Candide komentáře u knih

Můj komentář byl z nějakého důvodu přesunut do diskuze a nejde vrátit zpátky, tak píšu nový, trochu upřesňující.
Kniha se mi nelíbila. A když nad tím tak zpětně přemýšlím, ani zdaleka to není zaviněno pouze ideologickou zatížeností.
Nemá úvod, stať ani závěr. Z toho důvodu nemá děj, a tím pádem ani poselství. I takové dílo si velmi ráda přečtu, musí mě ale přesvědčit, že za to stojí. To se tady nepovedlo. Je to jen soupis několika epizod, příliš zjednodušených a prvoplánových.
Ilustrace jsou sice překrásné, ale samy o sobě nestačí. Jak píšu snad u každého takového případu, proč by nádherné obrázky nemohly doprovázet stejně kvalitní text? Proč nemůže být kniha skvělá ve všech rovinách?
Přála bych si pohádku, která bude mít hlavu a patu, ponese univerzální (pro mě za mě třeba i kontroverzní) téma a nebude určená jen malému okruhu stoupenců. Přeju si jednoduše takovou, která bude lidi spojovat a ne rozdělovat. Tato za mě tento potenciál nenaplňuje.

Hodně silná a hodně hluboká sbírka s geniálním obrazovým doprovodem. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsme s autorem ze stejného těsta, proto mě tolik zasáhla a dlouho ve mně doznívala. Srdečně doporučuji k (masovému) čtení.

Typická červená knihovna, děj by se dal shrnout do jedné věty, jejíž znění by v tomhle případě bylo "Ach jo, já nevím, mám se provdat za plantáž, nebo za muže???..." (moje rada: hoď si kostkou, náno)
Zvládla jsem to přesně na stranu 205. Na výrazy typu "shledával ji přitažlivou" (jak jinak), "nával zlosti ji přiměl se narovnat" (já taky první, co udělám, když se naštvu, je, že se narovnám) nebo "krém na odřená místečka po milování" (bez komentáře) jsem už holt příliš stará a náročná čtenářka. Au revoir.

Opět se mi potvrzuje, že youtuberům by se mělo zakázat vydávat knížky.
Tuto jsem si přečetla ani ne proto, že ji napsal Kovy (znám ho, ale nesleduju), jako proto, že jsem z různých zdrojů slyšela, že je tou nejlepší. A zase to nebyla pravda.
Nechápu, proč ve dvaadvaceti letech psát paměti, když neumíráte.
Nevidím důvod, proč je (když už teda vzniknou) posílat mezi lidi do knihkupectví, když je nebude kupovat nikdo jiný než fanoušci a rodiče fanoušků. Sice je jich jenom na YouTube přes 700 000, nemůžete ale očekávat, že stejný počet bude i prodaných výtisků (takovým číslem se totiž nemohou chlubit ani Žítkovské bohyně, natož nějaký Karel Kovář).
A už vůbec nerozumím tomu, proč vázat jako knihu něco, co by se daleko lépe hodilo a vyjímalo na blogu. Jazykově, formálně i obsahově to není nic natolik nadčasového, aby stálo za to absolvovat všechno to martyrium s vydáváním.

Sečteno a podtrženo, na kvalitní youtuberskou knihu, která bude mít svou hodnotu také literární, stále čekám.

(SPOILER) Jako všichni ostatní jsem byla ze začátku nadšená kvalitní a originální ČESKOU fantasy. A pak přišla nečekaná rána do zad v podobě naroubování děje na události kolem Djatlovovy výpravy. Zůstala jsem jenom nevěřícně zírat, zatímco mi v hlavě parafrázovaný Mrštík řval MUSÍ TO BÉT, PETRO???
Tím se u mě Naslouchač propadl na smrduté dno, v knihkupectvích a knihovnách se tvářím, že neexistuje a další díl obcházím obloukem.

Přečteno za hodinu a půl, vstřebáváno dny až týdny. Je mi úplně jedno, že se kniha nedrží skutečnosti, pokud to na ní nepoznám. A tady jsem to nepoznala, všecko do sebe tragicky krásně zapadalo.

Mně ty moderní detektivky nějak nejdou. Stejně jako třeba u Zamilované hypnotizérky Liany Moriarty jsem vraha odhalila před stranou 100, a zatímco Hypnotizérku jsem odložila, protože jsem do dalších 300 stran naprosto ztratila motivaci, Dívce ve vlaku jsem se rozhodla dát šanci, když je to ten bestseller, všichni o ní mluví a básní a narozdíl od ZH mám těch stran před sebou jenom 200... No, ve finále by se nic nestalo, kdybych ji taky včas odložila. Ničím nepřekvapila, jen potvrdila svou plytkost a předvídatelnost. Autorka neumí gradovat děj ani udržovat napětí. Srovnávání se Zmizelou považuji za naprosto zcestné, Dívka ve vlaku ji nesahá ani po kotníky (a to jsem Zmizelou viděla jenom jako film).
Ze současné tvorby mě naposledy zaujali Nesbovi Lovci hlav. Od té doby jen nuda nuda, šeď šeď (i u samotného Nesba). Raději půjdu místo thrillerů oprašovat fantasy. Snad budu úspěšnější.

