budíček komentáře u knih

„EMILIA: Vy jste tak blízko všeho! Pro vás má všecko smysl! Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete… Oh můj bože, kdybych jen jednou ještě (Lomí rukama.) Hlupáci, vy jste tak šťastni! Je to až protivné, jak jste šťastni! A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete! Všecko vás zajímá jako opice! Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co! Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost. Ty věříš v sílu. Ty věříš v samé hlouposti, Vítku. Každý, každý, každý v něco věří! Vám se to žije, vy… blázni!“

Má věčný život nějaký smysl, má nějakou cenu, stojí vůbec za to?! S těmito otázkami se čtenář Věci Makropulos dříve nebo později potká. Jistě dlouhověkost by měla svá pro a proti, ale co převáží ?! Je podstatnější to, že můžete žít tak dlouho, že se můžete naučit všemu čemu chcete, že můžete navštívit všechna ta úžasná místa, co jich svět nabízí a zažít tolik zážitků, že na ně jeden život nestačí? Nebo za dlouhověkost prostě zaplatíte nudou, všední šedí, která vám veškerou tu radost ze života, která vám byla dána, prostě sebere a vy už nežijete a jen pustě přežíváte?! Nemáte už sny, cíle, ani plány. Nic vás nebaví, tak už jste schopní jen světem kolem sebe pohrdat a pohrdáte i sami sebou. Stojí to za to?!

Elina Makropulová se k receptu na dlouhověkost dostala spíše náhodou než vlastním přičiněním. Z mladé dívky se stala žena, která si život užívala plnými doušky, občas možná až nemístně, nicméně život jako takový pro ni už po čase ztratil význam a smysl. Přesto se slepě dál poutala k dlouhověkosti, protože nic kromě života (spíše snad přežívání) neznala a ze smrti měla strach.

Pohled mladší generace na život a jeho cenu se tu také objevuje. Prvním případem je postava Janka, byť je to pohled tragický. Druhým je pak Kristina, která se nebojí rozhodnutí, co s receptem na dlouhověkost vlastně udělat.

Pohled starší generace (skupinky silných mužů v tomto případě) mi přišel místy spíše humorný, alespoň pan Kolenatý to bral spíše s humorem a ironií. Pan Vítek v tomto objevu viděl dar pro lidstvo – otázka je, zda by o to lidstvo vůbec stálo a zda by toho jak má lidstvo ve zvyku nezneužilo, no a pan Prus se rozhodl tvořit elitu a jeho názory působily až nebezpečně…Nicméně u těchto jejich úvah si čtenář mohl udělat obrázek, co jsou vlastně zač.

Po rozhovoru s Emilií si však všichni přítomní začali klást otázky, zda to za to stojí, jestli je to dar nebo naopak prokletí a hezky to nakonec vyjádřil překvapivě sám pan Prus :

„PRUS: Tak vidíte, věčný život! Kdybychom mysleli na rození… místo na smrt… Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života…“

Co dodat - další Čapkova hra, která stojí za přečtení, není náročná, není dlouhá, místy vtipná a určitě se u ní zase zamyslíte, minimálně nad tím, jestli byste sami chtěli žít věčně nebo ne…

4 07.06.2013

Začátek knížky mě fakt hrozně bavil, takové to správné tajemno, kdy se něco děje, něco - co není v pořádku, cítíte to, trochu se i bojíte (i toho, aby to autor na další stránce nějakou ujetou myšlenkou nepokazil) a co vyvolává to správné napětí, které vás drží u knížky a nepustí dokud to jen jde, tu dýchalo skoro z každého odstavce. Myšlenka super, styl psaní super, pointa fajn. Musím říct, že celou dobu se to četlo dobře, ale mé nadšení trošinku, byť asi jen o desetiny procenta upadalo s blížícím se koncem, ale to bylo i tím, že konec byl na mě jako na ženskou trochu víc technický, a tolik jsem asi nepochopila v některých pasážích. Nicméně nevím, jak u ostatních čtenářů, ale u mě by se pocit z knížky dal rozdělit na fáze. První fáze seznámení s příběhem, hrdiny a událostí, která změnila jejich svět, kdy se na venkovské slavnosti podvolili hypnóze 4 dobrovolníci a po probuzení z ní bylo naráz vše jinak, svět se změnil a oni netušili, co se vlastně stalo. Jejich beznaděj z této situace jsem prožívala s nimi. Tahle fáze mi připomínala nějaký zombie útok, ale ten se z toho naštěstí nevyklubal a autor to nepokazil. Ve fázi dvě tápe čtenář s hrdiny dál, ale postupně rozkrývá některá vodítka, pomalu zjišťuje nové věci, objevují se nové teorie a vy máte pocit, že došlo k invazi mimozemšťanů. Ne ani tahle myšlenka není tou klíčovou a s civilizací se stalo něco jiného. Co? to neprozradím, přece vám nepokazím konec a neprozradím pointu, ale přiznávám čekala jsem něco úplně jiného a trochu to na mě působilo uspěchaně a nedopracovaně, naráz bylo vše odbyto na posledních pár stranách i když stále stejně čtivě a dramaticky, ale už trochu vyčpělo to kouzlo stran předchozích, proto musím hvězdu ubrat, ale i tak po delším čase knížka, od které se nechtělo odcházet.

