bosorka

Příspěvky

Šikmý kostel 2Šikmý kostel 2Karin Lednická

Skvělé, skvělé, skvělé. Vážně tleskám ve stoje. Karin Lednická mě opět dostala. Jak mám ráda románové ságy, tak tohle je prostě čtení pro mě jako dělané. Navíc z poměrně známého prostředí. Poměrně, jelikož žiju úplně jinde a narodila jsem se úplně jinde a o prostředí, o němž autorka vypráví, mám spíše matné povědomí. Takže díky jí za to, že mi ukázala něco mně ne tak známého. Něco, co mě popouzí k tomu, si zjišťovat dál.
Autorka se dokázala vyhnout klišé při zpodobňování dob, o nichž už bylo popsáno desítky tisíce stran. Dostáváme se tak na místa, která jsou všem známá, ale dostáváme se tam přeci jen trochu jinak. A naopak se dozvídáme o místech, o nichž jsme možná ani netušili, že existovali.
Všechny postavy jsou uvěřitelné a živoucí, jsou to prostí lidé, kteří se snaží žít, jak to jde, jak jim jejich mysl káže a kteří jsou taženi dějinnými událostmi, jež je možná někdy směrují trochu jinam, než kudy by šli v jiných situacích. Život jednotlivce a historie je pevně provázaný. Některé z postav nás mohou štvát, některým držíme palce. Někdo nám je sympatičtější a jiný méně, ale stále jsou to lidé, k nimž si během čtení prostě vytvoříme nějaký vztah. Knížka prostě vtahuje, vpíjí se do mysli a nenechá na pokoji ani na dočtení. Knihy, které se vás dotknou, jsou těmi nejlepšími.

28.01.2021


Malé temné lžiMalé temné lžiSharon J. Bolton

Smutek tak silný, že vás tlačí k zemi a nenechá vás se zhluboka nadechnout. Vina, se kterou se těžko i přežívá ze dne na den. Válečné trauma, jež ve vás probouzí běsy. Co je horší? A co lepší? Vyberte si.
Tři lidé, tři různá traumata, tři pevně propletené a přitom hrubě zpřetrhané osudy. Zarámováno sice pátráním po zmizelých dětech, ale přitom knížka je mnohem víc než jen thriller nebo detektivní příběh. Nejvíce z ní vyplývá neskutečný smutek a tíha. Člověku nezbývá než fandit, aby se ty polámané duše aspoň trochu zacelily. Tradičně velice pěkně a čtivě napsáno, od SJ Bolton už si to ani jinak neumím představit, pro mě navíc plus, že ve mně vzbudila zájem o Falklandy a touhu přečíst si víc o válce, která tu v roce 1982 probíhala a o které člověk vlastně ví jen to, že byla.

12.02.2019


Úzkosti a jejich lidéÚzkosti a jejich lidéFredrik Backman

Backman mě opět dostal. Zmátla mě tedy anotace této knížky, protože jsem měla dojem, že se budu smát, až se budu za břicho popadat. Opak byl pravdou, zase jsem pobrekávala a i v dopravních prostředcích ronila slzy. Protože Fredrik Backman fakt umí udeřit přesně tam, kam má, zvlášť u mě se mu to daří velmi. Úzkosti a jejich lidé je samozřejmě i úsměvný příběh, nebo možná lépe řečeno praštěný, ale zároveň velice dojemný. Možná hlavně proto, že vypráví o obyčejných životech, které se někdy umí neskutečně zamotat. Možná proto, že je o obyčejných vztazích, které jsou ale pro konkrétní osoby velmi neobyčejné. Možná proto, že vykresluje lidi a jejich povahy tak, že máme občas dojem, jako bychom je znali v reálu. Fredrik Backman je prostě autor, který umí trefit hřebík na hlavičku. Přesně a úderně. 4 a půl *.

19.06.2020


HoubařkaHoubařkaViktorie Hanišová

O tom, že občas na první pohled nádherná houba může být komplet prožraná a mít shnilé podhoubí. O tom, že ukázková rodina může být komplet rozložená a skrývat ve svém nitru cosi shnilého. Houbařka je napsaná krásně, slova a věty se na sebe lehce vrší podobně jako houby v košíku zkušeného houbaře. Příběh samotný je ale hutný a těžký, jako by člověk našlapoval v pohorkách nacucaných deštěm a při chůzi celou dobu podkluzoval po nasáklé zemi, taktak se udržel, aby se nesložil na zem vedle mladé hrdinky, která bojuje se svými démony pomocí zarputilého sbírání hub. Krom toho, že mě knížka fakt polapila a nepustila do posledního písmenka, jsem celou dobu měla ukrutnou chuť na houby.

