broskev28 komentáře u knih

Detektivka - nebo thriller, jak chcete - která nabízí víc než jen pátrání po padouchovi. Způsob, jakým jsou vykresleny postavy i prostředí, mě velmi překvapil, nemohla jsem hltat stránky a spěchat k vyřešení, protože tady to jednoduše nejde. Černé a bílé není striktně vymezeno, nápověda se ukrývá na nečekaných místech a vy musíte hlídat každé slovo každé postavy.
A naprostá pecka, alespoň pro mne, je první a poslední stránka příběhu!
Černooké Zuzany jsem nečetla, ale tohle mě zaujalo.

"Člověk, který prohlásil, že za peníze se nedá koupit štěstí, nikdy neměl peníze," odpoví dr. Grecová.

13 28.12.2023

Hra o duši – druhý díl série, jenže první jsem nečetla, takže na něco se navazuje a mně trochu chybí souvislosti, ale budiž, moje chyba. Začátek zajímavý a čtivý, okamžitě mě vtáhnul, ale s narůstajícím počtem stránek se mi příběh zamlouval stále méně. Zajímavé a nečekané bylo dokončení 1.kapitoly, to přiznávám, ale jinak mě kniha zklamala. Jsem ovšem přesvědčena, že čtenáři thrillerů v naší knihovně budou mít po přečtení na tuto knihu mnohem lepší názor.

Dívka z inkoustu a hvězd byla prvotinou této autorky a já jsem ji chtěla porovnat s knihou Napospas, která se mi opravdu líbila. A výsledek mého porovnávání je – alespoň pro mne – velmi uspokojivý.
Ve své první knize si autorka vymyslela zajímavý svět: (kdysi) plovoucí ostrov Joya, zalidněný zajímavými postavami a opředený ještě zajímavějšími bájemi. Aby toho nebylo málo, hlavní hrdinka Isabella je dcerou kartografů, a právě jediné dědictví po zesnulé matce, látková mapa ostrova, umožní Isabelle zachránit jejich svět. Ale bez dcery guvernéra, její přítelkyně Lupe, by se báje nenaplnila . . .
Byla jsem spokojená: věnování spolu se souřadnicemi, které mě (z)mátly; nádherná grafická úprava knihy – nejen obálka, ale i vlastní text je výborně graficky zarámován; fantastický svět – Afrik, Europa, Amrika, Aegypt, ale třeba taky Dédalo. Pravda, nepochopila jsem třeba ty slepice, koneckonců ani tibicény, ale to je autorská licence, proč ne. Ovšem s čím určitě nesouhlasím, to jsou prohřešky proti české gramatice – ponejvíce to byly chybné shody podmětu s přísudkem. (Jediné, co mě může těšit, že mi mladé čtenářky knihu po přečtení přinesou a velmi se rozhořčují právě nad výskytem těchto chyb.)
Takže soudím, že historické téma se autorce sice povedlo lépe a přesvědčivěji, ale ani fantasy svět plovoucího ostrova není špatný, určitě doporučím!

„Báje je něco, co se stalo tak dávno, že lidi radši předstírají, že to nebylo doopravdy, i když bylo.“

Stíny nad Pecan Hollow jsou prvotinou autorky, ale mně to vůbec tak nepřipadalo – příběh je napsaný (a zřejmě i přeložený) velmi čtivě a zajímavě. Pro mě je to pomyslný další kamínek v mozaice amerického systému pěstounství – zřejmě není náhoda, že v tolika knižních i filmových příbězích je role pěstounů vysloveně záporná.
Katherine proto držíme palce, ale lidské a sympatické jsou i další postavy: nejen Eleanor (což je vcelku pochopitelné a logické), ale pro mě trochu překvapivě taky Red a Sugar. Jen ten samotný závěr knihy se mi trochu nepozdával, i když chápu, že si Kit i Charlie zasloužily svůj díl štěstí. A věřím, že čtenářky v naší knihovně nebudou zklamané.
P.S. Název i místo samotné mě donutily vyhledat si více údajů o stromech, na nichž rostou pekanové ořechy; i tohle je plus pro knihu.

