Bája89 komentáře u knih

Slabin snář je žalozpěv o zrodu a zániku jedné lásky. O nevěře a o tom, že ta druhá nakonec stejně zůstala sama. Příjemné čajové čtení. Krásná slovní spojení a nádherné ilustrace. Za to jsou tři hvězdy a čtvrtá je za Pointu a za to, že si tahle sbírka vydobyla právo na vytištění.

3 16.05.2020

Kultovní americká novela, která ve mně budí rozporuplné pocity. Tygr, který je ve skutečnosti černý panter podle Saroyana představuje metaforu lásky. Osobně si myslím, že dokud se nedostanete na konec příběhu, tak se tato metafora může transformovat podle čtenáře. Pro mě byl Tygr celou dobu spřízněná duše, společník a přítel. A to i přesto, že se tady stírají hranice mezi snem a realitou. I když se musím přiznat, že v určitý moment jsem si vážně myslela, že Tygra vidí všichni a nejen Tracy. Během krátkého čtení, kniha není příliš obsáhlá, jsem se u dvou míst hlasitě rozesmála. Což jí musím přičíst jako emotivní čtenář k dobru, ale stále hledám onu oslavovanou novelu, kterou tolik lidi blahořečí, protože má zvědavost rozhodně ukojena nebyla.

5 15.05.2020

Krásné, výtvarně vymazlené potěšení na jeden čtenářský nádech. Dokonale zpracovaná výroba Žlutického kancionálu.

1 13.05.2020

Právě jsem dočetla Melmoth a jsem z ní rozčarovaná. Nerozhodná, a tak nějak stále na vážkách, co si o ní vlastně myslet. Byla skvělá, a zároveň tak skvělá nebyla. Nějak jsem od ní čekala něco víc. Melmoth je temná, plná bolesti, strachu a také všudypřítomné Svědkyně. Legenda o samotné Melmoth je naprosto dokonalá. Osobně jsem byla nadšená ze začátku, kdy nás příběh Josefa Hoffmana zavedl až ke Karlovým Varům a připomněl slavnou sklárnu Moser. Autorka tak nastínila osudy Čechů i Němců před a za druhé světové války. To mě bralo hodně. A co víc, když jsem si k Melmoth sedla před spaním, tak jsme měla takové zvláštní „iracionální“ šimrání na krku, jako když jsem četla Draculu. A v hlavě mi hlodala myšlenka „Co kdyby!“. Kniha se mi díky tomu velmi dobře četla. Chvílemi byla klidná a uvolněná, a pak zase napínavá a dramatická. Až na zamrzlou Vltavu a některé situace, které byly přitažené za rozevláté černé vlasy se autorce dá vytknout jen velmi málo. Přesto se nějak nemohu dostat přes tři hvězdy. Možná až se mi kniha rozleží, tak změním názor.

4 12.05.2020

Milá literární jednohubka plná zajímavých tvorů. Jednoho Citroňáka cukrodárného bych klidně brala domů a možná i jednoho mazlivého a lehce vlezlého jebemeze.

6 10.05.2020

„Jaké to je být černá v Mississippi a pracovat pro bílou rodinu?“

Jako první jsem viděla film a až pak jsem zjistila, že je natočený podle knihy. A protože jsem z něho byla nadšená bylo jen logické, že si musím pořídit i jeho předlohu. V první polovině jsem měla problém s chronologií, ve filmu je trochu jiná, což se dalo čekat. Já vím. Ale pak se něco zlomilo a já hltala každé slovo. Výrazné ženské postavy nás provázejí celým příběhem, který rozhodně není jen černobílý, jak se může zdát. Pozorujeme jejich osudy, radosti, trable i osobní tragédie. Barvitě sepsané. Kruté i plné lásky zároveň. Lidské, krásné, veselé a smutné. Příběh plný žen nejen pro něžné polovičky. Byla jsem uchvácena. Kniha zachycuje to dobré i to špatné. Černobílý svět je skvělá kniha, která ve mně pořád doznívá.
Člověka chvílemi až mrazí z některých událostí. Z toho jak běžné a naprosto normální bylo ponižovat druhého, a to jen proto, že má jinou barvu kůže. Jak snadné bylo někomu ubližovat, ničit mu už tak mizerný život, a přitom se nedočkat spravedlnosti. Ta v Mississippi rozhodně oslepla podruhé. A co hůř, není to až tak dávná minulost. 60. léta minulého století, doba narození mých rodičů.

