broskev28
komentáře u knih
Vlčí princezna
Cathryn Constable
Vlčí princezna je pro mě trochu šok: čtu ji v době, kdy všechno ruské a z Ruska pocházející je opovrhované a zatracované, už jen čekám, kdy vyobcujeme ze společnosti slušných (čti liberálních) lidí i klasiky jako Gogol, Čechov a Dostojevskij, a teď tohle! Dívka toužící po nekonečných ruských pláních, po sněhu a ledu a po kráse Petrohradu; zkrátka šok.
Vzhledem k roku vydání (2012) tohle dílko prošlo redakčním schvalováním a my díky tomu máme možnost číst netypický snový příběh, který sice začíná v Anglii a jehož hrdinkami jsou tři britské studentky, ale postupně se děj přesouvá do Ruska, na zchátralý zámek knížat Volkonských (a kdo umí rusky, má malou výhodu a nemusí používat slovníček na konci knihy).
Nejsem cílovka, ale Máša, Dmitrij, Ivan i bábuška byli milí. Vzhledem k nezvyklému tématu i prostředí mi asi z paměti hned tak nezmizí, ale kdybych se s knihou minula, asi by mě to nijak netrápilo.
Ten šnek má flek
Vladimíra Staňková
Když píšu o knize Šnek má flek, je mi smutno, a to tak že převelice.
Je to jedna z nejnovějších knih, které jsme do naší knihovny koupili, a mě velmi překvapila – vůbec jsem netušila, že je psaná verzálami, navíc jsem žila v domnění, že to bude knížka typu „obrázek + jedna věta na stránce“. Jenže on je to příběh jako hrom, navíc v jeho první části jsem velmi ocenila novodobou variantu jednoslabičné pohádky, paráda!
Minulé pondělí jsem tuhle knížečku doslova vnutila jednomu šikovnému druháčkovi (a tím jsem ji fakticky zachránila, viz dále); jeho mamka mu to vymlouvala s tím, že už si vybral docela dost knížek. Klučina se nedal a knížku s krásnou obálkou si odnesl s tím, že mi při další návštěvě knihovny poví, jak se mu líbila. A teď přichází ten důvod, proč je mi smutno.
V pondělí uplynul přesně týden od jeho návštěvy a naše malá obecní knihovna už není. Povodeň, kterou nezastavila ani drahá a důkladná protipovodňová opatření, nejprve „pomocí“ kamenů vyrazila všechna okna. Vodní masa poté vypáčila i dveře a domečkem, který knihovnu tvoří, se prohnala s takovou silou, že v budově nezůstala na svém místě a v použitelném stavu jediná police, jediná kniha . . .
Před sedmi lety jsme s kolegyní knihovnu převzaly v neutěšeném stavu: zastaralá, knižní fond neobnovovaný, chyběly především nové dětské knihy, ale taky „klasika“ typu Bylo nás pět nebo Pipi Dlouhá punčocha; nábytek každý pes jiná ves a děti ze školy, na jejímž pozemku knihovna leží, tam téměř nechodily a o knihovně často ani nevěděly.
Ještě před týdnem jsme byly pyšné na práci, kterou jsme za sedm let v knihovně udělaly: zcela nové police a koberec, pravidelné nákupy zajímavých knih, každoměsíční čtenářské aktivity a také dětský čtenářský kroužek. Před knihovnou levandulový záhon, jinan a magnolie, na plotě rozrostlý břečťan a na trávníku lavička s polštářem a knihami zvoucí za pěkného počasí k posezení. Ale největším úspěchem jsou naši čtenáři: nejen že jich výrazně přibylo, ale děti školou povinné nyní tvoří tři čtvrtiny pravidelných návštěvníků!
Stačil jediný zářijový víkend, který vlastně začal už v pátek 13., a všechno je pryč.
Pakáž
Monika Helfer
Pakáž je velmi překvapivá kniha.
Jak nemusím anotace, tak ta na přebalu mi připadá povedená. Já bych z ní ale vypíchla jedno slovní spojení v předposledním řádku, a sice podmanivým jazykem. Podepisuju a smekám před paní překladatelkou. Jazyk a styl vyprávění obecně je opravdu úžasný, netypický, místy až básnický a pak zase skoro úředně strohý; téměř holé věty, kterým chybí – a přitom nechybí – další větné členy. Josef a Marie, jako ona biblická dvojice, která (taky) měla své tajemství. Skvělá charakteristika postav – jen několik vhodně zvolených slov a ten člověk stojí před námi (poštovní adjunkt). A co teprve Georg, Lorenz, teta Kathe, Gottlieb Fink, ale třeba taky Paula!
