Akana komentáře u knih

Když pominu zavádějící a hloupý podtitul českého překladu, nemám co bych vytknul. Protože to, že se s autorem často diametrálně rozcházím v názorech na některé písně nebo celá alba (The River, Live 1975-85), rozhodně jako výtku nevnímám. Heylin má prostě svůj pohled a o písničkách, které upřednostňuje on, zase píše s upřímným obdivem. Věnuje se jen období první éry Springsteenovy spolupráce s E Street Bandem, tedy 1972-1989, zato ale hodně důkladně a s důrazem na proces vzniku jednotlivých desek. A zejména v tomhle ohledu Mistrovi jen tak něco nedaruje. Chvílemi to vypadá, že co se týče výběru písniček na alba z přelomu 70. a 80. let Springsteen nedělal nic dobře, a pokud ano, stejně to nakonec pokazil. Ale to je v pořádku, nestál bych o nějaký nekritický fanouškovský paján na nedotknutelnou rockovou hvězdu. Aspoň můžu s autorem polemizovat. Díky němu už vím s jakou vysilující pracností dával Springsteen dohromady moje oblíbené nahrávky a jaký to byl ve studiu mezek.
A to není jediné, v čem mi Heylin otevřel oči. Součástí knihy je i neuvěřitelně pečlivě sestavený a okomentovaný soupis přesně 300(!) písní, které Bruce natočil v daném období, a z nichž většina (a skvělých) na řadových albech nevyšla. O 4CD Tracks a 2CD The Promise, které část z nich zpřístupnily, vím. Ale kolik dalších mi zůstává utajeno! Biografie, která vám otevře skryté komnaty vašeho oblíbeného umělce - to je přece na pět hvězdiček

2 16.01.2014

Kniha nepochybně obsahuje množství užitečných rad a návodů pro začínající spisovatele, zároveň je ale i trochu školometská a konzervativní. Autor rozhodně nepatří k bořitelům stereotypů, základním měřítkem jsou pro něj ta nejklasičtější díla, která se ovšem dnes konzumují převážně jako povinná četba. Tím vůbec nechci naznačit, že klasikové patří na smetiště, dnešní spisovatelé stojí na jejich ramenou a měli by si toho vážit. Ale řekl bych, že mladí literární adepti mají přece jen trochu méně staromilské preference. Ani styl výkladu není bůhvíjak záživný natož zábavný (to asi ani nemá být). Na druhou stranu má autor s kurzy tvůrčího psaní bohaté zkušenosti, takže mu snad můžeme věřit, že jeho příklady a cvičení, které mi osobně někdy připomněly hodiny slohu na základce, zabírají.

22.12.2013

Rád bych dal i plný počet hvězdiček, protože je to opravdu mistrovská záležitost, ale Faulknerův styl, jakkoli obdivuhodný, je na mě přeci jen asi příliš těžký. Ne nesrozumitelný, ale jaksi až starozákonně pochmurný, osudově těžkotonážní (ale ne těžkopádný). Slovo, které ve mně evokuje nejvíc, je dusno. Jižanské dusno prostupující dějem, nitrem postav i stylem vyprávění, které je chvílemi spíš zolovsky nelítostnou analýzou našeho živočišného druhu. Rasistické dědictví Jihu je určitě silným motivem románu, ale nakonec není zdaleka jediným. Líbí se mi, že i když se zdá být hlavní postavou Joe Christmas, dalších čtyři, pět figur (i dějových linek) se postupně ocitá ve stejně pečlivém hledáčku autorova zkoumavého oka, a přece se jednota nerozpadá. Faulkner je fenomenální vypravěč a pozorovatel, ale aspoň pro mě je těžké se s ním víc sblížit. Snad z úcty, snad díky mojí povrchnosti?