„Kitiným majákem, který ji naváděl k lepším časům, byla myšlenka na Eleanor. A udělala dobře, že to světlo následovala. Tohle dítě bude potřebovat někoho jako je její teta – někoho, koho baví smažit lívance či vymýšlet jméno pro kuře. Možná ji potřebovala i Kit sama. Ale cena, kterou za to musí zaplatit, to, že uvízla se všemi těmi lidmi na jednom místě, byla zdrcující.“

14 25.12.2023

Pro nesmělé čtenáře - tedy pro ty, které odrazuje tlustá kniha plná textu - ideální čtivo: téměř na každé straně najdeme malý obrázek, řádkování je větší a hlavně (nejen) třeťáci v knize najdou zajímavý, i když nijak úchvatný příběh. Ovšem už jen kvůli tomu skvělému nápadu, který měla Loganova máma-vynálezkyně, stojí za to si knížku přečíst!
Já ji našim nerozhodným budu určitě doporučovat, tím spíš, že volné pokračování má název Fotbalový nervák!

12 22.12.2023

Zvěrolékařka – další chytlavá série Sarah Larkové, ale já se zase budu opakovat: novozélandskou trilogii tato spisovatelka asi už nepřekoná. Velké sny popisují zajímavou dobu, různorodé jsou i postavy, jimiž spisovatelka svou knihu zalidnila (postava Marii by v dnešní době zcela jistě získala diagnózu PAS), ale samotný příběh nijak výrazně nevybočuje z řady knih na podobné téma. Popis bojového šílenství první světové války je určitě povedený, podobně jako vylíčení tehdejší tradiční ženské úlohy; asi nejzajímavější jsou právě veterinární „studia“ mladé Nellie.
Pokračování příběhu (2.díl) probíhá ve stejném duchu jako první část, jen se dostáváme do meziválečného Německa, tedy do doby, v níž se formovaly fašistické základy německé politiky, a poté konečně na Nový Zéland. Pro mě nové a objevné bylo postavení židů a obecně německých přistěhovalců, výraz enemy aliens jsem neznala, ani praktické důsledky této přistěhovalecké politiky. Velmi akční je část děje odehrávající se na Krétě.
V obou knihách najdeme spoustu drobných (pochopitelných) překlepů, ale kromě toho překvapivě i slova jako paralizované nebo idilické. Ale to jsou drobnosti, takže já našim čtenářkám obě knihy určitě doporučím.

„Nikdo jim nikdy nesmí říkat jinak než Novozélanďané nebo třeba na ně shlížet zvysoka. Jsou, co jsou, a stanou se tím, čím budou chtít. S tím se musíme všichni smířit, dokonce i jejich otcové.“

15 20.12.2023

Přiznám se, že mě kniha nijak nenadchla - rozhodně znám lepší romanťárny, třeba Spolubydlící.
Ale o to víc jsem si užila komentáře, moc děkuju všem. Někteří (Kudlanka03) podobně jako já obdivují nejen povedenou obálku, ale i vtipný český název. Souhlasím s komentářem Akléda - tedy ne se čtyřmi hvězdami, ale se stížnostmi na korekturu, která se asi vůbec nekonala! Moc mě pobavil Kudík - i pro mě byl Steve Rogers Goldstein asi nejvýraznější postava! A podobně jako katallinka bych si docela ráda nějaký podcast tohoto typu naživo poslechla.
Já přidávám do svého komentáře nejen Shayin povzdech na nekončící, tolik "oblíbené" fundraisingové kampaně, ale taky multikulturní zkratku CBUPBM (zajímalo by mě, jak vypadá v angličtině).