31 08.05.2020

Jako zapřisáhlý anglofil a milovník Londýna jsem si tohle čajové čtení nemohla nechat ujít. Kniha je plná svěžího a laskavého humoru.

1 04.05.2020

Je to tak, Peter Grant na léto vytáhl paty z města a vzal nás na čerstvý vzduch. Záludné léto je ideálním letním čtením. Je napínavé, čtivé a plné britského humoru. A přestože tento díl naprosto vybočuje z celé série Řek Londýna, tak ji zároveň skvěle doplňuje. Jako bonus ke všemu se konečně dozvíme, co za bytost je hospodyně z Rozmaru Molly (v komiksu vypadá přesně tak, jak jsem si ji představovala). Nečekaně dlouhý výjezd mimo Londýn. Milostná vzplanutí, probuzení opuštěné řeky sexem s čarodějem. Prostě klasická letní dovolená. Ben nás opět nezklamal. Děj Záludného léta možná občas váznul, ale to můžeme přičíst tomu nehoráznému horku v knize. Přesto jsme si užili napětí, bájné bytosti, a tak trochu i cestování v čase. Více nebudu prozrazovat. A navíc díky dědečkovi dívky, která má nezdravě kladný vztah ke včelám, už asi víme, co střeží Nightingale pod Rozmarem. Úplně se to bojím napsat. Však víte, Muž bez tváře. Což znamená jen jediné, tohle léto si můžeme opět připomenout páté dobrodružství nadějného konstábla.

Během mého prokousávání se téměř tisícem stran se střídaly naprosto geniální kapitoly, které jsem zhltla jedním dechem s hluchými místy a nekonečnými poznámkami pod čarou. Ty ovšem musíte číst, jinak vám unikne podstatný detail z příběhu a vy se ztratíte. Jedna z poznámek je dokonce samostatná povídka. Přesto stojí za to se těmito místy mnohdy prokousat. K téhle knize to prostě patří. Pokud byste je začali přeskakovat, neměla by to pravé kouzlo, a kdo ví, jestli by na vás pak ze stránek nevyskočil pan Norrell a výhružně by na vás nekýval ukazováčkem, že takhle se jeho příběh nečte. Když už si konečně začnete myslet, že jste se dostali do tempa, tak vám autorka jako „dárek“ dá další podpříběh, který vás rozptýlí a zpomalí. Mě tedy rozhodně zpomalovaly. Zpětně musím uznat, že mě tahle knížka neskutečně bavila, ale musela se ve mně rozležet a vstřebat. A to i přesto, že jsem s ní bojovala měsíc. Nakonec za to stála. Jonathan Strange a pan Norrell mají v mé knihovně své čestné místo v té nejvybranější společnosti Harryho Pottera, Tajemství nesmrtelného Nicolase Flamela nebo magického světa Nikdykde. O trampotách Petera Granta ani nemluvím. Hrozně mě mrzí, že nevyšla ani malá novelka, která by dovyprávěla příběh obou mágů, kteří se na konci sejdou v temnotě. Kdykoliv si na to vzpomenu, tak mám pocit, že vyletím ze své knihomolské kůže. Jen jedna rada. Čtěte tuhle knížku na podzim, nejlépe za prudkého deště někde v teple. Jo a nezapomeňte, že vám k tomu musí na stole stát konvička s černým čajem, který provoní okolí. Navoďte atmosféru a zjistěte, jaké to je, když se na svět vrátí magie. Nemůžu si pomoci, ale magie a kouzelníci k Anglii prostě patří. Lepší prostředí si pro něco takového ani neumím představit. Jestli je to tím, že jsme vyrůstali na kouzelníku Merlinovi, netuším, ale sem čáry a kouzla prostě patří.

Tahirová nám v pokračování své fantasy ságy přidala dalšího vypravěče. Kromě hlavních postav Eliase a Laiy se nám otvírá nový pohled, a to Heleny Aquilly. Krkavce císaře Marka a nejlepší kamarádky Eliase. Ta je zmítaná mezi svou láskou k Imperiu a povinností Krkavce plnit jakýkoliv císařů rozmar. Tíživá atmosféra žene naše oči po slovech a my stejně jako Elias a Laia spěcháme za Darinem co nám síly stačí. I díky tomu se Plamen v temnotě moc dobře četl. Stačí pár řádků a kniha vás vtáhne do děje. Je plná akce, napětí, krutosti a několika nečekaných zvratů. Magie se tady mísí se skutečným světem natolik přirozeně, že kdybychom na džina nebo ifríta narazili ve městě, tak se nad tím snad ani nepozastavíme.
Rozhodně se jedná o plnohodnotné pokračování prvního dílu, který si získal nespočet čtenářů po celém světe a čestné místo v mé knihovně. Jediné, co bych autorce vytkla je cliffhanger na konci. To se čtenářům nedělá. Počkat vlastně dělá. Proto se vždycky dobrovolně uvrtáme ke čtení nějaké dechberoucí fantasy série. Celá kniha tak končí obřím zvratem, který nikdo nečekal a ze kterého se vám zježí vlasy na zátylku.

