jsou na jedno brdo.
Takže nie, toto vážne neohúrilo.

"... Možno Eryx neklamal, keď spomínal službu vo vojsku. To by jeho schopnosti vysvetl'ovalo.
Vôbec to však nevysvetl'uje, o čo mu ide.
Vedie rovnako pustovnícky život ako ja. Nenavštevuje spoločenské podujatia. Nekupuje si nové oblečenie.
A stále sa vyplaší rovnako l'ahko ako na začiatku. Ak je v miestnosti sám a ja ho nechtiac prekvapím, vždy na mňa vyletí s pripraveným revolverom aj nožom.
"Vážne by ste sa mali upokojiť!" oborím sa naňho, keď sa to stane už tretíkrát. "Raz ma omylom zastrelíte!"
"Ak vás zastrelím, pani vojvodkyňa, určite to nebude omylom." ..."

Bohužel musím konstatovat, že mě další příhody o kocourkovi Morouskovi moc nepotěšily.
Připadalo mi, že to nejlepší už paní Bílá vypsala v první knize. Zde se objevily podstatně slabší a méně zábavné situace. U dalších se až zdálo, že autorka vařila z vody.

Jediné, co mohu pochválit, je, že se to dobře četlo. Zkrátka jednohubka na jednu dvě hodinky. Osobně si myslím, že pokud by se některá dílka nedočkala pokračování, bylo by to lépe. Ale jasně - sto lidí, sto chutí. Pokud nejste příliš nároční čtenáři, pak věřím, že budete spokojenější než já.

Dlouho jsem přemýšlela, jak co nejlépe vyjádřit pocity a myšlenky z knihy Dar od moře od Anne Morrow Lindbergh, známé americké pilotky, spisovatelky a manželky slavného pilota Charlese Lindbergha. Pak mě ale napadlo, že než se pokoušet o sáhodlouhé popisy či rozbory, bude nejlepší, když ji zkrátka jen doporučím. Ať si ji každý přečte a pouvažuje o ní sám.

Na této knize je obdivuhodné to, že ačkoli se jedná o 110stránkový počin, autorce se do něj povedlo nenásilně vložit spoustu - spoustu! - neotřelých podnětů k přemýšlení. Pro mě osobně by tudíž bylo velmi náročné vybrat pasáže, které mě zaujaly. De facto bych do svého příspěvku musela přepsat celou knihu.

Takže jen ve zkratce - Dar od moře je nadčasová knížka. Ačkoli byla vydána v roce 1955, naprosto souhlasím s anotací, v níž je zmíněno, že je nyní snad ještě aktuálnější, než v době svého vzniku.
Autorka se tu zamýšlí nad životem ženy a jeho etapami. Ty pak přirovnává k mušlím, které lze běžně najít na pláži. Osobně se mi tyto metafory velice líbily. Díky nim bylo všechno srozumitelnější a zapamatovatelnější.
Autorka se tu věnovala tématům jako je celistvost člověka, umění oprostit se od zbytečností, důležitost a význam samoty či proměnlivost vztahů v průběhu let. Ačkoli se jednalo o úvahy, nepřipadalo mi, že by si něco vycucávala z prstu. Nabídla nám svůj pohled na věc - podělila se o zkušenosti a své postoje podložila myšlenkami/knihami jiných autorů, takže vše dávalo dokonalý smysl.

Chválím i styl vyprávění - klidný a příjemný. S tím, jak se autorka odkazovala na moře, pláž a mušle, bylo snadné si představit, že také sedím na teplém písku, pozoruji vlnící se azur, v ruce držím opuštěnou schránku vodního živočicha a nechávám svoje myšlenky přicházet a odcházet jako mořské vlny.
Knížka je prostě jako stvořená pro chvíle klidu, ticha a pohody, kdy se chcete zastavit v každodenním shonu a popřemýšlet o svém životě.

Co se týče samotné četby, tak doporučuji číst po kapitolkách. Pokud si dopřejete čas na vstřebání a rozjímání, uchováte si toho v paměti víc, než kdybyste knížku slupli na jeden zátah.

Jako poslední chválím minimalistický vizuál vyvedený v odstínech modré + papírový přebal s jemným vroubkovaným vzorem je moc příjemný na dotek.

Jsem velmi ráda, že jsem na toto dílko narazila. Určitě se k němu budu vracet a v mé knihovničce má zajištěné trvalé bydliště.