14 18.12.2023

Musím tě zradit rozhodně není čtivá a zábavná kniha, každý, kdo se odhodlá k jejímu čtení, s tím musí počítat. Ruta Sepetys si nevybírá líbivá a snadná témata, ale snad ani to válečné (Sůl moře) na mě nepůsobilo tak depresivně jako příběh konce komunistického Rumunska. Způsob psaní – možná i překlad? - pro mě evokoval šedivou, prázdnou, bezútěšnou realitu, v níž se základním problémem stává faktické přežití, a hlavně: v níž nemůžete věřit vůbec nikomu. Otřesné svědectví, byť „pouze“ literární.

23 17.12.2023

Po Grónském roku, který jsem nedočetla, se mi do téhle novinky vůbec nechtělo. Ale ježto marodím, tak nepohrdnu žádnou knihou, která se vyskytne v mém okolí; Dýchej za mě byla jednou z těch několika dostupných.
A jsem tomu ráda, protože s Grónským rokem nemá vůbec nic společného – ani téma, ani dobu, v níž se odehrává, snad jen ich formu vyprávění. Příběh sester Nekolových, Augusty a Milady, na pozadí, i když možná spíše na popředí první světové války. Málokdy jsem četla tak přesvědčivé vylíčení zoufalých životních podmínek civilistů – těch, kteří neměli co šmelit na černém trhu a nepocházeli z bohatých rodin.
Svérázná a jistě nadaná Gusta a její obětavá sestra, vždy baculatější a přízemnější Milada – velmi zajímavá nerozlučná sesterská dvojice. Přísný otec, který ale Gustu nechal jít vlastní cestou, jakkoli byla tehdy náročná, pro ženu dvojnásob, zatímco Milada neměla šanci ani na svou vysněnou učitelskou dráhu. A i když ke konci války obě sestry uskuteční své plány a dosáhnou úspěchu, pro jednu z nich už je příliš pozdě.
Příběh mě zaujal, i když místy mi připadal trochu nevyrovnaný. Miladiny popisy předválečné Prahy, jejího zaměstnání v Roudnici („víte, v kolik vstává císař František?“), provolání Mým národům a začátek nepochopitelné války, která měla být rychlá; neuvěřitelné osudy a setkání. Jen závěrečné kapitoly s Josefem mi moc nesedly, ale to spíš kvůli jeho invaliditě – jak třeba řídil auto? Jistě, mohlo být speciálně upravené, ale takové asi za války nebylo snadné získat; prostě detail, který mě trochu rušil.
Každopádně během četby se objasní i zvláštní detaily vyvedené na obálce, takže pro mě určitě povedená kniha, kterou budu doporučovat.

„Přesto se zmiňuješ, že tvá práce není tvůrčí, že máš obavy z rutiny, která mně, jako malířce, nehrozí. Nemusíš se bát. Jsi stejná, ne-li větší umělkyně než já. Malíř vytváří obraz, stavitel kostel a učitel živého člověka. Učitelství je nejdůležitější umění ze všech.“

18 15.12.2023

S Elenou Ferrante jsem se nepotkala – Geniální přítelkyně mě vůbec neoslovily, nedočetla jsem ani první díl; její další u nás vydané knihy jsem proto ignorovala. Jenže pak jsem se doslova srazila s její dětskou (?) knížkou Pláž v noci: tam, kde jsem ji potkala, jsem vlastně vůbec neměla být. A tak jsem usoudila, že budu podél téhle Ariadniny nitě pokračovat: Pláž v noci prý úzce souvisí s knihou Temná dcera, takže sem s ní!
Teď děkuju vesmíru, že jsem se k Temné dceři dostala. Nemyslím si, že hlavní postava je psychopatka – považuju se za dobrou mámu, koneckonců šestnáct let „domácího vězení“ s autistou vás vycvičí, ale možná právě proto ji naprosto chápu. A denně se ve své profesi setkávám s matkami, které jsou neuvěřitelně psychicky rozpolcené právě kvůli svému mateřství. Někdy je těžké (ne-li nemožné) považovat ho za přínos, když vám současně tolik bere . . .
A je to právě Elena Ferrante, která tyhle pocity dokáže popsat neuvěřitelným způsobem; občas nevěřícně kroutím hlavou, i když s ní souhlasím, a to prosím nejsem z Neapole!
A jen douška na závěr: tohle mi opravdu mnohem více připomíná rukopis Domenica Starnone (Tkaničky), který bývá někdy považován za spisovatele, který se skrývá pod pseudonymem E.F. Jenže na druhou stranu: dokázal by muž tak dokonale popsat všechny zápory mateřství?

