BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla! Protože teď pracuji z domova a vypadlo mi tak pravidelné čtení v MHD a ve vlaku a v pracovní dny se ke čtení bohužel nedostanu tolik, jak bych si přála, dokonce jsem zvažovala, že si vezmu den dovolené, abych knihu dočetla hned po víkendu a netrvalo mi to několik dalších dní :-). A rozmyslela jsem si to jen kvůli množství pracovních úkolů, které se samy neudělají.

Jako všechny dobré knihy i tato začíná nenápadně. Stručný pohled do dětství hlavního hrdiny a seznámení s postavami, z nichž většinu asi brzy zapomenete, protože Vám zkrátka budou připadat nudné a nezajímavé, alespoň v porovnání s Dorrigem, Amy a dalšími hrdiny Dorrigových mladých, vojenských let. Doporučuji dávat víc pozor, protože na konci vyplují na povrch věci, které jsou provázány s postavami a událostmi z prvních kapitol. Když mi docvakly všechny souvislosti z různých částí knihy, spadla mi čelist. Ano, občas se přeskakuje v ději, v knize je množství postav, ale je nesmírně čtivá.

Kdybych měla knížku ohodnotit jediným slovem, pak by to bylo slovo "lidská". Kniha se vyznačuje především hlubokým pochopením pro naše sny, touhy, ale i selhání a doslova smrtelné hříchy... a že jich bylo, vždyť ústředním motivem je 2. světová válka v tichomoří a poválečná léta. Na válečné a poválečné dění se autor dívá z pohledu zajatců využívaných k otrocké práci i jejich věznitelů. Kdo vlastně nese největší podíl viny na tom všem? Bylo možné všechno to utrpení zmírnit? Kolik toho mohl dokázat jednotlivec tváří v tvář nelítostné válečné mašinérii? A jsou váleční hrdinové skutečně hrdinové? Každý voják přece musí zabíjet a mnozí o tom, co se dělo, nedovedli ani vyprávět... Na mnoho věcí asi máte názor a jasnou odpověď – dost možná, že po pročtení knihy už tomu tak nebude. Ne proto, že by kniha něco zamlžovala – je to přesně naopak. Mně pak nedalo spát, proč někteří světoví vůdcové skončili v kolonce "válečný zločinec" – a jiní, kteří měli na rukou krev zrovna tak jako ti první, si žili v klidu dál, či dokonce byli oslavováni...

Musím říct, že mnohé postavy mi přirostly k srdci – Dorrigo, Čoky Gardiner i některé další – navzdory všem selháním a chybám... A bylo mi moc sympatické, když bývalí, přeživší zajatci zašli po válce do oblíbené hospody jejich zemřelého kamaráda, aby pustili na svobodu ryby čekající na to, že se v dalších dnech stanou něčí večeří nebo obědem. Celá ta scéna byla nesmírně dojemná, byť při ní došlo k porušení zákona.

Vřele doporučuji a doufám, že si někdy najdu čas přečíst si knihu ještě jednou!

PS: Pokud Vám náhodou chybí do výzvy kniha, v níž se popisuje svatba nebo pohřeb, vězte, že i pohřeb zde najdete... i když drsný, takový by si asi nikdo z nás nepřál, na druhé straně síla kamarádství z něj v těžkých podmínkách tropické džungle udělala něco, co lze pohřbem alespoň nazvat.

73 06.11.2020

(SPOILER) Často se mi stává, že začnu číst nějakou knížku a říkám si "tak to nebude víc jak za tři hvězdy": A někdy se i strefím :-). To samé jsem si říkala při čtení prvních stránek tohoto Hájíčkova románu. Připadalo mi to takové nějaké tuctové. Hlavní hrdinka Marie politováníhodná – ale proto ještě ne sympatická. Naopak, neustálým kontrolováním svého vzhledu v zrcátku mi lezla spíše na nervy (jakožto bahenní, lesní a luční divoženka holt nemám pro podobné aktivity mnoho pochopení, tady jsem si říkala, že je evidentně jedno, jak moc na sebe žena dbá, či spíš jak moc se donekonečna kontroluje, stejně tím nezabrání, aby jí manžel neutekl za mladší, když se mu zrovna zachce).

Postupně se ale seznamujeme s Mariinou rodinou – dcerou, starými a nemocnými rodiči, trochu "jedovatou" sestrou a švagrem a musíme uznat (aspoň tedy já jsem uznala), že to hlavní hrdinka nemá zrovna jednoduché. Ať dělá, co dělá, jen tak se nezavděčí, hlavně sestra jí to dává neustále najevo. Postupně se mi Marie stala blízká a byla jsem přesvědčena, že kdyby existovala, možná bychom se i spřátelily (jsem zrovna v jejím věku). Ano, občas dělá hlouposti – a ani neví proč. Touží uniknout před samotou – a záhy nato zase před světem. Kdo z nás si někdy nepřipadal osamělý a ztracený? Kdo z nás nepociťoval úzkost z toho, že léta utíkají... ani ne tak kvůli tomu, že stárneme my sami, ale stárnou i naši nejbližší a my nevíme, jak dlouho tu ještě budou s námi.

Líbilo se mi, jak se příběhem vine historická linka – vzpomínky Mariina otce. I jeho malování temperami na prkna, které zpočátku všichni považovali za bláznivé – a pak právě tyto obrazy jsou klíčem ke vzpomínkám. A nakonec i ta studna plná lahví s plachetnicemi na vinětách se mi líbila :-). A samozřejmě popisy Českého Krumlova i jihočeského venkova a jeho obyvatel. Literární vsuvky mě také bavily.

Závěr s Hynkem mi připadal trochu nečekaný, ale nakonec – proč ne? Přála jsem Marii, aby měla někoho, komu na ní bude záležet. A protiklady se přitahují...

