Adapa komentáře u knih

Poprvé jsem to četl asi před dvaceti lety, i nyní to mělo své kouzlo a vtáhlo mě to dokonale do děje. Film podle knížky jsem viděl snad desetkrát a knížka je mnohem lepší.
Sledujeme osudy třiadvacetiletého studenta Michala, který se rozhodne vydělat si rychle peníze. Původně jen na potrat své příbuzné, pak na garsonku, pak stopadesát tisíc na úhradu fiktivního dluhu… A vše se to kupí víc a víc. Kdykoliv se objeví překážka, dovede ji překonat, ale víc zapadá do dalších problémů.
Od drobných výměn za staré neplatné peníze k vykrádačkám bytům. Do děje vstupuje cigán Lajoš, který je perfektně popsanou postavou, vypočítavá mrcha Renata, řezník Dlask a další.
Závěr je skvěle napsaný. Michal si celou dobu myslí, jak je nejlepší, jak na něho nikdo nemá a najednou zjišťuje, že mu vše padá jak domek z karet a lidi kolem něho celou dobu využívali a on to ani nepoznal.
Rozhodně doporučuji k přečtení.

7 24.04.2022

Docela nuda a hlavně konec mě zklamal. Dobře nastudované prostředí anonymního maloměsta a lidí v něm. Ambiciozní Petr se snaží jít za svým cílem, ale naráží na mantinely.
Ve své době to muselo být velmi citlivé téma. Hlavně kritika kádrových postupů, kandidáti do KSČ, udavačství atd. Ale vyčpělo to.
Během čtení se mi doma podařilo knihu založit a skoro 14 dnů jsem ji hledal, takže po dvou týdnech přestávky jsem se nějak ztrácel v postavách a byl jsem rád, že to konečně dočtu.

3 22.04.2022

(SPOILER) Četlo se to dobře, snadno a rychle. Ale jak píše níže uživatelka bekule, byla to „neskutečná slátanina“.

Na prvních stránkách se seznamujeme s Arthurem Kaminským, německým inženýrem, který přichází ve druhé polovině 60. let 20. století do Egypta, aby pomohl s rozřezáním soch v Abu Simbelu a jejich záchranou při stavbě Asuánské přehrady. Vše se zdá být běžné, archeologicky přesné. Až si po několika stránkách říkám, že zde nebudou záhady, nadpřirozeno.

Kaminsky se seznamuje s nepřístupnou doktorkou Hellou a oba se do sebe zamilovávají. Rusové se snaží škodit při přesunu Abu Simbelu, začíná se zdát, že to bude skoro špionážní román. Pak se objevuje tajemná mumie a doktorka Hella se najednou mění a knížka vypadá jak levná fantazy. Pak přichází opět zvrat, kdy dva agenti KGB se rozhodnou spolupracovat a utéci. Do duchařiny a tajemna to má najednou daleko. A pak zase zvrat, Hella se „zbláznila“, objevují se mrtví, mumie je prozrazena, Kaminsky zesměšněn.

Pak Kaminsky pátrá po Helle, která se považuje za převtělení egyptské královny Bintanat. A najednou je to jedna šílenost za druhou. A poslední dvě kapitoly vypadají jak prvotina béčkového spisovatele. Ta poslední kapitola, která má jakoby najednou vše vysvětlit je tak uměla naroubovaná a nesmyslná, že se tam vůbec nehodí. Není to takové, že si člověk řekne, že to vlastně měl dávno tušit, že tomu spousta věcí napovídala, ale spíše si řekne, že autor to chtěl rychle ukončit a vymyslet nějaký šílený nelogický závěr.

Vzhledem k tomu, že se mi to četlo dobře a nebyla to první kniha od Vandenberga, tak ale dávám čtyři hvězdy. Odychovka bez hledání logiky.