3 15.11.2015

V této krátké novele mě dokázal i přes její celkem vážné téma pan Dostojevskij spíš pobavit, než že bych dumala do hloubky nad životem a jeho koncem. I v anotaci této miniknížky je uvedeno, že se jedná o tragikomedii a já když si představila ten shluk podivných ruských figurek v jedné místnosti, jak se vším svým temperamentem řeší absurdní situaci, v níž se octli popsanou dokonalým autorovým stylem, tak jsem se při četbě prostě musela usmívat... V podstatě by se dalo říct, že to je takové dílko o ničem a o všem dohromady, záleží jen na čtenáři, jestli si v něm najde něco, co ho zaujme, pobaví, znudí apod. Ale každopádně postavy z děl pana Dostojevského jsou prostě jedinečné a nezapomenutelné.

"Ještě kdyby zaujímal nějaké významné postavení, měl ženu a děti, nebo kdyby ho někdo z něčeho obžaloval a tahali ho k soudu, ale taková nula s jedním dřevěným kufrem a německým zámkem, člověk, který ležel víc než dvacet let za zástěnou, mlčel, nevěděl nic o světě, ani že existuje neštěstí, lakotil a najednou z ničeho nic banální, bezvýznamné slovo zaviní, že mu přeskočí a začne mít strach z toho, že život je těžký... A přitom si neuvědomí, že všem je těžko! "Kdyby uvážil, že všem je těžko", pronesl Okeanov, "zachoval by si chladnou hlavu, přestal by vyvádět skopičiny a staral by se o svoje." (úryvek z knihy)

3 03.09.2014

Krátký příběh ale silný, zvláště konec. V období války se ukazují pravé charaktery lidí a rovněž i postav v tomto příběhu - hamižnost Eveliny, Tonovy ženy, necitelnost jeho švagra a lehká hloupost a povrchnost jeho ženy Růženy, naivita a bezelstnost stařeny Lautmanové, strach ostatních obyvatel a také počáteční čestnost a splavedlivost Tony Brtka samého, kterého strach nakonec změní tak, že nechápe, co se to kolem něj děje, nepoznává sám sebe a dopustí se byť neúmyslně činu nejhoršího...Opravdu silný příběh na několika stranách...

3 09.07.2014

Docela zklamání, občas si ráda přečtu oddechové čtivo určené pro mladší čtenáře, byť jsem už z této kategorie odrostla, a těšila jsem se, jak tohle dobrodružství protkané severskou mytologií přečtu s chutí, ale nestalo se. Začátek byl slibný, tak prvních sto stran se mi hodně líbilo ale pak začal být děj až přehnaně komplikovaný a místy to autorka se všemi těmi postavami a různými liniemi překombinovala, no a závěr mě nějak nenadchl. Originální byl, propracovaný taky, to ano, jen jsem čekala něco asi úplně jiného. Trochu nevýhoda bylo kvantum postav, ve kterých i ke konci knížky byl pořád trochu problém se zorientovat. Pro mě osobně asi jedenkrát stačilo...