„ Okouzlila mě především ona, jmenovala se Brenda. Povídala jsem si s ní celý večer a představovala jsem si sama sebe na jejím místě, svobodnou, na cestách, s neznámým mužem, po kterém bych neustále toužila a který by toužil po mně. Všechno od nuly, žádný zvyk, žádné pocity otupělé předvídatelnosti. Já jsem byla já, produkovala jsem myšlenky, jež nenarušovala žádná jiná starost než zamotané vlákno tužeb a snů. Ještě mě nikdo nedržel spoutanou navzdory přestřižené pupeční šňůře.“

19 14.12.2023

Nelítostný princ je můj velký omyl – koupili jsme ho do knihovny v domnění, že je to nějaká YA fantasy; možná by mi tentokrát tetovaný svalovec s pekáčem buchet na obálce napověděl včas, oč tady kráčí. (Ale jahody jsou povedené, souhlasím.) No nic, stalo se a já jsem si knihu „za trest“ přečetla: co jsi koupila, to budeš číst!
První překvápko a první asociace: vždyť je to velmi přibližná kopie/parodie klasického díla – Kačenka a Petrucio by se určitě poznali, v roli Blanky vidím Rionu, ač není Aidina sestra? Mafiánské prostředí by velkému alžbětinci (na rozdíl ode mne) možná taky nevadilo, soudím já; vycházejme z reality. A překvapení druhé: musím spravedlivě a poctivě přiznat, že jsem se nenudila - příběh je napsán zručně a svižně, nechybí humor a překvapivé zvraty. Bohužel nechybí ani (na můj skorodůchodcovský vkus) spousta vulgarit a sexu; ani jedno v knihách většinou nevyhledávám, a tudíž ani neocením.
Takže asi nejvíce mě zaujala následující pasáž:

„Proč myslíš, že někdo utratí půl milionu dolarů za kampaň na post radního, když pak dostane plat 122 304 dolarů?“ zeptám se jí.
„Zřejmě si chceš pohrát se zónami a daněmi, aby to vyhovovalo tvým podnikatelským záměrům. Taky budeš moct spoustě lidí dát to, po čem touží.“

P.S. Abych nezapomněla: oceňuju i nabídnuté hudební menu!

Prvotina Na kopci určitě není detektivka – předlouho trvá, než se dočteme, koho a proč vlastně hledáme, navíc zkušenější čtenář má jasno mnohem dříve. Asi nejvíce mě zaujala Marie, respektive řešení její situace. A docela by mě zajímal ten původní konec, který byl podle předmluvy zřejmě úplně jiný.
Z pročítání komentářů je jasné, že tahle kniha panu Březinovi spíše uškodila: někteří kovaní detektivkáři už další knihu tohoto autora nehodlají riskovat, což je možná škoda. Tak jsem zvědavá na čtenáře naší knihovny, kteří na Jiřího Březinu dosud nedali dopustit . . .

Jiný pohled na válku, na ty, kteří se z ní nikdy nevrátili, ale hlavně na ty, kteří přežili a cítí se vinni. Velmi dobře napsaná kniha zalidněná různorodými postavami, s naprostým minimem sentimentu a romantiky. Lidi jako byli David, Harry, slečna Allbrightová nebo Anna bych chtěla taky potkat; zvlášť Anna mě jako mámu přivedla na myšlenku, zda bych se dokázala zachovat tak jako ona . . .