Původně jsem dala čtyři hvězdičky. Měla jsem pocit, že tuto knížku si zdaleka nebudu pamatovat tak dlouho, jako Rybí krev, která mě před lety naprosto dostala, ač i v ní jde o obyčejný příběh obyčejných lidí. Než jsem ale stihla napsat komentář, došlo mi, že srovnávat by nebylo fér. Jde o jiné prostředí, postavy, jiný příběh... Hlavně jsem ale nabyla dojmu, že i knížku Plachetnice na vinětách si pamatovat budu, kdyby jen díky té studni :-).

73 20.09.2020

Na knížce mě nejdřív zaujala obálka. Vždyť kde najdete tak věrně zachycené kolihy? A anotace dávala tušit, že by kniha nemusela být marná. Biolog? Mokřady? No to bude to pravé pro mě!

Samotářstvím hlavního hrdiny a líčením života ptáků v mokřadech mi tato kniha malinko knihu "Kde zpívají raci". Ta je však výrazně veselejší, byť i v ní se najdou melancholické až depresivní pasáže. "Osud tažných ptáků" rozhodně není pro každého. Leckdo si řekne něco jako "Ten Maarten je pěkně praštěný, proč se ve všem tak pitvá?". Plně to asi dokáže pochopit jen někdo s podobnou povahou a problémy s navazováním vztahů. A pro někoho, kdo si sám o sobě myslí, že v tomto smyslu není normální a stydí se za to, může být tato knížka velmi vítanou vzpruhou.

Mně se nejvíc líbily popisy z dětství, rodiny, vztahu k matce. Konec knihy (na kongresu) už mě trochu unavoval, proto jednu hvězdu dolů, i když možná nezaslouženě, možná jsem prostě byla unavená sama od sebe :-). Závěr mě zase "nakopl". Autorovy úvahy o životě a smrti jsou něco, co je pro mnohé nesdělitelné, ba bojí se o podobných věcech byť jen přemýšlet... přitom jsou osvobozující, protože nikdo z nás tu nebude věčně.

72 11.05.2022

(SPOILER) Řada lidí v těžkých dobách čte knížky, které jim umožňují danou situaci lépe zvládnout, nabízejí optimistický pohled do budoucna či alespoň chvilkové zapomenutí na to, co se děje. Trochu jim závidím, protože to mám přesně naopak. Ne, nemyslím si, že by se u mě projevovaly masochistické sklony. Jen prostě potřebuji vše analyzovat a pochopit... i když jsou věci, které pochopit nejdou.

Člověk, řečený Homo sapiens, je nejkrutější živočišný druh na naší krásné planetě. Tato temná stránka je skrytá v každém z nás, bez ohledu na národnost a kulturní prostředí. Japonce dnes považujeme za velmi kulturní národ, vyznačující se pro Evropany neobvyklou zdvořilostí. I oni se však nejednou v historii projevili jako barbaři a krutovládci. O jednom z nejhorších masakrů, znásilňování žen, zatýkání a ponižování, jichž se japonští vojáci dopouštěli na čínských civilistech, pojednává tato kniha.

Hlavně první část obsahuje množství popisů různých krutostí, takže příliš nedoporučuji číst před spaním. Zároveň zde však najdeme opačnou stránku – obrovskou obětavost a odvahu při péči o tisíce uprchlíků, zejména žen a dětí, jež se uchýlili do tzv. Bezpečné zóny města Nanking. Bohužel poté, co akutní nebezpečí pominulo, projevuje se i mezi zachránci únava, rozčarování z toho, co se nepovedlo, a navíc kritika ze strany těch, kdo v době války v Nankingu ani nebyli. Jedna z hlavních postav (a současně skutečně existující postava), "Minnie" Vautrinová vlivem těchto událostí volí předčasný odchod ze života. A život dalších postav je navždy poznamenán. Nejdojemnější mi připadala scéna v závěru knihy, kde se vypravěčka An-ling setká poprvé – a bohužel naposledy – se svou snachou a vnukem... v Japonsku, v zemi nepřítele, neboť syn An-ling to prostě cítil jinak a potají se oženil s Japonkou Micuko. Člověk se neubrání myšlenkám, že takové věci se dějí stále a že není nic smutnějšího, než když válka rozbíjí rodiny, v nichž by za normálních okolností vládla láska a porozumění.

V některých pasážích kniha zabíhá až do přílišných detailů, i když popisy krajiny a celkové atmosféry jsou působivé a pomáhají čtenáři lépe si představit pro nás exotické prostředí. I když nedávám plný počet hvězdiček, doporučuji knihu každému, kdo rád čte válečné romány či se zamýšlí nad dějinami lidského rodu.

72 21.03.2022

(SPOILER) Zakoupeno ve výprodeji za 29,- Kč. První stránky, líčící existenci "Chrámu divů" mě příliš nebavily, připadalo mi, že je tam plno zbytečných a nezajímavých detailů. Ovšem pozor, v této knize nic není nedůležité, to člověk pochopí až později...

Děj pro mě začal být zajímavý ve chvíli, kdy Sylvan, vybírač latrín (na vysvětlenou: děj se odehrává koncem 19. století v New Yorku, kanalizace zde ještě neexistovala; s tím byla spojena různá bizarní povolání) najde při své práci odhozené živé nemluvně. Drsný muž vykonávající potřebnou, avšak pro většinu lidá odpornou práci, a nedávno narozené dítě, které bylo odsouzeno k záhubě, je kombinace natolik šokující, že se na ni nedá zapomenout. Takže když jsem se ke knize vrátila až koncem ledna (protože mezi tím jsem cestovala a vzala si na cesty jiné knihy), co bylo úplně na začátku, jsem si téměř nepamatovala, a musela jsem nahlížet zpět. Naopak na Sylvana jsem nezapomněla a přemýšlela jsem, jak se jeho příběh bude vyvíjet dál.

