Adapa

Přečtené 193



Tři roky v Arktidě
leden 2022 (14.-25.)
Tři roky v Arktidě 1956, Konstantin Sergejevič Badigin

Podařilo se mi sehnat staré zažloutlé vydání této knihy, které vypadá, jak kdyby ty tři roky strávilo v Arktidě na palubě Sedova a přitom několikrát spadlo do sněhu a provlhlo. Do knížky jsem se krásně začetl, pak jsem se začal ztrácet, kdo na které lodi vlastně pluje, kde je Badigin kapitánem. Až po několika desítkách stránek jsem zjistil, že autor se stal kapitánem Sedova až v průběhu expedice. První čtvrtina knihy mě docela bavila. Krásy Arktidy byly poznat na dálku i u nás v Brně, kde po sněhu moc není ani nyní v zimě památky. Atmosféra polární noci byla krásně vylíčena. Nezbytná adorace Stalina a celého SSSR tak nějak patřila k té době. Ve chvíli, kdy se zamrzlé lodi od sebe oddělí a patnáct námořníků ze Sedova zůstává na driftující lodi samotných, přichází ale nuda a stereotyp. Badigin se vyživá v nejnudnějších popisech stavu zásob, toho kdo co řekl, kdy odklízeli sníh apod. Začal jsem se ztrácet ve jménech. Někdy byl někdo popsán, pak se padesát stran neobjevil a najednou jen tak mimochodem zmíněn otčestvem a nebo příjmením. Ve chvíli, kdy ledoborec Stalin měl před sebou posledních několik mil ledu, měl jsem před sebou několik posledních desítek stran a těšil jsem se na jeho dočtení snad více než Sedovci na svou záchranu. Bohužel vyčpělá nuda a asi se ke knize už nikdy nevrátím.


Liška
leden 2022 (20.-22.)
Liška 2020, Frederick Forsyth

Jeden z TOP Forsythových románů. Svým stylem mi to připomínalo jeho první špionážní romány. Zasazení do nedávné doby bylo skvělé. Skvěle se to četlo, chvílemi mi to připomínalo silnou Británii v 60. a 70. letech. Putin jako Vožď a Trump jako POTUS - dobrý nápad. Od Ruska přes Írán po Severní Koreu spolu s geniálním hackerem vedeným vysloužilým špionem. Jen ten závěr to zkazil. Aspergův syndrom vyléčen a k tomu pád severokorejského režimu. Myslím, že Forsyth by zvládl konec mnohem lépe s takovým “wau efektem”, jak třeba v Žoldácích. Do poslední stránky jsem to ale hltal, tak odpouštím i hollywoodský happy end a hodnotím plným počtem hvězd.


Popraviště
leden 2022 (02.-16.)
Popraviště 1988, Čingiz Ajtmatov

Knihu jsem četl kdysi před více jak 25 lety poprvé. Zapamatoval jsem si z toho jen, že někdo naivní vyrazil do stepi v Kazachstánu sbírat nějakou rostlinu na výrobu drogy a neustále u toho myslel na Ježíše. Druhé čtení pro mě po těch letech bylo zcela jiné. Snad si z toho zapamatuji více. Číst knihu v 80. letech někde v SSSR, když čerstvě vyšla, asi bych z ní padnul na zadek a nevěřil, že něco takového může v socialismu vyjít. První náznaky prohnilosti systému, feťáci, zběhlý student z křesťanského semináře a pastýř, který chce návrat soukromého vlastnictví a kritizuje neustálé agitace, tlachání na politických schůzích atd. To je jen několik hlavních postav románu. V dnešní době je to ale už takové vyčpělé téma. Už ho bereme jako běžnou kulisu, jako dobu minulou. Tak nás to neokouzlí, nenadchne. Je to román a přitom to vypadá jak sbírka několika příběhů. Přeskakování v čase, v místě, od vlků po pastýře. Někde to nabere spád, že se hltá každé slovo a pak přijde spousta hluchých míst. Nejraději bych dal jen tři hvězdy, protože přišla doba, kdy jsem na několik dnů knížku odložil a nechyběla mi, ale protože to ve své době muselo být přelomové dílo, přidávám hvězdu navíc.


Den, kdy přišli bohové
prosinec 2021 - leden 2022
Den, kdy přišli bohové 2008, Erich von Däniken

Jedna z nejslabších knih od Dänikena. Prvních 100 stran naprostá katastrofa, musel jsem se do čtení nutit. Däniken popisuje své návštěvy střední Ameriky, jakým autem jel, kde spal, co jedl, co mu kdo řekl… Nuda a nuda. Pak od sté strany konečně přichází pořádné mimozemské spekulování a začíná to být zajímavé. Ústřední téma, že bohové přišli 11. srpna 3114 před Kristem je vysvětleno nějak divně. Däniken zmiňuje, že eixtuje několik variant, kdy začíná mayský kalendář, tzv. rok nula. Jedním z těchto datumů je právě 3114 a tak si ho Däniken bez důkazu volí a na něm staví. Podle některých teorií v knize zmíněných je rokem nula rok 8498 před Kristem, ale i 3373 a nebo 3606. Docela rozptyl. Pak už chápu, že to v roce 2012 s koncem světa nevyšlo. Druhá třetina knížky se čte mnohem zajímavě, na posledních několika stranách se to opět vrací k nudě a já byl rád, že jsem to konečně dočetl…


Přistání na Venuši
prosinec 2021 - leden 2022
Přistání na Venuši 1960, Konstantin Sergejevič Volkov

Starší sovětské sci-fi, tak nějak krásně naivní. Jak kdyby někdo smíchal Julese Verna a bratry Strugacké a vytvořil z toho krátký román. Knížka byla napsána v roce 1957 a stáří je na ni poznat. Děj se odehrává někdy krátce po roce 1970, kdy se Sověti rozhodnou uspořádat vědeckou expedici na Venuši. První přistání na jiném vesmírném tělese. Na Měsíci si netroufnou přistát, protože lépe se přistává ve vodách a ty jsou na Venuši. Chybí mi tady pořádné hlavní postavy. Posádka kosmoletu je dokonale sovětská, bezchybná. Neprochází žádným vývojem, nemá žádné chybné charakterové vlastnosti, nehádá se a dbá jen na blaho SSSR, lidstva a komunistické strany. Po těžším přistání mají kosmonauti problém se vrátit na Zemi. Ale zvládnou neustále popíjet čaj, udělat si dobré pirohy s masem a spávat v pyžamu. Na Venuši je zvířectvo, je tam voda a je tam dýchatelno… Knížka už je dávno překonaná, nečetlo se mi to dobře, místy jsem se dost nudil. Ale jsem rád, že jsem si to přečetl a o trochu více se dobrodružně obohatil