10.10.2018


Šikmý kostelŠikmý kostelKarin Lednická

Dechberoucí debutový román Karin Lednické mě dostal. Byl pro mě nesmírně překvapivý jak svým obsahem, tak zpracováním. Protože jsem se zase dozvěděla něco z naší historie, o čem jsem měla vlastně jen velice matné povědomí. Za to autorce fakt dík, vedlo mě to k tomu zjišťovat víc, což je z mého hlediska vždycky obří plus. Šikmý kostel se navíc parádně četl, příběh byl natolik autentický, až jsem měla pocit, jako by mě autorka vtáhla přímo do děje. A hltala jsem příběhy nezlomné Barbory a jejích dcer, statečné Julky, za kterou bych se bila jako lev, šlo-li by to, chytrého Ludwika, kterému jsem od počátku držela všechny palce, co jich mám. Ale i všech ostatních, třebaže v tomto románu někdy i bezejmenných, hrdinů dob tehdejších, jejichž život opravdu nebyl provoněnou procházkou, ale byl zahalen dřinou a černým prachem. Skvělé čtení, tleskám.

16.03.2020


VděkVděkDelphine de Vigan

Knížka sice útlá, ale náplní objemná. Knížka nesmírně něžná, ač smutná i mírně tíživá. Knížka o ztrátách, ale i nálezech. Miška i přes to, že ztrácí slova, zůstává vtipná, bystrá, vidoucí. Ztrácí sice sebe, ale nachází Jeroma a Marii. A oni dva nacházejí zase ji a nejen to. Knížka o stárnutí a vzpomínkách. Knížka skvělá, napsaná výbornou autorkou, která to se slovy stále umí.

08.10.2019


ZmizeláZmizeláGillian Flynn

Tak já nevím, mě to vlastně nebavilo. Všichni mluví o úžasném zvratu, ale ten jsem docela záhy odhalila, když se člověk zamyslí a ví, že tam nějaký má být, nic jiného mu z toho ani vyjít nemůže. Takže nemůžu dát víc než dvě hvězdy, když už mě ani "zvrat" nepřibije k židli. Protože tak neskutečně nesympatické hrdiny, které bych z fleku propleskla, těžko pohledat. Celou dobu jsem přemýšlela, kdo z nich mi vadí víc. (Jediná normální je tam snad Go.) Připadalo mi, že se to čte vcelku dobře, ale zároveň jsem se přistihla, že přeskakuju, už aby to bylo za mnou. A ten konec mě úplně naštval - jednak natahovaný, jednak zase na ránu. Všeobecné nadšení rozhodně nesdílím.

13.01.2014


Dívka ve vlakuDívka ve vlakuPaula Hawkins

Další z "knih roku", které si toto označení nezaslouží, protože pamětí prosviští rychleji než dívka ve vlaku. Zprvu zaujala a jako výchozí námět pro povídku nebo krátkou novelu se mi nápad s ženou, co každý den ráno a večer sleduje a glosuje svět jen skrze okna vlaku, moc líbil. Vlastně by ani nemusel mít kriminální či thrillerové pozadí. Ale tohle začalo rozbředávat už velice záhy. Kdo je vrah, člověka napadne docela brzy, velice záhy mu dojde i motiv a když se pak konečně dostaví to poznání, ještě se v něm autorka dalších mnoho stran hrabe a vysvětluje a vysvětluje, aniž je vůbec potřeba vysvětlovat. Postavy mě moc nebavily, byly mi vlastně úplně jedno, což už samo o sobě není zrovna ideální pro zaujetí příběhem. Za mě nic moc.