10 26.11.2013

S Philipem K. Dickem jsem se zatím setkal jen prostřednictvím několika (většinou) interesantních filmů natočených podle jeho knih. Temný obraz je tedy moje první čistě literární dostaveníčko s ním, a musím říct, že ani to rozhodně není marné. Je to rozhodně víc, než jen povedená "žánrovka", science-fiction je pro Dicka víc prostředkem, než cílem a působivost téhle paranoidně-schizofrenické noční můry pramení i z jeho osobní zkušenosti s feťáckým prostředím, jak dosvědčuje v doslovu. Nestrhlo mě to úplně, ale pošmáknul jsem si.

4 02.11.2013

Autor rozebírá fenomén rytířství opravdu ze všech stran a do hloubky, s důrazem na jeho formování a "zlatý věk" ve 12.-14. století. Sleduje kořeny téhle dodnes atraktivní společenské skupiny až do doby pozdního Říma, popisuje její sebeuvědomění a vyhranění v 10.-11. století (to je ta méně záživná část), vykresluje rytíře jako válečníka i turnajového "sportovce", zabývá se jeho morálkou, vztahem k církvi i jeho obrazem v dobové literatuře. Pro povrchnější zájemce o středověké dějiny to asi nebude to nejzábavnější čtení, ale autor ve svých analýzách myslím nepřekračuje pro laika únosnou míru. Trochu stranou zůstalo období pozdního středověku a uvítal bych i víc informací o rytířských řádech, ale ty už asi leží na okraji Floriho autorského záměru.

4 19.10.2013

Je to impozantní román. Tradiční formou, ale nekompromisní svým poselstvím. Čte se to báječně, délka tu není problém. Problém je v tom, že po jeho přečtení (i během něho) má člověk pocit, že se právě o životě dozvěděl něco zcela zásadního, nevyvratitelného, univerzálního, ale ten pocit neroste sám od sebe, ale je promyšleně a účelově budovaný autorkou.
S její životní filozofií můžete souhlasit nebo ne. Spousta myšlenek zde nastolených mi mluvila z duše (definice bulváru, str.463 nahoře), s jinými bych polemizoval, některé odmítám, záleží na úhlu pohledu. Ayn Rand ale podřizuje svému úhlu pohledu fungování všehomíra s přehnanou sebejistotou. Zápas jednotlivec versus kolektiv má v jejím podání naprosto jasně vymezené role a morální hodnocení. Ve světle jejího výkladu je všechno kolektivistické ve společnosti nanejvýš opovrženíhodné a vůle jednotlivce naopak tím božským Zdrojem. Jenže o to právě jde: Rand si všechno nasvěcuje právě tak, aby jí vyšel kýžený výsledek, aby její filozofický systém neměl ani trhlinku. V proslovech hlavních postav se to hemží kategorickými soudy. Závěrečná obhajoba Howarda Roarka obsahuje takové množství slov jako "nikdo", "žádný", "jediný", "všechno", "nic", že to skeptik ve mně prostě nesežere. Takhle jednoznačně polarizovaný, takhle černobílý svět není. Americký patos (s příznačnou totální absencí humoru) je tady představený ještě ve své relativně nevyprázdněné, hrdinské formě, ale je tam, a s ním jsem se nikdy neztotožnil.
Ale budiž, názory jsou různé, nemusím se vším souhlasit, aby se mi román mohl líbit. A Zdroj se mi líbil a přes všechny ideové výhrady bych ho mohl ohodnotit nejvyšší známkou. Ale co mi v tom brání, je způsob jakým autorka svůj světonázor do díla hustí. Urputně a pod tlakem, takže se z něho stává spíš manifest. Hlavní postavy se svojí vševědoucí empatií se stávají nereálnými nadlidmi, i když je to, pravda, nezbavuje sympatií nebo odporu. Všechno míří neochvějně za svým cílem, a cokoli by mohlo ten cíl zamlžit nebo relativizovat, je pomíjeno.
Z předchozího by mohl vzniknout dojem, že mě Zdroj odpuzuje. Vůbec ne. Málokterá kniha ve mně zanechá tolik semínek ke klíčení, tolik návodů k zamyšlení. Hodně věcí si budu ještě dlouho v hlavě přemílat a něco mě snad i ovlivní, a román, který zanechá takovou stopu, stálo za to přečíst. Jen se prostě snažím myslet vlastní hlavou (tak jak to po mně Ayn Rand chce) a o vznešenosti (a obecné platnosti) velkých slov si myslím svoje.