Sylvan ovšem nebyl jedinou zajímavou postavou, postupně se i kolem sester Odile a Belle i kolem dalších postav vyloupne tolik různých záhad, že čtenář nemůže mít tušení, jak to všechno dopadne (leda by byl jasnovidec :-)). Nakonec to do sebe všechno zapadne. Občas, když už se blíží rozuzlení, řeknete si možná "cože, to jako fakt?". Aspoň mně to napadalo co chvíli. Ne, nechtěla bych žít v New Yorku té doby (tedy ne že by mě lákal současný New York...). Ne proto, že tam žilo tolik lidí, kteří do většinové společnosti jaksi nezapadali, ať už kvůli fyzickému hendikepu, podřadné práci, či sexuální identitě. New York byl krutým místem k žití, alespoň pokud mohu soudit podle románu, k němuž si autorka nastudovala různé dobové zdroje. Krutým hlavně pro ty, kdo se nějak lišili, bez ohledu na to, zda to mohli či nemohli změnit.

Musím říct, že většina těch "divných" postav mi nakonec přirostla k srdci a tento pozoruhodný román jsem si náramně užila, což bych asi na začátku nečekala. Asi to není kniha pro každého, to je fakt, ale pokud se pro ni rozhodnete, prosím, neodkládejte ji po prvních stránkách, myslím, že nebudete litovat :-).

72 31.01.2022

(SPOILER) Kniha plná vášně, lásky k životu, barvitých popisů přírody, kontrastů (černomořská versus moskevská atmosféra) a originálních přirovnání... ale také smutku a bolesti z nenadálých ztrát i plynutí života. Kniha z doby, kdy jste mohli jet vlakem z Oděsy do Moskvy a vnímali jste měnící jste jen měnící se přírodu... A pak přišla válka, ta první, a mladým i starým převrátila život naruby. S hlavním hrdinou se loučíme, když se dozví, že jedna ze dvou jeho osudových žen zemřela na tyfus – a tu druhou život zavál neznámo kam. Zda láska mladého Maximova k dívce Chatidže dojde naplnění, se již nedozvíme... Tentokrát mi otevřený konec nevadil, protože život sám je příběh s otevřeným koncem – a z této knihy tryská život na každé její stránce.

71 15.03.2022

Nepříliš objemná knížka – ale kolik je v ní moudrosti i utrpení, odvahy i pochyb... život se s Františkem Hodíkem nemazlil, ale on se mu postavil čelem a dokázal pak nalézt i chvíle štěstí a naplnění.

Četla jsem už dříve knihu Doktorka z domu trubačů – a vlastně tam jsem se osobnosti Františka Hodíka dozvěděla. Tato kniha se mi četla ještě lépe než "Doktorka". Jazyk je prostý, někdy až strohý – a k té pohnuté době to podle mého názoru sedí, žádné zbytečné kudrlinky. Někde se objevují i výňatky z dopisů nebo Hodíkových zápisků, ale je jich poměrně málo, takže dějovou linii to netříští. Knížku vřele doporučuji každému, komu při četbě nejde jen o zábavu, ale i o poučení a přemýšlení nad smyslem lidského bytí a hodnotami, které jsou platné i dnes.

Knížku jsem si opatřila a chtěla přečíst už dávno. Teď jsem však zjistila, že se mi hodí do ČV – kniha (od autora) mého dětství. Knihu samotnou jsem v dětství samozřejmě nečetla, je to dost silná káva i pro dospělého. Zato v mém mladším školním věku patřila mezi mé oblíbené knížka "Mirka s Jirkou sami doma" – a vlastně až teď jsem si uvědomila, že její autorkou je také paní Borská :-).

71 12.03.2022

(SPOILER) Knihu jsem ke své škodě četla na etapy. Myslela jsem, že poměrně krátké kapitoly se budou dobře číst před spaním, ale zrovna přišlo období, kdy jsem únavou nebyla schopná přečíst byť jen jednu stránku. Tak jsem si knížku vzala do vlaku a zjistila, že už jsem mezitím zapomněla většinu postav. Musela jsem zalistovat o pár stránek zpět.

Zpočátku se zdálo, že dojem z knihy tím zůstane definitivně zkažen, ale ve chvíli, kdy se Len odstěhovala do svého Ptačího domku najednou to, co bylo na začátku, z velké části přestalo být důležité. Len byla pro ptáky – jejich výzkum a život s nimi – tak zapálená, že byla ochotna kvůli nim takřka zmrznout (otevřená okna, aby k ní kdykoli mohli), nechala si zničit zařízení domku a vyháněla většinu návštěv. Podivínka? Vlastně ano, ale takovým způsobem, který dává smysl. Chtěla jenom žít svůj život s ptáky a poznat je tak dobře, jako by byli její vlastní rodina... a oni byli.

Můj výsledný dojem z knihy je ten, že zůstane v mojí knihovně – a to hovoří za vše, jelikož knihy už musím dávat i na zem :-).

71 23.11.2021

(SPOILER) Moje druhá kniha od autora – a musím říct, že i když to nebylo špatné, čekala jsem trochu víc. Stejně jako v knize Blackout, kterou jsem přečetla loni, se děj i zde odehrává na několika místech během několika málo dní, přičemž se nakonec všechny dějové roviny i osudy postav protnou. V předchozí knize mi toto střídání místa děje a postupné sesázení osudů jednotlivých postav do barvité mozaiky připadalo velmi originální, jenže právě pokud něco originálního po prvním úspěchu použijete znovu, obvykle to již ke stejnému výsledku nevede. První kniha mi také připadala realističtější, i když je pravda, že do aktuálního genetického výzkumu příliš nevidím a že i to, co vím, je dost znepokojivé. A také mi zde asi nebyla žádná z postav doopravdy sympatická.

