Akana komentáře u knih

Zásadní etnografické dílo, které má co říct i více než půl století od svého vzniku. Trochu archaicky dnes vyznívá květnatý styl, k jakému se Lévi-Strauss občas uchyluje (přiznám se otevřeně, že třeba obšírný popis západu slunce při plavbě Atlantikem mě dost nudil), na druhou stranu způsob, jakým předmět svého bádání zasazuje do širšího filozofického kontextu, je překvapivě moderní a stále platný. Vedle cestopisných a etnografických postřehů a analýz (ty se zdaleka netýkají pouze „primitivních“ indiánských kmenů) tu totiž najdeme i mnoho podnětných zamyšlení nad samotným smyslem takového počínání. Se značnou dávkou skepse se Lévi-Strauss ptá, co vlastně etnografie a antropologie vypovídají nejen o předmětu svého výzkumu, ale rovněž o civilizaci, která tyto vědecké obory stvořila. V podobných úvahách vidím asi největší přínos knihy.

6 01.07.2018

Jméno nakladatelství Ikar ve mně vzbuzovalo obavy, ale naštěstí se nejedná o žádný laciný bulvár na téma "bílá žena v područí domorodého tyrana", ale o faktograficky pečlivý a nezjednodušující portrét jedné idealistické Angličanky, která se coby humanitární pracovnice zapletla do nekonečných súdánských válek tím, že se provdala za jednoho z místních vůdců.

Autorka se ale nesoustředí jen na osudy Emmy McCuneové, díky vlastním bohatým zkušenostem s realitou afrických občanských válek a hladomorů vykresluje především prostředí, v němž se příběh dvou nepravděpodobných milenců odehrává. Bez růžových brýlí popisuje pro Evropana těžko pochopitelný spletenec příčin súdánského konfliktu, kde se mísí kmenové, náboženské i čistě mocenské ambice, ale také polosvět humanitárních organizací, přisátý na tento dlouhodobě mokvající bolák současné Afriky. A ani ten rozhodně nevidí jako společenství světců. S velkou dávkou hořkosti se ptá, jestli celá ta charitativní mašinérie celou situaci pouze nezhoršuje, případně zda není jen líbivou maskou, za níž Západ skrývá svou lhostejnost a pohodlnost. Takový sebekritický pohled nesmírně oceňuju, na druhou stranu jsem přesvědčený, že humanitární akce přinášejí i nesporné pozitivní výsledky a v případě, že by došlo k jejich zastavení, kritika směrem k Západu by byla určitě ještě větší. Věřím autorce, že ve hře je vedle poctivé snahy i spousta pokrytectví, povýšenectví a nekompetentnosti, ale není to lepší, než nic?

V sedmém kruhu pekla je skvělá literatura faktu, poctivá, realistická, neženoucí se za povrchní senzací. Koho zajímá smutná politická a společenská realita Afriky, neměl by ji minout.

7 11.06.2018

Remarqueovu protiválečnou klasiku jsem si dal jako takový beletristický doplněk k souběžně čtené bichli Katastrofa 1914 a byl to šťastný nápad. Tenhle zdánlivě nespojitý sled historek z fronty ani po stu letech neztratil nic ze své působivosti a dokonale mi ilustroval faktografický popis událostí ze zmíněné knihy, přestože se odehrává v jiném období války. Remarque bravurně a nenásilně zastřešil jednotlivé epizody pronikavým a stále platným myšlenkovým přesahem a spojil v jedno dvě obrovské přednosti: spisovatelský talent a osobní zkušenost. Té druhé by se jistě milerád zřekl, ale právě díky ní mohlo vzniknout jedno z nejvýraznějších protiválečných mement, co jich kdy bylo napsáno. Dokonalost.

