Výrostek

kniha od:


Koupit

Vedle Zločinu a trestu a Bratrů Karamazových je román Výrostek jedním z nejčtenějších a kritikou nejvýše ceněných románů F. M. Dostojevského. Je příznačné pro Dostojevského, že jeho romantický, v podstatě čistý a charakterní hrdina Arkadij Dolgorukij má nejvíce rysů destruktivního antihrdiny, jak ho charakterizuje ve svých Zápiscích z podzemí. Arkadij se rozhodne zbohatnout – peníze ho nelákají proto, aby získal pohodlný život, chce jimi dosáhnout na nikom nezávislé moci, stačí mu pocit nadřazenosti pro sebe sama. Když přátelství s lehkomyslným knížetem Sokolským vychýlí Arkadije z cesty, kterou si vytyčil, pocítí touhu stát se „posledním“, nemůže-li být prvním. Romantický snílek a „podzemní člověk“ jsou u u Dostojevského dvěma stránkami téhož jevu. Oba žijí ve stejném osamění, ve stejné nemožnosti navázat komunikaci s lidmi, proniknout k nim a sblížit se s nimi....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11236/vyrostek-JO7-11236.jpg 4.1138
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Academia
Originální název:

Podrostok, 1876


více info...
Nahrávám...

Komentáře (25)

Kniha Výrostek

railly
05. října

Kraft... Nevím proč, ale tahle vedlejší postava mě fascinovala nejvíc z celého románu. Jinak jako všechno od Dostojevského, je i tohle dílo dar z nebes.

Hanka_Bohmova
04. října

Pátá hvězdička chybí jen proto, že mi nevyhovovala přemíra akce a zápletek. Ale vhled do procesu "stávání se člověkem" je skvělý. Je tu vše podstatné: rozřešit otázku vlastní hodnoty, odhalit ji a/nebo vybudovat, objevit její zdroj. A druhé, stejně veliké: nalézt, co je hodno úcty, a vyvolit si to jako svůj osud. Obojí zkomplikováno "fyziologickými" těžkostmi mládí: silnou sebestředností a určitou selektivní slepotou a nekritičností vůči sobě. Neostrým rozlišováním, podléháním iluzi. Bouřlivou reaktivitou tváří v tvář zklamání a nedokonalosti. Tendencí vystačit si s intenzivním okouzlením myšlenkou, zaměnit nadšení za skutečnou práci, za skutečné dosahování ctnosti. A hříchy otců, o kterých se ne náhodou praví, že působí do třetího a čtvrtého pokolení.
Arkadij stojí na počátku své životní dráhy, ale stejná témata jsou rozehrána i na dalších postavách, není možné jim utéct.


Elevant
03. srpna

(+ SPOILER) Vyrostek, rozsáhlý román ve čtenářské obci zastíněný jinými, známějšími Dostojevského pracemi, by žádného milovníka dostojevštiny neměl zklamat. Autorův génius se tu projevuje na obvyklých místech, tedy především v psychologické kresbě postav. Text je koncipován jako zápisky v ich-formě, v nichž nám hlavní hrdina Arkadij Jenom Dolgorukij líčí strasti, které zažívá ve svém novém domově v Petrohradě. Vypravěč zpětně analyzuje své jednání, rozebírá veškeré psychické pohnutky, ovšem nijak je nestylizuje a zůstává velmi sebekritický, proto čtenáři předkládá skutečně věrnou lidskou bitost plnou rozporů a zdánlivých nelogičností.
Dolgorukij přijíždí do Petrohradu jako bezvýznamný levoboček téměř bezvýznamného zchudlého šlechtice, ovšem má svou vlastní"ideu", téměř asketický životní cíl vykonstruovaný v letech utlačování a šikany na gymnáziu. Z této ideje přímo vyplývá střídmost, mravní chování a postupná cesta do ústraní. Když se ale Dolgorukij ocitá v Petrohradě, je konfrontován s jeho obyvateli, většinou mravně nízkými, podlézavými, nedůvěřivými, slabými, a postupně se stále více zaplétá do intrik, kterým sám nerozumí, ale jakousi silou je k nim puzen, propadá dočasně neřestem a směřuje ke zkáze, protože ze spletitých vztahů se již nedkokáže vymanit. Je ale otázka, jestli si tontak nějáká jeho část nepřála, koneckonců u sebe záměrně držel dokument, který jej dělal zásadního pro všechny intriky. Souboj o dokument mezi postavami se podobá vnitřnímu souboji Dolgorukého o vlastní zásady, kvůli němuž se neohodlá dokument zničit. Dává mu totiž moc, a Dolgorukij s mocí počítá i v rámci své "ideje", chce žít životem v ústraní jen pod podmínkou, že nebude bezvýznamný, i když svá práva ani nebude uplatňovat. Je to velký a komplikovaný zápas askeze, ponížení, vůle, hrdosti.
Stojí za povšimnutí, že zápletka Výrostka nese podohné rysy jako zápletka Idiota. V obou románech máme osoby s mravním ideálem, jakkoliv rozdílným, obě osoby zažily ponížení a trpí jistým stigmatem, a v novém prostředí se dostávají do konfliktu se společností, kterou Dostojevskij vykresluje značně kriticky. Dokonce ve výrostkovy máme postavu, která připomíná knížete Myškina, tedy Idiota, a tou je Arkadije Dolgorukého úřední otec, Makar Dolgorukij. Stejně jako Myškin i on je čistá, mravní bytost, poutník bez domova, a navíc hluboce zbožný. Když Versilov, výrostkův biologický otec a představitel druhého, Pertohradského světa (a sám k tomu zřejmě trpící disociační poruchou osobnosti, tedy rozdvojením) rozbíjí náboženskou ikonu po Makarovi, ocitáme se tak trochu v podobné situaci, jako když Rogožin zapříčinil duševní rozklad Myškinův v Idiotovi.
Ačkoliv nepovažuji Výrostka za dílo zcela vhodné pro ty, kteří s Dostojevským teprve začínají, rozhodně je to plnohodnotný román hrající "dostojevštinou", který by rozhodně neměl být ve srovnání se známějšími autorovými díly opomíjen.

