BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Kniha, na kterou jsem náhodně narazila v knižním e-shopu. Protože prof. Jan Šmarda je synem jednoho z nejvýznamnějších brněnských botaniků předválečné generace, usoudila jsem, že tuto knížku bych si měla opatřit. Jistě se ve vzpomínkách dozvím mnoho zajímavostí. Další důvod byl zřejmě ještě silnější – kdysi, před více než 20 lety, jsem od prof. Šmardy četla knížku Život z obou stran, která mě zaujala do té míry, že jsem autorovi napsala pochvalný mail. Pan profesor mě tehdy pozval k sobě na LF MU (měla jsem to jen kousek z PřF MU) a hodinku či déle jsme si povídali o biologii, o knihách i o generacích Šmardů. Bylo to podnětné a dodnes na to setkání ráda vzpomínám.

Ale abych něco napsala i k této knížce :-). Pokud máte rádi knížky o starých časech první republiky a období druhé světové války, jakož i o nelehké době poválečné, možná vás tato kniha zaujme. Mimo jiné se v ní dočtete i kus historie města Tišnova a taky něco z historie Brna, i když k ní jistě existují podrobnější knížky. V knížce je i řada historických fotografií, které se zdaleka netýkají jen rodiny Šmardovy. A co se týče fotek rodinných - vždycky mě (i moje spolužáky na VŠ) moc bavilo porovnávat, jak ti naši staří páni profesoři (učili mě vrstevníci prof. Jana Šmardy), které jsme poznali až v pokročilém věku, vypadali v mládí. Většinou jsme si tehdy, ve věku kolem dvaceti let, nedovedli představit, že ti bělovlasí pánové byli kdysi tak mladí jako zrovna my a že mívali stejně originání (a často ještě ztřeštěnější) nápady. Na těch fotkách z mladých let jim to ale bez výjimky hrozně slušelo – a totéž platí i o prof. Šmardovi.

Knížka je takovým příjemným pohlazením, závanem starých časů, pobídkou k rozjímání o životě... Proto mě mrzí, že nemohu dát pět hvězdiček, dokonce i ty čtyři jsou spíše z úcty k panu profesorovi. Proč? Chtělo to podstatně víc zásahů ze strany redaktora – a knížka by se četla mnohem lépe. Nyní se v ní řada věcí opakuje, a to i několikrát (ano, vím, že při vzpomínání se člověk vrátí k jedné události třeba 5x, ale v knize bych ocenila, kdyby to bylo trochu zredukováno). Některá souvětí jsou velmi dlouhá, obsahují text v závorkách, apod. – to vše je je dost obtížně pochopitelné, člověk musí text přečíst 2x. A v kapitole o přírodě Tišnovska jsou i věcné chyby, výrazy, které se v ekologii nepoužívají či popisy nesrozumitelné zřejmě proto, že pan profesor se profesně celý život věnuje něčemu jinému než jeho otec. Je velká škoda, že se neobrátil na někoho ze současných botaniků či ekologů, aby mu text pročetli a upravili. Někde také čtení komplikuje popis mnoha detailů z bydliště J. Šmardy nebo z jeho prázdninových pobytů. Chápu, že pro rodinu může mít význam vědět, jak byl velký který pokoj v bytě nebo jak byla rozvedena voda po dvoře, ale pro ostatní čtenáře takovéto popisy spíše narušují osnovu textu. Možná by bylo bývalo stačilo dát tyto popisy do poznámek pod čarou nebo na konci knihy.

I tak jsem ale ráda, že jsem si knížku přečetla. A na rozdíl od mnoha jiných ji ani nepošlu dál, snad z jakési nostalgie a potřeby mít u sebe vzpomínky jiných než jednou začnu sepisovat svoje vlastní :-).

63 06.03.2021

Pozoruhodná kniha o pozoruhodné ženě. O životě dr. Kálalové-di Lottiové ani o událostech na sklonku druhé světové války na Táborsku a Písecku, které do života této statečné lékařky velmi tragicky zasáhly, jsem dosud neměla tušení. O to víc mě potěšilo, když jsem zjistila, že Prácheňské muzeum v Písku loni připravilo literární pásmo, v němž byl připomenut život dr. Kálalové. Je vidět, že tato postavou drobná, ale vnitřně nesmírně silná žena skutečně pozitivně ovlivnila život mnoha lidí a že se na ni nezapomíná. Život dr. Kálalové, ač se nedožila nijak závratného věku, by vydal na několik životů, a může nás inspirovat i dnes. Jsem vděčná, že Ilona Borská sepsala knihu o jejím životě, ač sama se s dr. Kálalovou setkala jen kratičce. Dostala však k dispozici rozsáhlou korespondenci, kterou dr. Kálalová vedla se svojí rodinou a přáteli, mnoho lidí přispělo vzpomínkami, a tak vznikla kniha čtivá, povzbudivá (byť místy smutná, dokonce vemi smutná...) a přesto plná zajímavých faktografických údajů. Velice se mi líbilo, že autorka nezastírala ani slabé stránky povahy dr. Kálalové, protože zkrátka nikdo není dokonalý a s ženou, která byla velmi skromná až asketická, a ve svém konání perfekcionistická, nemuselo být pro její okolí vždy jednoduché vždy vyjít po dobrém. Stejně tak nerozhodnost a výčitky, jimiž se občas trápila a svěřovala je v dopisech svým nejbližším, autorka v knize zmiňuje, a činí tak hlavní postavu svojí knihy lidsky přístupnější co nejširšímu okruhu čtenářů.

63 14.04.2019

Knihy, jako je tato, by měly patřit k povinné četbě. Na příkladu Toljova dědečka i dalších členů rodiny, je krásně ukázáno, jak nic nelze vnímat černobíle. Dědeček se těšil na příchod německé armády (a nebyl sám), neboť očekával (v souladu se sliby v dobovém tisku), že za německé okupace se Ukrajincům povede líp. Později ovšem, ač nerad, přiznal svůj omyl. Mnozí bohužel neměli ani čas si to uvědomit. Ale možná měli víc štěstí, než ti, co museli přihlížet vraždám svých nejbližších.