5 04.05.2020

Béčkový thriller, který je ideální jako nenáročné letní čtení nebo zkrácení nesnesitelně dlouhé chvilky. Trocha napětí, přehršel odkazů ze Ztraceného ráje a démoni, kteří chtějí vládnout na zemi. Během čtení mi Pyperův příběh chvílemi evokoval Dana Browna. Začátek knihy nám nabízí jedinečný mysteriózní zážitek, který má na konci výraznou sestupnou tendenci. Rozporuplně působí i žánr, který balancuje mezi hororem, thrillerem a detektivkou. Prim tady rozhodně hraje deprese, samota a melancholie pod závojem hororové atmosféry. K tomu propojení reálného světa s tím magickým, zajímavé reálie a boj s nadpřirozenem, které má většinou vždycky navrch. Napínavé, mystické, záhadné a dobře stravitelné. Samotná látka v podobě slavné epické básně v nás od začátku budí velká očekávání, která se nenaplní. Naopak, závěr knihy je fiasko. Na mysl vyvstává otázka, zda sám autor vůbec věděl, jak chce příběh ukončit, nebo už byl natolik vyčerpaný svou démonskou jízdou, že to prostě utnul. Přesto se Pyperovi musí nechat, že píše čtivě. Děj odsýpá a až na díry a nedostatky v samotném příběhu byl Démonolog docela příjemné čtení, které zpříjemní únavnou a dlouhou cestu. Zkrátka, neurazí, ale ani nenadchne. Pravděpodobně brzy skončí v nejbližší knihobudce. Impulzivní nákupy nejsou vždy to pravé.

2 04.05.2020

S každým dalším dílem Patrik Hartl přitvrzuje. Už to není taková sranda, autor je najednou mnohem vážnější. Ale i přesto, že nám ukazuje i odvrácenou stranu života se překvapivě velmi dobře čte. Ze všeho mě nejvíc bavila malá Ája a její „Gištiribiligi.“ Předposlední román Okamžiky štěstí je rozdělený na dvě části, které se navzájem doplňují. Dva sourozenci Jáchym a Veronika, kteří kvůli zásahu osudu, smůly nebo prostě kvůli tomu, že se něco muselo stát, přišli náhle o jedinou skutečnou životní jistotu. Od této události se začne odvíjet jejich nelehká cesta za štěstím. Stačí se jen rozhodnout, jestli se seznámíte nejdřív s bratrem nebo sestrou. Já začala Jáchymem. Musím říct, že díky tomu jsem si pak mnohem víc užila Veroniku. I teď s odstupem času mám pocit, že kdybych začala právě s ní, tak bych byla dost rozpačitá. Samotný nápad, že kniha bude vyprávěna dvěma různými pohledy na podobné události mě ohromně bavila. A skutečně, žádná situace se neopakuje a děj na sebe krásně navazuje a doplňuje se. Díra, která vznikne u jednoho je doplněna tím druhým. Nemůžu říct, že jsem hltala každou stránku, ale s lásku i utrpěním jsem sledovala osudy všech postav. Často se o mě při čtení opírala úzkost a pocit, že z tohohle už se asi nedostanou. Ale oni to nějak dokázali a já si mohla na malý okamžik oddechnout. U Patrika Hartla asi nikdy nebudu plně objektivní. Baví mě, i když je vážný. Myslím si, že čas strávený nad knihou nebyl ztracený a už teď se těším na to, jestli mi Ježíšek donese další Hartlovku.