Děžněv a jeho doba
prosinec 2021 (27.-30.)
Děžněv a jeho doba 1950, Vjačeslav Aleksandrovič Samojlov

Velice zajímavá publikace o ruském dobývání Sibiře a hlavně o samotném Semjonu Děžněvovi. Četlo se to velmi dobře i když bylo poznat, že je to psáno příliš spisovnou češtinou používající zastaralé výrazy a do toho typicky ruský styl plný junáků apod. Autor cílí spíše na ruského čtenáře a chce mu ukázat slávu jeho vlasti, co vše dokázali kdysi odvážní dobrodruzi. V dnešní době knížku ocení hlavně nadšenec toho období než někdo, kdo by po tom jen tak sáhl pro ukrácení nudy. Knížku rád doporučím a jsem rád, že se mi ji podařilo zcela náhodně sehnat. Určitě jsem ji nečetl naposledy.


Doba kamenná byla docela jiná
prosinec 2021 (25.-26.)
Doba kamenná byla docela jiná 1993, Erich von Däniken

Snad po patnácti letech jsem sáhl po nějaké knize od záhadologa Dänikena, který už je provařený tím, že za každým rohem vidí mimozemšťana. Na jeho knihách jsem ujížděl v první polovině 90. let, kdy mi otevřel svět k paleoastronautice. Doba kamenná byla docela jiná je tak trochu zavádějící titul. Čekal jsem od této útlé knížečky asi více. Däniken se zde zaměřil jen na stavitele megalitických chrámů, menhirů apod. Objevuje se spousta otázek, nezbývá než přitakávat, že oficiální vysvětlení pokulhává, že to vše bylo jinak… Ale po dočtení nenacházím odpověď na to jak. Ve chvíli, kdy u tajemné stavby na ostrůvku v Bretani Däniken popisuje matematické souvislosti si říkám, že když budu chtít, najdu tam jakýkoliv poměr, obvod apod. Ve chvíli, kdy mu výsledky u stavby staré asi pět tisíc let vychází výsledky v metrech, zvedám obočí. Ve chvíli, kdy vypočítá poledník, kde stavba leží, se drbu ve vlasech a říkám si, jak jen ti dávní stavitelé věděli, kudyma o pár tisíciletí později povede nultý poledník… Jako oddechové čtení vedoucí k zamyšlení a hledání dalších zdrojů, je to dobré. Navnadilo mě to sáhnout po nějakých dalších záhadologických knížkách a přenést se do světa mimozemšťanů pomáhajících našim předkům.


Druhá planeta Oggu
19. prosinec 2021
Druhá planeta Oggu 1981, Péter Lengyel

Mé první setkání s maďarskou sci-fi. A velice příjemně překvapilo. Začátek mě hned vtáhl do děje a chtěl jsem číst stále dál a dál. Na knížce je poznat, že byla napsána již v 60. letech, ale i dnešní nové vydání by si našlo své čtenáře. Skvělá hard sci-fi, která mi něčím připomínala některá díla Arthura C. Clarka. Po sedmi stoletích ve vesmíru se na planetu Eelu vrací hvězdolet s 900 astronauty. A zjišťují, že něco je jinak. Domovská planeta se stáhla z dobývání vesmíru, nemá zájem ani o kolonizaci měsíce Prokron. A do toho je astronautům podprahově sdělováno, že se mají Prokronu vyhýbat, že se mají věnovat jen životu na rodné planetě. A zde přichází největší nelogičnost celého románu. Sedm století jsou ve vesmíru a když se vrátí na rodnou planetu, nikoho nezajímají výsledky jejich práce, všichni je považují jen za relikt minulosti a řeší se jen jejich začlenění do společnosti. Během několika měsíců kosmonauti zjišťují, že na Prokronu byl nalezen důkaz mimozemské civilizace, která ohrožuje celou planetu. Podaří se jim během krátkého období zmobilizovat aktivitu celé planety a přesvědčit obyvatele Eely, že se musí přestěhovat na jinou planetu, v jiné sluneční soustavě. Připomínalo mi to zde čínskou trilogii Vzpomínku na Zemi od Liou Cch´-sina, ale napsanou o 50 let později než tento maďarský román. První dvě třetiny knihy jsou skvělé. Pak najednou přichází časový skok o dva a půl tisíce let. Lidé z Nové Eely se setkávají s Pozemšťany s planety Země, mezi prvními kosmonauty je samozřejmě i Maďar. Krásné hrdé vlastenectví, zmínky o Budapešti. A pak přichází střetnutí s tajemnými Trrgy, které je takové divné, naivní, nečtivé… Jak kdyby se autor rozhodl, že píše už moc dlouho a potřeboval prvním nápadem nějak knížku napsat. Za ten konec musím sebrat jednu hvězdu. Knížku můžu jen doporučit, nutila mě číst pořád další a další stránku, přitom nespěchat a číst pomalu jednotlivé řádky, abych se v tom neztratil a vše pochopil.


Tři záhady Arktidy
18. prosinec 2021
Tři záhady Arktidy 1986, Dmitrij Igorevič Šparo

Vynikající knížka dvou sovětských spisovatelů, kteří se sami účastnili několika arktických plaveb a pátrali po osudech ztracených expedic. Vtáhlo mě to do děje, že jsem neustále chtěl číst dál a dál, do toho jsem používal wikipedii, abych se dočetl více o třech ztracených objevitelských plavbách. Přečetl jsem za pár hodin a hned jsem litoval, že je konec. Autoři se zaměřují na dva ztracené námořníky z Amundsenovy expedice, Tollovu zmizelou expedici a Vladimira Rusanova. Autoři tak nějak předpokládají, že čtenář o osudech těchto tří expedic již více ví a proto hned vtahují do popisu. Také některé pojmy se berou jako naprosto samozřejmé, pro české čtenáře se ale hůře na mapě hledají – například Mininovy Šéry, Middendorffův záliv. Překvapil mě osud čtyřiadvacetiletého kapitána Kučina. O něm jsem věděl jen jednu dvě věty z české wikipedie, dokonce ani na ruské si nezasloužil vlastní článek. Tady na několika stránkách jsou popsány jeho životní osudy, co vše v tak krátkém životě dokázal. Nejlepší příběh bylo pátrání po Rusanovovi a naopak mě nudilo popisování chutě nalezených starých konzerv z Tollovy expedice. Rozhodně doporučuji k přečtení nejen všem milovníkům ruské Arktidy.