Nebudu kecat, nebýt letošní čtenářské výzvy, nejspíš bych se do knihy nikdy nepustila. Objektivně nejsem spokojená. Samozřejmě na to, abych byla cílovka, jsem moc stará (ale jak se znám, nebyla bych uchvácena ani ve věku protagonistky), příběh je dost slabý, vrtkavý a přeslazený, psychologicky ploché postavy se zákonitě chovají jako idioti, konec nedává smysl atd. atd. ... Jednu věc ale knížce upřít nemůžu. Přese všechna žánrová klišé a nelogické linky se jí podařilo připomenout mi, proč vlastně čtu a proč tolik miluju pohádky. Za to jí moc děkuju. Na oplátku udělám výjimku a s klidným svědomím ji doporučím.

Zbožňuju Jozovu Hanuli, s radostí jsem se proto vrhla na Želary. Bohužel jak kniha, tak třeba divadelní zpracování v Brně mě velmi zklamaly. Po měsíci čtení jsem se dohrabala sotva do půlky, což je u 250stránkové knihy opravdu na pováženou. Oceňuju formu povídky, nepřikrášlenou venkovskou tématiku i jistý naturalismus vyprávění, celé to ale ve finále bylo takové těžkopádné a nezajímavé, až pro mě nestravitelné. Rozhodla jsem se nedočíst a vrátit se ke knize, až budu starší a zkušenější čtenář.

Skvělý "jednohubkový" doplněk pořadu Krvavá léta na Streamu, jehož sledování mě k četbě inspirovalo.

Čistá duša je přesně takovou poezií, jakou 21. století potřebuje - univerzální, krátkou, vtipnou, údernou.

Už samotná četba této knihy je modlitbou.

Četla jsem pouze povídky neobsažené ve výboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku. Příjemné doplnění. Hájíčkova poetika u mě začíná být sázkou na kvalitní jistotu.

Skripta do školy, no, co víc k nim dodat... Existuje i záživnější četba.

Bohužel jako většina překladových kuchařek nepoužitelné. Kde u nás seženu citronové aroma, světlý přírodní cukr nebo bílý fondán?

Naprosto zbožňuju interaktivní knihy, nad kterými je potřeba se sejít, přemýšlet, sdílet se a trávit čas společně. Samozřejmě mají své mouchy, i tato má. Jako takové si ale myslím, že jsou přesně tím, co dnešní děti (a hlavně rodiče!) potřebují mnohem víc než Já, Youtuber nebo omalovánky.

Bála jsem se, že je to jen další ekofašismus, ale nakonec to bylo docela příjemné čtení. Autorka nebezpečně osciluje na hranici extrému a flegmatismu, naštěstí příklon na jednu či druhou stranu nechává výhradně na čtenáři. Jako podklad mu k tomu dává široké spektrum životem ozkoušených rad a tipů. Za mě celkem povedená práce, dávám 1-.

Zvláštní, groteskní, šílené, absurdní. Obvykle takovou kombinaci vítám, ale v tomhle případě mi vůbec nesedla. Neostré malby ve mně vyvolávají dojem uspěchanosti a odbyté práce, děj běžel kupředu vražedným (leckdy doslova) tempem a zároveň naprosto nesmyslným směrem. Raději se na tenhle komiks budu snažit co nejrychleji zapomenout.

Autorovi se podařilo slušně zacelit doslova zející díru na trhu. Citlivě, nenásilně, s taktem a porozuměním. Každý by měl vědět, jak s umírajícím bližním zacházet. Tato kniha mu s tím perfektně pomůže.

Přečetla jsem sice pouze pár recenzí a ze samotné knihy úvod a závěr a zbytkem jsem jen zalistovala, přesto si směle troufám prohlásit, že se jedná o vynikající práci.
Autor se žádné jednostrannosti nedopouští, naopak se chápe tématu s obdivuhodným nadhledem svého (relativního) mládí. Neprezentuje své názory, nýbrž historická fakta (vždyť je akademikem!). Kvalitní poznámkový aparát a soupis sekundární literatury opravdu nemůže nechat nikoho na pochybách, zda byl námět vyčerpán poctivě a ze všech úhlů.
Ač Československé spartakiády patří do sféry odborné literatury, suchost a nezáživnost jim není fér vyčítat, neb obé překvapivě postrádají. Zaujatost bych tedy hledala spíše na straně čtenářů.