Válka je neštěstí, bolest, smrt a utrpení ale někdy taky obrovský chaos. Jít do krytu, anebo do domu? Kde člověk přežije spíše? Pomůže intuice, svatá ikona, rychlé nohy a kapka štěstí anebo je vše náhoda? A má smysl přežít, když všechno a všichni, koho jste znali a měli rádi, se hroutí, umírá, nic už není a nebude jako dřív?

Díky tomu, že autor vše vypráví z pohledu dítěte sebe sama ve věku 12 až 14 let ještě více vyniká nesmyslnost války. Dítě prozradí i ty pocity, za které se dospělý stydí a nepřizná se k nim, protože prostě nejsou "správné". Navzdory tragédii, kterou kniha líčí, se někdy nelze ubránit úsměvu nad otevřeným, dětsky naivním stylem vyprávění. A tak čtenář dostává do ruky syrové a děsivé svědectví doby, o níž jsme si mysleli, že se nikdy nebude opakovat. Jenže lidstvo se zřejmě nikdy nepoučí, bohužel...

62 10.09.2023

(SPOILER) Musím říct, že nízké hodnocení této knihy řadou čtenářů mě dost zaráží. Bohužel to vypadá, že komentáře psali hlavně ti, kdo knihu přečetli spíše omylem, z nedostatku jiné četby. Je škoda, že pak odrazují potenciální další čtenáře, kniha si to nezaslouží.

Mně se kniha líbila, i když nejvyšší hodnocení nedávám, a to z toho důvodu, že mi trošku nesedělo vyjadřování dvanáctiletého Jodyho. Podle velmi jednoduchých vět bych mu hádala míň. Je to trochu v rozporu s tím, kolik práce dokáže zastat. I když možná jsem příliš ovlivněna dnešními dětmi, které tráví spoustu času ve škole, na internetu a některé i s knihami, a vyjadřují se proto jinak, mají větší slovní zásobu. Naopak sotva se dnes najde dvanáctiletý kluk, který ovládá práci s nožem, sekyrou, puškou, stráví celý den okopáváním záhonů či na lovecké výpravě, byť pod dozorem otce.

Kniha je unikátní v líčení floridské subtropické přírody. Většina podobných knih je totiž zasazena do jiného prostředí, nejčastěji na sever, do hor či jinam do divočiny listnatých a jehličnatých lesů mírného podnebného pásu. Velmi zajímavý a cenný je například popis povodně, v němž autorka uvádí spoustu detailů o chování různých druhů zvěře při této události.

Líčení každodenního zápasu rodiny Baxterových o potravu, vodu a další základní životní potřeby činí z knihy dílo, které by si mladý čtenář měl přečíst, ovšem v dnešní době to asi málokterý udělá (a dost možná, že v dětství bych s touto knihou měla také problém kvůli drsnému chování mnohých postav). Troníkova moudrost "život je těžký" se dnes nenosí, vždyť přece "dont't worry, be happy!" Jenže pak přijde nějaká krize a "happy" přístup člověka ani nenasytí, ani za něho nezaplatí účty. Na postavě Troníka Baxtera autorka ukazuje životní nadhled a pokoru, které člověk získá po mnoha životních ranách, k nimž se postaví čelem. Tomu Troník učí i svého syna Jodyho.

Přátelství se srnečkem a jeho tragický konec poukazuje na drsnost, ale zároveň i laskavost rodiny. Těžko by dnes některý otec žádal svého syna o to, oč požádal Troník Jodyho ve chvíli, kdy neviděl jinou možnost. Jenže byla to situace, v níž šlo o život. Na druhé straně si dnes nedovedu představit rodinu, která by se se zvířetem dělila o skrovné zásoby jídla. Množství psů a koček vyhozených nezřídka i z jedoucího auta svědčí o tom, že ač se považujeme za civilizovanou společnost, hodně lidí nesahá v daném ohledu Baxterovým ani po kotníky. Jako důvod pro zbavení se nechtěného mazlíčka stačí podrápaná pohovka nebo rozbitá váza, tedy nikoli něco, na čem by byl člověk životně závislý. Přeneseno do dnešních poměrů, srneček by v současnosti asi dopadl mnohem hůř...

62 08.12.2022

(SPOILER) Knížku jsem kdysi získala za pár korun někde ve výprodeji a ke čtení jsem se nyní přinutila, protože potřebuju uvolnit trochu místa v knihovně :-). Je zvláštní, že někdy se mi do čtení nějaké knihy vyloženě nechce – a nakonec jsem mile překvapena. Tak tomu bylo i tentokrát. Po pravdě řečeno, do knížky, která má více než 400 stránek, se mi nechce skoro nikdy – a tahle jich měla více než dvojnásobek.

Knížka se mi četla dobře, přelouskala jsem ji zhruba za 10 dní (z nichž některé jsem neměla na čtení skoro vůbec čas). Samozřejmě těžko může čtenář u knihy takového rozsahu čekat, že tam nebudou pomalejší a popisné pasáže. Těch je tam dost a týkají se všeho možného – historie Izraele, popisu života v kibucech, mošavech i některých městech, politiky Izraele i světových mocností, pouštní krajiny, vztahu židovského a arabského obyvatelstva, atd. Ale částí, které mají rychlý spád, je také hodně, ať už jde o dobrodružství Toma Hagena v Afghánistánu a později v Izraeli, akce, do nichž je nasazena Šošana Coxová, dramata několika generací rodiny Kahnových i mnoha vedlejších postav. Někdy mi hlavní hrdinové připadali až neuvěřitelně obdaření štěstím, takřka nesmrtelní, za to jedna hvězdička dolů, i když jsem dost dlouho váhala, zda nedat pět. Na druhé straně, v románu jsem našla plno postav, které mi byly sympatické a jimž jsem držela palce, a pak takové, pro které jsem dokázala mít alespoň pochopení.