Vzpoura mikronautů
prosinec 2021 (12.-18.)
Vzpoura mikronautů 1994, Gordon Williams

Nuda a nuda. Začátek v podstatě tak nějak vykrádá sám sebe z prvních dvou dílů. Nudné politikaření, které autor neumí napsat záživně. Do toho opět skupina zmenšených lidí, která putuje přírodou… Na několik dnů jsem knížku odložil, někdy u strany 120 jsem si říkal, že to odložím nedočtené. Kroutil jsem hlavou nad tím, jak tak skvělé téma mohl autor nevyužít, nenapsat čtivěji. Když do světa Mikronautů vstupuje poprvé člověk skutečné velikosti, tak mě to konečně zaujalo. Poprvé za celé tři díly mě zajímalo, jak se to bude vyvíjet dál. Celá trilogie je tedy jedním velkým zklamáním.


Dobytí severního pólu
prosinec 2021 (04.-18.)
Dobytí severního pólu 1954, Ivan Timofejevič Spirin

Na bolševickou propagandu v sovětské literatuře jsem zvyklý, umím ji tak nějak odfiltrovat, ale tady v této knížce ji bylo opravdu tolik, že ji budu mít s touto knihou hodně spojené. Hned v úvodu svého komentáře opíšu několik citátů, které skvěle charakterizují právě dočtenou knížku. Veliký Stalin, geniální iniciátor vítězství sovětského lidu ve všech odvětví budování komunismu, nadchl polárníky pro dobytí středu Arktidy. Josef Vissarionovič měl včera jistě starost, když nefungovalo spojení. Sovětská letecká výprava byla připravována podle vědecky vypracovaného plánu. Vyzbrojil ji mohutný socialistický stát, náš sovětský lid. Samotný děj knížky mě docela nudil. Autor byl jedním z účastníků leteckého dobytí severní točny v roce 1937. Optikou roku 2021 si nedovedu představit, co na tom bylo tak složitého doletět z Moskvy na pól a zpátky. A když jsem od první chvíle věděl, že to zvládli, bylo mi celkem jedno kolik dní kvůli špatnému počasí trčeli v Narjan-Maru a otázky typu „Zvládneme to? Dovedeme odletět? Přistaneme v pořádku?“ mě spíše unavovali a rozesmívali. Jak níže píše Papanin ve svém komentáři, i mně se nejvíce líbily zastávky v různých sovětských arktických městech, popis jejich okolí, historie. Dneska si bohužel knížka svého čtenáře už jen těžko získá, existuje mnohem více skvělých knih o Arktidě.


Kosmičtí křižáci
16. prosinec 2021
Kosmičtí křižáci 1991, Poul Anderson

Perfektní jednohubka, kterou jsem za posledních dvacet let četl snad dvacetkrát. I když už u každého dalšího přečtení není ten „wau efekt“ jak poprvé, mám tuto knížku velmi rád. Angličtí válečníci místo Jeruzaléma „omylem“ dobývají jednu planetu za druhou. To vše popisované jazykem středověkého mnicha, který tomu dodává nános historie. Prostě skvělý nápad, skvěle napsané… Jen škoda, že se to nerozvinulo ve větší román a nebo dokonce sérii románů z dalekého křižáckého vesmíru. Rozhodně doporučuji.


Svět mikronautů
prosinec 2021 (04.-12.)
Svět mikronautů 1993, Gordon Williams

Druhý díl právě dočten a jsem rád. Stejně jako v prvním díle je zde nudné politikaření, které autor neumí napsat čtivě. A pak se jedna výprava posouvá někam, opět potkává včely, brouky a navíc k tomu ještě lišku. Druhá skupina mluví a mluví a pak vyráží zase někam dál. Ani jedna postava mi nepřirostla k srdci. Z postav, které byly v minulém díle jsou zde jen nepodstatné figurky. Nejhorší proměnou prošel asi Chomič, který mi jakžtakž byl v minulém díle sympatický. Sahám po třetím díle a doufám, že ten to aspoň trochu zachrání.


Střela z Elamu
04. prosinec 2021
Střela z Elamu 1975, J. Edigey (pseudonym)

Jednoduchá, krátká historická detektivka, která mě přenesla do klukovských let. Exotická jména, exotické prostředí... Krásně se to četlo a škoda, že to bylo jen pár stránek. Budu muset sáhnout i po dalších sešitech Karavany, co mám v krabicích na půdě. Je škoda, že se tam jen tak válí... Dnešní generace kluků si k nim už nenajde bohužel cestu.


Arktida stopami průkopníků
prosinec 2021 (03.-04.)
Arktida stopami průkopníků 1986, Stanislav Bártl

Tenká knížka o několika arktických výpravách, které neskončily dobře. Bártl popisuje několik expedic 19. a 20. století, kdy polárníci zmizeli a nastiňuje teorie, co se mohlo se zmizelými polárníky stát. Nejvíce mne zaujala expedice Vladimira Rusanova, který se ztratil někde v Karském moři, nejméně mne bavil ztracený sovětský letec Levaněvskij. Autor píše čtivě, Arktidě rozumí a je poznat, že sám se na konci 50. let zúčastnil sovětské polární expedice. Knížku můžu doporučit a jen si povzdechnu, že je škoda, že tam není aspoň třikrát tolik stránek.


Mikronauti
03. prosinec 2021
Mikronauti 1993, Gordon Williams

Knížku jsem si koupil na základě komentářů zde na Databázi knih, měl jsem od ní vyšší očekávání. První třetina knihy je takové plkání o ničem, o hladomoru, přelidnění, OSN – je poznat, že vše to bylo napsáno v 70. letech. Když jsem se tím překousal, dostal jsem se konečně do stádia, kdy došlo na zmenšení skupiny průzkumníků – na Mikronauty. A tady přišla jedna velká nuda. Skupina putuje zahradou, každou chvilku řeší osobní vztahy, neustále se mezi sebou hádají, potkávají občas slimáka, housenku, kosa… A jen jdou a jdou a nuda pokračuje. Postavy se chovají nelogicky, celý plán zmenšení je celý kostrbatý. Ani jedna postava mi není sympatická, k žádné jsem si nedovedl najít cestu. Na posledních několika stranách knížky mě to konečně zaujalo, konečně to přestalo být tak nelogické a přišel konec. Za sebe tedy velké zklamání. Sáhnu po dalším dílu, ale myslím, že to tato série tří knih pro mne není to pravé ořechové…


