Bolkonská komentáře u knih

Jedna z nejlepších knih na světě. Obsahuje hodně moudra. Dospělí by ji rozhodně neměli podceňovat. Hluboce to na mě zapůsobilo.

9 02.01.2013

Čtu to pořád dokola a pořád pláču.

8 11.07.2012

Tato kniha mě absolutně uchvátila - v době, kdy už jsem si myslela, že Tolstoj mě nepřekvapí.
Skvosty v opisech - obzvláště na začátku během soudních pojednání, postavy a postavičky, odečíst si třicet kroků a myslet na svou upocenou milenku někde za rohem od budovy soudu (kdy už to všechno skončí...?).
Typická tolstojovská témata - koho to nebavilo jinde, toho to nebude bavit ani tady.
Každopádně zase jednou pořádná lekce stylu - ano, takto píší mistři.

8 11.07.2012

Naprosto úchvatná knížka, obzvlášť působivá pro zaryté milovníky knih. Ačkoli už je to dávno, co jsem ji četla, spousta věcí se mnou zůstává, Fischerle, špehýrka, modrá sukně, a skladiště knih v jedné hlavě. Je málo tak skvělých románů na světě. Anglický překlad byl nesmyslně přejmenován, to mě opravdu zvedlo ze židle.

7 22.07.2013

Až se stydím, že se mi to líbí - a přece, zbytečná inťoušská krize. Ta ženská píše dobře. To je fakt. Pokud jí něco nechybí, je to důvtip. Smíchy ležím. Něco z toho, co řeší, je mi cizí, přesto i to mě baví. Snad je to dokonce poučnější pro muže - hlavně v tom, jak to ženy hodně rychle vidí hodně daleko. To, vztah. Přestože jde nejspíš opravdu jenom o takové projekce na zkoušku.
Rozhodně stojí za přečtení. Rozhodně.

6 15.11.2012

Autor popisuje vášně, které mu byly hodně blízké, a přesto nesklouzne ke zbytečnému patosu.
Zase jednou si někdo plete posedlost s láskou. Alexej Ivanovič krásné, hrdé, zoufalé Polině:
„Mně stačí, když si nahoře ve své komůrce ve vzpomínce představím šustění vašich šatů, a uhryzal bych si ruce.“
Pět hvězdiček, protože víc nejde dát.

6 11.07.2012

Stylově není natolik vytříbená jako pozdější Dickensova díla, především v popisech postav nenajdete ani zdaleka tolik hravosti jako třeba ve Velkých nadějích. Placatost některých hrdinů mě trochu rozčilovala, ale patří to samozřejmě k dobové konvenci. V každém případě je to pořád ještě výjimečná kniha - a především neskutečně čtivá.

5 29.07.2013

Jedna z nejzábavnějších knih, co jsem kdy četla. Což se ovšem nevylučuje s literárními kvalitami. Gombrowicz má svérázný, propracovaný styl, tady jej využívá naprosto okouzlujícím způsobem. Někomu může chvíli, pár stran, trvat, než si na způsob vyprávění zvykne, nicméně pak to stojí za to.

5 28.02.2013

Formálně jedno z nejvydařenějších děl tohoto autora. Skvělé popisy, Dickens záměrně přehání a vytváří tím hodně působivé, plastické postavy. Ke konci je na můj vkus - v zápletce - trochu levně melodramatický a křečovitý. Ale to je detail.
Komentáře o "nudě" mě překvapují, pro mne to byl ohromný čtenářský zážitek. Mé první setkání s Dickensem, a hodně mě to uchvátilo.

5 02.01.2013

Sebevědomě napsané, zvláštní rytmický styl, přitom se čte lehce.
Po ponuřejším (a přemýšlivějším) začátku se příběh vrací do dětství Freudovy sestry a sourozenců, do prosluněné staré Vídně.
Několik velmi plasticky vykreslených postav, až ohromující. Hvězdu strhávám jen pro těch pár teoretičtějších vsuvek, mně tam moc neseděly - nevím, pro jiné můžou jistě být tím nejsilnějším na celé této próze.

5 17.08.2012

Nadšení přišlo až po druhém čtení. Každopádně i bez většího zaujetí pro obsah se dá vždycky plně vychutnat technická stránka - román je kompozičně lepší než většina jiných Dostojevského děl a stylisticky přinejmenším nezaostává.