Stejně jako někteří další uživatelé tady na DK považuji za největší přínos knihy to, že čtenáře podrobně seznamuje s dějinami státu Izrael, s historií konfliktu mezi Židy a Palestinci a s tím, jaký postoj k němu zaujímali jednotliví politikové i jak během svého života měnili své názory. Hlavní pozornost je soustředěna na postavu Ariela Šarona, ale četné zmínky najdeme i o dalších premiérech a ministrech. Hlavní poselství knihy je pak podle mě v tom, že nic není černobílé. Šílenci, kteří neustoupí ani o píď a kteří touhu po míru považují za slabost, jsou na obou stranách. A jakkoli jsou válka a násilí vůbec věci nesmyslné a strašné, kdekoli na světě se může stát, že konflikt "zamrzne" a válka se stane normou. Čímsi, na co si lidé zvyknou, ač ti, kdo žijí mimo, se budou divit "Jak tam ti lidé mohou žít? S tím, že jdou nakoupit, a nemusí se vrátit?" Podobné úvahy o smyslu života se k nám dostávají od mladé Jáel Kahnové.

Ano, spousta věcí v knize je fikce. I když kdoví, kolik takových Jáel se muselo smířit s tím, jak válka ničí život jejích nejbližších. A kdoví, zda Šaronovi, který na sklonku života chtěl dát šanci míru, do hrobu někdo nepomohl (a nemám teď na mysli kletbu vyřčenou na jeho adresu). Pro normální lidi mír znamená prosperitu. Pro některé je však válka velkým a lákavým byznysem, jemuž nedovedou odolat... na to je dobré pamatovat.

Válka totiž NENÍ normální stav bytí – nenechme si vnutit opak! A ochota jednat o míru rozhodně není slabost. Jestliže někdo hrdě a s úsměvem na rtech prohlašuje "Jsme ve válce", je stejně nebezpečný šílenec, jako všichni ti sebevražední atentátníci vyhazující do povětří autobusy, kavárny a školy. A to ani nemluvím o těch, co jako "řešení" konfliktu nabízejí "preventivní" úder jadernými zbraněmi. Takoví lidé nepatří na veřejné posty, ale na uzavřené oddělení psychiatrie.

62 17.10.2022

Četla jsem už před časem, asi krátce před založením účtu na DK. Bylo to pro mě tehdy poučné, o vztahu imunitního systému a střevní mikroflóry jsem sice věděla, ale tady toho je mnohem víc a týká se to bakterií a dalších mikroorganismů v celém těle. Dnes už je knih na podobné téma spousta, ale tehdy jsem se poprvé dozvěděla o obrovském dosahu tzv. mikrobiomu, který lze považovat za samostatný orgán lidského těla, s vlivem mj. na psychiku, myšlení a mnoho dalších funkcí. Poprvé jsem si tu také přečetla o tzv. fekálních transplantacích – zpočátku mi to znělo jako něco šíleného, ale autor uvádí příklady, kdy tato léčba lidem velmi pomohla. O pár měsíců později jsem se od známého dozvěděla, že jeho žena se právě této problematice věnuje v jedné z brněnských nemocnic.

Zájemcům o zdraví a biologické souvislosti mohu jen doporučit!

62 21.06.2021

(SPOILER) Knížku jsem si koupila, protože z Lužic a sousedních Mikulčic pochází část naší rodiny. K folklóru sice žádný zvláštní vztah nemám, ale zajímala mě ta argentinská linka, která je v anotaci knihy zmíněna.

Knížku jsem "zhltla" za dvě odpoledne. Potvrdila mi, že člověk nemusí být ani bohatý, ani ze slavné rodiny, aby za sebou zanechal výraznou stopu. Možná, že Štěpán Příkazský není tak známá osobnost jako dnes kdejaká televizní "celebrita", vlastně většině národa asi není známý vůbec (a je to škoda), ale to nic nemění na faktu, že zřejmě pozitivně ovlivnil život řady lidí. A to i přesto, že sám rozhodně neměl na růžích ustláno. Vážný úraz v mládí, který utrpěl na honu od vedle stojícího střelce, jenž podvodem vyklouzl z odpovědnosti a Štěpánova rodiny tím byla uvržena do dluhů. Majetkové poměry mu znemožnily oženit se s dívkou, kterou měl rád. Těžké a nejisté začátky v Argentině, odloučení od rodiny, spousta špatných rozhodnutí, za která tvrdě zaplatil, těžká dřina... Mnohokrát byl podveden či okraden, úrodu bavlny, jejímuž pěstování se velmi záhy začal věnovat, jednou sežraly kobylky, podruhé ji zničily silné deště, nikdy nic neměl jisté... mnohý by se asi oběsil na nejbližším stromě. Přesto se stránky hemží hezkými vzpomínkami na lidi, kteří mu pomohli, na krajany i Indiány. Vše líčí tak, jak to přicházelo, je vděčný i za trpké zkušenosti, které se mu později byly k dobrému... Po letech za ním přijíždí rodiče i sourozenci, aby zjistili, že bavlna nabízí slušné živobytí, pokud náhodou nepřiletí kobylky, brouci nebo jiná pohroma...

Škoda, že kniha končí rokem 1950 a odjezdem celé rodiny zpět do Československa. Jen ze stručného doslovu se dozvídáme, že Štěpán (patrně se ženou a dětmi) se po deseti letech do Argentiny vrátil, rodina pak střídavě žila v Argentině a v USA, kde také v požehnaném věku zemřel. Takový život by jistě vydal na několik knih. Rukopisné poznámky, které k vydání připravil pan Michal Huvar, však rokem 1950 končí, následuje již jen korespondence s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, s nimiž se setkal a spřátelil během jejich cestování Jižní Amerikou.