31 17.04.2018

Kniha se sice zabývá pouze prvním (půl)rokem Velké války, ale vzhledem k její pozdější úmorné jednotvárnosti to bohatě stačí, aby o její povaze bylo řečeno vše podstatné. Hastings navíc příčiny konfliktu a první tažení a bitvy popisuje do neuvěřitelných podrobností. Velký důraz klade na konkrétní příběhy, vzpomínky a svědectví, které líčení dodávají úžasnou plasticitu. To, že se nejobšírněji věnuje "svým" britským jednotkám (v první fázi války relativně slabě angažovaným), je pochopitelné a celkový obrázek to příliš nezkresluje. Zevrubnost popisovaných událostí ani nijak nebrzdí spád vyprávění. I když je to pořádný špalek, čtenář jím projede jako nůž máslem.

4 09.04.2018

Eco v Pražském hřbitově názorně ukazuje, že fenomén "fake news" není výsadou našeho věku. Řemeslo účelového zkreslování faktů, vymýšlení kolektivního nepřítele a oblbování důvěřivých kvetlo i v předminulém století, kterým nás autor provází prostřednictvím (téměř) jediné vyfabulované postavy uprostřed více či méně známých historických osobností (wikipedie je při upřesňování jejich skutečných identit vítaným pomocníkem). Profesionální mystifikátor Simonini, hnaný stravující nenávistí k Židům (ale i jezuitům a zednářům) a stižený schizofrenním rozdvojením osobnosti, je osoba veskrze odporná, bezskrupulózní a zahořklá, o to je ale povolanějším průvodcem po aférách, skandálech a intrikách evropského "století páry". Průvodcem cynickým i zaslepeným ale svým způsobem i zábavným.

Ecovo vypravěčské mistrovství a svědomité i důmyslné nakládání s historickými fakty je tentokrát ke čtenáři o něco vstřícnější než třeba v Ostrovu včerejšího dne, oproti Baudolinovi je zase Pražský hřbitov sevřenější. V zástupu vedlejších postav záhy mizejících ze zorného pole (někdy se však znovu objevujících) se dá snadno zabloudit, ale o to tu tolik nejde. Důležitý je celkový obraz doby, jejíž schopnost překrucování skutečnosti nemá k té naší příliš daleko.

18 09.04.2018

Fantazie autorů je skutečně bezbřehá. Kde jinde uvidíte souložící obrazovky nebo stromy s raketovým pohonem? Navíc to má silný příběh s nenásilně pacifistickým poselstvím a oceňuji i rozumně dávkovaný humor, který se nesnaží být za každou cenu cool a uhláškovat se k smrti.

6 18.03.2018

Mimořádně skličující čtení. Nepochybuji, že dané území v daném časovém úseku bylo tím nejděsivějším místem, jaké si umíme představit. Nebo spíš neumíme. Nenapíšu nic nového, ale musím znovu vyzdvihnout Snyderovu rafinovanou a působivou prezentaci těch otřesných faktů. Je známá věc, že čím větší čísla obětí, tím větší lhostejnost k nim cítíme. Tomu, aby v nás tahle hrůzná matematika vyvolala něco víc než jen údivem povytažené obočí, napomáhá Snyder vkládáním konkrétních svědectví a osudů, které těm jatkám vracejí lidský rozměr. Účinek je zdrcující, i když autor sám se snaží držet své emoce na uzdě.

Také si člověk uvědomí (a Snyder na to přímo poukazuje), jak bylo do pádu železné opony povědomí o nacistických, neřkuli stalinistických zvěrstvech zkreslené a jak pomalu se to mění. Osvětim byla dlouho tím nejvýraznějším symbolem holokaustu, přitom to, co se dělo v Treblince a na dalších místech „krvavých zemí“, bylo ještě mnohem větší peklo. A největší tragédie je v tom, že obyvatele této oblasti rozšlapávala okovaná bota dějin na krvavou kaši z obou stran. Poláci, Ukrajinci, Bělorusové, nikdo neměl na vybranou, pro Hitlera i Stalina byli všichni podřadný, postradatelný lidský odpad nebo přinejlepším levná pracovní síla a ani spojenectví s kteroukoliv stranou jim nemohlo přinést nic dobrého.