„Až na samém konci nahoře žili Maria a Josef s rodinou. Říkali jim „pakáž“. Tehdy to slovo vlastně ještě znamenalo jen „bagáž“, tedy „náklad“. Josefův otec a dědeček totiž pracovali jako nosiči neboli trégři, ti, co nikomu nepatřili, co neměli střechu nad hlavou, co chodili od stavení ke stavení a ptali se po práci a v létě nosili sedlákům do stodol obrovské kopy sena. Bylo to nejnižší postavení ze všech, pod úrovní pacholka.“
Těžké duše
Iva Hadj Moussa
Těžké duše jsem cíleně sháněla, protože moje jediná dosavadní kniha autorky – Havířovina - mě příjemně překvapila a zaujala. Když jsem se s knihou konečně usadila a ponořila se do četby, cítila jsem zklamání. Vina je ovšem jen a pouze na mé straně, protože anotace je dostatečně výstižná a já jsem přece věděla, do čeho jdu. Jenže jsem stárnoucí – spíše stará – konvenční žena, která, ač se snažila, nenašla pro hlavního hrdinu mnoho pochopení. Číst o jeho pozdní metalové kariéře mě ale docela bavilo, o tom žádná, a vztah s dcerou byl také celkem trefně a hlavně humorně popsaný.
Netuším, nakolik je autorka schopná vcítit se do mužské mentality; podle pánských ohlasů tady na databázi soudím, že se jí to povedlo. Musím ovšem přiznat, že kniha byla napsána čtivě a potěšila mě i absence romantické linky, takže přečtení určitě nelituju. A největší překvápko: zaměstnání hlavního hrdiny. Vůbec jsem netušila, že bych si někoho takového mohla „objednat“!
Vladana a Prasopes
Barbora Haplová
Hledala jsem na Den literatury (naše školní obdoba dospělácké Noci literatury) nějakou zajímavou knihu pro 3.třídu - krátkou, pokud možno legrační, psanou ve svižném tempu. Listovala jsem mimo jiné právě Vladanou a jakmile jsem přečetla první větu na s.6, měla jsem jasno.
Další četba mě jen utvrdila v mém záměru a já se už teď těším, jak budeme se třeťáky vymýšlet Prasopsovi jméno ("neříkej mi Prasopse!") a jak poprosíme paní učitelku, aby nám Prasopse nakreslila . . .
P.S. První případ dua V+P mě naplnil obdivem, a to zdaleka ne pouze kvůli rychlému a velmi chytrému vyřešení. Ověřit správnost shody několikanásobného podmětu s přísudkem mi dalo celkem dost práce, smekám! Zjevně mám ve studiu naší mateřštiny ještě rezervy, zato autorka (potažmo odpovědná redaktorka) jsou osoby na svém místě.
"Moc vzácné, kouzelné zvíře, dožívá se osmdesáti let, schopné naučit se jak lidskou, tak psí i prasečí řeč. Pozor, nebezpečí! Je tak pomalý a depresivní, že při prvním setkání dokáže dohnat většinu obyvatel Zeměmě k šílenství. Poznámka: Skryté vlohy."
Marco Polo: Cestovatel, který objevil divy dálného Orientu
Victor Lloret Blackburn
Máme v knihovně několik knížek z této série - Moji hrdinové - ale tahle je první, kterou jsem si přečetla. A smekám: stručně, jasně a srozumitelně se tady děti dozvědí, kdo byl Marco Polo a proč je dobré o něm alespoň něco málo vědět.
Já osobně nejvíce obdivuju povedený překlad a bezchybný text - a to byla kniha (aspoň podle tiráže) vytištěna ve Španělsku! Povedly se nejen ilustrace, ale také otázky na konci textu, takže na tuhle útlou knížku příjemného formátu je "radost popatřit" . . .
Hrobník a dívka
Oliver Pötzsch
Kniha Hrobník a dívka mi opět zalahodila. Augustin Rothmayer je mi stále sympatičtější, jeho vztah k Anně pochopitelnější; naopak soužití (?) Lea a Julie má i nadále sinusoidní průběh. Vídeňští kolegové už dokážou Leovy schopnosti a znalosti lépe ocenit, odpustit si narážky na jeho židovský původ však stále nesvedou. Pro mě svižné a zajímavé čtení; paradoxně méně mě zaujala egyptská nežli vídeňská linka.