22.12.2015


MedvědínMedvědínFredrik Backman

Knížky Fredrika Backmana mě baví. Občas mám výtku, menší či větší, ale skvělé je, že Backman umí psát lehce, čtivě, parádně umí charaktery, umí dojmout i rozesmát. Medvědín měl pro mě ještě něco navíc oproti předchozím knihám. Tady jsem nenašla mouchu. Jasně, možná kdybych se jó snažila, našla bych, ale ta moucha by rozhodně nebyla tak otravná, abych se po ní chtěla ohnat. Příběh svištěl po ledě tak rychle jako Amat, chvílemi byl tvrdý jako Bobo a neúprosný jako Benji. Byl křehký jako rampouch, ale rozhodně ho nešlo jedním úderem přerazit. Bavil a dojímal, fandil a věřil, navztekával a dával zadostiučinění. Backman fakt umí postavy, jak už jsem několikrát psala, vykresluje je do posledních detailů i s jemným stínováním. A ty postavy vám přirostou k srdci, nutně si k nim musíte vytvořit nějaký vztah (ať už kladný, či negativní, ať už ustálený, či proměnlivý).
V určitých chvílích mi Medvědín připomněl dánský Hon, sice vlastně naruby, ale jednání lidí, vlastně jednání davu bylo velice podobné. Co zmůže jedinec (i pár jedinců) proti kolektivu stmelenému společným posláním? Taková parta je přeci nade vše. A společné úsilí takové party dovede převrátit naruby vše, i pravdu i zločin. Backmanovy knihy jsou jedny z mála, kde mám chuť podtrhávat a kopírovat věty i odstavce, abych si je pamatovala navždy.

12.12.2017


Lustr pro papežeLustr pro papežeJan Tománek

Depresivní čtení, z kterého mi ani trochu nebylo dobře. Ale přesně kvůli tomu, jak je hrůzné, bych ho doporučila každému. Aby se ohlédl zpátky, aby si uvědomil, že to žádná selanka v 70. a 80. letech rozhodně nebyla. Zvlášť pro některé. O Minkovicích díky této knize slyší mnohý poprvé v životě. I já mezi ty, kteří o tajném lágru vůbec netušili, patřím. A je mi z toho velmi nedobře po těle, že se tu taková zvěrstva děla v tak nedávné době. A že by se vlastně mohla dít kdykoli. Protože páky na to udržet lidi mlčet, může mít kdekdo. I když si můžeme myslet pravý opak, nikdo nikdy nevíme. A to je děsivé. Kniha je psána úsporným jazykem, stroze, bez nějakých literárních kudrlinek, ale to vlastně ještě více zdůrazňuje syrovost (a surovost) celého příběhu.

01.03.2021


Kde zpívají raciKde zpívají raciDelia Owens

Čistý a průzračný příběh, tedy odmyslíme-li si detektivní linku. Životní pouť osamocené holky z bažiny, která na všechno zůstala sama, je vystavěna velmi poeticky, ale vlastně i dobrodružně. Sepětí s přírodou je nádherně popsáno a vlastně bych ani neřekl, že se budou tak dobře číst popisy. Zaujetí bažinou a jejími obyvateli číší z autorky v každém jejím slově. A protože kniha potřebovala i zápletku, detektivní linka sem nakonec prostě patří a nedráždila mě, i když možná byla trochu naivnější, než na co jsme v současné době plné geniálních a propracovaných literárních zločinů zvyklí. Nevadilo to, protože tu šlo o trochu něco jiného a poetika celého příběhu byla pro mě to nejdůležitější. 4 a čtvrt.

04.06.2021


NůžNůžJo Nesbø

Nesbø je pěknej sadista, tentokrát mi už bylo Harryho ale opravdu líto. Prostě se v tom zase musí vymáchat a komplet celý, maximálně mu zůstane kuřácká trubička jako baronu von Kratzmarovi, díky níž se tím bahnem nezalkne, ale pomůže mu zase přežít. Nůž Jo Nesba je pořádně nabroušený, zařízne se do čtenáře jako do neprorostlého kousku masa a jedním rychlým tahem provede zkušený řez. Je napínavý, rychlý, čtivý - jako vždy. Tentokrát "jednodušší" případ bez politikaření a zbytečných odboček. Přímý a řízný. 4 a půl.

31.10.2019


Poslední aristokratkaPoslední aristokratkaEvžen Boček

Tak tohle nebyl můj šálek kávy. Uznávám, že to je semtam vtipné, ale prostě mě to vůbec nechytlo. Možná zprvu, ale pak je to pořád kafemlejnek dokola a ve chvíli, kdy se člověk seznámí s osazenstvem, vlastně už ho nemá co překvapit. Sice jsem se během celé knihy semtam i pousmála, ba i uchechtla, ale nic to nemění na tom, že mě to vlastně moc nebavilo a na to, jak je kniha krátká, jsem se s ní párala hodně dlouho. A ani nevím, jestli chci číst pokračování.