Přínos knihy vidím jednoznačně ve zvoleném tématu a upozornění na nebezpečí genetického výzkumu, který se vymkne kontrole. Sebeúžasnější objevy a nové technologie lze zneužít a člověk, ať už jednotlivec či společnost, obvykle není schopen domyslet možná rizika až do konce, dokud se ohrožení nestane realitou. A i když pomineme genové manipulace u nenarozených dětí, je dobré se zastavit a zamyslet, zda je opravdu to nejdůležitější, aby současné mladé i příští, dosud nenarozené generace byly stále inteligentnější, rychlejší, obratnější, vynalézavější... To všechno je k ničemu, pokud zároveň nebudou i dobrými lidmi – ohleduplnými jedinci, kteří neprosazují své vlastní zájmy na úkor všech ostatních.

PS: Knihu věnuji do dobročinného bazaru, kde si jistě najde nadšené čtenáře. S tím jsem si ji ostatně i kupovala – z tlustých knih si opravdu ponechávám jen málokterou, není místo :-).

71 01.03.2021

(SPOILER) O Zdence Braunerové jsem do přečtení této knihy věděla snad jen to, že existovala a že byla malířkou. Až se za to stydím – ale kolik takových nadaných žen upadlo téměř v zapomenutí? Obávám se, že jich není zrovna málo...
Osudy této mimořádné ženy v podání pana Kožíka jsou četbou nejen poutavou, ale i poučnou. Vlastně je to kniha nejen o Zdence Braunerové, ale i o řadě dalších významných postavách české kultury na přelomu 19. a 20. století. Největší prostor je věnován Juliu Zeyerovi a Vilému Mrštíkovi. Musím říct, že zatímco první z jmenovaných spisovatelů se mi díky knize stal natolik sympatickým, že jsem se rozhodla něco si od něj při nejbližší příležitosti přečíst, u toho druhého je to přesně naopak... ne že bych zavrhla jeho tvorbu, ale to, co Zdence provedl, jsem dost dobře nechápala... sice se to vyjasnilo v pozdější části románu, ale i tak mi připadalo, že přirovnání jejího života ke křídlu větrného mlýna, které se točí nahoru a dolů, je více než výstižné.

Nutno ovšem přiznat, že Zdenka Braunerová byla povahou poměrně komplikovanou a protichůdnou. Ráda se pohybovala ve společnosti, ale i uzavírala do samoty. Dovedla se obětovat pro druhé, byla by za své přátele dýchala, ale někdy svůj názor prosazovala tvrdě, což se projevovalo hádkami se sestrou i s některými přáteli. Ovšem těžko soudit, na čí straně byla vina... zdá se, že někdy šlo jen o upřímně vyslovený názor, což někteří lidé nejsou schopni přijmout.

Vzhledem k tomu, že jde o zkrácenou vverzi dvousvazkového díla, chvílemi mi připadalo, že život Z. Braunerové se odehrál v poklusu a že celá ta doba byla hodně hektická... ale možná, že to tak skutečně byla... Taky jsem ze všech těch jmen známých i méně známých umělců a dalších veřejných činitelů, s nimiž se Z. Braunerová stýkala, měla trochu guláš... byla to ale zajímavá doba, plodící plno zajímavých osobností. Ať se ale na život Z. Braunerové dívám z jakéhokoli úhlu, myslím, že byl naplněný a jistě by přinesl ještě mnoho dobrého ovoce, kdyby trval déle. A i přesto, nebo možná právě proto, že se nikdy nestala manželkou a matkou, věnovala přátelství a až mateřskou péči mnoha umělcům o generaci nebo dvě mladším.

Doporučuji nejen čtenářům, kteří hledají knihu o známé české osobnosti do letošní ČV, ale i těm, jimž dosud chybí kniha s názvem na 21 písmen (tam jsem si knihu nakonec zařadila i já).

71 08.02.2021

(SPOILER) Při čtení prvních asi pěti stránek jsem pořád listovala, zda v knize není nějaký slovníček mongolských slov nebo aspoň poznámky pod čarou, které by mi vysvětlily, co to znamená "ger", "argal" (zatímco ger se dal z kontextu dobře odhadnout, u argalu mi jaksi nedošlo, že stromy v mongolské stepi nerostou, takže to fakt nemůže být dříví, jak jsme ve střední Evropě zvyklí, ale poněkud exotičtější topivo :-)). Když jsem zjistila, že slovníček není, lehce jsem zpanikařila, v obavě, že nebudu rozumět, o čem se píše. Je fakt, že některá slova mi dost trvala jako třeba už zmíněný argal. Ale stálo to zato. Člověk jakoby v té stepi byl také, ať chtěl, nebo ne... většina z nás by se asi do té bezútěšnosti, vyrůstající na pomezí mezi starými, pro nás někdy nepochopitelnými tradicemi (třeba pohřbívání mrtvých), budováním socialismu (přineslo mj. paneláky) a tvrdým kapitalismem (většina lidí je ráda, že se nějak uživí) nijak nehrnula. Tak na pár dní na výlet a honem domů.

Když ovšem odhlédneme od kulturních rozdílů, zjistíme, že spletité rodinné svazky, problémy, jimž hlavní hrdinky čelí a mnoho dalšího by se našlo i u nás, když už ne v každé rodině, tak v každé vesnici. Jak štěstí, tak i neštěstí je cosi univerzálního, něco, co překračuje hranice států a kultur, a někdy to vypadá, že toho druhého je jaksi více, než toho prvého. Dzaja, Nara, Ojuna i jejich matka, babička a další příbuzné by mohly vyprávět... Ano, jejich životy byly poznamenané spoustou špatných rozhodnutí a chyb ale kdo z nás nechybuje?