9 26.09.2013

Typická autobiografie to není ani náhodou. Na nějakou chronologickou návaznost Neil Young zvysoka kašle, vypráví, vzpomíná a přemítá o tom, co mu zrovna přijde na mysl, a zdaleka to nejsou jenom muzikantské historky. Nehraje si na spisovatele, jeho povídání je nevykalkulované, bezprostřední, přímé, a ta přiznaná roztěkanost je docela sympatická a nakonec skládá možná celistvější obrázek Youngova vnitřního vesmíru, než jaký by poskytla úhledně poskládaná fakta. Díky této knize se dozvíme, že Neil Young není žádný vyžilý pamětnický snílek (ne, že bych si to kdy o něm myslel), že se stále vášnivě věnuje spoustě věcí, suverénně si tyká s nejnovějšími technickými vymoženostmi, miluje klasické americké bouráky, kterých má úctyhodnou sbírku, nedávno propadl paddleboardingu (sám jsem do té doby nevěděl, oč kráčí), je pečlivým archivářem své kariéry, fanatikem do technických aspektů nahrávání i poslechu hudby, stejně jako do vláčkového modelaření i toulek přírodou. Ničemu se nevyhýbá: bolestným vzpomínkám na roustoucí řadu zemřelých přátel, vlastním selháním ve vztazích, zdravotním problémům svým i rodinných příslušníků. Dokáže sebekriticky přiznat, že s jeho muzikantským pedantstvím často není lehké pořízení, o své hudební profesi dokáže uvažovat překvapivě racionálně i čistě emocionálně. Zkrátka je mnohem komplikovanější osobností, než by se mohlo zdát z jeho písní. A tak i když mě jeho nadšené výklady o nejrůznějších modelech aut nebo o technických detailech projektu Pono nebraly zdaleka tolik jako ty muzikantské vzpomínky a úvahy, stejně to bylo zábavné, poučné a tak nějak přátelsky uvolněné počtení. Rez, která nikdy nespí, na Neilu Youngovi stále nezanechává stopy.

8 11.09.2013

Kniha obsahuje spoustu přínosných informací i nezvyklých úhlů pohledu na vývoj naší civilizace v posledních cca 300 letech a ani čtivost se jí nedá upřít. Nevadila by mi ani jasná převaha faktů z autorova, tedy německého prostředí, ta myslím na celkový obraz nemá vliv. Ale trochu mě zaskočilo, že se kniha velmi zevrubně věnuje období zhruba od začátku 19. století do poloviny století 20. a poválečný vývoj je načrtnutý jen v posledním - a nepříliš rozsáhlém - oddíle, přitom právě rozbor tohoto časového úseku by mě zajímal nejvíc. A taky mi připadalo, že jde někdy jen o výčet událostí, čísel, jmen a vynálezů, zatímco nějaké hodnotící analýzy, nebo spíš jejího náznaku se dočkáme až na pár posledních stranách. Nebylo to zbytečné čtení, ale čekal jsem asi něco trochu jiného.

28.07.2013

Omamná kniha. Filozofie se v ní potkává s dobrodružnou literaturou v podobně rafinovaném propletení, jak to známe od Umberta Eca. Odkrývá velké mystérium příběhu, jehož zdroje dřímou někde v temném chaosu "prázdna", kterému se marně snažíme uniknout, ale jehož jsme neustále součástí. Mnohonásobné větvení příběhů je možná trochu náročnější na orientaci, ale nesmírně poutavé. Dozvíme se taky hodně o moci náhody a světě zdánlivě banálních znaků, který nás obklopuje. Tohle je literatura skutečně světového formátu a to nejen pro svojí geografickou i časoprostorovou rozmáchlost. Jestliže Leonard Cohen zpívá o Tower of Song, Ajvaz tady vystavěl úchvatně mnohotvárnou Tower of Story. Jestli mě další jeho kniha okouzlí aspoň z poloviny tak jako Cesta na jih, mám nového oblíbence.