Ačkoli se mi kniha dobře četla, místy jsem narazila na nějaké nesrovnalosti v časové ose vyprávění, podezřelé mi taky byly uváděné ceny některých komodit – 100 pesos za krávu, ale 12 tisíc pesos za 1000 pálených cihel (dvojice řemeslníků zvládla vyrobit za den 2000 cihel), přičemž plat pomocného pracovníka činil ca 45 pesos měsíčně. Možná se někde vloudila chybička (ostatně M. Huvar v doslovu píše, že sestavit z poměrně chaotických rukopisných zápisů knížku nebylo nic jednoduchého), asi tato čísla nelze převzít bez ověření jinde. Jinak je ale kniha nejen strhujícím příběhem jednoho života, ale i bohatým pramenem o historii 1. poloviny 20. století. Vřele doporučuji nejen rodákům z Podluží.

P.S. Ač pěstitel bavlny, Š. Příkazský celý život pracoval se zvířaty – obzvláště rád měl koně. Proto se kniha hodí i pro příslušné téma letošní ČV.

62 23.05.2021

Dočetla jsem už před pár dny, ale dost dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jak hodnotit. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, zda se mi kniha líbila. Že je to zvláštní? Ano, stejně jako je zvláštní tato kniha. Řekněme, že to je dobře napsaná kniha o špatných věcech – nelegální migrace, rozdělené rodiny, dětská kriminalita...

Kniha je psána z pohledu teenagera, tedy hovorovým jazykem, slangem a podobnými výrazovými prostředky, takže mi chvíli trvalo si na to zvyknout. Kladem je, že autorovi se dokonale podařilo vystihnout, jak se Harri a jeho kamarádi vyjadřují i jak uvažují. A právě ty úvahy na mě občas byly trochu silné kafe...

Když jsem chodila do školy, v každé třídě byl někdo, kdo si s chováním hlavu nelámal, řekněme "pěkný sígr". I u nás ve třídě jeden takový hoch byl – a nemohli mu přijít na jméno učitelé ani rodiče nás, spolužáků. Věděli jsme, že krást, tlouct ostatní a podobné věci jsou špatné a byli jsme přesvědčeni, že spolužák to ví taky, jen to prostě nerespektuje.

A teď zpět k Harrimu a jeho kamarádům – zarazilo mě, jak je v jejich věku (nebyly to už žádné malé děti) nenapadlo, že některé věci jsou špatné. Anebo jim to došlo, až když tu špatnost provedli. Připadalo mi to zezačátku přehnané. Ale pak jsem si říkala, že s touto věkovou kategorií vlastně žádný bližší kontakt nemám... co když má tedy autor pravdu? Děti, které na jedné straně mají dost rozsáhlé faktické znalosti ze školy i z internetu, na straně druhé nevědí, že házet kamení na autobus je stejně špatné jako někoho zabít, protože i tato "zábava" může vést k nehodě, zraněním či smrti.

Každopádně závěr knihy mě mrzel. A z toho, že mladí lidé, kteří mají celý život před sebou, řeší své problémy tímto způsobem, skutečně mrazí.

62 18.11.2020

Kniha se četla rychle a dobře, přestože zpočátku mi krátké kapitoly a přeskakování mezi myšlenkami jednotlivých hlavních hrdinů dost vadily. Brzy jsem si však na tento styl vyprávění zvykla a nemohla jsem se od knihy odtrhnout.

Tyto tragické události je potřeba připomínat, aby lidé věděli, že válka nikdy nemůže mít vítěze, přestože učebnice dějepisu tvrdí něco jiného. Jedni zůstanou mrtví na bojištích, jiní ve vybombardovaných městech a další přežívají dál se zlomeným srdcem a mrtvou duší, protože tomu všemu museli přihlížet, anebo se sami podílet na zabíjení. Jestliže zuří válka, je naivní si myslet, že se to týká jen vojáků a civilisté mohou být uchráněni. A je vlastně jedno, vezme-li jim život hlad, zima nebo nemoci, omyl v podobě bomby určené pro vojenský cíl, nebo jasný záměr způsobit co největší ztráty nepříteli a vnitřně zlomit ty, kdo přežijí. Těm lidem už život nikdy nikdo nevrátí. Válka dělá z mužů, jež byli kdesi stovky kilometrů daleko milujícími otci, krvelačné bestie, kterým už na ničem nezáleží, když najednou zjistí, že jejich rodiny vyvraždili či jejich ženy a dcery znásilnili jiní milující otcové, jen stojící na opačné straně barikády. Všechno toto v knize najdete, když ne přímov textu, tak mezi řádky.

Proč jen čtyři hvězdičky? Autorka se snaží působit nestranným dojmem, ale můj dojem byl ten, že úplně nestranná není. Ač hovoří o zločinech všech válčících stran, v souvislosti s Německem (a stručně zmíněnými některými dalšími státy) se drží věcného tónu bez výrazných emocí, ve vztahu k Rudé armádě od začátku převládá pejorativní tón (barbaři apod.). Byť tyto emoce probleskují v myšlenkách hrdinů prchajících před postupem Rudé armády a ti na takové emoce jistě měli plné právo, napadá mě, zda neuvažovali trochu jinak, alespoň ti, kteří měli mnoho důvodů nenávidět nacistické Německo. Knihy starších autorů, kteří 2. světovou válku zažili (např. H. Thürk, Hodina mrtvých očí), na mě v tomto směru působí podstatně věrohodněji.

Ačkoli autorka zmiňuje, jak velké množství historických dokumentů prostudovala, některé události zmíněné v knize, opět v myšlenkách hlavních hrdinů, např. tragédie u Nemmersdorfu, jsou vylíčeny přinejmenším sporně. Když pátráte v jiných zdrojích, oč přesně šlo, zjistíte, že ve skutečnosti vše patrně proběhlo jinak a verzi vylíčenou v knize používala nacistická propaganda. Čekala bych, že autorka na tyto věci krátce upozorní; jinak to totiž může vypadat, že se v případech jako je tento, vždy držela faktů.

