Adam84 komentáře u knih
Kouzelná dobrodružství, která Velký Meaulnes zažívá jsou v pravdě snová, tajemná, plná toužebného očekávání a autor je dlouho halí mlhou, než odhalí onu tíživou realitu, která má bohužel i své tragické důsledky. A s tím se dospívání, jako hlavní rovina knihy, přeci pojí náramně dobře. I proto se stala kniha úspěšnou, protože jen těžko se najde čtenář, který by po čas dospívání nebyl tak trochu Velký Meaulnes, snový a ušlechtilý idealista s touhou po dobrodružství.
"Falešný akolyta či antiseptický zločinec, pozorovatel příšerností, ghúl na půl úvazku". Tím vším se dá s trochou fantazie bezesporu Lester Ballard (hlavní postava románu) popsat... a nebo k popisu postačí i pouhé "Dítě boží"?
Ústředním tématem McCarthyho románů (které jsem zatím měl tu čest číst) je cesta a i tentokrát tomu není jinak, jen jde o cestu za hranice lidství, cestu až do nejtemnějších hlubin jeho zvířecké pudovosti a cestu, kterou jsem jako čtenář společně s Lesterem podnikl s neuvěřitelnou lehkostí.
McCarthymu se s nevelkým počtem stránek podařilo vytvořit obrazotvorný román s napětím a opravdu hutnou atmosférou amerického jihu, čemuž napomáhá i fakt, že je vystavěn na reálných událostech.
Dopamin je už delší dobu velké téma a informací o něm není zrovna málo, ale je těžké si z nich poskládat nějakou tu kompletní znalost, takže si tahle chemická látka knihu zasloužila.
Jsem tedy rád, že si autoři dali tu práci a napsali knihu, kde brali ohled na neodborného čtenáře a vše dosti zjednodušili, informacím to na kvalitě nijak neubírá, nicméně je dobré to mít na paměti. Stejně jako spekulativní části, na které autoři na začátku sami upozorňují.
Čtenář by si tak měl z knihy odnést nejen lepší znalost funkce dopaminu, ale i ohled na tento fakt. Mozek a jeho funkce jsou nepochybně ohromně komplexní a bylo by složité vše dopodrobna popsat.
Autor si dal za cíl, napsat malý kosmologický informátor, kterým vlastně říká:
"Tak tohle už víme o vzniku, vývoji a budoucím osudu vesmíru a teď vám to v třiceti krátkých kapitolách popíšu stručně a srozumitelně."
A proč ne, vždyť důkazem vysokého vzdělání je nepochybně schopnost mluvit o největších věcech tím nejjednodušším způsobem.
Pro hloubavější povahy bude kniha možná až moc stručná, ale útěchou jim může být, že ke každé z kapitol se dá dohledat literatura, která se danému tématu věnuje podrobněji.
Jako přehled současných kosmologických znalostí, formou populárně-naučnou, tahle kniha účel plní.
Téměř u každé kapitoly jsem schopný doporučit knihu, která dané téma popisuje důkladněji, ale nejspíš žádná to nedokáže tak srozumitelně (kniha je populárně-naučná a určena neodbornému čtenáři), stručně (přitom komplexně), a navíc s příběhem jako tahle.
I v poslední své próze neopouští Calvino pole originálního experimentu a tvoří tuhle zajímavou, hybridní žánrovou formu, ve které ukazuje, jak je pro něj důležitý nejen pozorovatel světa a věci v něm pozorované, ale i následné porozumění pozorovaného.
A z toho co pan Palomar předkládá pro mne plyne, že právě jazyk a psané slovo, je to k čemu ono porozumění směřuje.
Jako už dříve, tak i teď se mi potvrdilo, že čas strávený v experimentech Itala Calvina, znamená čas investovat opravdu kvalitně.
Uf teda... je na co se těšit... nebo čeho se bát? Každý si vybere.
Kniha nabízí opravdu nepřeberné množství možných scénářů o roli člověka v situaci, kdy se to omegám opravdu povede a Prometheus bude inteligentnější a s řádově vyšší kognitivní kapacitou než člověk.
Doporučing: pokud někdo uvažuje o tvorbě sci-fi série pro Netflix, v knize najde spousty kvalitních námětů.
Velký satiricko-kritický obžalovací spis proti ruskému statkářskému a úřednickému životu. Velice čtivý a ve své době jistě dosti kontroverzní, ale i dnes platný.
Takže kdo z nás, nikoli nahlas, nýbrž v tichosti, sám, ve chvíli osamělého rozhovoru se sebou samým, položí si tuto těžkou otázku: "A není také ve mně kus Čičikova?" Toho Čičikova, pro kterého je každá kopejka přibitá tříkopejkovým hřebíkem.