70 14.04.2023

(SPOILER) O knížce jsem měla úplně jinou představu. Zejména, že ji nebudu chtít poslat dál – což se ale nakonec nestalo, už jsem ji poslala "po vodě". Co oceňuji, jsou barvité popisy vodního prostředí, včetně textem na mnoha místech probleskujícího varování: lidé, chováte se k řece ohavně. Co autorka taky zvládla bravurně, je vzbudit ve čtenáři pocity odporu – ať už jde o všechno smetí v řece, popis venčení psů a neuklízení po nich či charakteristika některých postav. Pro slabší povahy je myslím kniha naprosto nevhodná.

Chvílemi jsem měla dost problém zorientovat se v ději, který obsahuje četné zámlky, odkazy na něco, co člověk jaksi nejasně tuší, ale neví a dozví se to o mnoho stránek dál. A někde je čtenář totálně sveden "ze stopy" a celou dobu má podezření, jak to s jistou postavou špatně dopadne - a nakonec osud, tedy vlastně autorka, zamíchá kartami jinak. Musím ale upozornit, že jsem úplně zazdila, že s knihami "Do tmy" a "Ke dnu" tvoří tato kniha sérii, takže jsem ji suverénně četla jako první, možná i proto mi některé věci docházely se zpožděním.

Závěr mě potěšil. Tedy až ten úplný závěr, který je prázdnou stránkou oddělen od ostatního textu a kterého jsem si všimla až dodatečně (naštěstí jsem si stihla všimnout dřív, než ode mě kniha odputovala). Konec kapitoly před tímto závěrem, kterou jsem prve považovala za závěr, totiž ve mě vzbudil pocit, že už fakt ničemu nerozumím... co to ta Hanka s Jardou vyvedla? Ale nebojte, nakonec to dobře dopadlo :-). Tedy aspoň pro někoho.

Když to shrnu: knížku jsem si přečetla ráda, stejně tak ráda si přečtu i první dva díly série, ale myslím, že i ty odputují do nějakého dobročinného bazaru :-).

70 20.12.2022

(SPOILER) Už nevím, který z početných komentářů mě přesvědčil, že bych si tuto knížku měla přečíst. Pořídila jsem si ji snad již před rokem, kdy jsem v rámci závazku odebrat aspoň jednu knížku z každého katalogu Knižního klubu potřebovala nějaký titul vybrat a nic moc mě nezaujalo. Knížku jsem si tedy koupila – a nabyla dojmu, že mě nebude bavit. To jsem se ale pěkně sekla! :-)

Lou mi byla sympatická a blízká hned od samého začátku. Nejspíš mám mnohem nižší IQ než ona, ale pocity vyloučení a nenormálnosti kvůli tomu, co mě zajímá, jsem jako dítě zažívala také a často. Protože jsem ležela v knihách a později navázala výpravami do polí, luk a lesů za rozmanitou květenou. Protože oblečení, účesy, diskotéky a další věci, které by mě zřejmě měly zajímat, mi nic neříkaly, hlavní pro mě byla praktičnost.

Moment, kdy Lou přesvědčí rodiče, aby vzali k nim domů mladou bezdomovkyni No, byl pro mě překvapivý. Hlavně tím, že rodiče souhlasili a projevili velkou trpělivost. Překvapila mě hlavně matka, trpící těžkou depresí (při té příležitosti mě napadalo, zda skutečně existují případy načného zlepšení stavu díky nějakému silnému citovému zážitku – autorka ale nejspíš tuto možnost prověřila). Moc jsem celé rodině držela pěsti – ale zároveň jsem trnula, že se všechno pokazí. A bohužel, stalo se...

Příběh sice nekončí tak, jak by si asi většina čtenářů přála, ale vyznívá velmi realisticky. Nastoluje také mnohé otázky, které autorka otevírá prostřednictvím třináctileté Lou. Jak je možné, že létáme do vesmíru, ovládáme analýzu DNA, máme tolik rozmanitých, technicky vyspělých přístrojů – ale nedokážeme pomoct lidem na ulici?

Vzpomínám si, jak jsem kdysi o problematice žen bez domova četla v časopise Nový prostor. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak je život bez domova obzvláště pro ženy velmi krutý, např. kvůli větší potřebě hygieny, zranitelnosti i předsudkům okolí – žádná pořádná ženská by tak přece nemohla dopadnout, ne? Kniha nabízí velmi plastický obraz této komunity v Paříži. Ve Francii, kde se zrodila myšlenka svobody, rovnosti a bratrství pro všechny lidi... jenže zvídavá Lou nakonec dospěje k závěru, že toto všechno je lež, když i ve 21. století mnoho lidí ve vyspělých státech světa nemá dost peněz na základní potřeby.

Kniha stojí za přečtení už kvůli zajímavým postavám, vedle Lou a No např. Lucase, který 2x propadl. Kamarádství premiantky a propadlíka je zajímavé a skrze ně zjišťujeme, že není dobré soudit lidi podle výsledků jejich studia, potažmo jejich práce, ale je potřeba vidět jejich osobnost jako celek. Lucas netrpí předsudky vůči Lou ani vůči No a oběma dívkám nezištně pomáhá... Nesmírně inspirativní kniha, kterou vřele doporučuji.