A také mě zarazilo, že mezi všemi státy, které autorka navštívila, a příslušníky národů, které oslovila, chybělo Rusko/Rusové. Jejich pohled na to, co se při operaci Hannibal stalo, zda oficiálně šlo o útok na vojenské cíle, by mohl být užitečný. A samozřejmě svědectví případných pamětníků nebo jejich dětí by dokreslilo pohled z druhé strany. Už proto mi to připadá důležité, že kdykoli někoho, koho se věc týká, vyloučíme "z kruhu", vede to k dalším nedorozuměním, a jak víme, někdy drobné nedorozumění na konci zplodí válku. To, co se dnes mnozí snaží současnému Rusku podsouvat, mi připadá jako holé šílenství a krok směrem, jímž bychom se už nikdy neměli vydat.

62 09.06.2020

(SPOILER) Nejdřív si dovolím malou odbočku. Toto pro mě byla v ČV skutečná výzva kniha od S. Kinga nebo J. Austenové. Já jsem se po pravdě nejdřív rozhodla pro Kinga, jen jsem potřebovala sehnat nějakou trochu normální knihu, po které bych nešla večer spát s obavami, o čem se mi bude zdát. Takže knihu "To", kterou jako jedinou máme doma, jsem hned zavrhla. Zelenou míli ani Dlouhý pochod, které jsem vyhodnotila jako pro mě stravitelné, jsem neměla a čekala jsem, až se mi některá z těch knih někde naskytne za výhodnou cenu, protože jsem byla předem rozhodnuta, že po přečtení poputují dál. No, ale pak se v dobročinném bazaru objevilo Opatství Northanger a tak jsem to riskla.

Asi tak 3/4 knihy jsem se střídavě nudila a střídavě ve mě některé pasáže probouzely zvědavost. Totiž spousta věcí, o nichž se v knize píše, jako korzování po kolonádě, řeči o módě, vychvalování a pochlebování, plesy a spousta dalšího mě v reálném životě nebaví, a tudíž mě ani nebaví o nich číst. Baví mě však studovat lidské charaktery a jejich vývoj. A toho jsem si v knize užila hodně. Isabella mi od začátku lezla na nervy, i když jsem si říkala, že bych ji neměla odsuzovat, že tehdy, ve staré Anglii, se to tak prostě vyžadovalo. Její bratr John mě ovšem štval ještě víc a jak to s touto dvojící dopadlo, mě nepřekvapilo.

Catherine jsem si oblíbila pro její upřímnost a oba mladší sourozenci Tilneyovi mi byli rovněž sympatičtí. Tím, jak mě kniha v jednu chvíli fakt hodně nebavila, jsem celkem bezmyšlenkovitě nalistovala závěr, zda má vůbec smysl ve čtení pokračovat. A zjistila jsem, že vše dopadne dobře, tedy jsem chtěla dočíst do konce (a jasně, i kvůli výzvě :-)). Když to krátce před koncem knihy vypadalo dost beznadějně kvůli naprostému obratu ve smýšlení generála Tilneyho, byla jsem zvědavá, jak to autorka zaonačí... no, nakonec to zaonačila docela hezky :-).

Nemohlo mi uniknout, jak často autorka používá přehánění a ironii, zejména když popisuje různé společenské zlozvyky typu prázdné tlachání. Překvapilo mě to, protože u ženy žijící a píšící na přelomu 18. a 19. století bych to nečekala. Chvílemi jsem si i říkala, zda to autorka přece jen nemyslí vážně, že tam tu ironii třeba vidím jen já. Ale po přečtení některých komentářů, např. od uživatelky Petrarka, vidím, že nejsem sama, na koho tato stránka románu zapůsobila :-).

Nakonec jsem ráda, že jsem si Opatství Northanger přečetla, ale další knihy autorky v nejbližší době určitě číst nebudu a v době vzdálenější se uvidí. Teď mi připadá, že ty mnohem objemnější romány by mě svým jazykem plným všelijakých "kudrlinek", přemítání o tom, co hrdinové dělají a o čem přemýšlejí a co by eventuelně ještě mohli/nemohli dělat a o čem by mohli/nemohli přemýšlet, to vše by mě asi umořilo.

61 28.04.2023

(SPOILER) Nalezena v nemocniční knihobudce. Občas, když jdu na nějakou lékařskou kontrolu, tam zanesu nějakou přečtenou knihu, nebo nějakou vyberu mamince. Kožíka jsem ale po zběžném prolistování vzala pro sebe a nedalo mi to, abych se brzy poté nepustila do čtení. Na první pohled takový obyčejný příběh... hlavní postava, Jindřiška Stašová, zdaleka není jediná, kdo se v mládí musel poprat s nepřízní osudu kvůli zranění nebo nemoci. I v literatuře by se takových mladých hrdinů jistě našlo více.

Mnohem originálnější mi připadalo spletité pátrání po otci u nás i v zahraničí, v době, kdy nebyl žádný internet a databáze, kdy se na měziměstský hovor čekalo hodně dlouho, kdy dálková doprava byla mnohem pomalejší než dnes... Ale na druhé straně, lidé k sobě měli jaksi blíž, nebylo výjimkou vzít cizího člověka do domu i na pár dní... dnes je téměř nemyslitelné i zazvonit u někoho cizího a poprosit o vodu, pravda, zrovna tak se snaží do domu vetřít různí lupiči a podvodníci, bohužel. To, co nám může připadat neuvěřitelné a nemožné, se Jindřišce povedlo.

Třetím významným motivem knihy je vina ať již domnělá či skutečná a trest. Jak postupně Jindřiška odkrývá životní příběh svého otce, zjišťujeme, kolik kostlivců může mít ve skříni schovaných i zdánlivě slušná rodiny. A že ten, kdo skutečně je slušný a spravedlivý, na svoji slušnost často doplatí bohužel... Ale přesto, kéž by každý takový příběh skončil s nadějí, jako je tomu v příběhu Jindřišky a její rodiny...