2 18.04.2022

Román z netradičního prostředí a kvalitně napsán. Hlavní postava, ázerbájdžánský geolog Farman Dalmanov, si získal hned mé sympatie. Jen románu výrazně uškodilo neustálé přeskakování děje. Hned v první kapitole autor prozradí, jak vše dopadne a pak v dalších kapitolách vysvětluje, co všemu předcházelo. Chybí tomu tedy spád, touha dozvědět se, jak to dopadne. Jak kdyby se autor nesnažil ani o román, ale o fiktivní dokument objevu ropy na Sibiři.
Farman má svůj sen a jde si za ním. Nejprve je to fotbal, pak studium geologie a pak touha objevit ropu. Když vidí, že se ropa hledá na nesmyslném místě, postaví se systému a i za cenu špatného kádrového posudku. S manželkou, malým synem a hrstkou dobrovolníků se vydává hledat ropu na sever. Čelí překážkám, obstrukcím ze strany úřadů, nedůvěře ostatních. Manželka ho opouští i se synem, ale ani rozvod ho neodradí. Až konečně dokáže světu, že v Poobí se nachází ropa, tak jak bylo napsáno hned v prvních řádkách knihy.
Děj se odehrává na přelomu 50. a 60. let 20. Století, román byl napsán ale na začátku 70. let, takže naštěstí zde není bolševická agitace a neustálé opěvování Stalinovy neomylnosti apod. Román z obyčejného prostředí, plný obyčejných lidí a přitom se tak dobře četl. Jen by stálo za to, ty kapitoly přeházet a sledovat děj od počátku do konce. Mělo by to větší kouzlo.

2 10.04.2022

Svým způsobem stokrát ohraný motiv. Jeskyní se prostoupí do ztraceného světa, kde žije zapomenutý kmen Skytů a potomci řeckých osadníků. Od první chvíle je jasné, jak to také skončí, protože všechny takové romány z daného prostředí končí stejně – záchranou vědců a zavalením přístupu do ztraceného světa.

Čtyři sovětští vědci se dostávají mezi Skyty a potomky Řeků. Náhoda tomu chce, že hned v první chvíli se postaví proti skytskému šamanovi a znepřátelí si ho. Jeden z vědců umí řecky, díky tomu se přes řecké otroky mohou domlouvat se Skyty.

Je to lehce naivní fantasy, ale četlo se to dobře. Jen jak píše níže uživatel minirock, dnešní generaci mládeže to už neosloví.

2 09.04.2022

(SPOILER) Přečteno a od dalších dílů si dávám odpočinek. Nuda, nuda a klišé. Je strašné jak první sci-fi díl mohl klesnout na takovy sociologický román.

Nicol se dostává k mimozemským oktopavoukům a žije tam s ní většina rodiny a přátel. Ve Smaragdovém městě se jim daří, ale stále oktopavouky podezřívají. Lidé v Novém Edenu žijí v diktatuře, ve světě drog, cigaret a prostituce. Není jich ani dva tisíce, ale mají armádu, generály atd. To početně nějak nesedí.

Konflikt mezi oběma rasami propuká. Oktopavouci se snaží o mír, ale lidé chtějí válku. A když oktopavouci přejdou do útoku, zasahuje deux et machina, všichni usnou a když se za 16 let probudí, mocnější mimozemšťané vše vyřeší.

Přichází trocha filozofování o Bohu a hlavní postava stářím umírá…

Naprosto nevyužitý potenciál tématu. Ale každý fanoušek Clarka by si měl sérií o Rámovi projít.

4 09.03.2022

Opět knížka, kterou jsem začal číst kvůli názvu a nakonec to bylo naprosto o něčem jiném, než jsem čekal. Myslel jsem si, že budu číst o záhadě nějakého mytického dávného afrického panovníka, něco o ruinách, něco o africké historii.

A vše jinak. Sovětský autor Nikolaj Baratov strávil celkem pět let v africkém Beninu a své putování po jeho městech popsal v tomto kratičkém cestopise. Abomey, Wyhda, Cotonou, Novo Porto a další. Beninská města 70. let minulého století. Do toho všude nadšení ze samostatnosti, z toho jak bez kapitalismu se bude nový africký stát rychle rozvíjet. Vypadá to tak krásně, idealisticky a uvěřitelně.

