bosorka@
komentáře u knih
Něžná je noc
Francis Scott Fitzgerald
Ono je tak jednoduché takoveto lidi odsoudit. Ale Fitzgerald odsuzuje hluboce a zajímavě, lépe než většina jiných autorů. Také je trýznivé a poučné sledovat hlavní postavy, které se topí ve vlastní situaci bez možnosti se z ní vymanit. Společným jmenovatelem jsou peníze, což svádí ke zjednodušení, ale autor je mistr v rozpracování a pochopení sdělení, že tak jednoduché to zas není. Autor sám je ztělesněním Ameriky. Ale i Ameriky velkých klasických filmu MGM, jako Velká země nebo Africká kralovna. Člověk u FSF automaticky musí srovnávat s díly Tennesseeho Williamse který je daleko lepší autor, opravdovější psycholog a dokáže zasáhnout ještě daleko hlouběji.
Temný cypřiš
Agatha Christie
Moje oblíbená od autorky. Také tu dejem a jmenem hl. postavy odkazuje na D. Sayersovou, Podivné namluvy lorda Petra. Zajímavé je, že pres všechna tahle pouzivana romantická klišé, jsou obě autorky tak kvalitní a čtené.
Kletba rodu Campbellů
John Dickson Carr
Je to anglicky humorné. Málokde jsem se tak pobavila. Místy jsem slzela smíchy.
Jean Santeuil
Marcel Proust
Krásná, hluboká záležitost. Autor má basnikovu vnímavost i cit pro prozaickou popisnost. Z díla je patrné, že Proust je výjimečný autor. Místy svou analýzou situací a vnitřních hnutí připomíná Kafkovu mentalitu. Na rozdíl od Kafky je ovšem jeho děj podstatně méně paranoidní a více upřednostňuje krásu krajiny , světa a mezilidských vztahů. Jeho styl je humanisticko-filozofický, osobitý a nezaměnitelný.
Antonia a její dcery
Marlena de Blasi
Marlena de Blasi si mne svým způsobem psaní získala natolik, že si postupně čtu všechny její knihy. To většinou nedělám. Často se mi u autora líbí jen jedna nebo dvě jeho knihy a ostatní naopak vůbec ne. Typickým příkladem je Urban nebo Topol nebo Sorokin, Eco, Hájíček. Výjimkou je možná Pelevin, Sayers, Jung, Celan, Zafón. Marlena píše, viděno mým světem, téměř nebo úplně brakovou literaturu. Přesto mne okouzlila svým ženským projevem, upřímností, schopností opravdu vyprávět příběhy, srdečností, nadhledem a detaily či propojením zvolených témat. Je to svým způsobem vždy napínavé a hluboké. Laskavý a moudrý odpočinek od ponurého a egoistického "mužského" způsobu psaní. Přitom, když se podívám na autorčin vzhled.. nekoupila bych si od ní asi ani rohlík.. :)) Působí na mne jako falešná věštkyně která navíc zrovna utekla od cirkusu.
Šamanský růženec
Ondřej Sekanina
Způsob sdělení je tu jedinečný. Odehrává se v intencích zvláštního monologu, téměř zarikani. Obsahem jsou zejmena reálie přírodního života v Thajsku v životním příběhu ženy z okraje džungle. Velkym bonusem je její znalost českého prostředí a možná i vlastnosti zdědene po jejim otci, který je vesnickym šamanem. V obsahu a způsobu vyprávění je něco na způsob automatického textu a hlubinné psychologie. Jednoducha řeč je protkana mnoha zakladnimi symboly a indianskou mentalitou. Díky zvlastne /bez obvyklého hodnocení nebo nepřijetí/ popisovanym dramatickým životním okolnostem/zkušenostem, dílo na mne působí /a pokud, tak pravděpodobně spíš jenom na zeny/ necekane silnou katarzí v takovem jednoduse ocistnem smyslu.
Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Měla jsem při čtení celou dobu narůstající pocit, že hrdina knihy trpí naprosto zbytečně.
Prostě mne zde vůbec nepřesvědčily popisované důvody. Líčení cele situace působilo strašně absurdně. Přitom jde o téma či důvody, které jsou samy o sobě obecne, opodstatněné k utrpení, víc než jakékoli jiné. Jakoby vážnou věc autor naopak zcela zbagatelizoval svým vyprávěním a z hlavní postavy udělal naprostého idiota. Přitom je Goethe beze sporu génius. Prostě pro mne zde obrovské paradoxy.
Pokrokem k zániku
Mnislav Zelený-Atapana
Mnislav Zelený má své rezervy. Jednou z nich je extrémně idealisticky pohled na přírodní národy. Druhým z nich je zbytečný muzsky sovinismus. Přesto je určitě fenoménem ve znalosti a popisu indiánských kultur. Také je z jeho textů znát obrovská láska k těmto lidem a nadšení z nich. Jeho vyprávění a zkušenosti jsou fascinující a obdivuhodná, jeho názory je nutné prostě někdy vydělit dvěma někdy deseti. Tato kniha není to nejlepší co lze z jeho životní zkušenosti s indiány vyčíst nebo pochopit. Je v ní mnoho zjednodusujicich názorů a kontroverzních tvrzení.