70 08.11.2022

(SPOILER) Včera jsem napsala komentář k této knize. Uložila. Úspěšně uložila – tedy nestalo se to, že by ukládání selhalo, byl tam, když jsem šla spát, myslím ten komentář :-). A dnes tu z nějakého prapodivného důvodu není. Marně si lámu hlavu, jak je to možné. Technická porucha? Nebo se mi to jen zdálo a já ve skutečnosti nic nenapsala? Hm, ale ze snů si obvykle nepamatuju celé souvislé věty… Že by snad někomu vadily moje protiválečné postoje? Dnes, kdy jsou potřeba víc než kdy jindy? Že by někomu vadily moje úvahy o tom, že by nebylo na škodu poslat tuto knihu do poslanecké sněmovny, aby se pánové a dámy v poslaneckých lavicích namísto podřimování trochu zamysleli, než začnou hlasovat (a to píšu až teď, do této verze komentáře, v tom minulém jsem tak konkrétní nebyla) o tom, kam pošlou jako přátelskou pomoc dělostřelecké granáty a do jakých operací zapojí naši armádu? Kdyby toto mělo vadit, přestože v komentářích jiných čtenářů u jiných knih nevadí celá nůše vulgarit, vyhrožování autorovi, nebo hlavnímu protagonistovi (obvykle z řad politiků), případně oběma najednou, asi bych se s milou DK brzy rozloučila. A musím říct, že to by mě vážně moc mrzelo.

Ale řekněme, že šlo třeba o nějakou poruchu DK serveru. A pojďme do toho znovu. Vždyť už tak moc nezbývá napsat…

Na Přeběhlíkovi mě v první řadě upoutal fakt, že velká část děje se odehrává v bažině. Já miluju bažiny! Ten život, který v nich kypí v mnoha podobách – vážky, ryby, řasy, rákos a další rostliny, labutě a další nepřeberné ptactvo. A ten ten kontrast – žhnoucí slunce nad vodní hladinou, studené bahno pod ní. Měla jsem to štěstí, že jsem se brouzdala jen v takových bažinách, kolem nichž nezuřila válka. Walter to štěstí neměl. Ani další hoši – jedno zda z té nebo druhé znepřátelené strany. Bažina se je snažila ukolébat, že se vlastně nic neděje. Jenže kulka nepřítele si je našla i tam – jednou kulka německá, podruhé kulka ruská, či kdoví jaká vlastně...

To místo na východě je trochu tajuplné, na mapách ho nenajdete. Zřejmě i jména těch kluků byla smyšlená, a jejich příběhy poslepované z osudů jiných. Ostatně napsat o někom, že je válečný zběh a jmenovat jej jeho pravým jménem by se rovnalo rozsudku smrti… Vůbec se nedivím, že poměrně krátce po válce nechtěl S. Lenzovi román v Německu nikdo vydat… kdoví, možná se některý z redaktorů v tom příběhu našel a zděsil se… co když to praskne?

Bylo by snadné ty muže morálně odsoudit. To přece nejde, vlast je vlast, za ni se má bojovat! Jenže… za koho vlastně bojovali? Za své rodiny, které se ve Velkoněmecké říši budou mít lépe, anebo za šílence s knírkem? Bylo to jen 20 let po Velké válce, ale mnozí byli tak mladí, že ji nemohli pamatovat. Mysleli na vítězství – a zatím mnozí přišli o své nejbližší, kamarády, domovy, o život, o budoucnost… Války nemají žádné opravdové vítěze, jsou jen poražení… všichni ti mrtví, zmrzačení, sirotci, vdovy… zničená města, vypálené vsi, rozbité silnice a železnice, pole udusaná nohama, kopyty, koly a pásy armád, lesy plné min a trychtýřů po granátech, kde ještě mnoho let po válce není bezpečno jít na houby, natož si rozdělat ohníček.

Nedovedeme si to představit. Nevíme, jak bychom se zachovali na místě Waltera či ostatních chlapů z bažiny… Některé věci je lepší nezjišťovat… třeba to, zda bychom nakonec nestáli se zbraní v ruce proti svým sourozencům, rodičům či kamarádům...

Měli jsme to štěstí, že desítky let se naší krásné zemi válečné konflikty vyhnuly. Buďme rádi a dělejme vše pro to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.

70 29.01.2022

(SPOILER) Tady nejde dát jinak než pět hvězdiček. Knížka je napínavá, dobrodružná – ale zároveň hluboce lidská. Je až neuvěřitelné, kolik citu je v knize autora, který si sám prošel peklem. Místy je knížka velmi smutná, když uvážíme, jak mladí kluci, život před sebou, umírali v hořících letadlech, v ledových vlnách oceánu nebo v zajetí. A jak ti, kteří přežili, donekonečna museli prožívat ztráty dalších a dalších kamarádů, netušili, co je doma s jejich rodinami... Nejsmutnější však byla zrada ze strany vlastních lidí – té se dočkal i autor. Měl však štěstí, přežil – spíše zázrakem, jak se pak svěřuje, téměř se za to styděl. Mnoho jiných to štěstí nemělo.

Chtělo to nezlomnost a kuráž, víru, že i naprosto šílený a nejistý podnik se může podařit. Nejodvážnější zajatci se co chvíli snažili dostat ze zajetí na svobodu – a ti méně odvážní jim v tom pomáhali. Tunel nehloubili jen zajatci ve známém Saganu. Tunely se hloubily všude. Prchalo se v ukradených německých uniformách, sehrávala se doslova divadelní představení pro oklamání stráží. I přes tu mizérii, smutek a neustále číhající nebezpečí dokázal autor zachytit i humorné situace.

Zážitku z leteckých bojů a ze zajetí jsou prokládány krátkými kapitolami z období po válce. Či lépe řečeno ze dne, kdy se Vilém Bufka vrátí domů, sejde se s bratry a otcem a nakonec odchází s otcem na břeh Vltavy v Praze a celý den a noc a další ráno oba sedí a vzpomínají... Je to místy hodně těžké vzpomínání. A někdy se nad větami, které syn sděluje svému otci, vznášejí otazníky. Koho přesně myslel vysokými činovníky v emigraci, kteří se jen schovávali, aniž by pro vojáky v zahraničí hnuli prstem? Víme jen, že prezident Beneš mezi české letce RAF osobně chodil a zasazoval se i o vyřešení některých jejich stížností – zpočátku s nimi Britové totiž nezacházeli zrovna v rukavičkách. Kdo byly ony "krysy", zrádci, kteří se po osvobození krčili vyděšeně jako králíci, že ti, kdo byli zrazeni, jim nedokázali odplatit, spíše je politovat? A proč čeští příslušníci RAF v době, kdy to bylo nejvíc třeba, nesměli přiletět na pomoc své vlasti?