Škoda, že nemám možnost si přečíst nějaký cestopis o Beninu z roku 2022. Ten rozdíl cca 50 let by byl hodně zajímavý.

3 21.02.2022

(SPOILER) Třetí díl je lepší jak ten druhý, ale stále je to bída. Postavy se chovají nelogicky, neustále se vrací do snů a vizí.
První část je napsána formou deníku a je zajímavá. I když v prvním díle lidem bez problémů bylo 80 let a nebyl to problém, ve třetím díle už je v šedesáti člověk starý. Autorům nějak uniklo, že před sto lety měli dlouhověkost. Tři pozemšťané putují na Rámovi ke hvězdě Sirius, po cestě přemítají nad náboženstvím, přežívají po 13 let a pořídí si pět dětí.
Ve druhé části jsou na Uzlu, velkém mimozemském hangáru, kde se setkávají s biotem Orlem, který si chce nechat jeden chovný pár lidí a další se rozhodne poslat zpět na Zemi, aby získali vzorek dvou tisíc lidí a založili na novém Rámovi vesmírnou kolonii Nový Eden. Nicole, hlavní hrdinka, se vrací se svou rodinou na orbitu Marsu, kde se k ní přidává dva tisíce lidí, které lidstvo vybralo. Není to žádná elita, ale i kriminálníci, prostitutky apod. Ti všichni začnou na Rámovi budovat novou lidskou kolonii. K mému nepochopení mají dřevěné domy, jezdí po raketě auty apod. Je jich dva tisíce, ale mají své nemocnice, univerzity, senát, vládu. Původně fungující demokracie se zvrtává ve vojenskou diktaturu.
A do toho se lidé setkávají s dalšími mimozemskými druhy, kteří s nimi v oddělených habitatech cestují vesmírem.
Naprosto nevyužitý potenciál. Kdybych celý díl přeskočil a přečetl si jen prolog ke čtvrtému dílu, vyšlo by to na stejno. Sci-fi se někam vytratilo, řeší se zde jen lidské chování a jeho nedostatky.
Sahám po dalším dílu, ale budu rád, že už tuto ságu dočtu.

6 20.02.2022

Krátká jednohubka, která dokáže projít všechny potopy v dějinách lidstva.

Velice zajímavě napsáno a líbilo se mi, že se do toho všeho vkládal ruský pohled, který v dnešní době chybí. Poprvé jsem se setkal s termínem tzv. Ruské Atlantidy, škoda, že se o tom autor zmínil jen na několika řádcích.

Kondratov se nenechává unášet fantazií, vyvrací řadu mýtů a ke všemu přistupuje vědecky. Je poznat, že to bylo napsáno již v 80. letech, řada informací je již neplatná, objevily se nové teorie, něco bylo vyvráceno.

Každopádně se to četlo krásně a rád doporučuji.

4 19.02.2022

Tak od této knížky jsem čekal něco naprosto jiného, než o čem je. Zapomeňte na nadpis, se strojem času to nemá vůbec nic společného, žádné cestování časem. Knížka je vlastně takovou historií psaní sci-fi literatury. Popisují se zde první autoři, kteří se zmiňovali o cestách do vesmíru, na Měsíc apod. Pak se dostáváme ke klasikům, jako byl Jules Verne a pak jsme u druhé poloviny 20. století.
Autor píše s nadhledem, zajímavě a zmiňuje i několik českých autorů sci-fi, což mě příjemně potěšilo.
Ale jinak je to docela nezáživné. Nebyl to můj šálek čaje. Nejraději bych dal jen tři hvězdy, protože jsem se místy dost nudil, ale protože nejsem ta správná cílová skupina, dávám nakonec čtyři hvězdy.