9 04.05.2020

Devadesátá léta devatenáctého století se nesla ve znamení jednoho z největších justičních omylů, ten vešel do dějin jako Dreyfusova aféra, kterou mimo jiné ovlivnily silné antisemitistické nálady tehdejší Francie. Důstojník a špeh je rozhodně zajímavá knížka o neutuchajícím boji za spravedlnost. Harris nám přibližuje Alfréda Dreyfuse a dělá z něj skutečného člověka, ale k velké škodě je někdy až moc popisný. Celý příběh pozorujeme očima starého mládence, plukovníka Georgese Picquarta, který nově vede tajnou službu a má ještě tajnější milostné pletky. Celý příběh je zabarven jeho emocemi, pohnutkami, ale i hodnotami. Kniha je příběhem o tom, jak obviní důstojníka ze špionáže jen proto, že je Žid. Postupně se nám tak rozkrývá působivý boj s okolním světem, který se změní ve zběsilý běh za pravdou. Na straně 331 se dokonce dočtete o tom, jak vznešená francouzská společnost pálila Zolovy knížky jen proto, že se otevřeně zastával Dreyfuse. Slavná žabožroutská demokracie byla od začátku pofidérní. „Volnost, rovnost, bratrství“ jsou jen prázdná slova, která měla přesvědčit nižší vrstvy, že jsou si všichni Francouzi rovni. Co mě opravdu bavilo, byly odkazy na skutečné osobnosti francouzské společnosti. Od božské Sarah Bernhardtové, Alexandra Dumase až po záhadnému muže se železnou maskou. Kniha sama o sobě byla velmi čtivá a ke konci i dost napínavá. Události vám vířily hlavou, i když jste ji zavřeli a chtěli se věnovat něčemu jinému. Od atentátu na právníka máte napnuté nervy až skoro do konce, kdy slepá spravedlnost otevře oči. Důstojník a špeh nebyl ztrátou času, ale není to ani nic, k čemu by se člověk po letech s nostalgií vracel.

1 04.05.2020

Komediant je příběh o tom, že láska k divadlu je svým způsobem nemoc. Ne-li posedlost! Obzvlášť, když jde o klasiku anglického divadla, která se zatoulá do zemí koruny České. Jedná se o neuvěřitelně smutný příběh, který ve vás probudí hrůzu ze zvěrstev, která se děla během třicetileté války. Tísnivá a beznadějná atmosféra se projeví hlavně v druhé polovině knihy, kdy se kočovníci vracejí a nacházejí jen zkázu a smrt. Na malé ploše se rozehrává velký příběh o naději, slitování, ale i krutosti a bezbožnosti, která se skrývala pod rouškou svatého boje. A v této době neklidu narazila kočovná společnost na jednu vesnici. Ostrov klidu, míru a radosti v moři krutosti a bídy. Jenže taková idylka nemůže vydržet věčně. A právě na zániku vesnice autor dokonale demonstruje krutosti nejen cizích, ale hlavně domácích vojáků, kteří se proměnili v krutá a nemilosrdná stvoření poháněna touhou po krvi. Přesně tak nějak by měl vypadat příběh z této doby. Poté, co se zažehne jiskřička naděje, měla by být rázně a hned zadupaná, udušená a neobnovitelná. Nejsi katolík? Jsi katolík? Ono je to vlastně jedno. Memento mori. Tahle knížka je hrozná depka, a přitom je naprosto skvělá. Nejsem si jistá, že ji v příštích letech zase otevřu, ale rozhodně jsem z ní byla nadšená. Třicetiletá válka se najednou stala plastičtější. Není to už jen souhrn dat, osobností a událostí. Najednou se z ní stane něco skutečného.

2 04.05.2020

Tři příběhy, tři ženy, jeden dramatik a jeden nedokončený román. V podstatě se jedná o historickou fikci o historické fikci. Kniha je plná zklamání, životních pádů, ale i nových nadějí, které se jen zřídka promění v úspěch. Letní host má čtyři části, které nás postupně seznámí s postavami a prostředím. Právě prostředí je ale největším kamenem úrazu v příběhu. Rozvláčný popis ukrajinské krajiny, řeky i rybníku na pozemku Lintvajrovových byl mnohdy nesnesitelně nekonečný. Po dobrých, čtivých momentech se autorka často uchýlila k zdlouhavým a často zbytečným popisům. Dokonce i Zinajda je ve svých popisech až příliš ukecaná. Jako čtenář jsem rozhodně neocenila zdánlivě barvitý popis okolních luk. Zato části, kde Káťa vzpomíná na své mládí a začátky, kdy se zamilovala do Petera, jsem hltala. Trochu hůř se četla Ana, ale i ta měla několik krásných momentů, které jsem sfoukla jedním dechem. Mile mě také překvapila zmínka o Československu a roku 1968. V knize je sice okupace jen letmo zmíněna, ale autorka dala najevo i tímto malým místem jasný nesouhlasný postoj.
Zbožňuju všechno, co se o Antona Pavloviče Čechova jenom otře, ale co se týče této knihy, tak mi stačilo si ji přečíst jen jednou. Není vysloveně špatná, jen to není ono.