Rád bych napsal, že díky mementům jako je tato obdivuhodná kniha se zmenšuje hrozba opakování podobných události, ale obávám se, že to zdaleka nestačí. Potenciál k rozpoutání dalších hrůz v nás dříme napořád, stačí jen aby nás dějiny (je naivní si myslet, že dějiny tvoříme my) dotlačily k příslušné hraniční situaci a – nedělejme si iluze - začneme jednat tak, jak by nás do té doby ani ve snu nenapadlo. Pesimismus nebo realismus? To posoudí zase jen historie.

29 18.03.2018

Pro mě je kniha cenná z toho důvodu, že je psaná z pohledu odborníka na chování živočichů. On totiž člověk je živočich jako každý druhý, i když se už od časů krále Klacka snaží sám sebe přesvědčit, že je něco "spešl", což je zbytku vesmíru samozřejmě zcela ukradené. (Moje alter ego Věčný Rejpal by namítl, že takhle sám sebe patrně vnímá každý druh, jen nemá ten "dar" se za to stydět, ale tímhle směrem to nebudu pitvat). Každopádně etolog proto má, ať už se to někomu líbí nebo ne, plné právo se k otázkám perspektiv civilizace vyjadřovat. Podoba hrozeb, kterým se tu Lorenz věnuje, se sice za to téměř půlstoletí trochu změnila (a další přibyly), ale ne natolik, aby jeho dílko přestalo být aktuální.

5 12.03.2018

Není to kniha o Čínské kulturní revoluci, na to je autorovo vzpomínání příliš útržkovité a osobní, navíc ještě rozostřené střídáním druhé a třetí osoby. Je spíš o tom, jaké rány ta doba způsobovala na duši a jaké k nim pak přidala vykořeněnost emigrace. O svobodě, vykoupené trvalou ztrátou domova, o hledání jeho náhražky v náručích žen, o dialogu a neporozumění mezi dnešním a tehdejším já. Vyprávění je to trpké ale ne ukřivděné ani ufňukané. Ne přímo strhující ale při určité míře usebranosti čtenářsky vydatné.

3 08.03.2018

Mám rád finskou strohost, třeba v Paasilinnových románech funguje fantasticky. V tomto případě se ale obávám, že prostinký styl není dán národní povahou ani autorským záměrem, ale jednoduše neobratností. Přirovnání k Larssonovi možná není vzhledem k syžetu úplně mimo, ale pro Hiltunena vyznívá značně nelichotivě. Ei kiitos.

23.02.2018

Klasika, samozřejmě. Přesto se nemůžu tak docela srovnat s určitou zastaralostí. A teď nemyslím co se týče technologické předvídavosti nebo v rovině jazykové, ale spíš ideové. Mějte si mě za cynika, ale ta všespasitelnost lásky... takhle naivně se tragédie lidské civilizace rozklíčovat nedá. Ale beru v potaz dobový kontext, Čapkův jinak úctyhodný idealismus i možnost, že na divadle by byl dojem výrazně lepší. Takhle zůstává pocit, že jsem si doplnil důležitou mezeru ve vzdělání a nic víc. Na mém obdivu ke Karlu Čapkovi jako spisovateli i jako člověku to ale nic nemění.

14 18.11.2017

Štindl zná cenu úspornosti a dokázal z relativního mála vykouzlit přesvědčivou dystopickou realitu. Zajímavou přidanou hodnotou jsou pražské reálie ve formě virtuálního šidítka, ke kterému se obyvatelé té skomírající komunity utíkají jako k náhražce skutečného života. Výborný je konec, který nechává ve vzduchu viset otázku, jestli se hlavní hrdina náhodou nevydá cestou svého předchůdce. Ale ani ten mě k přidání páté hvězdy nakonec nepřiměl, přece jen to v rámci žánru není až tak výjimečné.