Překlad mi vyhovoval, tiskové chyby jsem - na rozdíl od spousty jiných čtenářů - ve větším počtu nezaznamenala (a to je v mém případě buď známka zaujetí četbou, nebo naopak přílišné roztěkanosti), jen na s.225 korektoři přehlédli chybnou shodu podmětu s přísudkem. A tak jen doufám, že se můžeme těšit na podobně povedené pokračování.
Za zamčenými dveřmi
Freida McFadden
U druhé knihy Freidy Mc Fadden už jsem tušila zradu, takže jsem podezírala preventivně každého. Ale dopadlo to zase stejně: ani náhodou jsem padoucha neuhodla, vedle jak ta jedle! Ovšem poděkování mě pobavilo asi nejvíc . . .
Mutabor
Norbert Scheuer
Mutabor se od Zimních včel liší asi jako den od noci, alespoň pro mne to tak je.
Málokdy jsem narazila na dvě tak odlišné knihy z pera jednoho autora. Zimní včely byly pro mě navzdory válečné době a hrůzám s ní spojeným jakousi ukolébavkou, uklidňujícím opakováním přírodních cyklů evokujících jistotu a ukotvení. Jednoduchý a srozumitelný text, přičemž forma deníkových záznamů jasně určovala časovou osu.
Naopak Mutabor přede mnou rozprostřel příběh mnohem složitější, obtížněji srozumitelný, rozhodně ne lineární, občas zbytečně (?) krutý, plný literárních, mytických a historických odkazů, které mě občas mátly a znejisťovaly. Paradoxně nejvíce mě v knize zaujaly ty zvláštní kresby, ve kterých jsem něco hledala a něco jiného nalézala. Možná by pomohlo druhé přečtení? Nevím, ale asi to nebudu zkoušet – knížek je tolik, tak si počkám na nějakou, která mě zaujme na první dobrou . . .
„Evros tvrdí, že závěs prý pověsili Sannyini rodiče, aby do hostince netáhlo, kdykoli se otevřou dveře. Jeho původ ale sahá mnohem dál; spolu s knihovnou Mikuláše Kusánského se do našeho kraje dostalo mnoho skvostů, mimo jiné i medově zlaté rouno mytického berana se zlatými křídly. Před tisíciletími z něj utkali tento závěs. Po celém kraji jsou roztroušené dílky podobných příběhů, jež se dají poskládat jako kamínky do mozaiky a pak utvářejí celistvý obraz.“
Nad jedním světem
J. H. Krchovský (p)
Skvělé, skvělé, skvělé!
Jen žasnu, jak takového ducha dokáže zdeptat neúspěch v lásce, respektive rozchod s milovanou bytostí; nejspíš jsem tu opravdovou lásku neprožila a zcela určitě nejsem Básník, duše citlivá. I když zase z jiné stránky: zřejmě neexistuje vděčnější básnické téma, nebo snad ano? Každopádně jsem vždy otáčela stránky se zatajeným dechem a těšila se, jaký skvost tam zase najdu. Velkolepé.
A nad touhle básní mě napadlo, jak a zdali by ji ocenil klasik, Antonín Sova; já jsem si na jeho Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy vzpomněla okamžitě, i když vlastně nechápu proč. A ta zvláštní interpunkce, „gramatika“ jednotlivých řádků:
Kde asi dneska jsi . . . S někým, či sama?
já jsem už navždy sám. (Nepřišla známá . . .)
co asi děláš teď? . . . Pánbůh tě potěš.
mě ostatně taky, děláš-li totéž
Róza, Háňa a tajný život lesa
Tereza Kopecká
Po Bertě pubertě další povedená kniha dua Kopecká + Kopecký!
Mně se to líbilo moc, vztah dvou sester a obecně rodinné poměry, skvělí nejen rodiče, ale taky prarodiče. K tomu žůžo dobrodrůžo v lese, trochu tajemna až pohádkového, takže já - věkem babička - jsem byla velmi spokojená.
Jediná moje výtka směřuje k první větě na s.83 - jak je vidět, nejen školáci bojují s vyjmenovanými slovy . . .
Egbérie a Olténie
Sylva Fischerová
Když jsem tuhle knihu do naší knihovny pořizovala, netušila jsem, co ta dvě jména znamenají a komu patří. Představovala jsem si třeba dvě princezny – asi mě k tomu „naváděl“ i obrázek na obálce (i když moje obálka je trochu jiná, jméno Olténie je až na poslední, zadní straně obálky).