4 19.02.2022

Poprvé jsem to četl asi před dvaceti lety. Moc jsem si z toho nepamatoval, všechny další díly po tom prvním se mi v paměti spojily do jednoho.
Tento druhý díl je katastrofa. Až se mi zdá, že nejslabší Clarkův román, co jsem kdy četl. Uvědomil jsem si, že Clarke nikdy neuměl pořádně vykreslit své postavy. Tady se k tomu přidala spolupráce s druhým autorem a zdá se mi, že se zrodila katastrofa. Postavy jsou divné, neustále se vrací někam ve flashbacku, neustále přemýšlí a intrikují – a je to nuda.
Děj románu se odehrává v roce 2200. Oproti prvnímu dílu obrovský rozdíl v lidské civilizaci. Lidé žijí zase jen na Zemi – stáhli se z Merkuru, Marsu a měsíců ve sluneční soustavě. Jednotlivé národy zase proti sobě intrikují – to v minulém díle chybělo. Nevypadá to ani jako pořádné sci-fi, ale jako pokus o psychologický román. Kosmonauti letící k Rámovi jsou bandou neschopných frustrovaných naivních lidí, kteří proti sobě intrikují. Prvních snad sto stran se neděje vůbec nic. Pak se to začne trochu podobat sci-fi románu, aby se to najednou zvrtlo pomalu v červenou knihovnu.
Nechtělo se mi to ani číst. Divil jsem se, že jsem to kdysi dočetl celkem rychle. Číst tuto knížku jako první od Clarka, asi nikdy po žádné jeho knize nesáhnu.

8 15.02.2022

Cestopis z poloostrova Jamal z konce 50. let, k mému překvapení jen málo prodchnutý komunistickou propagandou. I když samozřejmě sovětské zřízení je to nejlepší a mezi řádky se musí carismus a nebo bělogvardějské hnutí pořádně pomluvit.
Autor popisuje své cesty podél Obu, po jednotlivých malých rusko-něneckých osadách na Jamalu. Ze začátku to zní zajímavě. Vyprávění o Salechardu nebo Jar-sale se mi líbilo, ale pak v každé další osadě to vše bylo skoro stejné, jen jméno se měnilo. Něnečtí domorodci, kteří se mají nyní v sovětské době skvěle, studují, sledují geology a starají se o soby – o tom by se jim před bolševickou revolucí ani nesnilo, protože by je zlí ruští i zahraniční obchodníci odírali a za kožešiny by jim dávali trochu alkoholu.
V polovině knihy mě to už nějak přestalo bavit a těšil jsem se na dočtení. Být tak 60. léta, nemít internet asi bych tuto knihu hltal i hodnotil jinak. Nyní dávám tři hvězdy.

4 06.02.2022

Hard sci-fi a jedna ze dvou hlavních knih od Clarka. Každý, kdo má rád sci-fi by měl tuto knihu přečíst aspoň jednou. Poprvé jsem ji četl někdy před dvaceti lety, teď to bylo asi po páté a ten první wau efekt už tak nějak vyšuměl.
Ve 30. letech 22. století se ve Sluneční soustavě objeví tajemné těleso, které se ukáže jako vesmírná loď stará snad statisíce let. Lidstvo žije po celé kolonizované Sluneční soustavě a rozhodne se objekt, pojmenovaný Ráma, prozkoumat. Pozemská raketa přistává na obrovském Rámovi, nachází svět bez života, ale postupně se život v Rámovi probouzí. Lidé mají různé teorie, co se bude dít, Merkuřané se obávají a přichází s vlastním řešením.
Kniha je plná technických popisů, popisování gravitace, pólů, rovníku apod. Postavy jsou takové nudné, bez emocí. Ale to jsou téměř všechny postavy Clarkových většiny románů.
S odřenýma ušima dávám čtyři hvězdy a jdu se začíst do dalšího dílu série.