3 21.02.2014

„Bohyně sice žily v povědomí Kopanic, ale v zapomenutém ústraní, zrovna tak jako jejich chalupy na stráních kolem Žítkové. Staly se tak trochu špatným svědomím svého kraje – tolikrát přece pomohly, ale ve chvíli, kdy samy potřebovaly pomoci, se jich svět zřekl a nechal je odejít do zapomnění.“ (úryvek z knihy)

I druhá kniha o Žítkovských bohyních má jisté kouzlo, i když ta první mě „očarovala“ přece jen o malinko víc. Je to dáno i tím, že Žítkovské čarování je sbírkou různých příběhů od různých autorů o bohyních, které už se ale objevily i v první knize. Nicméně je tu i několik příběhů nových. Zajímavý je silně skeptický pohled na bohyně faráře Hofera a stejně tak i laskavé články samotného autora a jeho kolegyně o jejich setkání s jednou z bohyní, které se čte s úsměvem na rtech. Opět velmi příjemné a zajímavé čtivo.

3 09.11.2013

Poslední díl Inkoustového světa byl dle mého názoru nejlepší. Celou dobu jsem si při čtení připadala, jako bych byla jeho součástí se všemi jeho kouzelnými i děsivými místy a že prožívám osudy společně s jejich postavami. Děj byl kolikrát tak propletený až jsem se bála, jestli bude autorka schopná ho nějak slušně rozmotat a ono se jí to nakonec povedlo a navíc dokázala, že každá byť i sebemenší role v příběhu může být důležitá. Nemluvě o krásném jazyku, plném hezkých obratů a hezky uspořádaných vět plných fantazie, o které si mnozí autoři mohou nechat zdát. Pravda trochu mě iritovaly občasné překlepy, ale za ty autorka nemůže. Postav v knize přibylo, zápletky byly originální a kupodivu ani hlavní hrdinové přes své občasné úlety nejednali nějak přehnaně iracionálně, i když Meggie mi občas už nevím proč přesně lezla na nervy. Tak trochu, jako by byla jediná, kdo ví, jak má jednat a co je správné a ostatní dle ní ne... No budiž, celkovému dojmu z knížky, která mě úplně okouzlila to ale neubralo...

3 21.06.2013

No co k téhle sbírce nebo snad spíše k výboru z díla napsat?! Asi tolik, dost možná, že by to byl zážitek, kdyby byl lepší překlad, co se veršů týče. Některé autorovy myšlenky byly naopak úchvatné a donutily přemýšlet.

„Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo, se nikdy nestane hvězdou“
„Přemíra smutku se směje, přemíra radosti slzí“
„Co je dnes dokázáno, bývalo kdysi pouhou představou“
„Kdyby hlupák trval na své hlouposti, stal by se moudrým“

Zato ta jeho filosofie šla těžce mimo mě, to už byl snad nejvyšší level, připadalo mi to jako bych četla myšlenky nějakého proroka ve fanatickém rauši, tolik ohně, temných řek a co já vím čeho ještě… a všecky ty podivné názvy a emanace a co já vím…

Bezesporu jedna z nejzvláštnějších věcí, co jsem kdy četla a mám po přečtení pocit, že autor byl buď nepochopený génius nebo fanatický blázen… Každopádně kdyby překlad nepokulhával za obsahem a myšlenkami, bylo by to na hvězdu navíc, takhle mírný nadprůměr…

…“Mám sít bodlák místo pšenice, kopřivu místo chřestu.
Falešnou přísahu jsem vsadila – vyrost jedovatý strom.
Hada jsem si vybrala za rádce a psa
Za učitele svých dětí.
Ze světla i ze světa jsem vyhnala holubici se slavíkem
A kvůli mně žížala žebrá od domu k domu…“

3 08.06.2013

"Hrdinské činy brigadýra Gerarda" jsou trošku jiný šálek čaje než příběhy Sherlocka Holmese, ale musím uznat, že i u povídek z období Napoleonských válek se sir Doyle ukázal jako mistrný vypravěč. Jeho hrdina Gerard je vlastně nejlepší ze všech, u všeho byl, všechno zažil a vždy to zvládl nejlépe... A ano za každé situace byl až slepě oddaný Napoleonovi. Ale je popsán takovým stylem, že Vám to vlastně ani nevadí, že je takový, ale spíš se nad tou jeho povedenou povahou usmíváte. Příběhy jsou nápadité a čtivé. Sice po první kapitole jsem si říkala, že mě to asi nechytne, že to bude spíše bavit mužské čtenáře, ale každá povídka byla lepší a zajímavější a navíc se v ní často objevoval lehký autorův anglický humor, který mě bavil. Co mi trošku vadilo, bylo to, že při svém vyprávění Gerard zezačátku rozvláčně popisoval věci, které snad ani nebylo potřeba popisovat, ale pak se dostal k jádru dobrodružství a stránky ubíhaly. Celkově příjemné čtení, ale na Sherlocka to nemělo :).

