assilem komentáře u knih
Autor popsal život své babičky Lojzky, která se stala díky svému kuchařskému umění osobností vesnice v níž žila. Toto literární dílko osloví především ty, kteří ji osobně znali. Použil výrazy místního nářečí, zveřejnil některé recepty na stále oblíbená jídla. Jaromír Šlosar využil svých zkušeností z práce v rozhlase a televizi a připomenul zde život lidí v minulém, dvacátém, století. Tím se kniha stává zajímavou pro ostatní čtenáře.
Citát:
"Nikdy jsem nestál o modloslužebníky. Nikdy jsem neřekl, ať mě někdo přijímá chlebem nebo vínem. Vždy jsem chtěl, abyste mě nesli sami v sobě. A to je to poslední, co by lidé pochopili. Klaní se mi, klanějí se ménu Otci. Klanějí se a dávají nám dary, o které nestojíme, a přitom se nenávidí. Na znamení smlouvy, kterou jsme nikdy neuzavřeli, jedni odřezávají nemluvňatům předkožku a jiní odlévají zlaté monstrance do svých kostelů. Nestojíme o jedno ani o druhé. Hledají v knihách důkazy nepatřičnosti víry druhých, ale nehledají podstatu vlastní víry. Už toho mám dost. I můj otec. Vytvořil noc k odpočinku a vy jste zkrotili světlo, abyste i v noci mohli hřešit. Stvořil oheň, aby vás uchránil před zimou a mohli jste si na něm upravovat jídlo, a vy jste dali ohni moc zabíjet. Vytvořil Zemi pro vaše potěšení a pocit jistoty a vy jste ji zničili kvůli svému zisku. Stvořil lidské tělo k obrazu svému a vy jste těla zahalili do šatů a nahota se stala symbolem hříchu. Stvořil lásku mezi mužem a ženou a vy jste udělali z lásky obchod. Spoutali jste svého boha a ještě se mu potměšile klaníte. Vše co děláte je proti Božímu záměru. Na lásku jste zapomněli."
Řada zajímavých informací ze života sklářů. Popis vykořisťování je poněkud nečekaný. Autorka se narodila v r. 1965 a žije poblíž Štuttgartu. Úplně červená knihovna to není.
Kniha se mi líbila. Možná, že člověk musí to "volání rodu" zažít, aby knize porozuměl.
Velmi hezká kniha. Výborně se čte. Žádná hrůzostrašná detektivka, přesto napínavá.
Autorka se dotkla tématu o kterém asi něco ví. Sama nebo z doslechu, vyprávění... Literární ani psychologické zpracování mě nezaujalo.
Poměrně těžké čtení pro laika. Ale může vyvolat snahu po vyhledání podobných knih nebo setkání s lidmi, kteří tyto techniky umí.
(SPOILER) Tak jako "Eliska 18" mě tato kniha zklamala. I když je určitě velmi dobře zpracovaná. Našla jsem ji na okně, kam lidé odkládají knihy, které již nechtějí. Vzala jsem si ji, přečetla a vrátím zpět.
Citát z knihy:
Bliny jsou vlastně naše známé lívance. V Rusku je však pečou z ječné mouky, neslané a veliké jako talíř. Po upečení klademe bliny na sebe, aby zůstaly dlouho vlahé. To je vše. Když jich máme už dost napečeno, dáme se do jídla. Teď však přijde to nejdůležitější. Když položíme blin na talíř, dáme na něj trochu kaviáru, plátek uzeného lososa, kousek matjesa v oleji, sardelové očko, vypeckovanou olivu, kousek kapie nebo jinou ingredienci v této tónině. Pak vše zabalíme do blinu, polijeme horkým rozpuštěným máslem a hustou sladkou smetanou. Když to pak ochutnáte, rozplesají se vám všechny chuťové buňky, kolik jich vůbec v ústech máte. ... Bliny přímo volají po vodce. Nebraňte se tomu, byli byste sami proti sobě.
Také čtu tuto knihu již dlouho. A vše za mě napsal "wersl". Ovšem tato pasáž by neměla upadnout v zapomnění.
Čtu s přestávkami, což mi vyhovuje a umožňují to samostané povídky. Toto vydání mě přinutilo číst v sedě u stolu (nikoliv v pololeže v posteli). Kniha je totiž velmi těžká, ale to je právě její výhoda. Srovnaná záda, správné osvětlení...
Vaření JE umění. Každá činnost se dá provozovat jako řemeslo, perfektně zvládnuté. Ale když k tomu řemeslu máte talent, pak je to umění. Tato kniha je skvělá tím, že po jejím přečtení a natrénování různých úprav potravin nepotřebujete recepty. Ale kouknete do ledničky a napadají vás pokrmy podle technologických postupů. (Pokud v té ledničce něco je.)
K sth12 - někde jsem četla, že : ...dietetika je zajímavý obor, který se neustále mění. Nejzajímavější je to, že vždy pomáhá... Tuto knihu jsem si koupila počátkem 70. let v době studia na Střední škole společného stravování. Trochu nám ji tehdy vnutili, ale nelituji. Je velmi všestranná, nejen pro vaření, ale i k práci se surovinami, řeší speciální stravování a pod.
Moc pěkné čtení. Na rozhraní prózy a poezie. Babička Jaromíra Šlosara byla vynikající kuchařka. Ač to zdánlivě nesouvisí, domnívám se, že ony umělecké sklony získal Jaromír právě od ní.
Byla to moje první kniha od tohoto autora. Asi v patnácti letech. Od té doby jsem vyhledala a přečetla spoustu jeho knih.
Přečetla jsem. Některé popisy jsem přeskočila. Děj opravdu děsivý. Je tu popis práce policistů, popis myšlenkových pochodů zločince. Mě zaujal především vliv manipulace s lidmi pomocí náboženství. A samozřejmě hrůzné důsledky, které to má.
Na záložce knihy z roku 1957 se píše: V životě pravda a spravedlnost sice vždycky nakonec zvítězí, ale je nutno také vždycky o jejich vítězství bojovat. Sám od sebe se svět krásnější a lidštější nestane nikdy.
...Ani Alfred, který je tak vyslovený despota, že to svět neviděl, se nijak pokrytecky neschovává za tuhle zástěrku. Ne, opírá se hrdě a neohroženě o dobré, staré, osvědčené stanovisko - právo silnějšího. Tvrdí, a podle mého docela rozumně, že americký plantážník, jedná v jiné formě pouze tak, jak anglická aristokracie a kapitalisté jednají s nižšími vrstvami, to jest, jak to chápu já, přivlastňují si je, tělo i krev, ducha i duši, pro svůj užitek a pohodlí. Alfred hájí obojí - a podle mého je aspoň důsledný.
Tedy: domnívám se, že když je to román má právo leccos zidealizovat- náhody, víru v boha. Ale je zde spousta myšlenek, které jsou aktuální stále.
Kattuli to 14. března vyjádřila přesně. Ne, tohle není můj šálek ...čeho?
Autor mne zbavil závislosti na knihách. Dříve jsem četla bez ustání. Po LF už nic není tak dobré. Zajímají mě židovské otázky, na jeho pohledu k "mocným" si promítám dnešní osobnosti. Psychologické pochody umělce při jeho tvorbě. Zkrátka bezvadné.
Četla jsem ve slovenštině. Zaujala mě hezká slovneština. Zajímavé výrazy.