2 04.05.2020

Lucemburská zahrada je sice tenká, ale záživná tak jen z 1/3. Nejlepší částí je kapitola Irina. Její příběh by si zasloužil vlastní novelu. Začátek Lucemburské zahrady se vyvíjel docela slibně, ale pak Paul začal mít vidiny nebo spíše se mu naskytl nový pohled na svět kolem a všechno šlo do kytek. Myslím si, že dalším hřebíčkem do rakve bylo i předimenzované a mnohdy neslučitelné chování Simone, která je čtenáři prezentovaná jako racionální a vzdělaná žena, ze které se vyklube vyšinutá saň, která se na konci příběhu opět změní. Tentokrát v krotkou ženušku, která se bojí jen jediné zmínky o tom, co se stalo během osudného léta. První dvě kapitoly vás rozhodně nadchnou, ale pak se najednou z příběhu stává zmatená slátanina, která se sice ke konci rozmotá a děj se vrátí do slušný fáze čtitelnosti, ale i tak je celá zápletka až moc zatěžkaná žárlivostí, nezdravou a až chorobně obsedantní touhou po pomstě. Zatímco konec je zase jedna velká opatrnost. To aby vydržela křehká manželská rovnováha. Postavy i příběh stále kolísají na hranici uvěřitelnosti (kromě Iriny, ta je prostě skvělá). K tomu všemu je hlavní dějová linka neustále narušovaná vedlejšími zápletkami, které nakonec čtenáři pomáhají knihu dočíst a aspoň trošku si ji užít. Ať už jde o záhadného profesora Rosse, kterého opustí žena a on si nechá vyrobit její přesnou robotickou kopii. Nebo Claire. Paulovu milenku, která prožila stejný pocit osvícení, nový způsob vnímání světa jako Paul až na to, že ona to od počátku chápala jako něco negativního, zatímco mladý profesor z toho byl naprosto nadšený. Dokonce o svém zážitku začne psát knihu. Možná tím chtěl autor ukázat na rozdílné vnímání světa z pohledu muže a ženy, možná jen chtěl mít dva protiklady, které se i přes neshodu tohoto vnímání přitahovaly. Možná? Kdo ví?
Zatímco Vražda starého varana byla od začátku tak nějak snová a čtenář tušil, do čeho jde, tak Lucemburská zahrada je spíš mišmaš čehosi, co se dá jen těžko uchopit a popsat. Děkujme za nádech exotiky, který vrací příběh do snesitelných mezí a dá čtenáři aspoň malou šanci knihu dočíst. Přesto se nejedná o knížku, ke které bych se ještě někdy vrátila.

6 04.05.2020

Ritter nám v Příběhu ukradeného zubu poodhaluje další osudy svých postav. Místy mnohdy až moc tlačí na pilu. Ale jako autor young adult literatury si zatím vede obstojně. Jeho příběhy jsou čtivé a udrží čtenáře v příjemném napětí. Ale není to tak, že byste četli do dlouhých ranního hodin. Ukradený zub s klidným svědomím odložíte a počkáte si do druhého dne, aniž by vám to drásalo nervy. Případ ukradeného zubu je sice o něco slabší, než byl jeho předchůdce, ale i přes značný dějový nával čtenáři nabídne v závěru slibné pokračování a navnadí na třetí díl. A v konečné fázi i vývoj samotných postav je docela příjemný. Ani ne tak v případě Abigail, která udělá první krok, ale u Jane, která konečně uvěří Jackabymu a zahodí své rukavičky. Ritter mohl v knize částečně ubrat. Zbytečně děj šroubuje, což je v tomto případě spíše na škodu, ale i tak si tam čtenář najde svá místa. Příběh sice není dokonalý, ale kniha se čte sama. Nabídne nám trochu napětí, záhadu i tajemného a zlověstného nepřítele. Přesto se nežene zběsilým tempem dopředu. Autor ví, že každý závěr příběhu chce svůj čas. To vše doplní příslib temného zločinu z minulosti. A samozřejmě i humor a samotná postava detektiva, který je mnohdy ve svém společenském vystupování trošku mimo. Ideální holmesovký hrdina, který potřebuje svého asistenta. V případě Abigail Rookeové se jedná o asistenta, který mnohdy mile překvapí. Případ ukradeného zubu je vtipný, a i přes jistou přeplácanost se může chlubit docela zajímavou zápletkou. A poutavými vedlejšími postavami, které příjemně doplňují děj. Na konci si Ritter připravil dvířka pro třetí díl, který bude podle všeho mnohem temnější a napínavější. Jackaby nejspíš konečně zjistí, kdo je jeho úhlavní nepřítel, který byl doposud skrytý ve stínu.