08.11.2014


PoutaPoutaDelphine de Vigan

Nejkratší a nejúspornější z knih od de Vigan, které jsem četla. Ovšem neméně silná. Je přímočařejší, bez jakýchkoli kudrlinek se noří do životů několika lidí, předestře jejich osudy, rychle vtáhne přímo do centra dění rozháraných jedinců, které běžné zákruty života mrskly o zem dost prudce. Tím, že se jedná i o životy dětí na pokraji puberty, dostává příběh možná ještě nahořklejší chuť. Delphine de Vigan jako by své věty šmirglem přímo vdrásala do čtenářova mozku. Nenechá je vykouřit, zadřou se na dlouho.

30.08.2018


A každé ráno je cesta domů delší a delšíA každé ráno je cesta domů delší a delšíFredrik Backman

A každé ráno je cesta domů delší a delší a náměstí v jeho mozku menší a menší. Ztrácí se sám sobě a dokud to jde, snaží se hlavně svému vnukovi vysvětlit, co se s ním děje a že už možná nebude takový, jako ho Noah zná. Zatím ještě vzpomínky vyloví, ale ví, že se mu na té udičce budou vzpouzet a čím dál častěji se z vlasce utrhnou. Příběh Fredrika Backmana je snad ještě drobnější než jednohubka, je to spíš slza, kapka, hlt, který je ale silný a stačí na zahnání žízně. Autor opět ukazuje, jak to umí se slovy, jak to umí s pocity a myšlenkami. A představuje lásku ve více podobách, ať už jako vzpomínání dědečka na svou životní lásku, na svou ženu, nebo jako lásku mezi otcem a synem a především dědou a vnukem. "Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidi se smějí."

16.04.2018


My proti vámMy proti vámFredrik Backman

Zprvu jsem se trochu bála, jak se dokáže Backman vrátit do Medvědína, aniž by opakoval stejný model, ale vidím, že moje obavy byly neoprávněné. Fredrik Backman sice některé modely opakoval, ale ono to ani trochu nevadilo, do příběhu se prokousával hodně pozvolna, ale to taky vůbec nebylo na škodu. Protože on píše o životě a ten sám občas opakuje podobné modely, i když je pokaždé zcela jiný. Nepřestává mě překvapovat, jak moc výstižně Backman píše, jak umí trefit charaktery, jemné nuance a zákruty žití. A je úplně jedno, jestli se jeho příběhy odehrávají ve fiktivním Medvědíně ve Švédsku, stejné můžou probíhat ve vesnici na Vysočině, v Brazílii, v některé z londýnských čtvrtí. Všude to bude podobné a je jedno, jestli autor zasadí příběh do hokejového, fotbalového či šachového prostředí.
Protože všechno je složité a zároveň strašně jednoduché.
Backman nepíše černobíle, na všech postavách si najdete něco z obou stran barevné škály. Ti, co působí prostě jako sígři, nakonec svými činy kolikrát překvapí, ti v oblecích a kravatách za příjemnými obličeji skrývají kde co. Backman tentokrát přidal víc politiky, která leccos převrátí naruby. I tak je My proti vám pořád knížka o obyčejných životech, běžných každodenních příbězích, které v sobě nesou radost i zlost, lásku i bolest, závist i nenávist. Vlastně si umím představit nekonečnou sérii knížek o Medvědíně, protože vždycky se najde další osud, který stojí za to vypíchnout. Je to tak složité, ale zároveň strašně jednoduché.
PS: Zacki je prostě výborná postava.

17.09.2018


Vše, co jsme si nikdy neřekliVše, co jsme si nikdy neřekliCeleste Ng

Přečetla jsem už před čtyřmi dny, ale nebyla s to hned se k ní vyjádřit a něco smysluplného o ní napsat. A to jsem si zpočátku knihy říkala jakože dobrý, ale že jsou z toho všichni tak hotoví? Jenže ono to graduje, autorka se pod kůži dostává hodně nenápadně, postupně zapíchává jednu malou jehličku za druhou, zprvu to ani necítíte, ale pak je těch jehliček víc a víc a zapichují se stále hlouběji. Nakonec člověk sotva popadne dech, jak se kolem něj příběh jako had obtáčí a přiškrcuje ho.
Kam až může dojít to, když se rodiče svoje ambice snaží naroubovat na dítě, když svoje nedostatky, to, co jim v životě chybí (nebo možná i přebývá), se snaží měnit ne na sobě, ale na potomkovi. Když si rodiče neuvědomují, že jejich dítě může být přece úplně stejné, jako jsou oni (se stejnými nedostatky či touhami), nebo naopak naprosto odlišné. Kam vede bezmezné upnutí se na jedno dítě a opomíjení druhého? V době čtení této knížky mám děti v citlivém věku (10 a 12) a možná někdy mívám pocit, že bych s nimi mohla hýbnout znatelněji, ale po přečtení této knížky si to budu sakra rozmýšlet a ještě víc se soustředit na ně samé. Chvíli jsem přemýšlela, jak knížku nakonec ohodnotím a reálně je to spíš 4 a půl, ale vzhledem k tomu, jak ve mně rezonuje a vrací se mi do myšlenek, je to za 5.