18.11.2017

Někde kolem poloviny jsem si taky začal říkat, že si Pratchett možná vybral trochu slabší chvilku. Ale byl to jen přechodný dojem, ten konečný je zase v pětihvězdičkové rovině. Že do svých knížek Pratchett pod pláštíkem ztřeštěnosti pašuje spoustu originálních a inspirativních myšlenek, je známá věc, ale mám dojem, že v Pyramidách v tomhle směru ještě přitlačil a jsem za to rád. Mimo jiné se tu leccos dozvíme o věčném sváru tradice a změny nebo o podstatě náboženství a tím to zdaleka nekončí.
V pomyslné soutěži o nejlepší fór knihy hlasuju stejně jako kní: hroší legenda nemá chybu.

10 09.10.2017

Po literární stránce žádná sláva, ale to zase tolik nevadí. Nečesaná muzika, nečesaný styl, aspoň je jasné, že do toho nestrkal svůj profesionální nos nějaký "ghost writer". Co mi chybí, je nějaký hlubší vhled do hudby Sonic Youth. Jak vznikala, jaké bylo pozadí jednotlivých skladeb a desek. Nějaké zmínky tu jsou, ale dost stručné a nesouvislé. Naopak docela podrobnou rekapitulaci rozchodu s Thurstonem Moorem v závěru knihy bych oželel. Chápu, že rány byly ještě čerstvé a Kim se z nich potřebovala vypsat, ale tohle prádlo by mělo zůstávat doma. Tím spíš, že se svým průběhem nevymyká tisícům podobných rozchodů. Celkově tedy dost rozpaky, ale fanouškem samozřejmě pořád jsem a zůstanu.

2 30.08.2017

Vzletná dobrozdání novinových gigantů nebo kolegů spisovatelů, publikovaná s oblibou na zadních deskách knih (takové to "Jedinečné, ohromující dílo" - Springfield Shopper), většinou nejsou k ničemu. Tentokrát je ale přirovnání ke Cormacu McCarthymu, pokud by tento oplýval smyslem pro humor, velmi trefné. Nakonec i zdejší komentáře tohle jméno často a právem zmiňují. Jen dodávám, že by McCarthy navíc musel být i optimista, protože jeho hrdinové většinou končí podstatně hůř než DeWittovi bratři Sesterové. Jinak se ztotožňuji s těmi komentáři, které tento moderní western chválí, ale nepřekypují nadšením.

3 18.08.2017

Od dětských let, kdy jsem hltal "ábíčkovské" komiksy, jsem tomuhle žánru moc nedal, mám ale rostoucí chuť to napravovat. Tak jsem si řekl, že umořování deficitu začnu něčím nenáročnějším, aniž bych se uchyloval k superhrdinským ságám. Recenze v časopise Full Moon mě nasměrovala k Myší hlídce a i když určitě nelituju, přeci jen jsem asi čekal něco méně dětského (což je samozřejmě hlavně chyba očekávajícího). Výtvarná stránka je nádherná, o tom žádná, hlavně barevně je to pastva pro oči. Příběh mohl být originálnější, ale na druhou stranu je vedle jiných komplikovaných fantasy propletenců taková přímočarost osvěžující. Celkově rozhodně palec nahoru, jen jsem asi měl knihu otevírat s méně předpojatou hlavou.

3 05.08.2017

Tenhle objemný špalek budí respekt, který během četby ještě roste. Autor zkoumá fenomén křížových výprav ze všech úhlů a v širokých souvislostech, pečlivě analyzuje jejich místo a proměny v duchovním i materiálním světě středověku. Největší pozornost věnuje samozřejmě výpravám do Levanty, ale neopomíjí ani Pobaltí, Pyrenejský poloostrov nebo protikacířská tažení. To, že jsou mezi nimi husité jen letmo zmíněni, by nás nemělo překvapit, člověk si aspoň zase jednou připomene, že nejsme a nebyli jsme pupkem světa.