Na pokračování Tajemství lesa Grimm jsem byla hodně zvědavá. Sice nemůžu říct, že bych z prvního dílu byla kdoví jak odvařená, ale jakožto retelling na Červenou karkulku byl obstojný.

Ač naši hrdinové doufali, že navrácením magické knihy zlomí prokletí, které les uvalil na jejich domov (Grimmskou dolinu), realita je bohužel jiná. Prostřednictvím knihy je jim sděleno, že ke zlomení kletby je nutné vypátrat vraha, jenž je za ni zodpovědný. A že se dotyčný viník skrývá v nebezpečném hvozdu.
I přestože se Clara netoužila do Grimmského lesa vracet, je si vědoma, že díky svému daru má mnohem větší šanci na úspěch, než kdokoli jiný. S velkou obavou z budoucnosti a traumatem z minulých událostí se i s Axelem vydává na cestu, která rozhodne o osudu všech...

Zatímco spousta jiných knih vás v úvodu přivítá klidnými pasážemi, Kathryn Purdie se s tím nemazala a nemilosrdně nás hodila do napětím praskajících scén, čímž si nás zaháčkovala hned od začátku. Velkým plusem bylo i to, že se příběh dobře četl. Kapitoly nebyly dlouhé a stránky rychle ubývaly.

Když naše ústřední dvojice vstoupila mezi stromy, opět na nás dýchla znepokojivá atmosféra kouzelného nebezpečného hvozdu, v němž můžete natrefit na kohokoli či cokoli. Napětí a neblahé očekávání se nás zkrátka drželo jako žvýkačka na podrážce.

Nicméně, čím dál jsem se v příběhu dostávala, tím víc zklamaná a otrávená jsem byla. Vinu na tom nesly především tři prvky.
Zaprvé - hl. hrdinka. Pro všechno na světě, musela bych řádně zapátrat v paměti, kdy naposledy mě nějaká hl. postava vytáčela tolik jako Clara. Jestli jsem si myslela, že v prvním díle byly nejotravnější její myšlenkové pochody, které se z 90 % točily kolem záchrany matky, tady to bylo ještě o několik levelů horší. Clara tu byla de facto ztělesněním nevděčnosti, vzteklosti, pokrytectví a sebestřednosti. Rozčilovala mě stejně jako bzučení hladového komára během usínání.
Zadruhé - romantická linka. Jak Clara byla příšerná, Axel byl zlatý. Pokud takovouto dvojici dáte dohromady, skončí to stejným průšvihem, jako když nalijete vodu do kyseliny. Jakožto romantičku mě nedokáže nic nakrknout víc, než když se "zamilované hrdličky" dohadují tři čtvrtě knihy. Strašné! A btw to závěrečné vyvrcholení jejich vztahu? Jako vážně? Mám dojem, že některé autorky to s genderovou rovností už kapku přehánějí. Za mě trapné, až to práská dveřmi.
Zatřetí - neupřímnost a zatajování. Čím jsem starší, tím víc mě přivádí do varu příběhy à la nekonečné telenovely, kdy postavám trvá tři století, než si řeknou pravdu a pohnou se ve své komunikaci kupředu. A opět se to týkalo především Clary. No hrůza!

Krom výše uvedených výtek mi připadaly slabé a nezajímavé pohádkové postavy, které se tu nově objevily. I v tomto byl první díl podstatně lepší. Nemluvě o tom, že rozplétání minulosti (kdo za co může a nemůže) bylo neuvěřitelně komplikované a zdlouhavé. Představa, že bych se knihou měla prokousávat znovu je pro mě stejně lákavá jako spořádání pěti kil citrónů.

Shrnuto a podtrženo - druhý díl mi zkazil dojem z celého příběhu. Byl ponurý, zbytečně natahovaný a místy i nezáživný. Odhalení vraha ani rozřešení zápletky ve mně nezanechalo žádný "wau efekt" a k romantické lince se už raději vracet nebudu.
Takže ne. Tohle mě fakt nezaujalo a pevně doufám, že až narazím na další retelling Červené karkulky, bude podstatně lepší než tento.

Tiene medzi nami - moje první a poslední "dark romance"?

Co si budeme - subžánr "dark romance" zamořil knižní svět stejně rychle jako plíseň zatuchlý sklep. Zda je to dobře či špatně, ať posoudí každý sám. Osobně nejsem příznivcem plísní, takže bych se bez nich raději obešla, nicméně to je jen mé vroucí přání.