08.11.2018


Dva proti ŘíšiDva proti ŘíšiJiří Šulc

Parádní. Známým událostem 2. světové války dodalo románové zpracování opravdový šmrnc. Strhující, napínavé, dechberoucí, hrdlo stahující. Čtenáři rozšiřuje obzory ještě více, postavy jsou skvěle vykreslené, z hlavy se kniha jen tak nevykouří. Prostě za plný počet.

22.06.2018


Svědectví o životě v KLDRSvědectví o životě v KLDRNina Špitálníková

Velmi hutné čtení. Nebyla jsem s to dát to naráz. Kdykoli čtu něco o Severní Koreji, vůbec mi nedotéká, jak je pořád ještě něco takového možné. Byla bych raději, kdybych v tomto případě četla beletrii, ne literaturu faktu. Nicméně výborný počin a autorce tleskám. Podařilo se jí skvěle vybalancovat jedenotlivé rozhovory, přistupovat ke všem zpovídaným nezaujatě, pouze novinářsky, a jejich svědectví jen předat dál, čtenáři. Skvělá je vyváženost jednotlivých aktérů, různé zázemí, různý věk, různá doba, kdy v Koreji žili...

13.09.2021


Kvítek karmínový a bílýKvítek karmínový a bílýMichel Faber

Byla jsem zvědavá, jestli mě Kvítek pohltí a nadchne tak jako spoustu ostatních a zase tolik jsem v to nevěřila, protože dvě předchozí knihy, které jsem od Fabera četla, mě extra nenadchnuly. Pohltil, ač to činil pozvolna. A nadchl převelice. Ten pozvolný rozjezd, kdy neznalého čtenáře do nového světa doprovází vševědoucí vypravěčka, je vymyšlený úžasně. Jako by následoval oko kamery a pomalu se nořil do tehdejší doby, do usopleného, zapařeného a zapáchajícího Londýna. A odtud pak dál, do toho již trochu ovoněného a umytého, ale odtažitého světa. Chvílemi mi Kvítek připomínal o tolik cudnější Věk nevinnosti, ale v určitých momentech tak podobný v popisu tehdejších móresů. Kvítek byl jak běh na dlouhou trať, nechal nás dlouho se rozhlížet na startu, prohlédnout si terén i soupeře, pak si trať pomalu projít a teprve pak se zvolna rozběhnout. Však před námi byla dlouhá cesta. Která nás však postupně nutila trochu přidávat a do cílové rovinky se nakonec vřítit s jazykem na vestě. A v cíli možná přišlo malé roztrpčení, asi jako když vám autobus zavře dveře před nosem. Ale ve chvíli, kdy jsme se s tím smířili a měli čas přemýšlet při čekání na ten následující, měli spoustu času vzpomínat na postavy, s nimiž jsme strávili kousek času, vlastně nám spadl kámen ze srdce. Autor zařídil, že se nám jen tak z hlavy nevykouří, Sugar, William, Agnes, Sofie...

15.02.2015


Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčůSpolek přátel krásné literatury a bramborových koláčůMary Ann Shaffer

Čekala jsem jen odpočinkovou kratochvilnou letní četbu, takže mě Spolek přátek krásné literatury a koláčů z bramborových slupek mile překvapil. Hlavně tím, že jsem dostala i něco navíc, dozvěděla se o okupaci Normanských ostrovů, o čemž jsem popravdě neměla potuchy. Navíc čtení to bylo i úsměvné, Juliet má grády a je vtipná, bylo osvěžující, protože psané v dopisech. V rámci žánru moc dobré. Navíc mám další místa, kam bych se jednou ráda podívala.
PS: Nevím proč, ale fascinují mě knížky (i filmy) s víceslovnými "podivnými názvy", takže Spolek jsem si našla především na základě názvu. Podobně jako třeba film Boj sněžného pluhu s mafií.