11 24.07.2013

Křehkost, intimita, to jsou slova, která mi po přečtení novely v hlavě rezonují nejvíc. Takový protipól antických tragédií, místo velkolepých gest, činů a vášní jemná pavučina vztahů, kde mnoho zůstává nevysloveno. Já osobně se - jako vždycky - těžko srovnávám se zřetelně křesťanským zázemím hrdinky a zřejmě i autorky, ale na druhou stranu v téhle knížce není pokora (tak často hlásaná a tak málokdy křesťany uváděná ve skutek) prázdným slovem a s tím sympatizuji. Příběh, po jehož přečtení se nezboří svět, ale bude vám tak nějak příjemně hořko-sladko.

5 24.06.2013

Vyčerpávající průvodce po evropských dějinách posledních desetiletí, díky němuž jsem si spoustu věcí ujasnil. Kniha je nabitá informacemi, je napsaná fundovaně a zároveň srozumitelně a čtivě. Autor se samozřejmě snaží být v hodnocení událostí objektivní a vidět jejich světlé i stinné stránky, ale to mu nebrání v tom aby občas nezaujal jasné osobní stanovisko (na postavě takového Nicolae Ceausesca by se taky klady hledaly těžko). Další velkou a zdaleka ne běžnou výhodou výkladu je jeho geografická vyváženost. Věnuje se rovnoměrně a se stejně hlubokou znalostí věci západní i východní Evropě, a přestože je autor Brit, dějiny své země nijak neupřednostňuje. Rozebírá politiku, ekonomiku, kulturu i každodenní život. Víc jak osm set stran textu může být pro někoho odstrašující, ale Tony Judt je opravdu tak zručný vypravěč, že se to čte samo. Jedna z nejlepších historických prací o moderních dějinách, co jsem kdy četl.

8 14.05.2013

Příběh Zajdy Munroa, patologického děvkaře, zmateného egoisty, alkoholika a totálně selhávajícího otce, a jeho devítiletého syna. Cave podává o něco sevřenější a realističtější příběh, než ve své prvotině A uzřela oslice anděla, ale ve svém náhledu na živočicha jménem člověk zůstává stejně brutální. Líčení Zajdovy osobní sexuální apokalypsy není pro útlocitné povahy, ale vulgarita není samoúčelná a není ani na překážku bohatosti jazyka a imaginace, obojím Cave nepochybně vládne velmi zručně. Projít se Zajdou jeho truchlivou cestu, na níž je jako můra k žárovce přitahován k vagíně (čím dál míň záleží na tom k čí, ale nedosažitelným ideálem jsou Kylie Minogue a Avril Lavigne) rozhodně není nijak povznášející. Ale zážitek to určitě je (snad jen to rozuzlení mohlo být silnější) a Caveův pověstný černý humor nechybí ani tentokrát. Nick znovu dokázal, že jeho literární bokovky (knihy, scénáře) snesou vyšší měřítka, než jaká obyčejně uplatňujeme na spisovatelské pokusy známých muzikantů.

7 12.05.2013

Všední-nevšední příběh o naději, hledání krásy, o pomíjivosti a věčnosti a podobně povznášejících věcech. Obě hlavní hrdinky, jejichž prostřednictvím je příběh vyprávěný (i když první část knihy je spíš sledem drobných událostí, postřehů a úvah k příběhu směřujícím), pozorují nepřátelský svět kolem sebe s filozofickou analytičností a jsou uzavřené ve skořápce, kterou se od něj úmyslně-podvědomě distancují, přičemž jejich skryté touhy hrozí definitivně zhořknout. Každá má ke svému vnitřnímu exilu jiné důvody a k závěrečnému prohlédnutí dojdou až díky vzájemnému sblížení. Kniha je plná podnětných myšlenek, podávaných odlehčeným způsobem, snad jen trochu příliš francouzsky estétská, takže mi dovolila dojmout se až v samém závěru. Ale tak to asi i mělo být.