Hrdinové Arktidy
listopad - prosinec 2021
Hrdinové Arktidy 1954, Boris Leonťjevič Gorbatov

Zajímavá povídková sbírka, která začala velmi dobře. První povídky se odehrávají na osamělých polárních základnách, kdy hlavní roli hrají telegrafy a radiogramy, kdy se zprávy přenáší morseovkou o 140 znacích za minutu. Působilo to na mě dojmem sci-fi románů a povídek z 50. let, které se věnovaly kolonizaci Marsu, Sluneční soustavy apod. Očekával jsem nános komunistické propagandy, byla zde v mnohem menší míře než jsem čekal. Z osamělých polárních stanic jsem se v několika povídkách dostal do tundry, do domorodých vesnic a pak přišlo zklamání. Poslední povídky se mi nelíbily. Nejslabší byla o Eskymácích, kteří odešli na Wrangelův ostrov – to jak kdyby psal nějaký jiný spisovatel. Chtěl jsem dát čtyři hvězdičky, ale za povídky o Eskymácích a podivný zmatek v několika posledních povídkách, kdy se někam vytratil děj, musím dát jen tři hvězdy. Skvěle se to četlo s horkým čajem, v noci a přes francouzské okno jsem se díval na svou zasněženou zahradu…


Dobývání Arktidy
listopad - prosinec 2021
Dobývání Arktidy 1958, Czesław Centkiewicz

Ta knížka pro mě měla své kouzlo. Koupil jsem ji za pár korun, přišla bez obalu, krásně zažloutlá, cítící zatuchlinou. Pro mě od první chvíle měla svou kouzlo. První třetina knížky je výborná. Velká severní expedice, Amundsen aj. Vše velmi dobře popsané, nutí to člověka neustále se dívat na mapu, googlovat fotky z té oblasti. Autor knížky sám vedl polskou polární stanici, je poznat, že má k Arktidě blízko, že dané oblasti rozumí. Bohužel je také poznat, že knížka byla napsaná v 50. letech. Ve chvíli, kdy se v knize popisují sovětské expedice už mě to přestávalo bavit. Záchranu lidí z Čeljuskina znám i z jiné knížky a z jiných zdrojů. Zde je to popsané hodně oslavně, hodně sovětsky. A pak už to je jedna velká propaganda. Papininova výprava už mě nudí, což je škoda, protože polárníci odvedli kus práce. Když autor popisuje přelety nad Arktidou, už mě to nudí. Ztrácím se ve jménech a lituji, že se více nevěnoval objevům do 19. století. I přes to vše vím, že se k té zažloutlé knížce budu často vracet, rád si některé kapitoly přečtu znova, rád si tam něco jen tak dohledám. Knížku doporučuji. Skvěle se čte po večerech, když je venku zima a popijí se k tomu čaj.


Píseň plačky
listopad 2021 (20.-28.)
Píseň plačky 2016, Wolf Serno

Poslední díl trilogie právě dočten a jsem za to rád. Třetí díl se mi moc nelíbil, jsem rád, že autor již další nenapsal. Zcela souhlasím s komentářem Sarah01. Dějová linie se studiem a léčením je zajímavá, ostatní je moc překombinované. Postavy se chaoticky objevují a zase mizí. Loutkář, krátce po padesátce, se v tomto díle rozhodne dokončit svá studia. Vydává se do na univerzitu mezi mladé studenty. Přivydělává si břichomluvectvím, je pro smích mladým společníkům. Se svou láskou Alenou jsou manželé, mění si příjmení, aby ukryl svůj židovský původ. A do toho vstupuje spousta zbytečných odboček – dívka převlékající se za studenta, citáty z dizertační práce, plačka Alena od manžela odchází a zase se vrací, zatímco na spoustě nudných stran brečí na cizím pohřbu. Do toho tajemné vraždy, kdy pachatel je najednou úhlavní nepřítel, který koná naprosto nelogicky. Kdybych měl znovu někdy číst celou trilogii, asi bych zůstal jen u prvního dílu.


Loutkářova hra
listopad 2021 (14.-20.)
Loutkářova hra 2015, Wolf Serno

Slabší pokračování předchozího románu, přesto ale čtivé a rychle vtáhne do děje. Břichomluvec Julis, který mi je nesympatický neustálými rozhovory s loutkami, se v Postupimi setkává s plačkou Alenou, kterou stále miluje a připlétá se k vraždám šlechticů. Břichomluvec se setkává s pruským králem, stává se oblíbencem madam Eve, u které je Alena jako sekretářka a u které se pořádají setkání vlivných šlechticů. Promíchejme zde vraždy, sex, politiku a 18. století a dostáváme hlavní obsah knížky. Pachatelka vražd byla od počátku tak zřejmá, že jsem se říkal, že to nemůže být ona a čekal jsem stále zvrat. Zda přišel nebo ne, raději neprozradím.


Loutkář
listopad 2021 (12.-14.)
Loutkář 2014, Wolf Serno

Nevěděl jsem, co od knížky čekat. A hned v úvodu jsem udělal obrovskou chybu, která mi zkazila požitek ze čtení. Přečetl jsem si anotaci na obálce, prolistoval knížku, podíval jsem se na konec, zda tam není rejstřík apod., našel jsem tam poznámku autora, přelétl ji očima a hned v první větě poznámky, jsem zjistil, kdo je pachatelem všech vražd. Takže kouzlo pátrání se mi vytratilo. Knížka mě do sebe vtáhla. Jednoduché čtení, napínavý děj, zajímavé prostředí. Jen mi nesedlo to neustále rozmlouvání Loutkáře se svými loutkami. Nějak jsem se ale nedokázal sžít s postavami. Přišly mi nějak odtažité, zvláštní. Hlavní postava se někdy chová jak dvacetiletý klučina, přitom mu táhne na padesátku – a to v 18. století už musel být přeci jen větší věk. Příjemné bylo propojení židovství k jednotlivým postavám. Dodalo to tomu zvláštní atmosféru. Dočteno a sahám po dalším díle. Jen se už nebudu dívat na poslední strany, ať nepřijdu zase o pointu.