Knišíl
04. května

Dostojevského Výrostek je přeci jenom méně známé dílo z jeho románové tvorby, přesto se však jedná o vynikající román 19. století, který realisticky líčí lidské jednání a myšlení. Dostojevského mám čím dál raději a Výrostek, ač přeci jenom nedosahuje takových kvalit jako Běsi či Zločin a trest, stojí za přečtení. Obsahuje též nenápadný humor, že pane kníže Dolgorukij? Pardon, teda jenom Dolgorukij.
Pár citátů, které mě oslovily:
„Jak to přijde, že vše, co chytrý člověk vysloví, je daleko hloupější, než to, co v něm zůstává?“ (s. 8)
„Realismus omezený na špičku vlastního nosu je záludnější než nejpošetilejší fantazie, protože je slepý.“ (s. 137)
„Chápu však jen to, že smích je nejspolehlivější zkouškou duše.“ (s. 347)
„Sleduje-li ušlechtilý, vyspělý člověk vznešenou myšlenku, někdy se úplně odpoutává od vezdejších otázek, stává se směšný, vrtošivý a chladný, ba řeknu ti prostě, je hloupý, a to nejen v praktickém životě, ale nakonec je hloupý i ve svých teoriích.“ (s. 463)

Tinicek
09.11.2020

Kniha ma nadchla, milujem Dostojevského hrdinov, mravné čisté bytosti, ktoré všetkých vidia pozitívne.

nai.ivka
16.08.2020

Dočítat ji budu asi ještě příští rok, ale víc jí stejně nedám. I na mě se to moc táhne a když už to chci zaklapnout, že nuda, autor vytáhne další slušnou historku.

žlučníkář
21. ledna

Krynda pána, co je to za tlustou věc? No není se čemu divit, když to napsal Fjodor Michajlovič. Počet stránek podobnej, jako počet postav a spoustu z těch stránek bych použil třeba na podpal v kamnech. V jinejch jeho knihách mám pocit, že se něco děje. Ve zločinu a trestu, Karamazu, Idiotovi, zápisku z mrtvýho domu... Tam jsem se člověče vůbec nenudil, děj mě vcucnul a hrál si s mojí hlavou, někam to celý vedlo, ale tady prd. Neměl jsem ten pocit ani trochu, co na tom, že se tam přeskakuje z idey na ideu, když je to stejně k hovnu? To bych radši přeskakoval z ikey na ikeu a všude bych si dal koňský koule.

Pan Arkadij Dolnoručák nám řekne, že je levoboček a pak už jenom pindá, plácá, mele a ani by snad radši nemusel. To jeho pindání funguje skvěle jako náhrada prášku na spaní, to je plus. Když ho něco napadne, tak řekne třeba - tahle příhoda není podstatná a ani s tím nijak nesouvisí, ale čtenáře o ní nepřipravím a už mu huba jede. To bych ho hned umlátil bačkorama, nebo tou knihou.

Dal jsem to do konce. I když jsem si myslel, že mě autor přivede k pravidelnýmu pití. Vracet se k tomu znova určitě nebudu, protože většina jinejch záležitostí jsou mnohem větší taškařice. Třeba sbírání motýlů.

TipsyChipsy
10.03.2020

Tak to byla fakt děsná kniha. Hlavní hrdina rozháraný mladý prevít, slabošský a bezcharakterní, jeho otec šlechtic s rozervanou ruskou duší. Nic tam není jednoznačné a jisté, názory a ideály se mění. Co někdo řekne, to si nemyslí, manipuluje se, vydírá, pohrdá, pátrá se odnikud nikam. Nic se otevřeně neříká, jen naznačuje nebo se vyzvídá, zrazuje a intrikuje. Čtenář hledá čeho se chytit a čeká na nějaký smysluplný děj. Ale bohužel děj je za neprostupným sklem tvořeným náznaky a spoustou banálních situací, což je strašné. Realita unikala z hledáčku jako by to bylo od Franze Kafky. Dočetla jsem to, abych zjistila, jestli konec něco osvětlí, ale nestálo to za to. Mám dojem, že autor si akorát uspokojil spisovatelské potřeby a naházel do toho spoustu “psychologie” a předpokládal, že z kvantity vzejde kvalita. Kdybysem to věděla, tak bysem to nečetla!

1