11 03.02.2022

Zajímavě napsaná knížka o druhé světové válce v Arktidě. Ale docela mě to zklamalo, čekal jsem od toho více. Autor má spoustu znalostí, dovede spoustu podrobností vtěsnat na pár stránek.
Nepochopil jsem, proč tak podrobně autor popisoval české lyžaře Hanču a Vrbatu, proč se tak rozepsal o Krkonoších. Že se v Krkonoších cvičili němečtí polárníci a vojáci pro Arktidu, mě překvapilo. Ale šlo to napsat stručněji a více se zaměřit na děj v samotné Arktidě.
V textu mi vadil název Novaja Zemlja, když pro to existuje běžně používaný český název Nová Země. Pro ostatní ruské oblasti (snad kromě mysu Touhy) používal autor běžná česká jména.
Knížce by se spíše hodil název „Válka v Arktidě: České stopy“. Jsem rád, že jsem si knihu koupil, přečetl jsem ji během pár hodin a rád se k ní budu vracet při nelistovávání některých podrobností. S odřenýma ušima hodnotím čtyřmi hvězdičkami.

3 28.01.2022

Krásně napsaný cestopis z téměř neznámé oblasti – z poloostrova Kola. Dvojice Čechů na konci 60. let vyráží do Murmansku, prozkoumat region, vše nafotit a zmapovat.
Autor zaznamenává dobovou atmosféru, popisuje kolská města i přírodu. Dobře se to čte, nutilo mě to často podívat se do wikipedie na pohoří Chabiny, jednotlivé řeky a stejnojmenná města.
Rozhodně doporučuji k přečtení.

2 27.01.2022

Podařilo se mi sehnat staré zažloutlé vydání této knihy, které vypadá, jak kdyby ty tři roky strávilo v Arktidě na palubě Sedova a přitom několikrát spadlo do sněhu a provlhlo. Do knížky jsem se krásně začetl, pak jsem se začal ztrácet, kdo na které lodi vlastně pluje, kde je Badigin kapitánem. Až po několika desítkách stránek jsem zjistil, že autor se stal kapitánem Sedova až v průběhu expedice.
První čtvrtina knihy mě docela bavila. Krásy Arktidy byly poznat na dálku i u nás v Brně, kde po sněhu moc není ani nyní v zimě památky. Atmosféra polární noci byla krásně vylíčena. Nezbytná adorace Stalina a celého SSSR tak nějak patřila k té době.
Ve chvíli, kdy se zamrzlé lodi od sebe oddělí a patnáct námořníků ze Sedova zůstává na driftující lodi samotných, přichází ale nuda a stereotyp. Badigin se vyživá v nejnudnějších popisech stavu zásob, toho kdo co řekl, kdy odklízeli sníh apod. Začal jsem se ztrácet ve jménech. Někdy byl někdo popsán, pak se padesát stran neobjevil a najednou jen tak mimochodem zmíněn otčestvem a nebo příjmením.
Ve chvíli, kdy ledoborec Stalin měl před sebou posledních několik mil ledu, měl jsem před sebou několik posledních desítek stran a těšil jsem se na jeho dočtení snad více než Sedovci na svou záchranu.
Bohužel vyčpělá nuda a asi se ke knize už nikdy nevrátím.

2 25.01.2022

(SPOILER) Jeden z TOP Forsythových románů. Svým stylem mi to připomínalo jeho první špionážní romány. Zasazení do nedávné doby bylo skvělé.
Skvěle se to četlo, chvílemi mi to připomínalo silnou Británii v 60. a 70. letech. Putin jako Vožď a Trump jako POTUS - dobrý nápad.
Od Ruska přes Írán po Severní Koreu spolu s geniálním hackerem vedeným vysloužilým špionem.
Jen ten závěr to zkazil. Aspergův syndrom vyléčen a k tomu pád severokorejského režimu. Myslím, že Forsyth by zvládl konec mnohem lépe s takovým “wau efektem”, jak třeba v Žoldácích.
Do poslední stránky jsem to ale hltal, tak odpouštím i hollywoodský happy end a hodnotím plným počtem hvězd.