5 11.07.2012

Barthes mi byl dlouho krajně nesympatický a dodnes s ním mám problém. Trochu pozér, ne? Ovšem Říše znaků mě naprosto okouzlila. Nedovedu si představit lepší seznámení s japonskou kulturou, ale nejde jenom o ni - také Barthesův způsob uvažování lze zde pozorovat velmi zřetelně, a přijde mi přístupnější než v jeho jiných textech. (Vyjádřila jsem se jasně? napadlo mě najednou. Egal. Skvělé, doporučuji.)

4 12.10.2015

Štítek japonská literatura podle mě naopak sedí. A to taky vysvětluje tu údajnou "rozvleklost". Má to jednoduše jiné tempo. Taky podrobné ohlížení se do minulosti má jasný smysl vzhledem k otázkám, které pak autor nastolí v závěru.

Mě se to jaksi téměř nedotklo. Zajímalo mě to a je to bezesporu výborně napsané, ale vnitřně mě to nechalo úplně chladnou.

Pozoruhodná mi přijde absence popisů vzhledu postav, nebo tedy dárců (vychovatelé naproti tomu popsáni zběžně jsou), a taky jejich v podstatě omezené emoce (každý je nějaký, má své vlastnosti a řekněme jednu převládající, nějak se projevují, ale krom Tommyho vzteku mi chvílemi přišlo, jako by neměli zas tak hluboký citový život).

To samozřejmě není chyba autora, naopak, je to skvělé vzhledem k těm úvahám v závěru. Nabízí to ještě další podněty k zamyšlení a taky možnost trochu jiné interpretace tohoto Ishigurova románu.

4 20.07.2015

Ano, tato kniha je o vztahu syna a otce, a taky je o Alzheimerově nemoci, nicméně vypovídá taky hodně, a to opravdu hodně, o světě, jaký byl ještě nedávno a jaký je nyní, co jsme měli a ztratili, a co se ani nesnažíme nalézt - a především tento přesah z toho pro mě dělá vynikající dílo na světové úrovni. Nemluvě o tom, jak je to výborně napsané.

4 16.07.2015

Sladké? Kde? A možná jsou tam ty americké dějiny zobrazeny ne úplně přímočarým způsobem?
Připomeňme, že Homer, na začátku postupně ztrácející zrak, později přichází i o sluch, což ho uzavře do izolace, kde všechno, čím může žít, je pouze jeho minulost, a všechno, co vidí, jsou jen jeho vlastní přeludy, a bez cizí pomoci umírá. A tak dál, a tak dál.
Neříkám, že tohle je metafora amerických dějin.
Ale určitě tvrdím, že ta kniha má mnoho vrstev a tajemství, a je rozhodně něco víc než jen "sladká" či "pohádkově laděná"...

4 30.07.2012

Trochu jiný Bernhard; méně cynismu, více citu. Pro ty, co Bernhardovu tvorbu znají, to bude milé překvapení, pro ty, co neznají, dobrý úvod do jeho tvorby.

4 20.07.2012

Těch pár lidí, co znám, co četli celé Hledání ztraceného času, všichni říkají, že toto je nejlepší díl. Nehodnotím je takto jednotlivě, nicméně přinejmenším jako pohled na vztahy je pozoruhodný - zdá se nám to třeba jako extrém, ale to, co dělá hrdina s Albertinou, děláme v podstatě skoro všichni, nebo o to alespoň usilujeme.
Jako obvykle, obyčejný popis citového vztahu dvou lidí nabírá u Prousta nový rozměr a přesah do úplně jiných sfér.
Přesně proto mohl Proust stejně dobře psát o Saint-Simonovi jako o obyčejné sušence. Prostě génius.

4 11.07.2012

Brilantní! Na některých amerických univerzitách prý budoucí doktoři mají tuto knížku jako povinné čtení. Velmi vnímavé a jaksi neúprosně věcné zobrazení psychiky umírajícího (a těch, které jeho vleklá choroba vlastně začíná obtěžovat) nicméně není jedinou předností této prózy - obvyklá Tolstého stylová vytříbenost, lehké popisy, vřele doporučuji.

4 11.07.2012

"Jinak si na sebe pokaždé nejdřív navléknu prozaický plášť, tedy cosi jako spisovatelský kabátec..." Rozkošné krátke texty, chvíľami nevidno logický oblúk od prvej k poslednej vete, ale to vôbec neruší, je to Walser ako vždy, vnímavý, nenásilne, akoby mimochodom vtipný a čímsi melancholický (alebo si tam tú melanchóliu primýšľam sama?).

3 13.01.2020

Do této knížky jsem se naprosto zamilovala. Je prostě kouzelná. Pojmenovat, čím je kouzelná, by znamenalo tři čtvrtiny toho kouzla zabít.

3 14.10.2014