3 08.06.2013

Romeo, Julie a tma je kniha, která se Vám dostane pod kůži a zůstane tam. Četla jsem ji vícekrát a byť je to dílo, co se řadí k povinné četbě, já ji jako povinnou nebrala a brát nikdy nebudu, mě totiž zaujala už při prvním seznámení. Aby také ne, příběhy z války (je jedno, ze které ), jsou silné právě proto, že se ukazuje síla skutečných hodnot a také to, co je v lidech dobré a opravdové (to zlé také, ale to tu pitvat nehodlám…). Čtenář si často uvědomuje, co má smysl, právě když se zamýšlí nad silnými příběhy té doby. Hlavní hrdina mi byl sympatický hlavně svojí odvahou, i když on nad tím asi tak hluboce neuvažoval a prostě jednal. Zachránil úplně neznámou dívku, která měla druhý den nastoupit k transportu do Terezína. V době, kdy si člověk nemohl být jistý absolutně ničím, chránil a staral se o úplně cizího člověka. Přátelství přeroste v lásku, ale osud bohužel nepřeje hlavním hrdinům… Byť je to smutný příběh rozhodně stojí za přečtení, je napsán čtivě a donutí k zamyšlení…

3 08.06.2013

Krásná knížka, která je sice stylem trochu náročnější, ale pokud se tím čtenář nenechá odradit, užije si zajímavý a krásný příběh. Tak trochu mi to připomínalo Romea a Julii počesku zabalené ve starobylém hávu :) Jak jsem zmínila styl knížky není pro každého, ale kdo propadne kouzlu příběhu, bude ho řadit mezi svá oblíbená díla a za sebe můžu jedině doporučit...

3 08.06.2013

Do četby Draculy jsem se nehnala a dělala jsem chybu. Když jsem se konečně odhodlala a začala číst nemohla jsem se odtrhnout, svého času to musel být fakt děsivý trhák... Začátek odehrávající se v Transylvánii na Draculově hradě se četl jedním dechem a stránky mizely jedna za druhou. Poté, co se děj přenesl zpátky do Anglie nadšení trochu zesláblo, zápisy z deníku Miny byly občas nudné (buďme upřímní...), ale poté, co za podivných okolností připlula loď s Draculovou rakví a začly se dít podivné změny s Lucy , se čtivost opět vrátila. Přiznám se konec mě trochu zklamal, přišlo mi že mohl být propracovanější, taky mi přišel trochu rychle odbytý, ale to nic nemění na celkovém dojmu z knížky (4 hvězdičky) a za přečtení rozhodně stojí.

3 08.06.2013

Tak tohle bylo teda zajímavé a zvláštní a ze začátku mi to přišlo i jako úlet. Hlavně proto, že hrdina poté, co zjistil, že se proměnil v hmyz se nějak vůbec nezajímal, jak a proč vlastně se změnil a hlavně, zda se s tím nedá něco dělat. Ne, prostě to přijal a pořád se zajímal jen o to, jak se dostane do práce, aby zabezpečil rodinu. Postoj jeho rodiny byl obdobný, nehledali příčinu, prostě trpěli tím, co se stalo, aniž by se ptali, proč se tak stalo. Bylo zajímavé sledovat, jak se jednotlivé postavy vyrovnávaly s nastálou situací a jak se u nich postupně měnily emoce a ukazovaly se jejich skutečné charaktery (sestra z počátku starostlivá a ke konci nenávistná, s myšlenkou se "toho" zbavit). Také bylo celkem zajímavé jak proměněného vnímalo jeho okolí (nájemníci, služebné) a jak si uvědomoval postupně tu změnu on sám. Nutno přiznat, že ke konci mi ho už bylo i líto, protože byť byl v hmyzím těle, tak jeho myšlenky zůstaly stále lidské (jeho láska k rodině).

Protože jsem od Kafky dosud nic nečetla rozhodla jsem se nejdřív pro tuhle povídku, nebyla dlouhá, byla zajímavá ale některé pasáže nebyly na čtení zrovna jednoduché - chtělo to větší míru soustředění. Jiné pasáže naopak odsýpaly při čtení samy. Takže možná časem až bude nálada zkusím nějaké to autorovo dílko zase...