Trochu mě zmáhaly pasáže rozebírající přípravy jednotlivých křížových výprav (financování, kazatelské kampaně), které mi jako laikovi přišly stereotypní, ale je mi jasné, že historik v nich naopak nachází cenné detaily a jemné vývojové posuny. Přes nemalé nároky, které kniha na čtenáře klade, je to ale skutečně impozantní a informačně přebohaté dílo.

8 05.08.2017

První na ráně je samozřejmě nezvyklá otevřenost , co se týče sexuality. Ale ve stínu téhle, pro někoho kontroverzní, stránky věci by nemělo zůstat, že autorka má mimořádný cit pro jazyk a originální obrazy. Někdy je to skoro báseň v próze (pravda, hodně syrová) a možná právě ta útržkovitost a nedějovost leckoho odrazuje. Stejně tak kniha není pro prudérnější typy, ale rozhodně bych ji neoznačil za vulgární. Hrdinka tady podniká cestu ke kořenům svých instinktů, své tělesnosti, své vnitřní divočiny. A divočina jako protipól civilizovanosti nemůže být korektní ani noblesní. Takže předsudky ztlumit, smysly a fantazii naopak rozdráždit, jinak čtenář vůči této knize snadno nabere kolizní kurs.

8 04.06.2017

Cooperovský dodatek k seriálu mě bavil podstatně víc, než Lauřin deník od Jennifer Lynchové. Myslím, že Frost junior uspokojivě vystihl Cooperovu postavu, jeho náhled na svět, tu neodolatelnou směs skautské zvídavosti, empatie i naivity. Objasňuje, někdy jen naznačuje, a ještě jindy tajuplně vynechává jednotlivé etapy jeho životní pouti. Mimo jiné se dozvíme, kdo je Diane, adresátka jeho diktafonových reportů, i jak se ke své záznamové posedlosti dostal. Především v první půlce, než se Dale dostane k FBI a na scénu dorazí temnotě propadlá figura Windoma Earla, je kniha navíc nečekaně zábavná, třeba pokud jde o Cooperovy první sexuální zážitky. Kombinace tajemna a děsu s humorem je ostatně vlastní i seriálu, takže i v tomhle bodě se Frost do vkusu fanouška Twin Peaks trefil.

10 10.05.2017

Příliš často příliš zmatené. Deníková forma samozřejmě určitý stupeň chaotičnosti předpokládá a pokud by tenhle můj dojem byl úmyslem autorky, bylo by to v pořádku. Ale mám pocit, že za těmi častými nejasnostmi a krkolomnostmi ve vyjadřování nestojí psychické martýrium nebohé Laury, ale spíš sama autorka nebo možná ještě spíš překladatel. Po téhle stránce bývala takhle krátce po revoluci úroveň všelijaká, zvlášť u podobných počinů reagujících co nejrychleji na momentální poptávku, v tomto případě kult Twin Peaks. A nakonec ani Jennifer Lynchová mě svým tehdejším filmovým debutem Helena v krabici o svých vypravěčských schopnostech nepřesvědčila.

Přesto má možnost nakouknout do Lauřina vnitřního světa, který je v seriálu představovaný jen v náznacích (ale právě proto je tak přitažlivý), něco do sebe. Lynchová si pečlivě hlídá, aby vztahy Laury k jednotlivým postavám aspoň naťukla, na druhou stranu s dějem filmového prequelu z roku 1992 často příliš nekoresponduje. Ale to se dá pochopit, když kniha vznikla o dva roky dřív. Jako fanoušek Twin Peaks si tudíž můžu dovolit aspoň tři hvězdy, ovšem myslím si, že někoho, kdo je tímto fenoménem netknutý, tahle jednohubka těžko může zaujmout

3 22.04.2017