"Bylo hodně věcí za těch šest let, který člověk těžko pochopil, ale tomuhle už jsme nerozuměli vůbec. A nerozumím tomu dodneška. To je pro mě moc vysoká politika, když nesmím přiletět na pomoc svýmu tátovi, kterej stojí proti Němcům s holejma rukama...".

Bohužel se na některých věcech nic nezměnilo. Pro vysokou politiku nějaký ten zmařený lidský život neznamená nic... a je asi dobře, když se to vzpouzí pochopení.

Nezapomínejme. Na nikoho z těch, kdo položili život, anebo ztratili své mládí, abychom mohli žít v míru a svobodě. Na nikoho z těch, které umučilo gestapo či kteří skončili v koncentráku jen proto, že se zachovali jako lidé a pomáhali těm, kdo to nejvíc potřebovali. Nenechme si namluvit nesmysly, že se v protektorátě žilo dobře a vcelku nic se nikomu nedělo.

70 06.06.2021

Hodně zvláštní knížka. Tak trochu pohádka pro dospělé. Určitým způsobem mi připomínala Dickensovu Vánoční koledu, snad tím tajemnem, faktem, že obě knihy se odehrávají ve staré Anglii... možná, že mnou čtená vydání měla stejného překladatele, nevím...

Nemůžu říct, že by mě knížka bavila. Spíše naopak. Svým způsobem to bylo dobře, protože jsem ji po kouskách četla v době, kdy jsem měla takovou spoustu práce, že na čtení nezbýval čas. Mít nějaký titul, od kterého bych se nemohla odtrhnout, nevím, jak by to s dokončováním pracovních úkolů dopadlo :-). Zvláštní ale je, že i když jsem se ke čtení vrátila třeba po týdnu, všechny ty detaily, v nichž se knížka doslova pitvá, jsem si pamatovala. To se mi většinou nestává u knížek, kde mám problém při čtení udržet pozornost.

Nakonec jsem dočetla – a jsem tomu ráda. Neviditelného mi na konci přišlo i líto, i když většinu knížky mi příliš sympatický nebyl. Připadal mi "ujetý" – ale nikoli v tom dobrém smyslu slova, jak někteří lidé jsou. Prostě vědec nevědec, k některým věcem by člověk nikdy neměl sklouznout...

Knížku nejspíš vrátím zpět do břeclavské nemocniční knihobudky, kde jsem si ji půjčila, pokud tedy mezitím nepotkám jinou vhodnou knihobudku.

70 16.05.2021

Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Četla jsem ji tenkrát nejmíň 3x nebo 4x, spoustu částí jsme i s bratrem znali nazpaměť. Dnešní vědecké poznatky sice dokazují, že to s lovci mamutů bylo trochu jinak, byli na vyšší úrovni, než se v době prvního vydání tohoto historicko-dobrodružného románu soudilo (to je ostatně v doslovech k novějším vydáním i uvedeno), ale myslím, že ani tak knížka neztrácí nic ze svého kouzla. Přečetla jsem ji 2x i v dospělosti (dárek od kamaráda :-)) a nepřestala se mi líbit. Doporučuji každému s trochu dobrodružnou duší :-).

70 06.04.2019

Tak tohle mi neskutečně sedlo! O naší přetechnizované a namyšlené západní civilizaci přemýšlím často, plna obav, kam se to vlastně řítíme. Snažím se k tomu občas i něco napsat v rámci popularizačních článků ve svém oboru. Autorka však ve svém románu ukázala, že tuto problematiku lze podat velmi zajímavě, poutavě až napínavě, bez nějakého moralizování, ale s patřičným varováním, kde ovšem nechybí ani naděje. Velmi se mi tu líbilo prolínání tří časových rovin, a s tím i částečné prolínání osudů hlavních hrdinů, lidský rozměr celé knihy a paralely mezi životem včel a lidské rodiny. Postavy mi byly vesměs sympatické, i když výlevů vzteku u Williama i Georga, během nichž své životní dílo ničili, jsem litovala jako něčeho, bez čeho by možná všechno bylo nakonec jinak.

69 10.09.2023

Zvoleno pro letošní ČV – kniha, která má stejný název, jako je jméno hlavní postavy. Nějak jsem totiž neměla po ruce jinou vhodnou knihu. Jinak by se tímto nepříliš obsáhlým románem dala splnit i další témata, např. kniha, ve které hraje důležitou roli dopis, anebo kniha, která je vyprávěna retrospektivně (to sice platí jen pro část knihy, ale asi i to lze uznat).

Musím říct, že jsem si zpočátku lámala hlavu nad tím, co na knize její nadšení čtenáři vidí. Začátek s osiřelou Olgou a jejím nuceným stěhováním k babičce mi připadal slibný, pak mi ale kniha nějakou dobu připadala přeslazená a neskutečně mě rozčiloval Herbert, který byl zahleděný hlavně do sebe a svých velkých, ale naprosto nerealistických cílů. Olze jsem ovšem přála štěstí – a ono to na první pohled dopadlo jinak. I když kdoví... Tahle silná, vzdělaná a inteligentní žena se dokázala vyrovnat s mnoha ranami osudu a vždy vykonat ještě něco dobrého pro své okolí.