Cesty na Sibiř
Martin Ryšavý
Jedná se z mého pohledu o určitý slepenec autorových životních peripetií při útěku od životních zklamání do daleko socialne náročnějšího prostředí /je předem jasné, že když se vrátíte z ruského venkova, budete mít spolehlivě 100 % potom kdekoli západně doma pocit, že žijete v raji/ a hledání odpovědí na své duchovní potřeby vědeckým zkoumanim pozůstatků samanske tradice. Autor často v knize zdůrazňuje že nemá rád lidi. Způsob jeho vztahu k ženám je zde mírně řečeno otřesný. Ovšem čtení je to poutavé, uprimne líčení jeho cest poměrně s ničím jiným doposud nesrovnatelné a možnost porovnávání a prolínání s filmem Duše v muzeu bezva nebo dokonce klíčové. Je humorne zajímavé, že existují lidé jako autor, kteří na místo, aby našli nějakého šamana a podrobili se zmenenemu stavu vědomí nebo čemukoliv podobnému zážitku přímo, okolo tohoto vědecky léta opatrně krouží jako kolem horké kaše. Překvapivě je v tomto případě, zřejmě díky autorově citu pro detail, dosaženo pro čtenáře asi nakonec nějak srovnatelne nebo více.
Hranice zapomnění
Sergej Lebeděv
Snad nejoblíbenější kniha. Fascinující vnitřní svět autora, naprosto s mým rezonuje.
V kořenech světla ryby
José Ángel Valente
Diviš kdesi marně touží rozdrtit svět úderem absolutní básně. Valente je této nesplnitelné touze snad nejblíž.
Kouzelný kolotoč
Eric Thompson
Tahle kniha je vážně láska na celý život.. viz. komentáře níže.
Výjevy
Ondřej Hanus
Moc dobré. Krásná spojení. Lehkost a hloubka. Inspirace. Archaismus mistra.
Chyba
Marek Šindelka
Líbí se mi námět i zpracování. Je to napínavé uvěřitelné, mystické /nic obskurního, spíš jakoby magický realismus/ a neobvyklé. Vlastně skvělý nápad typu trochu jako Urban ale bez hysterie. Jediná pro mne problematická věc je sklouzávání do jakési patologie, které je možno vnímat.
Věřit v šelmy
Nastassja Martin
Zajímavá věc. Hodně mne nadchla. To jakym způsobem autorka myto, filozofo, psycho či analyticky nazira svět, je mi absolutně blízké a srozumitelné. Líbí se mi její nenasilny zpusob propojení akademického myšlení s tím pravěkých. Mnoho jiných by řešilo takové trauma klasicky lékařem a antidepresivy. Tady je nastinen způsob postavit se démonům čelem a sám, podobně jako medvědovi. Množství různých i hodne hlubinnych reflexí je v tomto případě adekvátní situaci. A toto nenadálé, výjimečné postavení autorky, tedy ze muze uvažovat tolik o sobe a jedne situaci stále dokola v různých niternych konotacich aniž by to bylo vzhledem k závažnosti události zbytečné tlachani, je využito téměř beze zbytku. Mimo to oceňuji rovinu vědomí, která je schopná si poctivě ale pozitivně obracet na první pohled tak výrazně negativní událost.
Básně / Poèmes
Samuel Beckett
Nádherná minimalisticka poezie. Prodlevani v okamžicích a okolnostech je téměř zenové. Nalehava sdělení podaná nevtirave v souladu s žitým časem. Dá se na ní ukolebavat jak na klidném moři.
Chůze po dunách
Kateřina Rudčenková
Rudcenkova je dobrá. Její texty jsou téměř meditace nad určitým tématem nebo okolnostmi. Má neuvěřitelně přesný tah na branku významu. Jen je pro mne textově malinko sebestredna a s moc ostrými lokty.
Ecuador
Henri Michaux
Na textu je hodně znát, že je autor zejména autorem mnoha knih poezie. Celý cestopis to posunuje do pro mne fascinující a imaginativni roviny. Zážitky z cesty přes optický hranol autorovy mysli jsou hluboce rozpracované přesahující mnohdy do filozofie a mystiky. Čtení tím neztrácí na dobrodruznosti, spíše naopak. Oceňuji, že se autor zároveň naprosto drží reality a barvite popisuje nejen svůj vnitřní svět ale i vše v okolí a neústupuje z žánru cestopisu ani o pid. Rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších knih.
Tahle rána plná ryb
Lorena Salazar Masso
Indiánsky psaná kniha o uprimnosti v mateřství a pralese, vypovídající o Kolumbii syrovou poezií. Hodně mě sedí vypraveccino nazirani na svět a její způsob psaní. Příběh krásně drží pohromadě a vše má své místo a čas. Střet v setkavani moderního a přirozeného světa je jako obvykle pro ten druhy fatální. Mám moc ráda inteligentni ženské psaní tohoto typu. Má tu moc vyvolat emoce a činit svět vrelejsim místem skrze vlastní laskavost moudrost, vytrvalost a vnitřní silu. Na konci autorka malinko vykrádá Tarkovskeho, ale není to nejak samoucelne, ten krvavy kostel poměrně nezbytně zapadá do celého kontextu.