3 08.06.2013

Dlouhé, rozvláčné, se spoustou postav (často jsem ztrácela orientaci, která postava vlastně mluví), se spoustou vedlejších úvah (které mi přišly zbytečné). Přesto občas autor dokázal upoutat mou pozornost natolik, aby mě to nutilo číst dál až do samého konce. Dostojevskij je dobrý spisovatel, ale tohle dílko přečíst mi trvalo na mě poměrně dlouho a asi Výrostka hned tak neotevřu a vrátím se k němu až za hodně dlouho. I přesto si tohoto díla cením, ale na druhou stranu ostatní knížky, které jsem od autora četla se mi líbily víc. Nemůžu se ubránit pocitu, že děj byl občas vážně až zbytečně natahovaný a některé scény nicneříkající...

3 08.06.2013

Opravdu hezký historický román zachycující život středověké společnosti, myšlení i pohledu na svět. Provede čtenáře tehdejším životem na venkově, vojenským obléháním pevnosti, životem v pařížské společnosti plné různých spolků, zachycuje tehdejší filosofii, různé vynálezy a objevy a v neposlední řadě objevy zámořské, především pak hledání metody určení zeměpisné délky. Když to takhle vypisuju zní to strašně suše a nudně, ale mistr Eco nedokáže psát nudně, dokáže člověka uchvátit svou fantazií, myšlenkovými obrazy, svými znalostmi, svou moudrostí a krásným jazykem a navíc příběh má dvě linie. Tou druhou je ztroskotání hlavního hrdiny na tajemné lodi, na které není ani živáčka poblíž tajuplného ostrova, na které se kromě velkého množství hodin skrývá i záhadný vetřelec... Celkově se mi knížka líbila, 3/4 jsem jí přečetla poměrně rychle, pak následovala asi stostránková únavná část plná filosofie a dumáním o všem a o ničem, a nad tím, kdy se hlavní hrdina po kousnutí jedovatou rybou chtěl stát kamenem už jsem si nebyla jistá, jestli to autor myslel vážně nebo si ze čtenáře utahuje, ale dotáhl román do konce a konec se mi opět líbil. Kdo má rád filosofii a středověk (speciálně mořeplavby a zámořské objevy) tak si příjde na své... Jméno růže to nepřekonalo a tak za ty zdlouhavé úvahy dávám o bod míň.

3 08.06.2013

Jak já se u této knížky dobře bavila :) Pan Márquez mě opět nezklamal. Snad i proto, že jsem nezačala hned číst jeho vrcholná díla, ale okusila méně známé kusy a prvotiny, zvykla jsem si na jeho styl psaní a typy postav a tuhle skvělou plavbu si naplno užila. Ano hrdinové byli divní, ale tím zvláštním Márquézovským způsobem. Fandíte jim, pak zas chvilku ne, chvilku žasnete, co to vyvádějí, a proč tak jednají, pak se ujišťujete že si z Vás autor nedělá srandu. Snad i trošku dělá, protože na mě právě tento román působil, jako by ho psal s lehkou ironií a nadsázkou. Hlavní hrdina se přes svou lásku nelásku dostal opravdu hrdinným způsobem, kdy si žádná sukně v okolí nemohla být jistá, ale na druhou stranu sám sebe přesvědčil, že pro svou vyvolenou bohyni zůstane čistý a neposkvrněný, protože ty zástupy žen, s kterými si užíval horká nedělní odpoledne siesty vlastně nemiloval a nic k nim necítil. Inu každý máme nějakou tu filosofii :) Ona vyvolená bohyně svou mladičkou lásku raději potlačila a dala přednost pohodlí a bezpečí, byť s milovaným mužem, aby nakonec ve vzteku x stránek přesvědčovala sama sebe že to není láska, není láska, není láska ... a sakra ona to láska i po těch padesáti nebo kolika letech je... Stránky mi ubíhaly ani nevím jak, bavila jsem se celou dobu, asi dost možná i tím, že jsem to nebrala zas až tak vážně, a fakt jsem si tuhle exotickou plavbu užila.

2 28.04.2016

Musím uznat, že se Anna Elliotová na jednu stranu hodně dobře četla, dějově byl román zajímavý a nenudil a byl to takový typický Austenovský příběh. Na druhou stranu při čtení mi malinko vadila do očí bijící chvála Anny a jejích vlastností,vyčnívala z popisu autorky nad všechny ostatní postavy a její dokonalost vůči ostatním osobám byla několikrát zdůrazněna. Ta přímočarost a jednoduchost mi trochu vadila, protože paní Austenová uměla lidské povahy popsat a lehce je zironizovat ve svých jiných románech mnohem lépe. Ale jinak jako odpočinkové čtivo pro ponuré podzimní dny mi to sedlo stoprocentně.