17 20.04.2013

Proč tolik zlé krve? Vždyť máte každý svojí pravdu, to se bez uznání relativity sladit nedá. Pro malc8k bych rád zacitoval Vlastu Třešňáka: "Jezte hovna, milióny much se nemůžou mýlit." a pro X3ON zase dialog z Vratných lahví: "Jak se na tohle můžeš dívat?" "Žehlil jsi někdy? Nežehlil." Když taková kniha někomu přináší uspokojení (a nikomu to neubližuje), proč bych jí měl odsuzovat? Teď jen čekám jak dostanu klackem z obou stran.

Už ani trochu nelituju, že jsem se do Asimovovy série pustil. Nadace na hranicích je ještě propracovanější a myšlenkově bohatší než předchozí díly. Je znát, že mezi ní a původní trilogií uplynula řada let a autorův přístup se změnil. Dokonce už do světa svých postav vpouští i trochu emocí, takže se s nimi čtenář snáze identifikuje. Konstrukce tohoto světa, která mi ze začátku připadala poněkud chatrná a řídká, se zahušťuje, přibývají detaily a propojující vlákna. Ale hlavně je děj opravdu napínavý, plný nečekaných zvratů a odhalení a vrátka k závěrečnému dílu vypadají velmi lákavě.

1 28.03.2013

Věci se stále víc komplikují a to je dobře. Příchod Druhé Nadace na scénu přináší do děje víc nepředvídatelností i špionážních prvků. Kují se plány v plánech, uzavírají tajná spiknutí a je stále méně jasné kam (a kudy) to všechno vede. Zatím má série stále vzestupnou tendenci.

2 18.02.2013

Nevšední a moc chytře napsaná kombinace detektivky z drsné školy a sci-fi, přesněji jejího subžánru alternativní historie. Chabon vykreslil ovzduší hypotetického židovského ghetta dočasně zřízeného na Aljašce s úžasným realismem. Tíživý stín blížícího se zrušení ("Reverze") tohoto dočasného útočiště Židů, všeprostupující pavučina mafiánské konspirace i osobní morální rozklad hlavního chandlerovského hrdiny dodávají románu temné dekadentní tóny, ale stejně důležitý je i břitký humor. Oceňuju taky nestranný a tudíž politicky asi lehce nekorektní pohled na různé stránky židovského charakteru i na problematickou existenci židovského státu na Blízkém východě.

13 05.02.2013

Ten oblouk jaký autor sklenul mezi kosmologií a biologií je obdivuhodný. Musel toho hodně nastudovat i mimo svůj obor a přitom v obou světech působí sebejistě. Navíc je v mezích určených odbornou terminologií i přístupný a čtivý. Ale v téhle branži pro mě zatím Briana Greeneho nikdo nepřekonal.

5 21.01.2013

Výčet autorů, jejichž příznivce by měl román potěšit, opravdu navnadí, ale ani s Murakamim ani s Ecem se Revazov nemůže měřit. Styl vyprávění je klopotný, hra na rafinovanost konspiračních thrillerů neúčinná. Snaha o postmoderní míchání všeho, citace vtipů a písňových textů - má to vypadat překvapivě, neokoukaně, snad to má i šokovat, ale celé je to prodchnuté jen snaživým amatérismem. Jediné, co oceňuju, jsou nakonec nějaké ty reálie současného Ruska, s nimiž v literatuře nepřijdeme tak často do styku. A ano, u některých pasáží jsem se i docela bavil, ale celek je nemotorný a nesoudržný.

04.01.2013

Zajímavé téma, ale po všech stránkách odfláknutá práce. Na hlavu překladatele a editora toho míří hodně, ale bez viny není ani autor. Jeho snaha o oživení dějů známých jen z nespolehlivých kronik pomocí zcela smyšlených detailů je populistická (což by nevadilo) a taky kostrbatá a nešikovná. Kim MacQuarrie mě přesvědčil o tom, že ho incká historie zajímá, ale už ne o tom, že je na ní odborník a už vůbec ne, že o ní umí psát.

21.12.2012