Attila, Bič Boží
listopad 2021 (01.-12.)
Attila, Bič Boží 2003, Thomas R. P. Mielke

Hunové, Gótové, Vandalové, Frankové, Germáni… Spousta národů, která se spojuje spolu navzájem proti Západnímu a Východnímu Římu, hned vzápětí ale zase naopak stojí po boku jednoho z Římů proti svému dosavadnímu spojenci. Chaos, intriky, loupení, rozpad impéria – tak přesně to najdeme zde v románu. Mielke se snaží ukázat na stránkách románu, že Hunové byli jako každý z jiných národů v té době v Evropě. Nebyli horší ani lepší. Attila je zde popsán jako cílevědomý a ambiciozní člověk, který jde za svým snem. Stává se velkokrálem, zabíjí svého bratra a stává se králem všech Hunů. Buduje velkou říši, diktuje si své podmínky… Ale po jeho smrti vše končí a Hunové mizí v propadlišti dějin. Jak už bylo níže zmíněno, někdy autor neví, zda chce psát román a nebo naučnou publikaci obhajující Huny. Ale dá se to dobře číst. Nezbytnou pomůckou je ale přehled národů, osob, slovníček a chronologie na konci knihy – často jsem se tam musel dívat. Všem doporučuji. Četl jsem to nyní podruhé, poprvé asi před patnácti lety. Rád se ke knize opět za čas vrátím.


Válka o Chaco
11. listopad 2021
Válka o Chaco 2011, Vicente Echegaray

Tenká kniha plná vojenských faktů a dat o dávno zapomenutém vojenském konfliktu, o kterém dnes v Česku skoro nikdo nic neví. Překvapilo mě, kolik je v knížce odkazů na Československo. Je zde uvedeno nejen, kolik a jakých zbraní jsme dodali, ale také je jedna celá kapitola věnována Československé vojenské misi v Bolívii. Kvůli tolika zmínkám o Československu jsem si byl skoro jistý, že autorem musí být Čech a příjemně mě překvapilo, že knížku napsal Argentinec. Jak jsem se již zmínil, knížka je stručná a krátká, přesto se dozvídáme, co předcházelo válce, jak se válka vedla, kdo byli hlavní velitelé, politici apod. Také se dočteme jak válka skončila a co po ní následovalo. Smutné je autorovo konstatování, že dvě chudé americké země se po válce staly ještě chudšími. Je zde plno fotografií, ilustrací, map a grafů. Pro milovníky vojenské historie je to skvělá kniha.


Attila, král Hunů
říjen - listopad 2021
Attila, král Hunů 2003, Thomas R. P. Mielke

Mielke se rozhodl napsat knihu, která udělá z Attily vojevůdce, politika, zakladatele říše, stratéga a zbaví ho barbarského nánosu, který po staletí má. Román místy přechází v literaturu faktu, kdy není jisté, co je pravda a co autorská fantazie. Na rozdíl od předchozích komentářů, mně se knížka líbila. I když jak píše eltondo níže, tak se v románu neustále někam cestovalo a vypadalo to chaoticky. Mielke mě ale dovedl vtáhnout do děje, do atmosféry té doby a za to mu patří můj pomyslný dík. Knížku doporučuju a jdu hned na další díl.


Zpěv vzdálené Země
říjen 2021 (22.-28.)
Zpěv vzdálené Země 1993, Arthur Charles Clarke

Skvěle napsaný kratičký román o lidské kolonizaci vesmíru. Potomci pozemskych kolonistu se po 7 stoletich setkavaji s posledni pozemskou kolonizacni lod. Stret dvou odlisnych kultur, jedna pro druhou je mimozemska. Skoda, ze Clark roman vice nerozepsal a nebo se k tomuto svetu nevratil v nejakem dalsim pokracovani. Vsem doporucuji.


Synové
říjen 2021 (15.-22.)
Synové 1951, Vasilij Aleksandrovič Smirnov

Klasický sovětský román o oslavě kolchozu napsaný v době Stalinismu. Už touto první větou se dá nejlépe vystihnout, o čem román je a co od toho můžeme očekávat. Než Synové, měla by se knížka spíše jmenovat Matka, protože právě tak je hlavní postavou, téměř by se dalo říci až jedinou postavou. Ostatní jsou tam spíše tak do počtu, jako kulisy. Na prvních stránkách se seznamujeme se čtyřicetiletou Annou Michajlovnou Stukovovou, je rok 1917 a její muž se vrací ze Světové války. Nemocemi a hladem v předchozích letech přišli o několik dětí, oba jsou chutí a manžel se doma dlouho neohřeje a odchází bojovat na straně bolševiků v občanské válce, kde padne. Po té krátké době, co byl doma, Anna Michajlovna přivede na svět dvojčata – dva syna. V pozdním věku, bez muže, nejchudší z celé vesnice. Odříká si a stará se o děti. Brání bolševiky před příznivci starých pořádků, jako jedna z prvních vstupuje do kolchozu, kde se stává jednou z nejlepších. Zastánci starých pořádků nejen zrádně jednají, ale jsou popsáni i jako šilhaví, kulhající, hrbatí… Oproti tomu kolchozníci jsou švarní junáci a kolchoznice jsou krásné hrdličky. Prostě autor to musel vše dokonale vysvětlit od prvního pohledu  Kniha popisuje dvacet jedna let Anny Michajlovny Stukovové, která se osobně setká i s dobrým vůdcem Stalinem, který s ní povykládá, vyfotí se a všemu rozumí. Kult osobnosti z těch stránek číší dokonale. Když se Anně Michajlovně daří, stěhuje se do nového velkého domu, diví se, jak jsou lidé najednou všichni bohatší, jak jsou upřímní, ušlechtilí a váží si druhých. Ptá se svých přátel, čím to, když dříve bohatí byli ti nejpodlejší. A předseda kolchozu ji vysvětluje, že za to vše může kolchoz, ten mění práci a mění lidskou duši… Přesto je to dobře napsaný román i když v podstatě bez pořádného děje.


Jezdec z neznáma
říjen 2021 (11.-15.)
Jezdec z neznáma 1988, Jack Schaefer

Po několika letech se mi dostal do ruky western, čekal jsem od toho četbu podobnou Rodokapsu, proto mne to nějak nelákalo. Ale tento krátký román příjemně překvapil. Netradičně je to vykládáno z pohledu malého chlapce Boba, který obdivně sleduje cizince, který vypadá jinak než všichni farmáři v údolí. Cizinec Shane vypadá slušně, s nadšením se vrhá do práce, ale vyzařuje z něho nebezpečí. Shane se nechává zaměstnat na farmě Bobova otce, se kterým se spřátelí. Údolí se ale snaží ovládnout nejbohatší rančer, který zde chce mít pastviny pro svá stáda. Objevují se první hádky a Shane odhazuje slupku hodného a slušného rolníka. Nejprve ukáže sílu svých pěstí, pak si připne kolt a závěr je jasný a předvídatelný. Na knížce je poznat, že byla psána ve 40. letech. Jsou zde obsáhlejší popisy, nespěchá se na akci, nestřílí se na každém rohu. A překlad je napsán tak newesternově, takže místo saloonu je zde hospoda, na farmě pomáhají rolníci a na ranči se o dobytek starají honáci. Knížka mě inspirovala k tomu, abych se v nejbližších dnech podíval na film podle ní natočený – Shane. Předpokládám, že to bude typický americký western 50. let. A dokonale se mi tak starý film hodí k té knížce.