Ale pohádková (?) kniha Sylvy Fischerové mě velmi překvapila. Ano, jsou to pohádky, tedy vymyšlené příběhy, často s nereálnými postavami, ale asi bych je nečetla dětem – tedy určitě ne všechny; jak třeba vysvětlíte dítku několikeré vzteklé oslovení „děvko!“? Mně se ale tyhle příběhy líbí, některé dokonce velice (Bílý tygr, Putsán a Putsýv, Momotaro) a všechny bez výjimky mě překvapily a pobavily. Zařadila bych je třeba k pohádkám Milana Valenty: asi ne každé dítko by se s nimi dokázalo popasovat, občas bych se divila, kdyby jim vůbec porozumělo, zato dospělák si je mnohem lépe dokáže užít a vychutnat. Takže já jsem velmi spokojená a tleskám.
Katova dcera
Oliver Pötzsch
Katova dcera mě nenadchla zdaleka tolik jako třeba série Stanton a Barling. Překvapilo mě, že autor nelakuje dobu po třicetileté válce narůžovo, že surovost doby tam velmi zřetelně vystupuje, to beru jako velké plus, ačkoli se mi místy při četbě zvedal žaludek. Občasné nesrovnalosti už popsali jiní, ale ty mi až tak nevadily. Ovšem příběh samotný mi připadal takový přeplácaný, jako cesta plná zatáček – každou chvíli čekáte, že už jste u cíle, ale ouha, další zatáčka před námi . . .
Zajímavý byl doslov, to jsem tedy fakt nevěřícně zírala, ale jinak mě první díl série zase až tak neuhranul, škoda.
Temná kněžka
Margaret Rogerson
Vespertina je fantasy zcela netypická, takže já tleskám.
Žádná romantika, žádná love story, jen velmi náročný lidský život, život člověka, který dokáže „spolupracovat“ se záhrobím. Rozmluvy jeptišky s přízrakem byly skvělé, na zadek mě posadila Margareta, úžasná byla taky Bolena. Čtivé, překvapivé a dobré, soudím já. A to jsem ještě nezmínila překladatelské bonbónky duchů a přízraků všech tříd a kategorií, to byla fakticky lahůdka!!!
Únos čtvrté princezny
Julia Golding
Únos čtvrté princezny je relativně stará kniha, žádná novinka – můj syn ji před lety jako náctiletý objevil v knihovně a byl nadšený. Po několika letech se k ní ještě jednou vrátil a jeho hodnocení bylo stále stejné: obdivné a pochvalné. Příběh čtvrté princezny Taoshiry a gerfalského prince Ramila je skvěle napsaný: střet dvou nábožensky i společensky protikladných kultur reprezentovaných jejich nejvyššími představiteli, kteří mají uzavřít politický sňatek. Jenže věci se děly a šlo to dál, jak se praví v jedné pohádce – a tady se děje spousta nečekaných věcí! Sympatické i nesympatické postavy, nečekané dějové zvraty, dobře popsané různé typy zemí, náboženství a státních uspořádání. Láska, věrnost, čest, přátelství, úcta, odvaha, ale taky zrada, lež a smrt, to vše a ještě mnohem více najdete v tomto dobrodružném i poučném příběhu. Ač je určen mnohem mladším čtenářům, nepovažuju jeho čtení za ztrátu času, naopak.
Nečekaný návrat Josephine Foxové
Claire Gradidge
Výborná knížka – zajímavý čas, skvělé postavy, výrazný autorský rukopis.
Válečná detektivka a současně rozkrývání rodinné historie. Zkostnatělý přístup některých britských občanů jak k Židům (a nezřídka, v intencích Hitlerova dělení, i ke Slovanům), tak k ženám už jsem zažila ve více knihách, ale tady to bylo navíc umocněno rodovou záští a maloměstským prostředím. Zajímavé a pro mě velmi čtivé byly vsuvky tištěné kurzívou: nejen návraty do dětských let, ale taky jakési vnitřní odpovědi, poznámky či monology Josy samotné.
Takže já určitě doporučím a jsem moc ráda, že jsem se s touto knihou – navzdory skutečné záplavě každoročně vydávaných knižních titulů – neminula; určitě patří k těm povedenějším v rámci žánru.