2 06.11.2015

Román je to sice čtivý, ale autorovo vykreslení poměrů v tehdejší Praze mi trochu vadilo, překladatelka sama poznamenala, že některé úseky týkající se našich dějin neodpovídají skutečnosti, ale i tak ten jednostranný pohled vychvalující něměckou šlechtu a tu českou urážející, byl do očí bijící. Jinak je příběh zajímavý a jak už jsem zmínila i psaný čtivou formou. Historické události jsou naznačeny jen v takové míře jakou vypravěč považoval za nezbytnou pro děj samotný, do jaké míry odpovídají události německé historii nemůžu posoudit, ale protože tohle dílko neberu jako historický román opřený o fakta ale spíš fikci z historického prostředí, tak to až tolik neřeším.Samotný hrdina vnímá dle mého pohledu všechny události i postavy čistě subjektivně a proto se vše děje tak, jak to vnímá on sám, z jeho pohledu. On sám není ani dobrý (i když z jeho řeči by někteří mohli soudit, že je nejlepší ze všech) ani zlý (jeho úmysly bohužel nedomyslely možné následky), přesto s ním nemůžu sympatizovat, protože to jak celý příběh líčí a jak odhaluje sebe samého se svými vlastnostmi mi trochu vadí a nevidím v něm postavu, s níž bych mohla aspoň v něčem souhlasit... Pro mě osobně průměrné dílko co neurazí ale ani nenadchne.

2 06.11.2014

Nechala jsem se zlákat velmi příznivými komentáři níže a logicky jsem čekala něco víc, což se bohužel nekonalo. Neříkám, že by byl špatný příběh nebo myšlenka knížky, ani neupírám čtivost, jde o to, že mi absolutně nesedly postavy. Ano několikrát bylo zmiňováno, že matka hlavních hrdinek byla v mládí asi zarytou bojovnicí za práva žen a hippísačka v jedné osobě, ale hlavní hrdinky samotné žijící v současné době na mě pod vlivem její výchovy vůbec nepůsobily nezávisle (jak bylo několikrát v knize zmiňováno) ale spíš trochu rozmazleně a nevychovaně. Kdykoli se sešli pohromadě, tak jejich rádoby vtipné dialogy na mě působily spíš jako když se baví tři puberťačky a ne tři dospělé mladé "nezávislé" ženy. Kolikrát mi připadalo, že autorka ani neví, co by svým hrdinkám měla vložit do úst za věty a dialogy působily trochu kostrbatě a nepřirozeně. Místy působily hrdinky spíš otravně... Jestli si takhle autorka představuje nezávislost tak asi máme káždá jiné představy o tomto pojmu, protože na mě naopak často působily spíš nevychovaně. Líbily se mi dopisové pasáže prababičky Jo, které si zezačátku držely úroveň ale ke konci už autorka (nebo překladatelka???) trochu některé pasáže obohatila moderními výrazy nebo osloveními a tím narušila to pomyslné kouzlo dob dávno minulých ... Nečetlo se to špatně ale pro mě osobně je to jen lehce nadprůměrné dílo.

2 18.09.2014

U této knížky jsem trochu váhala, jestli nešlápnu vedle, protože anotace trochu navozuje dojem, že jde o červenou knihovnu, ale nakonec byla Lucerna v temnotě skvělým přírůstkem do knihovny a mé obavy se nepotvrdily. Děj byl dávkován přesně tak jak měl být, postavy měly správnou míru tajemna, popisy burcovaly fantazii, zvláště krajiny v Provence a levandulových polí i s její podmanivou vůní, zápletky nutily ke čtení až do poslední stránky, záhady se kupily a místy mi běhal mráz po zádech. Obě linie příběhu minulé i současné obyvatelky starého lehce strašidelného domu byly vyvážené a nakonec se propojily tak, jak se dalo čekat. Trochu mi toto dílko připomínalo Třináctý příběh nebo Chování nočních motýlů, takže kdo si tato dílka oblíbil, tak tomu můžu Lucernu v temnotě doporučit.

Co mi trohu vadilo, byly překlepy, které se alespoň v první půlce knihy objevovaly docela často, ale za to nemůže autorka sama...

2 08.07.2014