Ač jsem dokázala alespoň zčásti odhadnout, jak to bylo s Eikem a jak s pomníkem na konci knihy, přece jen o mnohé překvapivé momenty nebyla nouze. To, že Olžiny dopisy jsou řazené až na konci knihy, se mi nejdřív, při prvním listování knihou, také nelíbilo, ale nakonec jsem pochopila, že to byl asi nejlepší způsob, jak čtenáře napínat až do závěrečného rozuzlení.

Nakonec dávám plný počet hvězdiček. Kromě poskládání příběhu tak, že do sebe nakonec vše krásně zapadne, se mi líbilo i zařazení historických reálií (včetně skutečné historické postavy Herberta Schrödera). Sympatická mi byla nejen postava Olgy, ale i Ferdinand, vypravěč poslední části příběhu.

69 21.03.2021

(SPOILER) Skvělá knížka, kterou jsem přečetla díky recenzi někoho z mých knižních přátel tady na DK. Už je to nějakou chvíli, tak už si bohužel nepamatuji, kdo přesně to byl, ale to jistě nevadí. Líbilo se mi střídání pohledů Evy a o rok staršího Honzy, jejich prožívání úspěchů i pádů i to, jak se nakonec jejich cesty protnuly. Spousta informací byla pro mě nových, hlavně fungování neslyšící komunity jako jedné velké rodiny mě hodně zaujalo.

A moc se mi líbí i obálka hluchavka bílá je sice běžný rostlinný druh, ale vypadá hezky a na obálce je zachycena opravdu věrně. Nehledě na to, že je v ní skrytá symbolika, připadalo mi milé, jak si Eva tuto rostlinu oblíbila.

Knížku jsem poměrně dlouho sháněla, ale před dvěma týdny se na mě usmálo štěstí v jednom internetovém antikvariátu (kde jsem si hned obstarala i několik jiných knih :-)). Knížka se mi četla opravdu dobře a jelikož jde o závažné téma, odpouštím i drobné češtinářské nedokonalosti a dávám plný počet hvězdiček. A i když bych si ji ráda nechala, nejen kvůli nedostatku místa v knihovně, ale i kvůli tomu, že by si ji mělo přečíst co nejvíc lidí, jsem ji již poslala cestou dobročinného bazárku dál.

S neslyšícími příliš mnoho zkušeností nemám, v bližší ani širší rodině se nikdo takový nevyskytl. Moje jediné bližší seznámení bylo prostřednictvím neslyšícího studenta, který se přihlásil na mnou vyučovaný předmět pro biology na VŠ. Jako externistka dělám přednášky i cvičení obvykle blokově, pouze úvodní seznámení s předmětem je hodinovka. Už je to pár let, co za mnou po úvodní hodině přišel student a snažil se vysvětlit, že je neslyšící a zda může předmět navštěvovat. Naštěstí mi vysvětlil (myslím, že jsme tehdy použili hlavně tužku a papír), že bude mít k dispozici tlumočníka. Tlumočníkem byla mladá příjemná slečna, která mezi studenty dobře zapadla. Jela s námi pak i na terénní cvičení. Bez ní by byl ten velice vnímavý a bystrý mladík, který si v terénu vždy všeho všiml první, asi ztracen. Sice se spousta věcí ukazuje na konkrétních příkladech, ale u toho se mluví a odezírat zvládal jen málo. Kromě toho, že by byla škoda, aby se neslyšící student nic nenaučil, tu bylo ještě něco mnohem závažnějšího. Uvědomila jsem si totiž, že pro člověka, který neslyší a téměř nemluví, může být pohyb v terénu i nebezpečný. Leckdy jsme se museli přesunovat i po frekventované silnici. Jindy jsme se rozprchli v lese nebo u rybníka. Na slyšící studenty můžete zavolat, na neslyšící sice taky, ale je vám to málo platné to ostatně popisuje i autor knihy na příběhu Honzy a jeho spolužáků, co se může stát. Můj student mě naštěstí požádal, zda by si mohl vzít s sebou pejska. Byl to skvělý nápad, protože psík do jisté míry zprostředkovával komunikaci právě v případech, kdy jsme se potřebovali svolat. Trochu jsem se sice bála, aby nás s pejskem ubytovali na ubytovně, která byla kdysi farou a stále patřila církvi, šlo totiž široko daleko o nejlevnější a přitom svojí polohou velmi příhodné ubytování. Naštěstí s tím žádný problém nebyl. A že fakulta zakázala brát si s sebou do výuky zvířata, to jsem tehdy nevěděla, a i kdyby, dělala bych, že to nevím :-). Cvičení proběhlo v příjemné atmosféře. Se studentem jsem se pak však již neviděla. Na zkoušku ani v jednom termínu nedorazil a jak jsem pak zjistila, studia nakonec zanechal, nejspíš toho na něj bylo příliš. To mě dodnes mrzí, byl šikovný, ale nutnost hodně komunikovat písemně asi udělala své. Všimla jsem si toho během psaní mailů hned, že má trochu jiný slovosled a došlo mi, že struktura vět ve znakovém jazyce musí být jiná. To mi následně potrdila tlumočnice a teď, po letech, i knížka Hluchavky. I o diskriminaci se tehdy tlumočnice zmiňovala, podle ní na některé velmi atraktivní obory, např. na práva, neměli neslyšící, ale ani jinak "postižení" žádnou šanci být přijati. Postižení dávám do uvozovek, protože jak je čím dál víc patrné, mnohé obory (a čím lukrativnější, tím víc je to zřejmé) ovládají lidé, kteří jsou sice navenek zdraví, ale ve skutečnosti jde o nezřídka o psychopaty, pro které jsou ostatní lidé jen prostředkem k dosažení jejich vlastních cílů.

Nuže, dívejme se po lidech více srdcem a ne tolik pomocí našich smyslů. Ač si myslíme (my slyšící, vidící, atd.), že je máme zdravé a spoléháme na ně, zdaleka nemusí odhalit vše...

68 23.06.2023