Finské pouto
Pekka Hiltunen
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/152431/finske-pouto-WTv-152431.jpg
4
50
18
Finská grafička Lia žije osaměle v Londýně a jen těžko se seznamuje s novými lidmi. Když však poprvé v životě spatří oběť vraždy a potká okouzlující krajanku Mari, její život nabere dramatické obrátky – Mari má výjimečnou schopnost „číst lidi“, vidět v nich víc než ostatní, a proto pracuje v tajemném Studiu na Bankside, které občas bere spravedlnost do vlastních rukou a bojuje proti nebezpečným politikům či mafiánským gangům. Lia spolu s Mari nevěřícně vstupuje do zločinného podsvětí – dokáže včas rozlousknout záhadu, co je Mari zač a proč se s Liou vlastně spřátelila? Finské pouto je podmanivě vystavěný psychologický thriller ze současného Londýna. Kniha ve Finsku zaznamenala nebývalý úspěch u odborné i laické veřejnosti. Pekka Hiltunen, původní profesí novinář, získal za tento románový debut v roce 2012 ocenění Vuoden johtolanka za nejlepší kriminální román, cenu Stopa roku od Finské detektivkářské společnosti a od nakladatelstvím Gummerus cenu za nejúspěšnější knihu roku. Finské pouto bylo též nominováno na prestižní cenu deníku Helsingin Sanomat jako debut roku. Kniha si rychle získala pozornost i v zahraničí, v současnosti je překládána do francouzštiny, polštiny a češtiny.... celý text
Literatura světová Thrillery
Vydáno: 2013 , ArgoOriginální název:
Vilpittömästi sinun , 2011
více info...
Přidat komentář
Mám rád finskou strohost, třeba v Paasilinnových románech funguje fantasticky. V tomto případě se ale obávám, že prostinký styl není dán národní povahou ani autorským záměrem, ale jednoduše neobratností. Přirovnání k Larssonovi možná není vzhledem k syžetu úplně mimo, ale pro Hiltunena vyznívá značně nelichotivě. Ei kiitos.
Zbytečně roztáhnutá zápletka, která je v základě sympaticky jednoduchá - existuje skupina spravedlivých, která ráda dostává nedotknutelné za mříže. Takoví Dannyho parťáci na druhou, přičemž není nouze o stylové hrdiny a zábavné dialogy. Naneštěstí Pekka Hiltunen místo akčního děje sází na psychologii postav, takže jejich skutky neohromí nápaditostí ani originalitou. Občas sice zajdou za hranice zákona, ale to je asi tak všechno, čím zaujmou.
Román tak připomíná spíš komorní drama, než moderní thriller, což ještě umocňují pouhé dva případy, jež hrdinové na čtyřech stech stranách řeší. Ty nejen, že nejsou kriminálně příliš komplikované, ale při „odplatách“ se klaďasové ani nezapotí. Vytyčí si cíl, naplánují si cestu a jdou po ní. Zásadní zvraty nepřijdou a klacky, které jim spadnou pod nohy, prostě přeskočí. Ve vyprávění mi tak chyběly zvraty, kvůli kterým bych nad dalším vývojem trnul napětím. Výsledný nic moc dojem pak ještě podtrhly nudné kulturní stereotypy a prvoplánové charaktery.
Skvělé. Pro kritiky vzkaz: napište knihu a doufejte, že vám ji Pekka Hiltunen ohodnotí kladně. Jakou si dáváte šanci?
Knížka se četla dobře, akorát mi pořád něco nesedělo..možná ty strojené dialogy, chybějící uvozovky, nebo nereálné scény..?
Tak prvních sto stran to bylo teda prokousávání, až jsem si říkal, že knihu odložím. Pak se kniha začala zajímavě vyvíjet a dá se říct, že to bylo dobré čtení. Nic strhujícího, ale zajímavý příběh dvou finských žen žijících v Londýně, které řeší společně dvě dějové linie psychologického thrilleru. Jednu hvězdičku ubírám za výjimečnou schopnost Mari číst lidi. To se mi zdálo dost přehnané. Jinak knihu doporučuji a já určitě sáhnu po druhém dílu Černé ticho.
Tato kniha má tedy dost nízké hodnocení a nevím proč! Mě se naopak kniha líbila. Četla se dobře. Slovem strhující bych ji tedy nenazval, ale příběh byl dost dobrý. Takže se těším na další díl.
A přitom to začalo nevinným seznámením v baru... Zhltla jsem to během dvou dnů. Než jsem se začetla, tak jsem si říkala, jestli to nepřepálili, když Hiltunena připodobnili k Larssonovi... Nepřepálili. A moc jsem zvědavá na pokračování.
Zdá se mi poněkud nešťastné vydávat kdejakou slohovku, hlavně když je to ze Skandinávie. Jako bonus ty infantilní motivace...