Mezi orlem a hadem
říjen 2021 (08.-11.)
Mezi orlem a hadem 1989, Josef Volák

Kdysi dávno, jako desetiletý kluk jsem se pokusil tuto knížku číst, nikdy jsem se nedostal dál než za pár stránek, protože mne nudil popis přírody, žádný děj. O pár desetiletí později jsem po knížce zkusil znovu sáhnout a začetl jsem se do ní. Popisy přírody nikam nezmizely, ale nyní mi nevadily. Kniha je románem, ale někdy zachází do takových podrobností, co se týče levharta nebo housenky, že s tím dovede „ztratit“ i jednu nebo dvě strany. Putování Zachira a Petra nebylo tak zajímavé, jak vracení se do starých časů, kdy v horách řádili Basmači a pašeráci opia. Kdyby se pan Volák zaměřil jen na první roky SSSR byl by z toho skvělý román. I tak se to velmi dobře četlo, rád jsem si k té knize našel cestu. Jen škoda, že dnešní děti a mládež už se k tomu nedostanou.


Specnaz: Příběh sovětských speciálních sil
říjen 2021 (03.-08.)
Specnaz: Příběh sovětských speciálních sil 2007, V. Suvorov (pseudonym)

Tak tato knížka od Suvorova mi nějak nesedla. Předchozí komentáře knížku hodnotí kladně, že je čtivá, že se u ní člověk nenudí. Já to měl přesně naopak. První stránky knížky super. Popis toho, co voják dovede se svou polní lopatkou je dokonalý, pak to ale najednou začne chaoticky skákat z téma na téma. Je poznat, že knížka byla napsána v 80. letech, takže vlastně vše napsané je tam již dávno zastaralé. Voják SPECNAZ je totální neschopný blb, který nemyslí na nic jiného, než se nechat v noci zmlátit a přes den dosahovat dokonalých sportovních výkonů a pokud přijde válka, tak hrdinsky padnout za SSSR. Zaujalo mne porovnání afghánských a libanonských povstalců. Afghánští rebelové jsou chudáci masakrovaní Sověty, musí šetřit každý náboj, nemají podporu, nemají munici. Libanonští povstalci nemusí ani mířit, střílí chaoticky, protože díky podpoře SSSR mají dostatek munice a ví, že vždy dorazí další.


Osada pravěkých lovců
říjen 2021 (02.-03.)
Osada pravěkých lovců 1974, Alexandr Michajlovič Liněvskij

Poprvé jsem tuto knížku četl někdy před třiceti lety jako kluk. Roky na mne koukala v poličce knihovny, tak jsem po ní z nostalgie sáhl. Pamatoval jsem si z toho po těch desetiletích jen, že někde byli dva bratři a jeden byl kouzelník osady. Nečekal jsem, že mě knížka po tolika letech tak chytne, hlavně když je určena pro mladší čtenáře, což už bohužel nejsem. Od první stránky jsem byl vtažen do děje, neustále jsem si říkal, že dočtu ještě jednu kapitolu a když jsem knížku dočetl, šel jsem googlovat, zda náhodou neexistuje druhý díl a nebo volné pokračování. V knížce sledujeme dva bratry, starší z bratrů Bej je mladý lovec. Mladší Ljok od malička touží stát se také lovcem, ale protože existuje v kmeni pověra, že pokud se ženě narodí sedm synů, tak otcem toho posledního je duch a musí se stát šamanem, je proti své vůli sedmnáctiletý Ljok prohlášen za kouzelníka. Postaví se starým pořádkům, pokusí se bojovat s pověrčivostí, když se mu nedaří komunikovat s duchy, používá rozum a tím se vesnici daří. Obrátí proti sobě starce a musí uprchnout spolu se svým bratrem do jiné osady, kde se konečně stává lovcem a výrobcem zbraní a tím začíná život dle svých představ, ale jak zjišťuje ani to není jednoduché. Škoda, že tato knížka není známější. Jako příjemnou oddechovku mohu jen doporučit.


Od polárního kruhu
září - říjen 2021
Od polárního kruhu 1936, Nikolaj Aleksandrovič Galkin

Román z dalekého Čukotského poloostrova, který se ale tak nějak ani nesnaží být románem. Knížka v podstatě nemá žádný začátek ani konec. Nahlížíme do odlehlé čukotské osady, postupně se seznamujeme s jednotlivými lidmi v osadě. Sledujeme jejich příběhy na lovu, povídání o čukotské historii, kontakty s ruskými obchodníky, zanesení jejich lodě do Aljašky, příchod sovětských úřadů… Je to psáno již zastaralejší češtinou, je poznat, že to vyšlo v roce 1936. Autor asi chtěl, aby čtenář poznal život v domorodé osadě, přikládá spoustu čukčských slov a zvyků. Je to tak něco mezi cestopisem a románem. Nečetlo se to dobře ani špatně. Chybělo tomu jakékoliv napětí, jakýkoliv děj. V dnešní době si bohužel asi další čtenáře nezíská a kniha nově vydána už nebude.


Poslední úder Omegy
září 2021 (26.-28.)
Poslední úder Omegy 1992, Robert Ludlum

Skvěle napsaný román, který mne od prvních stránek chytil. Rozjezd je takový pomalý, podrobně popisující a pak to nabírá spád. Připadal jsem si jak hlavní hrdina John Tanner, taky jsem neměl sebemenší ponětí, kdo je kdo. Když jsem si vymyslel nějakou teorii, za chvíli to bylo jinak. V jednu chvíli jsem si říkal, že všichni jsou agenti Omegy, v další chvíli jsem si říkal, že nikdo z nich a vše je jen jeden velký omyl. Závěr pro mě byl překvapující a když se popisovalo, kde kdo udělal chybu a proto se dal odhalit, chytal jsem se za hlavu, že jsem to v textu přehlédl. Velmi dobře je zde popsána atmosféra malého novoanglického městečka, čtyři rodiny z vyšší střední třídy a dokonalá manipulace. Je poznat, že překlad vznikl v době, kdy se některé dnešní běžné věci ještě zde v Česku neznaly, takže slovní spojení jako „platba úvěrovou kartou“ nebo „vyndal nádobí z automatické myčky“ vypadají zvláštně. Rozhodně doporučuju všem k přečtení a nemůžu než dát pět hvězd.