3 04.05.2020

První polovinu jsem zhltla jedním dechem. Ale pak to začalo dřít. Druhá polovina byla přehlcená dějovými linkami a v jednu chvíli jsem si opravdu myslela, že to nedočtu. Kapitoly s Crowleyem a Azirafalem mě bavily ze všeho nejvíc. A nahrazovaly pro mě hluchá místa, která se až na konci knížky ukázala za důležitá. Skvělá na téhle knize je skutečnost, že je plná konverzačního humoru. A co jsem opravdu ocenila, bylo vzájemné dobírání si Crowleyho a Azirafala. Dobrá znamení jsou plná zvratů a vedlejších dějových linek, který z počátku působí dost zmatečným dojmem, ale nakonec se vše vysvětlí a zapadne do sebe jako puzzle. A i když jsem s druhou polovinou knížky docela bojovala, tak jsem si tam našla spoustu míst, kvůli kterým se k ní jednoho dne vrátím. Obzvlášť jsem si užívala část, kde se Crowley pozastavoval nad stupiditou svých ďábelských kumpánů a jejich neschopností pochopit, proč bylo tak geniální vyhodit v centru Londýna proud. Úžasná byla taky část, kdy si pekelný pes najde svého „zlého a krutého“ pána, který toužil po obyčejném voříškovi, kterýmu by říkal Pes. No, a protože pekelné psisko mělo splnit každé Antikristovo přání, tak se taky stalo.

„Je tady už příliš dlouho…od samého počátku. Je naturalizovaný, přizpůsobil se domorodcům, a zdivočel…má auto a telefon.“

12 04.05.2020

V knize si procházíte téměř celým životem všech postav. Což na vás na konci působí spíš depresivně. Smích se vám mísí se slzami. Najednou není prostor pro „žili šťastně až ….“
Tahle malá pražská sága mě docela bavila. Každá z postav měla něco do sebe. Každá si mě získala něčím jiným. Dokonce i Cyril. Malý pražský erotikon rozhodně není jako Prvok, Šampón, Tečka a Karel, to ne, ale i tak se čte dobře a vy se těšíte na další kapitolu. Nabízí více stran a rozhodně více emocí. Není to žádná literární klasika, ale i tak si zaslouží vaši pozornost.

7 04.05.2020

Napínavé, plné tajemství, děsivé a zábavné zároveň. Prostě sen každýho čtenáře. Zrada na vás čeká na každém kroku. Nikomu nevěřte a utíkejte hodně rychle. Nikdykde jsem přečetla jedním dechem. Je to jedna z mála knížek, která nemá hluchá místa. Nebo si je aspoň nevybavuju. Gaiman zásobí čtenáře lehkým anglickým humorem, který v některých chvílích hraničí s černým. Prostě stará dobrá škola anglického humoru. Při zvyšování dávek si na něm můžete vypěstovat závislost. Napínavý od začátku do konce, občas nervy drásající příběh, kdy jste napnutí jako struna těsně před prasknutím. Tak by se dalo jednoduše popsat Nikdykde. Každá další kapitola je lepší a napínavější než ta předchozí. A postavy jsou prostě dokonalé. Největší posun je vidět právě u prosťáčka Richarda, který najednou dospěje. Navíc je kniha okořeněna Ríšovo myšlenkami, které se k nám dostávají jako útržky jeho imaginárního deníku, ve kterém ironicky komentuje vše, co se mu děje. A na konci dostane možnost volby. Zůstat a žít nebo se vrátit a přežívat.
Osobně jsem byla zkrátka nadšená a okouzlená. Jednou se k Podlondýnu, Dvířce, Richardovi a De Carabasovi vrátím.

„Zadíval se na kamenné schody vedoucí k Britskému muzeu a rozhodl se, že byly stvořeny, aby po nich tancoval Fred Astaire s Ginger Rogersovou.“

4 04.05.2020