Co se týče této knihy, tak je třeba vyjasnit jednu věc a sice, že není "dark romance" jako "dark romance".
Pokud někdo předpokládá, že Tiene medzi nami jsou tím typem, kdy dostanete tupou hlavní hrdinku, jejíž sebeúcta a důstojnost vzaly kramle už v prenatálním období, a ústředního hrdinu s egem velikosti Grónska a mužstvím pyšnícím se více centimetry, než kolik má na výšku Burj Khalifa, přičemž by se za své chování vůči hl. hrdince dal nazvat stejně, jako se lidově říká bzikavce dešťové, pak ho zklamu. Zcela upřímně říkám, že takového výtvoru bych se nedotkla ani tyčí na dráždění opic.
(Když nad tím tak přemýšlím, tak bych takovouto "dark romance" ani číst nemohla. Buď bych u ní zvracela anebo se smála - záleželo by na bizarnosti daných pasáží.)

Kniha Tiene medzi nami měla patřit k druhému typu, kdy vám autorka předhodí "morally grey" týpka s duší stejně černou jako Black Insomnia Coffee, co svou "soulmate" nosí na rukou a neváhal by pro ni spálit svět do základů. Jenže... tienový král Kallias budí asi tolik strachu jako opuštěné štěndo na kraji silnice a ze svých nepřátel má takovou hrůzu, že se neustále halí do stínů jako do neprůstřelné vesty.
No a co se týče jeho vyvolené - lady Alessandry Stathosovej - tak ta by dle zajetého vzorce měla mít duši čistší, než kdyby ji vybělilo Savo, a pro svého milého bez váhání do ohně skočit. Eh... obávám se, že ani tohle nevyšlo. Tricia Levenseller Alessu vykreslila jako "sexuálně emancipovanou ženu", co ze své první lásky udělala špíz a něco podobného plánuje i s Kalliasem. Samozřejmě až poté, co ho užene a usedne na trůn jako královna. Protože proč se o moc dělit, že jo?
A o tom je vlastně celá tato "temná romance" - o nahánění krále a tutlání černočerné promiskuitní minulosti hl. hrdinky.

Budu upřímná - fakt nechápu, proč zrovna TENHLE subžánr slaví takový boom. Co je vlastně tak epického na vztahu dvou osob, kterým očividně cvaklo v bedně, a tudíž mají totálně pokřivené morální zásady?
Ale OK, moje chyba, že jsem do toho šla.

Tak tedy... Tiene medzi nami patří k příběhům, které se soustřeďují především na romantickou linku. Ta je zde (na poměry tohoto odvětví) umírněná. Alessa se sice snaží krále svést a často žvaní o své sexuální minulosti, ale není to nijak explicitní/vulgární. Stejně tak milostné scény nevzbuzují rozpaky či protáčení očí.

Nicméně... tím, že autorka věnovala svou pozornost jednomu směru, utrpěl ten druhý.
Její vybudovaný svět nebyl žádnou hitparádou. De facto se z něj moc nedozvíme, protože se děj v "neromantických" pasážích točil kolem Alessy, intrik a drbů na dvoře (kdo koho nesnáší, kdo má s kým pletky, kdo má jaký oděv atd.).

K ústředním postavám jsem si žádný vztah nenašla. Byly prostě na ránu - od Hulka.
Alessa byla sebestředná až hrůza a trpěla citovou zácpou, což se projevilo při interakci s jinými lidmi. Především její vztah s otcem a sestrou byl na stejném bodu mrazu jako zimní noc na Sibiři.
Kallias byl popsaný jako velký a nebezpečný dobyvatel, ale jeho chování tomu absolutně neodpovídalo. Vůči Alesse byl až příliš důvěřivý a až na svoje stíny ničím výjimečný - zkrátka nemastný neslaný a věčně se strachující o svůj život. Jop, hrdina jak vyšitý.

Krom toho byl král i jeho rada (co se týkalo vládnutí) marní jak ledoborec v poušti. Naprosto neschopní vyřešit palčivé problémy svého království. Ještěže tam měli Alessu, která jako "Sherlock Holmes v sukních" tahala z hlavy nápady rychleji než králíky z klobouku. Hotový zázrak, len čo je pravda.