02.07.2018


Ohníčky všude kolemOhníčky všude kolemCeleste Ng

Celeste Ng je pro mě svým způsobem zjevení. Její knížky se čtou zlehka, až by člověk propadal dojmu, že jsou jen lehkou odpočinkovou literaturou. Jenže ony se zaryjí tak hluboko, kam jen to lze a v člověku přetrvají. Vyvolají totiž spoustu otázek. Po obou jejích knihách jsem nebyla schopná hned napsat komentář, musela jsem je nechat uzrát, převalit je několikrát ze stran, prozkoumat je, nechat klíčit. A i když byly Ohníčky možná o trochu lehčí než Vše, co jsme si nikdy neřekli, zůstanou tam taky. Téma mateřství je blízké téměř všem matkám a Celeste Ng je probírá ze všech možných stran. Kdo má právo na dítě, biologická matka, nebo ta, která mu je schopná zajistit pořádné zázemí? Je možné si několikrát rozmýšlet, jestli dítě chci, nebo nechci, jestli ho dokážu, nebo nedokážu vychovat, jestli mu bude stačit to, co mu nabídnu, i když se třeba zrovna nacházím v nejisté situaci? Mnoho otázek, které autorka čtenáři zasadí do hlavy. A nechá je tam růst, sama nehodnotí, nechává na vás, jestli rostliny necháte bujné, nebo je budete zastřihovat. Rozkrývá témata, která by dostala do sporu rodiny, přátele, blízké.
Do toho situace lidí, kteří žijí podle tabulek, podle řádu, plánů, tak jak by to "správně mělo být". A do toho jim najednou přijdou takoví, kteří řád nectí, bouří se, nesnesou nalinkované. A ti jim obrátí život trochu naruby. Co s nimi? Vyobcovat je? Ale když ten někdo je vaše vlastní dítě? Vždy bych byla v té druhé skupině, jsem náturou chaot a volnomyšlenkář a narýsovaný život se mi příčí, i proto jsem strašně moc fandila Izzy a Mie a docela by mě zajímalo, kam pak vedly jejich cesty. 4 a půl.

06.05.2019


Smrtící bíláSmrtící bíláR. Galbraith (pseudonym)

Po přečtení Smrtící bílé mám dojem, že JK Rowling chybí nějaký rázný redaktor, někdo, kdo by její grafomanii trochu krotil. Protože těch 700 stran už je vážně úlet a nepomůže tomu ani to, že je zdatná spisovatelka. Za mě mají mít detektivky hlavně švih a běžet s větrem o závod, ne supět jako stoletá klisna. Mají mě držet pevně a způsobit i probdělé noci, ne abych se s nimi téměř trápila. Řádnou zápletku bych očekávala od prvních stránek, ne někde od třetiny knihy. A kdyby to alespoň pak nabralo grády. Kostru to má dost podobnou jako předchozí knížky série a pro mě navíc bohužel ještě hodně nezajímavé prostředí, kde se tentokrát odehrává. Jak mi třeba v HP nevadily dlouhé pasáže, které třeba připravovaly na nějaké zvraty a v kterých se zas tak moc nedělo, tady je to bohužel nuda k uzoufání. Nejspíš i proto, že HP hodně zachraňovaly charaktery, které se v průběhu měnily vlivem času i proběhlých událostí. Tady se postavy nikam neposouvají, jsou furt stejné jako na začátku, už jsem na ně natolik zvyklá, že nepřekvapí. Naopak řekla bych, že jsou spíš plošší, od JKR bych čekala vybroušenější charaktery s vtipnějším jazykem. Za mě zklamání, nejslabší Galbraith - 2,5*