Nakonec jsem knihu dočetla, ale s jistým sebezapřením. Naivní příběh a bohužel i sloh. To se s Larssonem opravdu srovnávat nedá. Tak zjednodušené charaktery postav se málokdy vidí. Pokračování si asi nechám ujít.
Tak tomuhle se říká Fin na Larssonovské stezce :). Tato kniha pro mě byla po dočtení docela velkou záhadou a i s odstupem několika týdnů (měsíců) se na tom vlastně vůbec nic nemění. Zvláštností je, že když se zaměřím na samotný příběh a zápletku, vlastně se knize nic moc vyčíst nedá. Příběh byl poměrně neotřelý, zvláštní, i závěr měl svoje nesporné kvality. Ale přesto přezevšechno mě to prostě.... nebavilo. První polovinu knihy jsem četla stále s určitým očekáváním, ale jakmile jsem se přehoupla přes polovinu a můj pocit vnitřní nudy nemizel, ztrácela jsem iluze stále víc a víc, až jsem knihu dočetla a nevěděla jsem, co si myslet.
Všimla jsem si, že nejenom mně přijde kniha velmi okatě černobílá! Lidé jsou rozděleni buď na klaďasy nebo záporáky a tak, jak nám to autor naservíruje hned na začátku, to prostě je. Ale já osobně mám ráda naprostý opak; pocit, kdy vlastně vůbec nevím, jestli je ta nebo ona postava na straně dobra či zla, v knihách naprosto miluji a u autorů oceňuji, jak umí čtenáři pořádně zamotat hlavu. Tady jsem to ale neskutečně postrádala. Asi proto jsem pořád, až do samotného závěru, očekávala, že Mari prostě musí mít nějakého hodně velkého kostlivce ve skříni, že prostě nemůže být tak dokonalá a její konání nevychází jenom z čiré vnitřní dobroty (a speciálních schopností), ale když žádné takové odhalení nepřišlo (možná ale přijde v dalších knihách???), dostavil se další velký pocit zklamání.
Suma sumárum, kniha řadím spíš mezi průměr. Samotná zápletka by určitě byla výrazně nadpůměrná, ale celé její propracování včetně hlavních hrdinek, mě prostě nijak výrazně neoslovilo. Objeví-li se ale další počin tohoto auta, určitě mu dám další šanci, ale raději bez velkých očekávání.
Nedokážu pochopit ta nízká hodnocení...ale jestli ono to není tím, že lidé v téhle zemi prostě nepochopí finskou literaturu...
Také jsem od knihy očekávala něco jiného. Měla jsem stejný pocit, že se nedokážu ztotožnit s hlavními hrdiny a kontakt čtenáře s postavami je neosobní. Ale možná problém tkví i v tom, že jsem zvyklá na určitý styl psaní jiných severských autorů a prostě jsem se nedokázala adaptovat na nový \"finský\" styl. Proti samotnému příběhu nemám žádné výraznější připomínky, čte se dobře. Asi si budu muset počkat na další díly a pak uvidíme, zda si Hiltunen získá mé srdce :).
Pravdou je, že jsem od téhle knihy čekala něco jiného, než co je. Vyprávění mi přijde odosobněné, nemůžu se vžít do postavy hlavní hrdinky, záhadou pro mě zůstává postava Mari, o které se vlastně v knize málo dozvíme. Podle popisu knihy jsem prostě čekala jiný příběh a proto je kniha pro mě malým zklamáním. Neříkám, že je špatná ale znova bych jí číst asi nemusela.
Přestože se dotýká mnoha závažných témat, blíží se spíš moderní pohádce než thrilleru, hlavně naivitou a způsobem řešení, která volí hlavní hrdinka, schopnostmi Mari, černobílými charaktery a stereotypy: postavy z východní evropy jsou buď mafiáni nebo prostitutky, stranu kritizující multi kulti idylku řídí samozřejmě ultra zloun atd.
Ale i přesto se kniha čte dobře, hrdinky jsou sympatické, motiv Studia, které dokáže napravovat křivdy i za hranou zákona se mi líbí a ocenil bych, kdyby se kniha věnovala víc jeho promyšleným, pečlivě připraveným akcím než hurá stylu Liy, no možná se dočkám v pokračování, které je vzhledem k otevřenému konci a velkému úspěchu pravděpodobné.
Štítky knihy
Finské pouto
Kniha Finské pouto je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 76x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 34x |
| Chystám se číst | 34x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 2x |
Ale dalo sa. Chvíľu taká mierna pohoda, potom rýchlejšie čítanie a takto sa mi to striedalo. Mari má schopnosť čítať myšlienky, ale nezneužíva svoju schopnosť, skôr sa ju snaží využiť v prospech niečoho prospešnejšieho.So svojim tímom bojuje aj proti politikom alebo zločincom...