61 14.04.2023

(SPOILER) Aniž bych si plánovala číst po sobě dvě knihy od autorů, jež ukončili svůj život sebevraždou, stalo se. Vlastně mi to došlo až teď. O knize Nemajetní jsem měla původně úplně jinou představu, asi by mě ani nenapadlo si ji koupit, přečíst si nejprve recenze tady na DK.

Číst a dočíst popis všech podivností a krutostí opravdu není pro každého. Jsou věci, které nám možná nepřipadají tak odpudivé a nenormální, dokud si o nich nepřečteme v knize. Nebezpečné dětské hry, posměšky atd. – jakkoli hrubé a bezohledné, řekněme, že to bylo, je a bude, jen se mění forma. Něco jiného je však všeobjímající chudoba, která se vine celou knihou a není to jen chudoba fyzická, ale i mnohem horší chudoba mravní. Podobně jako mnozí další čtenáři jsem si i já musela připomínat, že se kniha neodehrává na konci 19. nebo na začátku 20. století, ale až v 60. až 70. letech 20. století. Tedy v době mládí mých rodičů a v době mého vykročení do života. To, že nejen v Africe, ale vlastně kousek od nás někdo neměl ani co jíst, mě šokovalo. U nás i v té době spousta jídla končila v popelnicích.

Chlapec, který je vypravěčem knihy, musí již v mladším školním věku umět zabíjet drůbež, se sestrou se starají o domácnost v době, kdy matka trpí depresemi a otec domů vůbec nechodí. Jak upozorňuje překladatelka v doslovu, vše je popsáno věcně a bez emocí. A to je na tom děsivé – že z dítěte roste mladý člověk, který si nepřipouští emoce, není jich schopen, jinak by se musel zbláznit. Prožít to vše ještě jednou při psaní knihy bylo asi na autora příliš...

61 23.01.2023

(SPOILER) Z knihobudky, příběh z období socialistického budování a betonování. Zpočátku jsem měla pocit, že kniha se už přece jen přežila a že ji nechám nedočtenou. Nakonec si ale válečný sirotek Josef získal mé sympatie. Hlavní linii příběhu, která se odehrává ve východním Německu někdy v 60. letech 20. století ve stavebním kombinátu pověřeném stavbami komínů a chladících věží, přerušují občasné vzpomínky Josefa na jeho působení ve francouzské cizinecké legii, na námořní lodi, léta, kdy se naučil různé akrobatické kousky. Josef by se rád usadil a zařadil do běžné společnosti – ale zároveň se "obyčejného" života bojí. Navzdory svému podivínství si mezi kolegy z práce najde přátele a díky nim i dívku. Nakonec pro něj vše dopadne dobře.

Nečekejte žádný dramatický děj a smiřte se s rétorikou té doby, kdy se plnil a předháněl plán nejen na stavbách a betonování bylo symbolem pokroku. Dnes je v oblibě tvrdit, že vše je jinak, ale když se podíváte po krajině, zhodnoťte sami, zda přibývá zeleň, anebo beton. A stejné je to i s plněním plánů a lámáním rekordů a soudržností pracovních kolektivů. To vše se vyžaduje i dnes, jen se to jinak jmenuje. Prosperita firmy, konkurenceschopnost, soutěživost, týmová práce (a aby nám ta práce šla líp, sejdeme se na nějaké teambuildingové akci).

61 08.11.2022

Mám ráda romány z jihočeského prostředí. Zde jsem celou dobu jsem přemýšlela, která z vesnic "mezi Hlubokou nad Vltavou a Netolicemi" byla dějištěm románu. Továrnou zřejmě byla šamotka ve Zlivi, snad tedy celý příběh je zasazen do Zlivi, jež je ovšem dnes městem bez jakékoli historické vesnické zástavby. Přiznám se ale, že jsem při čtení neměla po ruce mapu, abych podle určitých náznaků mohla porovnat, zda poloha obce opravdu odpovídá Zlivi.

Zpočátku jsem měla trochu problém zvyknout si na značně archaický styl vyjadřování. Asi jsem už dlouho od Klostermanna nic nečetla, byť pár jeho knih, dosud nečtených, mám už nějakou dobu ve své knihovně. Příběh je však napínavý, a tak jsem si na archaický jazyk brzy zvykla.

Co všechno dokáže člověk přežít? Při čtení této knihy si uvědomíte, kolik toho je... Nejsmutnější ze všeho je nespravedlnost – proč se na jednoho člověka či rodinu sesype tolik trápení? A pak odevzdanost, s jakou hlavní hrdina, Váša Křenek, přemýšlí i jedná: chudý člověk musí být vděčný za vše... Trochu zarážející je i nesnášenlivost a hašteření v komunitě dělníků v továrně, či spíše jejich žen. Pro mě osobně bylo překvapivé, že nakonec nejvíc v nouzi vypomohla domácí Bavorová.

Podmínky, v nichž hlavní hrdina žil a pracoval, jsou asi pro většinu z nás nepředstavitelné – v zimě bez dostatečného ošacení, o hladu nebo jen s nedostatečnou stravou, bez možnosti doprovodit zraněnou ženu k lékaři, bez možnosti dohledu na děti, když je to třeba, mnoho hodin práce ve vyčerpávající výhni pecí. Není to výmysl, jak se nám dnes občas někdo snaží namluvit, takto to skutečně bylo, chudý člověk neměl na růžích ustláno. Na závěr se ostatně dozvíme, že příběh je sepsán podle skutečnosti, na základě setkání K. Klostermanna s hlavním protagonistou a také podle výpovědí lidí, kteří V. Křenka znali.