09.09.2019


Velká samotaVelká samotaKristin Hannah

Velkou samotu jsem stejně jako Slavíka dočítala až do kuropění. A zatímco zemi pokrývala rosa, já neměla oči jen zarosené, já bulela jak želva. Tahle ženská fakt umí psát dojáky. A to nemyslím nijak pejorativně. On je doják a doják. Velká samota je dost silná na to, aby unesla i označení doják. Hodně jí přidává prostředí, v kterém se odehrává. Aljašku a strasti spojené s životem v ní popsala autorka skvěle. Hodně se mi líbila i ta první třetina, kde se rodina Albrightových teprve sžívá s novým domovem a zjišťuje, že to nebude nic jednoduchého a jak moc nepřipraveni na to byli. Zároveň ale potkávají místní, kteří jsou vždy připraveni podat pomocnou ruku. Nebýt psychicky vyšinutého otce, mohla by to být až moc idylka i přes drsnost zdejšího života. Možná jsme podobných knih o agresivním otci a matce, která je na něm nezdravě závislá, už také četli hodně, ale příběh Kristin Hannah je dosti zdařilý a čte se jak po másle.
Člověkem cloumají emoce, toho poťouchlého a ujetého otce, který by nejradši svoje okolí obehnal ostnatým drátem a svázal do kozelce, by každý velmi rád propleskl každé ráno, jak by vypustil z úst jednu ze svých báječných myšlenek. Aby ho přešla chuť na to mstít se všem a zvlášť těm nejbližším. Člověk by plakal nad tou obří láskou maminky, kterou ubližuje nejen sama sobě. A Leni by chtěl obejmout a umačkat a předat jí co nejvíc podpory za to, jak neuvěřitelně silná uměla být. Minus bod bych knížce sebrala asi za konec, který byl na mě možná až moc "americký", moc růžový. Asi by mi tam daleko víc seděl nějaký logičtejší, i kdyby měl být drsnější. 4 a půl.

24.04.2020


Noc nic nezadržíNoc nic nezadržíDelphine de Vigan

Čtivě napsáno, ač napěchováno tolika lidskými tragédiemi, že na jednu rodinu je jich až přespříliš. A čtenář hltá, i když ví, že to nebude jednoduché čtení, že mu z něj nebude lehko na duši. Autorka se zaměřuje především na svoji matku, ale zabývá se celou její rodinou, díky níž rozkrývá pozadí matčiných běsů. Zprvu je odkázána na hovory s blízkými, kteří jí o matce vyprávějí, autorka tak v podstatě investigativně jako reportér sleduje maminku od útlého dětství až po dobu, kterou si už ona pamatuje a může tak sama vyprávět, i když stále s pomocí blízkých, jelikož si je vědoma toho, jak subjektivní mohou být vzpomínky a občas natolik zastřené, že si jimi sama není jistá. A proto ověřuje. Lineární příběh rodiny autorka prokládá vlastními nápady, vzpomínkami na to, proč se rozhodla psát o mamince, jak k tomu dospěla a jak při psaní postupovala. Občas i pochybuje, zda vůbec psát a v podstatě se těší, až tento balvan, tato pocta mamince bude za ní a ona nebude muset rozkrývat složitosti své vlastní krve.

22.01.2013


Vnučka pana LinhaVnučka pana LinhaPhilippe Claudel

Taková jednoduchá a přitom složitá knížka. Jednoduchá literárně, složitá vyzněním. Claudel umí nádherně psát v náznacích, nechá čtenáře si domýšlet. Předkládá silný příběh na zlatém tácu, který zdálky vypadá jen měděný, ale když se pořádně vycídí, teprve se zaleskne. Zprvu jsem si nebyla jistá, jestli je to ten pravý příběh pro mě, ale ono to zacvakne tak hlasitě, že ten zvuk v hlavě bude rezonovat ještě hodně dlouho.

05.02.2016


Čas odejítČas odejítJodi Picoult

Moje první setkání s Jodi Picoult a jsem unešená. Je lepší toho o knize vědět co nejméně, protože pak přichystá mnoho překvapení. Četla jsem si předtím jen krátkou anotaci a hned záhy zjistila, že čtu něco úplně jiného, než jsem si představovala. Knížka začíná pozvolna a časem hutní, až se atmosférou skoro nedá prokrojit. Autorka k sobě staví tři postavy, u nichž máme pocit, že to mezi nimi nikdy nemůže fungovat. Třináctiletá chytrá holka, co hledá svou matku, zkrachovalá vědma a bývalý policajt, co potřebuje mít vše fakticky podloženo (a co to občas i podlije nemalým množstvím alkoholu). A tihle tři, co se dají dohromady díky té neskutečné holce, spolu hledají její deset let ztracenou mámu. Mámu, která milovala slony a studovala jejich zármutek. A sloni jsou tady paralelou k lidem, lidské lásce i zármutku. Příběhy slonů jsou neskutečné, ale hledání těch tří také. Střídají se ve vyprávění ze svého pohledu a to celé doplňují prostřihy do minulosti přímo ústy ztracené Alice.
Poslední zhruba třetina knihy mi už nedala spát, svírala, dojímala, překvapovala, protože autorka neustále překlápěla styly, nechávala na pochybách, nabízela řešení a zase ho uklidila jinam. Konec? V první chvíli jsem si říkala - co prosím? Že by to bylo jen, aby autorka šokovala, překvapila za každou cenu? Nakonec si to nemyslím, ono to tam sedí krásně a zpětně zakončení ani jinak nevidím. Tak to mělo být, i když si to možná vůbec nepřejeme, i když takovému vysvětlení věřit moc nechceme. Nechci prozrazovat dál, protože lépe o ději opravdu vědět co nejméně. (Budu muset někoho donutit si přečíst, abych si o knížce mohla popovídat, jen tak nevyprchá.)