Hrdina
26. září 2021
Hrdina 1951, Pavel Těrenťjevič Žurba

Dokonalý agitační sovětský román, plný bezchybných sovětsky smýšlejících lidí, kteří myslí jen na dobro své sovětské vlasti a na svého milovaného vůdce Stalina. Román byl napsán krátce po válce, v době největšího kultu Stalina, což je zde poznat. Sledujeme život mladého, dokonalého Alexandra Matrasova. V sedmi letech přišel o rodiče, potuloval se, skončil v dětském domově a tam se změnil v dokonalého žáka, dokonalého komsomolce. Všem byl vzorem, všem pomáhal a pak odešel dobrovolně do války, kde všechny podporoval, motivoval a v 19 letech nalehl na kulometné hnízdo a tak se obětoval pro záchranu ostatních vojáků. Čte se to snadno a je nutno se na to dívat s nadhledem. A snad jen závěrem zmíním realitu. Krásný dokonalý modrooký Rus Matrasov byl ve skutečnosti šikmooký Baškir, neustále problémový, uprchlý z továrny, vymyslel si, že se narodil v Dnětropetrovsku, kde nikdy nebyl. Snad jen jeho hrdinská smrt je to jediné pravdivé a propaganda to dovedla dokonale zúročit. Za přečtení ale knížka stojí.


Budoucnost
srpen - září 2021
Budoucnost 2015, Dmitry Glukhovsky

Dmitrije Gluchovského mám rád, nepochopil jsem nikdy, proč se používá v češtině jeho poangličtěné jméno a ne klasický přepis z ruštiny. Tato knížka se Gluchovskému nepovedla a nebo nejsem ta správní cílová skupina. Když jsem měl za sebou cca 150 stran, měl jsem za sebou snad deset pokusů knížku odložit, protože mě to vůbec nebavilo. Současnost, vzpomínky na minulost, halucinoidní sny – to vše se míchalo dohromady. Nuda, popisy sexu, vidin, snů. Nic se pořádně nedělo. Pak se začal objevovat trošku příběh. Ve chvíli, kdy Jan odcestoval do Barcelony a přišel popis slumů, jednotlivých skupin lidí, kteří tam žijí, připadal jsem si, že čtu Metro 2033 a navštívil jsem některou ze stanic. Čím více se knížka blížila ke konci, začalo to mít logický děj, který byl ale předvídatelný. Jan na posledních několika stránkách najednou zjišťuje, kdo je jeho matka, kdo jeho otec. Je to podáno jak bombastické odhalení, hlavní hrdina to nemůže pochopit, ale dalo se to předvídat o dobrých 200 stran zpátky. A závěr je vyloženě v hollywoodském stylu, kdy všichni musí dostat naději. Námět knížky je dobře zvolený, ale hodilo by se to zestručnit na cca 250 stran, kdy by to dostatečně stačilo. Tady Gluchovský uměle natahuje román na cca 640 stran a ta hluchá místa tomu neprospívají. Být toto první knížka od Gluchovského, kterou jsem četl, po další už nesáhnu.


Staročeské záhady - Po stopách dávných kronik a mýtů
září 2021 (14.-25.)
Staročeské záhady - Po stopách dávných kronik a mýtů 2011, Vladimír Liška

Tato kniha je pro mne velice příjemným překvapením. Koupil jsem si ji za pár korun v Levných knihách a trvalo několik let, než jsem si řekl, že si zaslouží, abych si ji přečetl. Obával jsem se toho, že pan Liška je ufolog a záhadolog, bál jsem se, že knížka bude až moc záhadologická, možná odkazy na mimozemšťany, paranormální jevy atd. Nic z toho zde není. Autor přistupuje k nejstarší české historii seriozně a objektivně. Co je zastřeno mlhami staletí se snaží odkrýt, někde uvádí více variant, někde se zamýšlí, ale vždy to zní velice dobře. Knížka se také čte snadno a nalákala mě k několika turistickým výletům, abych viděl tajemná místa naší země.


Čtyři kapitáni
29. srpen 2021
Čtyři kapitáni 1964, Nikolaj Kornejevič Čukovskij

Poprvé jsem knížku četl někdy před cca třiceti lety jako malý kluk, poprvé jsem se tehdy setkal hlavně s Jamesem Cookem, který mě nadchl, snad protože jím knížka začínala. Postupem let jsem ostatní tři kapitány zapomněl. Po mnoha letech jsem na knížku narazil v antikvariátu a z nostalgie jsem si ji koupil a znovu přečetl. Nyní s odstupem mnoha let už klukovské nadšení pominulo, všechny čtyři kapitány dobře znám hlavně díky wikipedii, ale i díky jiným knihám. Dobře se to četlo, během pár hodin jsem se přenesl do 18. a 19. století do Tichomoří. Kéž by i dnešní kluci mohli prožívat tu vůni dálek, kterou jsem tam kdysi měl já. Rozhodně doporučuji.


Večer a jitro
srpen 2021 (20.-28.)
Večer a jitro 2021, Ken Follett

Od pana Folletta jsem četl již skoro všechny jeho romány a s každým novějším vidím, jak „vykrádá“ sám sebe – šablonovité postavy, prakticky kýčovité motivy. S každým dalším románem mi přijde, že to už píše jako spisovatel z povolání, podle šablony a jen za účelem vydělání peněz… Ale daří se mu to. Hned v prvních větách komentáře kritizuji, odsuzuji, a přesto jsem knížku hltal a četl dále a dále. Román Večer a jitro je výrazně čtivější než předchozí díl – Ohnivý sloup, kde se postavy rozběhly do celého světa a to románu škodilo. Držíme se zde Drengova přívozu a jeho okolí, sledujeme osudy stavitele lodí Edgara, normanské šlechtičny Ragny, mnicha Aldreda a jejich protivníků včele s biskupem Wynstanem. Je škoda, že postavy v románu jsou buď dokonale spravedliví (a k tomu krásní) a nebo podlí, zákeřní (a k tomu ještě oškliví). I když kritizuji, musím dát pět hvězd a knížku všem doporučit. Jako oddechovka je to skvělé a těch cca 750 stran uteče a budete litovat, že jich není aspoň tisíc.