Greenwoodové
Michael Christie
„Protože nic jiného než chudoba vás nenaučí, jak velkým luxusem je ve skutečnosti morální zásadovost.“
Při čtení téhle knihy jsem si, netuším proč, vzpomněla na Steinbeckovy romány, tedy přede všemi na knihu Na východ od ráje. Možná kvůli jisté velkoleposti záběru, kvůli komplikovaným rodinným rodinným vztahům, kvůli kouření opia, možná byla důvodem i skvělá „farma“ Temple. Anebo prostě a jednoduše kvůli silnému dojmu, kterým na mě příběh zapůsobil.
Řečeno lapidárně: kdybych neseděla, tak tohle by mě posadilo na zadek. Úžasná kniha, kterou odteď budu každému doporučovat – jedna z těch, v nichž si každý čtenář může najít něco svého, poselství, které bylo napsáno (možná) právě pro něj. (A ani hrubka typu ochomítají mi nepokazila krásný pocit při četbě, a to už je u mě co říct!)
"Tak či onak si Temple o dobrém vlivu knih ve své knihovně žádné iluze nedělá. Její knihy nikoho z nízkého postavení nepozvednou. Nenapraví bezpráví, nezachrání zbloudilé duše před zatracením ani jim nenaplní kručící žaludky. Ale mohly by vpustit pár paprsků slunečního světla do jejich mizerných osamocených životů, a to už něco znamená."
Jantarové slzy
Sofía Segovia
Jantarové slzy jsou úplně jiné než Šepot včel, nutně, protože válečná doba v evropském prostředí není nakloněna zvukomalebnému vyjadřování. Bylo pro mne překvapivé, že si mexická autorka vybrala pro svůj druhý román právě tohle místo a dobu, ale v doslovu je vše objasněno. Čtivost příběhu podle mě nelze upřít, stejně tak si pochvaluju další skvělý překlad Romany Bičíkové, smekám. Přidejte k tomu pečlivou redakční práci nakladatelství Host a máte před sebou „adeptku“ na knihu roku.
Prusko – země, jejíž dějiny ani územní historii neznám, ale v podání Sofie Segovie má úžasné kouzlo. A bez ohledu na kořeny a na charaktery všech hlavních hrdinů nám autorka tu více, tu méně razantně předkládá pravdu, s níž si dějiny – a především vítězové – nikdy nelámali hlavu: válka nikdy není a nebyla válkou celého národa, těch obyčejných. Ale právě ti na ni vždycky nejvíce doplatí. Ovšem přístup mnoha Němců/Prusů k Polákům v této knize byl opravdu šokující. Alexander Solženicyn mě překvapil. A pohádky o královně Juratě bych si taky ráda poslechla . . .
„Po relativním míru ve válce, po noci předstíraného klidu, stačil jediný okamžik a její život se smrskl na pochopení, že jediný poklad, za který stojí nasadit život, je život sám.“
Jak Hitler ukradl růžového králíčka
Judith Kerr
Kniha, která mě v dětském oddělení zaujala svým obalem. A velmi brzy jsem zjistila, že obsahem vůbec nezaostává, naopak! Jak mnozí zmiňují, není to válečná kniha, ale to přece nikdo netvrdí!
Tak jak v téhle knize autorka poskládala reálná fakta, si i dítko školou povinné dokáže představit, jak hrozná a přitom neuvěřitelná musela být pro většinu Němců už léta předválečná. A taky jak limitující byly pro každého emigranta finanční prostředky, protože ani velmi vzdělaní a ve světě známí lidé neměli jistotu solidního a slušně placeného zaměstnání v zemi, do níž utekli před nacistickým režimem. Židé se navíc s nastupující silou předválečného Německa nemohli spolehnout ani na vstřícné postoje vlád (nejen) sousedních států . . .
Skvělou válečnou sérii M. Gleitzmana, kterou soukromě nazývám příslovce, odteď budu našim čtenářům doporučovat jedním dechem s knihou Jak Hitler ukradl růžového králíčka. A pevně doufám, že se jednou dočkáme i všech pokračování Anniných osudů – volné trilogie, kterou se prý autorka proslavila po celém světě . . .
Nevěsta hříchů
Manuela Schörghofer
Po Nevěstě z kláštera to byl opravdu šok. Zatímco tamto byl výborný příběh, který navzdory žánru překvapil svou čtivostí a reálností, přidanou a nečekanou historickou hodnotou, tak tohle bylo odnikud nikam, dokonce ani Rufus neměl šanci s tím něco udělat. Jako by tuhle knihu psala jiná osoba.
Pro mě velké zklamání, ale jsem zvědavá na naše čtenářky . . .