08.10.2015


Jsou světla, která nevidímeJsou světla, která nevidímeAnthony Doerr

Krásně se čte, autor vládne nesmírně nádherným jazykem, na knize je znát ta touha vybrousit ji k dokonalosti. Podobně jako tatínek Marie-Laure cizeluje modely míst, kde žijí, aby jeho slepá dcera mohla v této plastické mapě dotyky brouzdat a naučila se pak sama chodit do reálných ulic. Člověka při čtení úplně popadá chuť ohmatat si její svět, snaží se cítit, myslet, vnímat jak ona. Příběh útočí opravdu na všechny smysly, skorem jsem slyšela šumění a skřípání, když německý sirotek Werner ladí rádia.
Vytkla bych jednu věc a to konec, utnula bych ho dřív a nechala smysly v napětí, byla bych ráda za nedořečené, do tohoho příběhu by mi to krásně pasovalo. Ten doslovný závěr mě trochu rmoutil, ne pro jeho obsah, ale pro jeho nadbytečnost. Čekala jsem emocionální bouři a ta se nedostavila, zavál jen lehoulinký vánek, jak kdyby autorovi na závěr došla energie. Skoro dokonalý model, akorát ty domky na konci ulice jsou trochu pochroumané.

20.10.2015


JablkoJablkoMichel Faber

Kvítek byl pro mě skorem zjevení, nadchl mě ten svět, postavy, jazyk, kterým byl psán (a přeložen), takže jsem se na další příběhy těšila. A čtou se krásně, některé povídky jsou jen střípky či střípečky, které klidně mohly vypadnout při ořezu dokonalého okna "Kvítku", v tom příběhu mohly být a nerušily by. V této povídkové sbírce si je můžeme zasadit do kontextu a rozhodně nepořežou. Akorát jsou ty střípky někdy hodně titěrné a hladový čtenář by je chtěl malinko větší, tak je lačný po oblíbených postavách, místech, příbězích. Ale musí se bohužel smířit s tím, že nikdy nebude zcela nasycen, protože "Kvítku" nikdy nebude dost a vlastně by se dal číst donekonečna. Už jsem se smířila s tím, že se zcela nedozvím, co se s těmi kterými postavami přesně stalo, a vlastně mi nevadí, že je to otevřené, pořád je prostor pro spekulace, i když Faber malinko naznačuje.
Ze všech povídek bych rozhodně vyzdvihla tu poslední "Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích" - ta by naprosto obstála sama o sobě, i kdybych "Kvítek" předtím nečetla, takže tahle povídka ode mě dostává 5+. Dohromady ale dávám 4, asi i proto, že celkově Jablko Kvítek nedohonilo, jen hodně hezky doplnilo. Fakt je, že přijít Faber s dalšími úlomky, byť sebeminiaturnějšími, okamžitě po nich lapnu a budu doplňovat dál.

20.11.2015


SlavíkSlavíkKristin Hannah

Tenhle román se opravdu hltá. A taky se u něj pláče. Je totiž přesně namíchaný, nechybí odvaha, ale i trocha zbabělosti, odevzdání se, oběť, láska, rodinné vztahy. To vše obklopeno válkou, která už sama o sobě je krutá a plná silných příběhů. Kolik takových už jsem četla a z velké většiny mě vždy dostaly na kolena. Slavík je vlastně "doják", ale doják dobře vystavěný a já si občas hrozně ráda pobrečím. Slavík přesně splnil to, co jsem od podobné knížky očekávala, dojal mě, bavil mě a nepustil mě až po poslední stránky.

20.02.2017


1 ...