Doporučing: uvařit si a ochutnat Šči, prostudovat jak velká je asi územní jednotka gubernie, jakou hodnotu má kopejka a zjistit si, kdo je to vlastně ten mužik.
Tvůrčí, rozmanitost a pestrost světa podporující pohanství a proti tomu náboženství abrahámovská s univerzalismem, se sklony k totalismu, hlásaje jedinou pravdu. Mám dojem, že nějaká ta rituální obětina bohům, nebude na škodu.
Bůh je mrtev, ať žijí bohové.
Doporučing pro všechny etnopluralisty.
Takže běhat, běhat, běhat a omezit junk food, je to nejlepší, co můžete pro zdraví udělat. Sice nic nového pod sluncem, ale kniha Daniela Liebermana, nám tuhle starou pravdu připomíná vskutku evolučním způsobem.
Doporučing pro všechny evoluční biology, lékaře a hominidy
Na Proustův styl je třeba si postupně a s trpělivostí navykat, to se čtenář dozví z každé recenze či předmluvy ke knize a skutečně je tomu tak.
Přes úmorně dlouhá souvětí, často jdoucí proti stylovým zásadám, jsem musel opravdu trpělivě, stránku po stránce, rozjíždět své tempo jako u nějakého těžkopádného mechanismu a uplynulo mnoho stránek, než se tenhle Proustův strojek rozjel mou obvyklou čtenářskou rychlostí.
Ale trpělivost čtenářský zážitek přináší (ne vždy uznávám, ale Proust mi dal v tomhle za pravdu). Úchvatné básnické obrazy, originální a jen těžko něčemu podobná obraznost, novátorské psychologické postřehy odhalující lidskou povahu a slabosti pro mne byli oním čtenářským zážitkem, který mne nasměroval k četbě dalších dílů Proustova vrcholného díla, jež slibuje i zážitek komplexní a jako takové by se tedy mělo dočíst.
Tato Stendhalova tvorba u mne nebyla zrovna trefou do červeno-černého.
Autorovi se přitom nedá odepřít důkladnost a um s jakou vylíčil psychologii jednotlivých postav, jen uvažuji, jestli by to nešlo i bez sáhodlouhých popisů jejich vnitřních pohnutek... možná ne, snad to patří k době v níž je román psán, snad na to jen špatně nahlížím...
Také mi přišlo, že román nepřekročí hranice doby svého vzniku, až na
některé záporné vlastnosti hlavních postav, jež lze přenést i do současnosti (což není s podivem, že se za tu dobu lidé v tomhle příliš nezměnili)
Kniha tedy sedne spíše čtenáři, který se více než já zajímá o povahu revoluční Francie devatenáctého století (o níž Stendhal nepochybně podává kvalitní svědectví), než o klasickou literaturu samotnou.
Tři vlákna Gödel, Escher, Bach spletena v gordický uzel, jehož přeseknutí přečtením této knihy, není vůbec tak jednoduché, jak by se dle rčení zdálo. A to i navzdory autorově velice trpělivému vypravěčskému stylu, který si ovšem žádá neméně trpělivého a pečlivého čtenáře, jež se nezdráhá při čtení občas vrátit zpět. Takový čtenář je pak vybízen neustálým "zkuste si to" na aktivní spolupráci při logických pokusech a větami typu: "Z předchozího dialogu čtenář jistě ví...“ či "Čtenáři jistě neuniklo..." mu autor dává neustále najevo, že ho nebude ani trochu podceňovat.
Kniha se důkladně noří do opravdu široké palety různých, zdánlivě nesourodých témat, z nichž přiznám se některým nebylo v mých silách plně porozumět. To mi ve výsledku nepřijde až tak důležité. Mnohem důležitější mi přijde skutečnost, že se kniha stala nebývale podnětnou pro mé úvahy o vědomí, svobodné vůli, inteligenci a mnohému podobnému z témat, na jejichž finální odpovědi ani dnes (po více než 40 letech od jejího prvního vydání) ještě zdaleka neuzrál čas.
GEB je tedy dobré chápat "jen" jako další velice důležitou, s pečlivostí napsanou a v mých očích významnou vrstvu skládačky, jež jednou snad povede k porozumění oněm základům, které tvoří to, čemu říkáme "já" .
Jestli se předchozí díl dá považovat za ten vůbec nejslabší v sérii, pak Nůž snů může směle kandidovat na jeden z těch nejpovedenějších.
Už trochu otravně strnulé dějové linky Mata, Perrina či Elain se rozhýbou nebývalým způsobem a jsou tahouny celého dílu. Na Egwain a Randa sice logicky nezbyde už tolik prostoru, ale i v jejich dějových linkách se dějí zásadní věci. A pikantním kořením celého dílu budiž tolik vytoužené velké bitvy s magickými souboji.
