Říše znaků
Roland Barthes
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/166244/bmid_rise-znaku-3aP-166244.jpg
4
43
8
Eseje o Japonsku od jednoho z nejdůležitělších myslitelů minulého století. Proč Japonsko? Protože je to země rukopisu: ze všech zemí, které Roland Barthes (1915–1980) mohl poznat, právě v Japonsku narazil na práci se znakem, která má nejblíže k jeho přesvědčení a k jeho tajným představám, nebo, chcete-li, má nejdál k jeho nechutím, k podráždění a ke vzdorům, které v něm podněcuje západní sémiokracie. Japonský znak je silný: úchvatně uspořádaný, sestavený, vyjevený, nikdy přejatý nebo zracionalizovaný. Japonský znak je prázdný: jeho signifikát prchá, na dně signifikantů, které vládnou bez protiváhy, není žádný bůh, pravda, morálka. A především: vyšší jakost tohoto znaku, ušlechtilost jeho tvrzení a erotický půvab, s jakým se kreslí, jsou vylepené všude, na předmětech i na těch nejmalichernějších úkonech, které obvykle vykazujeme do sféry bezvýznamnosti nebo vulgárnosti. Bude řeč o městě, o obchodě, o divadle, o zdvořilosti, o zahradách, o násilí; bude řeč o několika gestech, o několika pokrmech, o několika básních; bude řeč o tvářích, o očích a o štětcích, kterými se tohle všechno píše, ale nemaluje.... celý text
Literatura naučná Jazyky, lingvistika
Vydáno: 2013 , Fra (Agite/Fra)Originální název:
L'Empire des signes , 1970
více info...
Přidat komentář
Zbožňuji Japonsko už od dob, co si pamatuji. Mohla bych zmínit, že podle lásky, s jakou byl text napsán, Japonsko určitě zbožňoval i Barthes. Ale i přes to měl v úvodu jednu krásnou reflexi, nad kterou jsem se zamyslela - máme skutečně rádi Japonsko, anebo jenom představu, kterou máme v hlavě? Celá kniha pak byla průvodcem jeho osobní představy o téhle zemi a já musím říct, že se mi jeho myšlenky vážně líbily.
Zajisté je zde mnoho zajímavých postřehů, mnoho i trefných. Autor nepochybně pronikl do Japonska poměrně hluboko. Domnívám se však, že ne tak hluboko, jak si sám myslel a že mnoho jeho vývodů je spíš důsledkem jeho vlastních názorů. Autoritativnost, s níž činí výroky o určitých aspektech Japonska, a nepřítomnost pokory, s níž by měl člověk k Japonsku přistupovat, mě v tom jen utvrzuje. Například píše o gumě, že je to něco zcela nejaponského, přičemž zcela pomíjí japonskou pečlivost, v čemž jim guma pomáhá, a pro to je tam, zejména u studentů, velmi oblíbená. Také jeho sexuální přirovnání jsou poněkud utkvělé a nevhodné.
Místy příliš odborné - pro zasvěcence a znalce, místy překvapivě svěží, aktuální a všednodenní - pro pouhé milovníky, "zápaďáky".
A protože patřím do té druhé skupiny...
"V pačinku není žádný sex (v Japonsku ... je sexualita obsažená v sexu, nikde jinde; ve Spojených státech je to naopak: sex je všude kromě sexuality)."
"Proč se na Západě hledí na zdvořilost podezíravě?"
"Haiku má jednu poněkud fantasmagorickou vlastnost: každý se neustále domnívá, že by je snadno zvládl sám."
Roland Barthes posilnil moju vášeň pre japonskú kultúru. Výborné interpretácie.
Japonská kultura tak, jak se jeví v očích cizince, krátké eseje zaměřené vesměs na předměty každodenního života a maličkosti místní kultury - použití hůlek, příprava jídla, čajový obřad, divadlo kabuki, herny pačinko nebo třeba rozvržení ulic ve městě či úvahy o haiku. Porovnávání západní a východní kultury, ztrácení se v neznámé kultuře, autorovy úvahy, dojmy a postřehy, jakási osobní cestovní kniha.
Barthes mi byl dlouho krajně nesympatický a dodnes s ním mám problém. Trochu pozér, ne? Ovšem Říše znaků mě naprosto okouzlila. Nedovedu si představit lepší seznámení s japonskou kulturou, ale nejde jenom o ni - také Barthesův způsob uvažování lze zde pozorovat velmi zřetelně, a přijde mi přístupnější než v jeho jiných textech. (Vyjádřila jsem se jasně? napadlo mě najednou. Egal. Skvělé, doporučuji.)
Štítky knihy
eseje Japonsko japonská kultura sémiotika
Autorovy další knížky
| 2004 |  Mytologie |
| 2005 |  Světlá komora |
| 2013 | Říše znaků |
| 2008 | Fragmenty milostného diskurzu |
| 1967 | Nulový stupeň rukopisu / Základy sémiologie |
Roland Barthes miloval Japonsko - obsese touhle dálnovýchodní zemí je pro mě pochopitelná jen o něco více než obsese Indií, ale každý zbožňujeme něco. Třeba já překlady Petra Zavadila, které mě uchvacují stejnou měrou jako Barthese haiku, anebo Barthese samotného, protože u něj mi je většinou vcelku jedno o čem mluví, hlavně když ho můžu poslouchat.