Ano, dnes se máme mnohem lépe. Bylo by však naivní se domnívat, že je to samozřejmost zaručená navěky. Existence firem, v nichž je běžná šikana, nedostatečné odměňování, šizení na povinných odvodech a celkově otrocké podmínky pro zaměstnance, ač majitelé jezdí v drahých autech a létají na zahraniční dovolené, jsou toho důkazem. Děsivá je navíc i neschopnost (nebo neochota?) státních institucí tento stav napravit a arogance mnoha politiků i úředníků, s níž lidem sdělují, ať si nestěžují, máme tu svobodu, tak co by chtěli víc? Lidé by měli vědět, že pracovat 12 hodin denně za mizerný plat, leckdy v nedostatečně vybavených provozovnách a bez ochranných pomůcek, opravdu NENÍ nutnou daní za svobodu. Je to jen zneužívání postavení a moci některými jedinci, kteří pak zisky firmy prezentují jako svůj úspěch, byť tento "úspěch" je založen na odírání lidí. A někdo se neštítí využít ve svůj prospěch a slávu vše: nemoci, válku, cokoli...

61 10.09.2022

Melancholické, depresivní, místy velmi mrazivé. Hlavně Psí kůže a Svíbský les, vycházející z historických událostí našich dějin a zmiňující tak děsivé podrobnosti, jakoby autor byl přímým účastníkem dávno zapomenutých příběhů, nutí čtenáře k přemýšlení, kdy už lidé konečně dostanou rozum... Bohužel, Vladimír Körner zná lidské jedince i lidstvo jako celek příliš dobře a z jeho novel lze vyčíst, že historie se opakuje a opakovat bude...

Stylem vyprávění a celkovou atmosférou mi knížka trochu připomněla knihy Šmídovu knížku "Trojí čas hor" a nedávný literární počin Michala Vrby "Kolem Jakuba". Kdoví, možná se oba u Vladimíra Körnera inspirovali, což je dobře, protože napsat něco podobného vyžaduje notnou dávku znalostí o historii i představivosti.

61 16.06.2022

(SPOILER) Než jsem se dostala k napsání komentáře, už mi posledníí díl "krčínovské" trilogie trochu splývá s dílem předešlým. Ale to by mi až tak nevadilo. Spíše mi vadí, že ani v závěrečném díle není Jakubu Krčínovi věnováno až tolik prostoru, kolik by asi člověk čekal. Na druhé straně, několik příběhů, které se vzájemně prolínají, má poměrně spád, takže tento díl je ze všech tří možná nejvíc napínavý (asi i kvůli tomu, že je nejkratší :-)). Bohužel mnoho těch příběhů nekončí dobře, např. Bartolomějská noc, vylíčená v závěru knihy, se neblaze dotkne osudu dvou mladých českých člený Jednoty bratrské, z nichž jeden zaplatí životem a druhý jen o vlásek unikne smrti. Šťastné manželství Jakuba Paleologa s Kutankou je zkaleno Jakubovým uvězněním a nutností skrývat se, mistr Tomáš Mitis je nucen zavřít své knihkupectví, Evropa bojuje s Turky a jak už to bývá, někdo bojuje, jiný se veze a řeší si svoje vlastní bolístky... A Eva z Rožmberka, provdaná za Mikuláše Zrinského, se z manželky hrdiny stává vdovou po hrdinovi.

Spousta smutných dějinných událostí, nad nimiž může čtenář přemýšlet – co by bylo, kdyby se to nestalo? Nevíme. Bohužel, lidstvo je nepoučitelné, a tak náboženské, politické a další rozepře nás asi budou provázet navždy.

61 28.01.2022

Musím říct, že "Hluboká práce" od C. Newporta se mi líbila o něco víc. Možná to ale souvisí s tím, že zrovna rezonovala s problémem, který jsem řešila – a kniha mi v řešení pomohla.

Nakonec ale hodnotím obě knihy stejným počtem hvězdiček. I když nemůžu tak docela souhlasit s tím, že vášeň je na nic. Můžeme to nazvat jinak, třeba práce, pro kterou máte talent, která vás přitahovala od dětství a určila obor studia. Pokud vám dráhu nenalinkovali rodiče, tak se nejspíš někde nějaká vášeň projevila.

V principu ale s autorem v mnoha věcech souhlasím. Myslet si, že nemusím nic umět a zaměstnavatelé se o mě poperou a ještě budou platit zlatem, je samozřejmě nesmysl. A rozbor jednotlivých stadií, jak získat práci, která nás bude bavit, je určitě užitečný. Nemyslím si, že by zjištění prezentovaná v knize byla nějak převratná. Jen jsme tomu všemu byli zvyklí říkat jinak a na řadu věcí jsme v poslední době zapomněli. Třeba taková trpělivost – proč, když vše můžeme, alespoň v duchu reklam, získat hned?
Cenné je na této knize hlavně to, že pokud létáte někde v oblacích, po přečtení se vrátíte na zem. A nebudete si připadat jako někdo, kdo selhal – naopak, budete někým, kdo používá zdravý rozum.

Co mě trochu otravovalo, byl zas ten americký styl, tj. úspěšný = bohatý a tak. Proto nedávám plné hodnocení.

61 20.06.2021

(SPOILER) Nalezeno v knihách vyřazených z obecní knihovny – ejhle, vhodná volba pro letošní Čtenářskou výzvu! Od V. Grubera jsem již dříve četla knihu "Poslední operace" a s překvapením jsem zjistila, že děj obou knih je propojen prostřednictvím některých postav, zejména mladého lékaře Aleše Veverčáka. Stejně jako předchozí kniha, i "Případ chirurg" se odehrává ve dvou dějových rovinách. Originální je to, že zatímco v jedné z těchto rovin ubíhají celá léta života medika a posléze mladého chirurga Tomáše Marka, který se v závěru rozhodne odejít "na obvod", aby se mohl více věnovat rodině, druhá časová rovina popisuje takřka po minutách Štědrý den pětileté Marcelky a její rodiny, během nějž dojde k těžkému úrazu holčičky. V poslední kapitole se obě dějové roviny protnou. Závěr není nijak překvapivý, spíše přináší mírnou úlevu, protože napětí graduje ca v poslední jedné třetině knihy. Pro mě osobně bylo nejvíc překapivé to, jak se vyvinul životní osud doc. Kronera a vlastně ani u Tomáše jsem zpočátku nečekala, že dá přednost rodině.