"To přesně tím myslím. V tomhle světě nic takového jako víc radosti, než si člověk zaslouží, neexistuje."

10 07.12.2023

Podivný počátek je prvním dílem série s hrdinkou Veronikou Speedwellovou, „dámou detektivem“, abych použila označení používané v knize samotné. Milý, humorný a samozřejmě feministicky laděný příběh z viktoriánské Anglie se čte skvěle. Veroničiny slovní šlehy na téma ženských i mužských (ne)ctností, její cestovní zážitky, její originální přístup k sexuálnímu životu i ochota hovořit na toto ožehavé téma se svým protějškem, to vše staví knihu na srovnatelnou (tedy velmi dobrou) úroveň třeba s knihami série Raven, Fisher a Simpson Ambrose Parryho – alespoň pro mne.
Občas mě trochu zarazil překlad („lékař mi napsal na Kostariku“), někdy i věcná stránka – v roce 1887 asi stěží probírali genetické mutace, když o genu jako takovém zatím nebyla řeč, ale to jsou drobnosti. Takže já určitě doporučuju!

„Pravda je tvrdé zrcadlo a já teď nemám náladu dívat se na svůj odraz.“

14 06.12.2023

Krásné a moc povedené - jak text, tak ilustrace!
Pobavilo mě supertajné agentské doupě, podobně jako souhvězdí dudlíku či kaktusu, úžasné je i to kraťoučké povídání o knížkách a skvělá je poslední dvoustrana, respektive text v obrázcích.
U nás tahle idylka vydržela jen do chvíle, kdy si mladší sourozenec dokázal dupnout a začal prosazovat to svoje; v miminkovské fázi nám to výborně klapalo. . .
P.S. Z celé knížky se nedozvím žádná jména, což je zvláštní. Takže jen z psacího L. na obálce s fotkou UZV soudím, že to jsou sestry Lotka a Mika.

12 04.12.2023

Knihu jsem odklikla mezi nedočtené, ale rozhodně to není proto, že by mě nebavila nebo že bych její četbu považovala za ztrátu času.
Měla jsem ji totiž vypůjčenou jako e-knihu, která po 40 dnech zmizí z mého tabletu, a já jsem se do ní pustila příliš pozdě. Jenže tohle není kniha, kterou lze přečíst na jeden zátah - už jen kvůli spoustě faktů a citací, které vám předkládá. Nicméně stačila i ta zhruba třetina, kterou se mi podařilo přelouskat, abych pochopila, že tohle dílo chci mít doma, abych se do něj mohla kdykoli podívat a hlavně abych si v něm mohla podtrhávat, což jinak v knihách moc často nedělám. Občas jsem narazila na myšlenku či vyjádření tak trefné, že se mi až zatajil dech: jo, přesně takhle to funguje, ale já jsem si to doposud neuvědomila, dokud mi to někdo - v tomto případě Jan Géryk - nenaservíroval černé na bílém. Takže moc děkuju!