Muži pod ochranou
srpen 2021 (18.-27.)
Muži pod ochranou 1991, Robert Merle

Tuto knížku mi doslova vnutil na půjčení můj příbuzný, který byl překvapen, že jsem od Merleho četl jen Malevil (kterým jsem byl nadšen). Známý mi vysvětloval, že to je Merleho druhá nejlepší kniha, že ji četl snad desetkrát a pořád se k ní vrací. Právě jsem ji dočetl a vím, že se k ní vracet nebudu a rád půjčenou knihu vrátím. Za mne zklamání. Asi jsem to měl číst v 70. letech, dnes mne to moc nebralo. Dost to zestárlo a vyčpělo, ta satira mne nebrala. Zajímavé je pouze číst o smrtícím viru v době covidové. První kapitola mi přišla celkem dobrá, zdálo se mi, že se to bude celkem dobře číst, že to bude i takové realistické sci-fi. Pak se to změní v takovou francouzskou obdobu polské Sexmise, ale jen s tím rozdílem, že uplynul tak půl rok, rok od první nákazy. Muži po celém světě pomřeli, nechali se vykastrovat, přežívají v divočině a nebo jsou pod speciální ochranou. Ženy se za ten rok dokonale změnily, nepotřebují muže k životu, vládnou státům. Právě ta změna za ten půl rok, rok mi na tom neseděla. Najednou je tam vše satirou a parodií na feminismus. Hlavní hrdina vyvíjí lék na encefalitidu 16, když se mu to podaří, zjistí, že o jeho vakcínu není zájem, že ženám současná podoba vyhovuje. Existuje zde ale skupina odboje, která o vakcínu má zájem, proto mu pomohou s emigrací do Kanady. Tam vakcínu představí a přichází nová doba. Mužů je málo a proto přichází volná láska, každý muž má několik partnerek, ženy jsou samostatné a muže nechtějí, potřebují je jen na plození dětí. Tak nějak tam prosakovaly levicové myšlenky, odpor proti válce ve Vietnamu, skrytá podpora Castrova režimu na Kubě, odpor vůči americké politice ve světě… V 70. letech to mohla být skutečně bomba kniha, já se k ní dostal ale pozdě.


Jak jsme se stali kolonií
srpen 2021 (09.-22.)
Jak jsme se stali kolonií 2015, Ilona Švihlíková

Knížku jsem si koupil krátce poté, co vyšla. Několik let ale jen tak byla v poličce a pořád jsem neměl čas se k ní dostat a teď po dočtení si říkám, že jsem o nic pořádně nepřišel. Lákavý název, ale obsah je zklamáním. Ze začátku je napsaný zajímavě úvod, zhodnocení socialistické ekonomiky Československa. V jednu chvíli se zdá, že je to skoro až volání po starých časech, ale hned přijde studená sprcha, jak kde co bylo špatně, jak kde co nefungovalo, jak jsme zaostávali apod. Takže celkem vyvážený pohled. Ale pak přichází privatizace a v podstatě je to jen výčet toho, co Klaus udělal špatně. Po 25 letech víme, všichni co bylo špatně, jak to šlo udělat lépe. Ale v podstatě jediný, kdo to chtěl udělat lépe, na kom za celou knížku není nic špatného je ČSSD a Miloš Zeman. Od druhé poloviny knížky je už viditelně vidět levicový pohled, kdy za všechny neúspěchy mohou pravicové vlády. Objevuje se zde varování před oligarchou Babišem – zde se autorka v roce 2014 dost trefila. Paní Švihlíková upírá své naděje k Číně. Čína výborně transformuje socialistickou ekonomiku na státní kapitalismus. I v závěru doporučuje si vzít z Číny nejen příklad, ale také s Čínou výrazně více obchodovat, investovat do ní. Správně paní Švíhlíková kritizuje ztrátu potravinové soběstačnosti, krachy českých průmyslových firem. Ale nevěřím tomu, že kdyby vládla levice včele s ČSSD bylo by to lepší. Asi jsme všichni v roce 1989 čekali něco lepšího, mysleli jsme si, že za pár let budeme jak Rakousko. Ale nemyslím si, že jsme se stali kolonií. Mimochodem, nikde není zmíněno, proč tou kolonií vlastně jsme, co definuje stát jako kolonii apod. Závěrem jen mohu říci, že jsem rád, že jsem si knížku přečetl, ale velký dojem na mě neudělala. Naprosto nevyužila svého potenciálu.


Rádce velkých rádžů
srpen 2021 (08.-18.)
Rádce velkých rádžů 1979, Alexej Pludek

Skvěle napsaný historický román výborného spisovatele Alexeje Pludka. Na stránkách knížky se dostáváme do exotické Indie, krátce po smrti Alexandra Velikého. Sledujeme vzestup šlechtice Rádhapurty v jeho čtyřech životních etapách, kdy po celou dobu Rádhapurta bojuje s Čánakijou, šedou eminencí v pozadí. Na prvních stranách knížky Rádhapurta končí svá bráhmanská studia a přidává se k povstání proti právoplatnému králi. Po vítězství povstalců získává první moc a přitom zjišťuje sílu intrik, klamu a lží. Každý dialog je jak osobní souboj s druhým, kdy se musí odhalit, co si kdo myslí, proč si to myslí a co tím chce udělat. Rádhapurta se stává guvernérem pohraniční oblasti, zakládá rodinu a chce jen sloužit králi. Během let se mu podaří stát prvním rádcem vládce, dalo by se říci „premiérem“. Na vrcholu moci se všeho vzdává a odchází do dvacetiletého bezdomoví, kdy se stává poutníkem a asketou. Řízením osudu se pak vrací do královského paláce, opět se stává královským rádcem a změní volbu následníka z neschopného prince na Ašóku, který se stal největším indickým vládcem. Kniha je podobná Faraonovu písaři a Nepříteli z Atlantidy. Stále zde vidíme naivního čestného dobráka, který má vliv, ale bojuje s temnými silami na pozadí. Je smutné, že Alexej Pludek byl tak skvělý spisovatel, mistr intrik, mistr dialogu, ale ve skutečném životě byl smutnou postavou, neschopným komunistickým poslancem, který nepochopil pád režimu v roce 1989. Bez obav všem knihu doporučuji k přečtení. Rozhodně to stojí za to.


1