Děj románu je zasazen do 80. let 20. století, takže samozřejmě u uchazečů o zaměstnání bylo obyklé prověřovat vedle odborných kvalit také stranickou příslušnost, bylo běžné oslovení "soudruhu", alespoň u nadřízených (aniž by člověk zkoumal, zda dotyčný je či není "skutečný soudruh"), apod. Ráda bych upozornila, že nejde o žádnou "agitku", jak se dnes někteří čtenáři domnívají, ale věrný popis dobových reálií. Někomu to možná připadá směšné, trapné či neuvěřitelné, ale zcela jistě budou naše dnešní reálie dalším generacím připadat také neuvěřitelné, patřící na smetiště dějin. No a že by dnes zaměstnavatelé zjišťovali jen odborné kvality uchazečů, o tom taky nemůže být ani řeči... Svým způsobem je román nadčasový, mnohé nešvary, na které poukazuje, ve společnosti stále přežívají a přežívat budou. Stejně tak i otázky po smyslu bytí, práce a rodiny, jak to vše vyvážit. Otázky zcela legitimní, na které neexistuje univerzální odpověď a každý by se měl rozhodnout sám, podle hlasu svého srdce. Tomáš přináší zajímavé argumenty, jež mohou být pro začínající lékaře, ale i jiné náročné profese inspirující – stejně tak se ale mohou nechat inspirovat doc. Kronerem nebo Alešem Veverčákem. V závěru knihy dojdeme do bodu, kdy vidíme, že potřeba jsou osobnosti jako Tomáš i takové jako Aleš, aby všechno mohlo fungovat. Nesmysl je pouze vyčítat někomu, že ty nejdůležitější hodnoty vidí v něčem jiném než já, že je jiný a chce zůstat sám sebou...

Román je cenný i popisem vyšetřovacích a operačních metod v té době – tady jde již skutečně o historickou literaturu, žádný ultrazvuk, CT, laparoskopie, pouze rentgen a hlavně lékařovy ruce. I když nové technologie jsou jistě přínosné, říkám si, kolik lékařů dnes dovede zjistit vážné komplikace pouhým pohmatem (?).

61 20.01.2021

(SPOILER) Tahle kniha se mi nečetla zrovna lehce, ale pokud hledáte něco, co má atmosféru exotického místa, může být Dědictví ztráty dobrou volbou. Především je to ale vhled do indické společnosti ve 2. polovině 20. století. Země se sice zbavila koloniální nadvlády, což ale neznamená, že se zbavila problémů – soužití mnoha různých etnik občas vede ke konfliktům, na Západě jsou Indové stále považováni za občany druhé kategorie, všichni si přejí vydělat hodně peněz a koupit si všechny ty krásné věci, které mají doma bohatí lidé – ale opravdu je to to nejdůležitější v životě?

Příběhem prostupuje lehká melancholie, protože je to skutečně příběh o ztrátách. O vyrůstání bez rodičů či životě v zahraničí bez rodiny a přátel. Je o ztrátě tradic, které jsou zastaralé, ovšem nelze je jen tak něčím nahradit, zůstává pocit ztráty vlastní identity... Je i o ztrátách zdánlivých maličkostí, které však dávají našemu životu radost a hlubší smysl a jejichž ztráta bolí, byť rozum nám říká, že se mohou stát i horší věci...

Líbily se mi indické fráze, i když jsem si nezapamatovala skoro nic a musela donekonečna listovat ve slovníčku na konci knihy. Někde se ale podle mě překladatelka trochu sekla při překladu názvů rostlin, jsem si např. téměř jistá, že v dané oblasti nikde neroste rulík zlomocný, že šlo o některý durman, bohužel v angličtině mají druhy jedné čeledi často stejné názvy a bez konzultace se specializovanou literaturou nelze identitu druhu přesně zjistit. Za to odebírám jednu hvězdičku. Jinak se mi ale příběh líbil, nevadila mi ani jeho rozvláčnost a přechody mezi různými místy a časovými rovinami, ke knize se to tak nějak hodí. Ze závěru jsem měla obavy, nebyla to lehká doba.... a tak mě potěšilo, že alespoň Bidžu a jeho starý otec se po všech peripetiích znovu setkali.

61 07.01.2021

Vyřazeno z obecní knihovny, za celou dobu si knihu půjčili jen čtyři čtenáři. Myslím, že je to škoda. Já jsem se s knihou v dětství nesetkala, vyšla v době, kdy už jsem byla na střední škole, a na knihy pro starší školáky jsem si připadala příliš stará :-). Když jsem knihu četla teď, naopak jsem usoudila, že pro většinu třináctiletých, pro které je určena, by asi tato četba byla možná příliš drsná (protože vychází ze skutečné reality Norska za 2. světové války), zčásti také nudná (líčení přírody, polární noci a čekání na zázrak slunce). I mě kniha v 1. polovině trochu uspávala (a není to myšleno v nadsázce), protože se toho zas až tolik neděje, ale díky tomu, že na povrch místy lehce probublávají dávná rodinná tajemství, jsem se snažila dočíst – a druhou půlku knihy už jsem "zhltla" velmi rychle.

Postava Ingeborg mi byla velmi sympatická, myslím, že když mi bylo -náct, moc bych stála o takovou kamarádku. A i když mladá dívka utrpěla mnohé těžké ztráty, více, než si dnes dovede představit většina Evropanů v dospělém věku, konec knihy je optimistický a dojde i na jedno překvapení, kterého bych se byla nenadála. Ale nebudu vyzrazovat – přečtěte si to :-).

61 09.11.2020