U jedenáctého dílu je patrný Jordanův záměr pootočit kolo času co nejblíže velkému finále a nezbyde než se jen domnívat, jak by vše dopadlo, kdyby měl tu možnost svou monumentální sérii dokončit. Jenže Světlo tomu chtělo jinak a otěže převezme Brandon Sanderson. O správnosti této volby se hned dalším dílem samozřejmě rád přesvědčím.
Autor na mne působí jako trochu excentrický vědec (z několika životních historek uvedených v knize soudě), který dokáže obhajovat vědeckou metodu vtipným a neotřelým způsobem.
Výkladem klasické kvantové mechaniky nijak zvlášť nevyniká nad jiné popularizátory vědy, takže nejzajímavější části knihy jsou ty, kde vysvětluje nové poznatky ze svého vlastního výzkumu.
A navzdory pokusu (s nadsázkou) házet na filozofy zkažená vejce, si sám sem tam dokáže i šikovně zafilozofovat.
Hráč za knihami Dostojevského, které jsem měl zatím tu čest číst, bohužel trochu zaostává a dle mého nedosahuje jejich úrovně.
Pro co by si nejspíš ale tato kniha zasloužila přívlastek geniální, jsou okolnosti za kterých vznikla. Dostojevskij ji (údajně ve finanční tísni) doslova nadiktoval za pouhých 26 dnů a to jen s občasným přihlížením ke svým poznámkám. Což je skutečnost, která sice Hráče staví do pozice, kdy bych mu i odpustil jistou "nevybroušenost", ale v mém hodnocení se na ni nakonec neohlížím.
Obdivuji s jakou grácií a chutí se Dawkins neustále pouští do křížku s takzvanými "popírači pravdy". Já bych na to prostě neměl trpělivost, neustále vysvětlovat zjevné. Proto mi k dokonalosti této knihy chybí pouze to, aby se dala po kreacionistech házet, načež by se po odrazu (bez toho, aby jim jakkoliv fyziky ublížila) vždy otevřela na začátku kapitoly, které by se můj spor týkal a já bych jen dodal: Čti, lépe už to vysvětlit nelze!
Dawkins navíc nejen, že dokáže evoluční problematiku podat jednoduše a přístupně, ale je schopný i v krátkých tematických odbočkách, či v poznámkách pod čarou, přidat trochu toho Britského humoru.
Faktem zůstává, že přezdívce "Darwinův rotvajler", v této knize (zřejmě více než v kterékoliv jiné) dostojí beze zbytku.
Název knihy by klidně mohl začínat slovy: Příběh o...
Autoři zde totiž popisují velmi poutavým způsobem příběh o přístupu vědy, k otázce vzniku života, příběh o vědcích a jejich mnohdy strastiplných životních cestách a v neposlední řadě také příběh o hledání objektivní pravdy.
Dvojice autorů píše také příběh, který zatím nemá konce, ale píše ho tak dobře, že jsem s chutí "hltal" i poznámky pod čarou.
Terry Pratchett byl člověk zdá se poklidného a úspěšného života s pachutí hořkého konce nepříjemné choroby, ale nijak kontroverzního, takže jeho životopis bych doporučil spíš jen opravdovým fanouškům.
Popravdě nevím jak uchopit hodnocení této knihy, životopisy skoro vůbec nečtu a tak nemám srovnání a na hodnocení obsahu knihy, tedy samotného života, nejsem v patřičném postavení, pak nezbyde než pouhý pocit ze čtení a ten se tedy v mém hodnocení odráží nejvíce.
Ze všech autorů knih o kvantové mechanice, které jsem měl tu možnost číst, má jen Carlo Rovelli talent proměnit svou kvantovou teorii v kouzelný svět, který je pro mne snadno uchopitelný a ve kterém dokonce i Schrödingerova kočka v superpozici nezemře, a to vše za použití opravdu nevelkého počtu stránek.
Ale musím se přiznat, že jsem ten filozofický přesah v druhé půlce knihy vůbec nečekal, nějak mi v tom anotace nenapověděla či co a já si byl tedy jist, že se autor bude pohybovat, z vědeckého pohledu, výhradně na poli fyziky. Takže, když padly jména Bogdanov či Nágárdžuna, trochu mne to rozhodilo, ale nakonec se vše ukázalo, z čtenářova pohledu, jako nezbytné pro pochopení toho, co vše lze, v tomhle magickém, světlem prozářeném kaleidoskopu, který nazýváme svět, relační interpretací uchopit.
Nu dobrá, nezbyde než odsunout filozofii hledající pevné výchozí body stranou a přestat přizpůsobovat naši vědu naší filozofii, ale přizpůsobit naši filozofii naší vědě.