A áno, samozřejmě nechyběly novodobé trendy jako LGBT, emancipovaná hrdinka, snaha o rovnost pohlaví atd.

Z mého pohledu se tedy jedná o průměrný počin, který vás ničím nevytrhne a rychle ho zapomenete. Navíc s postavami, jimž se nedalo fandit, což mě osobně dost iritovalo.

Btw bylo zajímavé přečíst si něco ve slovenštině - v češtině tato duologie totiž nevyšla. Nemůžu říct, že bych se kvůli tomu cítila ochuzená. "Dark romance" jsou zkrátka stupidní jen z hlediska psychologie postav. Opravdoví psychopati, sociopati, vrahové a násilníci mají k líbivým "hrdinům" z tohoto typu knih zpropadeně daleko.

A poněvadž jsem tvrdohlavé stvoření, co má potřebu série dočítat, mrknu ještě na pokračování - Temnota v nás - což je příběh o Alessině sestře Chrysanthe. Dle anotace bude i ona řádně lstivou potvůrkou. (Pro všechno na světě, proč si to dělám?)

Takže jestli si z četby něco odnáším, pak pouze potvrzení, že jsem dělala dobře, když jsem se tomuto subžánru vyhýbala jako vlkodlak stříbrným kulkám. Po dočtení této dulogie v tom budu pokračovat. Howgh.

"Alessandra Stathosová, milujem ťa. Vydáš sa za mňa?"
Miestnosťou sa rozl'ahne smiech a Myron sa mykne. Rýchlo si zakryjem ústa vol'nou rukou.
"Čo ti to napadlo?" dostanem zo seba po chvil'ke. "Samozrejme, že nie." Ešte raz si obzriem ten prekrásny prsteň. Týmto darčekom sa éra Myronovej užitočnosti skončila. Každý milenec ma jednoducho prestane zahŕnat drahými darčekmi, len čo odmietnem jeho ponuku na sobáš.
Škoda.
"Veď sme spolu takí šťastní," presviedča ma. "Každý deň ťa budem rozmaznávať. Dám ti všetko, čo si zaslúžiš. Budeš sa pri mne mať ako princezná."
Keby tak vedel, že ja mám trochu vyššie ambície! "To je vel'mi milá ponuka, ale ešte sa nechystám usadiť."
"Ale veď... si ma pozvala do postele..." vyhŕkne.
Áno, a za posledný mesiac aj troch iných mladíkov okrem teba.
"A teraz je najvyšší čas, aby si z nej vypadol."

Po zklamání z předchozí knihy Teo myslí, jsem se rozhodla dát autorce ještě jednu šanci.
Teo a krása je podstatně lepším výtvorem - především díky závěrečnému shrnutí, co vlastně "krása" je. Oceňuji i to, že autorka do svého příběhu obsáhla skutečnost, že o některých zažitých věcech my dospěláci zkrátka nepřemýšlíme, a tím pádem je pak neumíme vysvětlit dětem.
Ilustrace mi však bohužel opět vůbec nesedly - tento styl je mi naprosto nesympatický.
Shrnuto a podtrženo - knížku jsem přečetla a natrvalo odložila. Není to nic, k čemu bych se chtěla či potřebovala vracet.

...Když sešel sníh a jaro nastalo,
zahrádce tolik se tu stýskalo,
neměla pro koho kvést a zrát,
nebyl tu, kdo by ji měl rád.

I začala se jednou steskem chvět
a střásla na vonnou hromádku
růžový a bílý květ
a dala v ní život děvčátku,
a že se z květů narodilo,
Květuška všichni mu říkali,
květiny, ptáci, stromy, slunce,
celé dny se s ním laskali...

Dnešní generaci dětí už jména jako František Hrubín či Jiří Trnka tolik neřeknou, což je velká škoda, ale my, co jsme vyrostli na klasických pohádkách a večerníčcích, víme, s kým máme tu čest.

Krásný veršovaný příběh o malé laskavé Květušce a zlé babě Zimici vás potěší nejen svým zpracováním ale i poselstvím. U tohoto dílka snad nejde nečíst mezi řádky. Nejde si nevšimnout, co se nám autor snažil sdělit...

I přestože nejsem velký fanoušek ilustrací pana Trnky, doporučuji tuto starou klasiku k přečtení. Je skvělé, že se stále dá najít na pultech knihkupectví.