12 02.12.2023

Leon, mistr kliček – 1.díl série Fotbaloví divoši, je zřejmě další knihou, kterou pro své děti napsal táta. Aspoň to tak na mě působí: Joachim Masannek, otec dvou malých fotbalistů, je autorem desetidílné fotbalové série o malých fotbalistech a určené právě pro ně. My jsme do knihovny koupili celou sérii navzdory tomu, že rok vydání už je dnešním prvostupňovým klukům dost vzdálený. Zatím to vypadá, že Fotbaláci sice ve frekvenci výpůjček na celé čáře vedou, ale potěšitelné je, že k fotbalovým divochům se posléze dostanou právě čtenáři fotbaláků a vůbec si nestěžují, možná naopak.
Všechny díly téhle série mají totiž menší rozsah a naopak větší záběr do rodinného zázemí malých fotbalistů. Trenérem je člověk, který kvůli zranění nemohl aktivně hrát, ale přesto nezahořkl, ba naopak. Navíc své svěřence připravuje na smutný, ale bohužel reálný fakt: fair play je krásná myšlenka, ale tým Michiho se jí rozhodně nehodlá řídit – vítejte v realitě! Přesto dokáže „své“ kluky připravit na tenhle těžký zápas, ve kterém může být strach mocným a účinným spojencem těch menších a slabších.
Jazyk knihy mě nijak nenadchnul, ale myšlenka a její provedení ano, takže ačkoli jsem zapřisáhlá odpůrkyně fotbalové lobby, nedokázala jsem knížku odložit. Pravda, popis rozhodujícího „mače“ byl velmi nevěrohodný, ale zapojení Jožky s Rabanem mi to z velké části vykompenzovalo. Takže i nadále budu sérii doporučovat našim malým fotbalistům a těšit se na jejich postřehy a připomínky.

8 01.12.2023

Budu se opakovat - text nijak úchvatný, ale adekvátní ilustračnímu doprovodu: i já jsem hledala popisované děti, a nejen je. Navíc mně jako dospělákovi se moc líbí ta jakoby dětská a jednoduchá malba, v níž se dá dlouze hledat; na mě měla podobný účinek jako mandaly, paráda!

9 30.11.2023

Přidávám se k těm, kteří tuto knihu hodnotí jako nejslabší z díla K.Quinn - i já jsem měla problémy se začíst a první třetina knihy mi připadala monotónní a vleklá. Naštěstí se poté děj rozjel zajímavěji, takže jsem ji vzala na milost.
Výhrad bych měla spoustu, ale jedno knize upřít nelze: porovnání amerických a ruských žen bylo velmi vtipné a vyznělo jednoznačně ve prospěch Rusek. Ať jde o volební právo, profesní záběr či válečné aktivity, ve všem byly napřed. A moc se mi líbily kritické postřehy samotné Mily vůči funkcionářům a obecně vůči "nešvarům" stalinského režimu. Takže určitě doporučuju - jak psali někteří, tak mimo jiné i proto, že je zde několikrát zmíněn Markov a jeho rod od Bajkalského jezera. Lovkyně i Kód růže mě vtáhly snadněji a nadchly mě více, ale ani tohle není špatné čtení, už jen kvůli historické lince.

"Zdraví nám dává osud a štěstěna," citovala jsem svoji matku. "Na všechno ostatní si musíme vystát frontu."

15 29.11.2023

Nová kniha Celeste Ng mi dala zabrat. Četla jsem ji dlouho a podobně jako komentáři Radimka mi první půlka připadala zdlouhavá a trochu nudná, teprve poté jsem se začetla a dočetla jsem ji bez problémů. Nebylo to lehké čtení (ani být nemělo, soudím já), a to rozhodně ne jen proto, že šlo o neradostnou dystopii. V jednom okamžiku dochází hlavní postava k prozření: to, co se děje nám, Asiatům, se dělo v dějinách země zvané nyní USA už vícekrát – jak původním obyvatelům severoamerického kontinentu, tak černochům přivezeným na otrockou práci. Pokud mlčíme tehdy, děje-li se příkoří jiným, a utěšujeme se myšlenkou, že všechno je v pořádku, protože my – já a moje rodina - jsme v pořádku, programově nevyčníváme, pak se nemůžeme divit, když jednoho dne dopadne ruka osudu i na nás.

„Odebírání dětí má dlouhou historii, pod různými záminkami, ale ze stejných důvodů. Nejvzácnější rukojmí, obušek nad hlavami rodičů. Slovo kotva nemá opak, ten však existuje a je to právě tohle: snaha vykořenit nějakou jinakost, něco nenáviděného a obávaného.“

17 27.11.2023