7 22.01.2022

Knihu jsem četl kdysi před více jak 25 lety poprvé. Zapamatoval jsem si z toho jen, že někdo naivní vyrazil do stepi v Kazachstánu sbírat nějakou rostlinu na výrobu drogy a neustále u toho myslel na Ježíše.
Druhé čtení pro mě po těch letech bylo zcela jiné. Snad si z toho zapamatuji více. Číst knihu v 80. letech někde v SSSR, když čerstvě vyšla, asi bych z ní padnul na zadek a nevěřil, že něco takového může v socialismu vyjít. První náznaky prohnilosti systému, feťáci, zběhlý student z křesťanského semináře a pastýř, který chce návrat soukromého vlastnictví a kritizuje neustálé agitace, tlachání na politických schůzích atd. To je jen několik hlavních postav románu.
V dnešní době je to ale už takové vyčpělé téma. Už ho bereme jako běžnou kulisu, jako dobu minulou. Tak nás to neokouzlí, nenadchne.
Je to román a přitom to vypadá jak sbírka několika příběhů. Přeskakování v čase, v místě, od vlků po pastýře. Někde to nabere spád, že se hltá každé slovo a pak přijde spousta hluchých míst. Nejraději bych dal jen tři hvězdy, protože přišla doba, kdy jsem na několik dnů knížku odložil a nechyběla mi, ale protože to ve své době muselo být přelomové dílo, přidávám hvězdu navíc.

10 16.01.2022

Jedna z nejslabších knih od Dänikena. Prvních 100 stran naprostá katastrofa, musel jsem se do čtení nutit. Däniken popisuje své návštěvy střední Ameriky, jakým autem jel, kde spal, co jedl, co mu kdo řekl… Nuda a nuda. Pak od sté strany konečně přichází pořádné mimozemské spekulování a začíná to být zajímavé.
Ústřední téma, že bohové přišli 11. srpna 3114 před Kristem je vysvětleno nějak divně. Däniken zmiňuje, že eixtuje několik variant, kdy začíná mayský kalendář, tzv. rok nula. Jedním z těchto datumů je právě 3114 a tak si ho Däniken bez důkazu volí a na něm staví. Podle některých teorií v knize zmíněných je rokem nula rok 8498 před Kristem, ale i 3373 a nebo 3606. Docela rozptyl. Pak už chápu, že to v roce 2012 s koncem světa nevyšlo.
Druhá třetina knížky se čte mnohem zajímavě, na posledních několika stranách se to opět vrací k nudě a já byl rád, že jsem to konečně dočetl…

2 02.01.2022

Starší sovětské sci-fi, tak nějak krásně naivní. Jak kdyby někdo smíchal Julese Verna a bratry Strugacké a vytvořil z toho krátký román.
Knížka byla napsána v roce 1957 a stáří je na ni poznat. Děj se odehrává někdy krátce po roce 1970, kdy se Sověti rozhodnou uspořádat vědeckou expedici na Venuši. První přistání na jiném vesmírném tělese. Na Měsíci si netroufnou přistát, protože lépe se přistává ve vodách a ty jsou na Venuši.
Chybí mi tady pořádné hlavní postavy. Posádka kosmoletu je dokonale sovětská, bezchybná. Neprochází žádným vývojem, nemá žádné chybné charakterové vlastnosti, nehádá se a dbá jen na blaho SSSR, lidstva a komunistické strany.
Po těžším přistání mají kosmonauti problém se vrátit na Zemi. Ale zvládnou neustále popíjet čaj, udělat si dobré pirohy s masem a spávat v pyžamu. Na Venuši je zvířectvo, je tam voda a je tam dýchatelno…
Knížka už je dávno překonaná, nečetlo se mi to dobře, místy jsem se dost nudil. Ale jsem rád, že jsem si to přečetl a o trochu více se dobrodružně obohatil

3 02.01.2022